V souvislosti se snahami o redefinici manželství a chystanou ratifikací Istanbulské úmluvy se v naší zemi rozpoutala debata, do níž se zapojili také představitelé Katolické církve. Česká biskupská konference varovala, že úmluva „staví muže a ženu do zásadní opozice a veškeré chování vůči ženám chce vidět jen ve světle historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami“. Velkou pozornost vzbudilo burcující kázání Mons. Petra Piťhy z 28. září. Aktuálně se k otázce genderu vyslovili dva biskupové: Na konci listopadu vydal své stanovisko plzeňský biskup Tomáš Holub, o pár dní později na něj kriticky zareagoval českobudějovický biskup Vlastimil Kročil. V čem se pohled těchto dvou biskupů na gender liší?

Tomáš Holub v úvodu svého stanoviska upozorňuje, že při diskuzích o Instanbulské úmluvě jde v první řadě o pochopení genderové problematiky. Ta je podle něj komplexní, a pokud ji redukujeme na radikální teorie, vyvolává to u lidí strach a zmatek. Nepřijatelná je pouze genderová ideologie. Ta z křesťanského pohledu představuje „nepřípustný jednostranný teoretický konstrukt, který definuje osobní identitu každého člověka zcela nezávisle na biologickém pohlaví nebo například podstatu jakéhokoli vztahu mezi mužem a ženou pojímá výhradně mocensky“. Naproti tomu neideologicky pojímaná genderová studia nám mohou být prospěšná, abychom byli schopní uvádět Kristovo učení do praxe a usilovat o spravedlivý přístup k ženám.

Reakce Vlastimila Kročila se snaží postihnout složitost situace a filosofické pozadí problému, a proto je náročnější na čtení. Na rozdíl od Tomáše Holuba je Mons. Kročil přesvědčen, že genderová studia v dnešní podobě jsou nepřijatelná jako taková, nejen nějaký jejich extrémní či radikální směr, protože „radikální genderová ideologie není okrajovým fenoménem smysluplných genderových studií, ale jejich podstatou a nutným projevem“. Standardním východiskem dnešních genderových studií je totiž marxistická myšlenka mocenské nerovnováhy a boje o nadvládu; „obraz člověka, jak jej podává genderová teorie, je zcela v rozporu s křesťanskou antropologií, kde jsou role muže a ženy komplementární a základem pohlavních a z nich plynoucích genderových rozdílů je v posledku láska“. Nejde však jen o nepřijatelné východisko genderových studií a o zaujatost lidí, kteří v nich působí. Jde o celkové prostředí v humanitních a sociálních oborech, kde „standardy diskuse, celý pojmový, instituční rámec atd. jsou ve vleku nepřijatelné radikální ideologie“. Spíše než o vědeckou diskuzi se tedy jedná o ideologickou válku, která má s vědou jen málo společného, a „je zcela naivní usilovat o respekt v takto ideologicky otráveném prostředí“.

Z nedávného rozhovoru pro časopis Respekt je zřejmé, že také Tomáš Holub si všímá projevů této radikální teorie či ideologie, které někdy mají podporu z nejvyšších míst, jako je ministerstvo školství. Zdůrazňuje, že „úplná oddělenost genderu a pohlaví je něco, co jde proti podstatě toho, jakým způsobem realitu světa vnímá Bible. Neumím si přestavit, že by nezávislost pohlaví a genderu byla církev schopná přijmout. To je nereálné.“ Je třeba ocenit, že Tomáš Holub sděluje tento politicky nekorektní postoj nebojácně a bez vytáček. Škoda, že se nepokusil stanovisko Církve obhájit nebo vysvětlit, v čem je radikální genderová teorie mylná. Čtenáři Respektu si z rozhovoru nejspíš odnesou dojem, že ono biblické vnímání reality světa je překonané a v rozporu s vědeckými zjištěními; a každopádně je jen jedním z mnoha možných vnímání této reality.

Jasně předkládat učení Církve je dnes velmi důležité, ale nestačí to – je třeba také ukazovat jeho smysluplnost a krásu a vyvracet omyly pomocí solidních argumentů. Jedním z nejdůležitějších úkolů dnešní doby je znovu smířit rozum a víru. Musíme ukázat, že my katolíci se námitek a argumentů bát nemusíme, naopak, rozum je na naší straně. Tímto směrem se ve svém stanovisku vydal českobudějovický biskup a význam jeho „několik poznámek“ tak přesahuje aktuální otázku genderu. Domnívám se, že otevřená diskuze o nových problémech a ochota jednotlivých biskupů převzít odpovědnost za svoje stanovisko, případně nesouhlas s kolegy, je zdravější než tutlání neshod uvnitř biskupské konference. Kdo za ní vidí mocenský boj, přehlíží to nejpodstatnější, a to je zápas pravdy a omylu.

Církev je podle všeho jediná síla, která má šanci se účinně postavit ideologii a může si tak naklonit na svoji stranu lidi dobré vůle. Je tragické, že právě v tomto osudovém okamžiku dějin má Církev problém sama se sebou a čelí zmatkům v základních otázkách. Naštěstí však máme nebývalý přístup k informacím a každý se může pokusit pochopit, o co v otázce genderu jde. Je to úkol ne pro nějakou hrstku vyvolených, ale pro nás všechny, kteří chceme být schopni obhájit svou víru sami před sebou i před světem. A pokud nás v tom podpoří pastýři – alespoň ti nejstatečnější z nich –, nebo nám budou dokonce ukazovat cestu, bude život hned veselejší.

Marie Tejklová