Gender se obvykle chápe jako společenská stránka pohlaví. Člověk se narodí s určitou biologickou výbavou, kterou se zařadí mezi muže nebo ženy, a postupně se učí, jak by se jakožto muž či žena měl či měla chovat. Různé kultury a subkultury pojímají roli muže a ženy různě, přičemž některé představy a požadavky jsou pochybné, ačkoli příslušníci dané kultury to často nejsou schopní rozpoznat nebo ochotní uznat. Takové stereotypy jsou omezující a je třeba se z nich vymanit. Můžou se týkat oblečení, hraček, chování, studijních oborů, povolání, ale třeba i způsobů trávení volného času nebo rodinných povinností, které jsou považovány za vhodné pro ženy či muže nebo jimi preferované. Toto pojetí genderu se na první pohled jeví jako smysluplné a obhajují ho i mnozí křesťané.

Kde však leží hranice toho, co se dá označit za (škodlivý) stereotyp? Zdálo by se, že nepřekročitelnou hranici představuje oblast sexuality či reprodukce – především to, že pouze žena je schopná rodit děti a pouze muž a žena spolu můžou mít dítě. Už na konci minulého století se však objevila teze, kterou zastává například vlivná americká autorka Judith Butlerová (jak by se asi tvářila na přechylování svého příjmení v češtině?), že kulturně zkonstruovaná je nejen společenská role ženy či muže, tj. gender, ale i samotné biologické pohlaví řadící lidi mezi muže nebo ženy. Nejspíš vám toto tvrzení připadá nesmyslné, ale tak to právě má být. Binární pohlaví musí působit jako něco předem daného a nezměnitelného, protože jedině tak je možné zakrývat a legitimizovat vztahy dominance a podřízenosti, které ve společnosti existují. Myšlenka útlaku je inspirována marxismem, který v manželství nachází obdobu vykořisťování a třídního boje a „tradiční“ rodinu spojuje se soukromým vlastnictvím, které je třeba zrušit. Genderový útlak je však sofistikovanější než útlak dělníků ze strany kapitalistů, ačkoli jeho důsledky nejsou o nic méně drastické. Každá kultura se chce reprodukovat a k tomu potřebuje omezit, lépe řečeno určitým způsobem konstruovat či produkovat sexualitu. Některé vlastnosti, sklony či způsoby chování a prožívání se označí za přirozené, ontologicky dané, případně stvořené; ostatní se označí za úchylku nebo se jednoduše popře jejich možnost či existence; vyloučí se ti, kteří pravidla odmítají přijmout. Binarita pohlaví se prezentuje jako nezpochybnitelná, ve skutečnosti se však jedná o konstrukt, který slouží k upevnění řádu.

Pravděpodobně namítnete, že existence dvou pohlaví je vědecky doložená zjištěními ohledně anatomie nebo DNA. Genderoví myslitelé však opáčí, že také věda je společensky podmíněná; kultura určuje, co je vůbec hodno vědeckého zkoumání, co je třeba zjistit, ověřit apod. Poukazují na případy, které klasické představě o binaritě pohlaví neodpovídají (jako jsou hermafrodité nebo lesbičky), jimiž „dokazují“, že pojmy označující binární pohlaví jsou vykonstruované. Práci jim ulehčuje současný stav filosofie. V genderové teorii se projevuje postmoderní skepse vůči vědě, nepřátelství vůči „Západní“ metafyzice a hlavně nominalismus, který popírá existenci pevných esencí, na jejichž základě bychom mohli věci pravdivě poznat a řadit do určitých skutečnosti odpovídajících kategorií. Když se tato myšlenka aplikuje na otázku pohlaví, dojdeme k závěru, že je chybné řadit lidi mezi muže nebo ženy, protože každý člověk je jedinečný a odlišný od ostatních – pokud tedy vůbec můžeme mluvit o nějakých lidských jedincích. Když odmítneme myšlenku účelu či zaměření, není možné rozlišit normu od odchylky, a tedy ani rozhodnout, která „orientace“ je funkční či normální. Genderové myslitelky věnují velkou pozornost jazyku, protože právě jazyk podle nich slouží k vytváření sociální reality a prosazování vztahů dominance.

Podle Judith Butlerové nelze gender od pohlaví odlišit. Pohlaví či gender není něco pevného nebo předem daného, ale vzniká opakováním určitých činností. Protože genderové role jsou dány vztahy moci a dominance, které je třeba narušit, pohlaví a sexualita získává politický význam a mravní hodnocení některých voleb (jak člověk svůj gender prezentuje či sehrává, jaké partnery si volí, co s nimi dělá) může být odlišné, nebo i opačné oproti tradičnímu pohledu. Žena, která se obléká jako žena a věnuje se rodině, přispívá k upevňování utlačovatelského řádu. Naopak muž, který se snaží vypadat a chovat se jako žena, přispívá k emancipaci, protože tím paroduje a zpochybňuje tradiční představy. Možná jste na internetu viděli obrázky nebo videa, jak muž převlečený za ženu předčítá dětem v mateřské školce nebo vypráví o svých prožitcích v pořadu pro děti. Na křesťana to může působit jako dotek ďábla, ale z hlediska genderové teorie jde o snahu osvobodit děti od svazujících stereotypů. Také mít sex s člověkem stejného pohlaví může představovat součást revolučního boje proti útlaku.

Na tomto základě začínají dávat smysl některé věci, které si lidé často neumějí vysvětlit nebo je považují za bezvýznamné excesy: Proč jsou ženy označovány za (utlačovanou) menšinu, ačkoli jejich počet se přibližně rovná počtu mužů; proč feministky protestují, když se v reklamě na pivo objeví nedostatečně oblečená modelka, ale pornografický průmysl zpravidla nechávají bez povšimnutí; proč se dnes tolik pozornosti soustředí na domácí násilí, v porovnání s přístupem islámu k ženám; proč se povoluje transgender mužům závodit proti ženám a proč se zavádějí společné šatny či toalety; proč boj za rovnost zahrnuje změny jazyka atd.

Zastánci genderové teorie samozřejmě mají v některých věcech pravdu a některé otázky a požadavky spojené s postavením žen jsou naprosto legitimní. Genderová teorie ve své radikální podobě však může dávat smysl jen do té míry, do jaké sama sebe popírá. Pokud je dělení na muže a ženy konstrukt, znamená to, že není možné být přitahován opačným pohlavím, nelze změnit vlastní pohlaví na opačné, nelze se převléknout za opačné pohlaví ani se chovat jako typický příslušník opačného pohlaví a písmena ve zkratce LGBTatd. reprodukují utlačovatelský diskurz. Muži nemůžou utlačovat ženy a ženy nemůžou bojovat za svá práva, protože muži ani ženy ve „skutečnosti“ neexistují, a proto je nesmyslné například požadovat rovné zastoupení mužů a žen nebo podporovat u dívek zájem o typicky mužská povolání. Pro genderovou teorii i politiku jsou však kategorie jako muž a žena nebo sexuální orientace klíčové. Binaritu pohlaví považují genderoví myslitelé za konstrukt (jako kdyby například o společenském postavení rozhodovala barva očí); současně však přiznávají, že řazení lidí mezi muže nebo ženy souvisí s reprodukcí (kultury). Nejsou ochotní si přiznat například fakt, že reprodukce je klíčová pro společné dobro a budoucnost společnosti nebo že narušování „tradičního“ řádu vede k útlaku a vyloučení těch, kdo mají jiný názor.

Bylo by chybou genderovou teorii odbýt jako chorobný výplod šílených feministek, už z toho důvodu, že jejich myšlenky by nebyly schopné se tak úspěšně prosadit, kdyby (alespoň na vzdělané a vlivné lidi) nepůsobily přesvědčivě. K jejich vyvrácení nestačí empirie, protože empiricky nelze dokázat, že pojmy muž a žena jsou adekvátní, je nutné to odůvodnit filosoficky; nepomůže ani poukazovat na charakterové nedostatky nebo nemravný život zastánců této teorie. Domnívám se, že není důvod pohrdat pracemi genderových myslitelek víc než například dílem marxistů, poststrukturalistů nebo třeba Descarta či Hegela a dalších mužů, kteří jim poskytli filosofickou oporu – možná jen absurdita úvah na téma genderu více bije do očí, protože dovádí počáteční omyl dále do důsledků. Genderovou teorii také nelze odsoudit jen proto, že je spojená s politikou. Je to dáno už charakterem hnutí za ženská práva, které bylo od začátku zaměřené spíše na řešení praktických problémů a teoretické odůvodnění si hledalo, kde to jen bylo možné, ale snad také (a teď vstupuji na tenkou půdu genderových stereotypů) faktem, že pozornost žen byla vždy zaměřena víc na praktické věci než na věci ryze teoretické.

Zbývá odpovědět na otázku, jestli je možné vzít si z genderové teorie to dobré, tj. oddělit „rozumné“ pojetí genderu (a s ním spojené požadavky) od „extrémního“. Pokusila jsem se ve stručnosti ukázat, že radikální genderová teorie pouze důsledně realizuje možnosti, které jsou skryté už v samotném pojmu gender a s ním spojené myšlence útlaku a emancipace. Z historie je zřejmé, že prosazování této myšlenky mívá tragické následky, a stejně jako francouzská nebo bolševická revoluce má své oběti i revoluce genderová – v první řadě miliony počatých dětí, jimž ve jménu ženské emancipace nebylo dovoleno se narodit. Více než polovinu z nich přitom tvoří ženy…

Marie Tejklová