Ne, nebudu uvádět věroučné důvody, které by měl každý katolík znát: protože byla založena samotným Spasitelem a tuto svoji kontinuitu může prokázat, protože má svátosti ustanovené přímo Kristem, který se bytostně zpřítomňuje ve svátosti oltářní, protože má svatou a neměnnou nauku a prostředky spásy. To je (nebo by mělo být) samozřejmostí, i když žel existuje dnes mnoho neomodernismem nahlodaných katolíků, kteří toto buď neznají, nebo přímo popírají.

U mne ale přistupují ještě zcela osobní důvody, proč Církev miluji. Paradoxně právě proto, že se proti ní mediálně brojí a vystupuje. Právě proto, že se v ní vyskytly v poslední době ve větším počtu než dříve sexuální skandály a zneužívání. Právě proto, že je nahlodána neomodernistickou naukou, prosazovanou často direktivním způsobem, a zastávanou žel i její nejvyšší hierarchií. To je dokladem, že není ďáblu a jeho pomocníkům zde na zemi lhostejná, že v ní vidí trvalé nebezpečí – a proto ji usilují zničit. Je hrází proti zlu, i když dnes více protrženou než kdy předtím v dějinách, ale pořád hrází, proto se jí držím a právě proto, že zůstává hrází a tím i mojí ochranou, ji miluji.

Miluji ji, poněvadž jí za hodně vděčím. Každý z nás si jistě vzpomene na osoby Církve, jimž v duchu děkuje za víru, pevnou životní formaci a mnoho dalšího dobrého. Má věřící matka byla pro mne v útlém dětství první hlasatelkou Krista a jeho nauky, to bylo mé první setkání s Církví, konkrétně s domácí církví, jíž je rodina. Potom kněží a katecheté, kteří mne formovali a dali mi pevnou životní orientaci, která mi pomohla překonávat všechny pozdější životní nesnáze. Mimochodem, nepoznal jsem mezi tou zhruba necelou desítkou duchovních, kteří mne formovali, žádného pedofila, efebofila nebo homosexuála, ani takového, který by porušoval celibát. Vím, o čem mluvím, býval jsem ministrantem. Kněží, na něž vzpomínám, žili příkladně křesťansky, někteří prošli také komunistickými kriminály. I dnes mám mezi duchovenstvem přátele, kterých si vážím pro jejich příkladný kněžský život a jimž děkuji za vynikající duchovní vedení, které každý z nás potřebuje.

Církev – to byla rovněž má manželka, vzorná katolička, jíž vzdávám, nyní už posmrtně, velké díky za její krásné svědectví autentické žité víry. Církev představovali i mnozí mí přátelé ze společenství z doby mého mládí, poznal jsem tam řadu skvělých postav s opravdovým křesťanským postojem.

Jako historik vím něco o minulosti Církve. Ty spousty mučedníků a mučednic z dob prvotního pronásledování i z pozdějších epoch, svědkové krve prolité pro Krista za Francouzské revoluce, za komunistického a nacistického pronásledování, nebo nedávno oběti muslimského teroru jako francouzský pater Hamel nebo pákistánská manželka a matka Asia Bibi. Pak jsou tu oběti pronásledování za obranu nenarozeného života a rodinných hodnot ze strany liberálně-neomarxistických rádoby demokratických režimů, které chtějí uzákonit potraty a zamořit svět legálním vražděním nenarozených dětí, homosexuálními sňatky, „svobodnou“ volbou pohlaví, pornografií vštěpovanou dětem už od nejútlejšího věku ve školách a dalšími zhovadilostmi: statečné Kanaďanky Mary Wagnerová a Linda Gibbonsová, katoličtí cukráři a pekaři v řadě zemí, již přišli o licenci, protože odmítli upéci dort homosexuálním „novomanželům“, katoličtí rodiče, kteří riskovali raději pokutu nebo vězení, než by posílali své děti do hodin nemravné sexuální výchovy atd. Toto je Katolická církev, která žije.

A nejsou to jen mučedníci. Historie zná „obrovský zástup, který by nikdo nespočítal“ (Zjev 7,9) kanonizovaných i nekanonizovaných světců. Právě oni, svatí a plní Ducha Svatého, pokaždé zachránili Církev v nejtěžších chvílích úpadku: v 6. století sv. Benedikt se svou řeholí, v 11. století mniši z clunyjského hnutí, z něhož vzešel papež sv. Řehoř VII., ve 13. stol. sv. František s Dominikem a jejich řeholní spiritualita, v 16. století protireformační světci tridentského koncilu (sv. Ignác z Loyoly, Karel Boromejský, papež Pius V., Petr Canisius, Filip Neri atd.), ve 20. stol. papež sv. Pius X., kardinál Billot a další bojovníci proti rozkladnému modernismu. Všichni vyrostli z pramene víry „nepřetržitě křišťálové“, jak se krásně vyjádřil básník Jan Zahradníček. Ani v posledním století takoví světci nechybí: pater Pio, pater Ruotolo, u nás vizionářka Anička Bohuslava Tomanová a mnozí další.

Toto je reálná a konkrétní Katolická církev, pravá Církev Kristova. Tu miluji, té vděčím za všechno dobré, co ve mně je. Hlasatelé neomodernismu, popírači nerozlučitelnosti manželství, propagátoři falešného ekumenismu a dialogu se zjevnými nepřáteli Ježíše Krista, zastánci „legality“ homosexualismu uvnitř Církve a příslušníci homosexuální lobby zodpovědné za zneužívání – to není Církev, to jsou její nepřátelé, kteří do jejich struktur pronikli, aby ji zničili. Ti pro mne nejsou žádnou autoritou. Vím, že hřích, koukol z Pánova podobenství, bude v Církvi existovat až do konce světa, ale ti pachatelé hanebných skutků a jejich ochránci byli už mnohokrát odhaleni, někteří to ani nezapírali, jako neortodoxně smýšlející, tudíž odpadlí. To není pro mne Církev, jíž vděčím za celý svůj život, to jsou naopak její odpůrci a pohůnci satanovi, před nimiž cítím povinnost pravou Církev Kristovu, jež je mojí matkou, hájit a bránit. A ona nezanikne, protože má to slíbeno od Pána. Nezmizí ani z naší společnosti, i když počet jejich věřících bude menší. Ta záplava mladých rodin a dětské drobotiny na mších svatých v tradičních farnostech a komunitách naplňuje opravdovou radostí a reálným křesťanským optimismem.

V této autentické Boží Církvi chci až do smrti vytrvat a milovat ji, neboť toto je mystické Tělo Kristovo. V ní chci též v milosti posvěcující zemřít a o to neustále Pána na přímluvu Matky Boží Panny Marie prosím.

Dr. Radomír Malý