V obřím novém lekcionáři, reklamní to tváři liturgické reformy, najdeme velice podivné věci, dáme-li si tu práci a zapátráme důkladněji. Jedním z největších překvapení pro mě kdysi bylo zjištění, že pasáž z druhé kapitoly evangelia podle svatého Jana o svatbě v Káni – jedna z vůbec nejbarvitějších, nejdojemnějších a teologicky nejhlubších evangelních perikop – se podle novus ordo čte pouze jednou za tři roky (v roce „C“). Při staré mši svaté se naproti tomu již po staletí čte každoročně na druhou neděli po Zjevení Páně.

Svatba v Káni je místo, kde náš Pán poprvé zjevil svou slávu; kde v jistém smyslu začíná „jeho hodina“, hodina utrpení a kříže; kde v něj jeho učedníci poprvé uvěřili; kde se objevuje jeho Matka jako dokonalá přímluvkyně. Jako každá stránka evangelia je i tato pasáž nositelkou nevyčerpatelného poučení pro náš duchovní život, ale také archetypů, které jinde nemají paralelu. Je to, dalo by se říci, „základ evangelia“ či „superevangelium“, jež by náš rozum ani srdce nikdy neměly pouštět ze zřetele. Každoroční čtení se zdá být přirozeným rytmem. Stará liturgie jako obvykle jedná instinktivně správně. Nová s ním naopak zachází jen jako s další zastávkou vojenského marše takovým množstvím biblických textů, jaké jsme za dva či tři roky schopni přežít.

Osud tohoto evangelního čtení je dokonalou ilustrací širšího problému destrukce doby po Zjevení Páně. Ti, kdo navštěvují tradiční mši svatou, vědí, jak krásně, něžně a s láskou se Církev nechává zalévat světlem novorozeného Krista, Krista jako mladého chlapce, Krista při křtu v řece Jordánu a při zázraku v Káni. Období po Zjevení Páně je jednou z nejpoetičtějších a nejjímavějších liturgických dob (nebo „malých“ období, jak tomu bývalo dříve). Začíná samotným svátkem Zjevení Páně, které se podle po staletí neměnného zvyku slaví „dvanáctý den“ po Vánocích, tedy 6. ledna, a nikoli na nejbližší neděli, aby to vyhovovalo imperativu pracovního tempa světa. Týden nato, v den oktávu 13. ledna, Církev v usus antiquior slaví Kristův křest. O druhé neděli po Zjevení Páně nám přináší evangelium o svatbě v Káni. Tato doba tedy uctívá tři velké teofanie neboli zjevení Boha – návštěvu mudrců, křest v Jordánu a svatbu v Káni –, jak každá z nich sama o sobě zasluhuje, beze spěchu, bez nepatřičného zkracování či střídání. V tomto období pociťujeme jakýsi poklid, jako by se čas zastavil. Jako by se Církev svatá, jako každá matka pozorující své příliš rychle rostoucí děti, jaksi nemohla rozloučit s Kristovým mládím.

Doba po Zjevení Páně je dozvukem Kristova zjevení se světu. Kristus je pravým světlem, proti němuž se ďábel marně (byť občas se značným dočasným úspěchem) pokouší prosadit své náhražky, zejména racionalistický a liberální světový názor, pod jehož vládou katolíci žijí a který za posledních několik staletí pomalu přejímali až téměř ke zničení svého liturgického života.

Známý výrok Fultona Sheena praví: „Každý člověk se narodil proto, aby žil, jen Kristus se narodil proto, aby zemřel.“ Až uplynou týdny po Zjevení Páně, přijde neděle Devítník jako podivuhodné dveře, jimiž vcházíme do třítýdenního období přechodu od nevinné radosti Vánoc k pokání a usebranosti postní doby. Jak mistrovské porozumění psychice člověka se projevuje v tradiční liturgii! Žádný normální člověk by se nechtěl vrátit od Vánoc zpět do takzvaného „mezidobí“ a pak být náhle katapultován rovnou do postu, jak to nemotorně činí novus ordo, aniž by se staral o potřeby srdce.

Stará liturgie to ví lépe: od období, které je po citové stránce snad největším protikladem postní doby, musíme přejít k samotnému postu pomocí přechodné doby, doby „po Vánocích a před postem“. To je období po Devítníku.

Vraťme se do městečka Kány, bezvýznamného místa, které nesmrtelným učinil velmi významný div Slova, jež se stalo tělem. Rozhodnutí našeho Pána, že se zúčastní svatby a vykoná tam svůj první zázrak, se tradičně chápe jako jeho požehnání instituci manželství a manželskému stavu, které předznamenává ustanovení svátosti manželství a slavnostně zahajuje jeho zasnoubení s jeho neposkvrněnou Nevěstou, jež vyvrcholilo naprostým sebedarováním na kříži. Způsob, jak svatý Jan vědomě spojuje Kánu s Kalvárií, je při podrobném studiu 2. a 19. kapitoly jeho evangelia zřejmý. Podle svatého Tomáše Akvinského křesťanská velikost manželství, jeho svátostný charakter vyplývá ze skutečnosti, že manželství představuje a jistým způsobem zpřítomňuje nerozlučitelné spojení Krista a Církve. Je možné nevidět, že toto evangelium, věčně relevantní v kterémkoli bodě historie, je obzvlášť podstatné a naléhavé v naší době, kdy je Stvořitelův dar manželství špatně chápán, znevažován, napadán, redefinován, rafinovaně degradován – někdy, běda, i příslušníky katolické hierarchie? O důvod víc pevně se držet každoročního čtení evangelia o svatbě v Káni, které nám přináší tradiční mše svatá.

Kéž Bůh ve svém milosrdenství přivede římskou Církev k tomu, aby raději dříve než později znovuobjevila nesmírnou božskou i lidskou moudrost uchovávanou v jejím starobylém kalendáři a věřící aby tak mohli svůj život měřit dokonalým rytmem jeho svátků a liturgických dob.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://rorate-caeli.blogspot.com/2018/01/basking-in-glow-of-epiphany-wedding.html