Letos v srpnu jsme si připomněli čtyřicáté výročí úmrtí Giovanniho Battisty Montiniho, od roku 1963 do roku 1978 papeže Pavla VI. Jeho pontifikát změnil život Církve ve 20. století.

Giovanni Battista Montini se narodil v Concesiu v italské provincii Brescia 26. září 1897. Jeho rodinné prostředí bylo poznamenáno silným sklonem k liberalismu a stopou jansenismu, což se projevovalo především v liturgické oblasti. Jeho ranou formaci nadto ovlivnily promodernistické liturgické tendence oratoriána P. Giulia Bevilaquy (který byl jeho duchovním vůdcem a jehož v roce 1965 jmenoval kardinálem). Dne 19. května 1920 byl mladý Montini v sotva dvaadvaceti letech vysvěcen na kněze, a to aniž by se kvůli chatrnému zdraví teologicky vzdělával v semináři. Jakmile přišel do Říma, byl povolán na Státní sekretariát a jmenován církevním asistentem sdružení „Fuci“ (Federazione Cattolici Italiani). Tato činnost ho intenzivně zaměstnávala, nakonec však z ní byl odvolán kvůli svým inovativním liturgickým představám a výrazné tendenci k politizaci mládeže. Jeho otec Giorgio býval poslancem za Italskou lidovou stranu, a proto politika spolu s liturgií zůstala jednou z jeho velkých vášní.

V prosinci 1937 byl monsignor Montini jmenován substitutem Státního sekretariátu, kde nahradil Mons. Amleta Tardiniho. Kromě několika měsíců strávených na nunciatuře ve Varšavě neměl žádné diplomatické zkušenosti, ale na Státním sekretariátu pracoval bez přerušení až do roku 1954, kdy ho Pius XII. jmenoval milánským arcibiskupem, aniž by mu však udělil kardinálský klobouk. Povýšení bylo ve skutečnosti odstraněním, jehož příčiny zůstávají dosud nejasné. Podle kardinála Siriho byl poslán do Milána po negativním posudku tajné komise zřízené Piem XII., který v něj ztratil důvěru kvůli tomu, že Montini chránil předsedu Katolické akce mladých Maria Rossiho, jenž tehdy bojoval za to, aby se Církev otevřela sociálkomunismu.

Kardinál Casaroli se zase svěřil Andreovi Torniellimu, že vztahy mezi papežem a jeho spolupracovníkem se zhoršily v důsledku kontaktů, které Montini bez vědomí Pia XII. udržoval s italskou politickou levicí. Z korespondence mezi monsignorem Montinim a donem Giuseppem De Lukou lze vyvodit, že Montini prostřednictvím tohoto římského kněze udržoval styly s katolickými komunisty a některými skupinami v Italské komunistické straně. Historik Andrea Riccardi zase odhaluje, že některá jmenování biskupů na Litvě vyvolala řeči o Montiniho neloajalitě ve vztazích mezi Svatým stolcem a Sovětským svazem. Tyto pověsti vedou až k tajné zprávě francouzského plukovníka Claude Arnoulda, který měl vyšetřit předávání tajných informací Státního sekretariátu komunistickým vládám východní Evropy. Arnould vystopoval odpovědnost za úniky zpráv k monsignorovi Montinimu a jeho okolí, což ve Vatikánu vyvolalo zděšení.

Milánský arcibiskup byl nepochybně stejně tak progresistou jako obdivovatelem nouvelle théologie a „integrálního humanismu“ Jacquesa Maritaina. Po smrti papeže Pia XII. ho nový papež, Jan XXIII., jmenoval kardinálem a tak mu zajistil účast na dalším konkláve. Když byl v roce 1962 zahájen Druhý vatikánský koncil, uvádělo se jméno milánského arcibiskupa mezi těmi, kdo měli blízko k novinářům spojeným s předními progresisty, jako byl vídeňský arcibiskup kardinál König, kolínský Frings, mnichovský Döpfner, Alfrink z Utrechtu a Suenens z Mechelenu. Monsignor Helder Câmara ve svých Koncilových dopisech (Lettres conciliaires) vzpomíná na schůzku s kardinálem Suenensem, s nímž se dohodli, že Montini je tím nejlepším, kdo přichází v úvahu jako nástupce Jana XXIII.

V konkláve následujícím po smrti papeže Jana XXIII. dne 3. června 1963 nastaly ostré střety. Přes energický odpor kardinála Ottavianiho byl kardinál Montini 21. června zvolen nástupcem svatého Petra jménem Pavel VI.  Nový papež se 22. června obrátil s prvním rozhlasovým projevem k „celé lidské rodině“ a oznámil, že hlavním bodem jeho pontifikátu bude pokračování Druhého vatikánského koncilu. Následující den při modlitbě Anděl Páně na Svatopetrském náměstí pozval kardinála Suenense, aby stál v okně Apoštolského paláce vedle něj, a určil mu dominantní roli v řízení práce koncilu.

Papež od samého počátku podporoval „otevírání se levici“ v Křesťanskodemokratické straně, která pod vedením Alda Mora 23. listopadu 1963 vytvořila první italskou vládu se socialisty. Přinejmenším dvakrát v letech 1963 a 1964 články v Osservatore Romano právě na zásah papeže Montiniho chválily Morovu politiku.

Na koncilu Pavel VI. osobně zablokoval iniciativu téměř pěti set koncilových otců, kteří žádali odsouzení komunismu. Na mezinárodní úrovni papež stejně jako jeho předchůdce udržoval ve vztahu ke komunistickým režimům ve východní Evropě tzv. Ostpolitik. Jednou z nejvýznačnějších obětí této politiky byl kardinál József Mindszenty. Po maďarském povstání v roce 1956 se kardinál uchýlil na americké velvyslanectví v Budapešti a zůstal rozhodným odpůrcem jakékoli představy o dohodě s komunistickými vládami. Pavel VI. ho vyzval, aby rezignoval na úřad arcibiskupa z Ostřihomi a maďarského primase. Kardinál odpověděl uctivým, leč kategorickým odmítnutím. Pavel VI. na svou odpovědnost prohlásil arcibiskupský stolec za neobsazený a 18. listopadu 1973 informoval kardinála Mindszentyho o jeho odvolání. Byl to skandál, který se zapsal do dějin.

V projevu při zahájení druhého zasedání koncilu 29. září 1963 Pavel VI. za jednu z hlavních oblastí činností koncilních otců označil liturgii. Z monsignora Annibale Bugniniho se někdy dělá „tvůrce“ liturgické reformy proti vůli Pavla VI. Ve skutečnosti, jak dosvědčuje sám Bugnini, byla nová liturgie plodem těsné spolupráce mezi ním a Pavlem VI. „Kolik večerních hodin jsem s ním strávil společným studiem četných a často objemných fasciklů, které se mu hromadily na stole!“ uvádí Bugnini. „Přečetl a promyslel každý řádek, slovo za slovem, ke všemu připojoval poznámky v černé, červené a modré barvě, a někdy i kritizoval se sobě vlastní dialektikou schopnou formulovat deset otázek k jednomu jedinému bodu.“

Završením této opravdové a skutečné revoluce v Církvi bylo vypracování nového mešního řádu, který Pavel VI. promulgoval 3. dubna 1969.  V říjnu 1969 kardinálové Ottaviani a Bacci předložili papeži Stručný kritický rozbor nového mešního řádu, který zpracovala skupina teologů různých národností a v němž se říkalo: „Novus Ordo se … nápadně odchyluje v celku i v jednotlivostech od katolické teologie mše svaté, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu.“ [1]

Pavel VI. si nebyl nevědomý toho, co se v oněch dramatických letech děje. Dne 18. ledna 1967 mu kardinál Journet předal Maritainův návrh na nové vyznání víry, které mělo zopakovat základní křesťanské pravdy, v letech po koncilu postavené na hlavu. Při té příležitosti Pavel VI. požádal švýcarského kardinála o zhodnocení situace v Církvi. „Tragická,“ zněla Journetova lapidární odpověď. V projevu v Lombardském semináři 7. prosince 1968 Pavel VI. pronesl tato šokující slova: „Církev dnes prochází obdobím úzkosti. Někteří provozují sebekritiku, dokonce by se dalo říci sebeničení. Je to jako vnitřní převrat, komplexní a akutní, který po koncilu nikdo nečekal.“

Tři roky nato, 29. června 1972, Pavel VI. řekl o situaci v Církvi stejně jasně, že „máme pocit, že do Božího lidu pronikl nějakou trhlinou dým Satanův. […] Byli jsme přesvědčeni, že po koncilu dějiny Církve zalije slunce. Namísto slunce však přišly mraky, bouře, temnoty, hledání, nejistota.“ [2] K překonání krize papež používal politickou strategii odsuzování „opačných extrémů“, která spočívala v postoji shovívané benevolence vůči názorům progresistů a přísným sankcím proti těm, kdo jako francouzský arcibiskup Marcel Lefebvre chtěli zůstat věrní tradici Církve.

Dvě události způsobily v životě Pavla VI. hluboké trápení: nesouhlas, s nímž se setkal v létě 1968, a smrt Alda Mora o deset let později.

Pavel VI. nesdílel postoj kardinála Suenense, který dychtil po schválení užívání antikoncepční pilulky, a přestože „experti“, které papež jmenoval k prozkoumání této otázky, radili opak, 25. července 1968 v encyklice Humanae vitae potvrdil odsouzení antikoncepce. Tento současnému proudu odporující dokument se setkal s prudkými protesty teologů, biskupů i celých biskupských konferencí, počínaje belgickou biskupskou konferencí, jíž předsedal kardinál Suenens.  Pavel VI. měl pocit zrady koncilních otců, kteří mu byli nejbližší, ale i oni jeho na oplátku pokládali za „zrádce“ a dávali ho do protikladu k utopickému „dobrému papeži“ Janu XXIII.

Trpěl tolik, že v následujících deseti letech už nevydal žádnou encykliku. Stále však pozorně sledoval italskou politiku a Alda Mora, svého přítele z mládí, povzbuzoval, aby po otevření se levici dosáhl historického kompromisu s komunisty.

Dne 16. března 1978, kdy se mělo hlasovat o důvěře vládě vedené Giuliem Andreottim s podporou Italské komunistické strany, komunistická teroristická organizace Rudé brigády unesla Mora a ze zálohy zabila pět důstojníků ochranky, kteří ho doprovázeli. Pavel VI. byl otřesen. Den poté prostřednictvím komuniké Svatého stolce oznámil, že pro záchranu života předsedy křesťanských demokratů poskytne svou plnou morální i materiální podporu. Papež 22. dubna napsal „členům Rudých brigád“, jak teroristy tituloval, otevřený dopis, v němž je na kolenou prosil, aby Alda Mora bezpodmínečně propustili, „ne tolik kvůli mé pokorné a vřelé přímluvě, ale pro jeho důstojnost jako lidského bratra“. Jeho truchlivá výzva zůstala nevyslyšena. Tělo předsedy křesťanských demokratů bylo nalezeno 9. května v kufru automobilu Renault na via Caetani, několik málo metrů od sídla Italské komunistické strany i Křesťanskodemokratické strany. „To byl smrtelný úder,“ prozrazuje sekretář Pavla VI. Mons. Macchi, „který zasáhl jeho osobnost, už oslabenou nemocí a postupujícím věkem.“

Papež se 13. května zúčastnil Morova pohřbu v bazilice sv. Jana v Lateráně, který celebroval kardinál Vikář Ugo Poletti, a pronesl proslov, který vyzněl téměř jako výčitka Bohu, že nevyslyšel jeho prosbu o bezpečí Alda Mora. Tato tragická událost urychlila úpadek jeho sil. V polovině července Pavel VI. odjel do letní rezidence v Castelgandolfu, kde 6. srpna 1978 ve 21.40 zemřel. Kondolencí k jeho úmrtí bylo bezpočet. Mezi nimi bijí do očí slova bývalého velmistra italské lóže Grand Orient Giordana Gamberiniho: „Poprvé v dějinách moderního svobodného zednářství umírá hlava největšího náboženství Západu bez nepřátelství vůči svobodným zednářům. A poprvé v dějinách mohou zednáři vzdát čest u hrobu papeže bez dvojsmyslnosti či rozporů.“

Zpráva o smrti Pavla VI. mě zastihla v Saviglianu v Piedmontu ve vile filosofa Augusta Del Noce (1910-1989), kde jsem pobýval s Giovannim Cantonim a Agostinem Sanfratellem. Pamatuji se, že někomu z nás ujelo „Deo gratias!“ Augusto Del Noce byl v soukromí přísným kritikem Montiniho pontifikátu a žila v nás naděje, že po Pavlově smrti se dým Satanův, který pronikl do Božího chrámu, zase rozptýlí. V následujících pontifikátech však byla okna, jimiž vnikal dovnitř, pouze přivřena a nyní jsou znovu otevřena dokořán. Satanův dým se změnil v obrovský oheň, který pustoší Církev jako lesní požáry, jež za letošního horkého léta zuřila od Řecka až po Kalifornii. Papež, který zemřel před čtyřiceti lety a jehož neuvěřitelná kanonizace už byla oznámena, byl jedním z těch, kdo jsou za dnešní běsnící požár především odpovědni.

Roberto de Mattei

Překlad Lucie Cekotová

Poznámky:

[1] Celý text na http://www.tedeum.cz/5_2009/kriticky_rozbor_nom_052009.htm

[2] Kázání ze dne 29. června 1972 během mše na svátek sv. Petra a Pavla u příležitosti devátého výročí intronizace.

Zdroj:

https://rorate-caeli.blogspot.com/2018/08/de-mattei-death-of-paul-vi-august-6.html