K Palachovu výročí – katolicky

Patřím nejen k pamětníkům těchto událostí, ale jako v té době student brněnské filozofické fakulty i k účastníkům tehdejších aktivit. Říkat, že jsme byli mladí a nezkušení, by bylo lacinou frází. Nikoli, tak nestál problém. Ten spočíval v něčem úplně jiném.

Vření let 1968-9 nebylo pouze českým (československým) fenoménem. Na Západě probíhala v plném proudu neomarxistická studentská rebelie proti stávajícímu prý „buržoaznímu“ pořádku a prý pokrytecké morálce. Naše kontakty se Západem byly tenkrát kvůli „železné oponě“ nedostatečné. Mnoho mých tehdejších kolegů včetně přesvědčených antikomunistů a antimarxistů mělo o studentských bouřích v západních metropolích zcela idealistické představy v totálním rozporu se skutečností. Mysleli si, že oni bojují, když ne za totéž co my, tak za něco podobného: za svobodu od útlaku a diktatury, kterou u nás reprezentoval totalitní komunistický režim, u nich zase kapitalistický společenský řád spojený s pokryteckými konvencemi a jim odpovídající morálkou.

Mnozí mí tehdejší kolegové z fakulty tleskali západním studentům, aniž si uvědomovali, že jejich pozice jsou stejně marxistické a komunistické, jako našich a sovětských papalášů, ne-li ještě horší. I když tito západní studentští revolucionáři á la známý německý Rudi Dutschke odsuzovali potlačení tzv. „Pražského jara“ v Československu a od vládnoucího establishmentu v komunistických zemích se distancovali, tak jen proto, poněvadž opustili klasickou komunistickou ideologii „třídního boje“ zastávanou právě komunistickými vládci východní Evropy, a v duchu neomarxistické Frankfurtské školy akceptovali novou strategii tzv. „pochodu institucemi“, jenž – jak ukazuje dnešní realita – se jim žel povedl do všech důsledků. Naše tehdejší studentstvo si ve své většině vůbec neuvědomovalo toto marxistické a komunistické podhoubí revolucionizujícího západního studentstva, které bylo identické s ideologickým podhoubím komunistických diktátorů á la Brežněv, rozdíl spočíval jen v taktice.

Katolická část studentstva, mezi niž jsem patřil a pro její zviditelnění se exponoval, měla na štěstí kritičtější vztah ke studentské rebelii na Západě. Odrazovaly nás zejména požadavky sexuální bezuzdnosti, které byly klíčovými, stejně tak jsme odmítali jejich sympatie k maoistické Číně, která krutě pronásledovala náboženství. Se znepokojením jsme pozorovali, jak i někteří z našich spolužáků, inspirováni příkladem západních studentů, obdivují Mao Ce-tunga – a to jen proto, poněvadž Čína tenkrát, ač komunistická stejně jako Sovětský svaz, se stavěla k Moskvě nepřátelsky, avšak nikoli z ideologických, nýbrž z ryze mocenskopolitických příčin.

Marxistické podhoubí studentské rebelie v západních metropolích jsme ale ani my katolíci nerozpoznali. Neuvědomili jsme si, že odtud plyne v horizontu delšího vývoje větší nebezpečí než od Brežněvova moskevského diktátu, který byl přece jen – ačkoliv zločinným – pouhým řešením ad hoc, nikoli dlouhodobou ideologickou strategií. Naše pozornost se upírala především tímto směrem, sovětská okupace a potlačení nadějí, které vzbuzovalo částečné uvolnění poměrů na jaře r. 1968, to bylo pro nás aktuální, Brežněv a sovětští agresoři představovali nejkonkrétnějšího a nejviditelnějšího nepřítele. Když analyzuji zpětně tuto dobu na základě vlastních poznatků přímého účastníka, tak se ukázalo být katastrofálním, že jsme měli jen nepatrné a povrchní kontakty směrem na Západ, proto nám mnoho věcí zůstávalo skryto.

A nejednalo se pouze o bolševický základ tamních studentských rebelií, ale i o pohyb uvnitř Katolické církve samotné po II. vatikánském koncilu, vůbec jsme nechápali, v čem by mohl být tento sněm škodlivý pro víru lidí. V případě větších možností cestovat na Západ a navázat styky s autentickými katolickými studentskými i jinými organizacemi a sdruženími by mnozí z nás nejspíš viděli věci v širším horizontu. Naše pozornost byla tenkrát upřena pouze k tomu, že komunistický režim krutě pronásleduje Církev, což bylo jistě závažné téma, nicméně nevěděli jsme o dalším stejně závažném, že toto pronásledování pravověrných katolíků nastává po II. vat. koncilu i uvnitř samotné Církve.

Nešťastný Jan Palach byl stejnou obětí tohoto nezaviněně jednostranného pohledu na skutečnost jako my. Patřil k českobratrské církvi evangelické a pravidelně se účastnil jejich bohoslužeb. Farář Jakub Trojan, známá osobnost této protestantské denominace, měl na jeho formaci silný vliv. Lze říci, že Palach psychicky neunesl ono totální zhroucení všech nadějí vyvolaných Pražským jarem. Stal se (a nejspíš to i vědomě chtěl) symbolem protestu formou šokujícího výkřiku, jímž byl akt sebeupálení. S pohnutím vzpomínám na atmosféru té doby. Palach se tenkrát pro nás stal opravdovým ztělesněním všeho dobrého a ušlechtilého, co obsahovalo Pražské jaro r. 1968.

I my katolíci jsme ho tenkrát pokládali za mučedníka těchto hodnot, jaké představovaly politická svoboda, propuštění politických vězňů, odstranění ideologické a náboženské diskriminace, zrušení diktatury komunistické strany apod. A byli jsme vděčni kardinálu Josefu Beranovi, který ze svého římského exilu ve vatikánském rozhlase vyzvedl Palachův zápal pro tyto zajisté správné ideály. Nějak jsme ale „zasklili“ v jeho proslovu závažný dovětek: „…i když nemohu schválit jeho zoufalý čin…“

Mons. Beran zde zaujal autentický katolický postoj. Sebevraždu nelze nikdy schvalovat. Tím spíše potom se pozastavuji nad tím, že dnes i v české katolické církvi je Palach glorifikován, zejména Tomášem Halíkem v jeho kázání 15. ledna u Salvátora v Praze, ale ani slovo o tom, že jeho sebeupálení nelze považovat za pozitivní a hrdinský skutek. Člověk si nikdy nesmí sáhnout na život, smí ho obětovat pouze v případě, když se jedná o vyznání víry, jehož důsledkem je poprava jako za dob prvních tří staletí křesťanství, za francouzské revoluce nebo za éry pronásledování v komunistických zemích a dnes v muslimských státech, nebo když se jedná o záchranu života někoho jiného, jako tomu bylo u sv. Maxmiliána Kolbeho. Palach si zaslouží samozřejmě náš soucit a také úctu pro hodnoty, které vyznával, nikoli však pro svoji sebevraždu. Na základě vlastní paměti vím, odkud tenkrát tak zvaně „foukal vítr“. Probíhala válka ve Vietnamu a sebeupalování budhistických mnichů bylo tenkrát velice módní, mainstreamová média tomu dělala velkou publicitu. Palach nepochybně byl i tímto ovlivněn.

Pravověrný katolík tedy zajisté ocení Palachovo nasazení se pro ušlechtilé ideály, ale odmítne jeho glorifikaci za to, že se veřejně upálil. Tudy cesta ke svobodě – a to jakékoliv – nikdy nevede. Katolíkům by příslušelo u příležitosti Palachova jubilea modlit se raději za spásu jeho duše, což mu pomůže rozhodně více než současné oslavování.

Dr. Radomír Malý

47 Responses to K Palachovu výročí – katolicky

  1. Zuzana Kupková napsal:

    Velice pěkně a pravdivě napsáno! Díky za takový článek v záplavě mediálních oslav jeho činu.

  2. Renda napsal:

    Oslavovat sebevraha , sloužit za něj requiem , je zcestne.

    • takypijus napsal:

      To je zjednodušený pohled. Sloužit zádušní mši jistě smysl má.

    • Jaroslav Klecanda napsal:

      Sloužit requiem za sebevraha je zcestné? Doufám, že scestný je Váš názor. :-) Plivnout na Jana Palacha jako na tuctového sebevraha – tak to si netrófali ani StBáci při výsleších … když mi slibovali krátký let do Macochy. :-)

      • Renda napsal:

        Sebevrahu byl dříve odepřen církevní pohřeb , pohřben za zdí do neposvecene země. Palach byl protestant.

        • Jaroslav Klecanda napsal:

          Takže kdyby udělal jakýkoliv čin, tak by stejně u Vás neměl žádnou kladnou hodnotu. :-) Váš svět je tak krásně prostý a jednoduchý :-). Plně s Vámi soucítím, když musíte trpět u evangelií, kdy Pán Ježíš chválí pohanského setníka a dává ho za příklad, nebo dokonce odpadlického Samaritánce! :-)

    • Vít Jůza napsal:

      V kajícnosti se za něj modlit, i za něj sloužit Requiem, by bylo v pořádku. Máme se modlit za hříšníky, a Pán Ježíš přišel spasit hříšníky. Ale široce publikovaná Requiem skvělých kněží jako Piťhy a Halíka skutečně zavánějí oslavou a schvalováním sebevraždy, i když se třeba slovy snad, doufám, vyjádřili lépe, a použili formulář zádušní, nikoli kanonizační.

  3. Pan Contras napsal:

    Čemu se pan doktor u Halíka diví? Divil bych se spíše, když by zůstal zticha.

    Celé Pražské jaro bylo určitou geopolitickou provokací za účelem obsazení ČSSR. Když by Rusové nepřijeli, zatáhli by za brzdu sami reformě komunisté.

    Ovšem revoluce 68 v globálním měřítku byla přípravou kádrů na to, aby v roce 89 byl odstraněn pro globální revoluci nefunkční sovětský systém.

    V roce 1917 se pokusili „oni“ o globální revoluci prostřednictvím Trockého a jeho užitečného idiota Lenina.
    K tomu výrazně posloužil jak Versaileský systém, který měl revoluci usnadnit podobně jako demokrat Kerenskij (+ 1971 v USA) v Rusku. Poté, co se Trockému v roce 1924 nepodařilo ovládnout bolševické Rusko a byl vypovězen v roce 1929, zahájili „oni“ plán B – v létě 1929 začali financovat Hitlera, v říjnu proběhl krach na burze a v roce 1930 organizoval Lazar Kaganovič hladomor na Ukrajině, který vedl k vytvoření obludného protiruského nacionalismu, který později umožnil Hitlerovi snadněji postupovat při operaci Barbarosa.

    Výsledek wwii měl být porážka stalinismu za účelem globalizace revoluce a návratu Trockého a jeho kumpánů.

    Ačkoliv se to nepodařilo, vynesl Kaganovič do politbyra trockistu Chruščova a ten za sebou táhl trockistu Andropova, kterého později Brežněv uklidil do KGB.

    Až v roce 1989 se konečně otevřely dveře pro neotrockistický převrat a tak žijeme dnes v revolučních časech a národy řídí soudruzi, proti kterým byl Bilak jen reakční maloměšták.

    Všechen ten současný řev a distance proti mrtvému stalinismu (a Putinovi) je veden paradoxně novodobými bolševiky, anarchistickou pakáži a neomarxistickými modernisty v pravém soudružském souručenství.

    Po přečtení tohoto dokumentu, který vznikla v noci, kdy Evropu ozářilo ve Fatimě předpovězené světlo jako znamení nadcházející války, už nejsem dnešním děním vůbec překvapen: http://www.narodnisjednoceni.cz/knihovna/Rakovskeho_protokoly.pdf

    • Waldganger napsal:

      Jen doplňuji, že Rakowského protokoly nejsou Oněmi – narozdíl od těch druhých protokolů – ani zpochybňovany

      • matěj napsal:

        To by mě zajímalo: jak se to pozná — a co to znamená? I ve prospěch tvrzení, že ve sklepě našeho domu žijí tři neviditelní trpaslíci, mohu uvést, že není Oněmi zpochybňováno. Přesto to asi málokoho přesvědčí, že mám opravdu ve sklepě trpaslíky.

        Např. na anglické Wikipedii je o Rakovském dlouhý článek, no a o tomto údajném výslechu tam, pokud jsem nic nepřehlédl, není ani čárečka, jako se nikde nic nepíše ani o trpaslících u nás ve sklepě… Tedy, co přesně to prosím znamená, že nejsou Oněmi zpochybňovány — a lze toto nezpochybňování, zejména pokud je nějak odlišné např. od nezpochybňování těch mých sklepních přátel, nějak věrohodně doložit?

        • Waldganger napsal:

          To nemá s případnou existencí (Vašich) Trpaslíků nic společného. Jde o to, že rakowského protokoly nejsou těmi, o nichž píší zpochybněny. Toť vše. Samozřejmě lze použít standardní floskuli o konspirační teorii…

          • matěj napsal:

            No ale co z toho plyne, že nejsou zpochybněny těmi, o nichž píší? A pokud z toho něco netriviálního plyne, jak to nezpochybňování lze doložit? Pokud nestačí trpaslíci, když budu něco tvrdit o jánevím Obamovi a on to nezpochybní, bude to znamenat cokoli víc, než že je mu moje blábolení zcela ukradené? Je to nezpochybňování tedy něčím víc, než že ani toto těm Oněm vůbec nestojí za komentář?

            Jinak tedy, znáte prosím ještě nějaký další případ, kdy vyšetřovatel NKVD v osmatřicátém používal při výslechu formulace „Rád uznávám – ostatně je to jediná cesta, jak si můžeme rozumět. Prosím vás však o vysvětlení ještě něčeho, co shledávám rozporem v sobě samém“ ap.? Ale jinak se to čte pěkně, to zas jo. :-)

  4. Peter napsal:

    Před každým sebevrahem mám velikou úctu. To chce moc velkou odvahu. Nikdo neví, co ho k tomu vede, vzít si život. Spíš bychom se měli zamyslet, co je asi špatně a co ho k tomu vedlo.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      Sebevražda je smrtelný hřích a ryzí selhání, s odvahou nemá nic společného.

      • Froggy napsal:

        Kdyby jste zažil psychické problémy jako těžkou úzkost nebo panické stavy, asi byste nehovořil takto tvrdě. Ví jen Bůh, jaká je vina dotyčného – nakolik to bylo dobrovolné a nakolik ze zmatení mysli. A jelikož nevíme, skončila-li duše v pekle nebo v očistci, je naší povinností se za ni modlit. Ale, ano, neglorifikovat.

  5. Dr. Radomír Malý napsal:

    Ad pan Contras: Jako historik svojí profesí si myslím, že ty Rakovského protokoly by měly být lépe doložené, ale o to teď nejde.

    Souhlasím s vámi, že celé Pražské jaro bylo vyprovokované a že by reformní komunisté udělali totéž, co Gomulka v Polsku, jenže v mém článku nešlo o rozbor této geopolitické situace, ale o hodnotový systém a o to, jak hodnotit samotný Palachův čin.

    • Pan Contras napsal:

      Ač o to teď nejde, pro pravost protokolu mluví několik nepřímých důkazů:

      1. Po jejich prvním vydání ve Španělsku v roce 1952 někdo celý náklad zkoupil. Otázka za milion, proč?
      2. Prof. A.C. Sutton v knize Wall Street a Bolševická revoluce potvrzuje to, co Rakovskij vypovídá.
      3. V roce 1938 došlo k jinak nevysvětlitelné změně Stalinovy politiky vůči Říši a k uzavření Smlouvy o přátelství (pakt Molotov Ribbentropp).
      4. Rakovskij skutečně z procesu vyvázl bez trestu smrti.
      5. Současné události – směřování k NWO, natahování „uprchlíků“ jako nové revoluční síly do Evropy.
      6. Prokazatelné financování Hitlera ze Západu.
      7. Oficiální démonizace Stalina ve srovnání s Trockým prezentovaným jako intelektuál v brýlích (ačkoliv si co do metod mohli podat ruce).
      8. Revoluce 68 jako příprava na 89 a s tím globalizace revoluce.

      • Waldganger napsal:

        Mám za to, že rozhodující je právě to prokazatelné financování Hitlera nadnárodními bankami…

  6. Fr. Albert T.O.P. napsal:

    Inu, nejak mi moc nestimuji ty Palachovy ušlechtilé ideály, ktere pan Dr. zminuje.
    Co jsem četl, tak Palach byl levicak jako řemen – zcela v duchu těch rebelujicich studentů na západě. V jeho životě a činu teď nespatruji nic, s čím by se katolík mohl s identifikovat s klidným svědomím.

  7. Karol Dučák napsal:

    Piate Božie prikázanie hovorí „Nezabiješ.“ Lenže to platí aj v prípade zabitia seba samého. Aj samovražda je vlastne vražda, pri ktorej človek nezabíja iného človeka, ale zabije seba samého. Vždy je to však smrteľný hriech! A katolík nikdy nemôže schvaľovať smrteľný hriech. Dr. Malý spomína vo svojom článku sv. Maximiliána Kolbeho. Lenže jeho skutok nemožno kvalifikovať ako samovraždu. To, čo urobil sv. Maximilián Kolbe, je sebaobetovanie, ale to, čo vykonal Jan Palach, je samovražda.
    Sebaobetovanie je pre katolíka prijateľné. Vlastne aj náš Pán Ježiš Kristus sa dobrovoľne vydal na smrť za spásu nás všetkých. Nemusel. Keď prišli Ježiša zajať do Getsemanskej záhrady, Šimon Peter vytiahol meč, odťal ním ucho veľkňazovho sluhu a chcel, aby sa Ježiš bránil. Lenže Ježiš mu povedal: „Vlož svoj meč na jeho miesto! Lebo všetci, ktorí berú meč, mečom zahynú. Či sa nazdáš, že by som nemohol prosiť Otca, a postavil by mi hneď viac ako dvanásť plukov anjelov? Ale ako by sa potom naplnili Písma, že sa to musí tak stať?“ (Mt 26, 52 – 54)
    A ešte predtým prosil svojho Otca v nebesiach: „Otče môj, ak je možné, nech ma minie tento kalich. Avšak nie ako ja chcem, ale ako Ty.“ (Mt 26, 39)
    Ježiš sa teda dobrovoľne vydal na smrť, ale nesiahol si sám na život. Aj sv. Maximilián Kolbe sa síce dobrovoľne vydal na smrť, ale nesiahol si sám na život. Bezprostrednou príčinou jeho smrti bola fenolová injekcia, ktorou ho usmrtili Nemci. Kolbe teda nezahynul vlastnou rukou.
    Jan Palach však zomrel vlastnou rukou. Sám sa polial horľavinou a zapálil sa. Nikto iný nemal podiel na jeho smrti.
    Ďalší veľký rozdiel bol v tom, že Sv. Maximilián Kolbe svojím sebaobetovaním zachránil iného človeka, Palach však svojou samovraždou nezachránil žiadneho iného človeka.
    Ako som už teda uviedol, samovražda je vždy smrteľný hriech a katolík ho v nijakom prípade nemôže schvaľovať.
    Všemohúci Boh môže všetko. Za istých okolností môže spasiť každého. Aj samovraha. Aby som to nemusel pridlho rozvádzať, uvádzam link na jeden svoj článok, v ktorom podrobne rozoberám túto problematiku: http://www.priestornet.com/2014/04/co-s-dusami-samovrahov-skoncia-v-pekle.html#more
    Boh však môže spasiť aj nekatolíka. V liste Svätého Ofícia arcibiskupovi v Bostone z 8.8.1949, v ktorom je vyjadrené stanovisko Magistéria Cirkvi vo veci herézy P. Leonarda Feeneyho SJ, sa okrem iného uvádza: „Aby totiž niekto mohol dosiahnuť večnú spásu, nevyžaduje sa vždy, aby bol skutočne začlenený do Cirkvi ako úd, ale vyžaduje sa aspoň to, aby patril k nej želaním a túžbou. Toto želanie (votum) nemusí byť vždy explicitné, ako je to u katechumenov, lež keď je človek v zajatí neprekonateľnej nevedomosti, Boh aj implicitné želanie prijíma, ktoré sa takto volá preto, že sa nachádza v tom duševnom rozpoložení, v ktorom človek chce byť v zhode s Božou vôľou.“
    Týmito prezieravými slovami Sväté Ofícium v roku 1949 potvrdzuje, že aj ľudia, ktorí pri svojej smrti nepatrili do Katolíckej cirkvi, ale pred tvárou všemohúceho Boha prejavili implicitné želanie patriť ku Kristovej cirkvi katolíckej, môžu byť spasení.
    Nevieme, v akom psychologickom rozpoložení umieral Jan Palach. Nemožno však vylúčiť, že ak pri umieraní oľutoval svoj skutok i všetky svoje hriechy a vyjadril implicitné želanie patriť ku Kristovej cirkvi katolíckej, mohla byť jeho duša Všemohúcim zachránená. Má teda zmysel a význam modliť sa za spásu jeho duše a aj nechať slúžiť sväté omše na tento úmysel, v žiadnom prípade však nemožno schvaľovať jeho upálenie a robiť z neho hrdinu. To je zásadne proti učeniu Katolíckej cirkvi. Schvaľujem teda slová Dr. Malého, keď vyzýva, aby sme sa za Palacha modlili.

  8. Lubomír napsal:

    Jasné slovo katolíka, naprosto souhlasím. Děkuji, pane doktore.

  9. Peter krajčovič napsal:

    Osobně si myslím, že Jan Palach nebyl zcela psychicky zdravý.
    Důkaz o tom nemám. …

    Když však přemýšlím a rozebírám jeho zoufalý čin, tak si myslím, že, lidově řečeno, “ To neměl v hlavě v pořádku“

    Představa, Jana Palacha, že když se upálím, tak se společnost vzchopí a něco podnikne proti okupaci cizími vojsky, mi přijde absurdní a hloupá.

    Odmítám proto se účastnit glorifikace Jana Palacha.
    Dokáži si představit , že byl zoufalý a psychicky to nezvládl. … připomíná mi to případ sebevraždy vojáka v roce 1938, po podepsání Mnichovské dohody. … Stejně zbytečná smrt, jako Jana Palacha.
    Mám onoho vojáka považovat za hrdinu? … Což svým činem , podobně jako Jan Palach, neprotestoval proti okupaci pohraničí ČSR? …

    Jan Palach nebyl hrdina.
    Byl to zoufalý člověk, který sáhl k zoufalému činu sebevraždy která je hříchem.

  10. Libor Rösner napsal:

    V této souvislosti není bez zajímavosti, jak všichni ti, kteří oslavují Palacha za jeho sebevraždu coby výraz společenského postoje, nesnesou, když „netolerantní“ katolíci hájí neochvějně své přesvědčení, svou víru, a nechtějí se podvolit všudypřítomným tlakům po jejich změně. Pro takové mají všechna moderní dehonestující označení, počínaje xenofobem, homofobem konče.

  11. Radomír-1 napsal:

    Ďakujem za veľmi potrebný článok prinášajúci čerstvý vzduch do aktuálneho zápachu euroboľševickej propagandy o hrdinovi, ktorého odkaz možno univerzálne využiť pre tvorcov spoločenských a politických prevratov v rôznych dobách, a na udržanie „otcov prevratu“ pri aktuálnej moci.

    Absurdnosť zmarenia života Jána Palacha nespočíva len v dosiahnutej absurdite reality československej voľby medzi „otcami socializmu s ľudskou tvárou“ a „otcami socializmu po poučení z krízového vývoja“, ale v tom, že Ján Palach sa sám vylúčil zo zápasu s boľševizmom. Mohol dlhé roky aktívne písať, diskutovať,…, a najmä, modliť sa, ak chcel skutočne bojovať proti boľševizmu. Všimnime si, že v súčasnom mediálnom pretlaku tejto témy absentuje téma boja s boľševizmom zo strany Jána Palacha, ale dominuje len téma jeho odporu k sovietskym okupantom. Neomarxizmus súčasných bruselských euroboľševikov, teda súčasných skutočných okupantov, sa predsa nesmie mediálne pranierovať.

    Skutočný hodnotový svet Jána Palacha je pomerne neznámy, a práve preto odkaz jeho postavy možno plasticky formovať spoločensky želaným smerom. V českom prostredí sa ponúka tragická paralela s upálením ďalšieho majstra svojej doby rovnakého mena, ktorý taktiež blúdil želaným smerom pre určité elity svojej doby, a jeho univerzálne využiteľné blúdenie je prospešné aj pre mnohé súčasné elity. Táto podobnosť má čaro upútať davy, a slúži v intenzite ohnivého šoku všetkému, čo napokon odvádza od Boha, Cirkvi a pravdy, ako každá revolúcia. Obdobie po roku 1968 je obdobím, ktoré zneutralizovalo účinnosť Cirkvi vo veci zasahovania proti zjavným hriechom a bludom, vrátane samovraždy z politických dôvodov. Výsledkom je schizofrénia a pokrytectvo súčasných bludárov, ktorí síce „neodporúčajú pokračovať“ v „palachovskej obeti“, ale súčasne majú pre jeho čin „hlboké pochopenie“. Tento nemravný a falošný prístup podporuje pokusy o ďalšie teatrálne samovraždy. Napríklad aj toho z Prahy v roku 2019, ktorý je zjavne mediálne bagatelizovaný kvôli zamedzeniu redukcie kultu Jána Palacha, ktorý by „obyčajné upálenie“ spôsobilo svojim odhalením absurdnosti útoku na Bohom darovaný život.

    Pripomína mi to, ako Slováci radi blúdia vo veci postoja k zločinom Juraja Jánošíka, ktoré sú prekryté „pochopením“ k jeho údajnej snahe „brať len bohatým“. Lenže brať čokolvek, čo ti nepatrí, je hriech. A hlavne vtedy, keď ide o ľudský život, ktorý patrí len Bohu.

  12. Renda napsal:

    Navíc neexistovala žádná organizace , jak o ní psal Palach.

  13. Marek napsal:

    Ze slov kardinála Berana nevyplývá to, co Dr.Malý prezentuje v tomto článku.
    Viz. autentický citát :
    „Spolu s vámi truchlím nad tragickou smrtí Jana Palacha a ostatních, kteří zemřeli podobnou smrtí jako on. Skláním se před jejich hrdinstvím, i když nemohu schválit jejich zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské, to ať nikdo neopakuje. Zato ale ať mají všichni před očima veliký ideál, pro který oni obětovali svůj mladý život. Tento jejich ideál je v jádru dobrý a šlechetný – dát život jednoho za blaho všech. Byla to láska k naší vlasti, touha po její svobodě, byl to úmysl vyburcovat její mravní síly, byla to věrnost dějinám našeho ušlechtilého a statečného lidu, byla to snaha zajistit mu pokrok a mír. Tento zářný ideál je jako prapor, který se předává z ruky do ruky. Ten si musí přivlastnit každý z vás, pro ten musíme všichni žít společně, v klidu a s důvěrou.“
    http://www.farnost-brevnov.cz/2019/01/kardinal-josef-beran-k-palachove-umrti-leden-1969/

    • dr. radomír malý napsal:

      Ad Marek: A co z těch slov kardinála Berana podle vás vyplývá jiného, než já uvádím?

  14. Josef napsal:

    Takové divné ani ryba ani rak. Sice řekl to nejdůležitější – nemohu schválit jejich zoufalý čin, zabít se není nikdy lidské, ale pak se to toho začal „zabrušovat…“ A to nejdůležitější tak trochu zaniklo.

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Ad Josef: Váš názor, můj je jiný. Tu dobu i tyto události jsem aktivně prožíval. Kard. Beran těžko mohl v této atmosféře říci něco jiného, ostatně jiní biskupové, krátce předtím propuštění z kriminálů a internací, mluvili v tomtéž duchu. Tenkrát opravdu bylo třeba nejen odmítnout Palachovu sebevraždu jako takovou, ale zároveň ocenit i ideál, kterým on tak jako naprostá většina nás, tehdejších studentů, byla vedena. I když – jak uvádím v článku – jsme neměli dostatek rozhledu a informací, přece jen ideál svobody proti totalitě, což obsahovalo i svobodu pro Katolickou církev (svobodu pro věřící, aby se nemuseli bát posílat děti do náboženství, svobodu pro kněze, aby se nemuseli obávat odnětí státního souhlasu ze strany církevních tajemníků atd.), byl ideálem správným, za což se nemusíme stydět. Já jsem se tenkrát aktivně účastnil u nás na brněnské fakultě tryzny za Palacha. Vůbec toho nelituji a nemám potřebu se od toho distancovat. Bylo to naše vyjádření odmítnutí totalitního násilí – a tady jsme byli jednotni věřící i nevěřící. Stáli jsme navzdory omylům mládí a nedostatku širšího pohledu přece jen na správné straně barikády, o čemž svědčí mj. i to, že zatímco studenti na Západě rozbíjeli výkladní skříně a zapalovali auta, my jsme v tichém zamyšlení pietně šli městem a tak demostrovali svůj odpor vůči bezbožné totalitní moci.

      V takové atmosféře neocenit pozitivum tohoto ideálu a omezit se pouze na odsouzení Palachova činu by znamenalo souznět s komunistickými papaláši, proto je dobře, že Beran řekl to, co řekl. Můžeme diskutovat, jestli to nemohl říci jinak a jasněji, ale nebudu se pyšně pasovat do role soudce, nepřísluší mi to. Kdo tu dobu aktivně neprožil, těžko porozumí, já to nikomu nezazlívám, jen prosím, aby se alespoň snažil porozumět. Mně vadí – a řekl jsem to v článku dost jasně – současná účelová glorifikace Palacha po letech, aniž zazněly odmítnutí a projev nesouhlasu s jeho činem, což je zejména ze strany katolíků nezbytné, ale nelze ani upadnout do opačného extrému, tj. jednostranného odsouzení bez ocenění ideálu, o němž jsem mluvil.

      • marcelis napsal:

        Vážený p. Dr. Malý, priznám sa, že rád čítam vaše články na Protiproud.cz. Chcel by som sa spýtať, máme sa modliť za dušu Jana Palacha, ak katolícka cirkev učí (učila) ak niekto zomrie v ťažkom hriechu ( a samovražda im je) ide hneď do večného zatratenia? Nie je to len zavádzanie úbohých veriacich, že Božie Milosrdenstvo je nekonečné? A kde je Božia Spravodlivosť? Ešte píšete bolá taká doba (1968), od narodenia Krista koľko dôb bolo? Nie je pravda pravdou v každej dobe? ďakujem

        • matěj napsal:

          Zvláštní, kladete to do jedné věty, jako by tam snad byla nějaká souvislost, ale mně se tam žádná nedaří vidět: můžete mi prosím vysvětlit, proč bychom se neměli modlit za duši Jana Palacha, pokud katolická církev učí a učila, že když kdo zemře v těžkém hříchu (a sebevražda jím je), jde hned do věčného zatracení? To totiž skoro zní, jako byste buď plně znal a stejně jako Bůh dokázal zhodnotit pohnutky, úmysly a stav duše Jana Palacha v okamžiku smrti — nebo jako byste vůbec neznal katolickou nauku. Pokud to první, to máte nějaký přímý telefon na Boží vševědoucnost, nebo jak to prosím funguje? A pokud to druhé, nestálo by za to se s tou pravdou, co je pravdou v každé době, nejprve trochu lépe obeznámit? :-)

          • marcelis napsal:

            Ja som len položil otázku lebo som si nebol istý, či sa máme modliť za samovraha alebo nie! p. Dr. Malý mi dobre odpovedal nižšie, že o nikom okrem Judáša nevieme s určitosťou, že je v pekle. Ešte som našiel o samovražde: Sv. Tomáš Akvinský Suma teologická II-II ot. 64 čl. 5. Zda je někomu dovoleno zabít sám sebe. Ale nemyslím si že Palacha osvietil Duch Sväty! Pravda je jedine Ježiš Kristus a evanielium! A ten telefón do neba nemám :-), ale odporúčam Vám prečítať si Kázne sv. Jána Mária Vianneyho, a možno by ste na to pozerali tak ako ja. ďakujem za reakciu

        • Dr. Radomír Malý napsal:

          Ad Marcelis: Podle církevní nauky se můžeme modlit za spásu duše každého, neboť kromě Jidáše nevíme s jistotou o nikom, že skončil v pekle. Proto Katolická církev o nikom, ani o těch největších vrazích, neprohlásila, že jsou v pekle, neboť co my můžeme vědět o posledních okamžicích jejich života, mohli ještě litovat – zatímco Luther a Kalvín hlásali s jistotou o svých odpůrcích, že jsou zavrženi. Sebevražda je samozřejmě těžkým hříchem a Církev v minulosti sebevrahům odmítala církevní pohřeb, nicméně dnes psychiatrická věda dokazuje, že sebevrazi ne vždycky jednají příčetně, tj. vědomě a dobrovolně, což je podmínka, aby materiální hřích mohl být také formálním, tj. přičítatelným. Palach nota bene nebyl katolík, jeho intence vyplývaly z falešné představy o oběti…. můžeme o tom všem spekulovat do nekonečna, pravdu zná jedině Bůh, nezabývejme se tím. Pro nás je směrodatné, abychom odmítli Palachův čin sebevraždy, nota bene tady nejde o Palacha samotného, ale o to, že je dnes glorifikován právě pro svoji sebevraždu, aniž zazní, že toto bylo nesprávné a hříšné, o tuto s církevní naukou neslučitelnou jednostrannou glorifikaci mi jde, ne o Palacha samotného.

          • matěj napsal:

            „glorifikován právě pro svoji sebevraždu“ — zvlášť, když výše zmiňujete tu falešnou představu o oběti, přišla by mi taková formulace přiměřenější i zde. Nepřipadá mi, že by byl glorifikován pro tu sebevraždu, ale právě pro tu ochotu k nejvyšší oběti, a to se stejně často ti lidé pak ještě nějak vymezí proti tomu provedení, jen se nemají o co opřít, aby mohli vyjádřit, že takto fakt ne. Ale je jasné, že od církve takové jednoznačné slovo padnout má.

            (Ještě jiná věc je — to tedy pro ty, co by mylně mysleli, že můžeme vědět, že skončil v pekle — že tady paní tvrdí, že sebevraždu ani neplánoval: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/.A190118_123310_veda_kuz —jakkoli sebepoškozování v tomto rozsahu by asi bylo stále nepřijatelné [nebo ne? Světci se bičovali ap.], nemluvě o tom, že v kontextu jiných faktů to zní poněkud zvláštně. Ale zkrátka není možné myslet si, že někomu „vidím do hlavy“, v jakém stavu zemřel.)

            • JaB napsal:

              K možnosti Palachovy spásy je třeba uvážit i to, že Palach byl ještě desítky hodin po činu naživu a při vědomí, tudíž i kdyby jeho čin byl formálně hříšný, měl dost a dost času na vzbuzení dokonalé lítosti. Zda se tak stalo, to ví jen Bůh, ale Církev dříve v podobných případech církevní pohřeb zpravidla povolovala, pokud dal v mezidobí mezi činem a smrtí sebevrah (nebo duelant, o nichž platily analogické zákony) najevo aspoň nějaké známky lítosti. Za jeho duši bychom se určitě modlit měli, neměli bychom ani kanonizovat, ani prohlašovat za zavrženého.

          • marcelis napsal:

            Ďakujem za odpoveď, zase som bližšie k Bohu :-). Áno súhlasím s Vami, že ľudský rozum je veľmi obmedzený aby sme presne vedeli čo bude po smrti, ale máme evanjelium a svätcov. Moja reakcia je ovplyvnená tým strašným relativizmom ktorý je vo svete a už aj v katolíckej cirkvi. Skôr to beriem tak, že koľko veriacich aj neveriacich zvedie glorifikácia Palacha na zlú cestu a budú zatratené ich duše. Myslím, že v minulosti aj Katolícka cirkev tak k tomu pristupovala aby jasne ukázala cestu veriacim čo je dobré a čo zlé (samozrejme že boli aj chyby), aby čo najviac duší dosiahlo večný život. A nie svetový mier :-) .

  15. Renda napsal:

    Modlit za duše zemřelých se máme. Nevíme , jak dotyčný nakonec skončil.

  16. Jan Cholínský napsal:

    Ztotožňuji se s názorem pana dr. Malého na nešťastný čin Jana Palacha.

    Domnívám se, že interpretace smrti J. Palacha je jen jedním z výrazných prvků vzájemně neslučitelných interpretačních schémat (paradigmat) českých dějin rozšířených dnes v české společnosti. Dovoluji si při této příležitosti poukázat na svůj článek v „Konzervativních listech“ o české historické paměti… http://konzervativnilisty.cz/index.php/184-cisla/leden-2019/2042-ceska-historicka-pamet-2019-realismus-nebo-surrealismus

    …a také ocitovat zde jeho část vztahující se k J. Palachovi:

    „Nyní několik slov ke studentu Janu Palachovi, od jehož tragické smrti právě uplynulo půl století. Z hlediska křesťanského pojetí člověka a tradiční (římskokatolické) křesťanské kultury je třeba odmítnout protestní sebevraždu a tudíž i nešťastný způsob, jakým Palach projevil svou nespokojenost s ukončením tzv. komunistických reforem, v jejichž smysl a pokračování (iluzorně) věřil. Připomeňme zde slova kardinála Josefa Berana vyřčená – po sebeupálení Palacha a jeho následovníků – v jeho krátké promluvě ve vatikánském rozhlasu: „…nemohu schválit jejich zoufalý čin, zabít se není nikdy lidské, to ať nikdo neopakuje…“ Beran je tehdy spojil se soustrastným vyjádřením lítosti a výzvou k nesobeckému idealismu. Ano, je třeba projevit lítost nad smrtí mladého člověka, vzpomenout na něj v modlitbě a uctít ho tím, že správně pojmenujeme nejen tehdejší nezměnitelnou politickou situaci, ale i motivaci a světonázor, které ho dovedly k jeho nešťastnému činu. Zároveň je však třeba odmítnout „kult Palachova činu“, mimo již uvedené hledisko duchovní i s tím, že bylo správné proti komunistům a komunismu adekvátně a efektivně bojovat, ne na protest dobrovolně umírat. Zde připomeňme další názor na Palachův čin, a to názor člověka, který nasazoval vlastní život jako voják protikomunistického odboje – Ctirada Mašína: „Byla to blbost“. Snad není od věci – při vší empatii k tragédiím Palacha a dalších českých obětí – připomenout také sebeupalování jako formu politického boje mnichů konkrétní buddhistické sekty v Jižním Vietnamu počínaje rokem 1963, přičemž mnišští sebevrazi stáli na straně vietnamského komunistického severu tj. potažmo Sovětského svazu. Rituální sebeupalování buddhistických mnichů známé již před více než tisíciletím pravděpodobně navazovalo v nové formě na starověké čínské pohansko-okultistické obřady, jakožto výraz nábožensko-kultovního aktu nebo politického protestu. Bylo akceptováno jen některými buddhistickými autoritami, zatímco jinými bylo zcela odmítnuto.“

    A ještě bych zde rád upozornil na sérii svých článků mapující ideové podhoubí tzv. západní kulturní revoluce šedesátých let: „Kapitoly z dějin kulturní revoluce na Západě“ tamtéž – zde je např. III. část pojednávající o revolučních inspirátorech v USA:

    http://www.konzervativnilisty.cz/index.php/archiv/178-rijen-2018/1977-kapitoly-z-dejin-kulturni-revoluce-iii

    Jan Cholínský

  17. ondraf napsal:

    Dr. Malý: píšete, že: „Patřil k českobratrské církvi evangelické a pravidelně se účastnil jejich bohoslužeb. Farář Jakub Trojan, známá osobnost této protestantské denominace, měl na jeho formaci silný vliv.“

    Můžete nám prosím sdělit, o jaké zdroje opíráte tato svá tvrzení? Obávám se totiž, že příliš přeceňujete jeho protestantskou horlivost a silný vliv J.S.Trojana – v místním sboru se ukazoval za jeho farářování naprosto zřídka – od roku 1967, kdy tam nastoupil jako farář, ho jmenovaný viděl jen jednou na vánoční bohoslužbě 25.12.1968 a krátce se pobavili při východu ze sboru.
    Stejně tak bych byl opatrný s tvrzením, které uvádíte, a sice, že jako evangelík obdivoval Husa. Jeho obdiv k Husovi nemusel vycházet primárně z jeho nijak horlivě prožívaného evangelictví, ale z lásky k české historii obecně – ostatně studoval obor historie na FF UK.

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Ad ondraf: Své tvrzení opírám o dokumentární pořad v televizi, kde ukazovali a četli Palachovy dopisy na tato témata.

Napsat komentář: Fr. Albert T.O.P. Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *