Kázání P. Konráda zu Lowenstein, FSSP

Když se Ježíš přiblížil k městu a spatřil je, zaplakal nad ním. (Lk 19,41)

Scéna první 

Pozdvižení v ulicích, nejapné, brutální veselí, alkohol a nepořádek. Co se to tu slaví? Občanský masakr. Kdepak to jsme, drazí věřící? Ve Francii roku 1789 za vlády teroru, kde revolucionáři vraždí šlechtu a zvedají do vzduchu játra kněžny de Lamballe nabodnutá na kopí? Nikoli, jsme v ulicích Dublinu roku 2018. Ráchel neoplakává své děti, protože jich není; naopak, lůza se raduje, protože jich není: oslavuje „dekriminalizaci“ potratu. Dlouhé slovo. Kultivované slovo vzdělaných lidí. Už méně kultivovaná je skutečnost, která je za ním: vražda nevinného dítěte. Avšak jestli to už není zločin, co je potom ještě zločinem? Není-li to zločin, co to potom je? Prý „zdravotní péče“. A co když si dítě tuto péči nepřeje? Smůla. Postarají se o něj tak jako tak. Nemá žádný hlas, žádný nárok vyjádřit svůj názor, žádné hlasovací právo. Když bude křičet, stát ho neuslyší.

Když před několika měsíci někteří naši odolnější farníci stáli u cesty s transparenty hájícími život, byla reakce veřejnosti smíšená. Jeden pán si přečetl „nezabíjejte děti“ a káravě pohrozil prstem. Kdyby byl neprošel kolem tak rychle, bylo by možné se ho zeptat: „Dobrý den, pane, mohu se vás na něco zeptat? Byl jste někdy dítětem? Nebo jste přišel na svět už dospělý jako Adam? Nebo jste jako nějaké mytologické božstvo vyskočil plně zformovaný z Diova stehna? Pokud jste však někdy byl dítětem, nezdá se, že byste litoval, že jste se dožil dneška.“

Ostří si jazyk jako meč, vrhají jedovatá slova jako šípy, aby z úkrytu zasáhli nevinného, aby ho náhle zasáhli, bez ohledu. Rozhodli se pro hanebný plán, smlouvají se, jak by skryli své nástrahy, říkají si: „Kdo nás uzří?“ (Žalm 63).

Scéna druhá

Německo. Jakýsi pán odhrnuje mušelínové záclony na okně a kýve na svého „partnera“, aby se šel podívat. V domě naproti sedí dívenka s rodiči u stolu zavaleného knihami. Co to je? Přímo před jejich očima se páchá zločin! Aux armes citoyens! Do zbraně, občané! Chopte se mobilů: volejte policii, sociálku, stát! Pryč s nimi! Zavřete je! Ale o jaký zločin jde? O ukrývání Židů, jako byla Anna Franková ve čtyřicátých letech? Nikoli, o výchovu dítěte k poznání Boha v roce 2018: k poznání, že Bůh je Stvořitel; že člověka stvořil ke svému obrazu; že ho stvořil jako muže a ženu a řekl jim, aby plodili, množili se a naplnili zemi; že na tomto světě mají Boha poznávat, milovat a sloužit Mu, aby s Ním na onom byli šťastni navěky!

Vzdělávat děti doma je v Německu zločin, který se trestá vězením – za to, že se člověk rozhodne neposílat dítě do školy, kde mu budou tvrdit, že žádný Bůh není, že my pocházíme z opice a opice z plynů; že si každý může vybrat, jestli bude mužem nebo ženou; že žádostivost je zde k tomu, aby se uspokojovala, bez ohledu na to, k čemu vede; že skutečnými filosofy jsou ateisté jako Immanuel Kant a Karel Marx a že Martin Luther byl hrdina. Tohle je tedy zločin: nikoli zabít nevinné dítě, ale vychovávat ho v poznávání Boha a bázni Boží.

Scéna třetí

Učitel střední školy mluví proti vládnoucí ideologii. Ředitel: „Milý příteli, to, co jsi říkal, nebylo moc rozvážné. Uvědomuješ si, jaké jsou za takové věci sankce? Měl bych tě vyhodit, ale budeš propuštěn jen podmínečně s roční zkušební lhůtou. Ale prosím, mi raccommando, ať už se nic takového neopakuje!“ Co provedl? Kritizoval komunistický režim v Rusku, Číně nebo Albánii? Nikoli: mluvil proti perverzi v Itálii, srdci katolicismu, a dokonce v katolické škole: opovážil se kritizovat nepřirozené vztahy. Provinil se „šikanováním,“ „nenávistí,“ „homofobií,“ jak je libo.

Lev XIII. v encyklice Immortale Dei učí, že je povinností státu zajistit, „aby občané nejen nebyli poškozováni ve svých nejvnitřnějších tužbách, totiž po dosažení nejvyššího a nepomíjejícího dobra“ – spásy duše a blaženého patření na Boha – , „nýbrž aby v tom byli všemožně podporováni“. Tyranie naopak usiluje o vlastní prospěch na úkor lidu. Tento jev jsme viděli v komunistickém Rusku a Číně, ale totéž nyní platí i o Evropské unii. Takzvaný liberální demokratický stát se změnil ve stát tyranský, totalitní, stejně necitelný, nemilosrdný a vražedný jako všechny ostatní. Jeho obětí je vlastně ještě více, třebaže nejsou vidět, protože jsou nenarozené, a třebaže stát se navenek tváří přívětivě. Sledování je stále ostřejší a současně jeho železné sevření zesiluje.

„V dobách povstání i sama slova někdy mění svůj význam,“ píše Thúkydidés ve 3. knize svých Dějin peloponéské války. Podněcují vzpouru, revoluci činů i slov. Vražda se prezentuje jako lékařská péče, zvrhlík jako „gay“, odsouzení zvrhlosti jako rasismus – Evropská unie by vskutku měla zřídit ministerstvo pro eufemismy, aby udržela krok se záplavami zel, která tak horečně propaguje.

V tomto pozoruhodném jazykovědném díle vidíme nejen převrácení dobra a zla, ale i prvek šílenství. Co má vražda společného s péčí, perverze s veselostí [„gay“ původně znamenalo „veselý“ – pozn. překl.] nebo její odsouzení s diskriminací etnické skupiny? Připomíná to hesla nad zamčenými vraty vyhlazovacích táborů: Arbeit macht frei. Práce osvobozuje. Jaká práce? Jaká svoboda? Slova ztrácejí vztah ke skutečnosti, protože daná skutečnost je příliš strašlivá, než aby ji bylo možno pojmenovat.

Příčiny a následky

Co pohání stát? Nic jiného než moc. Snaží se zničit společnost zničením rodiny, která tvoří její nejzákladnější buňku: jednotlivci, kteří zbydou, budou méně početní a izolovaní, a proto snadněji ovladatelní. Motivací je moc: vlastnit a vyžívat se ve vlastnění. Jinými slovy jde o žádostivost zraku a pýchu života.

Jestliže tyto žádostivosti pohánějí stát, lidi pohání žádostivost těla. Kdyby neexistoval chtíč, nebyly by především žádné nechtěné děti. Nejhlubší příčinou je tedy to, že lidé nedokáží nebo nechtějí ovládat hnutí své padlé přirozenosti. V současnosti pak mají pocit, že mají nárok řídit se svými žádostmi, ať je vedou kamkoli. Kéž by podporovatelé zvrhlosti své úsilí zaměřili na to, aby se vyléčili, namísto vnucování svých nezřízených vášní celým národům!

Jejich chtíč je zaslepil. Nevidí, dokonce ani nechápou, že lidská přirozenost má danou podstatu, danou identitu s daným účelem. Nechápou tedy, že existuje něco jako přirozený zákon, Boží vůle vyjádřená v naší přirozenosti, a že když se mu člověk podřídí, uvědomí si, co je pro tuto přirozenost dobré, a může tudíž vést pokojný, šťastný, dobrý život. Nechápou, že nenarozené dítě je člověk. Vždyť zaslepenost je spolu s nenávistí k Bohu jednou z dcer chtíče.

Za lidmi a státem je však ještě jiná vůle, vůle toho, jenž byl vrahem od počátku, vůle zničit rodinu zničením každého z jejích cílů: plození pomocí antikoncepce s potratem jako záložním řešením; výchovy pomocí špatného příkladu rodičů, špatné kázně a vedení, nedbalosti, školy určené ke kažení dětí; obětavé lásky jejím nahrazením láskou smyslnou v manželství i mimo ně, což se prezentuje jako ideál, ba jako nutnost pro všechny. Ďáblovým úmyslem je zničit rodinu, jednotlivé její členy i samu společnost, zejména v jejich vztahu k Bohu: člověka jako obraz Boží, manželství jako obraz Boží lásky k Církvi a společnost v jejím zaměření k tomu, aby se stávala mystickým tělem Kristovým, to jest Církví.

To je tedy příčina zla, které nás obklopuje: já se svým chtíčem, praví lid, já se svou mocí, praví stát, já se svou nenávistí k Bohu, praví ďábel, zrozenou ze závisti, zrozenou z pýchy. Já – já, zaznívá v prázdnotě, na niž se zredukoval svět. Já, jenž jsem se stal bohem znajícím dobro a zlo, určujícím dobro a zlo, tvořícím všechno včetně sebe: nobis sumus, jsme sami od sebe, nepotřebujeme druhého, ani Stvořitele ne. Povstáváme ve své vzpouře, ve své revoluci: proti Bohu, proti věčnosti.

Je-li toto příčina naší současné choroby, kam nás vede? Svůdci jsou trojí žádostivost a ďábel, její původce: ti odvádějí člověka od Boha. Bůh je však objektivní realitou v nejvyšším smyslu: objektivní realita, bytí o sobě, absolutní pravda, dokonalé dobro. Odvádějí-li tedy člověka od Boha, odvádějí ho od objektivní reality k realitě subjektivní, jíž je šílenství, od bytí k nicotě, od pravdy ke lži, od dobra ke zlu.

Jaké šílenství je větší než vnutit ateismus celým národům? Jaké šílenství je srovnatelné s předstíráním, že manželství (mateřské poslání) může existovat mezi dvěma muži nebo dvěma ženami vychovávajícími děti, které spolu mít nemohou? Co je šílenější než na jednom oddělení nemocnice novorozené děti radostně vítat a na druhém je vraždit? Nebo na jednom místě o staré lidi s láskou pečovat a na druhém je zabíjet – ve jménu dignitas, skutečnosti, kterou líčí jako tak úctyhodnou a vznešenou, že se pro ni hodí jedině latinské slovo. Jaká prázdnota se vyrovná prázdnotě kolem nás: zničení jednotlivci, rodiny i společnost, likvidace celých generací? Žádné šíření dobra, žádné plody (nebo jen málo), jen ztráty, opuštěnost a prázdnota. Jaká faleš, jaké lži, jaké zlo! Svět stvořený člověkem a ďáblem hrajícími si na boha.

Stát křik dětí neslyší, ale slyší ho svět čistých duchů. Wer, wenn ich schriee, mich hoerte denn aus den Ordnungen der Engel? Kdo, kdybych křičel, by mě zaslechl z andělských kůrů? (R. M. Rilke, Duinské elegie). A jejich křik stoupá vzhůru spolu s křikem volajícím do nebe o pomstu a Pán zástupů ho uslyší.

V Něm je všechna moc. Jeho nekonečná moudrost a dobrota si všechno na světě buď přeje, nebo to dopouští. „Kristus včera i dnes, začátek i konec, alfa i omega. On je Pán všech věků. Jeho je království i moc i sláva po všechny věky věků.“ Nevíme, k jakému dobru může použít i tato zla. Na nás je, abychom žili, jak nejlépe dokážeme, a důvěřovali Jemu a Jeho blahoslavené Matce.

Teď tedy, králové, buďte moudří, přijměte výstrahu, vládcové země. Služte Hospodinu s bázní, jásejte mu s uctivým chvěním. Podvolte se přikázáním, by se Hospodin nerozhněval, ať není vaše cesta vám zkázou; můžeť snadno vzplát hněv jeho. Blaze všem, kdo doufají v něho! (Žalm 2).

Amen.

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://rorate-caeli.blogspot.com/2018/09/the-tyrant-state_16.html