Raději smrt než hřích – Slovensko má novou blahoslavenou
Dnes byla na Slovensku blahořečena Anka Kolesárová (1928-1944), mučednice čistoty, kterou zavraždil rudoarmějec, kterému odmítla být po vůli. Toto blahořečení vyvolalo na Slovensku velký rozruch a zuřivé výpady bezvěrců a liberálů, které se soustředily jak na samotný koncept mučednice čistoty, tak především na heslo s touto mučednicí velmi vhodně spojené: „raději smrt než hřích“. Zároveň též ukázalo smutný obraz současných slovenských katolíků, kteří s dříve zmíněnými diskutovali a hájili toto blahořečení, ovšem často naprosto chybnými a nesmyslnými argumenty a konstrukcemi, které katolickou víru v lepším případě zamlžovaly, v horším zcela popíraly.
Klasický příkladem zmateného článku zmatené moderní katoličky může být třeba text Anka Kolesárová – mučeníčka čistoty, alebo fanatická kresťanka? Těžko ale autorce její zmatenost a neznalosti při dnešní úrovni katecheze vyčítat. Koneckonců mne nepříjemně překvapili i daleko vzdělanější a konzervativnější katolíci, kteří také neváhali napsat, že heslo „raději smrt než hřích“ bylo nevhodně zvoleno, či dokonce, že nic takového po křesťanech Církev ani Bůh nepožadují, resp. že taková velká svatost není vyžadována po každém. A bohužel, dosti zmatené a zavádějící je i vysvětlení KBS. Člověk při pohledu na takový úpadek už má jen dvě možnosti: bezmocně plakat, nebo se snažit se vysvětlit to, co před koncilem věděly i malé děti a po koncilem odstartovaných „nových letnicích“ už většinou neznají ani dospělí (taky)katolíci a nedokáží jasně vysvětlit ani biskupové a mluvčí biskupských konferencí.
Vraťme se nejprve k nové světici. Anka Kolesárová byla zbožná katolická dívka a poloviční sirotek. Její krátký, ctnostný a zbožný život se završil 22. listopadu 1944, kdy si ji vyhlédl jeden z právě dorazivších „osvoboditelů“ a dal jí na výběr: buďto se s ním vyspí, nebo ji zabije. Když odmítla, povolil jí jednověté rozloučení s otcem a zastřelil ji…
Výše odkazovaný článek (jako i další „obhájci“ blahořečení ) mluví o tom, že to oficiálně používané heslo „raději smrt než hřích“ je nepřípadné. Že Anka před vrahem utíkala do sklepa, tedy se snažila utéci, tedy nechtěla zemřít. Je to poměrně naivní tvrzení, protože ze sklepa nebylo kam utéci. Mohla maximálně tak doufat, že si to ten voják rozmyslí, což asi tedy rozumně nedoufala. Navíc i kdybychom v hesle „smrt“ změnili na „téměř jistou smrt“, na podstatě věci to vůbec nic nezmění.
Ještě horší je ovšem druhá linie argumentace proti tomuto heslu, která tvrdí, že by Anka, pokud by se podvolila, nezhřešila. Někdy i doplněná tvrzením, že přístup „radši smrt než hřích“ po katolících nikdo nepožaduje, protože to je jen pro velké světce. Tu druhou blbost asi nemá smysl nějak zvlášť probírat, je to hereze jak Brno. Všichni jsme povoláni ke svatosti, od nás všech je požadováno nikdy nehřešit, a to nikdy se týká i případů, kdy to znamená smrt. A k té první lze říci jediné: není to pravda. Žena samozřejmě nehřeší, když je přemožena a znásilněna. Nesmí ale s útočníkem spolupracovat (což je přesně to, co po ní žádal). A má se bránit, pokud má reálnou naději, že se ubrání (což v tomto případě evidentně nebylo ve hře). Nejde přitom o nějaký specifický požadavek na ženy, které čelí znásilnění, ale o přímočarou konkrétní aplikaci zcela obecné zásady katolické morálky, zavazující všechny katolíky.
Je totiž jednou z nejzákladnějších tezí katolické morálky, že žádná hrozba, žádný nátlak, žádný strach ze smrti, prostě nic nemůže ospravedlnit vědomou aktivní účast na zlém jednání.¹ Takový nátlak samozřejmě sníží závažnost hříchu, ale nikdy ne natolik, aby těžce hříšné jednání přestalo být těžce hříšným. Proto šli první křesťané raději na smrt, než aby se nechali přinutit obětovat pohanským bohům, proto šli katolíci v Anglii raději na smrt, než by přísahali na rouhavé zákony Jindřicha VIII., proto šli kněží, řeholníci a řeholnice v revoluční Francii raději na smrt, než by přísahali na bezbožnou ústavu a porušili své posvátné sliby, proto šli mladí katolíci v Africe raději na smrt, než by sdíleli lože s homosexuálními kmenovými vůdci, proto se sv. Jan Sarkander a další mučedníci zpovědního tajemství nechali umučit k smrti či zavraždit, než aby vyzradili zpovědní tajemství (resp. lhali o obsahu zpovědi) etc. … Z toho, co víme o Ančině smrti, není pochyb o tom, že po ní vrah vyžadoval (stejně jako tomu bylo např. v případě sv. Marie Goretti) její aktivní spoluúčast. Tedy to, co mu v žádném případě nesměla dát.
Snad se v dnešním světě najdou takoví, kteří to z příkladu nové světice pochopí a předají dál.
Poznámky:
- Více viz článek otce Hakla Vliv donucení a strachu na odpovědnost za hřích
Takže milý Ignáci, věřím, že pokud by ti hrozilo brutální mučení, že to všechno vydržíš ve jménu katolické morálky, když nám to tu dáváš za příklad. Vítězstvím na ruským vojákem není smrt, vítězstvím by byl život. Když už ho nemohla rovnou zabít, tak mu měla dát. Kdyby mu totiž dala, tak by žila, kdyby žila, mohla se mu pomstít jenom třeba tím, že by založila rodinu.
Vítězstvím není žít dlouho, ale žít svatě. Jestli to ve jménu Boha (nikoliv katolické morálky) zvládnu, to opravdu nevím, jsem člověk slabý a hříšný. S Boží pomocí je možné všechno.
I trolit se musí umět.
Odpovedám Ti ja,Slovenka.
Taký slovník a také vyjadrenie na tomto mieste,si si mohol odpustiť.
Patrí do krčmy a nie na tieto stránky.
Nemôžeš vulgárne urážať každého,kto myslí inak,ako Ty.
Blahoslavená Anna Kolesárová sa rozhodla dobrovoľne.
Je nádherným vzorom čistoty a panenstva v dnešných časoch.
Ďakujem pánovi Pospíšilovi za článok.
Pan Pospíšil mám pravdu.
Ježíš hovoří jasně, že se nemáme bát těch, kteří zabíjejí tělo. Podstatný je věčný osud nesmrtelné duše.
Je Kristem hlásaná pravda, že největším nepřítelem člověka není fyzické utrpení na zemi, ale hřích, který jakožto urážka nekonečně svatého Boha zasluhuje nekonečný trest. To bohužel pokoncilní církev opomíjí zdůrazňovat.
Opravdový křesťan musí počítat s utrpením a mučednickou smrtí pro Krista. Skutečné vítězství je vítězství čisté lásky nad hříchem.
*Pan Pospíšil má pravdu.
Vážený pane Pospíšile!
Je to celkem hezký článek, jsem rád, že tato mučednice byla prohlášena za svatou.
Ale když dovolíte, měl bych k Vám dvě otázečky:
1. Proč uvádíte slovo osvoboditelé, které je ve třetím odstavci článku, do uvozovek? (resp. co tím máte na mysli?)
2. V čem konkrétně se Vám jeví vysvětlení KBS, na něž v článku odkazujete, dosti zmatené a zavádějící?
Předem Vám mnohokrát děkuji!
1) Jelikož Rudá armáda s sebou přinášela i rudý teror, znovupřipojení k Československu (o které většina Slováků nestála) a v důsledcích i velmi utlačující komunistický režim, je pojem osvoboditel dosti diskutabilní. O úhlu pohledu zavražděné Anky a její rodiny nemluvě, že ano. aby byl pro Vás někdo osvoboditel, aby si by Vás neměl zavraždit či znásilnit (a ani by to neměl dělat Vašim příbuzným)…
2) Vyjádření obchází to, co vysvětluji v pátém odstavci svého článku (Ještě horší je ovšem druhá linie argumentace…) tak velkým obloukem, že v tomto bodě může neznalý čtenář snadno dojít ke zcela mylnému výkladu.
Vážený pane Pospíšile, děkuji za vysvětlení, ještě bych si dovolil zareagovat:
Ad 1:
Pardon, ale vnímám zde určitou neúctu a směšování. Rudá armáda drtivou většinu našeho území osvobodila od nacistické nadvlády, v tomto směru byla jednoznačně osvoboditelkou. Nevyvrací to ani žádná samozřejmě politováníhodná a odsouzeníhodná doprovodná a následná zla. Bohužel v každé, nebo téměř v každé armádě, bývají znásilňovači, násilníci, šílenci, kruťasové (vzpomeňme kupř. na Japonce), apod., do určité míry není ani divu. Či byste snad byl radši, aby nás SSSR neosvobodil a my zůstali pod nadvládou nacismu? Jistě víte, co s námi nacisté plánovali, to ani ti nejhorší komunisté, kteří se tu dostali k moci. Je v tom velké poučení a trpká zkušenost, někdy k potření jednoho zla Bůh využije zla jiného, alespoň tak se mi to někdy jeví. Takže alespoň těch 120-150 tisíc Rudoarmějců, kteří zde padli, a mnoho dalších, stejně tak mnoho spojeneckých vojáků, si zaslouží naši úctu a vděčnost. Argument, než nás měli osvobodit západní spojenci a ne Rudá armáda, a bylo by to bez takových problémů – to je diskutabilní, neboť vzpomeňme na jednání západu – Mnichov 38, ze strany západních mocností bojkotovaná jednání se SSSR na společném postupu proti Hitlerovskému Německu v roce 39, zapojení spojenců do války také hlavně kvůli Stalinovu tlaku na spojence a postupu Rudé armády, atd. Ohledně následného komunistického režimu, si myslím, že je vhodné neopomenout svobodné československé parlamentní volby v roce 1946, které drtivě vyhrála KSČ. Příčinu tohoto vítězství vidět i v odsunu sudetských Němců je liché, neboť ti byli ještě před odsunem, stejně jako mnozí ostatní zrádci naší republiky, zbaveni našeho státního občanství, což je nepochybně zbavilo i možnosti se takovýchto voleb účastnit.
Ad 2:
“Někdy i doplněná tvrzením, že přístup „radši smrt než hřích“ po katolících nikdo nepožaduje, protože to je jen pro velké světce. Tu druhou blbost asi nemá smysl nějak zvlášť probírat, je to hereze jak Brno. Všichni jsme povoláni ke svatosti, od nás všech je požadováno nikdy nehřešit, a to nikdy se týká i případů, kdy to znamená smrt.“ – K jakému mylnému výkladu článku KBS může člověk dojít? V článku KBS přece není nic o tom, že nemáme povinnost snažit se nehřešit i za cenu vlastního života, o toto se v článku vůbec nejedná, protože se týká jiného tématu, a přístup “radši smrt než hřích“ se týká zcela jiného kontextu, tedy cizího hříchu páchaného na druhé osobě, a tento kontext je v článku důsledně vysvětlen.
“Žena samozřejmě nehřeší, když je přemožena a znásilněna. Nesmí ale s útočníkem spolupracovat (což je přesně to, co po ní žádal). A má se bránit, pokud má reálnou naději, že se ubrání (což v tomto případě evidentně nebylo ve hře). Nejde přitom o nějaký specifický požadavek na ženy, které čelí znásilnění, ale o přímočarou konkrétní aplikaci zcela obecné zásady katolické morálky, zavazující všechny katolíky.“ – Co bylo nebo nebylo ve hře, si myslím, my dva asi těžko posoudíme, ať už se o tom píše cokoliv, nebyli jsme u toho. Samozřejmě, že nechce-li mít člověk podíl na jakémkoliv cizím hříchu, nesmí s oním hříšníkem na jeho hříchu spolupracovat. Ale pozor, jak vím, tak hřích, aby byl těžký, vyžaduje ze strany člověka účast na hříchu vědomou a dobrovolnou, a ta dobrovolnost nemohla v případě Anky Kolesárové být, neboť byla k souloži nucena pod pohrůžkou smrti.
Milý pane Pospíšile, velice Vám děkuji za komunikaci.
1) KSČ drtivě vyhrála v českojazyčné části Československa, ale prohrála na Slovensku. Evidentně se v někt. věcech u tohoto tématu neshodneme. Z pohledu mnoha Slováků lze oprávněně říci, že jeden zlý režim vystřídal druhý…
2) Jste zcela mimo, protože si „vědomě a dobrovolně“ definujete příliš široce. Vizte odkazovaný článek. To, že na Vás někdo namíří zbraň, neomezuje Vaši vůli natolik, aby těžký hřích přestal být těžkým hříchem. Proto máme tolik mučedníků.
Milý pane Pospíšile, nezlobte se, ale nejste příliš konkrétní.
Ad 1: To nic nemění na zmíněných faktech.
Ad 2: Jak to široce? Má to být užší? Tak jak?
Moc děkuji.
Viz v poznámce odkazovaný článek…
Vážený p. Kresťan, „Rudá armáda drtivou většinu našeho území osvobodila od nacistické nadvlády, v tomto směru byla jednoznačně osvoboditelkou.“ – našeho území? To je akože vtip? Vy snáď považujete Slovensko za „Vaše územie“? Pripomínam Vám , že počas Druhej svetovej vojny existoval samostatný Slovenský štát, ktorý okupovaný nebol. Česko-slovenský štát vtedy NEEXISTOVAL.
Pán Snopek, ja myslím, žže pod nás myslel Čechov, Moravanov i Slovákov. Čo sa týka Slovakštatu, bol útvar do veľkej miery vyformovaný liberálmi a slobodomurármi.
Na Slovensku měla KSS 30% , o 10 % méně , než v českých zemích. DS přes 60% , což měli v českých zemích nekomunistické partaje. Díky jejich neschopnosti mohli bolševici v únoru vyhrát.
Ad Křesťan: Milý pane, ono i v případě českého národa, nikoli pouze slovenského, je tzv. osvobození Rudou armádou r. 1945 velice sporné. Nešlo o „osvobození“, ale o nahrazení jedné totality druhou, stejně bestiální. Pokud tvrdíte, že nám odtud nehrozila ztráta národní existence, tak si vám dovolím připomenout deportace Litevců, Ukrajinců, Rusínů, Estonců aj. na Sibiř. Myslíte, že by Stalin nebo jeho nástupci s tím váhali, kdyby se to ukázalo být politicky výhodným? Vývoj dějin šel ale jiným směrem.
A k dalším bodům vašich připomínek: Nenechme si brát mučednice svaté čistoty! Každá katolická dívka má morální povinnost se proti znásilnění bránit, morální teologie (Noldin, Vřešťál) to náležitě řeší, nebudu rozebírat, kdy hřeší a kdy ne, ale mučednictví při obraně svaté čistoty je stejně hodnotné jako mučednictví pro víru a je smutné, že toto někteří „pokrokové“ katolíci rozmělňují.
Promiňte, ale nemohu se zbavit dojmu (ovšem třeba se mýlím), že jsem zde již vícekrát podezříván z něčeho, co není pravda, proto tímto veškerou diskusi ukončuji. A je-li to tak, pak bych asi uvažoval i o tom, že tento web přestanu číst a podporovat.
Děkuji.
To je pravda, ale i pri zle si človek nemá zúfať, nakoniec to možno bolo i dobre, že sme skončili za železnou oponou.
1. Myslím, že ľudia to brali ako nie veľmi oslobodenie, aj keď časom sa ukázalo, že to bolo výhodné pre nás, (keď nepočítam ten teror v 50. rokoch), pretože komunistická zaostalosť nás ochránila pred západným pokrokom. 2. Hovorcom KBS je Kramara, napojený na liberálov, a taký je aj jeho článok, skôr sa snaží ,,ospravedlniť“ blahorečenie pred liberálmi
A ve stejné době měli v Košicích pořádat svůj kontrprochod LGBT.
Článek Slovenské biskupské konference počítá i s takovou možností:
Odlišnost, ktorá vyrušuje. K reakciám na pochod narušující naše pohodlí
Odlišnost vyrušuje. Jedného povzbudí, iného rozčúli. Núti uvažovať, konfrontovať sa s príkladom marginalizovaného. Dokáže byť vzpruhou, aj tŕňom v oku. Netreba sa preto znepokojovať, keď na sprevod prehliažaných prichádzajú aj negatívne reakcie. Nič nového pod slnkom.
[…]
Ak by sprievody nechávali svet na pokoji, ich zmysel by bol otázny. Lenže vyrušujú. Do ľudských sŕdc vkladajú semienka na rozmýšľanie. Niekde sa stretnú s úrodnou pôdou, inde s alergickou reakciou. Vždy sú však príležitosťou na vysvetľovanie a vydávanie svedectva
[…]
Na záver prianie: aby sa dnešný svet, ktorý tak ochotne odsuzuje, nezabudol pozrieť do zrkadla skôr, než odmietne možnosť vydat lásku. Ona nás totiž – tak či onak – vyrušovať neprestane.
Podľa mňa bola hanba tento komebtár KBS (liberála Kramaru). Naši biskupi sa môžu hanbiť, že ho pretláčajú, asi sa nepoučili zo škandálov a pohoršení, čo liberálni kňazi spôsobili v USA
Mt18,8-9
Zřejmě mnoho věřících v Pána Ježíše dosud nechápe, že být křesťanem a žít tak, jak to požaduje evangelium, není procházka růžovým sadem a to, že máme následovat svého Mistra a Pána, třeba až na smrt, je Boží nárok a požadavek, nikoliv něco, čemu se lze vyhnout nebo obejít. Je na naší svobodě, zda zvolíme život pro Pána a s tím i nutný boj s hříchem nebo budeme opovážlivě spoléhat na jakési námi vykonstruované teze o milosrdném Bohu, který nakonec prý stejně všechno odpustí – bez námahy, bez pokání z naší strany. Samozřejmě – naší změkčilosti a duchovnímu ignorantství by taková karikatura Boha více vyhovovala, ale kde by pak bylo to Ježíšovo …pojď za mnou, vezmi svůj kříž a následuj Mě. Pán za nás, za naše hříchy a kvůli naší spáse, nesl kříž až na Kalvárii. A On je náš Učitel a Mistr, kterého máme s láskou a svými kříži následovat, pokud jednou chceme žít věčně s Ním v Božím království. Vypadá to, že mnozí věřící ve skutečnosti nevěří tomu, co Pán hlásal, jeho Slovo neráčí brát vážně a žel, mylně doufají, že se nějak do nebe prokličkují, ale zapomínají, že svobodnou vůli, kterou každý má, nám Pán nebude znásilňovat a nutit nás, abychom se duchovně probrali ze smrtelného spánku a přestali být pošetilými pannami, kterým došel olej. Každý si může svobodně zvolit své směřování a každým dalším okamžikem si také sám volí. – Bůh nikoho nebude k ničemu nutit, protože respektuje dar svobodné vůle, který nám dal…
Galatským 6,7-9
„Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí věčný život.“
1.Tes 2,11
„Víte přece, že jsme každého z vás, jako otec své děti, napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolala do slávy svého království.“
je třeba zdůraznit že první sled šla fronta kde se bojovalo, druhý sled šli pohunci židobolševika Berii kteří zabíjeli rabovali znásilňovali a sbírali do gulagů
Ono znásilňovali masovo i Američania v Nemecko, iba protokonciloví katolíci (kňazi a biskupi) to tam tajili, aby sa ľudia nepridali k Sovietom. S týmto odhalením prišla jedna nemecká historička
a jaký postoj k tomu zaujímá „pravověrný“ slovenský katolík Dučák?
Ak chce „pravoverný“ český kvázi katolík Josef poznať moje postoje, v prvom rade musím uviesť, že som o Anke Kolesárovej napísal 2 články:
http://www.priestornet.com/2014/05/kto-bola-anka-kolesarova.html
http://www.fatym.com/view.php?cisloclanku=2017090042
Ďalšie záležitosti budem komentovať postupne.
Ad T. Snopek:
Milý pane Snopek!
Dovolte, abych zareagoval.
“Vy snáď považujete Slovensko za „Vaše územie“?“ – Použil jste ve slově Vaše velké V, ale já přece nenapsal, že považuji, natož Slovensko, za můj stát. Považuji Československo za československý stát.
“počas Druhej svetovej vojny existoval samostatný Slovenský štát“ – Ok, já to bral podle 1. republiky, která byla československá, ne jenom česká, v duši tak pro mě existovala a existuje, mnozí politici tehdy varovali před jejím rozdělením, a já vždy rozdělení Československa, tedy po revoluci, vnímal velmi lítostivě a jako určitou chybu.
Toť vše.
Děkuji Vám.
Nu, já jsem se sice narodil v Československu, ale jsem Moravák a Československo samotné považuji za tragický omyl a podvod na Slovácích, jimž Češi při zakládání slíbili autonomii, kterou jim ale následně odepřeli, i na Němcích, kterým upřeli rovné postavení ve státě podvodnou fabulací československého národa.
Možná mne pan R.M. opraví, ale já tento zlomový bod chápal vždy tak, že československý národ byl umělý konstrukt pro mezinárodní společenství, aby v nově nárokovaném státě mohla být vykázána nějaká výrazná národnostní většina. Stát se silným německým, maďarským a potažmo ukrajinským prvkem a pouze odděleným českým a slovenským národem by byl chápán jako mnohonárodnodstní bez většinového národa a měl by proto mnohem menší šanci na mezinárodní uznání kvůli obavám o jeho neživotnost.
Z týchž důvodů potřebovali Češi, aby na Slovensku bylo co nejvíce občanů hlásících se k slovenské, resp. československé národnosti. Proto se hodně slibovalo, jak už to v politice bývá i dnes. Když bylo dosaženo cíle, nastalo „pragmaticky“ období reálné politiky. Ale na druhou stranu: Slovákům hrozila totální maďarizace, od které je tato republika ochránila. Slováci neměli žádnou inteligenci, museli tam přijet čeští učitelé, úředníci a dalši profese, aby toto území mohlo normálně fungovat. Zakládaly se tam tak i slovenské univerzity atd. Takže by měli být aspoň trochu rádi a ne chtít hned vše. Časem stejně dosáhli svého.
(Takhle přibližně to aspoň popisuje Peroutka.)
Dosť zásadný problém je, že to bolo o nás, bez nás. Väčšina obyvateľov ,,Slovenska“ bola za zotrvanie vo svojom štáte a vlasti, Uhorsku.
Vážený p. Kresťan,
tu si treba uvedomiť 2 veci:
1) že Česko-Slovensko sa z medzinárodnoprávneho hľadiska skladalo z DVOCH medzinárodnoprávnych subjektov, bez ohľadu na ich národnostné zloženie (to bolo výsledkom mierových zmlúv) a svoju medzinárodnoprávnu legitimitu v skutočnosti nadobudlo až (!) 6.10.1938, kedy sa prešlo z centralistického usporiadania štátu na autonomistické (v súlade s Washingtonskou deklaráciou a Pittsburghskou dohodou). http://jozeftiso.sk/jt/k-zivotu/40-duch-doby/291-zdroje-legitimity-statnej-moci-na-slovensku-v-perspektive-xx-storocia
2) Slovensko ako medzinárodnoprávny subjekt (a tým aj Slováci ako politický národ – natio; predtým boli národom iba v zmysle jazykovom – populus) v skutočnosti vzniklo (!) práve v r. 1918 Washingtonskou deklaráciou. Nakoľko ho však žiaden panovník z Uhorska nevyčlenil, tak jeho územie je stále subjektom Uhorskej koruny.
____________________________________
P. Vladimír M.: to preto, lebo na gymnáziách bola vyučovacia reč maďarčina, ktorú sa žiaci učili ako štátny jazyk od základnej školy, takže s tým nebol problém. Keď vznikla ČSR, tak sa vyučovací jazyk na gymnáziách zmenil a preto bol nedostatok profesorov. Totálna maďarizácia hrozila v dôsledku liberálnej vlády a nie kvôli tomu, že maďarčina bola štátnym jazykom.
Viem, že to bolo nedorozumenie. Ale Slovensko patrí Veľkému Uhorsku, ČSR bola umelý výtvor zednárov. Čomu nerozumiem, že sa niekto v Česku upína k ČSR, keď máte tak krásne a veľké dejiny Přemyslovských Čiech. Tam bol vývoj k nebesiam uťatý a začal úpadok po tom čo rod zo srdca ľudu vymrel, teda ma do toho nič ale určite byť Čechom, tak ČSR mi je (až na pár momentov) ukradnutá a upieral by som sa k podstate svojej identity, a to sú přemyslovské Čechy, podľa mňa, ale to hovorím za seba, s úctou
to je mediální masáží
Slovensko nepatří k Uhrám.
Geopoliticky áno, keďže karpatský oblúk vytvára ochranmé pásmo, všetky naše rieky vedú do Maďarska. Právme- asi áno. Historicky určite, tisíc rokov nevymažeme. Kultúrne-samozrejme. Nábožensky? Keď po Metodovej kliatbe padla Svätoplukova ríša, Boh zázrakmi požehnal dielo Štefama a Ladislava.. nezdá sa mi že by Pán odvtedy znameniami, zázrakmi a svätými anuloval túto svoju vôlu.
Medzinárodnoprávne nie, lebo Slovensko je suverénny štát, ale cirkevnoprávne áno, lebo nemá prímasa, teda, pardon, má: je ním ostrihomský arcibiskup – taký detail.
„Osvobození“ do bolševismu.
Súhlasím s mnohými postojmi p. Pospíšila, ktorý napríklad píše:
„Žena samozřejmě nehřeší, když je přemožena a znásilněna. Nesmí ale s útočníkem spolupracovat (což je přesně to, co po ní žádal). A má se bránit, pokud má reálnou naději, že se ubrání (což v tomto případě evidentně nebylo ve hře). Nejde přitom o nějaký specifický požadavek na ženy, které čelí znásilnění, ale o přímočarou konkrétní aplikaci zcela obecné zásady katolické morálky, zavazující všechny katolíky.“
Jednoznačne súhlasím! A jednoznačne súhlasím aj s ďalšími vetami pána Pospíšila: „Je totiž jednou z nejzákladnějších tezí katolické morálky, že žádná hrozba, žádný nátlak, žádný strach ze smrti, prostě nic nemůže ospravedlnit vědomou aktivní účast na zlém jednání. Takový nátlak samozřejmě sníží závažnost hříchu, ale nikdy ne natolik, aby těžce hříšné jednání přestalo být těžce hříšným. Proto šli první křesťané raději na smrt, než aby se nechali přinutit obětovat pohanským bohům,…“
Toto sú aj moje pevné postoje a ja len ďakujem pánovi Pospíšilovi za článok. Snáď by som len dodal, že negatívne postoje netreba síce podceňovať, ale ani preceňovať. V tom súhlasím so stanoviskom KBS: negatívne postoje vždy boli a vždy budú, ale my musíme na ne reagovať kultivovanou oponentúrou. Tak ako to urobil p. Pospíšil. Ja mu za to môžem len a len poďakovať.
Když loupežník namíří na bankovního úředníka pistoli, má být tento potrestán, když mu vydá peníze?
To je mimořádně hloupá a minuvší analogie…
Takže, když jsem třeba matka tří těhotných dcer, každá čeká trojčata. To je dvanáct lidí. Vrah jim uváže ke krku obranný granát a dá mi velkou konsekrovanou hostí a nesmyvatelný fix. Když na hostii nemaluji rohy, nápis Heil Satan a na druhou stranu Heil Aborzion a Heil LGBT, odpálí ten granát. Teď mi šoupne hostii a fix do ruky. Co bych podle katolické víry měl dělat. Kolik procent tradičně katolických matek myslíte,že by neuposlechli a nechalo zamordýrovst své děti a vnoučata?
Jinak analogie s bankovním úředníkem a vykradačem banky je velmi příznačná, ale očividně se Vám, pane Pospíšile, nehodí, protože byste musel přiznat jisté pochybení ve své úvaze.
Neni protoze vydani penez na rozdil od smilstva neni intrinsece malum.