Letošní vánoční poselství ve světle svátku sv. Štěpána

„Slovo se stalo tělem … těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ – Tím se v Kristu stali bratry. Svou pozornost soustřeďme na toto bratrství; do věčnosti má dopad pouze bratrství v Kristu. Nějaké povšechné bratrství všech lidí může být sice také zmíněno, ale vzhledem k právě řečenému by se to nemělo přehánět. Zdůrazňujeme bratrství v Kristu.
„Těm, kteří ho přijali…“ – Přijmout vtělené Boží Slovo, vtěleného Božího Syna, znamená uvěřit a víru uvést do praxe. Kdo uvěří až v dospělosti, víru do praxe uvádí mj. tím, že přijme křest. Stane se křesťanem. Zcela se rozloučí s dosavadními nekřesťanskými způsoby, zřekne se dosavadních náboženství či ateismu a zcela je odmítne. Asi jako když se nějací lidé rozejdou a začnou chodit s někým jiným. Zachováním dosavadních náklonností a vazeb by narušovali nový vztah, svědčilo by to o nevěrnosti v novém vztahu. Podobně zde.
Uvěření je vlastně jakýmsi Ano vůči Bohu. Toto Ano je celobytostné, projevuje se pak na způsobu života (tak se křesťanská víra stává základem křesťanské morálky, křesťanského života).
Když někdo mluví, sděluje nejen informace, které chce sdělit, ale nepřímo také, jaký je, čím je, kým je. Platilo to též, když Pán Ježíš učil a předával, co máme věřit, jak o tom svědčí celá Tradice, nejen Písmo (Tradice – terminus technicus, nevykládat v běžném smyslu slova). Tak přijetím Ježíšových informací (nauky) člověk přijímá také, jaký Ježíš je, čím je, kým je. A protože se nám v něm dal Bůh, přijetím jeho věrouky obsažené v Tradici nepřímo přijímáme samotného Boha. Odklonem od této nauky se člověk odklání od Boha. A protože jsou jen dvě možnosti, spolu s odklonem od Boha se přiklání ke Zlému. Proto se v církvi vždy tolik dbalo na pravověří: kvůli Bohu. Ale i kvůli člověku, aby k Bohu směřoval, a nesměřoval díky svému jinověří k padlým andělům, démonům.

Takže člověk přijímá Ježíše tak, že přijímá celou jeho nauku, ať už je nám předávána v Písmu svatém nebo ve zbytku Tradice. Písmo je součástí Tradice, ale není v něm vše. Křesťanská (tj. katolická) nauka byla jednou provždy Pánem Ježíšem jeho církvi předána. Předává (tradere) se pod ochranou Ducha Svatého dodnes. Zprovevěření se Tradici je zpronevěřením se jejímu obsahu, víře (nauce) a tím pádem i samotnému Bohu (protože – viz výše). Kdo proti některým částem Ježíšovy nauky protestuje (odtud slovo „protestantismus“) a vytváří si jinou víru (věrouku, nauku), zpronevěřuje se Ježíši Kristu.
Tedy přijmout křesťanskou Tradici, v níž se nám předává, co věřit, je oním přijetím Ježíše Krista, o čemž byla řeč na začátku.
Svatý prvomučedník Štěpán se mohl místo vyznávání víry omezit pouze na charitu, řeči proti válkám, řešení hladu ve světě, řečem o ochraně přírody atd. a nikdo by ho neukamenoval. To by nikomu nevadilo. Mohl zapřít víru a věnovat se jiným, jistě dobrým věcem. Ale zapřením nebo alespoň zamlčením pravé víry (nauky) by zapřel samotného Boha (srov. výše).
Tak by jeho vytváření povšechného bratrství všech lidí usilujících o mír atd. by u u něho bylo zároveň i opuštěním Boha. Jednoduše proto, že v zájmu bratrství všech by musel některé nepříjemné pravdy víry odmítnout nebo aspoň zamlčet. A jak bylo řečeno, tímto odklonem od věrouky by se nepřímo odklonil i od Boha, opustil by ho. Bylo by nejen bez Boha, ale i proti Bohu. A jestliže charita, hlásání míru a odmítání světového hladu jsou věci dobré, toto už dobré není. Vlastně by měl pouze dvě možnosti: Buď vytvářet povšechné bratrství všech lidí ale bez Boha, protože by ho kvůli klidu a míru musel skrze zapření některých nepohodlných pravd pravé víry zapřít, a nebo zachovat věrnost Bohu i za cenu, že dál bude ve světě přítomen “meč kvůli Synu člověka”. Pouze nedostatečná láska k Bohu a nevíra mohou být předpokladem k praktikování první možnosti. Ale to je nepřípustné. O všech, kteří se o něco podobného pokouší, vyvstává otázka po jejich lásce k Bohu a věrnosti (víře). „Kdo miluje …(lidi) víc nežli mne, není mne hoden“ říká Ježíš Kristus, vtělený Bůh. A zamlčení, opuštění či zapření pravé víry, tedy nepřímo Boha, proto, aby se snadněji budovalo povšechné bratrství, přátelství a mír se všemi lidmi – to je typický příklad onoho „milovat více nežli mne“.
Nedá se skloubit věrnost a nevěrnost (nevěra) – ani mezi lidmi, ani v přístupu k Bohu, tedy v náboženské oblasti. Prostě už by se jednalo o nevěru. Věrnost jenom částečná je nevěrou. Věrnost jenom části pravd pravé víry (potažmo Bohu – viz výše) je nevěrností vůči Bohu. Svědčí o nedostatku lásky k němu. Záminka, že to člověk udělal proto, aby snadněji budoval bratrství, neobstojí ani teď, ani na posledním soudu.
Nedá se skloubit světlo a tma, křesťanství a jiné nauky, katolická víra a jinověří. Doplněna může být pouze neúplná pravda, a sice jedině pravdou. Když je ale někde plnost pravdy, čím ji chce kdo doplňovat nebo obohacovat? V Ježíši Kristu se nám Bůh dal zcela, v Ježíšově odkazu (křesťanské katolické věrouce) je plnost pravd víry. Čím chce kdo doplnit plnost pravdy? Snad lží, omyly nebo věroučnými bludy? Ne, o takové doplnění nelze stát.
Do mozaiky lze dávat pouze takové kamínky, které k sobě patří. Nemohu tam dát balvan, který ji zcela naruší, nemohu tam dávat bláto. O takovýto druh rozmanitosti nelze stát. Bratrství pouze v Kristu, ne nějaké povšechné, vyžadující nevyznávání plnosti pravd víry. Protože „Kdo miluje toho a toho více nežli mne, není mne hoden.“ Mozaiku povšechného bratrství všech lidí světa by nešlo vytvořit bez zapření některých částí věrouky, tedy nepřímého zapření Boha. Taková bratrská láska by pak byla případem onoho „nebýt hoden“.
Tato „mozaika“ všech lidí, kteří by žili v míru, pokoji a bratrství bez pravého Boha (bez pravé víry), ztroskotá jako kterékoli jiné pokusy vytvořit pozemský ráj bez Boha. Konkrétní příklady zná každý, nemusíme je uvádět.
Není rozdíl jako rozdíl. Rozdíl mezi lidmi vyznávajícími tutéž víru může být obohacující. Ale rozdíl mezi jednotlivými náboženskými systémy je vlastně rozdílem mezi „ano“ Bohu a „ne“ Bohu. Tady se nedá mluvit o žádném obohacování. Kde je plnost světla (pravdy, nauky), není co doplňovat, není čím obohacovat. Kde je plnost pravdy, naslouchání má docela jinou dimenzi. Rozhodně neznamená otevřenost k doplnění pravdy omylem a bludem, neznamená otevřenost k doplnění dobra zlem, „ano“ Bohu nějakým „ne“ Bohu či příklonem ke Zlému.
Doplnit zdraví nemocí znamená ztrácet zdraví. V náboženské oblasti podobně.
„Co prospěje člověku, když získá celý svět (vytvoří celosvětové bratrství) ale (odklonem od Boha skrze zapření /nevyznání některých pravd pravé víry) ztratí svou duši?“

R.D. Josef Peňáz

Text byl převzat z FB profilu autora.

2 Responses to Letošní vánoční poselství ve světle svátku sv. Štěpána

  1. díky, krásné a pravdivé zamyšlení…

  2. jl napsal:

    O hloubce a rozsahu odpadu církve svědčí např. každoroční infantilní kult Thomase Mertona: trapistického mnicha udržujícího rozsáhlé kontakty s osobami, které se povětšinou i po formální stránce rozešli s církví, a který sám po necelých 30 letech v trapistickém klášteře, a tedy i po složení slibů, utíká do Asie, kde se přiklání k budhismu. Jakkoli je útěk z čímdál tím více se blasfemizujících katolických klášterů pochopitelný, i když pochopitelně neomluvitelný, v jeho osobě jde také o dovršení „mystiky“ na jedné straně ztotožňující kapitalismus se socialismem coby mocnosti temnoty a na straně druhé hledání jakýchsi nových kontemplativních postupů.

    https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28683

    Lze si představit, že by některý z minulých papežů (třeba Pius V.) něco takového dopuručoval coby „otevření nových horizontů duším a církvi“, jak to činí svatý otec František? Nebo některý soudný řádový představený (jako sv. Ignác) v něm viděl „autoritu, aniž by byl autoritářský“ a „široké pojetí katolické tradice“?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *