Bezmocnost Církve, nebo neschopnost jejích představitelů?
Nedávná liberalizace potratů ve státě New York nevyznívá pro Katolickou církev právě příznivě. Newyorský guvernér Andrew Cuomo, který „zákon o reprodukčním zdraví“ prosazoval, podepsal a jeho zavedení oslavoval, je (formálně) katolík. Církev nedokázala zavedení zákona zabránit, guvernéra nijak nepotrestala a její nejvýraznější reakcí byla odmítavá vyjádření, která nemají žádný praktický dopad. Jak je to možné?
Cuomo svoji podporu potratů až do porodu odůvodňuje frázemi jako „reprodukční práva“, „právo ženy kontrolovat své tělo“ nebo „zdraví a bezpečnost matky“ a zdůrazňuje, že byl zvolen, aby zastupoval všechny občany státu New York, nejen katolíky. Abychom pochopili, jak mu tato chabá argumentace může procházet, je třeba se vrátit do roku 1984. Právě tehdy pronesl Mario Cuomo, který v té době zastával funkci guvernéra státu New York stejně jako dnes jeho syn Andrew, proslulý projev na univerzitě Notre Dame, v němž odmítavý postoj k potratům prezentuje jako náboženské přesvědčení, které sice sám sdílí a řídí se jím ve svém životě, ale které by nebylo správné vnucovat ostatním. „Víme, že cenou za snahu vnutit naše přesvědčení ostatním je, že jednou by nám oni mohli vnutit to svoje,“ prohlásil a myšlenky obsažené v jeho projevu od té doby slouží k ospravedlňování mlčení vůči potratové legislativě, nebo dokonce podpory takové legislativy ze strany „katolických“ politiků v USA. Za svůj projev sklidil na katolické univerzitě ovace ve stoje, a když v roce 2015 zemřel, jeho (jak jinak) církevního pohřbu se zúčastnila americká politická smetánka; oslavný projev pronesl právě jeho syn Andrew.
Nejde tedy výhradně o aktuální problém s guvernérem, který se označuje za katolíka, ani o neochotu či neschopnost současného newyorského kardinála s tím něco udělat – je zřejmé, že paralýza (nejen americké) Církve trvá už několik desetiletí. Jak je vůbec možné označovat postoj k potratům za náboženské přesvědčení, a tedy otázku soukromé volby každého člověka? Vždyť se přímo vnucuje paralela s genocidou nebo jakýmkoli jiným vražděním nevinných. Je to možné jen v atmosféře totálního zatmění rozumu. Dnešní Západ charakterizuje neschopnost odpovědět na základní metafyzické otázky; ještě závažnější následky však má převládající přesvědčení, že na takové otázky nelze odpovědět. Ve veřejné sféře je tedy možné odvolávat se kromě Ústavy už jen na konsenzus zákonodárců nebo na vůli voličů – vše ostatní je náboženské přesvědčení, které nesmíme vnucovat ostatním. Hlas rozumu zoufale schází a doplácejí na to ti nejvíce bezbranní. Základní rozpor liberálního postoje přitom bije do očí, protože některé hodnoty prostě je nutné vnucovat, aby lidé vůbec mohli žít pohromadě. Ostatně je zjevné, že Cuomo proti vnucování vlastního přesvědčení ostatním v zásadě nic nemá. Stejně jako jeho otec proti vůli voličů vytrvale odmítá znovuzavedení trestu smrti – se zdůvodněním, že trest smrti je mravně nepřípustný a nemá ve 21. století místo. Lze si vůbec představit větší – a smutnější – ironii? Ukazuje se, že vůči takovému pohrdání rozumem Církvi naprosto scházejí obranné mechanismy.
Situace je však ještě složitější. Newyorský kardinál Dolan podle všeho chápe, že odmítavý postoj k potratům (minimálně v pozdějším stádiu těhotenství) nepředstavuje náboženské přesvědčení, ale měl by ho sdílet každý rozumný člověk. Jak tedy vysvětluje svou neochotu proti Cuomovi zasáhnout? Tvrdí, že exkomunikace Cuoma by byla kontraproduktivní, protože by z něj udělala mučedníka; vina je na straně katolíků, kteří Cuoma volí a nedokážou dát důrazně najevo nespokojenost; a používat exkomunikaci jako zbraň by bylo nesprávné. Dolanovy výmluvy jsou směšné a je zjevné, že nemá vůli cokoli udělat. Kromě zbabělosti a snahy zavděčit se mocným za tím může být představa, že Církev by měla být za každou cenu vstřícná a že jakékoli tresty, zákazy či napomínání ze strany církevních představitelů jsou nepatřičné. Také u nás zaznívají hlasy, že jako katolíci bychom měli především praktikovat víru ve svém (soukromém) životě, mít pro všechno pochopení a vést se všemi dialog v naději, že si je postupně nakloníme svou laskavostí a přesvědčíme je dobrým příkladem – varianta této myšlenky se mimochodem objevuje už ve zmíněném Cuomově projevu v roce 1984. Zní to pěkně, ale problém je, že to nepřináší absolutně žádné výsledky, tedy kromě toho, že Církev ztratila věrohodnost a přestala hrát relevantní roli ve veřejném životě.
S přesvědčením, že musíme být za všech okolností pozitivní (zdá se, že tím víc, čím vážnější je situace) souvisí také fakt, že kanonické právo je k ničemu, pokud se nevynucuje jeho dodržování. Odborník na kanonické právo E. Peters navíc soudí, že exkomunikovat Cuoma by nebylo tak snadné, protože neexistuje odpovídající kánon. Pokud by měl být Cuomo exkomunikován za herezi, musel by tvrdošíjně popírat či zpochybňovat nějakou pravdu víry, kterou Církev neomylně definovala; pokud by měl být exkomunikován za účast na potratu, musel by ke konkrétnímu potratu přímo přispět svým jednáním. Osobně tento výklad považuji za absurdní – exkomunikován by tak byl člověk, který se podílel na jednom potratu, nikoli však politik, který navzdory učení Církve prosadil zákon umožňující potraty, a stal se tak spoluviníkem všech potratů vykonaných v rámci tohoto zákona. Pokud však má Peters pravdu, je nepřipravenost Církve na dnešní veřejné zpochybňování mravních příkazů ze strany vlivných kněží a politiků, jako je Cuomo, opravdu dalekosáhlá a tragická.
V dnešní době se často popírá spojitost mezi teorií a praxí a člověk, který se snaží hájit rozum a víru (například nauku o nerozlučitelnosti manželství), bývá obviňován z nezájmu o problémy konkrétních lidí. Paradoxně je právě dnes zjevné, že teoretické či „abstraktní“ omyly rozhodují o životě a smrti nevinných. Nelze popřít, že představitelé Církve masivně selhávají, ale problém je hlubší a bude velmi těžké ho překonat. Je jistě záslužné bojovat proti potratům například nabízením pomoci těhotným ženám, bylo by však chybou opomíjet boj proti omylům, v první řadě filosofickým. Jen v případě, že v tomto boji zvítězí pravda, se Západ může začít měnit k lepšímu.
Marie Tejklová
Tohle zavedli:
http://embracingoptions.org/site/options/the-abortion-option/abortion-procedures/dx/
A takhle se u toho tvářili:
https://www.youtube.com/watch?v=43VhkcIO5Gw
Svět se propadá do stále hlubších a temnějších pekel. Liberalismus stále ještě nedosáhl svého dna.
Divím se, že se vůbec někdo ještě diví.
K tomu jeho otci – jak absurdní byla ta argumentace „sám jsem proti potratům, ale nemám právo to vnucovat lidem“ se ukázalo, když ten samý guvernér Mario Cuomo několikrát vetoval návrh na znovuzavedení trestu smrti ve státě New York, který podporovalo přes 60 procent obyvatel. Tehdy mu nebylo proti mysli vnucovat ostatním svou soukromou morálku.
Hierarchie sama vnucuje propotratove politiky . Schwarzenberg , Fischer , Drahoš. Žádná varování , tyto nevolte. Takže jde o výmluvu pana kardinála.
Vím, že co sem teď píši je hřích. Ale vůbec se nedivím, že ženy chodí na potrat,myslim hlavně v ČR. Slovo rodina u nás je nadávka a není podporována státem tedy politiky. Pracuji v zahraničí a neznám tam rodinu, která by měla jen jedno dítě. Rodina je tam hodně podporována státem a rodin si váží.
Ano, a to je kardinální problém současné společnosti, od kterého se odvíjí většina dalších – náš sociální systém na jednu stranu předpokládá stabilní populační růst, na druhou stranu motivuje k co nejnižší porodnosti tím, že vytváří takové podmínky, že bezdětnost je v tomto systému „nejrozumnější“, lépe řečeno nejpohodlnější život umožňující volbou…
No, já tedy asi ziju a pracuju někde jinde, ale na sociální systém, systém daňových slev a „materske“ dovolené v ČR si nemohu stěžovat. Jistě, mohlo by to být nastaveno lépe (třeba postupne snižování daně z příjmů těm, kdo mají vícero děti, než přerozdělování daní již vybraných ve formě „rodicovske“), ale kolem a kolem jsme na tom že západního světa ještě dobře.
Stačí nebýt líný, zařídit si vše, co stát poskytuje a třeba i dávat nějaké ty dary, jež lze potom obdržet zpět po „vratkach“.
Jenže většina lidí líná je. 🙂
Děti tam mají autobus zdarma odveze a přiveze do (ze) školy a školky před dům,kde si je převezmou nebo předají rodice. Vybavení do školy platí stát a přidává rodinám obec. Přídavky na 1 dítě je 200 €. Rodiče mají čas na děti a to nemluvím o dalsich výhodách. U nás se jen z lidí ždíme.
Trošku by to chtělo se podívat, jaké daně se v té vaší cizině platí. Protože stát nemá nic, než to, co vybere od svých obcanu,firem, atd. Pokud něco nabízí „zdarma“, musí na to někde vzít peníze. A ty peníze bere z daní a odvodu, primárně.
Pouze marxist levý považuje za základ sociálních vztahů ekonomickou základnu. Podpora rodiny ve smyslu ekonomickém tu je i když by mohla být lepší (daňové bonusy jsou dobrý nápad, přesto by měl existovat větší tlak na úroveň mezd, a rozumné ceny bydlení). Bydlení ovšem problém je. Jinak jsou na tom ti, kterým pomohli rodiče, jinak ti, kterým pomoci nechtěli či nemohli. A hlavní problém je mentalita a to jednak sobectví, jednak revoluční sexuální morálka, kdy se obyvatelstvo chová jak králíci bez špetky studu a zdrženlivosti. Z toho pochopitelně plyne nedůvěra a neochota zakládat rodiny. Dítě je pak současnou společností vnímáno jako osobní věc, nikoliv obecný zájem a z toho plyne, že rodina mající více dětí musí zpravidla ustát tlak okolí nezřídka i příbuzenstva.
Ano, ale zatímco sociální systém se dá změnit relativně snadno, lidské sobectví je pravděpodobně nezměnitelné, přinejmenším politickou cestou. Porušenou přirozenost člověka a její důsledky musí jakýkoli politický systém, který nechce být čirou utopií, přijmout jako fakt.
Já ale nemluvím pouze o porušené přirozennosti lidské, ta tu byla od Adama, ale o jakémsi společenském etosu individualismu. A to se mění tím, že stát a elita prezentuje právě ty hodnoty, které budují kontrakulturu proti liberální demokracii: jakýsi „kult“ rodiny, vdané matky v domácnosti, životaschopného národa, podpory širší rodiny … Tomu všemu může sloužit film, literatura, rozhlas … K tomu se samozřejmě přidá ekonomická pobídka a už slyším ten řev levičáků, že k nám proniká putinismus a hrozí nám atmosféra druhé republiky.
Daňové bonusy jsou dobrý nápad, ale pro rodiny s nízkými příjmy a více dětmi mají jeden podstatný nedostatek a to je jejich strop maximálně 60300,- Kč.Takže mám-li 6 dětí, na to čtvrté dostanu za rok 1500,- a na páté a šesté nic…
ale do důchodu ti to vyjde, jestli se ho dožiješ ve zdraví
A co tím chtěl básník říci? Že čekám na peníze od státu a z nich budu žít do důchodu?
Chtěl jsem jen upozornit, že proklamace (i lidovci to rádi zdůrazňují)jak stát podporuje rodiny s dětmi pokulhávají. Bonusy na děti jsou prakticky pro maximálně 3 děti. Na daních ušetří ti co mají více dětí a zároveň nadprůměrný příjem.
Nikdy v historii nebyla podpora rodin s dětmi taková jako dnes v ČR. Myslím finanční podporu.
Chybí podpora morální, nebo je nedostatečná. To je důležité, peněz mají všichni dost. Rozumějte víc než kdykoli v minulosti.
A s tím bonusem, jak to souvisí s nízkými příjmy? Při nízkých příjmech právě na bonus dosáhnete, kdežto čím vyšší příjmy, tím menší bonus – mluvíme jen o bonusu, neboť rodina s nízkými příjmy neplatí daně vůbec, dostává jen bonus. Početná rodina s vysokými příjmy má nižší daně, na bonus nemusí vůbec dosáhnout.
A vám přijde 60,300 Kč/rok málo? Nezaplatíte na dani z příjmu ani korunu a ještě dostanete 60 tisíc, to je málo???
Tady ale nejde o absolutní čísla, nýbrž o relativní výhodnost vůči opačnému řešení. Pokud je pro člověka relativně výhodnější mít malou nebo žádnou rodinu než početnou, lidé budou mít tendenci volit si nejpohodlnější řešení. Tato tendence působí samozřejmě společně s jinými faktory, ale působí. To, že by i v opačném případě měli dostatek, dokonce (v absolutních číslech) víc než jakákoli předcházející generace, na tom nic nemění: s dítětem by měli méně, než by mohli mít bez dítěte.
Nejde o to jestli je 60 300,- hodně nebo málo, jde o princip. Rodina s nízkými příjmy neplatí daň a dosáhne na bonus. A tento bonus dostane první až třetí dítě v pořadí, čtvrté nedostane bonus v plné výši, páté a další nedostanou nic. Jestliže se jedná o bonus na dítě, měly by jej dostat všechny děti, aby to bylo spravedlivé.
V dobách, kdy měly rodiny hodně dětí, neexistovala jakákoli materiální podpora rodin. Žádná sleva na dani, žádné jiné materiální podpory. A vždy platilo, že bez dětí je pár bohatší. Oba mohou pracovat a vydají jen za sebe. Samozřejmě jenom do času. V minulosti to měl pár bez dětí ve stáří nesmírně těžké. Dnes bezdětný pár dožije díky sociálnímu systému docela v dostatku, ale také platí, že současná početná rodina, která při sobě zdravě drží, je nesrovnatelně bohatší (materiálně, ale i citově, emočně) než bezdětný pár nebo rodina s jedním potomkem.
Problém je v morální podpoře rodin a lidí obecně. Nemají motivaci a nevidí smysl v početné rodině. A ještě k tomu neumí počítat 🙂
Pavel Novotný – Samozřejmě máte pravdu.
Dnes, ale stát rodiny s dětmi úlevami na dani a bonusy podporuje. A politici se tím rádi chlubí. Já upozorňuji na to, že ta podpora má ale háček v podobě zastropování té podpory.
V zahraničí kde? To je dost široký pojem. Většina západních zemí má i při štědřejším sociálním systému nižší nebo stejnou porodnost než ČR. Některé země (Dánsko, Británie) si „váží“ rodin tak, že jim prostřednictvím sociálek pod nejrůznějšími záminkami děti odebírají. – Nemyslím, že by se slovo „rodina“ považovalo za nadávku, ani u nás. Mnohem nebezpečnější je, že se za rodinu dnes prohlašuje leccos jiného než výlučný svazek muže a ženy založený na manželství.
Co se exkomunikace propotratového politika týče, nový kodex má tzv. normu generalis, gumový kánon, který umožňuje tresta i jiné závažně hříšné jednání a krom toho biskup sám může v diecézi vydávat trestní zákony, takže není problém zákon vydat a pak exkomunikovat. Není ovšem vůle.
Díky za doplnění. Stejně mi připadá, že Peters si odporuje – píše, že by bylo možné na Cuoma prozatím uvalit trest podle kánonu 1369 (veřejně uráží dobré mravy) a postupně, kdyby se nechtěl podvolit, by to mohlo vést až k exkomunikaci. Tím podle mě přiznává, že nějaký paragraf by se při troše dobré vůle našel.
Mimochodem, Cuomo údajně nechodí ke Sv. přijímání – naštěstí, protože Dolan nebyl ani schopný říct, jestli by mu to dovolil, nebo ne. Tak aspoň toho jsme ušetřeni.
Tam kde se hrozí „spravedlivým trestem“ s výjimkou závažnosti případu není povoleno ukládat nápravné tresty. Samozřejmě, že zde závažnost případu je, ale právo je dost gumové na to, aby věc odbyli napomenutím maximálně. Biskup může vydat normu, která stanovuje pro danou skutkovou podstatu přísnější trest.
Cesta je vydat diecezní trestní právo a tam stanovit za podporu potratů samočinnou exkomunikaci a tyto pak důsledně deklarovat se všemi konsekvencemi (zákaz pohřbu, přerušení bohoslužeb v přítomnosti pachatele). On by se samozřejmě odvolal a Řím by to možná nechal vyhnít, ale biskup by splnil, co se od něj čeká.
Ovšem kanonické právo se dnes používá pouze proti „lefebvristům“.
Tak, tak. Kde je vůle, tam se cesta najde.