De Mattei o Humanae vitae, teologii těla a prorockých hlasech na koncilu

Profesor Roberto de Mattei, známý církevní historik a předseda organizace Lepanto Foundation, poskytl portálu LifeSiteNews rozhovor k 50. výročí encykliky Humanae vitae, které jsme si připomněli 25. července. Nedávno vyšel jeho článek, v němž se zabývá novými skutečnostmi souvisejícími se vznikem encykliky a knihou La nascita di un’Enciclica. Humanae Vitae alla luce degli Archivi Vaticani (Zrod encykliky. Humanae vitae ve světle vatikánských archívů), kterou napsal Mons. Gilfredo Marengo, koordinátor komise pro zkoumání encykliky Humanae vitae jmenované papežem Františkem. [1]

LifeSite: Pane profesore, Pavel VI. promulgoval encykliku Humanae vitae 25. července 1968. Co o této události soudíte jako historik po padesáti letech?

De Mattei: Humanae Vitae je encyklika historicky velmi důležitá, protože připomněla existenci neměnného přirozeného zákona v době, kdy kritériem kultury i životního stylu bylo popření trvalých hodnot v situaci probíhajících historických změn. Dokument Pavla VI. byl rovněž reakcí na církevní revoluci, která po skončení Druhého vatikánského koncilu útočila na Církev zevnitř. Musíme být papeži vděčni za to, že se nepodvolil extrémně silnému nátlaku médií i lobby uvnitř Církve, které chtěly nauku Církve v tomto ohledu změnit.

Na rozdíl od mnoha dnešních lidé tvrdíte, že Humanae vitae nebyla prorockým dokumentem. Proč?

Obecně je slovo „prorocký“ definováno jako schopnost předvídat budoucí události ve světle rozumu osvíceného milostí. V tomto smyslu bylo pět set koncilních otců, kteří během Druhého vatikánského koncilu požadovali odsouzení komunismu, „proroky“, protože předpovídali, že se toto „zlo z podstaty“ brzy zhroutí. Naopak ti, kteří byli proti odsouzení – v přesvědčení, že na komunismu je něco dobrého a že bude trvat po staletí – „proroky“ nebyli.

Ve stejné době se šířil mýtus o demografické explozi a kdekdo mluvil o nutnosti omezit počet narozených. Lidé jako kardinál Suenens, kteří žádali, aby byla za účelem snížení porodnosti dovolena antikoncepce, proroky nebyli, zatímco konciloví otcové jako kardinálové Ottaviani a Browne, kteří se proti těmto požadavkům stavěli a připomínali slova knihy Genesis: „Ploďte a množte se” (Gen 1,28), jimi byli.

Problémem, před nímž dnes stojí křesťanský Západ, určitě není přelidnění, nýbrž demografický kolaps. Humanae vitae nebyla prorockou encyklikou, protože akceptovala princip kontroly porodnosti ve formě „zodpovědného rodičovství“. Byl to však odvážný dokument, který odvážně zopakoval odsouzení antikoncepce a potratu Církví. V tomto smyslu si zaslouží oslavovat.

Někteří tvrdí, že Humanae vitae přinesla novou nauku v tom, že připomněla neoddělitelnost dvou cílů manželství, plodivého a spojivého, ale tyto dva cíle dala na stejnou úroveň. Souhlasíte?

Neoddělitelnost obou cílů manželství je součástí nauky Církve a Humanae vitae to správně připomíná. Avšak abychom se vyhnuli jakémukoli nedorozumění, musíme mít na paměti, že existuje hierarchie těchto cílů. Podle učení Církve je manželství samotnou svou povahou právně-mravní institucí, která je v křesťanství povýšena k důstojnosti svátosti. Jeho hlavním cílem je zplození potomstva, které není jen prostou biologickou funkcí a nelze ho oddělit od manželského aktu.

Křesťanské manželství je vskutku zaměřeno na dávání dětí Bohu a Církvi, tak aby z nich v budoucnosti byli občané nebe. Jak učí svatý Tomáš (Summa Contra Gentiles 4, 58), manželství činí z manželů „šiřitele a ochránce duchovního života podle služby, která je současně tělesná i duchovní“ a spočívá v plození potomstva a výchově dětí ve víře. Rodiče svým dětem nepředávají nadpřirozený život přímo, ale musejí zajistit jeho rozvíjení tím, že dětem předávají dědictví víry, počínaje křtem. Z tohoto důvodu hlavní cíl manželství zahrnuje i výchovu dětí. Jak říká Pius XII. v projevu z 19. května 1956, jde o dílo, které svým rozsahem a důsledky dalece přesahuje pouhé plození.

Jakou magisteriální autoritu má Humanae vitae?

Pavel VI. ve snaze zmírnit věroučný střet s katolíky obhajujícími antikoncepci nechtěl dokumentu přiřknout definitivnost. Odsouzení antikoncepce však lze pokládat za neomylný akt řádného Magisteria, nakolik potvrzuje to, co Církev učila vždycky: každý manželský akt, při němž se umělými prostředky brání zplození života, je porušením přirozeného zákona a těžkým hříchem. Také primát plodivého účelu manželství lze považovat za neomylnou nauku řádného Magisteria, neboť to slavnostně potvrdil Pius XI. v Casti connubii a zopakoval Pius XII. ve svém zásadním projevu k porodním asistentkám z 29. října 1951 a v mnoha dalších dokumentech.

Pius XII. jasně uvádí: „Pravdou totiž je, že podle Stvořitelovy vůle primárním a vnitřním cílem manželství jakožto přirozené instituce není osobní zdokonalování manželů, ale plození a výchova nového života. Ostatní cíle, jakkoli jsou přírodou také chtěné, nestojí s tímto cílem na stejné úrovni, tím méně mu jsou nadřazeny, ale jsou mu podstatně podřízeny. To platí pro každé manželství, i pro to, které je neplodné. Podobně můžeme o každém oku říci, že je určeno a uzpůsobeno k vidění, ačkoli v některých abnormálních případech v důsledku vnitřních nebo vnějších okolností nikdy nebude moci být k vizuálnímu vnímání používáno.“ Papež zde připomíná, že Svatý stolec ve veřejném dekretu „vyhlásil, že nelze připustit názory některých soudobých autorů, kteří popírají, že primárním cílem manželství je početí a výchova dítěte, nebo učí, že vedlejší cíle nejsou primárnímu cíli podstatně podřízeny, ale že jsou s ním rovnocenné a na něm nezávislé“ (S.C. S. Officii, I April 1944 – Acta Ap. Sedis vol. 36, a. 1944). [2]

V článku poznamenáváte, že jedním z nových poznatků v knize Mons. Marenga je úplný text prvního konceptu encykliky, která původně nesla název De nascendi prolis. Rovněž uvádíte, že se tato encyklika prostřednictvím řady událostí změnila v Humanae Vitae. Můžete nám říci více o tom, jak k této změně došlo?  

Historie encykliky Humanae vitae je složitá a vyvolala velké znepokojení. Na počátku tohoto příběhu je odmítnutí přípravného schématu o rodině a manželství, které vypracovala přípravná komise 2. vatikánského koncilu a v červnu 1962 ho schválil Jan XXIII., koncilními otci. Hlavním architektem tohoto bodu obratu byl kardinál Leo Joseph Suenens, bruselský arcibiskup, který měl velký vliv na konstituci Gaudium et spes a „ovládal“ ad hoc komisi ke kontrole porodnosti, kterou zřídil Jan XXIII. a rozšířil Pavel VI.

V roce 1966 tato komise vydala text, v němž se většina expertů vyjádřila ve prospěch antikoncepce. Jak potvrzují nové dokumenty, které zveřejnil Mons. Gilfredo Marengo, následující dva roky byly kontroverzní a zmatené. Na většinový názor zveřejněný v roce 1967 v listě National Catholic Reporter reagoval menšinový názor, který užívání antikoncepčních metod oponoval. Pavel VI. potom jmenoval novou studijní skupinu vedenou jeho teologem Mons. Colombem.

Po mnoha diskusích se dospělo k De nascendi prolis. Potom však došlo k dalšímu nečekanému obratu, když francouzští překladatelé vyjádřili k tomuto dokumentu silné výhrady. Pavel VI. provedl další změny a 25. července 1968 byla promulgována encyklika Humanae vitae.

Rozdíl mezi oběma dokumenty byl v tom, že první byl více „věroučný“, zatímco druhý měl více „pastorační“ povahu. Podle Mons. Marenga chtěli „zabránit tomu, aby bylo úsilí o věroučnou jasnost vykládáno jako necitlivá rigidita“. Tradiční nauka Církve byla potvrzena, ale učení o cílech manželství nebylo vyjádřeno dostatečně jasně.

Ve svém článku píšete, že Jan Pavel II. „odvážně potvrdil učení Humanae vitae, ale pojetí manželské lásky, které se šířilo za jeho pontifikátu, bylo počátkem mnoha nepochopení.“ Mohl byste to rozvést?

Jsem Janu Pavlovi II. vděčný za jasné potvrzení absolutních mravních pravd ve Veritatis splendor. Jeho teologie těla, kterou zčásti přejímá nový kodex kanonického práva a nový katechismus, však chápe manželství téměř výhradně jako soustředěné na sexuální lásku. Po padesáti letech musíme mít odvahu tuto otázku objektivně přehodnotit a dát se přitom vést pouze touhou hledat pravdu a dobro duší. Plody nového pastoračního působení dnes může vidět každý. Antikoncepce je v katolickém světě všeobecně rozšířená a její užívání se ospravedlňuje překrouceným pojetím lásky a manželství. Jestliže není stanovena hierarchie cílů manželství, riskujeme přesně to, čemu se chceme vyhnout, zejména vznik zmatku a konfliktu a nakonec oddělení obou cílů.

Ale není manželský svazek také symbolem Kristova důvěrného spojení s Církví? 

Jistě, ale slavný výrok svatého Pavla (Ef 5,32) se dnes téměř vždy aplikuje na manželský akt, třebaže manželská láska není jen citová, afektivní, ale nejprve a především rozumová. Rozumová láska pozvednutá na vyšší úroveň láskou křesťanskou se stává druhem nadpřirozené lásky, která manželství posvěcuje. Emoční, citovou lásku lze degradovat do té míry, že manželského partnera považuje za předmět rozkoše. Také toto riziko může vzniknout z přehnaného důrazu na sexuální povahu manželství.

Pius XII. navíc k obrazu Kristova spojení s Církví uvádí: „V obojím [tj. v manželství i ve vztahu Krista a Církve – pozn. překl.] je sebedarování naprosté, výhradní, neodvolatelné: v obou případech je ženich hlavou nevěsty, která je mu podřízena jako Pánu (srov. tamt., 22-33); v obou případech se vzájemné sebedarování stává principem šíření a zdrojem života“ (Projev k novomanželům, 23. října 1940). Dnes se klade důraz pouze na vzájemné sebedarování, ale mlčí se o tom, že muž je hlavou své manželky a rodiny, tak jako Kristus je hlavou Církve. Implicitní popření primátu manžela nad manželkou je analogií vypuštění primátu plodivého cíle manželství nad spojivým. Do rodiny se tím zavádí zmatení rolí, jehož důsledků jsme dnes svědky.

Překlad Lucie Cekotová 

Poznámky:

[1] Článek prof. de Matteiho anglicky na https://www.lifesitenews.com/opinion/roberto-de-mattei-article-on-humanae-vitae, česky https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=zrozeni-encykliky

[2] Překlad projevu Pia XII.: http://teologietela.paulinky.cz/_d/Pius-XII.-1951-Promluva-k-porodnim-asistentkam.pdf

Zdroj:

https://www.lifesitenews.com/news/humanae-vitae-was-courageous-but-not-prophetic-catholic-historian

25 Responses to De Mattei o Humanae vitae, teologii těla a prorockých hlasech na koncilu

  1. jl napsal:

    Český statistický úřad uvádí 1,84 dítěte na jednu žena, která se ve sčítání lidu označila za katoličku. Do třicítky je to tak kolem 0,5 dítěte – pět dětí na deset „hledaček“.

    Švýcarský teolog Hans Urs von Balthasar hovoří v souvislosti s Humanae vitae o rozpadu zpovědní praxe.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      To jsou ovšem sebeidentifikující se katoličky. U praktikujících katoliček bych čekal minimálně tak 2-2,2 a u tradičních katoliček 2,5-3.

      • jl napsal:

        Může být. Za katoličky se tam považuje přes 500 tis., v neděli do kostela půjde tak polovina. Pokud by se sebeidentifikujícím přisoudilo 1,6 dítěte jako těm neuvádějící víru, bude mít ten zbytek kolem dvou. Hranice pro biologickou stagnaci se uvádí 2,1. I tak tam ale bude standard nemít děti a jezdit na hory – doplněný „divnou menšinou“ s dětma.

      • Pavel Novotný napsal:

        A co muži katolíci? Nuže pánové, vyložte své karty. Kolika dětí jste otcové? Dostaneme se na uváděný průměr 2-2.2/2.5-3?

        K narození dítěte je třeba žena i muž. Většina katoliček, doufám, upřednostňuje manželství, pokud chce mít děti. Pro katoličku je po všech stránkách lepší mít za manžela katolíka. Z toho mi vyplývá, že počet děří u mužů katolíků by měl být velmi blízký tomu u žen katoliček.

  2. David napsal:

    Katolické minimum jsou 4 děti.

    • Fr. Albert T.O.P. napsal:

      Mohu se optat, oč tento svůj smělý názor opíráte?

      • David napsal:

        Je to jednoduché. Dvě za rodiče, jedno církvi a ještě jedno navrh. To jsou čtyři. Nikomu se nebrání, aby jich nebylo více.

        • Fr. Albert T.O.P. napsal:

          Děkuji za vysvětlení vašich myšlenkových pochodu, které nemají absolutně nic společného s jakýmkoliv zavaznym učením Církve.

    • Felix Leo napsal:

      Kolik jich máte vy? Kolik pan Pospíšil?

      • Ignác Pospíšil napsal:

        Pan Pospíšil zatím bohužel nemá manželku, takže jako slušně vychovaný katolík žádné děti mít nemůže. Ale měl by je rád a měl by jich rád hodně.

    • Pavel napsal:

      Proč?

    • Jaroslav Klecanda napsal:

      Jste si prosím, zcela jistý, že dobrý Bůh dává každé ženě v manželství žijící, minimálně 4 děti?

      • josef napsal:

        i více

        • Jaroslav Klecanda napsal:

          Každé ženě?

        • Fr. Albert T.O.P. napsal:

          Každé ženě?

          • josef napsal:

            normální ženě

            • Jaroslav Klecanda napsal:

              Takže žena, která biologicky nemůže mít 4 a více dětí, je podle Vás nenormální?

              • Ignác Pospíšil napsal:

                Nemoc snad není norma. Pokuste se argumentovat inteligentně, příště budu takové neseriózní příspěvky přímo mazat…

              • Pan Contras napsal:

                V určitém smyslu zdravotní stav neumožňující mít tolik dětí nenormální je. Neplodnost, či jiné zdravotní potíže s výjimkou přechodu nejsou přece normální.

                Základní problém dnes ovšem je zajistit bydlení a zároveň uživit matku v domácnosti, aby rodina nerealizovala jeden ze soudobých trockistických výdobytků – ženskou zaměstnanost.

  3. Dohánějí to vyšší počty, setkal jsem se i s 11 dětmi v rodině. Jinak, statistické údaje mi příjdou často sporné.

  4. Blumfeld napsal:

    A průměrný čtenář tohoto webu má dětí kolik? Za mě 0 a hned tak se to asi nezmění.

    • David napsal:

      V kostelích je většinou mnohem více dívek, než mužů. Ty, na které nakonec žádný nezbyde, si berou jinověrce, či nevěrce.
      Takže zde máte možnost, jak to napravit.

      • Blumfeld napsal:

        Ženský pohlavní výběr (na rozdíl od mužského) ovšem vůbec nefunguje v kategoriích zbude – nezbude.

      • Fr. Albert T.O.P. napsal:

        Opravdu se vztahy mezi lidmi dají přirovnat k řešení matematické ulohy?
        To nemůžete myslet vážně.

  5. VladimírM napsal:

    Uvedený počet dětí 2.5-3 je OK, pokud se ovšem ze všech dětí stanou praktikující katolíci. Což se ale ne vždy daří. I když jim budete předávat víru jak nejlépe dovedete, stejně na prahu dospělosti můžou dojít k jinému osobnímu rozhodnutí a nic s tím neuděláte.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *