Odklon od Tradice: O náboženské svobodě a Druhém vatikánském koncilu

Papež Pavel VI. dne 7. prosince 1965 promulgoval deklaraci Dignitatis humanae, která zejména prohlásila, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu [1]. Konciloví otcové tvrdí, že toto právo je založeno na důstojnosti lidské osoby a má být uznáno v právním uspořádání společnosti tak, aby se stalo občanským právem [2]. V celém dokumentu se otcové zabývají důsledky tohoto „práva“ na úrovni jednotlivce, společenství i společnosti.

Má však jednotlivec či skupina lidí skutečně přirozené právo na náboženskou svobodu? Podle papežů 18., 19. i 20. století až do Druhého vatikánského koncilu nikoli. Předkoncilní papežové v encyklikách odsuzovali mnohá tvrzení, s nimiž pak přišel Druhý vatikánský koncil. Analýza jejich spisů (vzhledem k výše zmíněným úrovním), které tezím koncilu odporují, odhaluje, že náboženská svoboda naprosto není v souladu s tradiční katolickou naukou.

Úroveň jednotlivce
Pokud jde o jednotlivce, Dignitatis humanae tvrdí:

„Tato [náboženská] svoboda záleží v tom, že všichni lidé musejí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích.“ [3].

Koncil prohlašuje, že jednotlivec má právo uctívat Boha, jak uzná za vhodné, což je rozšíření práva na svobodu svědomí. Toto údajné právo na náboženskou svobodu a na svobodu svědomí obecně však papež Benedikt XIV. odsoudil již v roce 1751. V encyklice A Quo Primum chválí polský lid za to, že odolává různým sektám, které se snaží rozsévat své omyly, bludy a zlé názory. Vyzdvihl synody a koncily, které zavrhly luteránské heretiky snažící se proniknout do Polska.  Papež Benedikt XIV. konkrétně zmiňuje zákaz svobody svědomí na synodě v Piotrkowě jako akt sloužící k velké slávě Boží [4]. Papežové v následujícím století Benediktovy výrovy podporovali.

Papež Řehoř XVI. ve shodě se svým předchůdcem náboženskou svobodu rovněž káral. Svatý otec o svobodě svědomí hovoří jako o převráceném a bludném učení a kritizuje tuto zásadu jako něco, čím se šíří zkáza Církve i obce. Vysvětluje, že uvolní-li se otěže udržující lidstvo na stezkách pravdy, padlá lidská přirozenost, již i tak nakloněná ke hříchu, žene člověka dál k věčnému zatracení. Papež Řehoř zjišťuje, že z této svobody náboženství pochází zvrácenost mysli, zkáza mládeže a pohrdání  svatými ustanoveními a zákony [5]. Vzhledem k dramatickému poklesu účasti na Mši a víry v reálnou Přítomnost po Druhém vatikánském koncilu se komentář papeže Řehoře jeví jako přesný.

I když papežové Benedikt XIV. a Řehoř XVI. svobodu svědomí výslovně odmítli, nejvíce zničující kritika náboženské svobody pochází od papeže Pia IX. Svatý papež označil představu, že by se Katolická církev měla vzdát svého vlivu nad jednotlivými lidmi, národy a jejich knížaty, za „domněnky křivé a převrácené“, a tvrzení, že občanská moc by neměla trestat rušitele katolického náboženství, pokud toho nežádá veřejný pokoj, za myšlenku odporující „učení svatých Písem, též Církve a svatých Otců“ [6]. I když tento bod se více hodí do oddílu pojednávajícího o společnosti, stojí za zmínku i zde. V celé Dignitatis humanae konciloví otcové uvádějí, že náboženskou svobodu a svobodu svědomí je třeba uplatňovat, pokud je zachován veřejný pořádek [7]. Papež Pius IX. přitom tento názor otevřeně odsuzuje nejen jako mylný, ale jako prohřešek proti Písmu svatému a apoštolské Tradici.

Úroveň společenství

K náboženským společenstvím Dignitatis humanae uvádí:

„Proto těmto společenstvím právem náleží svoboda – pokud se neporušují spravedlivé požadavky veřejného pořádku – řídit se vlastními pravidly, veřejně uctívat svrchované Božství, pomáhat svým členům při prožívání náboženského života, vzděláním je podporovat a zřizovat si instituce, v nichž členové spolupracují na utváření svého života podle náboženských zásad. Náboženským společnostem přísluší rovněž právo, aby jim světská moc nebránila právními prostředky ani administrativními zásahy vybírat si vlastní duchovní, vychovávat je, jmenovat a překládat, stýkat se s náboženskými představenými a společnostmi v jiných částech světa, stavět náboženské budovy a nabývat i užívat přiměřený majetek. Náboženské společnosti mají též právo, aby se jim nebránilo slovem i písmem veřejně víru vyučovat a vyznávat.“ [8]

I když pozornost si zaslouží mnoho bodů v uvedené pasáži, pozoruhodná je poslední věta, protože papežové před Druhým vatikánským koncilem bludné knihy energicky odsuzovali. Papež Klement XIII. v encyklice Christianae reipublicae napomínal biskupy, aby utínali výhonky lží a odstraňovali ze svých diecézí špatné knihy. Popisoval tato díla jako mor, který nakazí čistou mysl. Třebaže se encyklika soustředila primárně na protikatolické spisy, které chrlili ateisté a heretici, Klement XIII. rovněž tvrdil, že knihy, které postrádají křesťanskou atmosféru, odporují víře, náboženství a dobrým mravům a je třeba jimi opovrhovat [9]. Podle směrnic Druhého vatikánského koncilu mají náboženská společenství, ať jsou jejich omyly jakkoli ohavné, právo zveřejňovat, tisknout a šířit svou literaturu.

Stejně jako Klement XIII., i papežové Pius VII. a Řehoř XVI. podporovali potírání bezbožných děl. Papež Pius VII. bez obalu prohlásil, že knihy, které odporují Kristovu učení, mají být páleny. Zdůraznil, že katolíci se mají živit stravou Petrova hlasu a autority a zkázonosné spisy odmítat [10].
Zde bychom se mohli zarazit a namítnout: „Ale Dignitatis humanae nehlásá, aby katolíci tyto knihy četli, ale jen to, že nekatolíci mají právo je vytvářet a šířit.“ Avšak k čemu je dobré mít infikované jídlo vedle nebeského chleba? Pastýř má chránit své stádo a starat se o to, aby ovce nesešly z cesty. Dovolovat jedovaté knihy, které vedou k duchovní smrti, je jako umožnit vlčí smečce kroužit kolem stáda. Pastýř musí na vlky udeřit a smečku rozehnat. Nesmí dovolit vlkům pobíhat nekontrolovaně okolo.

Papež Řehoř XVI. souhlasně s Piem VII. uvádí, že Církev se vždy snažila vyhlazovat zlé knihy. Uvádí, že i sami apoštolové veřejně spálili velké množství knih. Ve Skutcích 19,19 nově pokřtění katolíci pálili přede všemi špatné knihy, které vlastnili. Raní křesťané stejně jako papež Řehoř chápali nutnost ničit škodlivé spisy. Papež prohlašuje, že lidé, kteří odmítají cenzuru špatných knih jako příliš přísnou, významně škodí věřícím i Svatému stolci. O těchto lidech říká, že ve své bezbožnosti upírají Církvi toto právo [11]. Přesto o téměř 135 let později papež Pavel VI. zrušil index zakázaných knih, který Tridentský koncil původně potvrdil.
Úroveň společnosti

Konečně na úrovni společnosti konciloví otcové prohlašují, že státní moc má chránit náboženskou svobodu všech lidí pomocí „spravedlivých“ zákonů a jiných vhodných prostředků [12]. Po uznání náboženské svobody jako posvátného práva otcové prohlašují (zdůraznění autor článku):
„Z toho vyplývá, že veřejná moc nesmí násilím nebo zastrašováním nebo jinými prostředky ukládat občanům vyznávání nebo odmítání kteréhokoli náboženství, nebo někomu znemožňovat vstup do náboženského společenství nebo odchod z něho. Tím spíše se jedná proti Boží vůli a proti posvátným právům jednotlivce i celé rodiny národů, když se jakýmkoli způsobem používá násilí k vyhlazování nebo potlačování náboženství v celém lidstvu nebo v některé zemi nebo v určité skupině.“ [13]

Tato myšlenka, že je špatné, aby určitá země vyznávala katolicismus jako státní náboženství, je neslučitelná s katolickou tradicí. Svatý papež Pius X. v souvislosti s francouzským zákonem o odluce Církve od státu konstatoval, že tato odluka je zcela falešným míněním, nejzhoubnějším omylem. Vyložil, že takový návrh je velkou urážkou Boha, neboť Bůh je zakladatelem a vlastníkem všech lidských společností. Proto mu jsou společnosti povinovány nejen soukromým klaněním, ale i veřejnou a společenskou bohopoctou. Svatý Pius X. dále objasnil, že odluka Církve od státu odporuje nadpřirozenému řádu, neboť tím se stát omezuje na úsilí o pozemská dobra. Když se však stát soustřeďuje pouze na zajištění časného blahobytu a moci, podřizuje se tím světu a zapomíná na konečný cíl života: věčnou spásu člověka [14]. Stačí se jen podívat na to, kolik společností na Západě zapomnělo na své katolické kořeny a místo toho se upíná na světské ambice. Odluka Církve a státu je nespravedlnost vůči Bohu a součást bezvěrecké společnosti.

Závěr

Dignitatis humanae se nedrží apoštolské tradice; odchyluje se od ní. Nejlépe to dokážeme pomocí prosté logiky. Máme dva výroky,  A a B, a výraz „jestliže A, pak B“. Pokud nemůžeme akceptovat absurdní závěr B, pak musíme rovněž odmítnout A. Jestliže (A) Dignitatis humanae a konciloví otcové mají pravdu, pak (B) papežové Benedikt XIV., Klement XIII., Řehoř XVI., Pius VII., Pius IX. a svatý Pius X. všichni zastávali falešné učení. Jestliže (A), pak (B) Katolická církev se po staletí mýlila, když trestala heretiky a snažila se z katolických království vymýtit blud. Jestliže (A), pak (B) svatá Matka Církev neměla hájit spojení Církve a státu, ale místo toho měla dovolovat veřejnou bohoslužbu nekatolíků.

Nechám na čtenáři, aby se pokusil smířit tradici s výroky koncilu. Mimochodem, pro přijetí Dignitatis humanae hlasovalo 2308 biskupů, pouhých 70 bylo proti a 8 hlasů bylo neplatných [15]. Zakladatel FSSPX arcibiskup Marcel Lefebvre byl jedním z těch sedmdesáti.

Jean Delacroix

Překlad Lucie Cekotová

Poznámky:

[1] Dignitatis humanae, 2. In: Druhý vatikánský sněm – Dokumenty. Řím: Křesťanská akademie, 1983.
[2] Tamt.
[3] Tamt.
[4] A quo primum. Polsky na https://gloria.tv/article/Nd2USsJnGEnH4yLyyF17Qngjk
[5] Mirari vos. http://dielnasj.blogspot.cz/p/mirari-vos-gregor-xvi.html
[6] Quanta cura. http://librinostri.catholica.cz/download/Blahovest1865EncyklikaaSeznambludu-72dpi.pdf
[7] Dignitatis humanae, 2.
[8] Dignitatis humanae, 4.
[9] Christianae reipublicae. Anglicky na http://www.papalencyclicals.net/clem13/c13chris.htm
[10] Diu Satis. Anglicky na http://www.papalencyclicals.net/pius07/p7diusat.htm
[11] Mirari Vos.
[12] Dignitatis humanae, 6.
[13] Tamt.
[14] Vehementer nos. Anglicky na http://w2.vatican.va/content/pius-x/en/encyclicals/documents/hf_p-x_enc_11021906_vehementer-nos.html
[15] Hudock, Barry (2015, November 19). The Fight for Religious Freedom: John Courtney Murray’s role in ‘Dignitatis Humanae.’ America Magazine, 213 (17).
Zdroj:

https://onepeterfive.com/departure-tradition-religious-liberty/

37 Responses to Odklon od Tradice: O náboženské svobodě a Druhém vatikánském koncilu

  1. hostyn napsal:

    Ve vztahu k pravdě a dobru – jsme vždy povinni pravdu a dobro přijímat! Také naše svědomí musí vždy usilovat o pravdu a snažit se ji poznávat a sdílet. Můžeme být svobodní jedině v pravdě, nikoliv ve lži! Ježíš řekl: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“(Jan 8,32) Kdo odporuje pravdě, podobá se farizeům, je to hřích proti Duchu svatému.
    Dnes si stanovuje každý „svou“ pravdu a tvrdí se, že pravdu nelze poznat. A tak si někteří chtějí vystačit alespoň se „svou pravdou“. Kořen těchto lží a bludů je v pseudofilosofii. Pravdu přece nelze privatizovat! Profesor dogmatiky nás učil, že zlo je privatizací dobra. Pravda a dobro jsou obecné, nadčasové a pro všechny, stojí za nimi Bůh. Kdo odmítá pravdu a dobro, odmítá Boha, byť by tvrdil, že ho uctívá po svém.

  2. Standa Pio napsal:

    Jednoznačně stojím na straně papežů odsuzujících náboženskou svobodu. Dignitatis humanae je dokument odporující učení Církve svaté a katolický křesťan má povinost jej odmítnout.

  3. Jan Bílek napsal:

    Nechce se mně tomu věřit, ale podle slov kardinála Špidlíka by bylo údajně zázrakem najít koncilního otce, který četl všechno, co podepsal.
    Otázka tedy je, kolik z 2 308 biskupů tuto deklaraci četlo.

  4. Martin Lejsal napsal:

    Děkuji za tento článek. Jen by mne zajímalo, jak by konkrétně vypadala společnost a život jednotlivce, pokud by se vše řídilo dle postojů dřívějších papežů. Respektive, kdyby nebyla náboženská svoboda jak ji deklaroval DVK. Museli by lidé být katolíky? Pokud by jimi být nechtěli, byli by vystavení persekuci? Ptám se možná naivně, ale neumím si představit jak by se to realizovalo. Moc děkuji za odpověď.

    • jh napsal:

      ad: Martin Lejsal

      Vážený bratře,
      jak by se návrat k původnímu zdravému učení realizoval v dnešní rozklížené a morálně rozvolněné společnosti si sotva lze představit bez mimořádného Božího zásahu.
      Pokud se ŘKC vrátí k původní nauce, může počítat s požehnáním Nejvyššího, tedy i se zázrakem. Bude-li nadále hájit (díky DVK) „lidskou důstojnost“, „svobodu svědomí a vyznání“, tak či onak skončí v krvi.

    • Renda napsal:

      I v katolickém státě mohou žít protestante , muslimové , nemají však právo na veřejný kult. Zákony se řídí křesťanskými principy. Žádné rozvody , potraty.

  5. Lenka napsal:

    Kdo se, prosím, skrývá pod pseudonymem Jean Delacroix?

  6. Rostislav Vlček napsal:

    Z webu originálu: Jean Delacroix je pseudonym. Autor je tradičním katolíkem. Usiluje o obnovení katolické kultury a znovuustavení francouzské monarchie.

    Při použití jím doporučené výrokové logiky mi není jasné:

    A: Bůh dal člověku svobodnou vůli (=svobodu úmyslu)
    B: Podle Tradice je svoboda svědomí(zde v užším smyslu svoboda volby náboženství) bludem.

    Platí-li B, pak Tradice tu popírá vůli Boží. Nebo naopak?

    Nemyslím si, že je špatné,aby některá země vyznávala katolicismus jako státní náboženství. Z citovaného textu dokumentů 2.VK to ale ani nevyplývá. To je myšlenkový zkrat autora, který do lavic 2.VK dosadil francouzské revolucionáře, jimiž skuteční účastníci samozřejmě nebyli. V citovaných textech 2.VK se pouze vylučuje právo užití násilí v otázkách víry. Je – li tedy trestání heretiků dle autora v souladu s Tradicí (B), jak se slučuje s (A)?

    Debatu o možné úspěšnosti vnitřní motivace k upřímnému přijetí jakéhokoli náboženství pomocí trestů ponechme na jiný překlad.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      Už v premise jste zcela mimo. Odmítnutí svobody náboženství podle zde probírané deklarace neznamená násilné nucení ke konverzi.

      • Martin Lejsal napsal:

        A to právě souvisí s tím, na co jsem se ptal. Zda odmítnutí náboženské svobody by bylo pouze vyjádřením postoje církve (společnosti) na teoretické rovině a v praxi by lidé i nadále mohli volit víru podle svého uvážení, nebo by to prosáklo i do praktické roviny. Tedy že jiné církve by nebyly podporovány, nebo snad i zakázány. Já si to prostě neumím právě v té praxi představit, jak by se to provádělo, aplikovalo – odmítnutí svobody náboženství.

        • Ignác Pospíšil napsal:

          Jiné náboženské spolky by byly tolerovány. Tj. mohly by existovat, ale nebyly by podporovány a mohly by být rozličně omezovány (pokud jde o možnost hlásání své víry).

          • Martin Lejsal napsal:

            To znamená, že jiné než katolické církve by v takovém případě měly stejné postavení ve společnosti, jako například křesťané (jakékoli církve) v současnosti v některých muslimských zemích. Mohou existovat, ale nesmí vyvíjet aktivitu navenek.

            No nevím. Vždyť i Bůh v ráji dal možnost hadu, říci svoji verzi veřejně tehdejší společnosti – Adamovi a Evě.

        • jl napsal:

          Provedení a aplikace odmítnutí svobody náboženství v praxi?
          Osvícenské „cujus regio, ejus religio“ je velmi názorné. Stačí se zamyslet, kdo nad čím v tomto případě rozhoduje.

      • Jaroslav Klecanda napsal:

        Aha. Takže násilné nucení křesťanství s odůvodněním, že je to pravé a jediné náboženství, podle Vás, milý pane Ignáci, nebylo problematickou částí dějin Církve?
        Říká Vám prosím něco jméno Alkuin (Alcuin) nebo Einhard (Eginhard)? :-)

        • Dr. Radomír Malý napsal:

          Ad J. Klecanda: Násilné nucení na křesťanství v dějinách Katolické církve se netýkalo nepokřtěných – a pokud k tomu sáhli někteří východořímští panovníci v 5. stol. a na konci 8. stol. Karel Veliký, setkalo se to s odmítnutím církevních autorit, např. Vámi zmiňovaného Alcuina. Židé měli ve středověku své synagogy, mohamedáni na Pyrenejském poloostrově na teritoriu kat. vládců své mešity.

          K násilí a netoleranci docházelo pouze vůči heretikům, ale trest smrti byl uplatňován až od 12. stol., prvním popraveným kacířem byl sice už r. 384 Priscillian, ale tento akt vyvolal bouři odporu papeže sv. Siricia, círk. hodnostářů sv. Ambrože, sv. Martina Turského aj., sv. Jan Zlatoústý se staví taktéž ostře proti popravám heretiků. Ještě ve 12. stol. Církev odmítá praktiky světské moci, jež kacíře trestala smrtí, např. sv. Bernard z Clairvaux, sv. Norbert z Xantenu aj. Oficiálně byl trest smrti pro kacíře uzákoněn až r. 1223 císařem Friedrichem II. Vedly k tomu politické důvody, blud měl vždycky podvratný ráz pro celou společnost, nota bene ti heretikové nebyli – navzdory opačnému tvrzení médií i nekatolických historiků – žádnými beránky, albigenští byli např. teroristickou sektou, jež vyvražďovala aktolíky včetně žen a dětí, jak konstatuje III. lateránský koncil r. 1179. Proto i sv. Tomáš Akv. souhlasí s trestem smrti pro kacíře.

          Požadavek náboženské svobody, kdy jsou blud a nevěra postaveny na roveň pravdě, papežové 19. a 20. stol. právem odsoudili. Tzv. laický stát je pro katolíka nepřijatelný. Na DVK skupina tradičně smýšlejících biskupů soustředěných v tzv. Coetus Internationalis Patrum vypracovala alternativu k Dignitatis Humanae, byla však bohužel smetena ze stolu. Tam postulují, aby ve státech, kde je většina obyvatelstva katolická, byl katolicismus státním náboženstvím podporovaným vládou a potřebným zákonodárstvím, ale tolerance vůči nekatolíkům musí být zachována, ti nesmějí být ve společnosti diskriminováni pro své přesvědčení a mají mít stejná práva jako katoličtí spoluobčané. Jde tedy o něco zcela odlišného od muslimských států, když některé z nich tzv. tolerují křesťany (Saudská Arábie např. nikoliv). V katolických státech podle biskupů z CIP musí i zákonodárství odpovídat katolické morálce, nemůže být legalizován potrat a manželský rozvod s možností nového sňatku, nesmí být tolerováno zneuctění katolického chrámu a rouhačské invektivy proti Bohu, Kristu a Církvi.

          • Jaroslav Klecanda napsal:

            Dost dlouho měla Církev možnosti, o kterých píšete – byla privilegovanou, často jedinou (CR-CR). Nějak to ale nedopadlo … Církev zlenivěla a spoléhala se na berličku pomoci mocných, a ti si ji pak vodili na provázku – Josef II. byl v důsledcích pro Církev horší, než komunisti …
            Církev neroste tam, kde ji hýčkají mocní, ale tam, kde zuří pronásledování nebo být katolíkem je odvaha jít proti většině …

            • Dr. Radomír Malý napsal:

              Ad J. Klecanda: On ten Josef II. Církev nijak nehýčkal, byl zároveň i jejím osvícenským pronásledovatelem, pravověrní kněží byli šikanováni, kláštery rušeny… papež protestoval, osobně přjel do Vídně r. 1782, ale setkal se tam s osobními urážkami.

          • andy napsal:

            V ČR je většina obyvatel nekatolická, tolerance vůči katolíkům je zachována, nejsou diskriminováni pro své přesvědčení a mají stejná práva jako nekatoličtí spolubčané. Zákonodárství odpovídá světské morálce, je legalizován potrat a manželský rozvod s možností nového sňatku, je tolerováno zneuctění v podstatě čehokoliv v rámci nějakých mezí (svoboda slova).

            Tak bych nějak řekl, že to tady vlastně funguje přesně tak, jak to fungovat má a katolické církev by s tím neměla mít vůbec žádný problém..

            • Dr. Radomír Malý napsal:

              Ad Andy: Jak by s tím neměla mít Katolická církev problém, když je legalizován potrat, vražda nevinných lidských bytostí. To je přece zločin a s tím se katolíci hodní toho jména nikdy nemohou a nesmějí smířit. Stejně tak rozvod s možností nového sňatku, což vede k rozbití rodiny. A urážky Krista na veřejností á la hra „Vaše násilí, naše násilí“, jež byla uvedena u nás v Brně – to přece Církev také nemůže tolerovat.

              • andy napsal:

                Proč by s tím měla mít problém, když ČR není katolický stát? Funguje to přesně tak, jak by si přála, akorát zrovna je u žezla někdo jiný…tohle je bohužel problém dnešní doby (a nejen výše uvedeného zdůvodnění), že všichni chtějí určovat pravidla chování ostatním, ale když se k moci dostane někdo jiný a určuje pravidla jim, tak se cítí strašně uraženi.

                Ve zkratce jen k poslednímu bodu: církev samozřejmě tu věc v Brně tolerovat může. To neznamená, že s tím souhlasí; svobodu slova hezky definují ta ne-Voltairova slova: Hluboce nesouhlasím s tím co říkáš, ale budu se bít za tvoje právo to říct. Ale očekávat takový postoj od církve by asi bylo příliš mnoho… (smutné je, že to v dnešní době nejde očekávat prakticky od nikoho).

            • Věra napsal:

              Andy, s většinou s Vámi souhlasím, ale potrat by podle mě neměl být legální v žádném civilizovaném státě. Oblíbený citát J.S. Milla je že „svoboda jednotlivce končí, tam kde začíná svoboda druhého.“ A kde je svoboda nenarozeného? Když by se většinová společnost domnívala, že vraždění „nepotřebných“ starých lidí je v pořádku, souhlasil byste s jeho uzákoněním?

    • Lenka napsal:

      Ano, to jsem si také zjistila, nejvíc mě zaujalo to, že má s historiíi teologií pramálo společného a že chce být pravděpodobně francouzským králem…

  7. Jan Novák napsal:

    § 356 tr. zák.
    Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod

    „(1) Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, (!)náboženství(!), třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

    (2) Stejně bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí k spáchání činu uvedeného v odstavci 1.

    (3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,

    (!) a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou (!)počítačovou(!) sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo

    b) účastní-li se aktivně takovým činem činnosti skupiny, organizace nebo sdružení, které hlásá diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou, třídní, náboženskou nebo jinou nenávist.“

    Některé pasáže se mi zdají naplňovat zvýrazněné body skutkové podstaty. A mimochodem, směli by ve Vašem státě ti nepokřtění studovat nebo volit?

    • Ignác Pospíšil napsal:

      1) Nevidím tam žádné takové pasáže, můžete je přesněji určit?

      2) Jistěže ano. Jak Vás napadl opak? Že by sebe projekce?

      • Jan Novák napsal:

        Což není např. zavedení zákazu apostáze nebo zákaz kritiky katolických dogmat dle našich zákonů porušením práv a svobod? A k tomu Vy snad nevyzýváte? A trestní oznámení podávat nechci.

    • Renda napsal:

      Proč by nepokrteny v katolickém státě nemohl studovat , volit?

      • Anthracit napsal:

        My ve sloji si myslíme, že nekatolík by volit neměl, neboť by svou volbou mohl škodit katolíkům. Volební právo, má-li nějaké být, ať přísluší majetným katolíkům, zdůrazňuji katolíkům, tedy již ne jejich ženám.

        • Ignác Pospíšil napsal:

          Takže by volit neměli ani katoličky a nemajetní katolíci? :-0 Vy jste nějak vtipný. Takže byste pustil k volbám Halíka a Rosenberga, ale nepustil mnichy a řeholníky (o sestrách nemluvě)?

          • Věra napsal:

            O jakých volbách mluvíte? Já myslela, že Vaším ideálem je absolutní monarchie?

          • Anthracit napsal:

            Ano Ignáci, žena nemá co rozhodovat, to může její otec či manžel. Chudák pak nemá co ovlivňovat dění ve státě, to patří těm, kteří stát živí, ne těm, kteří jsou jím živeni. Co se řeholníků týče, je jistě v pořádku, aby měli představení klášterů svá místa v parlamentě stejně jako biskupové.

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Ad J. Novák: Ten Váš příspěvek má být reakcí na ten můj z 18.9.2012 ve 12,02 hod.? Pokud ano, tak je vaše yvhrožování paragrafem trestního zákona směšné. Zkuste podat žalobu – a na policii se vám vysmějí, to vám garantuji. A na vaši otázku odpovídám ve smyslu návrhu CIP vzpomenutého v mém příspěvku: Samozřejmě by nekatolíci i nepokřtění mohli studovat i volit, nota bene katolickým státem tohoto typu bylo c.k.Rakousko v letech 1855-68, kdy platil konkordát Vídně s Římem, protestanté i židé bez problémů studovali a měli všechna občanská práva tak jako katolíci. Taktéž je tomu i dnes v zemích, kde ještě jakási podoba katolického státu existuje, např. v latinskoamer. Kostarice nebo v Evropě v maličké Andoře.

  8. josef napsal:

    Rabín Abe Finkelstein ve svém interview s pastorem Jamesem Wickstromem: I náboženství se musí vyučovat a na této nezbytnosti jsme usilovně pracovali. S naší kontrolou nad knižním průmyslem a zpravodajskými médii se nám podařilo udělat z nás autority náboženství.
    Mnozí z našich rabínů dnes zastávají profesorská místa na údajně křesťanských teologických seminářích. Žasneme nad stupidností křesťanů, kteří přijímají naše učení a propagují je za svá vlastní.

  9. Patrik Matyášek napsal:

    Lze nepochybně souhlasit s tím, že DVK nastoupil cestu diskontinuity s církevním magisteriem i v otázce náboženské svobody. Plody této cesty na sebe nenechaly dlouho čekat – po 50-ti letech už na světové mapě stěží nalezneme katolický stát. Nyní mne napadá paradox: nestala se zjevně heretická teorie náboženské svobody v nynější době strašné církevní krize vlastně pro Církev výhodnou? Nebrzdí její dekadenci? Vždyť náboženská svoboda hlásaná v nekatolickém státě (a dnes jiné prakticky nejsou) dává Církvi naději na lepší životní podmínky, než kdyby hlásána nebyla. Na druhou stranu – je brzdění dekadence Církvi výhodné? Nebylo by pro ni zdravější prostředí, jaké zde panovalo v prvních 3 stoletích?

  10. František napsal:

    ad Andy

    cituji: „církev samozřejmě tu věc v Brně tolerovat může.“
    Nejsem si jistý, zda může, naopak, domnívám se, že nemůže a nesmí tolerovat veřejné rouhání a zesměšňování Boha v Ježíši Kristu a nemůže si nechat líbit ty více než stupidně vulgární a sprosté potupné útoky, výsměch vůči Ježíšovu Nejsvětějšímu lidství či urážející sprosté stupidity vůči osobě Jana Pavla II. Mlčení církve znamená – souhlasit s těmito urážkami a tak popírat povinnou úctu a lásku, která je nedílnou součástí každého věřícího, jež má milující srdce a normální náboženské cítění. Byl jsem velmi dotčen a zklamán tím, jak církevní představitelé „nereagovali“ tak, jak by měli a zbaběle se schovávali za nedostačující vysvětlení, která nebyla k tomuto útoku na Boha a víru, skrze rouhání nejtěžšího kalibru, adekvátní. A místo, aby byl potrestán ředitel Glaser, pak naopak ona skupina slušných lidí, kteří chtěli bránit našeho Pána a postavili se proti tomuto rouhání způsobem, který byl nenásilný, avšak rázný, nakonec dostali od Magistrátu města Brna pokutu 126 000 Kč. A to ukazuje na katastroficky mravní stav naší společnosti, když dokáže z trestného činu rouhání a útoků proti náboženství a urážky cítění věřících, svalit vinu na ty, kteří se právem ohradili, dokonce místo omluvy a potrestání viníků požadují zaplacení pokuty od nevinných, kteří jen nesouhlasili s pácháním trestného činu a bránili se legálně způsobem, kterým nikoho nepoškodili. A to je podle vás v pořádku? Co jsme to za společnost, jak jsme otupěli vůči tomu, co je správné a co je zlem? Mimochodem – a jak reagovali kněží v Brně? Zaznamenal někdo, že se účastnili kajících odprošujících pochodů, které tam probíhaly, aby se zmírnil dopad duchovního prokletí? Nikoliv, kromě kněží byzantského patriarchátů a jiných církví či několik zbožných věřících laiků, to bylo našim katolickým kněžím zřejmě jedno… Nebo dostali nařízení z biskupství, že mají mlčet a dělat, že se to jich a církve netýká? Co si pak o církvi právem mohou myslet nevěřící o tom, jak asi vypadá ve skutečnosti naše láska a úcta k Bohu, ve kterého věříme, když Jej necháme takto hrubě urážet? Nebo jste zaznamenal nějakou iniciativu z řad kněží, že by ve svých brněnských farnostech vyhlásili půst, adorace nebo kající smírné pobožnosti, aby alespoň částečně odprosili Boha za tak neslýchané urážky Jeho Majestátu a také za svou počáteční zbabělou nečinnou pasivitu?
    Nejsme všichni již tak trochu otupělí, že nechápeme, že proti zlu je třeba vystoupit a aktivně se ohradit a tak zamezit dalším možným hrubým rouhačským projevům ze stran nevěřících či spíše satanistů a jiných zvrácených skupin?
    Znovu uvádím komentář výše uvedený /Jan Novák/: výňatky z ústavy ČR
    § 356 sbr. zák.
    Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod

    „(1) Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, (!)náboženství(!), třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

    (2) Stejně bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí k spáchání činu uvedeného v odstavci 1.

    (3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,

    (!) a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou (!)počítačovou(!) sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo

    b) účastní-li se aktivně takovým činem činnosti skupiny, organizace nebo sdružení, které hlásá diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou, třídní, náboženskou nebo jinou nenávist.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *