Online kasino zdarma hrát bez vkladu 2023

  1. Automaty Asgard Zdarma: Množství výherních automatů by bylo naprosto srozumitelné, kdyby se jednalo o přeplněnou, těžko ovladatelnou lobby, ale není tomu tak
  2. Automaty Fruit Bonanza Online Zdarma - Pokud hledáte nejjednodušší kasinové hry, které můžete vyhrát, budete se chtít držet her s nejnižším okrajem domu
  3. Automaty Book Of The Divine Egyptian Darkness Online Zdarma: Jednoduchá skutečnost, že je spojena s MGM Grand Resort je jasnou volbou pro každého, kdo byl v Las Vegas, nebo jen chce vsadit na jejich on-line majetku

Nejlepší online kasino s rychlými výplatami 2023

Automaty Dragon Born Online Jak Vyhrát
Pokud odpovídáte výherním číslům, dostanete oznámení, že jste vyhráli, a obdržíte peníze na jackpot
Online Casino Platba Jcb
Není nic, po všem, lepší dostat vás do nálady pro hru se skutečnými penězi, než mít trénink na 50 Bitcoins na rotaci
Chcete-li provést vklad, stačí vybrat možnost a zadat částku

Online žádné kasino bonusové kódy bonusů 2023

Automaty Amazon S Battle Online Jak Vyhrát
Pokud existuje kasinová hra, vždy tam bude někdo, kdo si myslí, že kód prolomil
Automaty Solar Disc Online Jak Vyhrát
Zákazníci mohou snadno používat informace o účtu LeoVegas Casino pro stolní i mobilní hry, jakmile se zaregistrují, ale budou muset vložit nějaké peníze, pokud chtějí hrát o skutečné peníze a získat zdarma žádný vklad Bonus Pokies v Austrálii, aby se zlepšily jejich šance
Online české Casino

Půjdeme do nebe!

Půjdeme do nebe!

S tímto radostným povzdechem umíral r. 1591 mladý jezuita sv. Alois Gonzaga, když se nakazil morem při ošetřování nemocných. Smrt byla pro něho radostnou událostí. Jak ji chápeme my, katolíci 21. století? Měsíc zesnulých, listopad, se přímo nabízí k této malé meditaci.

Nebyl to jen sv. Alois, kdo umíral s neskrývanou radostí v srdci, s jistotou spásy. Už sv. Pavel přece psal, že smrt je pro něho „ziskem“, prvotní křesťanští mučedníci šli radostně do arény nechat se roztrhat šelmami, neboť se těšili na setkání s Kristem a nemohli se dočkat. Podobnou radost projevili i katoličtí mučedníci ve Vendée za Francouzské revoluce, rovněž tak katolické oběti bolševického pronásledování v Rusku, Mexiku, Španělsku a jinde. Ekvadorský prezdient Gabriel García Moreno, když ho svobodný zednář Rayo se svými kumpány ubodal r. 1875 k smrti, radostně vzdechl: „Bůh neumírá.“

A nemuselo jít jen o mučedníky. Sv. Terezie Martinová z Lisieux (lidově Terezička) krátce před odchodem na věčnost r. 1897 řekla: „Po smrti budu na zem sypat růže.“ Podobných příkladů bychom mohli uvést mnoho. Jenže pozor! Tridentský koncil vyhlásil jako dogma: „…nikdo nemůže s neomylnou jistotou víry vědět, že dosáhl Boží milosti…“ (Dokumenty Trid. koncilu, Praha 2015, hlava 9). A Katolický katechismus Josefa Kašpara (str. 192, Praha 1921) uvádí: „Bez zvláštního zjevení Božího nikdo neví s jistotou všech pochybností prostou, zdali je ve stavu milosti Boží.“ Sv. Terezie byla mystičkou a zvláštní Boží zjevení měla, stejně tak řada dalších omilostněných osob. Mučedníci pro Krista už jen díky tomuto faktu mohli mít téměř neomylnou jistotu, stejně tak mučedníci blíženské lásky jako sv. Alois nebo sv. Maxmilián Kolbe.

Jenže co my? Opravdu nevíme, jestli jsme v milosti posvěcující? Zmiňovaný katechismus píše (str. 192), že i když nemůžeme mít neomylnou jistotu víry, můžeme mít jistotu morální, tj. když si nejsme vědomi od poslední platné sv. zpovědi žádného těžkého hříchu. Ano, ale nemůžeme si být jisti, že v této milosti vlastními silami a osobním úsilím setrváme až do konce, že neklesneme do těžkého hříchu. Sv. Pavel říká: „Kdo se domnívá, že stojí, hleď, abys nepadl…“ (1 Kor 10,12). Chceme-li v milosti posvěcující vytrvat až do smrti, musíme neustále o to prosit a modlit se, často přijímat svátosti a doporučuje se praktikovat pobožnosti, které tomu napomáhají a mají „pečeť“ samotného nebeského poselství (první pátky Nejsvětějšího Srdce, první mariánské soboty apod.).

Dokonalost katolické nauky

S tímto postojem se opravdu můžeme těšit do nebe. Rád rozjímám, jak dokonalá a perfektní je v tomto směru katolická nauka, což je další doklad jejího původu přímo od Pána. Bůh nám slibuje věčný život, když budeme plnit jeho přikázání a praktikovat lásku k němu a k člověku: život duše hned po smrti, a život duše s oslaveným tělem od okamžiku posledního soudu.

Život po smrti slibují ale i jiná náboženství. Mnoho pohanských kultů ve starověku jej chápalo jako pokračování pozemských radovánek a rozkoší, stejně tak islám se svým „nebeským nevěstincem“. Ježíš ale nabízí něco diametrálně odlišného. Jeho království nespočívá „v jídle a pití“, ale „v duchu a pravdě“. Nebeské rozkoše nebudou identické s těmi pozemskými, jejich pokračováním, to by byl, jak píše v Minutěnce biskup Josef Hlouch, pouhý obchod, kšeft. Půjde o radosti ducha, které formuloval F.M. Dostojevskij jako „pravdu, dobro a krásu“. Ty jsou součástí lásky jakožto nejvyšší hodnoty, která je definována jako přání maximálního dobra, zejména věčné spásy, všem včetně nepřátel, neboť Bůh Syn zemřel na kříži za všechny lidi. „Láska nikdy nekončí…,“ napsal sv. Pavel (1 Kor 13, 8). Láska je zdrojem a příčinou duchovní radosti z Boží přítomnosti, která trvá na věky.

Nevím o žádném jiném náboženství s tak vysokým pojetím věčného života, kdy mizí jakákoliv „obchodní výměna“ ve formě „má dáti – dal“: Bože, já budu plnit tvá přikázání a ty mi za to dáš nebe se všemi radovánkami jídla, pití, bezstarostnosti, odpočinku a dalších pozemských požitků – tak to nefunguje a toto Kristus nenabízí. „Požitky“ v jeho Božském poselství jsou úplně jiné, duchovní, proto světáci a požitkáři se za nimi nehrnou.
Některá náboženství zase nabízí truchlivou vizi posmrtného života. Antika věřila, že duše budou žít formou stínů v ponurém podsvětí bez radosti, buddhismus vidí konečné řešení v nirváně, v rozplynutí se v nicotě, čili předkládá definitivní zánik, což rozhodně není ničím radostným. Hinduismus (a také buddhismus ještě před nirvánou) zase učí reinkarnaci, která jen vede k neradostným a ustaraným myšlenkám, do jaké rodiny a jakého prostředí v budoucím životě přijdu a jak se mi bude dařit.

Katolické pojetí věčnosti všechny tyto představy převyšuje. Nabízí věčnou a trvalou radost, nádherný život, jenž nespočívá v rozkoších hmotných, přirozených a pozemských, ale nadpřirozených, které „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo…“, jež budou ryze duchovního a nadpřirozeného rázu.

Peklo a očistec

Jenže nestane se tak automaticky. Alternativou pro nebe je peklo, sám Ježíš o něm mnohokrát mluví na stránkách evangelií. A nebude prázdné, jak si opovážlivě představují současní neomodernisté, Kristus varuje, že mnoho lidí jde širokou a pohodlnou cestou, jež končí v pekle, tj. ve věčném zavržení a útrapách s tím spojených.

Katolický kalendář nás informuje o mnoha osobách, které jsou prokazatelně (byly zde církevně uznané zázraky) v nebi. Nevíme ale s výjimkou Jidáše o nikom, kdo je v pekle (snad jen ve Starém zákoně Kore a další odbojníci proti Mojžíšovi, ale jednoznačné to není). Přesto ale víme, a církevní nauka je v tomto křišťálově jasná, jak peklu uniknout. Nepřijde tam nikdo, kdo zemře v milosti posvěcující. I nejhorší zločinec, jestliže na smrtelné posteli bude svých hříchů litovat a zřekne se jich buď ve zpovědi nebo v okamžiku těsně před posledním vydechnutím, nebude zavržen. Naopak zase člověk navenek ctnostný, pokud je ve stavu těžkého hříchu, nevyznal ho ve zpovědi a odmítá to učinit i na smrtelné posteli tváří v tvář jisté smrti, nebude spasen a půjde do pekla. Vybral si svůj úděl sám, Pán v okamžiku soukromého soudu, následujícího hned po smrti, pouze jeho svobodné rozhodnutí potvrdí. Sv. Jan Křtitel Vianney popisuje, jak se mu zjevila jistá žena navenek velmi ctnostná a oplývající dobrými skutky, za jejíž spásu se modlil, a řekla: „Nech toho, je to zbytečné, já jsem v pekle. Styděla jsem se při každé zpovědi vyznat jeden svůj těžký hřích, spáchaný před mnoha lety, a neudělala to ani ve zpovědi těsně před smrtí. Neustále jsem přijímala svatokrádežně a pak v posledním okamžiku života už neměla sílu litovat toho.“ To je varování pro každého katolíka: Cesta k peklu je dlážděna svatokrádežnými zpověďmi, kdy vědomě zamlčuji těžký hřích, který jsem spáchal a o němž vím. Nedostane se například do nebe ten, kdo udržuje mimomanželský (nebo homosexuální) poměr, ve zpovědi to jako hřích nevyznává (nebo vyznává bez lítosti a vnitřního rozhodnutí toto dát do pořádku) a přistupuje tak ke svatokrádežnému sv. přijímání. Když nezaujme kající postoj alespoň na smrtelné posteli, nebude spasen. Tak je tomu s každým těžkým hříchem, např. s potratem, antikoncepcí, podvodnými praktikami v podnikání apod.

Víme ale také, že „Bůh je nejvýš spravedlivý“. Tak zní druhá základní pravda katolické víry. Jeho spravedlnosti by odporovalo, kdyby na základě pouhé lítosti nad hříchy se (hypoteticky) i Hitler, Lenin nebo Stalin dostali do nebe na stejné úrovni se sv. Maxmiliánem Kolbem, sv. Otcem Piem a mnoha dalšími světci, kteří žili celý život asketicky a ctnostně. Proto existuje očistec, kde si každý vytrpí tresty za už odpuštěné hříchy, pokud si je nevytrpěl už na zemi ve formě nemocí, bolestí a různých životních pohrom. Dokladů z Písma sv. pro existenci očistce máme jen nepatrně: kniha Moudrosti 3,5, kde se mluví o duších spravedlicých, že „po malém trestu dojdou velkých dobrodiní“, dále 2. kniha Makabejská 12, 39-45, kde je výzva k modlitbám za mrtvé, v Novém zákoně potom u Mat 12, 32 Kristus říká, že „kdo by se rouhal proti Duchu Svatému, tomu nebudou hříchy odpuštěny ani v tomto věku, ani v budoucím…“ Z těch slov plyne, že že po smrti je ještě místo (stav), kde se hříchy odpouštějí (plné odpuštění existuje až po odpykání trestu). Tím není ani nebe, neboť tam nevejde nic neposkvrněného, ani peklo, neboť tam se nic neodpouští. Musí být tedy očistec.

Mnohem četnější doklady víry v očistec máme v posvátné Tradici, která je stejně závažným pramenem jako Písmo sv. Už nejstarší liturgie sahající až k apoštolským dobám mají memento za zemřelé, apologeta Tertullian ve 2. stol. píše, že vdovy se mají modlit za své zemřelé manžele, v římských katakombách ze 2. a 3. stol. existují nápisy, jež k tomu vyzývají. V římském chrámu Sacro Cuore existují dokonce otisky dlaní, pocházející ze záhrobí, jimiž duše v očistci prosí o modlitbu a zkrácení trestů za hříchy, jichž se na zemi dopustily. Modlitba za zemřelé, tj.za duše v očistci (jiná být nemůže, neboť duše v nebi naši modlitbu nepotřebují, a duším v pekle není nic platná), patří od prvopočátku k praxi Církve a k její nauce. Modlit se za zesnulé patří k povinnostem katolíka, je to součást skutků duchovního milosrdenství. Francouzský katolický teoretik a politik 19. stol. Louis Veuillot píše, že takto se vytváří krásné společenství lásky žijících na tomto světě a trpících na druhém břehu. Označuje to za úžasný projev autentického humanismu a altruismu v podání katolické nauky.

Nedokonalost a scestnost jiných pojetí

Na prvním místě nutno jmenovat ateismus jakékoliv provenience, ať už marxisticko-leninské, existencialistické nebo jiné. Po smrti prý nic není. Já jako mladý muž jsem prošel obdobím tápání a uvažováním, jestli Bůh skutečně existuje. Právě nauka, že po smrti je jen zánik, nicota, mne nejúčinněji odradila od ateismu. Bolševici hlásali, že prý marxismus zbavuje lidi strachu před tím, co bude po smrti. Já jsem se ale bál mnohem více právě toho, že po smrti nic není, že má existence definitivně skončí s rozkládajícím se mrtvým tělem. Člověk podvědomě nechce zaniknout, touží po pokračování svého života po smrti a bojí se naopak v rozporu s tím, co tvrdí ateismus, že jeho existence se smrtí definitivně uzavře. Nejsem určitě sám, kdo zažil, jak velký strach mají nevěrci ze smrti, nota bene nejsou často ani příliš přesvědčeni o neexistenci posmrtného života a v jejich nitru jako červ pořád vrtá pochybnost: Co kdyby nějaký věčný život přece jenom byl?

Existenci nesmrtelné lidské duše dokazuje i věda. Myšlení a vůle nejsou jenom činností mozku, buňky lidského těla se během 7-10 let zcela obmění, můj mozek v 70 letech již dávno není co do hmoty tím mozkem před cca 50 lety, mé tělo není identické s tělem z dob, kdy jsem byl ještě dítětem. Já v 70 letech vlastně nejsem už tímtéž člověkem z doby před několika desítkami let, je to po hmotné stránce někdo úplně jiný. Jak to ale, že přesto si přesně pamatuji události z té doby a spolehlivě vím, že jsem to jeden a tentýž já, že tu není jiná bytost? Musí proto být jeden spojující nehmotný a nesmrtelný princip, který je nad tím – a to je lidská duše. Pátá základní pravda víry zní: „Lidská duše je nesmrtelná.“ Dosvědčuje to Písmo sv. (na mnoha místech) i Tradice.

Příbuzným ateismu je panteismus různých proveniencí. Člověk prý po smrti „splyne s božskou podstatou přírody“ apod. Na to odpovídá trefně samotný nepřítel Katolické církve T.G.Masaryk v rozhovoru s německým spisovatelem Emilem Ludwigem: „Já chci být já i po smrti, nechci se rozplynout v nějaké metafyzické kaši.“ Panteistické rozplynutí se v přírodě hlásá i buddhistická nauka o nirváně (srvn. výše).

Východní náboženství zase věří v reinkarnaci. Toto akceptují i mnozí katolíci v Evropě a v Americe. Jako doklad uvádějí dokonce stovky výpovědí nejrůznějších osob z Indie a dalších oblastí reinkarnační kultury, které dovedou přesně popsat, že byly v minulém životě tím či oním konkrétním člověkem, jehož životní události vylíčí naprosto přesně, aniž by se s informací o něm někdy jindy setkaly. Inu, pokud nejde o podvod, tak se jedná pouze o potvrzení reality, že existují jevy jako jasnovidectví, telepatie atd., kdy osoba mající tuto schopnost může vidět do podrobna životní příběh někoho konkrétního dříve zemřelého, který si potom v reinkarnačním kulturním prostředí vykládá tak, že je tímto „převtěleným“ člověkem. Víra v reinkarnaci má také negativní mravní důsledky. Zatvrzelý hříšník si řekne: Já se vlastně te´d nemusím vzdát svého života v rozporu s Božím řádem, udělám to až v příštím životě po reinkarnaci.

Jehovisté a adventisté zase učí, že prý lidská duše umírá spolu s tělem a ožije až spolu s ním při posledním soudu. Písmo sv. je ale usvědčuje z jasné nepravdy na mnoha místech. Už ve Starém zákoně je psáno v knize Kazatel 12,7: „Prach se vrátí do země, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ V Novém zákoně jsou potom desítky dokladů o nesmrtelnosti lidské duše hned po smrti, nejlépe a nejvýstižněji podobenství Kristovo o boháči a Lazarovi (Luk 16,19n) a 1 Petr 3,18n, kde první papež v dějinách Církve píše o Kristově duši, jež po Pánově ukřižování a ještě před Zmrtvýchvstáním vstoupila do šeolu, kde zvěstovala vysvobození tamním duším včetně těch, jež tam byly už od potopy za Noemových časů. Dnes i někteří neomodernističtí teologové uvnitř Církve učí podle heretika Lászla Borose podobně jako jehovisté, že duše po smrti prý umírá spolu s tělem. Jsou ovšem v rozporu s Písmem sv. i s Tradicí, tj. v bludu.

Važme si proto úžasného daru, kterým je zjevená pravda o posledních věcech člověka. Odhaluje nejen Boží spravedlnost a milosrdenství, ale také nádhernou logiku a intelektuální i duchovní hloubku, jíž se nevyrovná žádné jiné učení na toto téma. A hlavně – těšme se do nebe! Když budeme žít v milosti posvěcující, posilovat se svatými svátostmi, konat dobro podle Božího zákona a varovat se hlavně těžkého hříchu, a neustále pokorně prosit o setrvání v tomto stavu až do konce, dočkáme se, i když se asi budeme muset nejprve smířit s nějakými očistcovými tresty. Ale věčná radost ve společenství s Bytostí, která nás nejvíce milovala, stojí opravdu za to.

Dr. Radomír Malý

14 Responses to Půjdeme do nebe!

  1. Renda napsal:

    O pekle , očistci je třeba často mluvit. Dnešní praxe falešného milosrdenství v lidech pěstuje protestantskou praxi Sola fide.

  2. František napsal:

    Pán Dr. Malý!
    Vaše príhovory sú lepšie ako kázne stovky a stovky kňazov. To Vám nechcem lichotiť, ale skrátka poukázať na dar, ktorého sa Vám, od Pána dostalo. Dar syntézy a vnímania celku i múdreho prepojenia jednotlivých faktov pretkaných pútavým štýlom je strhujúci.
    Používajte ho čím častejšie.

    Ďakujem.

  3. Karol Dučák napsal:

    Do neba ideme v katolíckom chráme pri svätej omši. Scott Hahn, pôvodne protestantský pastor, ktorý v roku 1986 konvertoval na katolícku vieru, o tom rozjíma takto: „Do neba nejdeme po smrti, ani pri návšteve Ríma alebo púti do Svätej zeme. Do neba sa uberáme vtedy, keď ideme na omšu. Nejde len o symbol či metaforu, alebo podobenstvo či slovný zvrat. Je to skutočnosť.
    Svätý Atanáz vo 4. storočí napísal: ,Moji milovaní bratia, neprichádzame k dočasnej, ale k večnej nebeskej hostine. Nezobrazujeme ju tieňmi; pristupujeme k nej v skutočnosti.´“
    Katolícky chrám je Dom Boží a brána do neba a my pri svätej omši putujeme do neba.

  4. Vladimír M. napsal:

    Nevíme ale s výjimkou Jidáše o nikom, kdo je v pekle.. Já zase nevím, odkud se bere ta Vaše jistota ohledně Jidáše. Nás vždycky učili, že církevní magisterium nikdy nikoho neprohlásilo za zavrženého, a to ani Jidáše.

    Jediné, co vím, je, že Jidášova sebevražda se uvádí v katechismech jako příklad zoufalství (hříchu proti Duchu Svatému, jímž se popírá Boží věrnost a odpouštějící láska), ale nikdo neví, jak se Jidáše v nakonec v posledním okamžiku jeho pozemského života dotkla Boží milost.

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Máte pravdu, že Církev ani o Jidášovi neprohlásila, že je v pekle, enže ze slov Kristových „pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se ndbyl narodil“ a poté u sv. Jana o „synu záhuby“, to jasně vyplývá.

      • Vladimír M. napsal:

        Já se omlouvám, ale nejsme evangelíci, abychom používali a vykládali výroky z Bible podle osobní libosti. Ani tyto výroky církevní doktrína nepovažuje za důkaz Jidášova zavržení, ač je církevní učitelé a exegeté bezesporu znají.
        Bible je „pouze“ jedním z pramenů nauky (vedle Tradice, hlásání, katecheze a v neposlední řadě i lidského rozumu – křesťanské filosofie), byť je pramenem zásadním, ale rozhodně není naukou samou. Víme přece, že vyžaduje výklad (interpretaci), v případě NZ dobrou znalost lidové řečtiny té doby, dobrou znalost celé Bible, dále věcných i časových kontextů, reálií a zejména způsobu myšlení tehdejších a toho místa.
        Je pravda, že někteří autoři si dovolují vyslovit hypotézu o Jidášově zavržení zejména na základě toho výroku u sv. Jana a uvádějí je ve svých publikacích (viz třeba Špačkova věrouka). Ale magisterium nikdy toto tvrzení nepotvrdilo jako jistotu víry, takže o něm lze oprávněně pochybovat, což tímto dělám.

        • Dr. Radomír Malý napsal:

          Ad Vladimír M.: Já nevykládám a nepoužívám výroky z Písma sv. dle osobní libosti, ale podle nauky Církve a jejího výkladu. Sám mi nahráváte svojí připomínkou Špačkovy Dogmatiky, která před II. vat. koncilem byla oficiální učebnicí katolické věrouky. Jinak Vás musím poopravit: Bible není „pouze jedním z pramenů nauky“, ty prameny jsou podle církevního učení, jak je podává mj. i Trid. koncil, jenom dva: Písmo sv. a posvátná Tradice. Já uznávám Vaše právo, poněvadž Církev zde nic nedefinovala o Jidášově zavržení – lze se přít, jestli tak udělala proto, že je tato otázka na základě slov Kristových tak jasná, že nepotřebuje dalšího výkladu, nebo z jiných důvodů – zastávat daný názor, uznejte tedy i ten můj, který je rovněž v souladu jak s katolickou věroukou, tak i s Písmem sv.

          A ještě něco: I když samozřejmě je třeba aplikovat výroky Písma ve smyslu církevního výkladu, neznamená to, že nemůžeme jasně znějící teze, u nichž neexistuje žádný oficiální církevní výklad, protože ho právě pro tu jasnost není zapotřebí, pokládat za jednoznačnou pravdu. Dnes naopak hrozí, že oficiální církevní nauka poznamenaná modernismem, konkrétně u adhortace Amoris Laetitia, bude vykládat Kristova nekompromisní slova o manželské nerozlučitelnosti – v rozporu s tím, jak je dosud vykládala – zcela proti původnímu smyslu. Čeho se potom tady držet? Pánových jednoznačných výroků: „Kdo propouští svou manželku a bere si jinou …dopouští se cizoložství“, nebo rozmělňujícího výkladu podle AL, podle něhož – jak jsem nejednou četl – prý nutno uvedená Pánova slova chápat jako „orientální nadsázku v dobovém kontextu“ a podobné bláboly? Pro mne je tady závazný jasný výrok Ježíše v Písmu sv., i kdyby modernismem poznamenaná církevní nauka (jež vlastně církevní naukou vůbec není, neboť odporuje tomu, co dříve bylo definováno) to sebe více interpretačně zřeďovala.

        • JaB napsal:

          Nicméně k tomu, abyste mohl o něčem oprávněně pochybovat, musíte mít dostatečný důvod.

          V první řadě je třeba rozlišovat možnost a skutečnost.
          Tvrzení, že Jidáš potenciálně mohl být spasen navzdory svým hříchům, je nepochybně pravdivé, protože dokonalá lítost in extremis je, jak správně píšete, přinejmenším teoreticky možná i u sebevrahů.
          Jiná věc je ale tvrdit, že Jidáš skutečně byl spasen – takové tvrzení je s
          Kristovým výrokem uvedeným v Mt 26,24 velmi obtížné smířit.

          Dejme tomu, že Jidáš byl spasen. V tom případě Jidáš je (nebo někdy v budoucnu jistě bude) v nebi a těší se (nebo někdy jistě bude těšit) blaženému patření.
          Uvažme, že blažené patření je největší dobro, jaké může lidská duše požívat, dobro, v porovnání s nímž jsou všechny časné tresty v očistci ničím.
          Pokud by tedy Jidáš byl spasen, bylo by možné říct, že by pro něho bylo lepší, kdyby se vůbec nebyl narodil a byl tak o blažené patření připraven?

  5. Juraj napsal:

    Pan Dr.Maly
    -je pre mna osobne osviezujucim darom
    zahlbit sa do textov vasich vieroucnych
    pojednani.Cítím v nich silnu rezonanciu
    s pokladom Viery,ktorý sa nachadza v
    uceni jednej pravej Cirkvi Kristovej.Prajem Vám silu Ducha svateho
    aby ste nadalej bol oporou pre mnohých,
    ktori nedavaju prednost autorite pred
    PRAVDOU ak je tento stret vzajomnom rozpore.Chcem svojou modlitbou za Vas
    (a aj tak od dneska zacnem praktikovat
    cez Ruzence sv.ranam) prispiet este vacsiemu rozmnozeniu charizmy,ktorú Vam
    Pan udelil pre tuto dobu.

  6. Karol Dučák napsal:

    Článok je napísaný veľmi kultivovaným spôsobom. Každopádne ďakujem pánu Dr. Malému za jeho publikovanie. Snáď len pár poznámok k textu. Pán Dr. Malý píše: „Jeho spravedlnosti by odporovalo, kdyby na základě pouhé lítosti nad hříchy se (hypoteticky) i Hitler, Lenin nebo Stalin dostali do nebe na stejné úrovni se sv. Maxmiliánem Kolbem, sv. Otcem Piem a mnoha dalšími světci, kteří žili celý život asketicky a ctnostně.“
    A skutočne, ani v nebi neexistuje rovnostárstvo a stupeň blaženosti duše je závislý od stupňa jeho zbožnosti počas pozemského života. Človek, ktorý bol zachránený na poslednú chvíľu, nebude v nebi nikdy blažený natoľko, ako napríklad apoštoli, mučeníci a svätí.
    A taktiež ani v očistci a pekle netrpia všetky duše rovnako. Duša ťažkého hriešnika, napríklad samovraha, ktorý ešte pred osobným súdom stihol oľutovať svoj čin, trpí v očistci omnoho ťažšie muky, ako duša hriešnika, ktorý má na svedomí ľahšie hriechy.
    Rovnostárstvo však nie je ani v pekle. Svedčí o tom jedna udalosť, ktorá sa odohrala v Nemecku pred druhou svetovou vojnou. Nemecká rehoľníčka Klára mala priateľku, ktorá skončila v pekle a odtiaľ ju kontaktovala počas sna. Takto sa Klára dozvedela, že jej priateľka je zatratená a Klára sa od nej okrem iného dozvedela toto: „Nie všetky duše trpia rovnako. Čím zlomyseľnejšie a tvrdohlavejšie niekto na zemi hrešil, tým viac tu trpí. Kto hrešil zo zloby, z nenávisti k Bohu, trpí intenzívnejšie, ako slaboch, čo nemal dosť síl vzoprieť sa náruživostiam. Zatratení katolíci trpia viac, ako príslušníci iných náboženstiev, lebo dostali a aj zneužili viac milostí a svetla ako tí druhí. Kto viac vedel a dostal od Boha, trpí viac, ako ten, čo vedel a dostal menej. Ale nikto netrpí viac, ako si zaslúžil.“
    Celý materiál si každý môže prečítať v nemeckom origináli na: http://kath-zdw.ch/maria/brief.jenseits.html

  7. Taky se připojuji s poděkováním za tento přínosný článek.

  8. Jan Novák napsal:

    Jen poznámka: mozkové neurony se neobnovují. Proto také neurochirurg jednou něco zkazí – a nikdy nenapraví. Mozkové neurony jen odumírají, tisíce denně. Kdyby mozek neměl závažnou roli v myšlení, nebylo by možno jeho zraněním nebo chorobou změnit charakter a povahu. Phineasi Gageovi proletěla frontálním lalokem tyč. Obrovským štěstím přežil. Ze vteřiny na vteřinu se změnil z dobrého mírného člověka v agresivní ho hrubce. Toto je historický fakt, prokázaný desítkami svědectví. Nebo jak si vysvětlíte lobotomii?

Napsat komentář: Karol Dučák Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *