Cesta do Betléma: král od Východu vypravuje

„I vstoupili do domu a nalezli dítě s jeho matkou Marií; padli na zem a klaněli se mu“ (Mt 2,10).

Byla to jedna z nejhorších cest, jakou jsem kdy podnikl. Sníh, zima a potom déšť, jakmile jsme sestoupili z hor. V jedné hospodě nás okradli. V některých městech se jídlo vůbec nedalo jíst. Šli jsme ale dál, nějak se nám podařilo to celé nevzdat, protože tam pořád byla – ta hvězda, kterou jsme spatřili jednou v noci před mnoha týdny. Zkoumali jsme své záznamy, ptali se jiných, ale ta hvězda se nepodobala ničemu, co jsme kdy viděli. Proto jsme se vydali na cestu. Vyšli jsme něco hledat s jakousi zvláštní vírou, protože ta hvězda určitě ohlašovala něco velikého. Nebyli jsme si ani jisti, co vlastně hledáme. Někteří říkali, že v zemi Židů se má narodit nějaký král. Tak to slyšel jeden z mých společníků, a proto jsme se vydali tohoto krále najít. Opravdu?

Určitě šlo o víc. Ale ta cesta, to putování, jak jsem říkal, bylo těžké, dokonce drsné. Toužil jsem po klidu a pohodlí domova. Nechybělo mnoho a řekl jsem svým druhům: Proč se nevrátíme? Nepřipadá vám to jako hon za přeludem? Viděl jsem, že i oni jsou vyčerpáni – ale ta hvězda! Jak jsme se mohli zastavit, když zářila na nebi s jasem, jaký jsem nikdy neviděl?

Když jsme přišli do královského města, bylo vlhko a zima. Kolem nás se rojili žebráci. Hodili jsme jim několik mincí. Začal vát vítr a vyjasnilo se. Vzhlédli jsme k nebi a z mých rtů uniklo zasténání. Podíval jsem se na své dva společníky a viděl na nich beznaděj, hněv a velkou únavu, neboť tam žádná hvězda nebyla. Nebyla tam. My jsme ale přišli z takové dálky. Ach, prosím! Ať to není všechno zbytečné! Řekl jsem přátelům: „Umíme snad mluvit! Jsme vzdělaní! Zjistíme, jestli se ten král narodil. – Hej, ty tam, chlapče! Kde je tady královský palác?“ Našli jsme to dost snadno. Král onoho paláce nám projevoval velkou pohostinnost. Jeho tvář se mi nelíbila, ale jednalo se s námi s úctou, jakou jsme si zasloužili. Dostali jsme skvělá lůžka, vynikající jídlo a ráno před rozhovorem s králem jsme uvažovali, jestli tam nemáme zůstat, bavit se a nikam už nechodit. Avšak dvorní mágové a astrologové – za ty jsem je alespoň pokládal – nám přečetli proroctví o králi, který se má narodit v nějakém městečku nedaleko odtud. To oživilo náš zájem a naději. Rozhodli jsme se dát celé té věci ještě jednu šanci. Král nás požádal, abychom se u něj zastavili na zpáteční cestě, protože se chtěl dítěti rovněž poklonit.

Pocítil jsem neklid, jako bych byl někde, kde nemám být. Chtěl jsem se odtamtud dostat a vydat se svou cestou. Vyšli jsme do noci, podívali se na nebe a ona tam znovu byla! Zdálo se, že její světlo nám proniká až do duše. Zachvěli jsme se, protože jsme věděli, že naše cesta nebyla marná. Spěchali jsme tedy. Naši služebníci nám sotva stačili. Když jsme za několik hodin dospěli do onoho městečka, byla už zase zima. Na světlo té hvězdy nikdy nezapomenu, a třebaže zní divně, říkám-li, že nás vedla, bylo to tak. Když jsme tam došli – co můžu říct? Že to nebylo to, co jsme čekali? To je slabý výraz. Ale co jsme čekali? To, co jsme očekávali, nebyl tamten palác a tamten král. Ne. Věděli jsme, že to není ono. To nebylo to, kvůli čemu jsme přišli z takové dálky. Ale tohle… ale tohle! Žena vinoucí si k prsům dítě, muž stojící nad nimi, pach slámy a zvířat, dřevěné jesle. Kvůli tomu jsme absolvovali celou tu cestu? Kvůli tomu jsme strádali? Zima, zápach, chudoba? Domníval jsem se, že jsme sem putovali kvůli narození, ale tohle vypadalo spíš jako smrt. Vešli jsme a uviděli dítě. Světlo té hvězdy mu svítilo do tvářičky. A co jsme tam viděli: jak vám to mám vysvětlit? Co můžu říct? Jen jsme před tím dítětem na místě padli na kolena a poklonili se mu. Neboť to, co jsme tam spatřili, bylo něco, o čem se nám nikdy nesnilo ani v nejodvážnějších snech. Všechno, v co jsme doufali. Vysvětlit to ale nedokážu. Můžu říct jen to, co jsme udělali. Padli jsme na zem a klaněli se mu. Hvězda mezitím zmizela – ale světlo zůstalo.

Vrátili jsme se, odkud jsme přišli. Nic se nezměnilo. Najednou jsme si tu však začali připadat nesví. Pocítili jsme hlad po tom, co jsme poznali, hlad, který nedokážeme vysvětlit svým rodinám a přátelům. Začali jsme si připadat jako cizinci, naše po předcích zděděné náboženské obřady se zdály prázdné a k ničemu. Myslím na tu hvězdu a na to, co jsme tam tehdy viděli. Zrození jako smrt. Smrt jako zrození. Z další smrti bych se měl radovat. [1]

(Pocta T.S. Eliotovi)

P. Richard Cipolla

Překlad Lucie Cekotová

Poznámky:

[1] Text odkazuje na báseň T. S. Eliota Journey of the Magi (Cesta mágů), která těmito slovy končí. (Pozn. překl.)

Zdroj:

https://rorate-caeli.blogspot.com/2019/01/sermon-for-epiphany-king-of-orient.html

7 Responses to Cesta do Betléma: král od Východu vypravuje

  1. Renda napsal:

    Tři králové vešli do domu ,ne chléva.

    • Vladimír M. napsal:

      A nebyli tři ani králové, ale počet nevíme a byli to mudrci.
      A tak bychom mohli fundamentalisticky pokračovat.

  2. Lenka napsal:

    Co to je za pohádku?

  3. František napsal:

    ad Lenka
    doporučuji si přečíst „Život Panny Marie“ podle Marie Valtorty, kde tato mystička viděla ve svých vizích již devítiměsíčního chlapečka – dítě Ježíše, jak přijímá spolu se svou Matkou Pannou Marií a sv.Josefem návštěvu tří mudrců a jejich klanění se Mesiáši, kterého v Dítěti poznali. Samozřejmě ve chlévě / v jeskyni/ se Dítě jen narodilo, ale poté se svaté Rodiny ujali dobří lidé a poskytli jim pohostinný dům. Takže evangelium správně říká, že mudrci z východu přišli do domu, aby se poklonili narozenému králi…

  4. Josef Pěška napsal:

    Proč ta ideologická natož fundamentalistická kontroverze?
    Člověk nemusí být mudrc, aby pochopil,že i mistr teolog ne-li mudrc se ve svém literárním projevu na způsob apokryfu
    někdy utne ať už zanedbáním nezbytné péče nebo ve spěchu
    stihnout nějaký termín. Liturgická blízkost svátků narození
    a zjevení Páně tomu nahrává. Historickou chronologii svátku Zjevení Páně, jinak Tří králů v jazyku
    našeho druhdy zbožného lidu, lze nepčímo vyčíst ve zmíněném
    evangeliu sv.Matouše 2,1-23, které přijímáme a za které
    s pokorou Bohu děkujeme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *