V jedné knize o ptácích, která obsahuje povídky, básně, eseje, slavné citáty i vyobrazení ptáků, jsem narazil na následující tradiční francouzskou pohádku. Při čtení jsem si uvědomil, že to je nejen krásný příběh, ale i poučení pro katolíky dnes, ve světě – ale bohužel i v Církvi – který se zdá stále nepřátelštější vůči těm, kdo bojují za život, pravdu, zdravý rozum a svatost.

Pěnkava v máji

Kdysi za dávných, pradávných časů žila byla jedna pěnkava dost moudrá na to, aby si postavila hnízdo na lípě rostoucí v klášterní zahradě. Moudrá? Vnuknutí bezpochyby přišlo shůry. Vždyť Bůh bdí nade vším, i nad životem jedné pěnkavky. Prozřetelnost se probouzí každé ráno dávno před rozbřeskem.

Pěnkava tedy sedávala na stromě mezi čerstvými májovými lístky. Byl mariánský měsíc květen a na loukách kvetly narcisky, jimž se někdy také říká „rukavičky Panny Marie“. Osmkrát denně ve svém hnízdečku uprostřed kláštera slýchala modlitby řeholnic a od primy přes tercii až po kompletář se jí stále vracela dvě slova. Uslyšela je, naslouchala a potom si je zkusila zazpívat sama svým ptačím hrdélkem. Nevěděla, že tato dvě slova lidem přinesl anděl, když přišel na zem zvěstovat nám spásu. Listy se chvěly ve větru a sluneční paprsky mezi nimi se pohupovaly jako kadidelnice. V zeleném vlnícím se světle a lehounkém vánku pěnkavka stále znovu opakovala dvě slova: Ave Maria, Ave Maria!

Klášter stál pod strmými zalesněnými svahy a vysoko čnícími vrcholky skal horského výběžku. Jednou večer se pěnkavka odvážila do kamenité, borovicemi porostlé divočiny, když tu náhle ucítila, že se nad ní pod oblaky něco vznáší. Vší rychlostí, jíž byla její křidélka schopna, se rozletěla domů do kláštera.

Ale zrak luňáka je pronikavější než peklo. Luňák pomalu kroužící sem a tam ve větru mezi plujícími oblaky se zastavil jako pavouk visící z pavučiny. Bílá pírka na pěnkavčiných křídlech upoutala jeho pozornost. Luňák se vrhnul dolů a chytil pěnkavku do pařátů.

Umdlévající ptáček zakřičel. Vykřikl dvě slova, která mu uvízla v hlavě, protože si je od rána do večera stále opakoval: Ave Maria, Ave Maria.

Tak velká je moc Mariina jména, že jen ono, jen jediné zvolání k Panně Marii, stačilo na to, aby uvolnilo luňákovo sevření. Dravec se opět vznesl do mraků a své kořisti se už neodvážil dotknout.

Vyděšená pěnkavka se hnala k domovu a vrhla se rovnou do koruny své lípy. Zachráněná, upokojená a radostná mezi vonícími květy opět klidně hnízdila v rukou té, jež je Květem a Královnou světa.

Tolik pohádka – krásná ukázka katolické lidové kultury, která učí nejhlubším pravdám s největší dětskou prostotou. V tomto měsíci říjnu, stejně jako v máji, si připomínáme, že spásy, upokojení, radosti dosáhneme, budeme-li stále znovu volat jméno Panny Marie v té nejprostší ze všech modliteb, v růženci, jímž v očích našeho Pána ze šňůry Otčenášů, Zdrávasů a Sláva Otci splétáme jeho Matce věnec z bílých, rudých a zlatých růží. Pekelný dravec, který usiluje o naše duše, bude poražen a jeho pozemští přisluhovači rozprášeni právě ve chvíli, kdy se budou domnívat, že vyhráli.

Ave, Maria!

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/blogs/this-old-french-folktale-reminds-catholics-of-the-power-of-our-lady-in-crus