Paralýza katolíků po DVK ohrožuje samotné základy Církve

Pilát mu řekl: „Jsi tedy král?“ Ježíš odpověděl: „Tak je to, jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“
(Jan 18,37-38)

Svátek Krista Krále byl do římského kalendáře přidán encyklikou papeže Pia XI. Quas primas z 11. prosince 1925. Byla to doba velmi znepokojivé mezihry mezi dvěma světovými válkami, která zničila dvě generace. I Katolické církvi přinesla problémy. Začínala se šířit myšlenka, podle níž se jako ideál chápala čistě světská vláda. Dořešena nebyla ani takzvaná římská otázka, to jest spor o časnou moc papežů jakožto vládců občanského území v kontextu italského risorgimenta, který skončil uzavřením Lateránských smluv mezi italským králem Viktorem Emanuelem III. a papežem Piem XI. v roce 1929.

Papež poměrně jednoznačně vyjádřil, proč pokládá za nezbytné a prospěšné zavést tento svátek pro celou Církev. Datum, poslední neděle v říjnu, byla zvolena proto, že jde o poslední neděli před svátkem Všech svatých, kdy se Kristovo království projevuje ve slavné svatosti světců v nebi, za druhé proto, že se blíží konec liturgického roku, a konečně i proto, že tuto neděli protestanté tradičně oslavují jako výročí reformace.

Papežova vlastní slova z encykliky, kterou byl svátek Krista Krále zaveden, nám umožňují porozumět jeho pojetí tohoto svátku. Papež cituje svatého Cyrila Alexandrijského: „Moc, kterou má Kristus nad veškerým tvorstvem, neuchvátil násilím, ani ji nepřijal odjinud, nýbrž má ji ze své podstaty a přirozenosti.“ [1] A pokračuje: „To znamená: jeho královská moc se zakládá na tom podivuhodném spojení, které nazýváme hypostatickým. Z toho vyplývá, že andělé i lidé se mají Kristu klanět nejen jako Bohu, nýbrž mají ho poslouchat také jako člověka a být poddáni pod jeho mocí; neboť již z hypostatického spojení má Kristus moc nad veškerým tvorstvem. Co však je blaživější a lahodnější než myšlenka, že Kristus je naším králem nejen právem svého zrození, nýbrž také právem, kterého nabyl svým vykupitelským dílem?“

Dále papež vysvětluje, že Kristovo království je duchovní a světskou mocí se nezabývá. K tomu však dodává: „Ostatně velice by se mýlil, kdo by Kristu člověku upíral vládu nad jakýmikoli občanskými záležitostmi. On totiž obdržel od Otce naprosté právo nad všemi stvořenými věcmi, takže všechno je podrobeno jeho vůli ….Tak tedy království našeho Vykupitele zahrnuje v sobě všechny lidi. S radostí o té věci uvádíme slova našeho předchůdce nesmrtelné paměti, Lva XIII.: ,Jeho říše se totiž nevztahuje pouze na národy katolické, ani ne jenom na ty, kteří přijali křest, právně patří k Církvi, ačkoli je bludné názory svedly na scestí, nebo je od jejího společenství odloučilo schisma, nýbrž zahrnuje bez výjimky také všechny ty, kteří nejsou účastni křesťanské víry, takže opravdu celé lidské pokolení je pod mocí Ježíše Kristaʻ.“

Jak zareagujeme na tato slova, na toto naléhavé tvrzení, že Kristovo království se vztahuje na všechny muže a ženy žijící na zemi a že v důsledku toho musí každá vláda pochopit povinnost vládnout způsobem, který je v souladu s naukou Krista Krále? Co může Kristovo království znamenat pro ty z nás, kdo vyrostli s axiomem odluky Církve od státu, kdo vyrůstali po druhé světové válce v době sekularizace společnosti, pro mladé, kteří vyrůstali s předpokladem, že katolicismus a křesťanství je jen jedno náboženství z mnoha, s pluralismem jako nejvyšším darem božstev? Mohli bychom se uchýlit k tomu, že bychom to celé spiritualizovali, ale to by nebylo čestné, vzhledem k tomu, co papež Pius XI. říká. Nebo můžeme svátek přeložit na jiný den a tím změnit jeho smysl. To udělali reformátoři kalendáře v roce 1970.  V kalendáři novus ordo byl přeložen na poslední neděli církevního roku těsně před první neděli adventní. Čtení na tento den se vesměs týkají konce časů: hvězd padajících z nebe, zemětřesení, strašlivých soužení. Spojovat tento svátek s koncem časů, kdy se Kristovo království zjeví s konečnou platností, dává smysl. Avšak to, že se dává do souvislosti pouze s budoucností – dokonce tou nejzazší –, velice napomáhá tomu, aby se o skutečnosti Kristova království uvažovalo pouze jako o součásti poslední doby, což pro mnoho katolíků a obecně pro většinu lidí nemá žádnou souvislost s jejich životem teď a tady, na této zemi. Je mnohem snazší zabývat se Kristem Králem, který opět přijde v neurčité budoucnosti, než Kristem Králem, který je zde právě teď.

Představte si někoho, laika či laičku, jáhna, kněze, biskupa či papeže, který by se vypravil do OSN a promluvil tam slovy Pia XI. o Kristově královské vládě a jejích důsledcích pro členské státy OSN. Představitelé OSN by byli zdvořilí a neřekli nahlas, co si myslí: ten člověk je blázen. Po projevu by mu zdvořile zatleskali a u večeře v nějaké módní newyorské restauraci by si vykládali o katolickém šílenci, který o Kristovu království mluvil jako o praktické věci pro každou z jejich zemí. Smáli by se a objednávali si koktejly před večeří. Pilát měl přinejmenším dost cynické inteligence na to, aby se Krále zeptal: co je pravda?

Paralýza, která se po Druhém vatikánském koncilu zmocnila Katolické církve, ohrožuje samotný její základ, neboť znemožňuje evangelizaci, jak ji před svým Nanebevstoupením definoval sám Kristus. Flirtování se světem není totéž jako být opatrný jako had a prostý jako holubice. Popírání objektivnosti hříchu ve jménu milosrdenství nejde dohromady s Ježíšovými slovy na počátku jeho veřejného působení: „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ Dělat z milosrdenství princip, který odporuje Boží spravedlnosti, je horší než farizejství. Současná situace v Církvi by však nebyla možná bez vzestupu papolatrie, která Církev a její nauku redukuje na osobu papeže. Toto iracionální snižování církevního učení a autentického vývoje nauky na zálibné hloubání papeže Církev Ježíše Krista ničí. „Ty jsi Petr.“ Papež je Kristovým náměstkem. Jeho prací – a je to skutečně práce, i když práce, která má určité Tradicí předávané výsady – je předávat katolickou víru celou a neporušenou, schvalovat takový vývoj nauky, jenž je plodem staletí rozvažování a modlitby, a potom ho definovat jako credenda, věci, jimž mají katolíci věřit, protože jsou pravdivé.  

Co nám schází? Proč jsme my katolíci v situaci, v níž se nacházíme, ve vztahu ke světu oslabení a bezvýznamní? Protože už neslyšíme slova, jež jsou protijedem proti soudobému sekularismu, světu tweetů a SMS. Katolíci už neslyší a nechápou tato slova:  Hoc est enim corpus meum. Slova, jež jsou protijedem proti frivolní a prázdné kultuře, v níž žijeme. Nikoli „toto je moje tělo,“ nebo „este es mi cuerpo”, nebo “questo é il mio corpo,“ nebo „to jest moje ciałot,” ale hoc est enim corpus meum. Tato slova přesahují kakofonii jazyků, pronášejí se v jazyce, jímž se již nemluví, a proto přesahují to, co je partikulární. Jsou to slova, jimiž se uskutečňuje přítomnost Krista Krále ve světě, který jím pohrdá, nezná ho, je jím znuděn, nebo který nedokáže vypnout mobil, aby mu věnoval pozornost, ani přestat tweetovat své vlastní banality – v tom to je. Slova Krista Krále. Pravda. Co je pravda?  Hoc est enim corpus meum.

P. Richard Cipolla

Překlad Lucie Cekotová

Poznámky:

[1] Celá encyklika latinsky a česky je k dispozici na http://librinostri.catholica.cz/download/QuasPrimas-OCR.pdf

Zdroj:

https://rorate-caeli.blogspot.com/2017/10/sermon-for-christ-king-catholic.html

64 Responses to Paralýza katolíků po DVK ohrožuje samotné základy Církve

  1. Věra napsal:

    Vážně pochybuji, že by Pán Ježíš Kristus mluvil při poslední večeři latinsky, ten poslední argument mi přijde totálně na hlavu.

  2. Tadeáš Snopek napsal:

    Áno, posledný argument je hlúpy, ale nie kvôli latinčine. Latinčina v liturgii je symbolom hierarchického usporiadania Cirkvi a všeobecnej jurisdikcie Rímskeho biskupa. Prečo je teda ten argument hlúpy: 1) Lebo katolícka Viera je božská cnosť a človek ju nenadobudne len tak účasťou na tradičnej liturgii. To by odporovalo jeho slobodnej vôli rozhodnúť sa, akým spôsobom odpovie na Božiu milosť, ktorá sa však neviaže na obrad tradičnej liturgie, ale na sviatosť Krstu. 2) Podľa platného kánonického práva sa môže rímska liturgia slúžiť v ľubovoľnom jazyku, pokiaľ existujú schválené liturgické knihy. 3) Slová Premenenia sa v tradičnej liturgii hovoria aj tak potichu.

  3. Renda napsal:

    Česky Pán Ježíš určitě nemluvil. Už ti to bylo sděleno na fb.

    • Jaroslav Klecanda napsal:

      Pak jediným autentickým jazykem liturgie je starozákonní hebrejština s možností komentáře v archaické hebrejštině a syrsko-palestinském dialektu aramejštiny z doby Pána Ježíše.

      • s. Catharina T.O.P. napsal:

        Klasický blud archeologismu v liturgii.

        • Jaroslav Klecanda napsal:

          Obdobně jako tvrzení o mši svaté „všech věků“ v latinském jazyce … takže cca prvních 5. století se platná mše svatá asi nesloužila … když to bylo výhradně v řečtině, případně aramejštině nebo syrštině atd. … :-)

          • JaB napsal:

            Měl byste číst pořádně, pro samé slovíčkaření Vám uniká podstata věci. Autor hovoří o tom, že absolutní a neměnná liturgie v univerzálním a neměnném jazyce účastníka vychovává k přijímání absolutních, univerzálních a neměnných pravd (například pravdy o Reálné Přítomnosti), které má současný svět takovou tendenci ignorovat a vytěsňovat banalitami. A to nelze popřít. To, že by Mše svatá měla být historickou rekonstrukcí Poslední Večeře, snad nikdo příčetný netvrdí.

            • Jaroslav Klecanda napsal:

              „Absolutní a neměnná liturgie“ prošla do svého ustanovení dějinným vývojem, ten po tomto ustanovení přestal být?
              Takže před touto „absolutní a neměnnou liturgií“ předchozí liturgie nevychovávaly k přijímání absolutních, univerzálních a neměnných pravd?

              • JaB napsal:

                Církev samozřejmě má právo liturgii měnit ve věcech, které se netýkají její podstaty. Jiná věc je, jsou-li na místě změny, jejichž hlavním motivem je vlichotit se heretikům a přizpůsobit se duchu světa. Jednotlivci ani nátlakové skupiny na to v žádném případě právo nemají, pro ty je ritus neměnný.

                To, co v latinském ritu zdůrazňuje symbolika posvátného jazyka, v prvních staletích Církve skutečně zvlášť zdůrazňováno nebylo. Nebylo to zdůrazňováno, protože to bylo bráno jako samozřejmý fakt, o kterém nikdo nepochyboval. Dnes povědomí o posvátné výlučnosti liturgie a o jednotě Církve v místě a v čase samozřejmý fakt není, dokonce je to základ většiny dnešních problémů, proto je zdůrazňování těchto skutečností tím potřebnější.

                Ostatně, celebrování výhradně v barbarském jazyce je i v duchu 2VK trpěný abúzus, nikoli žádoucí stav. Formulace SC 36 předpokládá, že liturgie bude primárně v posvátném jazyce a barbarský jazyk bude výjimkou.

              • Jaroslav Klecanda napsal:

                Tušíte prosím, alespoň maličko, že v době, kdy Církev začala užívat latinu, to byl jazyk „barbarů“, či přesněji řečeno „neučených“ a Církev ho začala užívat, aby se k nim přiblížila? :-)
                Bylo to v době, kdy jazykem učených byla klasická řečtina a jazykem všeobecně dorozumívacím řečtina nazývaná „koiné“.
                Obdobný princip zvolil II. vatikánský koncil. Možná za padesát let bude univerzálním jazykem Církve … angličtina … :-)

              • JaB napsal:

                Máte pravdu, s tvrzením, že „v době, kdy Církev začala užívat latinu, to byl jazyk ‚barbarů‘, či přesněji řečeno ‚neučených‘“, jsem se skutečně v životě nesetkal. Bude to asi tím, že je to tvrzení zhola nesmyslné.
                Latina v určitém období svého vývoje skutečně byla barbarským jazykem. Ne však v době, kdy ji Církev začala používat v liturgii, to byla klasická latina těsně za zenitem, před několika desetiletími skončil zlatý věk latinské literatury (Vergilius zemřel 19 před Kristem, Cicero 43 před Kristem, životní data ostatních latinských klasiků si snad jste schopen dohledat sám). O tom, že latina a řečtina byly v západní Evropě vnímány jako dva rovnocenné jazyky, jasně svědčí např. rétor Quintilianus (zemřel 96 po Kristu). Římané řečtinu studovali a ve východní části Římské říše byla užívána jako mezinárodní jazyk, ale latina v žádném případě nebyla barbarským jazykem, jak se snažíte tvrdit. Byla již jazykem klasickým a vysoce kultivovaným…
                Zopakuji ještě jednou, co jsem psal výše: v prvotní Církvi skutečně nebyl rozdíl mezi posvátným a profánním jazykem, liturgie byla ve stejném jazyce, jaký se užíval při důležitých světských úkonech, buď v jazyce mezinárodním, tedy v řečtině (přesněji řečeno v jejím dialektu, který se označuje jako koiné), nebo v místních jazycích, v Římě tedy zpočátku v řečtině, pak v latině.
                Z latiny se postupně vyvíjely románské jazyky, latina přestala být nevzdělancům srozumitelná až někdy během 8. století (za první doklad nesrozumitelnosti latiny se pokládá výnos koncilu z Tours z roku 813, podle něhož mají být mimoliturgická kázání nikoli v latině, ale v tzv. rustica romana lingua, tedy „venkovském románském jazyce“).
                Římský ritus (a mutatis mutandis i všechny ostatní rity) si nicméně zachoval posvátný jazyk jako důležitý symbol, jehož obsah vyložil níže Scholastik. Rušit tento zásadní a pro dnešní dobu dvojnásob důležitý symbol jen proto, že „to tak prvotní Církev dělala“, je zhoubný archeologismus. O to zhoubnější, že posvátný jazyk je účinný protijed proti největším zlům dnešní Církve: ztrátě smyslu pro posvátnost, ztrátě smyslu pro historickou kontinuitu a pošetilé tendenci hrát si na „národní církve“.
                Pokud jde o druhé Vaše směšné tvrzení, totiž že důvodem toho, že římská Církev zavedla latinu místo řečtiny, bylo to, aby se přiblížila „neučeným“ – dokažte to, nebo odvolejte.

        • Pavel napsal:

          To přesně znamená co? Myslíte že pán Ježíš mluvlil latinsky při poslední večeři, nebo jak?

          • Fr. Albert T.O.P. napsal:

            Mše svatá je zpritomneni Kalvarske Obětí, ne památka Večeře Pane.
            Je zcela irelevantní, jakým jazykem Spasitel hovořil. Její ritus stanovila Církev.
            Bavíme se tu o formě – naprosto evidentně je primárním problémem protestantisovany Novus ordo, sekundárním poté národní jazyky v liturgii, které působí další zmatení a štěpení už tak dost dobite Nevěsty Kristovy.

            • Renda napsal:

              Když jdeš na mši , jako bys šel na Kalvárii… citace z Tomáškova katechismu. Při mši jsme na Kalvárii , ne ve večeřadle.

              • Karol Dučák napsal:

                Svätá omša je SAMOZREJME (!) v prvom rade sprítomnením kalvárskej obeti Ježiša Krista nekrvavým spôsobom, ale ZÁROVEŇ a NEDELITEĽNE JE AJ EUCHARISTICKOU HOSTINOU (!).
                Dokazuje to aj konštitúcia Druhého vatikánskeho koncilu O posvätnej liturgii Sacrosanctum concilium, ktorú – ako je notoricky známe – svojím podpisom slávnostne potvrdil aj arcibiskup Lefebvre. Zámerne budem v tomto príspevku uvádzať české citácie dokumentov, pretože zo svojich skúseností viem, že českí čitatelia majú niekedy problém porozumieť slovenským textom. Takže citácia z dokumentu SC:
                „Náš Spasitel při Poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky (Srov. sv. Augustin, In Ioannis Evangelium Tractatus XXVI, cap. VI, n. 13: PL 35, 1613.), velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy (Římský breviář, antifona k Magnificat druhých nešpor svátku Božího těla.)“ (Sacrosanctum concilium, č. 47)
                Je všeobecne známe, že arcibiskup Lefebvre odmietol podpísať tieto 2 posledné dokumenty koncilu: NOSTRA AETATE – deklarácia o postoji Cirkvi k nekresťanským náboženstvám
                DIGNITATIS HUMANAE – deklarácia o náboženskej slobode. Konštitúciu Sacrosanctum concilium však podpísal úplne slobodne a
                úplne dobrovoľne.
                To, že svätá omša je nielen sprítomnením kalvárskej obeti Ježiša Krista nekrvavým spôsobom, ale aj pamiatkou Pánovej večere, dokazuje aj iný dokument, ktorý si sotva niekto trúfne spochybniť. Božská liturgia nášho svätého otca Jána Zlatoústeho je liturgiou Gréckokatolíckej cirkvi. Je v nej modlitba pred svätým prijímaním, ktorá začína slovami:
                Přijmi mě dnes, Synu Boží, za účastníka své tajemné večeře, neboť nezradím tajemství nepřátelům tvým, ani tě nepolíbím jako Jidáš, ale jako lotr se ti vyznávám…“
                V zmysle tých – a ešte aj mnohých iných dokumentov, ktoré tu pre krátkosť času a priestoru ani nebudem uvádzať – nespochybniteľne platí, že svätá omša je sprítomnením nie jednej, ale dvoch udalostí: kalvárskej obeti Ježiša Krista a Poslednej večere.
                Na Kalvárii totiž nikto nevečeral a ak sa na svätej omši sýtime nebeským pokrmom, presvätým Telom a Krvou Pána, je naprosto logické, že svätá omša musí byť sprítomnením kalvárskej obeti Ježiša Krista aj Poslednej večere.
                Predpokladám, že nikto v tejto diskusii si nedovolí spochybňovať postoje arcibiskupa Lefebvra, ani starobylú liturgiu svätého Ján Zlatoústeho. Je mi tiež jasné, že sa po uverejnení tohto príspevku (ak vôbec) okruh mojich osobných nepriateľov rozšíri, ale ja nemôžem inakšie. Ak sa niekde predkladajú polopravdy ako pravdy, nemôžem mlčať, aj za cenu toho, že utŕžim zase nejaké rany pod pás. Už som si na to zvykol. Kto sa pustí do boja za pravdu, musí akceptovať, že v tomto boji môže vykrvácať. Ja som to prijal ako svoj kríž, ktorý chcem obetovať nášmu Pánovi.

              • Pan Contras napsal:

                Mše sv. není eucharistickou hostinou, tou je přijímání, a ritus přijímání věřících není součástí misálu ale rituálu.

                Tvrzení, že mše je oběť a hostina je odsouzeno v Mediator Dei.

              • jl napsal:

                @Karol Dučák
                Píšete, že mše sv. je zpřítomněním oběti i večeře.
                Jak si to vlastně představujete? Já bych rozumněl, že obět trvá po všechny věky věků a mše sv. je řekněme jako návrat 2000 let do minulosti. Ale večeře? Tam při přijímání Těla a Krve šlo o obět, která se stala teprve další den, tedy posun o den do budoucnosti. Zpřítomnění večeře je tedy zpřítomnění zítřejší oběti? Nebo co si pod tím představujete?

              • jl napsal:

                @Karol Durčák
                Nebo mě ještě napadá, že je-li mše sv. zpřítomněním večeře, znamená to snad, že dochází i k tělesnému zpřítomnění apoštolů a jejich přijímání zítřejší oběti? Podle mě je to prostě absurdní.

              • Eva Dominika Púčaťová napsal:

                Mediator Dei – Proti liturgickým nešvárom (Pius XII.)

                113. Odchylují se od cesty pravdy ti, kteří odmítají sloužit, nepřistupuje-li křesťanský lid k božskému stolu; a ještě více se odchylují ti, kteří, aby dokázali naprostou nutnost, že věřící se mají živit eucharistickým chlebem spolu s knězem , záludně tvrdí, že se zde nejedná jenom o oběť, nýbrž o oběť a hostinu bratrského společenství a společně vykonané svaté přijímání pokládají skoro za vyvrcholení celé bohoslužby. http://dielnasj.blogspot.com/p/mediator-dei-pius-xii.html

            • Pavel napsal:

              Argument, že mše by měla být v latině protože pán Ježíš nemluvil česky mi prostě přijde hlopupý, protože latinsky taky uričtě nemluvil. To jen k tomu jazyku.

              Ale spíš jsme chtěl vědět co přesně je tvz. blud archelologismu v liturgii, prostě jsem to nikdy neslyšel a z toho co je zde napsáno jsem to nepochopil.

              • Fr. Albert T.O.P. napsal:

                Pius XII. – Mediator Dei.

              • jl napsal:

                Blud archeologismu v liturgii…

                Velmi stručně a nepřesně řečeno jde o pomatení smyslů, které je schopno zlikvidovat krásnou, smysluplnou, uctivou, v dějinném čase organicky rozvíjenou liturgii ve prospěch liturgie „taky platné“ při užívání nesmyslných historických odvolávek.

                Dosedne-li toto pomatení smyslů na jednotlivce, je tento schopen vybourat barokní oltář, protože Ježíš večeřel u obyčejného stolu. Nebo zrušit zpívanou prefaci, protože se Ježíš nemodlil latinsky. A přivést folkové hudebníky, protože Bůh se má oslavovat na cithaře. Výsledkem pak velmi nepřekvapivě není žádná archeologická liturgie, ale popík v desakralizované hale.

                Přesné vymezení pojmu liturgického archeologismu je v encyklice Mediator Dei.

              • Jaroslav Klecanda napsal:

                K jl: Začal jste výborně, ale v druhém odstavci jste se do toho zapletl. :-)

                Ano, papež Pius XII. mluví o vývoji v liturgii – však ji také sám upravoval a reformoval …

                A proto se také encyklika Mediator Dei stala nejcitovanější encyklikou II. vatikánského koncilu. Papež Pius XII. v ní prorockým způsobem naznačuje budoucí cestu …

                Každé dílo, činěné nedokonalým člověkem, může nabýt velmi nedokonalých rozměrů. Třeba klaunské mše, nebo P. Bauer v Joslowitz bei Znaim, který v třicátých letech 20. století sloužil liturgii cca deset minut, včetně neděle, a poté (včetně neděle) vyrážel s vozem hnoje na farní a pronajatá pole (zřejmě Nomen est omen :-)) – a ani disciplinární tresty brněnského biskupství na tom nic nezměnily, jen dotyčného vehnaly do náruče SdH a aktivní účasti v SdF …

              • jl napsal:

                @Jaroslav Klecanda – tak určitě je i můj příspěvek příspěvkem nedokonalého člověka. Ještě jsem zapomněl, že třeba poslední večeře byla vlastně do kruhu, první křesťané přijímali na ruku, neměli mešní kánon a nebýt ze světa pro ně znamenalo postavit se mocným, dnes tedy Zemanovi, Babišovi a komunistům.
                Prostě zpřítomnění Kalvárie.

              • Pan Contras napsal:

                Pius XII. žel Bohu podlehl našeptávání Bugniniho a patřičně zmršil obřady Svatého týdne.

                To znamená, že tradiční ritus opravdu potřebuje reformu – zpět před Bugniniho zásahy.

              • Karol Dučák napsal:

                V Schalerovom Římskom misáli z roku 1931 na strane 22 je táto formulácia: „Až do tohoto okamžiku zabývaly se mešní modlitby Proměňováním obětních darů; od tohoto místa připravují na obětní hostinu – sv. Přijímání.“
                http://www.ikatolici.cz/rimsky-misal-schaller-1931/
                Pýtam sa: je OBĚTNÍ HOSTINA súčasťou Rímskeho misála? Odpoveď je nad slnko jasná: ÁNO, JE! Je OBĚTNÍ HOSTINA súčasťou svätej omše? Odpoveď je nad slnko jasná: ÁNO, JE! Pýtam sa: opakuje sa pri každej svätej omši Pánova večera? Svätý Ján Zlatoústy jednoznačne deklaruje vo svojej liturgii východného obradu: ÁNO, JE!
                Ak mi chce niekto nahovoriť, že toto je formulácia Druhého vatikánskeho koncilu, musím mu otrepať o hlavu niekoľko nespochybniteľných faktov. Svätý Ján Zlatoústy zomrel dávno pred IIVK. A ak by ani to nestačilo, uvediem aj ďalší argument. V najstarších časoch Cirkvi bolo zvykom, že každý, kto prišiel na slávenie Eucharistie, priniesol aj obetný dar. Počnúc pápežom a končiac najjednoduchším veriacim každý prispel na slávenie eucharistickej obety. Svätý Cyprián (+ 258) pri jednej príležitosti vyčítal istej chamtivej bohatej pani: „Prichádzaš sláviť Pánovu večeru bez obetného daru a berieš si čiastku z obetného daru, čo priniesol chudobný človek.“ Svätý Cyprián zomrel dávno pred IIVK. Žil v 3. storočí po Kristu. A predsa hovorí jasne: „PRICHÁDZAŠ SLÁVIŤ PÁNOVU VEČERU!“ Takýchto argumentov mám celé desiatky, ale nebudem strácať čas s ľuďmi, ktorí arogantne odmietajú pravdu, hoci ju majú priamo pred očami. Je to ako hádzať hrach na stenu. Každý si môže veriť čo chce. Mňa však neoklame. Príliš dlho a príliš poctivo som študoval dejiny liturgiky nato, aby som zhltol aj s navijákom každý nezmysel, ktorý mi chce niekto predkladať.

              • Karol Dučák napsal:

                Citujem veľmi dôležitú pasáž z encykliky Mediator Dei: „Proto nejvyšší velekněz má právo schválit a stanovit jakékoliv zvyklosti ve vykonávání bohopocty, zavádět a potvrzovat nové obřady a změnit ty, které uznává za nutné. (Srv. C.I.C., can. 1257).“ (Mediator Dei, č. 57) Čiže pápež, lebo to je „Nejvyšší velekněz“, MÁ PRÁVO SCHVÁLIT A STANOVIT JAKÉKOLIV ZVYKLOSTI VE VYKONÁVÁNÍ BOHOPOCTY, ZAVÁDĚT A POTVRZOVAT NOVÉ OBŘADY A ZMĚNIT TY, KTERÉ UZNÁVÁ ZA NUTNÉ!!! Mal teda pápež Pius XII. právo zmeniť veľkonočné obrady a pápež Pavol VI. mal právo promulgovať nový omšový misál tak, ako on uznal za nutné.

              • jl napsal:

                @Karol Dučák
                Spíš to vypadá, že nevíte co se rozumí pod „zpřítomněním“ a volně to zaměňujete se „slavením“, „opakováním“, „pamiatkou“, aj.
                Pak vám z toho vychází absurdity typu, že mše sv. zpřítomňuje obět i poslední večeři. To je celé.

              • Pan Contras napsal:

                Vysvětlí už Dučákovi někdo elementární logiku?

                Má pes chlupy? Ano.

                Jsou chlupy pes? Ne.

          • Karol Dučák napsal:

            ad Klecanda; ad: JaB, ďakujem za kultivovanú polemiku. Obaja máte časť pravdy. To, že gréčtina bola v počiatkoch existencie Cirkvi v Rímskej ríši jednoznačne jazykom č. 1, svedčí aj fakt, že celý Nový zákon bol pôvodne napísaný po grécky. Až neskôr sa preložil do latinčiny a iných jazykov. Antické Grécko dosiahlo vyspelú civilizáciu omnoho skôr ako Rímska ríša. Až do 3. storočia pred Kristom bola latinčina barbarským jazykom. Grécky jazyk bol v tej dobe omnoho vyspelejší ako latinčina, takže v tej dobe latinčina preberala aj časť gréckej slovnej zásoby. Latinčina však preberala slová aj z iných vyspelejších jazykov, napríklad z jazyka Etruskov. Ostatne, nie je v dejinách nijaká výnimka. Keď v roku 907 Maďari ovládli Veľkú Moravu, preberali aj oni od vzdelanejších Slovanov časť slovnej zásoby. Jeden príklad za všetky: výraz „brázda“ prevzali Maďari vo forme „barázda“. Toto maďarské slovo má spolu s mnohými ďalšími jednoznačne slovanský pôvod. V dejinách ľudstva bolo bežné, že zaostalejšie národy preberali kultúru aj s časťou slovnej zásoby od vyspelejších národov.
            Až od polovice 3. storočia pred Kristom sa datuje vznik spisovnej latinčiny. Bola to literárna, klasická latinčina, ktorá neskôr dostala názov „cicerónska“ latinčina. Popri nej však existovala ľudová latinčina, takzvaná lingua Latina vulgáta (od slova vulgus=ľud)
            Keď po páde Jeruzalema v r. 70 po Kristu začalo kresťanstvo prenikať na helenizované územie Rímskej ríše, liturgickým jazykom sa tu stala gréčtina, do ktorej bola preložená aramejská liturgia. I v samotnom Ríme, sídle pápežov, nebola pôvodným liturgickým jazykom latinčina, ale výlučne gréčtina koiné helenizovanej Rímskej ríše. Lenže jednoduchý rímsky plebs gréckej liturgii nerozumel. Ako správne uvádza JaB, iba rímski vzdelanci si mohli dovoliť učiť sa po grécky. Prostý, nevzdelaný rímsky ľud ovládal len ľudovú latinčinu. Aby predstavitelia Cirkvi umožnili nevzdelanému rímskemu ľudu porozumieť liturgii, nechali grécku liturgiu preložiť do latinčiny. Pôvodným liturgickým jazykom však nebola cicerónska latinčina vzdelancov, ale lingua Latina vulgáta, ktorú používal nevzdelaný ľud. Až neskôr, v 4. storočí po Kristu, keď bola Cirkev uznaná štátom, sa v liturgii začala používať spisovná latinčina. Na tomto podklade vznikol latinský liturgický jazyk. Čiže to, čo urobili svätí Cyril a Metod, keď v 9. storočí preložili rímsku liturgiu do jazyka, ktorému rozumeli obyvatelia Veľkej Moravy, malo svoj precedens v starom Ríme.

            • JaB napsal:

              „Aby predstavitelia Cirkvi umožnili nevzdelanému rímskemu ľudu porozumieť liturgii, nechali grécku liturgiu preložiť do latinčiny.“
              Promiňte, ale pokud nemáte nějaký doklad (mně žádný takový doklad není znám), že církevní představitelé měli při zavádění latinské liturgie tento záměr, je Vaše tvrzení pouhou hypotézou. Vzhledem k tomu, že princip „aby nevzdělaný lid rozuměl“ je vývoji římské liturgie do 2VK naprosto cizí (k teoretickému poučení lidu slouží katecheze, ne liturgie), tuto hypotézu nemohu pokládat za příliš pravděpodobnou. Tím spíš proto, že liturgie v latinském jazyce je poprvé doložena v Kartágu, kde byla i mezi vzdělanci nejprestižnějším jazykem latina a vliv řečtiny menší.

              • Karol Dučák napsal:

                ad JaB: solídne napísané. Som rád, že mám dôstojného oponenta. Inakšie, samozrejme viem, že latinská liturgia bola v Kartágu skôr ako v Ríme. Ak by som nevedel také notoricky známe veci, netrúfal bo som sa púšťať do odborných polemík. Ale v šachu sú dvaja hráči a raz ťahá jeden, potom druhý. Skúste teraz potiahnuť Vy a prezraďte mi, aký iný dôvod by mohli mať predstavitelia Cirkvi v Ríme. Veď vo Východorímskej ríši bolo pravidlom, že liturgia sa prekladala do jazyka ľudu. Prečo nepripustiť možnosť, že sa kresťanský Západ nechal inšpirovať Východom? Ste na ťahu.

    • Tadeáš Snopek napsal:

      P. Renda, nepomýlili ste si náhodou vlákno?

      • Renda napsal:

        Odpovídal jsem na první příspěvek.

      • Karol Dučák napsal:

        ad jl: uvediem teda inú formuláciu. Svätá omša je sprítomnením kalvárskej obety Ježiša Krista nekrvavým spôsobom, ktorej vyvrcholením je obetná hostina. Je takáto formulácia prijateľná?

        • Ignác Pospíšil napsal:

          Ne, není přijatelné, protože to není pravda. Jak může být vyvrcholením něco, co není nutnou částí mše svaté? Protože nutnou součástí Mše sv. je pouze přijímání kněze, věřícím vůbec nemusí být eucharistie podána.

          • Karol Dučák napsal:

            Pán Pospíšil, a prijímanie kňaza nie je prijímaním? Tak čím to je? Aspoň kňaz musí (!) byť účastný na obetnej hostine! Teda aspoň jediný človek musí byť na každej omši svätej účastný obetnej hostiny!

            • Libor Rösner napsal:

              Jenže bez oběti by nebylo přijímání. Naše účast na mši není podmínkou její platnosti, ani víra ve skutečnost proměnění chleba v Tělo a vína v Krev, ani jejich přijímání. Ne nadarmo se přijímání říká latinsky communio, tj. spojení. Spojujeme se s Někým, kdo už tu je bez ohledu na nás a na to, zda Ho přijímáme.

              • Karol Dučák napsal:

                Pán Pospíšil, je pravdou, že veriaci nemusia prijímať na svätej omši. Veď sú aj sväté omše bez účasti ľudu a pri takých veriaci nemôžu prijímať, pretože tam nijakí nie sú. Lenže už
                Tridentský koncil na svojej XXII. sessii dôrazne vyzýval, „aby pri každej omši prítomní veriaci prijímali Eucharistiu nielen duchovne, ale aj sviatostne, aby im tak vzišiel hojnejší úžitok z tejto najsvätejšej obety.“ (Tridentský koncil, sessio XXIl, Doctrina de sacrificio Missae, can. 6)
                To isté žiadal aj pápež Pius X. prostredníctvom dekrétu Sacra Tridentina Synodus z 20. decembra 1905 požadoval časté sv. prijímanie veriacich. A pápež Pius XII. v encyklike Mediator Dei zdôrazňuje, že Matka Cirkev majúc záujem na tom, aby sme účinnejšie cítili v sebe ustavičný úžitok vykúpenia, „opakuje všetkým svojím synom pozvanie Krista Pána: ,Vezmite a jedzte… toto robte na moju pamiatku´(1 Kor 11, 24)… Ba i náš nesmrteľný predchodca Benedikt XIV., aby sa lepšie a jasnejšie prejavila účasť veriacich na tej istej božskej obeti prijatím Eucharistie, chváli zbožnosť tých, ktorí nielen túžia sýtiť sa nebeským chlebom, keď sú prítomní na omšovej obeti, ale radšej chcú požívať hostie konsekrované v tej istej obeti, hoci, ako sám prehlasuje, sa zúčastníme opravdivej a skutočnej obeti aj keď sa jedná o eucharistický chlieb už predtým riadne konsekrovaný.“ (Pius XII.: Mediator Dei, č. 117)
                Takže tu zaznela Vaša typická polopravda, pán Pospíšil. Píšete síce, že veriaci na svätej omši nemusia prijímať – čo je napokon pravda! -, ale zamlčujete skutočnosť, že Katolícka cirkev už od Tridentského koncilu dôrazne požadovala od veriacich, aby v čo najväčšom počte pristupovali k svätému prijímaniu! A od čias pápeža Benedikta XIV. Katolícka cirkev vyzýva veriacich, aby prednostne požívali hostie konsekrované v tej istej obeti. Možno sa Vám, pán Pospíšil, podarí zviesť na scestie mnohých katolíkov – a usilovne na tomto poli pracujete -, ale väčšinu sa Vám zviesť nepodarí. Práve táto liturgická prax predkoncilovej Cirkvi, keď sa priveľmi často podceňovala nutnosť čo najčastejšieho pristupovania veriacich k svätému prijímaniu, bola jedným z najväčších nedostatkov predkoncilovej liturgickej praxi. Naopak, pokoncilová liturgická prax je poznačená mnohými nešvármi, ale zdôrazňovanie nutnosti čo najčastejšieho svätého prijímania veriacimi, je jedným z jej najväčším tromfov. Viem, že ma teraz moji „verní“ nepriatelia, ako je napríklad Pan Contras, zahrnú invektívami, ale majú to marné. Ja mám – ako sa v Čechách hovorí – „pro strach uděláno“, takže ani dva kamióny Panov Contrasov ma nemôžu zastaviť na ceste za pravdou. Pravdu totiž možno zamlčiavať len dočasu. Potom prevalcuje každú polopravdu i nepravdu.

              • Libor Rösner napsal:

                Pane Dučáku, za sebe vidím podstatu Vašeho sporu v tom, co je nejdůležitější při mši, pokud jsem to tedy správně pochopil. A tady to vidím jasně – Proměňování.
                Já nijak nerozporuji, že Církev vedla k častému přijímání, viz ten sv. Pius X. nebo třeba Martin z Kochemu, který též píše o milostech vzešlých z přijetí svátostného Krista, ale to je něco jiného než středobod mše sv., která nepozbývá platnosti tím, že nepůjdu k přijímání.
                Důraz na přijímání na úkor Proměňování (ve smyslu stavění na 1. místo) mi tak trochu připomíná tendenci spatřovat reálnou přítomnost Krista v Eucharistii jen na základě vlastní víry, přitom ta přítomnost tam je bez ohledu na mou víru, je dána mocí kněze, kterou obdržel od Boha.

              • Lucie Cekotová napsal:

                S pokoncilní praxí je potíž v tom, že zdůrazňuje časté sv. přijímání, ale vůbec nemluví o tom, že s tím úzce souvisí také častá sv. zpověď. Znám osobně katolíky, kteří chodí ke zpovědi 3-4x do roka, ale ke svatému přijímání při každé mši sv., na níž jsou přítomni. To není v pořádku a vede to k tomu, co dnes vidíme nejen v USA či v Německu, ale ve vzrůstající míře i u nás: ke sv. přijímání nastoupí celý kostel bez výjimky, ve zpovědnici čeká kněz na penitenty často marně. Pokoncilní praxe vedla v horším případě k masivnímu nárůstu svatokrádežných přijímání, v lepším „jen“ k nahlodání úcty k Nejsvětější svátosti a přistupování ke sv. přijímání ze zvyku nebo proto, aby si známí náhodou něco nemysleli. V době sv. Pia X. se na to nezapomínalo: mám z té doby zpovědní zrcadlo, které zdůrazňuje prospěšnost častého, ba každodenního svatého přijímání, ale také to, že s tím má jít ruku v ruce i časté přijímání svátosti pokání.

  4. Scholastik napsal:

    Liturgický jazyk (latina, hebrejština, stará řečtina, církevní slovanština) má proti lidovému jazyku nesporné výhody:
    1. Zdůrazňuje posvátnost liturgie.
    2. Vyjadřuje jednotu církve jak mezi jednotlivými národy, tak i generacemi.
    3. Tím, že se nevyvíjí nemůže docházet ke změnám významů slov a tím pádem vzniku nepřesných formulací svádějícím k herezím.
    K protiargumentu, že v národním jazyce lidé mši lépe rozumí, lze poukázat na to, jaký zmatek mají dnes lidé ohledně toho co to mše svatá je. To, že se dnes běžně popírá transubstanciace, zpřítomnění Kristovi vykupitelské oběti, nebo že bez problémů procházejí různé liturgické experimenty (klaunské mše atd.) svědčí o tom, že lidé podstatě liturgie vůbec nerozumí.
    Více k významu liturgického jazyka viz např. : http://www.krasaliturgie.cz/mse-svata/uvahy/presvedcive-duvody-pro-latinu-v-liturgii-a-cirkvi.html#_ftnref4

    Koncipovat liturgii mechanicky podle toho, jak probíhala poslední večeře, rozhodně není dobrý nápad a církev tak nikdy nečinila. Vzhledem k tomu, že se poslední večeře účastnili jen apoštolové, by se pak mše například mohli účastnit jen biskupové. Těch by muselo být přesně dvanáct, jiný počet by nepřicházel v úvahu. Obdobně je to s argumentováním pro celebraci čelem k lidu (nebo je přesnější výraz zády k Bohu?) citátem z Bible „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“. Pokud tohle chce někdo doslovně aplikovat na mši svatou, neměl by z toho také vyvozovat, že se mše můžou účastnit maximálně tři lidé?

    • Renda napsal:

      Triumf nevidím v tom , že se zdůrazňuje časté sv. přijímání. Když se nezdurazni častá zpověď , příprava na sv.přijímání před mši , 10-15 minut , díkůvzdání po mši. Dnes přijdou na mši jako do kina , mládí kolikrát nepokleknou , baví se , po mši buď hrrr z kostela , nebo opět volná zábava , chechot mladých. Směsný hodinový eucharistický „půst“. Není problém půst od půlnoci při mši dopoledne , 3-4 hodiny před večerní mší. Nemluvě o svatokrádežnem podávání laiky , na ruku. Jaké jsou plody pokoncilní praxe?

    • Karol Dučák napsal:

      Pani Lucie Cekotová, dávam Vám za pravdu, že dennodenné sv. prijímanie zvyšuje riziko svätokrádežných prijímaní. Súhlasím s Vami aj v tom, že pri každodennom svätom prijímaní je veriaci povinný čo najčastejšie pristupovať k svätej spovedi. V liturgickej praxi na Slovensku platí zásada, že minimálne každý mesiac by sa mal veriaci spovedať, lenže po každom smrteľnom hriechu je povinný čo najskôr pristúpiť k sv. spovedi, pretože s ťažkým hriechom na duši nesmie pristupovať k svätému prijímaniu.(!) Veriaci si to však často vysvetľujú po svojom, teda tak, že ak sa vyspovedajú, celý mesiac môžu chodiť na sv. prijímanie. Jedným dychom však dodávam, že každý jeden veriaci je zodpovedný sám za seba. Nikdy som nepočul kňaza povedať, že veriaci môže pristúpiť k sv. prijímaniu v stave ťažkého hriechu. Ak má kňaz podozrenie, že je veriaci v stave smrteľného hriechu, je povinný odmietnuť podať sv. prijímanie. Raz v živote sa dokonca stalo aj mne, že mi kňaz odmietol dať sv. prijímanie. Nebudem tu rozoberať okolnosti, ale stalo sa to. Máte však pravdu, pani Cekotová, v tom, že je nutné opakovane zdôrazňovať nevyhnutnosť nielen častého svätého prijímania, ale aj – a predovšetkým – častej spovede. Známy slovenský kňaz Maroš Kuffa bol raz u nás, vo Vranove nad Topľou, a pri tejto príležitosti hovoril o svojich skúsenostiach s veriacimi. Povedal, že sa prišla k nemu spovedať žena, ktorá nebola na sv. spovedi dlhé roky, ale pri spovedi spomenula len 4 hriechy. Nato jej farár Kuffa povedal: „Ja som kňaz a denne spácham aj desať hriechov a vy chcete povedať, že ste toľké roky, čo ste neboli na sv. spovedi, ste spáchali len 4 hriechy?“ Začal jej teda klásť otázky a nakoniec sa ukázalo, že tých hriechov bolo podstatne viac. Čiže je to všetko o individuálnom prístupe kléru ale i laikov. Človek, ktorý denne pristupuje k sv. prijímaniu, môže byť zakaždým v stave posväcujúcej milosti, a naopak človek, ktorý pristupuje k sv. prijímaniu len zriedka, môže byť v stave smrteľného hriechu. Ideálna je kombinácia denného sv. prijímania a častého pristupovania k sv. spovedi, pretože nič nemôže veriacemu katolíkovi osožiť viac ako toto. Rovnako dôrazne je však potrebné pripomínať, že svätokrádežné prijímanie je cestou do večného zatratenia. Každopádne Vám, pani Cekotová, ďakujem za Váš príspevok.

      • Libor Rösner napsal:

        Nikdy som nepočul kňaza povedať, že veriaci môže pristúpiť k sv. prijímaniu v stave ťažkého hriechu.
        A co současná praxe podávat sv. přijímání znovu sezdaným?
        A znám příklad z Anglie, kde při přijímání seděl kněz rozvalený na sedes a přijímání podávali akolyté. Ke konci, když pozoroval malé dítě pobíhající před oltářem, přišel k němu, vzal Hostii a zeptal se ho: „Chceš to“? Ne, nepodal mu, ale je to ukázka poklesnutí úcty k Eucharistii. A je mi jasné, že podobné jevy se mohly dít i před koncilem, nicméně toto svědčí o stavu úcty k eucharistickému Kristu.

        • Karol Dučák napsal:

          Libor Rösner, akolyta smie podľa liturgických predpisov rozdávať sväté prijímanie len vtedy, ak kňaz chýba, alebo je starý, chorý, atď. Citujem z príručky s názvom „Praktická příprava na přijetí služby akolyty“:
          „Akolyta je ustanoven k tomu, aby pomáhal jáhnovi a knězi. Jeho úkolem je konat službu u oltáře a pomáhat jáhnovi a knězi při liturgických úkonech, zvláště při mši; kromě toho – jako mimořádný udělovatel – rozdílí věřícím eucharistii, pokud řádní udělovatelé, o kterých mluví kán. 910 CIC, nejsou přítomni, nebo když jim v tom překáží nemoc, vysoký věk nebo jiná pastorační práce nebo pokud počet věřících, kteří přistupují k stolu Páně, je tak velký, že by se mše značně prodloužila.“
          (www.jahni.cz/…/prakticka-priprava-na-prijeti-sluzby-akolyty.docsluzby-akolyty.doc)
          Je možné, že sa Vám ten materiál neotvorí. V tom prípade zadajte cez Google názov príručky a hneď sa Vám to tam objaví, takže si to budete môcť otvoriť. Teda vôbec to nemá byť tak, že kňaz sedí a akolyta rozdáva sväté prijímanie. A značné predĺženie omše neznamená, že ak by sa omša predĺžila o 5 minút, je potrebné poslať akolytu rozdávať sv. prijímanie. Lenže ak príde na púť na Mariánsku horu v Levoči pol milióna veriacich, vtedy je nasadenie akolytov absolútne nevyhnutné. Ak časť kňazov benevolentne porušuje liturgické predpisy, budú sa všetci títo kňazi z toho zodpovedať pre večným Sudcom. Nič neostane bez trestu. To napokon sám veľmi dobre viete.

          • Libor Rösner napsal:

            Znám více případů, kdy kněz sedí, zatímco podávají akolyté, v lepším případě podávají spolu, když to není zapotřebí.
            Na prodloužení mše pak nejvíce nadávají ti, co pak stepují po mši před kostelem a probírají půl hodiny kdejaké kraviny. Ona se ta úcta k posvátnu vytratila. A často zásluhou kněží, pokud to člověk nemá v sobě, tak se snadno nechá zviklat knězem štrádujícím si to po presbytáři bez poklekání.

          • Renda napsal:

            Zadní akolyté nejsou potřeba. Nemají svěcení , tudíž podávají svatokrádežne. Jsou naprosto zbytečni. Oficiálně mají podávat jen mimořádně. Podávají řádně , i když jde k přijímání několik komunikantu. Při biřmování laik podával , kněz držel biskupovi patenu. Ve větším městě , kde je 8 kněží , chodí v neděli po nemocných pouze laici.

            • jl napsal:

              Dnes se to totiž chápe úplně převráceně: jako výborná pastorační praxe a jako výborné PR (ci jak to nazvat) na Eucharistii.

  5. Peter P napsal:

    Pre p. Ducaka:
    V Mediator Dei je hned v dalsom odstavci aj toto:

    Je však nutno přísně zavrhnout opovážlivou odvahu těch, kteří s rozvahou zavádějí nové liturgické zvyklosti, nebo dávají znovu obživnout obřadům již zaniklým, které nesouhlasí s platnými zákony a rubrikami. Tak se, ctihodní bratři, ne bez veliké bolesti dovídáme, že se tak stalo nejen ve věcech málo důležitých, nýbrž i ve věcech velmi důležitých: nechybějí totiž takoví, kteří při sloužení vznešené oběti eucharistické užívají lidového jazyka, kteří některé svátky – které byly z důvodů dobře uvážených již pevně stanoveny – přenášejí na jiné dny a konečně, kteří z oprávněných knih veřejných modliteb vyškrtli posvátné texty Starého zákona, poněvadž je nepokládají za vhodné a přiměřené naší době.
    59. Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoliv porušení čisté nauky. Při mnoha obřadech ostatně může být užívání lidového jazyka velmi prospěšným pro lid; nicméně jediná Svatá Stolice má právo, aby to dovolila, a proto není v tomto oboru dovoleno něco podnikat bez jejího vědomí a bez jejího schválení, protože, jak jsme řekli, řízení posvátné liturgie spadá pod její výlučnou pravomoc.

    To ste zamlčali omylom?

    • Karol Dučák napsal:

      ad Peter P: ak citujeme z encykliky pápeža PIA XII., je potrebné konštatovať, že práve tento pápež sa z predkoncilových pápežov najviac zaslúžil o uplatnenie národných jazykov v liturgii. Počas jeho pontifikátu boli v rokoch 1941-1942 misionárom v krajinách Afriky,
      Číny, Indie, Indočíny, Indonézie a Novej Guiney udelené povolenia prekladať Rituale
      Romanum do miestnych jazykov. Slávnostné formuly však museli zostať zachované
      v latinskom jazyku. Prekladmi boli poverené komisie odborníkov pod vedením apoštolského
      delegáta v danej krajine a vyžadovalo sa schválenie prekladov Rímom. Pápež povolil opakovanie biblických čítaní v jazyku ľudu a preklady textov pri udeľovaní sviatostí. Nemecko malo dokonca od roku 1959 privilégium, že počas Veľkého týždňa sa epištola a evanjelium vôbec nečítali po latinsky, ale len po nemecky. Jedným dychom však dodávam, že
      národné misály omše Pavla VI. v ich súčasnej podobe nezodpovedajú koncilovej konštitúcii O posvätnej liturgii Sacrosanctum concilium, ktorá požadovala zachovať latinský jazyk v rímskej liturgii. Pritom tu ani nejde o to, aby sa svätá omša slávila výlučne latinsky, alebo výlučne v národnom jazyku. Dnes už panuje základná zhoda liturgických odborníkov v tom, že svätá omša má byť viacjazyčná. Kyrie eleison má zostať zachované v gréčtine, v liturgii má zostať zachovaný latinský jazyk, ale priestor má dostať aj národný jazyk. Ja sám som navrhoval liturgickým komisiám v Čechách a na Slovensku, aby sa pri každej svätej omši rímskeho rítu odriekal Pater noster, to znamená modlitba Pána, v latinskom jazyku. Teda aj pri Novej omši. Viem si predstaviť, že by kňaz potichu odriekal offertorium v latinskom jazyku aj pri slávení Novej omše. Už roky sa snažím presadiť, aby bola do nového omšového misála zavedená modlitba k sv. Michalovi archanjelovi tak, ako bola v predkoncilovom misáli. Vyškrtnutie tejto omše z misála po koncile bolo tragickým omylom. A tých návrhov na odstránenie nedostatkov novej liturgie som podal veľa. Keby to záviselo odo mňa, realizovali by sa tieto návrhy veľmi skoro. Lenže moje možnosti sú, žiaľ, veľmi obmedzené.

      • Renda napsal:

        A co to znamená? Že celý koncil byl dopředu připravený podvod , který zahájil revoluci.

        • Karol Dučák napsal:

          ad Renda: „A co to znamená? Že celý koncil byl dopředu připravený podvod, který zahájil revoluci.“
          Názor, že revolúciu zahájil koncil, je naivný a vyplýva z neznalosti problematiky vývoja liturgiky. Skutočná liturgická revolúcia začala už pred koncilom predovšetkým počas pontifikátu pápeža Pia XII. To on pripravoval Katolícku cirkev na generálnu reformu liturgie. Zoznam reformných krokov tohto pápeža je skutočne úctyhodný. Dňa 10. mája 1946 Pius XII. tlmočil pri audiencii kardinálovi Salottimu, prefektovi Kongregácie pre obrady, želanie začať so štúdiom problémov, spojených s generálnou reformou liturgie. Približne o dva roky neskôr, , 28. mája 1948, bola zostavená takzvaná „Piova komisia“ pre liturgickú reformu. Na čele komisie bol kardinál Clemente Micara, prefekt Kongregácie pre obrady. Za sekretára komisie bol priamo pápežom Piom XII. ustanovený Annibale Bugnini. Komisia mala 82 zasadaní počas 12 rokov svojej činnosti od 28. júna 1948 do 8. júla 1960.
          Najdôležitejšími reformami, o ktoré sa komisia zaslúžila, boli reformy veľkonočnej vigílie, obradov Veľkého týždňa a nová kodifikácia rubrík, ktorá viedla k ich zjednodušeniu.
          Už 9.2.1951 bol vydaný Dekrét o reforme veľkonočného trídua, ktorý priniesol – spočiatku iba ad experimentum – reformu veľkonočnej vigílie: jej slávenie bolo preložené zo soboty rána na Bielu sobotu večer. Rozhodnutie o zavedení tejto zmeny bolo v každej diecéze zverené do kompetencie miestneho biskupa. „Tak získala ,matka všetkých vigílií´, t. j. veľkonočná vigília, znovu dôležité postavenie vo vedomí veriacich.“ Keďže komisia pracovala v utajení, bola reforma veľkonočnej vigílie prekvapením aj pre samotných predstaviteľov Kongregácie pre obrady.
          Pius XII. bol neúnavný reformátor, pozitívne naklonený liturgickému hnutiu. V roku 1953 zmiernil eucharistický pôst na tri hodiny pred svätým prijímaním. Dňa 16. novembra 1955 bola vyhlásená mimoriadne významná reforma obradov Veľkého týždňa so záväznou platnosťou pre celú Cirkev od roku 1956. Toto bola skutočná REVOLÚCIA V LITURGII! Musíme si uvedomiť, že od roku 1570 až do roku 1956 bola v Rímskokatolíckej cirkvi jednotná liturgia. Až pápež Pius XII. sa po takmer 400 rokoch (!) odvážil zmeniť tento stav.
          Rozsiahla reforma obradov Veľkého týždňa si vyžiadala aj zmenu v kanonickom práve, ktoré
          doposiaľ nedovoľovalo začínať svätú omšu skôr než hodinu pred rozodnením a neskôr než hodinu po poludní s výnimkou polnočnej bohoslužby na Vianoce. Pius XII. nepripravil nové vydanie editio typica rímskeho misálu, dovolil však tlačiarom nahrádzať predchádzajúce texty Veľkého týždňa tými, ktoré nanovo vydával. Najdôležitejšie zmeny sa týkali času bohoslužieb a možnosti udeľovania prijímania v popoludňajších a večerných hodinách. Prijímanie bolo povolené aj vo Veľký piatok, vo štvrtok a v sobotu bolo vypustené Credo a posledné evanjelium. Na Zelený štvrtok bola ustanovená Missa chrismatis s vlastnou prefáciou.
          Došlo k rozsiahlej korektúre všetkých liturgických kníh, aj rituálov, ktoré boli opravené a vytlačené, avšak sa už nedali do distribúcie, pretože bol očakávaný nový koncil.
          25.12.1955 pápež Pius XII. vydal encykliku Musicae sacrae disciplina, v ktorej vyzdvihoval morálnu záväznosť umenia. Za ideál liturgickej hudby počas svätej omše považoval gregoriánsky chorál, vyjadril však aj pozitívny postoj k liturgickému spevu a sláčikovým nástrojom. Povolil spev žien v kostolných zboroch s podmienkou, že musia stáť mimo presbytéria.
          V roku 1957 povolil Pius XII. večerné sväté omše.
          Veľmi dôležitou reformou bola nová kodifikácia rubrík. Pius XII. si veľmi dobre uvedomoval neúmernú zložitosť rubrík, preto bol 23. marca 1955 vydaný dôležitý dekrét Cum nostra hac aetate o reforme rubrík misála a breviára.
          Po vydaní tohto dekrétu pokračovala v prácach na reforme rubrík „Piova komisia“ pre liturgickú reformu. Sám Pius XII. sa však nedožil výsledkov práce komisie, takže novú zbierku liturgických predpisov Codex rubricarum vydal až Piov nástupca Ján XXIII. v roku 1960.
          Predkoncilové reformy síce neumožňovali úplné uplatnenie rodných jazykov veriacich v liturgii, predsa však aj v tomto smere nastal počas pontifikátu Pia XII. výrazný posun vpred. Pápež povolil opakovanie biblických čítaní v jazyku ľudu a preklady textov pri udeľovaní sviatostí. Nemecko malo dokonca od roku 1959 privilégium, že počas Veľkého týždňa sa epištola a evanjelium vôbec nečítali po latinsky, ale len po nemecky.
          Pius XII. dal do pohybu aj prípravné práce nového koncilu, ktorý sa však uskutočnil až po jeho smrti. Ostatne, zvolanie koncilu zvažoval už pápež Pius XI. a v rokoch 1923–1924 konzultoval s episkopátom. Približne polovica episkopátu schvaľovala ideu pápeža, avšak Pius XI. napokon myšlienku zvolať koncil odložil na neskoršie obdobie. Naliehavú potrebu zvolať koncil pociťoval aj pápež Pius XII., ktorý na tento účel vymenoval prípravné komisie. Koncil však napokon zvolal až pápež Ján XXIII. v roku 1962.
          Celkove možno povedať, že Pius XII. definitívne spečatil neodvratnosť rozsiahlej reformy liturgie a tento trend ďalej posilnil jeho nástupca na pápežskom stolci. Ján XXIII. už krátko po svojom zvolení za pápeža ohlásil prípravu nového koncilu, ktorého prvou úlohou by malo byť pokračovanie v liturgickej reforme, a to podľa mnohých náznakov vyvolalo značný nepokoj v kúrii. Svedčí o tom aj fakt, že nový Codex rubricarum bol pomerne rýchle publikovaný, čo sa javilo ako snaha konzervatívnych síl v kúrii vziať vietor z plachiet zástancom radikálnejších liturgických reforiem. Podobne možno vnímať aj urýchlené vydanie nového breviára a misála. Nové editio typica rímskeho misála bolo vydané 23.6.1962.
          Aj v novom misáli Jána XXIII. boli radikálne zmeny, ktoré narúšali pôvodne jednotnú koncepciu misála, uzákonenú Tridentom. Do Comunicantes Rímskeho kánona bolo vložené meno sv. Jozefa. Narušila sa tak dovtedajšia nedotknuteľnosť Rímskeho kánona a toto bol významný precedens pre ďalšie úpravy Rímskeho kánona v neskoršom období. Veľmi dôležitou zmenou bolo odstránenie monopolného postavenia kňaza pri slávení liturgie. Kým doposiaľ celebrant sám čítal texty sv. omše, po novom ich mal počúvať, ak ich prednáša niekto iný.
          Odpadlo Confiteor pred svätým prijímaním, taktiež požehnanie a tzv. posledné evanjelium na konci, ak po omši nasleduje iný liturgický výkon, resp. ak ju predchádza.
          Mimoriadne významnou zmenou bolo aj vypustenie adjektíva perfidis pri veľkopiatkových príhovoroch za Židov. K novým prvkom patrilo rozdelenie votívnych omší na štyri skupiny
          a zmena terminológie, napr. duplicia I. a II. classis sa mení na festa I. a II. classis, atď.
          Revolúcia v liturgii teda začala pred koncilom za pontifikátu pápeža Pia XII. a pokračovala za jeho nástupcu Jána XXIII. Celkove možno povedať, že Pius XII. definitívne spečatil neodvratnosť rozsiahlej reformy liturgie. Aj keď sú stále ojedinelé hlasy, odmietajúce reformné kroky pápeža Pia XII., je viac než isté, že Rímskokatolícka cirkev sa už nikdy nevráti pred reformy Pia XII.

          • Lucie Cekotová napsal:

            Ve skutečnosti už letos komise Ecclesia Dei dovolila tradičním institutům, jako je FSSP, sloužit obřady Svatého týdne podle misálu před reformou Pia XII. Takže na řadě míst se Bohu díky už vrátila – a doufejme, že to bude pokračovat.

          • Renda napsal:

            Koncil nebyl jen o liturgii , ale o celkové změně orientace Církve , tedy i změně liturgie , aby vyhovovala protestantům. Pius XII v Mediator Dei odsoudil pozdější praktiky Bugniniho mše.

            • Renda napsal:

              Vypuštění perfidi a celková změna Velkopatecnich přímluv měla negativní dopad na víru. Liturgii nebylo třeba reformovat. Každá změna od r.1956 vedla k horšímu.

              • Renda napsal:

                Cirkev se jednou vrátí k pravé mši , před Pia XII , odsoudí zmanipulovaný koncil , zruší paskvil , odstraní falešné svaté ze seznamu , odsoudí celou pokoncilní dobu.

      • Pio Toman napsal:

        Nemyslím, že by nová mše byla nějak reformovatelná, ale pobavilo mi, že máte návrhy. Vaše návrhy tak někdo bude poslouchat. Vždyť ani návrhy kardinála Saraha nikdo neposlouchal a to je prefekt kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Nejlepší řešení jak zachránit liturgii, je zrušení nové mše. S tím ovšem v nejbližší budoucnosti nepočítá snad ani ten největší optimista, takže musíme začít od zdola. Nechodit na novou mši, jen na tradiční, jaká se sloužila stovky let. Ta totiž žádné reformy nepotřebuje, protože je dokonalá.

        • Renda napsal:

          Reformovat novou mši je jako opravovat staré , většinou nepojizdne auto , flikovat zrezlou karoserii. Když máme v garáži krásné , spolehlivé auto. NOM s lidskou tváří se nepodaří , protože proto není vůle na nejvyšších mistech.

          • Karol Dučák napsal:

            Renda, čiže René Václavek, konečne si povedal pravdu. Mám na mysli tú úplne poslednú vetu. Často chýba vôľa na najvyšších miestach. Lenže to nebude trvať donekonečna. Pretože ako povedal kardinál Sarah, reforma reformy bude pokračovať aj keby sa pritom malo škrípať zubami. Ja o tom nepochybujem. Ježiš je stále s nami, ibaže nás často podrobuje skúškam, aby preveril našu vernosť. Lenže nikdy neopustil svoju Cirkev, ktorá pretrvala v Katolíckej cirkvi a je s ňou totožná. Veď povedal prvým biskupom, apoštolom, na čele s prvým pápežom Petrom: „A hľa, ja som s vami po všetky dni až do skončenia sveta.“ (Mt 28, 20)
            A do tretice apoštolom: „Kto vás počúva, mňa počúva, a kto vami pohŕda, mnou pohŕda.“ (Lk 10, 16)
            Ja Ježišovým slovám bezpodmienečne verím. Pokiaľ Ty, Renda, pochybuješ o Ježišových slovách, ja Ťa súdiť nebudem. Každý bude pred Bohom zodpovedať len sám za seba.
            https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=24502

            • Renda napsal:

              Kard. Sarah nic nezmuze. I jeho žádost , aby se v adventu sloužilo ad orientem smetli ze stolu , v KT se jeho žádosti vysmáli. Koncilní konzervy pořádek neudělaji. Jednak nemají vliv , jednak jde o lidi oddané koncilu , kteří udělali kariéru za JPII.

      • Peter P napsal:

        Čiže aby sme si to zhrnuli:
        Súčasný Rímsky misál je úplne mimo Mediator Dei aj mimo Sacrosanctum concilium.
        A to ma ešte niekto odvahu ohanat sa IIVK.

  6. jl napsal:

    K paralýze katolíků:

    Polsko je jedničkou v poklesu pobožnosti.
    https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/479094-polsko-je-jednickou-v-poklesu-poboznosti.html

    „Mladí lidé, a hlavně studenti, často, a v nejlepším případě, považují Boha za zchátralého staříčka, který zakazuje všechny radosti a který za jistých okolností může akorát tak napomoci dobře odmaturovat. Je to hloupost, ale proč je tomu tak vzhledem k tomu, že většina mladých lidí absolvovala výuku náboženství jako součást vyučování v školách?“

  7. Renda napsal:

    Toto téma je o plodech koncilu , ne o liturgickém jazyku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *