Nic si nenalhávejme a přiznejme trpkou pravdu: Nikdy v dějinách nebyl úpadek Katolické církve větší než dnes. Jako profesionální církevní historik vím, o čem mluvím a mohu to prokázat. Jde o úpadek věroučný a morální.

Pohled do historie

V minulosti se vyskytlo několik období úpadku Církve, která jsou popisována (a také zveličována) ve všech profánních učebnicích dějepisu. Málo se ale ví, že mravní pokles života kléru i věřících vždycky souvisel s proniknutím nějaké hereze do nitra Církve, buď oficiálně, nebo tichou cestou. Arianismus ve 4. století, před nímž kapituloval i samotný papež Liberius, když odsoudil obránce pravověrnosti sv. Athanasia, způsobil nejen věroučný zmatek, ale i morální úpadek kléru, jak svědčí spisy tehdejších církevních otců.

Arianismus byl naštěstí potlačen. Od konce 9. století zde ale máme novou krizi trvající přes 150 let, jež se týkala především nemravného života římských kněží i věřících a také některých papežů. To opět bylo důsledkem hereze, jež tenkrát plíživě pronikla do Církve. Jednalo se o blud predestinace, horlivě hlásaný mnichem Gotschalkem. Jeho heterodoxie byla sice odsouzena několika synodami i papežem sv. Mikulášem I. (858-67), nicméně se neprovedla dostatečná opatření k zabránění jejím stoupencům šířit tyto názory na církevní půdě. I když oficiálně Církev predestinaci kategoricky odmítala, blud se nerušeně hlásal dále spolu s mentalitou, spočívající v podvědomém přesvědčení, že když jsem „předurčen“ k věčné spáse, nemusím tolik dbát o vzorný křesťanský život. Teprve reformní hnutí z kláštera v Cluny a s ním spojení papežové po r. 1050 (sv. Lev IX., Alexander II. aj.) vyvolalo úžasnou mravní obrodu kléru i lidu a vyvrcholilo požehnaným pontifikátem asketického a hrdinného papeže sv. Řehoře VII. (1073-85). Také hereze začaly být v této době nejen verbálně odsuzovány na synodách a v prohlášeních papežů, ale i uvnitř Církve razantně potírány.

Dalším obdobím velkého úpadku byla potom renezance (14.-16. stol.), spojená mj. se jmény nemravných papežů Inocenta VIII. a Alexandra VI. I na jejím počátku stála heretická mentalita, jež se potichu vloudila do Církve: obdiv ke starověkému pohanství. Ne, nejedná se o studijní zájem o antickou filozofii, umění a kulturu, který byl u sv. Augustina a sv. Tomáše Akvinského naopak pro Církev velikým přínosem, ale o pohanský životní styl, jenž zdomácněl ve šlechtických, měšťanských, ale i v duchovenských kruzích. Cílem lidského života již nebylo nebe – tato pravda se sice nepopírala, ale nepřikládala se jí zvláštní důležitost – nýbrž tato země. Zařídit se na ní a prožít život v luxusu a bohatství, byť i na úkor Božích přikázání, odpovídalo antickému postoji, který tehdejší elity převzaly. Pohanské náboženství bylo někde stavěno na stejnou úroveň s křesťanstvím, existují dokonce doklady, že jistí kněží v mešním kánonu vyslovovali spolu se jmény Spasitele a trojjediného Boha i jména antických bohů Dia, Poseidona, Pallas Atheny apod. Teprve velkolepé obrodné hnutí 16. století, spjaté se jmény sv. Ignáce z Loyoly, sv. Petra Canisia, sv. Karla Boromejského, sv. Filipa Neriho, sv. Františka Borgii aj. způsobilo pod vlivem Ducha Svatého principiální reformu celé Církve, jejímž impozantním projevem byl Tridentský koncil (1545-63, s přestávkami). Šlo o nový důraz na autentickou nauku Církve a dogmatické definice v polemice s protestantismem a o nápravu mravů. Úžasný pontifikát sv. Pia V. (1566-72), jenž vhod i nevhod prosazoval reformní dekrety koncilu, změnil k nepoznání nejen celou Církev, ale i samotné město Řím, které se stalo městem modlitby a nikoli rozmařilosti a nemravnosti jako za Alexandra VI. (1492-1503).

Výsledky Tridentina byly tak působivé, že po staletí už nepotřebovala Církev žádnou další gruntovní reformu. Přesto ale lokálně docházelo k úpadku v důsledku pronikání nebezpečných herezí. Klasickým příkladem je Francie 18. století (a částečně i německé státy), kdy do biskupských funkcí se dostali díky svému utajení svobodní zednáři a tlačili francouzskou církev do pozice propagátora zhoubných protikřesťanských osvícenských idejí (kardinálové Bernis a de Brienne, arcibiskup Gobel aj.). S tím souvisel rovněž rychlý úpadek kázně a mravů u kléru i věřících, i když jádro francouzských katolíků zůstalo pevné a věrné, jak ukázala krvavá Francouzská revoluce, jejíž obětí z náboženských důvodů se staly statisíce katolických duchovních i laiků.

Bodáky dobyvatelských napoleonských armád roznesly nebezpečné osvícensko-liberální myšlenky do celé Evropy. Velcí papežové 19. století Řehoř XVI., bl. Pius IX. a Lev XIII. formovali Církev do sevřeného obranného šiku proti těmto zrůdnostem a jeho dalším odrůdám: hegeliánskému panteismu, materialismu, socialismu a komunismu (srvn. enc. Mirari Vos Řehoře XVI. r. 1832, Syllabus Pia IX. r. 1864 a dokumenty Lva XIII.). Dařilo se, Církev, i když vnějškově oslabena odpady mnoha těch, kdo se dali svést krásně znějícími hesly o svobodě, toleranci pro všechny a ráji na zemi, upevňovala svoji věrouku i disciplínu a na počátku 20. století za pontifikátu sv. Pia X. (1903-14) se díky tomuto nejskvělejšímu papeži 20. století vypořádala také s rozkladným hnutím uvnitř, známým pod názvem modernismus (srvn. encyklika „Pascendi…“ a dekret „Lamentabili“ z r. 1907).

Komunistické krvavé pronásledování sice způsobilo Církvi velké škody, ale zároveň zocelilo věrné katolíky, kteří přinesli nemalé oběti včetně těch nejvyšších. Pozdější odhalení komunistických zločinů ukázalo, že Církev, jež několika papežskými dokumenty, především encyklikou „Divini Redemptoris“ papeže Pia XI. z r. 1937, odsoudila bezbožecký komunismus jako závažné zlo, měla pravdu.

Pokoncilní vývoj

Ďábel ale nikdy nepřestal a nepřestane ve svém úsilí zbořit Církev v samotných základech. Dvě světové války a nebezpečí rozšíření komunismu na celém světě vedlo ke snížení bdělosti vůči vnitrocírkevnímu rozkladu, ačkoliv papež Pius XII. v encyklice „Humani Generis“ r. 1950 před tímto varuje. II. vatikánský koncil, který proběhl v letech 1962-5, i když bychom těžko hledali v jeho dokumentech otevřeně heretické formulace, naopak některé jsou obranou pravověrnosti (např. Dei Verbum v pasážích o pravdivosti evangelií), přece jen svými deklaracemi „Nostra Aetate“ a „Dignitatis Humanae“ otevřel dokořán dveře pronikání protikřesťanských ideologií přímo do nitra Církve.

V dalším tzv. pokoncilním vývoji došlo k tomu, co nemá v církevních dějinách dosud obdoby. Ve jménu „tolerance“ a „pluralismu“ dostal blud uvnitř Církev stejná práva jako pravá zjevená nauka. Na teologických fakultách se popírají zázraky Kristovy, Ježíš evangelií prý nemá nic společného s historickým Ježíšem, Zmrtvýchvstání Páně prý není historickou událostí, nýbrž pouhou „náboženskou zkušeností“ učedníků. Už na konci 60. let papež Pavel VI. musel bránit učení o transsubstanciaci proti holandským a německým teologům, kteří hlásali, že konsekrační slova při mši sv. znamenají pouze „změnu významu“ apod., že ke změně podstaty chleba a vína v podstatu Těla a Krve Kristovy nedochází apod. Dnes ve vyspělých zemích Západu jen menšina těch, kdo přistupují ke stolu Páně, věří, že přijímají živého Spasitele. Na katolických učilištích se začaly zpochybňovat tradiční tomistické argumenty na základě přirozeného rozumu ve prospěch Boží existence a hlásal se několikrát odsouzený blud fideismu, obhajující Boží existenci pouze tím, že člověk Boha vnitřně potřebuje, nikoli tím, že ji lze ze stvořených věcí dokázat. Dogma prý není neměnné, podléhá vývoji a proto Církev, když nazraje čas, je může na základě vědeckých poznatků popřít a učit opaku.

To všechno sv. Pius X. v „Pascendi“ a „Lamentabili“ odsoudil jako modernistické bludy, proti nimž byla zaměřena antimodernistická přísaha kněží a katolických pedagogů, kterou zavedl, a již r. 1966 Pavel VI. zrušil. Všechno to, co antimodernistický papež Pius X. odsoudil jako heterodoxní a nekatolické, dostalo tak po koncilu naopak v Církvi „domovské právo“. Popírat Kristovy zázraky, transsubstanciaci, zpochybňovat dogmata nebo dehonestovat klasické důkazy Boží existence (T. Halík je nazývá „přihlouplými“) je v současné pokoncilní církvi naopak „plně katolické“ na stejné úrovni s tradiční naukou. Alfred Loisy, hlavní protagonista Církví odsouzeného modernismu, se dnes ze záhrobí musí spokojeně chechtat.

Rozklad postihl i morální oblast. Když Pavel VI. vydal r. 1968 encykliku „Humanae Vitae“, v níž potvrdil pravou nauku Církve o nepřípustnosti umělé antikoncepce, setkal se s odbojem značné části světového episkopátu. Biskupské konference vydávaly prohlášení, že rozhodující je zde nikoli norma, ale „svědomí jednotlivců“. Papež bohužel nezasáhl a nevolal dotyčné biskupy k zodpovědnosti. Inu, mentalita „svobody“ a „pluralismu“ byla tady důležitější než pravda. Sexuálním hříchům po neomarxistické sexuální revoluci r. 1968 se upřela jejich závažnost, někteří teologové je vysloveně podceňují, ne-li přímo popírají jejich nemorálnost (Haering, Curran, Kueng aj.). Dnes naprostá většina kněží uděluje běžně rozhřešení a podává sv. přijímání párům žijícím mimo manželství nebo dokonce i v cizoložství – a když některý duchovní v duchu tradiční nauky toto odmítá, setkává se velmi často se zákazem zpovídání nebo i suspenzí. Jsou duchovní včetně biskupů (např. emeritní biskup Jaschke v německém Hamburku), kteří zpochybňují i tradiční učení Církve o potratu. Protože Církev musí být „otevřená“ a „nikoho nediskriminovat“, začali být již v 60. letech navzdory předchozím zákazům přijímáni do seminářů i gejové, především v USA.

Právě toto „otevření se světu“ (aggiornamento) vedlo k postupné zkáze mravů v Církvi, která se již dnes neliší od světské společnosti. Rodina je v krizi i u katolíků, kteří se stejně jako nevěřící v hojné míře rozvádějí, navazují nové známosti, cizoloží a žijí „na hromádce“, pojídají antikoncepci a podstupují potrat. Po koncilu kněží hromadně začali opouštět svoji službu a řeholníci své kláštery. Z těch, kteří zůstali, mnoho nedodržuje celibát (v podstatně větším rozsahu než před koncilem), rozšířilo se i to, co před koncilem existovalo jen jako vzácná a politováníhodná výjimka: homosexuální zneužívání mladých mužů kněžími (efebofilie), které, i když stále se týká pouhých pár procent kléru, vzrostlo proti době před sto a více lety přímo giganticky, jak dokazuje nedávná zpráva prokuratury v americkém státě Pennsylvania, kde v období několika předchozích dekád cca 300 kněží zneužilo na tisíc nezletilých, v drtivé většině chlapců. Předtím je opili a promítli jim pornografické filmy. Pokud došlo ke znásilnění děvčat a ta otěhotněla, zařídili jim potrat.

Tyto skandály se mediálně táhnou Církví již dobrá tři desetiletí. Z Vatikánu se sice ozývají kategorická odsouzení a sliby „nulové tolerance“, nicméně nedávno zemřelý hlavní exorcista Církve P. Gabriele Amorth a současný významný polský kněz, profesor a publicista mons. Dariusz Oko byli a jsou k tomu skeptičtí, stejně tak tradicionalistická katolická média. Oba jmenovaní kněží nezávisle na sobě potvrzují přítomnost homosexuální lobby ve Vatikánu, která se starala a stará o obsazení vlivných církevních postů – a hlavně funkcí rektorů a spirituálů seminářů – geji. Potom se nelze divit, že některým seminářům v USA se říká „teploušská hnízdečka“, nebo že v Hondurasu si téměř 50 bohoslovců stěžuje na tamního kardinála Maradiagu (nejvíce „pokrokový“ hierarcha v Latinské Americe) a jím dosazené vedení semináře, že odmítají vysvětit heterosexuální muže, kteří nejsou představeným „po vůli“. Amorth i Oko shodně tvrdí, že skandály budou pokračovat, dokud se homosexuální lobby ve Vatikánu tvrdou rukou nerozpráší (sv. Pius V. zavedl za homosexuální zneužití duchovní osobou trest smrti). Tato lobby je však součástí zednářských lóží a satanistických sekt, které nejen podle obou zmíněných kněží, ale i podle zemřelého tradicionalistického kardinála Sticklera jsou v kurii hojně zastoupeny. Konzervativní a tradiční katolíci dnes také požadují větší iniciativu církevních představitelů v boji proti pornografii, zvláště té internetové, jejíž sledování je těžkým hříchem. Právě toto vybičovává sexuální apetit, který vede k tak tragickým a hnusným důsledkům.

Zárodky obrody

K takovým koncům přivedl Církev duch aggiornamenta, tolerance a pluralismu, duch herezí, jež byly mnohokrát papeži minulých epoch odsouzeny, ale dnes se staly v Církvi legálními „teologickými názory“. Je signifikantní, že církevní hodnostáři, kteří jsou dnes „na lavici hanby“ kvůli tomu, že sexuální skandály buď kryli, nebo byli přímo jejich pachateli (např. kardinál McCarick), v drtivé většině náleží k hlasatelům pokoncilních reforem v Katolické církvi, mezi něž řadí i emancipaci osob LGBT, „právo“ podávat sv. přijímání rozvedeným a civilně znovu sezdaným párům, a církevní souhlas s antikoncepcí. Postupná zkáza mravů je smutným důsledkem.

Taková církev není schopna být morálním svědomím světa. Nelze se proto divit těm katolíkům, kteří, zhnuseni tím vším, se vydali cestou „tiché apostaze“. Kostely se vyprazdňují geometrickou řadou, s výjimkou Afriky a Azie ubývá všude křtů, svateb, prvních svatých přijímání atd. Jestliže Církev prvních třech staletí byla přitažlivá právě pro podstatně vyšší mravní úroveň duchovenstva a věřících oproti ostatní společnosti, vůči jejímž hříchům se ostře vymezovala, dnes je pravdou opak: Církev akceptuje její hříchy, bagatelizuje je a nechává pozvolna neomarxistickou ideologii LGBT proniknout do svých struktur, jak dokazuje mj. i účast gejovského kněze P. Jamese Martina na církevní konferenci o rodině v irském Dublinu.

Přesto ale se bezděčně vybaví scéna z románu Karla Schulze „Kámen a bolest“. Za pontifikátu nemravného Alexandra VI. konvertita z islámu má navštívit Řím. Jeho přítel ho od toho odrazuje, bojí se, že po té hrůze, kterou tam uvidí, ztratí víru. Konvertita přesto se do věčného města vypravil – a vrátil se naopak ve víře posílen. Konstatoval, že kdyby Církev nebyla Božím dílem, tak s tím, co se v Římě za Alexandrova pontifikátu provozuje, by musela dávno zaniknout. Schulz také líčí působení asketického římského kněze Uga, který svou zbožností a svým vzorným životem se snaží vyvážit hříchy borgiovského pontifikátu.

Dnešek Církve je k tomu vhodnou analogií. I za současného úpadku víry a mravů zde existují společenství katolické Tradice se svými semináři a mladými lidmi, kteří nikdy nezažili tridentskou liturgii, ale objevili její krásu a zamilovali si ji (což lze pokládat přímo za zázrak), kteří věří plně katolicky a hlásají pravou nauku všech věků „co vždy, všude a ode všech bylo věřeno“ (Vincenc z Lerina). Mezi tradičními kněžími – přes všechna lidská pochybení a klopýtání, daná počátečními fázemi růstu – nedochází ke skandálům, o nichž je řeč výše, a pokud se takový případ výjimečně vyskytne, je ihned náležitě řešen podle kanonických předpisů. V Katolické církvi jsou i duchovní východního obřadu hájící pravou nauku. V této církvi se vyskytují i masová hnutí na obranu rodiny a nenarozeného života jako nesmlouvavá opozice proti genderové ideologii, jež do nitra Církve hlodavě proniká. Stále ještě lze najít a potkat kněze, kteří smýšlejí pravověrně katolicky a mají odvahu hájit zjevenou pravdu. Ne, sůl ještě není zkažena. Věřím, že toto jsou zárodky příští obrody Církve, i když půjde o proces na generace, jako tomu bylo v případě tridentské reformy 16. století. I kdyby celá římská kurie byla složena ze zednářů a satanistů, dokud budou existovat výše zmíněné proudy uvnitř Církve, tak je to důkazem potvrzení pravdivosti Spasitelových slov: „Brány pekelné ji nepřemohou.“ Proto tuto viditelnou Církev i přes všechna rozmělnění věrouky a morální skandály neopouštím – a naopak hledím s nadějí do budoucnosti, i když to se změnami k lepšímu půjde nejspíš velmi pomalu, ale nezadržitelně.

PhDr. Radomír Malý