Pamatujete se, jak v letech 2014 a 2015 rozčilení biskupové protestovali, že zaměstnanci Vatikánu manipulují biskupskou synodu? Když se letos sešla synoda k diskusi o mladých lidech a povolání, tón stížností byl jiný. Zúčastnění biskupové už nemohli tvrdit, že je manévrování personálu překvapuje. Manipulace byla až příliš zjevná.

Po skončení synody George Weigel [na stránkách Catholic Herald] komplexně shrnul, jak setkání probíhalo. Uvádí, že napětí mezi personálem synody a biskupy, kteří se jí účastnili, bylo evidentní. K tvrdému přístupu generálního sekretáře synody Weigel poznamenává: „Myslí-li to papež František s lepším fungováním biskupské synody vážně, měl by Lorenzovi Baldisserimu poděkovat za jeho službu a poohlédnout se po novém generálním sekretáři – hned teď.“

Tento scénář je nicméně nepravděpodobný, protože Františkem jmenovaný kardinál Baldisseri je jedním z nejskalnějších papežových přívrženců. Jeho taktika při říjnovém zasedání byla vykalkulována tak, aby podpořila dva papežovy hlavní cíle, totiž zvýšení učitelské autority synody a zajištění toho, aby poselství biskupů odpovídalo papežovým preferencím.

Vidíte, v čem je problém? Není snadné vysvětlit biskupům, že mají učit autoritativně, a vzápětí jim říkat, co mají učit. Má-li synoda jen oštemplovat papežskou politiku, pak sama o sobě příliš velkou autoritu nemá.

Letošní setkání pod taktovkou kardinála Baldisseriho však zažilo celou řadu pokusů vnucovat biskupům, co mají říkat. Biskupský výbor, který měl koncipovat závěrečný dokument, zjistil, že vždy ochotný personál synody ho již připravil. Prohlášení obsahovalo i důkladnou diskusi o „synodalitě“, což bylo téma, jímž se biskupové ve skutečnosti ani nezabývali, které je však blízké papežovu srdci. Závěrečné prohlášení konečně obsahovalo i napomenutí, že je třeba ho číst ve světle přípravného dokumentu Instrumentum laboris, který personál předložil shromážděným biskupům již před započetím jejich rozpravy. P. Raymond de Souza [na stránkách National Catholic Register] poukazuje na to, že „pracovní dokument [Instrumentum laboris] synoda nevypracovala ani o něm nehlasovala.“ Jak by tedy materiál připravený personálem mohl být interpretován jako vyjádření mínění biskupů?

To samozřejmě nemohl. Jak se však zdálo, zaměstnance zajímalo méně shromažďování myšlenek biskupů než prosazování myšlenek papeže Františka. Mizivá pozornost byla mimochodem věnována dokonce i myšlenkám předchozích papežů. Weigel připomíná, že papeži Janu Pavlovi II. se skvěle dařilo oslovovat mladé lidi, a přesto ho závěrečný dokument synody – věnované tomu, jak oslovit mladé lidi – ignoruje.

V další bystré zprávě ze synody poznamenává Christopher Altieri, že biskupové nedovolili, aby jejich diskusi ovládla současná krize důvěry v hierarchii. Svou posedlost touto věcí však v závěrečné řeči na synodě prozradil sám papež František, který opět hovořil o „Velkém žalobníkovi“, který kritizuje biskupy. Jak by také ne. Altieri píše: „Papež František má stále šanci – možná poslední – vrátit lodi správný kurz.“ Ať byl výsledek říjnové synody jakýkoli, zvýšit důvěru v to, jak papež vede Církev, nepomohla.

Phil Lawler

Překlad Lucie Cekotová

Philip F. Lawler je americký katolický novinář, dlouholetý komentátor dění ve Vatikánu a šéfredaktor portálu CatholicCulture.org. Je autorem knihy Ztracení, která vyšla v roce 2016 v Kartuziánském nakladatelství. Vydání jeho knihy Ztracený pastýř o pontifikátu papeže Františka Kartuziánské nakladatelství právě připravuje.

Zdroje:

https://www.catholicculture.org/commentary/the-city-gates.cfm?id=1660

https://www.lifesitenews.com/opinion/franciss-liberal-supporters-made-sure-the-youth-synod-approved-his-agenda