Kněžský celibát – znovuotevřené téma
Předběžná poznámka:
Hlavní důvody kněžského celibátu – ty, na kterých skutečně stojí, jsou duchovní. Souvisí se mší svatou. Mše svatá není pouhým společenským obřadem, ale zpřítomněním vnitrotrojičního božského života zjeveného a žitého Ježíšem Kristem. Toto vyvrcholilo jeho velikonočními událostmi a tím nás vykoupil… Proto skutečné důvody celibátu nepochopí nevěřící člověk ani člověk nemající smysl pro duchovní a nadpřirozený rozměr mše svaté. V těchto případech následující pojednání k ničemu nepomůže.
Dále, někteří lidé mluví proti celibátu, ale podvědomě tak projevují nesouhlas s něčím úplně jiným. Jedná se o jakýsi podvědomý odpor ke kněžství či kněžím obecně. A protože v očích světa je za základní a snad i jedinou charakteristiku kněžství považován právě celibát, odpor ke kněžství se schovává či projevuje odporem k tomu, co je považováno za jeho podstatný znak. Pak ale pojednání o celibátu a jeho obhajoba opět ničemu nepomohou a tento článek se mine účinkem, protože problém zmíněných lidí je jinde a rozborem tématu celibátu se ne(vy)řeší. Odmítání kněžství, občas až jakási třídní nenávist vedoucí k třídnímu boji, aby se z církve stala beztřídní společnost, o to v jejich případech jde. Tito téměř komunisté nedosáhnou spokojenosti, když by na kněze byli svěceni ženatí. Jim ve skutečnosti nevadí celibát, jim vadí kněžství a kněží, proti kterým obecně jsou. Jim vadí, že církev byla Pánem Ježíšem ustanovena jakožto hierarchická a že hierarchie je tvořena právě církevními představenými, tj. duchovními. Jim vadí, že farářem, tedy hlavou farnosti, může být jedině vysvěcený kněz, hlavou diecéze jedině vysvěcený biskup atd. Bude-li kněz ženatý, i nadále proti němu budou vystupovat. Jednoduše proto, že je knězem. Svatí mající jisté poznání duchovních skutečností sice nepřehlíželi chyby kněží, přesto o kněžství mluvili tak pozitivně, že nás to až překvapí. Naopak nenávistní nepřátelé všeho božského mluví proti kněžství … taky překvapivě. Samozřejmě je řeč o kněžství obecně, ne o konkrétních lidech. Každý se může zamyslet, ke které skupině patří a proč ne k druhé. A také, čím se od lidí ve druhé/první skupině liší.
Doplňující poznámka na základě vzniklé diskuze: Celibát je zde míněn v tom smyslu, resp. smyslech, v jakých se používá v běžné lidové mluvě. V odborné mluvě by se slovo “celibát” používalo pouze pro ne-manželství duchovních.
Dvojí význam zachování celibátu
I když slovo „caelebs“ znamená svobodný, zachovávání celibátu znamená dvě různé, přesto ale související věci: Nevstupovat do manželství a nežít sexuálním životem. Sexuální život sice patří jedině do platného manželství a zdálo by se tedy, že druhý význam je součástí prvního, ze dvou důvodů je ale potřeba mluvit o nich samostatně. Jednak proto, že mše svatá, kvůli níž bylo kněžství ustanovené, sama sebou nevylučuje manželský stav, ale vyžaduje sexuální zdrženlivost (alespoň po určitou dobu), jednak proto, že někteří lidé žijí sexuálně i mimo platné manželství, čímž hřeší. A potom je vzhledem k našemu tématu nutno říct, že v případě nevěrného kněze se jedná nejen o hřích proti šestému přikázání, ale také hřích proti slibům učiněným před svěcením (přestože se neoženil a zůstal tedy caelebs). Z toho vidíme, že požadavek zachovávat celibát u duchovních neznamená jen pouhé neoženění se, ale i sexuální zdrženlivost samotnou.
Celibát jako ne-manželství
Celibát jakožto ne-manželství je typický pro řeholní způsob života, “celibát” jakožto sexuální zdrženlivost je pak potřebný pro kněze, který slouží mši svatou. Důvody uvidíme níže. V případě římskokatolických kněží se jedná o spojení obojího; ve východní disciplíně to má blízko k hieromonachům. Nicméně římskokatolický kněz má pro celibát jakožto ne-manželství ještě další důvody, než běžný řeholník. I když zrovna neslouží mši svatou, napodobuje důsledně životní styl toho, v jehož osobě při slavení mše svaté jedná. Jako alter Christus žije i tehdy, když zrovna jako alter Christus nejedná. Však kněžství (určené ke mši svaté) je trvalým stavem, vysvěcen je jednou provždy, není knězem pouze ve chvíli slavení mše. Stále je ke mši zaměřen. „Následují Beránka, kamkoli jde … zůstali panici“ – v podstatě se jedná o důsledné pojetí a přijetí skutečnosti, že kněz jedná v osobě Krista; následování ve smyslu napodobování (imitatio Christi). Fakt, že se Pán Ježíš neoženil, je nesmírně důležitý, a v diskuzích o celibátu se přesto přehlíží! Jenže tohoto Krista kněží reprezentují, v jeho osobě jednají. Vzor Ježíše, který se ve svém vykupitelském konání neoženil, je snad nejdůležitějším důvodem pro celibát kněží, kteří toto jeho konání činí svátostně přítomným a jednají přitom v jeho osobě jakožto alter Christus. Pro upřesnění, zde se ukazuje pouze vhodnost ne-manželství kněží. Ne však absolutní nutnost.
Celibát ve smyslu ne-manželství (včetně toho, co do manželství patří) souvisí s askezí „pro nebeské království“. V rámci askeze si člověk odříká něco, co je samo o sobě dobré a hodnotné, a přitom jsou potřeba také náležité vnitřní postoje atd. Když se někdo postí „pro nebeské království“, v žádném případě tím nepopírá výrok „ať jíte … nebo cokoli děláte, všechno dělejte k Boží oslavě.“ Uvědomuje si, že i jíst se dá k Boží oslavě, ale v případě půstu je ve svém uvažování o krok dál, uvažuje a jedná na vyšším levelu. Podobně celibátník si uvědomuje, že manželství je přirozeným prostředím či způsobem, jak má člověk jít a dojít do nebeského království, ale v případě správně uchopeného celibátu je ve svém uvažování o krok dál, uvažuje a jedná na vyšším levelu. Předpokladem k pochopení předchozích slov je správné pochopení smyslu a podstaty askeze. Jako je mimo, když postícímu se člověku někdo cituje ono „ať jíte…“, je mimo i to, když někdo celibátníkovi mluví o manželství jako přirozené cestě do nebeského království. Je cestou, ale zde se už pohybujeme na vyšším levelu. K tomu ještě dodávám, že v rámci askeze si člověk neodříká něco nevýznamného, ale něco, co je pak skutečně obětí. Ježíšova oběť vyvrcholila naprostou vydaností se, sebezapřením až k smrti, zničení, vydaností až za smrt, a to z lásky k Bohu za spásu lidí. Pravá nesobecká láska vždycky odhlíží od sebe a svých tužeb, i kdyby se jednalo o tužby zcela přirozené, tužby a pudy či dispozice jedinečně silné a prostupující a v jistém smyslu zmítající celou bytost člověka, tužby jakkoli odlišné od jiných druhů jiných lidských tužeb a přání. Ježíšovo sebezapření až k v jistém smyslu zničení na kříži, to je inspirace pro postoj, s jakým přijímat celibát… Uvažujme přitom o významu slova „sebezapření“ v celé jeho šíři a hloubce. Kněz je zde proto, aby ve mši svaté zpřítomňoval, reprezentoval tohoto sebezřeknuvšího se a sebezapírajícího Krista, na kříži obětujícího i sebeobětovaného, a to zcela. Ježíšovo naprosté zřeknutí se sebe včetně svých tužeb bylo celoživotním postojem a na kříži vyvrcholilo, nezřekl se až tam, až v okamžiku velkopátečního odpoledne. Toto kněží reprezentují. Nejen v okamžiku mše svaté ale celoživotně, ke mši svaté stále směřujíce. A proto „celibátní askeze“ kněží má více důvodů než tatáž askeze nevysvěcených řeholníků.
Celibát je pozemským obrazem nebeského „žít jako andělé“. Celibátník svým stylem života předjímá tuto druhou etapu lidského života, etapu věčnosti. V případě kněží je vhodné, aby ten, kdo ve mši zpřítomňuje vnitrobožský život – souvislost mezi „božský“ a „nebe“ je jasná – žil už zde nebeským stylem, tj. „jako andělé, kteří se nežení a nevdávají“. Kdo to nechápe nebo neuznává, má pouze slabý smysl pro duchovno a pro nadpřirozeno.
Eucharistické důvody pro sexuální zdrženlivost kněží
Na úvod této kapitoly si při rozlišení celibátu na ne-manželství a sexuální zdrženlivosti připomeňme, že celibát (lidová mluva – viz doplňující poznámka) kněží je i na Východě. A to jak katolickém, tak u bratří v nejednotě. Na Východě ovšem (až na výjimky) pouze ve formě sexuální zdrženlivosti, i když jen dočasné. K tomu dodejme, že tam nebývá zvykem sloužit mši svatou každý den, ale ve všední dny se konávají jiné liturgie, ne mše, přičemž sexuální zdrženlivost souvisí právě se mší.
Tato kapitola je samotným jádrem celého pojednání. Zatímco celibát ve formě ne-manželství je sám o sobě pro kněžství vhodný, ale ne absolutně nutný, “celibát” jakožto alespoň dočasná sexuální zdrženlivost je pro kněze nutný, a to ve vztahu k celebraci mše svaté. Protože kněžství je určeno především ke slavení mše svaté, jsou důvody kněžského celibátu vycházející ze mše svaté těmi hlavními. A tyto důvody mluví pro sexuální zdrženlivost, ne pro ne-manželství. Toto, jak bylo řečeno, si uvědomují i na Východě. Pozn.: Aby nedošlo k nedorozumění – nepopírám a stále pamatuji, že sexuální život patří pouze do platného manželství.
Už v předchozí kapitole byla řeč o reprezentování Ježíše Krista obětujícího (se) a obětovaného, byla řeč o zpřítomňování této jeho oběti ve mši svaté, kterou platně slouží jedině platně vysvěcený kněz.
Kristův úkon na kříži je současně synovský i ženichovský. To první patří k základům křesťanství, zjevuje se nám zde vnitrotrojiční božský život, tedy trinitární víra; vidíme zde souvislost mezi trinitologií, naukou o stvoření i naukou o vykoupení a jakožto základní téma křesťanství nepřestává uchvacovat. Přesto se ale vzhledem k naší látce musíme zaměřit spíše na to druhé: Kristův úkon na kříži, ve mši svaté zpřítomňovaný, je úkonem ženicha vůči nevěstě. Samozřejmě se to míní analogicky. Přitom je pravdou, že úzce souvisí s oním prvním, nakolik zde dochází k vykoupení lidstva.
Pán Ježíš obětující se na kříži za svou Nevěstu, církev, Boží lid, si ji tímto způsobem získává. Však sv. Pavel dává v listu Efezanům právě toto jako vzor a ideál správného manžela. Zcela se vydal až do nebezpečí smrti za svou Nevěstu, co víc, on za ni skutečně zemřel. Pro snadnější pochopení připomeňme nesčetné archetypální příběhy všech kultur a dob (snad kromě té naší), kde se např. rytíř vydává do riskantního boje, porazí draka a tím získá a vlastně i vysvobodí svou budoucí nevěstu. Kristova smrt je na více místech Písma svatého představována jako boj. Ďábel je mnohdy zobrazován jako drak. Pán Ježíš historickým vykoupením lidstva na kříži získal svou Nevěstu (lidstvo), dosud zakletou v následcích prvotního a dědičného hříchu a dosud určenou pro draka, ďábla. Pamatujme na křesťanský paradox, že totiž tato zdánlivá prohra byla ve skutečnosti vítězstvím: Smrtí smrt přemohl; na kříži nepřítele porazil a zvítězil. Kristova oběť na kříži – Kristus jako ženich získávající si nevěstu. Kněz toto ve mši svaté zpřítomňuje, jedná v osobě Krista.
Celé to vykoupení, vydání se, bylo jakoby završeno probodnutím srdce. Proto je v mystické mluvě řeč o tom, že právě v tomto okamžiku vzniká Kristova nevěsta, církev, Boží lid. Lidstvo se stává Božím lidem, tedy jakožto Boží lid vzniká, vzniká Kristova Nevěsta. A děje se tak z lásky (probodené srdce a výklad proroka Ozeáše) Boha k lidem, Krista ke své Nevěstě. Nakonec, smrt Ježíše Krista – nového Adama – na kříži a následné probodení boku u žeber nám může připomenout usnutí prvního Adama a vznik jeho nevěsty Evy ze žebra a její následné přivedení k němu. Kristus na kříži je jako ženich vznikající nevěsty, kněz toto ve mši svaté zpřítomňuje a jedná v osobě Krista.
V mystické mluvě je církev chápána nejen jako souhrn svých členů, ale také jako matka svých členů, svých dětí. Opět myslíme na to, že Pán Ježíš jakoby vykonal na kříži úkon ženicha vůči této nastávající matce. Jak krásně do toho zapadá, že syn, člen a představitel vznikající církve, sv. apoštol Jan, získává právě z kříže za Matku tu, které je předobrazem celé církve – matky. Aby nedošlo k nedorozumění, používáme mystickou a symbolickou mluvu. Nemluvíme univocitně. Na rovině symboliky lze takto mluvit, na rovině doslovné nikoli: Panna Maria je Ježíšovou tělesnou matkou a nic dalšího. Tedy, z vydání se Ježíše Krista na kříži, z jeho oběti, se rodí nové potomstvo nového Božího lidu, jeho nevěsty, matky církve. Jako na rovině přirozené a tělesné se ženich zcela vydá doslova do manželky a v tomto láskyplném naprostém vydání až k vyčerpání a „pádu“ vzniká přirozený život, tak na rovině nadpřirozené se Ježíš Kristus na kříži zcela vydal a vyčerpal až k smrti v láskyplném odevzdání se a takto vzniká nadpřirozený život, život duše nových dětí jeho nevěsty – matky církve. Opět připomínám, že se jedná o mystickou mluvu, kterou nelze vykládat v systému běžné mluvy nebo dokonce hledat analogii ke kdejakým biologickým detailům. To ne („Jedno jablko se má ke dvěma jako jedna židle ke dvěma židlím.“ Nerozumná námitka: A co ty čtyři nohy židlí a jablka?). No a kněz při mši svaté jedná v osobě Krista jakožto alter Christus a toto činí sice svátostně, přesto reálně přítomným.
A tak v předchozích odstavcích vidíme dvě roviny: Rovinu přirozeného ženichovství a otcovství v přirozeném manželství a rovinu nadpřirozeného otcovství. Pán Ježíš, který se nikdy neoženil, koná mysticky ženichovský úkon: Jako rytíř získává svou obětí na kříži svou nevěstu, jako nový Adam ji nechává vzniknout ze svého boku (probodení srdce, mezi žebry), jako manžel tělesně završující manželství zplozením přirozeného života činí totéž nadpřirozeně a mysticky. To všechno na kříži v oběti, kterou kněz, alter Christus, zpřítomňuje, kdy reprezentuje i jeho samotného, jedná v jeho osobě. A tak je opět jasnějším již zmíněný důvod kněžského celibátu: životním stylem má napodobovat toho, kterého reprezentuje.
Jako člověk nemůže současně pobývat na dvou rovinách, dvou patrech budovy, tak nemůže současně uskutečňovat ženichovský úkon na rovině přirozené i nadpřirozené. Když tedy slaví mši svatou (a připravuje se na ni či nechává ji doznívat), musí být sexuálně zdrženlivý. Pohybuje se totiž na rovině nadpřirozeného otcovství, nadpřirozeného ženichovského úkonu. A kdo je ve vyšším patře, za normálních okolností nemá potřebu sestupovat do nižšího (regres). Nelze to absolutně vyloučit (srov. východní praxe), ale zároveň regres nebývá žádoucím. Když pak římskokatolický kněz slaví mši svatou prakticky denně, nemá kdy do toho pomyslného prvního patra, na rovinu přirozeného otcovství, sestoupit.
Na závěr této kapitoly ještě jedna věc, o které se moc nemluví: Vzhledem k tomu, co bylo řečeno, je kněz z titulu svého svěcení a slavení mše svaté v jistém smyslu otcem. Duchovní otcovství, byť chápáno mysticky, nesmí být v rozporu s přirozeným. To neznamená, že mají být vedle sebe současně (že má být ve dvou patrech současně, ani že má být v prvním alespoň občas; může být stále ve druhém, stále pouze na rovině duchovního otcovství). Znamená to pouze, že nesmí být v rozporu. „Nad“ přece neznamená „proti“. Mimo jiné to s sebou nese, že musí mít dispozice pro otcovství přirozené. Kdo není schopen být v prvním patře, v našem případě je nezpůsobilý pro bytí v patře druhém. Druhé patro není v rozporu (proti) s prvním, ale je nad ním. Tak je tomu i s duchovním a přirozeným otcovstvím. Kněžský celibát tedy nespočívá ve staromládenectví, ale v duchovním otcovství. Jak se říká, když dva dělají totéž, není to totéž. Když se dva rozhodnou zůstat bez manželky a zdrženliví, není to totéž. Pro kněžství je přijatelný pouze jeden z nich.
Adam byl z hlediska své stvořenosti v jistém smyslu (nikoli tak, jak míníme v teologii křtu) Božím dítětem, synem, přesto současně z hlediska ženicha Evy také otcem. Je to možné, protože se jedná o odlišné hledisko. Podobně, ne stejně, i nový Adam – Kristus. A toho kněží (z různých hledisek duchovní synové i otcové současně) reprezentují.
Biblická formulace „jen jednou ženatý“
Touto větou se často argumentuje, avšak je vytrhávána z kontextu a překrucována. Její význam je ve skutečnosti omezující. Tedy ne, že musí být ženatý, ale že za sebou nesmí mít více než jednu svatbu. A logicky, druhou svatbu za sebou nemá ani ten, kdo se nikdy neoženil. Však sv. Jan (a snad i další apoštolové kromě Petra (vdovce?)) přes svou neoženěnost splňovali podmínky pro svůj úřad. Sv. Jan nikde netvrdí: „Pavel říkal, a tak se musím rychle ještě oženit, jednou, a teprve pak půjdu působit do Efezu.“
Námitky ohledně sv. Řehoře VII. a velmi stručný historický přehled
Říká se, že definitivní ustanovení celibátu v dnešní podobě pochází od Řehoře sedmého. A nevěřící lidé, pokud nemají pochopení pro duchovno a vše, co bylo výše popsáno, hledají pro ně pochopitelné důvody, proč to asi mohl udělat. Lidé bez smyslu pro duchovno a nadpřirozený význam celibátu jsou schopni uznat pouze materiální důvody. Na to odpovídám, že sv. Řehoř VII. byl reformátorem se vším všudy. A lpění na majetku mu tudíž bylo cizí. Jako produchovnělý reformátor skutečně pro celibát viděl důvody duchovní.
Občas se přehlíží, co bylo před sv. Řehořem VII. a na jeho počin se mnozí dívají, jak kdyby byl jakousi novinkou. Opak je pravdou. Řehoř celibát nezavedl, ale znovupotvrdil proti těm, kteří ho prakticky všeobecně porušovali. Ale praktické porušování předpisu přece neznamená, že by tento předpis neexistoval. Existoval i před Řehořem.
Nejstarší známé církevní dokumenty na téma celibátu duchovních pocházejí nejpozději z přelomu třetího a čtvrtého století a co do obsahu se dají shrnout následovně: 1) Požadavek celibátu duchovních se nezachovává. 2) Je třeba ho znovudocenit a zachovávat. Opět, porušování nějaké zásady neznamená, že by tato zásada neexistovala. Takže ani tyto starověké synody celibát duchovních nezavádí, ale jen znovupřipomínají a upřesňují konkrétní detaily.
Závěr
Jako nevyřešíme problém manželské nevěry rezignací na požadavek věrnosti, tak ani problém nevěry kněží. Jako manžel upadnuvší do nevěry musí i nadále podporovat manželskou věrnost a ne naopak, tak i kněžstvo tváří v tvář četným případům nevěry musí nadále podporovat věrnost v celibátu a mluvit v její prospěch. Jako nevěrnému manželovi nikdo neřekne: „Tys byl nevěrný, prosazuj zdobrovolnění manželské věrnosti“, neměl by nikdo říkat nic podobného ani kněžím. Nevěrnému manželovi nikdo nebrání podporovat manželskou věrnost a nevybízí ho k opaku, podobně ať nikdo nebrání nevěrnému duchovenstvu podporovat téma věrnosti v celibátu a ať je kvůli tomu nevybízí k opaku.
Manželská nevěra je z přirozených důvodů jevem nebezpečnějším (chci říci: častěji se přihodícím), než nevěra celibátu. V případě zdobrovolnění celibátu bychom zde pak měli kněze nevěrné svým manželkám…
Podobně je to s oblastí zneužívání. Je potřeba si uvědomit, jaké důsledky má medializace účelově vybraných případů. Objektivní a spravedlivý nadhled spolu se znalostí také ostatních případů zneužívání vede k závěrům, že existence celibátu není příčinou, proto ani jeho případné zrušení problém zneužívání nevyřeší. A i když bychom se omezili pouze na okruh duchovních, také zde nám statistiky poskytují zajímavá, pro mnohé lidi těžko přijatelná fakta: Ve kterých letech docházelo nejčastěji k těmto zločinům? Co je pro tyto etapy života církve charakteristické? K jakým názorovým proudům náleží jak veliké procento provinivších se duchovních?
Odtud bych rád zmínil ještě jednu věc, spíše jako podnět k zamyšlení: Téma zdobrovolnění celibátu se nevynořuje v dobách duchovního rozkvětu a vzepětí, ale v dobách úpadku, odpadávání od víry, vlažnosti a obecně nemorálnosti. Ani dnešní doba, v níž se téma zdobrovolnění celibátu opět ve velkém vynořilo, není výjimkou. Úvahy o případném zdobrovolnění tedy nejsou plodem vzepětí lidstva k Bohu či nárůstu duchovního života, ale jsou plodem vzdalování se lidstva (včetně pokřtěných) od Boha, nevírou (odtud slovo nevěra), úpadkem pravé duchovnosti a zbožnosti a tak dále.
R.D. Josef Peňáz
Text byl převzat z FB profilu autora.
Další článek k tématu:
http://www.duseahvezdy.cz/2010/03/27/vyznam-celibatu/
„Manželská nevěra je z přirozených důvodů jevem nebezpečnějším (chci říci: častěji se přihodícím), než nevěra celibátu.“
Tak to je hodně odvážné tvrzení, nepodložené ničím jiným, než autorovými naivními představami o poctivosti kněží.
Já si tedy nedělám iluze, co se dodržování celibátu (a sem patří i tolik „oblíbená“ masturbace) týče. A rozhodně si nemyslím, že více jsou manželé nevěrní sobě, než kněží věrní svému bezženství.
Ad Albert: Myslím, že to vyjde zhruba na stejno. Když píšete u kněží o „masturbaci“, tak pokud sám nejste kněz a nezpovídáte je, nemůžete o tom nic vědět, proto bych se raději zdržel této poznámky. Ostatně vím z dúvěrného svědectví mých přátel a známých, kteří se mi svěřili, že masturbace se vyskytuje i v manželství – a pokud ne ona, tak různé formy zvráceného sexu. Myslím, že mám už léta a určité zkušenosti, s předmanželskou zdrženlivostí a poté s manželskou věrností (30 let) jsem neměl problém, teď jako vdovec už žiji 13 let v celibátu a nemám s tím rovněž problém. Že je hodně manželských nevěr a rozpadů manželství i u věřících katolíků, moc dobře vím, je to tragédie, stejně tak moc dobře vím o rostoucích případech porušování celibátu u duchovních, což je ještě horší tragédie. Nicméně společným jmenovatelem je tady současná ideologie genderismu a pansexualismu, spjatá mj. i s čuměním na pornografii na internetu – bylo by to na dlouhou debatu. U kněžského celibátu bych ale položil se vší závažnosti otázku: Jak jsou bohoslovci v seminářích formováni, aby ho zachovávali? Je tam výchova k tomu, aby pochopili, co je jeho podstatou, dostačující?
Když člověk slyší, jak se třeba teď jeden řeholník dva roky po svém kněžském svěcení rozhodl uzavřít civilní (!) sňatek (což nevylučuje, že to bylo v Kalifornii s mužem), čímž si mmj. uzavřel cestu ke svátostem, tak to spíš vypadá, jako by se v seminářích ani nevěřilo, že křesťanství je skutečnost a ne třeba „kulturní zvyklost“, „systém symbolů“, atd.
Řeholníci nežijí v seminářích, to zaprvé.
Útěky od k kněžství k ženě (dnes i k muži) se děly, co svět světem stojí. Z jednoho případu nelze usuzovat. Pokud by se to v konkrétním klášteře nebo v konkrétním semináři stávalo často, bude v jejich výchově chyba.
Realitu kolem nás uchopujeme nejčastěji skrze obvyklost představy a zkušenosti. Chtěl jste tedy svým příspěvkem napsat, že když potkám nějakého celibátního kněze, měl bych v něm očekávat masturbanta? Případně osobu s nějakým sexuálním vztahem? K ženě/ženám, muži/mužům, dítěti/dětem?
A vztahujete tuto svou obvyklost Vašeho vnímání jen na kněze KHS, nebo také na kněze FSSP a FSSPX a Odporu?
Platí tedy podle Vás, že minimálně kněží KHS v celibátu nežijí?
Případně, mohl by jste prosím uvést počet (konkrétní číslo) kněží, u kterých znáte reálně jejich uchopení sexuality a kolik z nich celibát nežije? Moc děkuji za jasné upřesnění Vašeho názoru!
Díky moc, Otče Josefe! To, co uvádíte, je mi všechno známo až na jednu věc, kterou jste mi rozšířil obzor: Těm proticelibátním borcům nejde ve skutečnosti o celibát, ale o svátost kněžství, celibát je pouze zástupným probléme, přiznám se, že toto mi nenapadlo.
O toto půjde nepochybně i u chystané Amazonské synody příští rok. Signifikantní je, že tam vědomě nechtějí prosazovat praxi katolických východních ritů, které připouštějí ke kněžskému svěcení i ženaté muže, což je ovšem spojeno, jak Vy sám píšete jinými slovy, s přísnými kanonickými předpisy vztahujícími se k celebraci mše sv., nota bene kněz v případě ovdovění je vázán doživotním celibátem tak, jako by přijal svěcení v celibátním stavu a nemůže se znovu oženit, za manželskou nevěru kněze existuje okamžitá exkomunikace atd. Toto jim nevyhovuje, protože vychází z autentické církevní tradice, proto se mluví o jakýchsi „viri probati“, tj. zralých a zkušených mužích s autoritou u obyvatelstva, kteří mají být vysvěceni, aby doplnili chybějící počet kléru. Jenže kdo budou tito „viri probati“? V tamní latinskoamerické mentalitě mají největší vážnost a autoritu u obyvatelstva tzv. máčové, tj. chlapi schopní „obhospodařit“ krom vlastní manželky maximální množství žen. Nota bene současní neomodernisté požadují zcela jinou vizi manželství, než hlásá magisterium Církve, jak ostatně dokázala nedávná synoda o rodině: s možností rozvodu a následných sňatků, nevěra se nebere tak tragicky atd. Jímá mne hrůza a děs, že celibátní kněží budou nahrazeni právě těmito duchovními, kteří budou mít možnost rozvádět se tak jako protestantští pastoři (vím o případech, že někteří mají už třetí manželku), žít jako „přítel a přítelkyně“, uzavírat homosňatky atd. Taková vize kněze, jenž se nebude ničím lišit od laika, je schopna zasadit zdrcující ránu svátostnému kněžství, podobně jako ji zasadili Luther a Kalvín.
Potetovaný kňaz Lajcha sa pustil do boja proti celibátu: Otvorene o pedofilných škandáloch!
Nedá si pokoj! Katolícky kňaz Michal Lajcha (34), ktorý pôsobí v obci Kľak a Ostrý Grúň (okr. Žarnovica), opäť prekvapuje.
Nedávno si dal vytetovať na chrbát v hebrejčine Žalm 23 a teraz vydal dve knihy s názvom Tragédia celibátu – Mŕtva manželka. V nich opisuje a obhajuje to, že v rímskokatolíckej cirkvi by mal byť celibát dobrovoľný a opäť by mali začať svätiť ženatých mužov. Mladý a moderný duchovný, ktorý zbožňuje šport, je pripravený, že po vydaní kníh skončí ako arcibiskup Róbert Bezák a bude suspendovaný. Napriek tomu chce za svoje názory bojovať až do konca života.
https://www.cas.sk/clanok/738320/potetovany-knaz-lajcha-sa-pustil-do-boja-proti-celibatu-otvorene-o-pedofilnych-skandaloch/
Ad Jozef: Ten kněz Lajcha neví, o čem mluví. Je pravdou, že mezi řeckokatolíky se díky Bohu nevyskytují „pedofilní skandály“ (nota bene ony nejsou pedofilní, těch je jen nepatrně, ale drtivou většinou homosexuální a efebofilní), což je dáno tím, že tato církev je malá a proto stojí mimo zájem homosexuální lobby, která pronikla a dosadila své muže především do většinového západního obřadu, celibát na to nemá vliv.
Pokud by chtěl P. Lajcha do západního ritu zavádět praxi východních církví s možností udílet kněžské svěcení i ženatým mužům, tak prosím ano, pokud to schválí příslušný církevní sněm, ale se vším všudy: i s tím, že kněz po ovdovění musí žít v povinném celibátu, že za manželskou nevěru existuje tvrdý kanonický postih atd. Za pár měsíců by i tady lamentoval nad „nelidskostí“ těchto ustanovení. Spíše by mu vyhovovala praxe protestantských církví, kde se pastoři a kazatelé mohou i po uvedení do úřadu nejen ženit, ale i rozvádět několikrát za život a brát si nové partnery včetně homosexuálních, nebo žít na hromádce jako „přítel s přítelkyní“.
Dr. Radomír Malý
Kňaz Lajcha je suspendovaný, dôvodom však nie je tetovanie ani kniha o celibáte
Banská Bystrica 24. septembra 2018 https://www.hlavnespravy.sk/knaz-lajcha-je-suspendovany-dovodom-vsak-nie-je-tetovanie-ani-kniha-o-celibate/1529402
Kňaz Michal Lajcha pôsobiaci v obci Kľak a Ostrý Grúň sa dostal do povedomia médií viacerými svojimi vyjadreniami. Aktuálne je však suspendovaný, Banskobystrický biskupský úrad zverejnil dôvod
Kňaz Michal Lajcha, ktorý si dal urobiť tetovanie na chrbát
Michal Lajcha najprv „zaujal“ svojím tetovaním, ktoré ukázal na sociálnej sieti Facebook. Kňaz tetovanie zverejnil na sociálnej sieti s komentárom, že ho plánoval už pred piatimi rokmi, keď pôsobil ešte ako kaplán v Prievidzi. Jeho chrbát sa stal miestom pre Žalm 23 v pôvodnom hebrejskom znení: “I keby som mal ísť tmavou dolinou, nebudem sa báť zlého, lebo ty si so mnou“ (viac v článku).
Následne sa do pozornosti médií dostal vďaka svojej knihe, v ktorej vyzýva k sväteniu ženatých kňazov.
Aktuálne je kňaz Lajcha suspendovaný, ako nám potvrdil aj Banskobystrický biskupský úrad. Dôvodom však nie je tetovanie ani vydanie knihy, ako sa možno niektoré médiá snažia naznačiť:
„Lajcha dňa 21.9.2018 dostal zákaz vykonávať úkony kňazskej služby v zmysle kánonu 1722 a 1333 CIC, lebo dňa 10.9.2018 nedovoleným spôsobom opustil pracovné miesto vo farnosti Kľak a veriacim neslúžil denné sväté omše.“, uviedol Banskobystrický biskupský úrad.
„Menovaný Michal Lajcha dňa 21.9.2018 bez udania dostatočného dôvodu neprišiel na stretnutie s diecéznym biskupom,“ dodáva biskupský úrad.
Čo hovorí Kódex Kanonického práva?
Paragraf 1722 – Aby sa predišlo pohoršeniam, chránila sa sloboda svedkov a zabezpečilo sa uplatnenie spravodlivosti, ordinár po vypočutí promótora spravodlivosti a po predvolaní obžalovaného môže v ktoromkoľvek štádiu procesu zabrániť obžalovanému vykonávanie posvätného ministéria alebo nejakého cirkevného úradu a nejakej cirkevnej úlohy, uložiť mu alebo zakázať pobyt na istom mieste alebo území alebo mu aj zakázať verejnú účasť na najsvätejšej Eucharistii; toto všetko treba po zaniknutí dôvodu odvolať a po zaniknutí trestného procesu sa všetko končí na základe samého práva.
Paragraf 1333: Suspenzia, ktorá môže postihnúť iba klerikov, zakazuje:
1. buď všetky, alebo niektoré úkony moci posvätného rádu;
2. buď všetky, alebo niektoré úkony riadiacej moci;
3. výkon buď všetkých, alebo niektorých práv alebo úloh, spojených s úradom.
§ 2. V zákone alebo príkaze sa môže stanoviť, že po vynesení odsudzujúceho alebo vyhlasujúceho rozsudku suspendovaný nemôže platne robiť úkony riadenia.
§ 3. Zákaz nikdy nepostihuje:
1. úrady alebo riadiacu moc, ktoré nepodliehajú moci predstaveného, stanovujúceho trest;
2. právo na bývanie, ak ho vinník má na základe úradu;
3. právo spravovať majetky, ktoré azda patria k úradu suspendovaného, ak trest je na základe vyneseného rozsudku.
§ 4. Suspenzia zakazujúca poberať požitky, plat, dôchodky alebo iné podobné príjmy prináša so sebou záväzok vrátiť všetko, čo je nezákonne, hoci aj dobromyseľne prijaté.
Kňaz Lajcha zároveň pred niekoľkými dňami priznal, že on sám celibát nezvláda: „Chcem mať rodinu, je to pre mňa neudržateľné.“
Dr. Radomír Malý
Potetovaného farára po útoku na celibát vykopli: Michal Lajcha skončil na úrade práce
https://www.cas.sk/clanok/744291/potetovaneho-farara-po-utoku-na-celibat-vykopli-michal-lajcha-skoncil-na-urade-prace/
Vrchnosť Michala Lajchu (34) suspendovala nielen za jeho knihu, ale aj za to, že komunikoval bez dovolenia s médiami.
Zdroj: kil
Katolícky kňaz Michal Lajcha (34), ktorý pôsobil v Kľaku i Ostrom Grúni (okr. Žarnovica), na tejto farnosti už nie je. Mladý farár prekvapil verejnosť najskôr tým, že si dal na chrbát vytetovať žalm 23 a potom knihou s názvom Tragédia celibátu – Mŕtva manželka.
Biskupský úrad v Banskej Bystrici s mladým farárom ukončil pracovný pomer. Suspendovali ho na neurčitý čas. „Sklamaný som z prístupu. Je to však tvrdý trest za to, že som vydal teologickú knihu. Za to, že som ju vydal bez súhlasu biskupa a že som bol v médiách,“ dodal Michal Lajcha, ktorý sa nevyhol ani odkazu na aktuálnu tému.
„Ja som neslúžil omšu opitý, ja som sa nikde neváľal, ja som deti sexuálne neobťažoval, neznásilňoval. Preto je trest pritvrdý. Mňa majú ľudia radi a svoju prácu som podľa nich robil nadpriemerne,“ dodal mladý kňaz s tým, že ho veľmi mrzí prístup väčšiny jeho bývalých spolubratov, ktorí knihu odsúdili, hoci ju vôbec nečítali.
ad Jozef
https://gloria.tv/video/m7W27dcmEYsH46ekzPyKDxKXc
ad Fr. Albert T.O.P.
cituji: Já si tedy nedělám iluze, co se dodržování celibátu (a sem patří i tolik „oblíbená“ masturbace) týče..
Neznáte katechismus, neznáte oblast 6.přikázání? Jak můžete
podsouvat kněžím tak odporný hřích jako je masturbace, patřící do kategorie těžkého hříchu ( a u kněží je to zvlášť velmi těžký hřích). Nechápu, proč popíráte posvátný smysl čistoty u kněží a podsouváte jim tento zvlášť nemravný úkon a velmi závažný hřích.
“ Dokonalá čistota spočívá v rozhodnutí odříci si jakékoliv užívání pohlavních věcí pro království nebeské
(Mt 19,12).Zasvěcení se (panenství, panictví) není zmrzačení, ale sebepřekročením. Pro kněze je celibát osvobozením, které mu umožňuje, aby byl „všem vším“, tím, že se zřekne veškeré manželské a rodinné lásky. Zasvěcení
má hodnotu oběti, celopalu. Zasvěcené duše jsou v Kristově tajemném těle, jímž je církev, obětním darem, který hoří na oltáři.“ tolik citace z Morální teologie doc. Alberta Beneše OP o mravních ctnostech.
Uráží mě za nevinné kněze, že o nich takto může někdo smýšlet a takto snižovat jejich důstojnost a upírat jim výsostné postavení, kdy zastupují samotného Krista ve svém dobrovolně přijatém úřadu kněze. A pokud jste fr. OP, pak
se vzpamatujte a nepomlouvejte kněze – místo toho se modlete za ty, kteří potřebují modlitby a nesuďte lživými odsudky, které jsou vykonstruované (podle sebe soudím tebe…) a podlé.
Vyborne.
Takže zatímco důstojný pan může manželům podsouvat, že jejich nenera je rozsirenejsi, než porušování celibatu, já naprosto nemám nárok manželskou věrnost branit.
Obávám se, že knezskou čistotu precenujete stejně naivně, jako pater Penaz.
Samozřejmě nemám žádnou statistiku – což nemá ani on v opačném případě. Mám však dost zkušenosti s klerem, dost zkušenosti s tím, kam vede „NOM“ výchova v seminářích, jak se učí morálka na teologických fakultách, žije v klasterech.
Naprosto chápu Vaše zhnuseni. Jsem zhnusen též.
Souhlasím s otcem Peňázem, že útok na celibát je vlastně útok na kněžstvi katolické církve obecně. Celibát je pro mě duchovní vznešenost kněze, a je především jeho tragédií, když ho jakýmkoliv způsobem porušuje: myšlením slovy a skutky. Celibát je dar církvi a pokud do někdo zruší, tak zasadí katolické církvi smrtelnou ránu a bude na kněžích, jestli se podvolí volání ďábla.
K tomu, co se učilo (nevím co dnes) v semináři za komunistů. Mám kamaráda, který je vysvěcený kněz, ale suspendovaný za homosexuální a pedofilní poklesky. Nebudu vypisovat jeho život minulý ani současný, je to jedna tragédie člověkaa kněze. Ten mi řekl, že v semináři je učili, že není hříšné se sebeuspokojovat a nejhorší je „prochcané“ ženské maso. Tak si můžete udělat obrázek výuky za bolševika a myslíte si, že dnes je to
vyučují mnohdy stejní lidé a navíc když studují s nima holky?
A pro mě je nejhorším padlý kněz Hermann, Odilo, Bezák a neomarxista Halík. Jak ten zas teď napadl pana kardinála Duku. Normální satan.
Je to o tom – pomineme-li cílené promyšlené nepřátelské kroky proti církvi – že po II. VK se mezi věřícími téměř úplně vytratil smysl pro posvátno. Jen tak je možné, že některým katolíkům přijde boj proti celibátu normální a že s ženěním kněží souhlasí. Omílaný argument, že se touto cestou vyřeší nedostatek kněžských povolání, je demagogický nesmysl.
Nemám pocit, že by se za zrušení celibátu nějak bojovalo. Je to samozřejmě oblíbené téma hovorů, tudíž se objeuvuje v médiích. Ale bojuje významné množství katolíků dlouhodobě a důsledně za zrušení celibátu?
Celibát se řešil posledních 700 let poměrně často. Československá církev vznikla kromě jiného i kvůli tomu, aby kněží mohli žít v manželsví.
ad Pavel Novotný
Můžete vysvětlit, proč by se v katolické církvi měl zrušit
celibát a tím snížit i ono výsostné postavení kněze, (onoho alter Christi), který dobrovolně a na Boží zavolání a vyvolení, odpověděl jasné ANO, které zahrnovalo i oběť celibátu? Nikdo a nic přece nenutil žádného muže, toužící plně patřit jako kněz Bohu, Jemu sloužit, dát svůj život jako celopal a starat se o spásu ostatních lidí, aby pak, po letech, chtěl slevovat ze specificky nastavené vysoké laťky, obnášející se zřeknutí rodiny, manželství a důsledného dodržování celibátu ve prospěch plného následování Krista-Velekněze. A jestliže věděl, že nemá či nebude schopen mít Pána Boha na l.místě a své kněžství nechce z lásky k Pánu pojmout jako obětní dar a sloužit mu tak, jak je nastaveno v katolické církvi, pak si měl ještě před vysvěcením uvědomit, že Bůh mu kněžství nabídl jako nezasloužený dar spolu s nesmírnou důstojností a výsostným postavením před ostatními lidmi – a zároveň že mu k naplnění tohoto kněžství daruje i všechny potřebné milosti, pokud bude chtít se usilovat své kněžství i svatě žít. Bůh chce po svých kněžích buď všechno – nebo nic, protože méně než vše, znamená zpronevěřit se poslání kněze a tragický omyl dotyčného muže, který nerozumí a nechápe, co vlastně obnáší poslání kněze. Odměnou v nebi však bude dokonale uspokojen, protože ta bude daleko větší než u ostatních věřících, když dobře splní svůj úkol.
Zrušení celibátu by znamenalo, že by kněz odložil povolání žít svatě a čistě a pak by byl jen „zaměstnancem“ církve, vykonávající své zaměstnání a málokdo by byl takovým knězem a takovou církví nadšen nebo osloven.
Samozřejmě, zednáři uvnitř Vatikánu dělají vše proto, aby se kněžství zprofanovalo, „zprotestantizovalo“ a postavilo na úroveň, kterou katolická církev až dosud neznala, avšak to by sloužilo jen k hromadnému opouštění církve věřícími a pohrdání jejich služebníky.
A nemylme se, média se dobře starají, aby kněze co nejvíc očernili (a František jim svými pokryteckými řečmi schválně velmi napomáhá) a tak zbytečně dochází k nové vlně nenávisti okolního světa, který neumí rozlišovat a začne všechny kněze označovat nálepkou pedofilů a sexuálně frustrovaných jedinců. A tak se může nerušeně „oklikou“ pracovat na zdobrovolnění kněží. Samozřejmě návrh na „viri probati“ je jen počáteční záminkou, ale brzy se asi zjistí, že to tak zcela nefunguje – mít teologické rychlokvašky, nerozumící nauce církve, ale o to víc tleskající svému „chlebodárci“ Františkovi, který jim umožní vyšvihnout se ze dne na den na posvátný úřad kněze. Nu a pak se bude uvažovat o zdobrovolnění celibátu u nově nastupujících kněží a časem, aby jim ti stávající tiše „nezáviděli“, se zavede zrušení celibátu u všech posvěcených služebníků církve.
A tak devastace uvnitř církve vesele a nepozorovaně může pokračovat, aniž by si toho kdo všiml a ohradil se – kromě hrstky vzácných statečných kardinálů, biskupů a „neposlušných“ kněží.
Františku, nic z toho, co píšete, jsem neřekl ani nezastávám.
Reagoval jsem na předchozí příspěvěk tím, že si myslím, že za zrušení celibátu – aspoň v Česku – nevystupuje významné množství katolíků.
A také tvrdím, že otázka celibátu se neřeší v těchto letech poprvé.
ad Pavel Novotný
cituji z vašeho komentáře:
„Ale bojuje významné množství katolíků dlouhodobě a důsledně za zrušení celibátu?“
Domnívám se, že touto otázkou jste řekl podstatné a na ni jsem zase já řekl to podstatné, co si o tom myslím a to, co já píšu, nepíši jen pro vás, ale pro ty, kteří si komentáře čtou, aby si sami udělali názor na věc, popřípadě doplnili si vzdělání ve věcech víry a katechismu, aby si uvědomili hluboký význam celibátu a proč by bylo tragické pro církev, celibát zdobrovolnit nebo dokonce zrušit.
Já nebojuji za zrušení celibátu, bojuji naopak za to, aby byl dodržován těmi, kteří ho slíbili. K tomu ovšem je nutno, aby v seminářích a na fakultách byli bohoslovci pro tuto oběť náležitě formováni, což se neděje, proto tolik problémů s nedodržováním tohoto ustanovení. Ono totiž, ať už chceme nebo nechceme, dodržování celibátu úzce souvisí se stavem dodržování manželské věrnosti u věřících. Jestliže se dnes i na církevních učilištích zpochybňuje nerozlučitelnost manželství, jestliže i dokument nejvyššího pontifika (AL) pootevírá dveře eventualitě podávání sv. přijímání i znovusezdaným rozvedeným bez závazku žít zdrženlivě, jestliže se uděluje běžně rozhřešení párům žijícím na hromádce, aniž zpovědník od nich vyžaduje rezignaci na sex až do uzavření sňatku, potom se nelze divit, že ani kněží nedodržují celibát.
Na jedné letošní konferenci na Slovensku jeden manželský pár, angažovaný silně v prolife, mající větší počet dětí, vydal svědectví, které by se mělo zlatým písmem tesat do kamene. Řekli, že jeden známý kněz jim sdělil: „Když já jsem poznal váš vzorný manželský život, tak teprve potom na základě toho jsem plně pochopil pravou hodnotu celibátu.“