Nová syntéza všech herezí aneb O nietzscheovském katolicismu
Friedrich Nietzsche hovořil o „přehodnocení všech hodnot“: o převrácení pojmů dobra a zla v naší postkřesťanské době. Co se dřív považovalo za dobro – pokora, sebezápor, poslušnost, láska k chudým a k chudobě, vyhlížení onoho světa – to se v tomto systému pokládá za zlo, a co se hodnotilo jako zlé – násilné prosazování vlastní vůle, hovění svým žádostem, deptání slabých, potlačování myšlenek na věčnost, život jen pro přítomný okamžik – je nyní ctností. Übermensch či Superman jsou přesným opakem křesťanského světce.
Jak dokazuje zvěrstvo potratu, Nietzscheův názor v sekulární společnosti na Západě převládá. Ale nepronikla jemnější podoba tohoto „přehodnocení všech hodnot“ i do samotného křesťanstva včetně Katolické církve, která se po tolik staletí zdála neoblomně odporovat jakémukoli kompromisu s modernitou a s duchem ateismu? V uplynulých třiceti letech svého života (to znamená v době, kdy jsem byl skutečně uvědomělým katolíkem snažícím se žít v souladu se svou vírou) si stále častěji všímám trendu, který si bezpochyby zaslouží označení „nietzscheovský“.
Jestliže má člověk například výhrady k tomu, že nějaká myšlenka nebo praxe je protestantská, pravděpodobně bude odmítnut jako „antiekumenický“. Tímto způsobem vágní ekumenismus jakožto měřítko, je-li někdo křesťanem, vytlačil některá dogmata de fide. „Nevěřím v dogma, věřím v lásku,“ pravila jednou jedna řeholnice v civilu jednomu knězi-průvodci turistů.
Namítnete-li, že nějaký liturgický zlozvyk či názor odporuje Tridentskému koncilu nebo jinému rozhodnutí magisteria, pravděpodobně vás umlčí, protože jste „ustrnul v minulosti“ nebo „nejste v souladu s koncilem“ – míněno samozřejmě Druhý Vatikánský Superkoncil, v jehož jménu lze ignorovat či popírat všechny předchozí. Poslušnost pokladu víry v její celistvosti a tradici Církve s veškerou její přijatou bohatostí, nahradila nová forma konciliarismu. „To je předkoncilní,“ měla ve zvyku vyštěknout jedna obtížná postarší řeholnice na jistého kněze, kdykoli zmínil nauku Církve.
Nedávno jsem v článku kritizoval moderní praxi lektorů jako protestantskou a pelagiánskou. [1] Reakce dnešních progresistů (to jest mainstreamové Církve) by nepochybně zněla: „No a co? S protestanty jsme kámoši a o obskurní starověké hereze se v našich osvícených časech nestaráme. Jediné, na čem záleží, je aktivní účast.“ Jednou špatně pochopenou frází je možno smést ze stolu pět, deset, patnáct století katolicismu. Pozoruhodné je, že ani církevní představitelé, kteří termín „pelagianismus“ nadhazují, evidentně nejsou schopni vidět jeho nejdynamičtější symboly a sílící praktiky, které mají pod nosem.
Náš Pán učil, že rozvést se a vzít si někoho jiného znamená dopustit se cizoložství, což je smrtelný hřích; ale řekněte to dnes a verbálními kameny vás téměř ukamenují: „rigidní, posuzuje, nemilosrdný, nevstřícný, farizejský.“ Nezáleží na tom, že farizeové rozvod schvalovali a velká pravidla ohýbali, zatímco malá přísně vynucovali. Dějiny ani logika dnes nikoho nezajímají. I to je pro „nové paradigma“ zásadní: vypovězení historie a oslabení logiky.
Takové příklady bychom mohli rozmnožovat ad nauseam. Všechny směřují k jednomu: to, co bývalo pravověrností, se dnes pokládá za herezi, a dřívější hereze se dnes považuje za pravověrnost. Přehodnocení všech hodnot.
V dějinách Katolické církve stojíme na křižovatce. Můžeme to nazvat nejhlubším dnem encykliky Pascendi Dominici gregis – okamžikem, kdy dochází k pokusu, ne-li v teorii, pak jistě v praxi, nahradit nauku sv. Pia X. jejím diametrálním opakem. Sv. Pius X. definoval modernismus jako „syntézu všech herezí“. Pro mnoho dnešních církevních představitelů i lidí v kostelních lavicích je však „syntézou všech herezí“ pravověrnost a modernismus je prostě a jednoduše katolickou vírou. I v takzvaných konzervativních kruzích se dnes ve skutečnosti stává módou nálepkovat katolíky, kteří zastávají a učí to, co v Katechismu katolické církve učí i Jan Pavel II., jako „fundamentalisty“.
Přehodnocení či občas možná prostě ztrátu všech hodnotu uvidíme, když prozkoumáme populární teology naší doby. Vyloženě bizarní trojiční teologie Hanse Urse von Balthasara se nedá žádným způsobem smířit s pravověrnou trinitární teologií Církve. [2] Biskup Robert Barron, který se inspiroval jinou Balthasarovou novotou, se domnívá, že může seriózně tvrdit, že všichni lidé budou možná spaseni – což je názor, s nímž nesouhlasil náš Pán v evangeliu, Panna Maria ve Fatimě a celá křesťanská tradice až do Druhého vatikánského koncilu. Standardní „light” verze kristologie má málo společného s kristologií, kterou formulovalo a za velmi vysokou cenu bránilo mnoho církevních otců, např. sv. Athanasius a sv. Cyril Alexandrijský. V porovnání s mariologií sv. Alfonse nebo sv. Ludvíka z Montfortu ta naše buď neexistuje, nebo je sentimentální či zjednodušující. Katolickou sociální nauku převzala socialistická levice i kapitalistická pravice, každá pro své vlastní účely, ale její zásadní témata, která nacházíme u Lva XIII., např. ontologicky i institucionálně nutný vztah mezi Církví a státem, jsou neznámá nebo zkarikovaná. Pokud jde o naši svátostnou a liturgickou teologii, snad mi odpustíte, budu-li se tázat, zda na populární úrovni vůbec nějaká pravověrná teologie zbyla, kromě (zjednodušující) koncepce platnosti a dovolenosti.
Jak jsme se sem dostali? Dlouhá a klikatá je cesta vinoucí se přinejmenším několika posledními staletími s nominalismem, voluntarismem, protestantismem, racionalismem a liberalismem, z nichž každý sehrál svou roli. Avšak pokud jde o to, jak si nietzscheovské názory našly cestu téměř do každého katolického kostela a srdce, prosákly do lodi, dosáhly až ke svatostánku a vymazaly či rozbily vzpomínky na naše předchůdce a tváře světců a andělů, myslím, že odpověď je více než nabíledni.
Toto přehodnocení všech hodnot nevyhnutelně vyplývá z transformace všech forem.
Narážím tím na to, že po Druhém vatikánském koncilu nezůstalo nedotčeno absolutně nic v katolickém životě. Každý kousek mše svaté, každá stránka posvátného oficia, každá svátost, každé požehnání, každá součást kněžského a liturgického oděvu, každá stránka kanonického práva a katechismu – naprosto všechno muselo být zrenovováno, přepracováno, zrevidováno, což obvykle znamenalo oslabení a změkčení: „Slovo se stalo dietou a přebývalo na sídlišti.“ Krása a síla tradice byla v nejlepším případě utlumena, v nejhorším umlčena. Žádná forma nebyla v bezpečí, žádná nebyla trvalá, žádná se nepokládala za hodnou uchování tak, jak byla, jak jsme ji přijali.
Není těžké odvodit si otevřené či podprahové poselství: Katolická církev před mnoha staletími vykolejila a teď musí dohonit moderní svět. Uchvátit se dá všecko. Jaké měřítko použít, k jakému ideálu směřovat, jakého cíle chceme dosáhnout, než změny ustanou – dokonce i tyto věci jsou neurčité, diskutabilní, nedořešené, jako mizerná povídka napsaná technikou proudu vědomí. Nic se nesmí nechat nedotčeno v pokorném, vděčném uznání, že jde o něco odvěkého a milovaného. Máme stavět na skále, protože se nemění; evoluci, flexibilitě a pluralismu moderního člověka sluší pohyblivé písky.
K tomuto ikonoklastickému, vandalskému, sebezpochybňujícímu a sebepřetvářejícímu procesu prostě nemohlo dojít bez hlubokého zpochybnění všech katolických přesvědčení, všech katolických praktik. Údajně byla reformována liturgie Církve; ve skutečnosti byl katolicismus zpochybněn od hlavy k patám, či takříkajíc od zvonu po kryptu. Jedna trhlina v přehradě stačí k tomu, aby se přehrada protrhla.
Transformace všech forem tedy vedla k přehodnocení všech hodnot stejně nevyhnutelně, jako po revoluci následují vyčerpání a diktatura. Dalo by se k tomu přistupovat téměř jako k Euklidově větě: „Pokud předpokládáme aggiornamento, dokažte, že z ortodoxie se stane syntéza všech herezí.“ Došlo tedy k tomu, co se dalo předvídat. Důkaz proveden.
Toto je širší kontext, který vysvětluje a ve skutečnosti má nutně za následek závrať vyvolávající události, jejichž jsme svědky za tohoto pontifikátu, jako byla demontáž františkánů a františkánek Neposkvrněné, zrušení trapistického kláštera v Mariawaldu, tlak na zdobrovolnění kněžského celibátu, snahy o šíření ženských duchovních, trpká zášť k Summorum pontificum a každé tradiční liturgické praxi (např. k celebraci ad orientem), která se znovu objevila po něm, dovádění amoritů [t.j. příznivců exhortace Amoris laetitia – pozn. překl.], kteří neúnavně (ve stopách svého mistra) pracují na tom, aby Církev uznala jakékoli sexuální „sebevyjádření“ a tak dále a tak dále.
Všechno do sebe zapadne ve chvíli, kdy pochopíme, že noví páni vesmíru zastávají pravý opak toho, čemu věříte vy i já. My věříme tomu, čemu katolíci věřili vždycky. Chceme žít a modlit se tak, jak to katolíci dělali vždycky [3], a šokuje nás, když zjistíme, že jsme předmětem výsměchu, nepřátelství a pronásledování. Šokovat by nás to ale nemělo. My žijeme podle starého paradigmatu, v němž byl modernismus syntézou všech herezí. Naši nepřátelé se drží nového paradigmatu – ve skutečnosti paradigmatu systematické novosti či novotářství. Čím je něco novější, tím je to lepší, autentičtější, reálnější ve stále se vyvíjejícím procesu lidského zrání. Takzvaná „ortodoxní víra“, kterou zastávali lidé jako sv. Augustin, sv. Jan Damašský, sv. Tomáš Akvinský, sv. Robert Bellarmin, sv. Pius X., podle nich už naprosto není ničím, co by bylo „relevantní“ pro moderního člověka; je to strnulá relikvie mrtvé minulosti, překážka Pokroku, který si nám přeje udělit Duch Novosti. [4]
Inovátoři se snad zastaví před kanonizací nejvýznačnějších členů svého spolku – Ockhama. Descartesa, Luthera, Hegela či Nietzscheho – ale pro kanonizaci menších poskoků, jako byl Giovanni Battista Montini, Annibale Bugnini a Teilhard de Chardin, udělají cokoli. Měli bychom se duchovně připravit na to, že budeme muset vydržet dobu svatokrádeží, rouhání a apostazí, o jakých se katolíkům nesnilo ani v nejhorších dobách pohanského pronásledování či vnitřních zmatků.
Jak nám ve své poslední knize Paměť a identita připomíná Jan Pavel II., útěchu můžeme čerpat z jistoty, že Pán vždycky stanoví zlu nějaké meze, tak jako národnímu socialismu a sovětskému komunismu. Nikoho nepokouší víc, než člověk dokáže snést. A třebaže je to vážné pomyšlení, můžeme rovněž čerpat určité upokojení z jistoty, že náš Pán omezuje zla, jež každý z nás musí vytrpět, také tím, že dává hranice našemu životu. Pro věrného učedníka, který lne ke Kristu a jeho životadárnému evangeliu, je smrt přijatá s odevzdaností sice stále trestem plynoucím z pádu člověka, ale zároveň i požehnáním, jež nás osvobozuje od světa, který není a nikdy být neměl naším trvalým domovem (srov. Žid 13,14). Tento nevyhnutelný fakt není výzvou ke kvietismu – pracovat musíme a budeme – ale spíše k tomu, abychom si zachovali pokoj v duši i uprostřed pozemských zkoušek, o něž nikdy nebudeme mít nouzi a které nás mají krok za krokem osvobozovat od toho, k čemu jsme připoutáni, abychom se tak připravili na věčnou svatbu Beránkovu.
Do té doby je na nás, abychom na své pouti tímto životem bojovali dobrý boj, zachovali si pravou víru, odolávali každé její deformaci, která zvedá svou odpornou hlavu, a přitom se snažili předat dál to, co jsme přijali, aby v našich srdcích, rodinách, farnostech, národech a v celém stvoření vládl Kristus jako Král.
Peter Kwasniewski
Překlad Lucie Cekotová
POZNÁMKY:
[1] Celý článek v angličtině na http://www.newliturgicalmovement.org/2018/01/how-typical-lector-praxis-transmits.html#.W3hAM7gzXcs (Pozn. překl.)
[2] P. Bertrand de Margerie, SJ publikoval krátký, ale sžíravý článek „Note on Balthasar’s Trinitarian Theology” („Poznámka k Balthasarově trinitární teologii“) v časopise The Thomist 64 (2000): 127–30. Cituje v něm několik heretických textů z Balthasarova díla a komentuje: „Máme zde paradox: někteří moderní autoři, evidentně zaujatí spiritualitou, bezděčně upadli do pojetí božské Bytosti, které je přespříliš materialistické … Jakési lidské psychologizování riskuje, že čtenáře švýcarského teologa povede směrem k trojbožství. … Vzhledem k silným výrokům evangelií o jednotě mezi Otcem a Synem, což potvrdilo i několik ekumenických koncilů, které zdůrazňovaly jejich soupodstatnost, nemůžeme akceptovat dialektický, obskurní a především nebezpečný Balthasarův jazyk, který ji, jak se zdá, současně potvrzuje i odmítá.“ (Pozn. aut.)
[3] Oblíbenou odpovědí progresistů je, že „liturgie se během času neustále vyvíjela, takže nemůžete říci, že katolíci se ,vždyckyʻ klaněli Bohu tak nebo onak“. To je však povrchní reakce. Hlubší pravda je taková, že katolíci vždy uctívali Boha podle liturgie, kterou přijali, a k jakémukoli vývoji docházelo v rámci základního předpokladu kontinuity obřadů, zpěvů i textů. Práce Consilia v 60. letech tento předpoklad odmítla a změnila téměř každý aspekt liturgie, přičemž materiál přidávala a odebírala podle svých vlastních teorií. To, co vyprodukovali, proto není a nikdy nemůže být vyjádřením katolické tradice; vždycky to zůstane cizím tělesem. (Pozn. aut.)
[4] Darwinovsko-hegeliánskému evolucionismu odpovídá i to, že se dnes setkáváme s „konzervativci“ ochotnými akceptovat názor, že cokoli současný papež řekne, automaticky přebíjí všechno, co na stejné téma řekli jeho předchůdci. Ve skutečnosti má učení papeže autoritu právě natolik, nakolik obsahuje a potvrzuje nauku jeho předchůdců, i když ji rozvíjí způsobem odpovídajícím tomu, co Církev učila už dřív. Elementární pravidla interpretace magisteria navíc říkají, že nauka, která má vyšší úroveň autority, bez ohledu na to, kolik desetiletí či staletí je stará, má vyšší váhu než nové učení podané s nižší úrovní autority. Úroveň autority se měří typem dokumentu, v němž je nauka uvedena, nebo příležitostí, při níž je vydána, použitou formulací a dalšími znaky. (Pozn. aut.)
Zdroj:
https://onepeterfive.com/the-new-synthesis-of-all-heresies-on-nietzschean-catholicism/
Vynikající, díky pí mgr. Cekotové za překlad. Kwaśniewski je opravdu mým oblíbeným autorem, má úžasný dar klepnout hřebík na hlavičku.
V článku se píše:
„Biskup Robert Barron, který se inspiroval jinou Balthasarovou novotou, se domnívá, že může seriózně tvrdit, že všichni lidé budou možná spaseni – což je názor, s nímž nesouhlasil náš Pán v evangeliu, Panna Maria ve Fatimě a celá křesťanská tradice až do Druhého vatikánského koncilu“
Paradoxně tato neohraničená naděje ve spásu našla výraz v předkoncilní fatimské modlitbě přidávané k desátkům růžence…
Znamená to, že by korektní znění mělo být „přiveď do nebe duše svých vyvolených“?
Fatimská vložka je v pořádku, vyjadřuje zcela regulérní (byť nerealistické) přání…
Po pravdě řečeno, Balthasar má velmi podobnou ideu. V knize, která je s tímto tématem nejvíce spojována (Was dürfen wir hoffen?) hájí možnost doufat ve spásu všech. Rozhodně netvrdí, že všichni budou určitě spaseni. Vysloveně se tam proti takové interpretaci ohrazuje.
To jen abychom byli spravedliví…
… proto to píšu, ostatně termín „neohraničená naděje“ se vyskytuje v českém překladu rozhovoru s Balthasarem co vyšel spolu s Kordulou. Tam zmiňuje svůj spor na toto téma s nějakým proudem, který označuje za německou „pravici“ a který je přesvědčený, že máme jistotu atd.
Asi není úplně šťastné dělat si takhle snadný cíl z Balthasara.
Fatimská vložka je sice v pořádku, ale pro jistotu v novém kancionále od p. Simajchla po ní není ani zmínka. Podobné nerealistické přání se nachází v modlitbě Odpočinutí lehké dej všem zemřelým…
fidelibus defunctis + pohled na ciferník doby 🙂
Requiem aeternam dona eis, Domine. Žádné „všem“ tam nevidím.
Třeba je to jen v českém překladu této modlitby?
V oficiálním schváleném překladu (stačí se mrknout do českého misálu) nic takového není a to, že nějaké babky po Rosariu nebo Angelus Domini odříkávají špatný lidový text, který se kdysi naučily od svých (btw. předkoncilních) babek, na věci nic nemění.
Víme, že Bůh chce všechny lidi spasit. V tom případě nevidím problém ani ve znění modlitby z Fatimy („Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které Tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“) ani ve znění české prosby za duše zemřelých: „Odpočinutí věčné dej všem věrným zemřelým, ó Pane.“
Ad jl: Bůh chce, aby šichni lidé byli spaseni, to je článek víry a také výrok Písma sv., konkrétně 1 Tim 2,4. Fatimská vložka je s tím naprosto v souladu. Že ale všichni spaseni nebudou, protože mají svobodnou vůli a nesáhnou k nezbytným prostředkům spásy, to je jiná stránka věci. Výroky Krista v evangeliích o pekle i výroky z církevně uznaných mariánských zjevení jasně ukazují, že do pekla přijde mnoho duší, proto nelze ani doufat ve spásu všech, i když za spásu všech se máme modlit s tím, že tato naše modlitba pomůže či přispěje k obrácení a záchraně alespoň některých, kteří jsou na cestě do pekla.
Pozor, mýlíte se. Že Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni, článkem víry není! Nikdy jako článek víry definováno nebylo a mnoho (a slovutných i svatých) bohoslovců tento výrok popíralo. Chápeme-li tedy „chce“ v této definici jako vůli skutečnou a upřímnou, vztahující se na lidi po pádu Adamově, nikoliv jako pouhé zalíbení Boží ve věcech čiře možných.
Článkem víry je, že Bůh po hříchu prvotním vůlí záliby, opravdovou a předchodnou chce mimo předurčené i jiné lidi spasit, a že Kristus nejen pro předurčené, ale i pro zavržence, alespoň věřící, svou krev vylil a na kříži trpěl.
Sententia fidei proxima je: Bůh i po hříchu prvotním má skutečnou a upřímnou vůli předchodnou spasit všechny lidi aspoň dospělé, a že Kristus rovněž skutečně a upřímně za ně zemřel.
Že Bůh chce vůlí opravdovou, předchodnou a upřímnou spasit i děti zemřelé bez křtu (kde jsou největší námitky), je již „pouhá“ sententia pia et probabilis, kterou od jisté doby zastávají bohoslovci téměř všeobecně.
Podrobněji viz cca 70 stránkové pojednání „O spasné vůli Božské“ z pera Dr. Josefa Pospíšila v ČKD: http://depositum.cz/knihovny/ckd/strom.clanek.php?clanek=29268
Vždycky jsem si říkal, jak je možné, že se bez mrknutí oka zlikvidovali „rudí“ Indiáni a na černoušky se nahlíželo jako na zvířátka a taky se tak s nimi jednalo, podobně na Aztéky, Inky, Indy, Filipínce a mnohé jiné. Velmi moc děkuji za Váš příspěvek, včetně daného článku, velmi moc mi k tomu napověděl …
Jen bych měl dotaz – i když jste žádnou definici na dané téma nenašel, co výroky Písma? Třeba 1 Tim 2,4.
Mimochodem – článkem víry také nebylo definováno, že je Bůh. Ale to jistě dobře víte.
Ad J. Klecanda. Milý pane, myslím, že byste se měl lépe seznámit s historickými fakty a nepřijímat slepě zednářsko-komunistické lži. I když Španělé skutečně latinskoamerické domorodce přiváděli do otroctví a někdy i likvidovali, tak papež Pavel III. už ve 30. letech 16. stol. vydává dekret zakazující jejich zajímání do otroctví, špan. král a současně něm. císař Karel V. na základě intervence dominikána a později biskupa bl. B. las Casase vydává dekret, jímž prohlašuje domorodce za plnoprávné poddané španělské koruny. Proto také mohli Španělé vstupovat ve sňatek s indiány a dalšími latinamer. domorodci – a tak vznikly dnešní latinskoamerické národy. Je sice pravdou, že Španělé toto všelijak obcházeli, stejně tak Portugalci, nicméně je také pravdou, že jezuité vytvořili v Lat. Am. své redukce pro indiány, jimž se tam dostalo skvělé možnosti rozvoje a uplatnění, takže sám protestant Leibniz se tomu obdivoval.
A ještě ad otroctví černochů atd. Papežové ostře proti tomu vystupovali, už sv. Pius V. v 16. stol., dále mj. Benedikt XIV. v pol. 18. stol., Řehoř XVI. a bl. Pius IX. v 19. stol., Lev XIII. potom prosadil v Brazílii spolu s tamními biskupy zrušení otroctví v 80. letech 19. stol.
Evidentně jste odkazovaný článek nečetl. Kdyby ano, nemohl byste psát to, co píšete.
Nehodlám takto v internetové diskusi vysvětlovat každému (tím spíše někomu, kdo si ani nedá tu práci se s věcí trochu více seznámit) složité teologické problémy a subtilnosti. To samé platí pro Dr. Malého.
Buď věta o všeobecné předchodné a opravdové vůli spasit všechny lidi článkem víry je, a nebo není. Tertium non datur. Faktem je, že není. Kdyby byla, museli bychom za heretiky prohlásit pěknou řádku teologů, kteří z herezí nikdy obviňováni nebyli.
Z reakce Dr. Malého (kde míchá jabka a hrušky) jsem na pochybách, zda dost dobře rozumí katolické nauce o predestinaci (česky předurčení). Budí to na mě dojem (např. termín „blud predestinace“), jakoby měl za to, že s naukou a termínem „predestinace“ přišli snad Hus nebo Kalvín.
Odcituji na závěr jen kousek z toho článku, který jste nečetl:
„Bludaři onino [pelagiáni a semipelagiáni] tvrdili, že Kristus za všechny lidi beze všeho rozdílu úmyslem naprosto stejným a vůlí úplně rovnou se obětoval, tak že všichni lidé v zásluhách smrti jeho stejnou měrou podíl berou. Spása a zátrata jednotlivců závisí tedy výhradně na vůli lidské. Proti této liché nauce dokazoval sv. Augustin a po něm všichni slovutní scholastikové, že Kristus sice pro všechny lidi beze všeho rozdílu zemřel, avšak způsobem a úmyslem nestejným, jinak pro předurčené, jinak pro zavržené, an oněm milostí účinných, těmto ale toliko dostatečných zasloužil.“
Více už se k tomu vyjadřovat nebudu. Opět jsem se přesvědčil, že to skutečně nemá cenu. Minimálně pro ty, kteří zde v diskusích reagují. Možná pro někoho, kdo to jen čte, to smysl přeci jen nějaký mělo.
Ad :): Zacházíte do zbytečných a pro tuto debatu neplodných subtilit. Teologii jsem studoval, takže je mi jasné, co je to predestinace a jak o ní pojednává sv. Augustin (jinak než bludaři Wickliff, Hus a Kalvín). On se domnívá, že Bůh sice předurčil některé lidi k věčné spásse, ale jiné nikoliv, těm druhým dal ale přece jen dostatek milostí, byť méně než těm prvním, aby spásy mohli dosáhnout. Takže je pravdou, potvrzenou i sv. Augustinem, že Bůh opravdu chce, aby všichni lidé byli spaseni – a jak jsem Vám dokázal na základě definic Trid. koncilu, je to článek víry. ty teologické nuance o předchodné vůli apod. na tom nic nemění, což opravdu, ať děláte, co děláte, neoddiskutujete.
Ad 🙂 Myslím, že se nemýlím. To, co uvádíte jako článek víry, je v podstatě totéž, co říkám já, když píši o tom, že Bůh chce všechny lidi spasit. Jinak Vám tady uvedu citaci z věroučných dokumentů Tridentského koncilu, které jsou závazné:
„Proto se stalo, že nebeský Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy poslal k lidem Krista Ježíše, svého Syna…..aby vykoupil jak Židy, kteří byli pod Zákonem, tak aby i pohané, kteří nenásledovali spravedlnost, tuto spravedlnost uchopili, a tak aby všichni dosáhli přijetí za syny….“ (Dekret o ospravedlnění, hl. 2, in Dokumenty trid. koncilu, Praha 2015, str. 34). Tato definice je myslím jasná: Bůh chce, aby všichni „uchopili tuto spravedlnost….“ a byli spaseni. Dále zde otcové koncilu ale říkají: „Skutečně, třebaže On zemřel za všechny, přesto ne všichni obdrží z dobrodiní jeho smrti, nýbrž jen ti, s nimiž je sdílena zásluha jeho utrpení….“ (tamtéž hl. 3). Spaseni budou tedy jen ti, kteří budou s ním „sdílet zásluhy jeho utrpení“, čili ti, kteří budou sami chtít a využijí plodů jeho vykupitelské smrti. Už z toho, že zemřel za všechny (dobrovolně), logicky vyplývá, že chtěl spasit všechny.
Pozor, abychom neupadli do bludu predestinace, tj. že Bůh předurčil některé lidi ke spáse a jiné k zavržení! K tomu může snadno dojít, když popřeme, že Boží vůlí (přáním) je spása všech lidí. Trid. koncil říká: „Kdo by prohlásil, že milost ospravedlnění je údělem jen těch, kteří jsou předurčeni k životu, zatímco všichni ostatní, kteří jsou povoláváni, jsou sice povoláváni, ale milost nepřijímají, protože jsou Božskou mocí předurčeni ke zlému, ten nechť je vyobcován!“ (cit. práce, str. 49, kánon 17). Mimochodem, blud predestinace byl odsouzen již kostnickým koncilem, který odsoudil Wickleffovy i Husovy nauky.
Ad :): A ještě dovětek: Jak mám rozumět Vaším navzájem si odporujícím vyjádřením?
Píšete v příspěvku 13.9.:
„Článkem víry je, že Bůh po hříchu prvotním vůlí záliby, opravdovou a předchodnou chce mimo předurčené i jiné lidi spasit, a že Kristus nejen pro předurčené, ale i pro zavržence, alespoň věřící, svou krev vylil a na kříži trpěl.“
A v příspěvku 15.9. naopak píšete: „Buď věta o všeobecné předchodné a opravdové vůli spasit všechny lidi článkem víry je, a nebo není. Tertium non datur. Faktem je, že není.“
Váš první příspěvek, který správně uvádíte jako článek víry, říká přece jinými slovy jasně, že Bůh chce všechny lidi spasit (jak jinak rozumět výrazu „i jiné lidi“). Jak to, že ve svém druhém příspěvku toto evidentně popíráte? Jednoznačně si odporujete, nota bene slova sv. Pavla 2 Tim 2,4 jsou jasná.
Píšete „[…] jasně ukazují, že do pekla přijde mnoho duší, proto nelze ani doufat […]“. Balthasar se ohledně vědění a doufání vyjadřuje obezřetně:
„Jak může někdo ztotožnit doufání s věděním? Doufám, že se můj přítel zotaví ze závažné nemoci – snad to proto i vím?“
Myslím, že to jen potvrzuje, jak je ze strany autora nešťastné a zbytečné strefovat se do „novot“ Balthasara. Za situace, kdy se kupř. katolíci nezpovídají, čímž naplňují to, co autor snaží hledat na někom, kdo je velmi opatrný.
Ale také to ukazuje zajímavý aspekt fatimské vložky.
ad jl: Pozor! Já píši ne o tom, jestli ten či onen konkrétní člověk přijde do nebe (tady je doufání na místě), ale o tom, že do pekla přijde obecně mnoho duší, i dkyž nemůžeme samozřejmě vědět, kdo konkrétně. Když sjem napsal, že „nelze ani doufat“, tak tím míním doufat v to, že peklo bude prázdné a že tam nikdo z lidí nebude. Takové doufání je omylem, bludem, neboť Písmo sv. říká něco jiného.
Dokonale kuriosni – autor tu zhnusene popisuje věci, které minimálně tradiční katolíci dávno vědí. K tomuto comming out mu však gratuluji.
O to paradoxnejsi se jeví jeho „zaklinani“ nesvatym Janem Pavlem II., který na současném marasmu nese lví podíl viny.
Ale třeba autor i v tomto směru prohledne… za pár let.
Žádné zaklínání Janem Pavlem II. v článku (ani v jiných textech autora, byť netvrdím, že znám všechny) nevidím. Větu „I v takzvaných konzervativních kruzích se dnes ve skutečnosti stává módou nálepkovat katolíky, kteří zastávají a učí to, co v Katechismu katolické církve učí i Jan Pavel II., jako ,fundamentalisty´“ těžko považovat za zaklínání Janem Pavlem – jen konstatuje, že čas oponou trhnul a to, co bylo před pár lety mainstreamem, vyhlíží dnes jako fundamentalismus i pro leckoho, kdo se považuje za koncilu věrného konzervativce.
Peter Kwasniewski je tradičním katolíkem dávno a žádného coming outu mu není třeba – k tomu došlo už před řadou let, po které píše např. na Rorate Caeli.
… a neb kdysi jsem v nadsázce poznamenal, že si wojtyliáni založí nomácké kněžské bratrstvo Jana Pavla II. až revoluce přitvrdí a zajde to ještě dál.
Tak, jako se to stalo už mnohokrát v dějinách Církve, kdy nějaký myšlenkový pohyb nebo vývoj byl impulsem pro vznik něčeho nového. Kdyby lidé více a detailněji studovali dějiny Církve, možná by ubylo té výlučnostní hysterie, jíž se bohužel někteří tzv. tradiční katolíci vyznačují v míře silně zvýšené, často se považujíce za „svatý zbytek“ přede dveřmi parusie. 🙂
Je pak úsměvné, když se v nějakém historicky krátkém časovém úseku přede dveřmi očekávané parusie (kterou si dotyční představují jako jediné možné řešení pro ně jinak neřešitelné situace dějin, Církve, společnosti) nakupí fronta čekatelů se svými partičkami a pak se v té frontě navzájem mydlí. 🙂
A už bez úsměvu lze bohužel napsat: jakákoliv iniciativa mezi těmi, kteří se označují za tradiční katolíky, v nich vždy vyvolá střet, který nakonec vede k pohrdání „těmi druhými“. FSSPX a FSSP, Mezinárodní report a Institut sv. Josefa, Te Deum a Rex – a tak by šlo pokračovat dlouho … někdo začne s nějakou iniciativou a jiní se na něj a na samotnou iniciativu vrhnou s intenzitou hladového vlka. Jakoby už dávno sv. Pavel nepsal: „já jsem Petrův, já jsem Pavlův, já jsem Appolův, já jsem Kristův“ …
Paní Lucie Cekotová na jiném místě píše o situaci v Brně a v brněnské diecézi. Osobně znám z doby, kdy jsem byl krátce zaměstnancem ministerstva školství, tamějšího současného biskupského vikáře pro pastoraci. Před cca 5 lety jsem ho nahodile potkal. A ptal jsem se ho také na Černovice. A jeho odpověď? „Jistě, že bylo velkých obav z Černovic – ale když jsme viděli, jak tam probíhal vnitřní vývoj, jak tam probíhala personální pastorace, pochopili jsme, že z této aktivity nic nehrozí. Jejich existence je vůči brněnské diecézi marginální. “
Co k tomu dodat? Obávám se, že nic.
Přání otcem myšlenky, řekla bych. Byla jsem v Černovicích na Boží Tělo a ještě před tím na kterýsi mariánský svátek, kdy v Brně – jak jinak – jiná tradiční Mše sv. nebyla a já jsem tam měla cestu. Bylo narváno. A byla to nádhera, musím říct. Takže uvedený výrok pana biskupského vikáře zní trochu jako kyselé hrozny.
Je krásné, že tam bylo plno. Netuším, co to znamená početně, ale s počtem těch, kteří jdou v neděli v brněnské diecézi do kostela, to asi bude zlomek nebo zlomeček, nebo se mýlím? Samozřejmě, že v Božích plánech to není o počtech, ale my lidé jsme zvyklí je vnímat, že ano?
Internet je ale poměrně pln lidí, kteří z tamější farnosti vyjadřují osobní zklamání a osobní neúčast tam. Není náhodou takových stejně nebo dokonce více, než těch, kteří tam nyní dochází pravidelně na bohoslužby? A jaká je účast na bohoslužbách ve všedních dnech?
Osobně se obávám, že toto místo přispělo ke štěpení tzv. tradičních katolíků víc, než co jiného.
To se nesmíte divit. Modernisté a jejich kumpáni jsou jednotni, protože je Ďábel nepotřebuje rozhánět.
U tzv. tradičních je patrné nejen to, že v takto malých skupinkách se vždy najde někdo s poruchou osobnosti a takoví lidé bývají rádi ředitelé zeměkoule a pak se můžete dočkat různých patologických věcí.
Je třeba to hemžení sledovat s odstupu a s humorem.
Ad J. Klecanda: Mohl ybch o tom psát poměrně hodně, ale z nedostatku času se omezím jen na toto: Jak to, že kostely NOM se pomalu, ale jistě vyprazdňují, chodí tam čím dál méně lidí, zatímco na Faměrku, a nejen na ni, ale všude na tradiční liturgii, přichází čím dál více lidí, postupně to narůstá, i dkyž samozřejmě počet věřících chodících na NOM je (dosud stále) podstatně vyšší?
Toho sa tiež obávam..kult osobnosti má veľkú váhu u mnohých
Ad Karel:
Domnívám se, že správně ta modlitba zní:
Odpočinutí věčné dej našim VĚRNÝM zemřelým, ó Pane…
Mohu jen glosovat:
Nietzsche má s křesťanstvím společné jen to, že byl synem luteránského pastora. Když jeho otec předčasně zemřel, Nietzsche promítl ve své dětské víře vinu za to na Boha, který nevyslyšel jeho modlitby za záchranu. Je to tragický příklad člověka, jehož víra nedospěla a kterého jeho revolta proti Bohu dovedla až k nenávisti ke křesťanství a nakonec ke smrti v šílenství – možná přítomnému v latentní formě už v dětství. Tvrdit, že v podstatě choromyslný filosof, vzor nacistů, má něco společného s 2. VK je převelice zlovolné a hlavně nesmyslné. Nebo snad byl 2.VK shromážděním rasistů pod vedením papeže???
Článek je čistou synkrezí všech možných protikatolických hnutí či herezí promítnutých na (autory) 2.VK. Stará metoda přišít všechny ďábly tomu, koho nenávidím. Ad hominem ad absurdum.
Žít a modlit se „tak jako to dělali katolíci vždycky ….“ autorovi a jeho stoupencům nikdo nebrání. Žádného výsměchu ani nenávisti jsem si (přinejmenším ve svém okolí) opravdu nevšiml
Označovat třeba T. Chardina za poskoka kohokoli je „argument“ na stejné duševní úrovni, jako by bylo tvrdit, že Kwasnievski je něčí běhnou….
Přičítání jakéhokoli podílu na marasmu (komentář Fr. Alberta) svatému J. P. II. je spíše ukázkou marasmu přispěvatele, který nechápe, jaký lví podíl má právě sv. J.P.II. například na tom, že smí vůbec cokoli o víře psát a býti veřejně T.O.P., aniž by mu hrozil kriminál. Ale třeba ho coming out teprve čeká …
Tolik textu a žádný smysluplný argument…
Pravda. Spojení „Nietzscheovský katolicismus“ je intelektuálně asi tak smysluplné jako „vepřové hovězí“, jen to zní filosofičtěji. Proto ta glosa = poznámka. Více opravdu nelze.
Je to asi tak stejně smysluplné, jako neomodernidtický „katolicismus“, který přesně popisuje…
Já vám hodně ležím v žaludku 🙂
Nesvaty papež má na pádu komunismu možná svůj malý podíl, nicméně jako pastýř fatalne selhal – stačí vzpomenout jeho organisaci synkretickeho setkání v Assisi, šikanu tradičních katolíků (jeho přístup k mons. Lefebvre byl odporny), nezpochybnitelny podíl na jmenování nedobrych kardinalu, biskupů, atd. atd.
Opravdu mne to mrzí, pane Vlcku, lež opět nechapete.
Ale kdeže, nikde mi neležíte. Ani v žaludku, čehož by se ostatně dalo snadno zbavit. Ale díky za poznámku. Pro mne je svatý Jan Pavel II (i přes případné chyby) jedním z největších papežů. Mimo jiné i pro odvahu uspořádat setkání v Assisi. Skutečně nechápu, že to někdo nechápe. Ale jsme v církvi všeobecné, vejdou se do ní tudíž i dva nechápající 🙂
Assisi byla obrovská ostuda a selhání papeže. S jeho požehnáním byl Bůh urážen modloslužbami konanými na posvěcených oltářích. Tomu se říká svatokrádež, a je to těžší hřích než vražda.
veď baziliku v Asissi niečo postihlo, nebolo to varovanie?
Assisi bylo snahou v bipolárním světě ukázat jinou cestu než násilnou konfrontaci. Snaha napovědět lidem různého vyznání skrze setkání vrcholných představitelů jejich vyznání, že se nemusí navzájem v nenávisti zabíjet, jak se to bohužel v tisících případů děje každým dnem, nám může připadat směšná nebo velmi směšná, ale jen Bůh ví, kolik lidí při pohledu na to společné setkání odložilo mačetu, připravenou na svého souseda „jinověrce“.
A pokud jste pozorně a detailně studoval historii prvního setkání, jistě dobře víte, že v ní také byla skryta snaha o prohloubení spolupráce a společné aktivity s pravoslavnými, především s řeckým patriarchou a dalšími autokefálními patriarchy se snahou umenšit vliv moskevského patriarchy v jeho odporu proti procesu překročení rozkolu.
Jasné omyly také jasně ukázaly, kudy cesta nevede. Posoudit, co je více svatokrádežné, zda nahrazení kříže soškou Budhy nebo sloužení mše na úmysl panovníka, který si chce u Boha vyprosit zdar při chystané válce proti jinému katolickému panovníkovi a jeho zemi, ponechávám na Bohu.
Miešanie kultov v Assisi bolo tragikomické. Behal po svete, šaškoval s mladými, a tak zanedbával povinnosti riadiť Cirkev
Teilhard samozřejmě poskokem zednářství byl ať už měl nebo neměl zástěru. Byl to heretik a jako „vědec“ se dopustil podvodu, kdy přinesl do pořížského muze evidentní falsifikát, se kterým ho vyhodili.
Nebyl to ani dobrý vědec, ani dobrý teolog, ale heretici se dodnes na něj odvolávají. Jeho teorie je perverzně gnostická.
Zlý Montini , hodný JPII.
Vďaka za múdry článok a jeho preklad, naozaj kto žije podľa tradičnej morálky a nemusí byť ešte ani veľkým katolíkom, je na výsmech svojmu okoliu a mať šťastie stretnúť kňazov, ktorí by si konali zodpovedne a obetavo kňazskú službu je takmer zázrakom. Svet vyzerá ako vyzerá, každý by ho chcel zmeniť pomocou iných, tak aby si on mohol žiť po svojom ako mu to vyhovuje, zmeniť by sa mali predovšetkým tí druhí Ľudovít
Já jsem ateista a z těch zel v prvním odstavci vykazuji jen to poslední. Jenom abyste si nás nepředstavovali jako žrouty, pijany a esesmany pochodující s děťátky nabodlými na bajonetech.
Ad Ignác Nechápu kde berete odvahu tvrdit, že Fatimská vložka obsahuje nerealistické přání.Jsou to nezpochybnitelná slova Panny Marie,vložená do úst dětem Lucii,Františkovi a Jacintě.Pokud by potřebovala jakékoliv upřesnění,jistě by ho Panna Maria neponechala až po sto letech na Vás.Srdci dítěte netřeba složitých výkladů.K.P.
Míjíte se s podstatou…
Deptání slabých – to je fakt dobrá charakteristika Supermana, autor ho asi ani nečetl ani neviděl…