Blud v Katechismu. Vlk ve Vatikánu. Žádný pastýř na dohled.
Právě v době, kdy poslední kolo skandálu kolem homosexuální sítě a obvinění ze sexuálního zneužívání v Církvi dosahuje vrcholu, papež František – který v poslední době tajemně mlčí – svrhnul mezi nás teologickou jadernou bombu.
Jak píše list Crux:
„Podle Katechismu katolické církve je od nynějška trest smrti za všech okolností nepřijatelný.
Vatikán ve čtvrtek oznámil, že papež František schválil změny v kompendiu katolické nauky zveřejněném za papeže Jana Pavla II.
Katechismus katolické církve nyní o trestu smrti říká: ,Trest smrti je nepřijatelný, protože útočí ne nedotknutelnost a důstojnost člověka,ʻ a dodává, že Církev ,se rozhodně zasazuje o jeho zrušení na celém světě.ʻ“
Jak jsem se snažil prokázat již dříve [1], toto je prostě teologicky mylné. O tom není pochyb. Chtěl jsem však znát názor odborníka – jímž nejsem – a proto jsem se obrátil na důvěryhodného teologa, který se dobře vyzná v jemnějších odstínech magisteriální autority a jejích limitů. Zde je odpověď, kterou jsem obdržel:
„Tradiční nauka Katolické církve o vnitřní morálnosti trestu smrti je nezměnitelné dogma. Popírat to nebo tvrdit opak je formálně heretické. Katolíci jsou stále povinni této nauce věřit a akceptovat ji bez ohledu na jakékoli změny v katechismu.
Co znamená, když je něco ,formálně heretickéʻ?
1. Formální versus materiální hereze. Toto rozlišování se týká objektivního stavu věroučných tvrzení. Hereze je jakýkoli výrok odporující kterémukoli dogmatu. K tomu, aby byla nějaká nauka dogmatem, je třeba dvou věcí: (1) musí být obsažena v Božím zjevení a (2) musí ji jako takovou prohlásit Církev (buď slavnostním prohlášením, nebo řádným a univerzálním magisteriem). Jsou-li obě podmínky splněny, pak je daná nauka formálním dogmatem a její popření je formální herezí. Je-li nějaká nauka obsažena v Božím zjevení, ale Církev ji dosud jako takovou neprohlásila, může se nazývat „materiálním dogmatem“. To byl například případ nauky o Neposkvrněném početí Panny Marie v patristické době a ve středověku. Materiální hereze je popření materiálního dogmatu.
2. Formální versus materiální heretik. V tomto rozlišování jde o subjektivní provinění osob. Heretik je člověk, který věří nebo učí herezi. Materiální heretik je člověk, který věří nebo učí něčemu, co je objektivně herezí; formální heretik je člověk, který v tom pokračuje i poté, co byl řádně napomenut.
V případě dogmatu o vnitřní morálnosti trestu smrti je tedy jeho popření formální herezí, neboť odporuje nauce, která je obsažena v Božím zjevení a která byla jako taková vyhlášena řádným a univerzálním magisteriem Církve. Člověk, který toto dogma popírá, je materiálním heretikem prostě samotným faktem tohoto popření. Formálním heretikem však není, pokud na tomto popírání nesetrvá i poté, co byl řádně napomenut.“
To, co je na tomto okamžiku v Církvi tak absurdní, je skutečnost, že pouhé zopakování nauky Církve za situace, kdy jí odporuje nejvyšší úřad, je pro teologa v plném společenství s Církví tak nebezpečné, že jsem nucen chránit jeho identitu.
Nevím, co k výše uvedenému ještě dodat. V této chvíli jsme se ocitli mimo mapu v nebezpečných a neprobádaných vodách. Už v roce 2016, kdy dal František zelenou eugenické antikoncepci, jsem začal argumentovat, že nastal okamžik, o němž mluví list Galatským 2,11. [2] Od té doby se situace ještě zhoršila.
Biskupové světa, jste-li pravověrní a záleží vám na víře nebo na duších, jimž hrozí zatracení v důsledku neustávajícího přívalu pohoršení a omylu přicházejícího z Říma, je vaší mravní povinností napomenout tohoto papeže.
Kardinále Burke, kardinále Sarahu, kardinále Brandmüllere, kardinále Müllere, biskupe Schneidere – vaše jména vytanou na mysli jako první, ale jsou i další. Schovávání, nepřímé narážky na to, co se děje, a odsuzování omylů, aniž by byl zmíněn jejich zdroj, v očích věřících nestačí. Absolutní nedostatek konfrontace na straně našich biskupů, kteří nechtějí vytýkat tuto katastrofu přímo proti němu jako svatý Pavel svatému Petrovi v Gal 2,11, pohoršení způsobené tímto papežem jen zhoršuje.
Dom Prosper Guéranger napsal, že „stane-li se z pastýře vlk, je první povinností stáda se bránit.“
Opravdu nás nutíte, abychom to dělali úplně sami?
Steve Skojec
Překlad Lucie Cekotová
Poznámky:
[1] https://onepeterfive.com/pope-francis-wrong-death-penalty-heres/
[2] https://onepeterfive.com/the-galatians-two-moment-is-now/
Zdroj:
https://onepeterfive.com/heresy-in-the-catechism-wolf-in-the-vatican-no-shepherds-in-sight/
Bergoglio zkouší, co si může dovolit a i tohle mu co? I tohle mu projde jako Amoris laetitia mu prošla.
Možná se konservativní biskupové zmůžou zase na nějaká dubia, ale to je tak všechno: jsou v tom sami a navíc potřebují ještě další léčbu Bergogliem, aby se zbavili indultní mentality.
Takže se nic zase dít nebude. Nakonec značnému počtu biskupů pan skromný vyhovuje, takže si nedělám iluze o jeho nástupci.
Zas to projde , stádo zatleska ,jaký je Sv.otec lidumil , humanista.Jsem zvědavý na reakci koncilních konzerv.
Nedávno, ještě před Františkovým prohlášením, se kardinál Malcolm Ranjith ze Srí lanky, známý svým konzervativním postojem, vyjádřil veprospěch trestu smrti pro drogové dealery.
To je zajímavý příklad: co konkrétně tedy autentická nauka říká o trestu pro drogového dealera: má být popraven? Snad se mýlím, ale pokud se dobře pamatuju, nic takového neříká. Co naopak říká, je povinnost snahy o spásu dealerovy duše ap.
Mně se nějak nedaří vidět rozpor, který všichni hledači pověstné hole k bití psa, chci říct papeže, tak snadno nacházejí. Trest smrti je morálně oprávněný a dnes je nepřijatelné tohoto oprávnění využívat, kde je v tom spor?
Vždyť to nové znění dokonce výslovně připomíná, že takový trest byl přijatelný (a neoznačuje to za mylný postoj), i z toho je zjevné, že ten následující přítomný čas „je (nepřípustný)“ se vztahuje k současnosti a nelze to interpretovat jako obecný výrok. Takové věci jsou přece v katechismu běžně, zcela náhodně první, co jsem našel během pár sekund: „Pro oprávnění ke svěcení biskupa se dnes vyžaduje zvláštní výnos římského biskupa“ — to také jistě neznamená, že to tak bylo vždy a že svěcení bez výnosu byla neplatná/nedovolená/…
Proč se to tedy tolik lidí tak urputně snaží dezinterpretovat, když to v žádném sporu s trvalou naukou není?
Vůbec největší legrace je pobouření nad tím, že se církev explicitně „rozhodně zasazuje o jeho zrušení“, tedy o takový stav věcí, aby nemusel být státní mocí uplatňován — no co už jiného by Církev měla dělat? Jakým způsobem je toto nepravověrná snaha?
Protože jde přinejmenším o bludnou interpretaci nauky. Protože tvrzení, že „dnes je nepřijatelné tohoto oprávnění využívat“ je zjevně nepravdivé a leží mimo papežskou autoritu, neboť se netýká otázky víry a mravů, ale otázek bezpečnosti, otázek kriminality, terorismu a vězeňství.
Nicméně dovolte mi připodotknout, že to vy tady těžce dezinterpretujete onu změnu, protože ta není ohraničena časem ani okolnostmi. Tvrdí, na rozdíl od platného učení Církve, že trest smrti je (?od teď?) nepřípustný, bez jakýchkoliv dalších upřesnění a okolností. To je nesmysl a to JE jednoznačný nepřekonatelný rozpor.
„Trest smrti je nepřijatelný, protože útočí ne nedotknutelnost a důstojnost člověka.“ Představa, že poprava člověka státní mocí (jejíž podstata je stále stejná) dříve neútočila na nedotknutelnost a důstojnost člověka, a najednou se stalo, že poprava člověka státní mocí začala na tuto nedotknutelnost a důstojnost člověka útočit, mi přijde velmi směšná. Jak k tomu došlo? Nebo na ni útočila vždy, ale dříve byla poprava přijatelná? Jak mohlo být přijatelné něco, co útočí na nedotknutelnost a důstojnost člověka?
A k tomu srovnání s „Pro oprávnění ke svěcení biskupa se dnes vyžaduje zvláštní výnos římského biskupa“ je rozdíl v tom, že je tam explicitně to slovo „dnes“ a zejména v tom, že oprávnění ke svěcení biskupa se nijak nedotýká lidské důstojnosti a nedotknutelnosti člověka.
Mícháte dohromady církevní předpisy a božské právo. Zatímco to první se může měnit jak chce, to druhé je neměnné. Organizační náležitosti jmenování a svěcení biskupa spadají do první kategorie, morálnost trestu smrti do druhé kategorie.
„Tradiční nauka Katolické církve o vnitřní morálnosti trestu smrti je nezměnitelné dogma. Popírat to nebo tvrdit opak je formálně heretické. Katolíci jsou stále povinni této nauce věřit a akceptovat ji bez ohledu na jakékoli změny v katechismu.
To jsou silné výroky. 🙂 Pokud je chci tvrdit, tak bych měl dodat citace, kdy Církev vyhlásila jako dogma udílení trestu smrti! 🙂
Prozatím jsem se setkával s tím, že Církev uznává morální oprávněnost užití trestu smrti jako obrany vůči agresi a agresorovi – což v sobě zahrnuje i spravedlivé soudní řízení a spravedlivý soudem stanovený trest. Protože ale dějiny lidstva jsou plny nespravedlivých soudních procesů a nespravedlivě potrestaných trestem smrti, od této praxe se ve druhé polovině 20. století začalo hromadně upouštět.
Co ale vidím jako ještě více problematické na celém výroku je to, že jde o citaci, v níž chybí – záměrně – jméno jejího autora. To se ten dotyčný teolog za svůj silný výrok poněkud veřejně stydí? 🙁 Nebo k němu tak horlivě hledá argumentaci, že zapomněl na citaci příslušného dogma Církve ? 🙁
Pokiaľ viem, tak učenie v oblasti morálky nie sú dogmy, ale „iba“ definitívne výroky. Ich verejné popieranie teda ešte nerobí z človeka formálneho heretika, lebo taký človek neučí herézu, ale nanajvýš(!) „učenie blízke bludu (haeresi proxima) „.
Velmi detailní teologické zdůvodnění toho, proč je přípustnost trestu smrti dogma, je v prvním odkazovaném článku.
Neuvádění jména daného teologa mi přijde v době masových profesních likvidací papežových kritiků jako rozumné opatření.
Je to jako s tím otroctvím. Dříve věc, která se normálně praktikovala, křesťané se na ní podíleli a nikdo nic nenamítal. Později začalo být považováno za nedůstojné lidské osoby. Najednou. Trest smrti je také najednou nepřípustný, protože odporuje lidské důstojnosti, ačkoliv dříve nikdo nic takového nenamítal.
Kdysi na Signálech, když se hádali tradicionalisté s liberály, oháněli se tradicionalisté citacemi některých svatých a když se nějaký liberál ohradil, tak mu bylo namítnuto: „to je výrok člověka, kterého Církev prohlásila za svatého“. Později, když byl blahořečen Jan Pavel II., začali tradicionalisté tvrdit, že blahořečení není neomylné – a otec Stritzko (patrně v předtuše, k čemu by mohlo dojít) hned přispěchal s tezí, že ani svatořečení není neomylné (v dnešní podobě samozřejmě, svatost takového Pia X. by nikomu zpochybňovat nedovolil). Nicméně katechismem katolické církve se liberálové „mlátili po hlavě“ dál, to byla vždy berná mince. Říkáš něco? Tak se podívej, co je v katechismu. Je to tam jinak? Tak jsi mimo a katechismus má pravdu. Dnes, když dochází ke změně katechismu, tak už už jsou tu obránci tradice přispěchavší s tím, že katechismus je jen sbírka potenciálních omylných výroků. Mluvím samozřejmě o tom jednom oficiálním – papežem schváleném – katechismu katolické církve. Holandský katechismus a jiné pokusy, které nikdy neměly souhlas papeže, nelze s oficiálním katechismem vůbec srovnávat, jak to činí autor článku, aby dodal svým tvrzením váhu.
Je-li ale katechismus omylný (ve věcech mravů), pak tím spíše mohou být omylné i encykliky a jiné dokumenty papežů. Potenciálně omylné jsou encykliky Castii Conubii a Humanae Vitae, omylná může být Pascendi Dominici gregis, omylná mohla být antimodernistická přísaha i syllabus omylů (tak, že omyly v něm uvedené, nemusely ve skutečnosti být omyly).
Konečně papež František přistoupil k tomu, že natvrdo změnil nauku Církve ve věcech mravů (a přestal to dělat pokoutně a nedůstojně skrze nějaké poznámky pod čarou v apoštolských exhortacích). Čili je zřejmé, že ne všechno, co Církev ve věcech mravů učí (a otázka přípustnosti trestu smrti tam patří) je neomylné. To otevírá prostor změnit další věci. Problémem tradicionalistů zjevně je, že do neomylného a nezměnitelného učení Církve cpou i věci, které tam nepatří.
Už zase ty mimoňské řeči o otrokářství… Jak kolovrátek, bez ohledu na realitu…
To, že Židé a později křesťané se k otrokům chovali mnohem lépe než Římané nebo jiné starověké společnosti neznamená, že to otroctví nebylo. Bylo, protože pořád šlo o obchodování s člověkem a o vlastnictví člověka. Byť mu byla přiznána nějaká práva. A postoj Církve k otroctví se postupně měnil. V pastorální konstituci Gaudium et Spes se jasně píše, že otroctví uráží lidskou důstojnost. Nikoli špatné zacházení s otrokem nebo jeho bití, ale otroctví jako takové. Je to stejné jako s tím trestem smrti. Taky najednou začal útočit na lidskou důstojnost, ačkoliv dřív to Církvi jaksi nevadilo. To, že otroctví uráží lidskou důstojnost není něco, k čemu mohlo dojít až postupem času, posunem dějin. Podstata je vždycky stejná. Buď to tedy lidskou důstojnost uráželo vždy (i v době apoštola Pavla) nebo nikdy. Citace z Gaudium et Spes: „Všechno, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, euthanasie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a s mladistvými; a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné, vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví, a velice zneuctívají Stvořitele.“
„To, že Židé a později křesťané se k otrokům chovali mnohem lépe než Římané nebo jiné starověké společnosti neznamená, že to otroctví nebylo.“
To je právě ten Váš kardinální omyl. Otroctvím se rozumí totální vlastní člověka, který ztrácí veškerá práva, na nějž získává veškerá práva majitel. Otrok pro majitele není člověk, ale věc. Nový zákon sice formálně připouští vlastnictví otroků, ale zároveň výslovně stanoví taková omezení pro otrokáře, že už jednoznačně nejde o otroctví tom smyslu, v jakém to slovo dnes používáme… Protože pro křesťanského otrokáře otrok nebyl a nesměl být věc. Neměl na něj ta absolutní práva, která otroctví charakterizují, musel s ním zacházet jako s člověkem…
Jsou různé druhy otroctví, nejen totální vlastnění člověka, který nemá žádná práva. Taková forma otroctví byla v některých starověkých kulturách, ale v jiných byla zase jiná. Otrok měl nějaká práva a nějakou právní ochranu, ale mohl být stále předmětem prodeje, směny, zkrátka obchodu bez toho, aby se k tomu mohl vyjádřit. Církev postupně odsoudila všechny formy otroctví a označuje je dnes za urážku lidské důstojnosti.
„Jsou různé druhy otroctví, nejen totální vlastnění člověka…“ – jo, říká se tomu inflace jazyka, inflace pojmů…
Tak apoštol Pavel ten pojem otrok používá, i když tím myslí otroka braného jako člověka s určitými právy, stále je to otrok – v méněcenném nedobrovolném postavení. Církev v konstituci Gaudium et Spes odmítá všechny formy otroctví, tj. i to pavlovské, protože útočí na lidskou důstojnost.
Že se někdo může stát „předmětem prodeje, směny, zkrátka obchodu bez toho, aby se k tomu mohl vyjádřit“, jen těžko může být nějakým klíčovým znakem otroctví, protože je to docela běžné i dnes: např. mnoho jinak i královsky placených sportovců v kolektivních sportech má takové smlouvy, že když se je klub rozhodne prodat či vyměnit jinam, mohou se k tomu jít vyjadřovat leda na lampárnu hlavního nádraží. Prostě sklapnou a jdou, jiná reakce by měla vážné právní následky, takže k ní prostě až na výjimky nedochází, to ostatně i ten otrok se mohl rozhodnout, že než být předmětem obchodu, raději zkusí vzít kramle, no a taky by se tím jeho pozice moc nevylepšila. Nevím, co si církevní učení myslí třeba o profesionálním hokeji, ale zrovna tenhle aspekt počítám na závadu nebude.
Ale jinak je legrační, že si se svými diskusními protivníky jste vlastně velmi blízko. Vám by se líbilo, kdyby se církevní učení měnilo, tak tímto způsobem interpretujete data. Jiní se zase třepou na to, aby jistý František zkusil změnit trvalé učení, tak tímto způsobem interpretují data, jak ukazuje i původní článek. Kdo žádnými apriorními předsudky netrpí, nemá problém vidět v obou případech interpretaci, v níž je vše konzistentní a v pořádku. 🙂
„Kdo žádnými apriorními předsudky netrpí, nemá problém vidět v obou případech interpretaci, v níž je vše konzistentní a v pořádku.“ Předpokládám, že myslíte sebe. Jestli si myslíte, že dokážete na problematiku nahlédnout s větším nadhledem než například já, domnívám se, že jste na omylu. Právě snaha vidět katolickou církev v každé době a ve všech otázkách jako pevnou a vždy konzistentní oporu pro věřícího katolíka vás může vést k podobně konfirmačnímu zkreslení, jaké přisuzujete mně. Pokud se Vám zdá, že je schvalování otroctví ze strany apoštola Pavla nebo sv. Augustina plně konzistentní s odsouzením jakéhokoliv otroctví v Gaudium et Spes konzistentní nebo že je učení starších dokumentů Církve plně v souladu s označením trestu smrti za nepřípustného a odporujícího lidské důstojnosti v dnešním katechismu, jen nad tím krčím rameny.
K tomu přirovnání s těmi vrcholovými sportovci: Jestli vám přijde stejné, pokud někdo dobrovolně podepíše smlouvu, ve které dobrovolně (a za královskou odměnu) přenese některé pravomoci rozhodovat o konkrétních aspektech své profesní kariéry na sportovní klub nebo nějakou asociaci jako identické tomu, když je někdo násilně zotročen nebo se narodí otrokům a má postavení otroka od narození, aniž by to mohl ovlivnit, tak s tím mohou těžko bojovat. Je to podobné jako snažit se vysvětlit lidem, kteří okupaci vojsky armád Varšavské smlouvy srovnávají s dnešním „bruselským diktátem“, tedy dobrovolným (na základě referenda) přenesením některých pravomocí národních států na orgány Evropské unie (kam volíme nebo jmenujeme své zástupce). Většinou je to marné.
Zrovna otrokářství je krásný příklad. Jeho oprávněnost se dokonce dokazovala z Bible, viz Gen 9,27. Zatímco většinu amerických církví (např. metodisty) vztah k otrokářství názorově rozštěpil, katolíci byli jednoznačně pro otroctví. Proto také vydalo Svaté oficium v roce 1866 prohlášení, že otroctví je plně v souladu s přirozeným zákonem a jeho zrušení je pošlapáním Tradice.
Nyní po 150 letech nás už snad otroctví netrápí a po dalších 150 letech snad nebude naše potomky trápit nepřípustnost trestu smrti.
„Proto také vydalo Svaté oficium v roce 1866 prohlášení, že otroctví je plně v souladu s přirozeným zákonem a jeho zrušení je pošlapáním Tradice.“ — Můžete Felixi tohle věrohodně doložit?
Je to citováno například v knize J.F.MAXWELLA: Slavery and The Catholic Church, THE HISTORY OF CATHOLIC TEACHING CONCERNING THE MORAL LEGITIMACY OF THE INSTITUTION OF SLAVERY z roku 1975 na stranách 78-79. Ale najdete to i v jiných historických publikacích.
Jde o instrukci č. 1293 z 20. června 1866 (TGBADQ). Nicméně se v ní nenachází tvrzení, že „zrušení otroctví je pošlapáním Tradice“. Spíše naopak:
„Etsi Romani Pontifices nihil intentatum re liquerint quo servitutem ubique gentium abolerent, iisdemque praecipue acceptum referri debeat quod iam a pluribus saeculis nulli apud plurimas christianorum gentes servi habeantur; tamen servitus ipsa per se et absolute considerata iuri naturali et divino minime repugnat, pluresque adesse possunt iusti servitutis tituli quos videre est apud probatos theologos sacrorumque canonum interpretes.“
Nicméně instrukce skutečně říká, že otroctví per se et absolute neodporuje zákonu božskému ani přirozenému. Což je však ale asi jasné každému, kdo četl listy sv. Pavla. Jestli někdo tvrdí opak, tak to určitě nejsou klasičtí katoličtí autoři nebo papežové… Budou to asi spíše modernisté.
Nicméně paralela s trestem smrti rozhodně nesedí. Papežové v těch dokumentech netvrdí, že by bylo záhodno otroctví někde zavádět nebo že by se pokud možno nemělo rušit.
„Papežové v těch dokumentech netvrdí, že by bylo záhodno otroctví někde zavádět nebo že by se pokud možno nemělo rušit.“ Ale no tak, ta instrukce byla záměrně vydána v době, kdy bylo čerstvě zrušeno otroctví v USA a dávala tak katolíkům možnost odmítat 13. dodatek americké ústavy a na otroctví trvat i nadále. Některé jižanské státy 13. dodatek odmítaly desítky let (Mississippi jej formálně ratifikovala až v roce 2013). Katolíci tak měli formálně potvrzeno, že mohou otroctví hájit a být proti jeho zrušení. Mohli dál otroky vlastnit, kupovat a prodávat, protože měli potvrzeno, že to je plně v souladu s přirozeným řádem.
Hm. Kvůli příspěvkům, jako je ten Váš, do diskusí příliš nezasahuji. Neměl jste totiž evidentně vůbec potřebu si k věci něco více zjistil. Stačil by dokonce i jen ten úryvek, který jsem citoval. Pokud umíte anglicky, našel jsem Vám anglický překlad:
„Although the Roman Pontiffs have left nothing untried by which servitude be everywhere abolished among the nations, and although it is especially due to them that already for many ages no slaves are held among very many Christian peoples, nevertheless, servitude itself, considered in itself and all alone (per se et absolute), is by no means repugnant to the natural and divine law, and there can be present very many just titles for servitude, as can be seen by consulting the approved theologians and interpreters of the canons.“
Říká tedy prakticky opak toho, co prezentuje Felix, na kterého jsem reagoval. Ten příznačně otočil a teď mluví o nějakém komentáři k instrukci, který je samozřejmě zcela irelevantní, byť by existoval.
Dále se zdá, že jste si nedal ani tolik námahy, abyste si zjistil, že daná instrukce byla vydána jako odpověď na otázky apoštolského vikáře v AFRICE! A instrukce se týká zcela konkrétních podmínek, které tam panovaly a kvůli kterým byly dotazy vzneseny. Diskutujete tady místo toho o nějakém otroctví v USA. Jak se chovali nějací katolíci někde v USA je v otázce postoje katolické Církve vůči otroctví zcela irelevantní.
To, že ta instrukce byla vydána jako konkrétní reakce jsem nevěděl, tak díky za doplnění kontextu, ale tvrzení obsažené v instrukci o souladu otroctví s přirozeným řádem je tvrzení obecné povahy, na tom kontext nic nemění. A v době, kdy byla instrukce vydána, samozřejmě velmi posloužila jako argument k obhajobě otroctví. Toho si její autoři museli být vědomi, i kdyby takový záměr neměli.
„Toho si její autoři museli být vědomi, i kdyby takový záměr neměli.“
Teď už opravdu nevím, o čem se tu diskutuje. Myslel jsem, že o otroctví. Ne o tom, čeho si byli možná vědomi nějací neznámí autoři instrukce z r. 1866.
Když už jste zase odbočil:
Tenkrát, jak vidno, nebyly vatikánské instituce poplatné duchu doby jako dnes. Tudíž bez skrupulí odpověděli do Afriky, jak se věci mají, když na to byly tázány. A při tom mimo jiné zopakovaly učení katolických autorů, že otroctví per se et absolute není proti zákonu přirozenému ani božskému.
Jestli nějaké Gaudium et Spes říká něco jiného, nevím. Dokumenty této pastorační synody mě z věroučného hlediska vůbec nezajímají. Ale vzhledem k mnohem větším úletům této synody se to zdá celkem pravděpodobné.
Otázka náhledu katolické Církve na otroctví je snad již v diskusi vyřešena. Zmiňovaná instrukce to říká jasně: Je zásluhou papežů a katolické Církve, že otroctví (a obzvláště ty jeho formy, které zákonu přirozenému a božskému odporují) bylo v křesťanských zemích vymýceno. Otroctví per se et aboslute však zákonu božskému ani přirozenému neodporuje a je proto možno některé jeho formy ve společnosti za určitých konkrétních konstelací trpět, případně se ho v takovém případě i aktivně účastnit (prodej/nákup otroků).
Tudíž bych v diskusi, s dovolením, dále nepokračoval.
Odkazů jsou na internetu tisíce. Podrobněji k instrukci z roku 1866 např. https://suchanek.name/texts/atheism/slavery.html
Citace z odpovědi pod bodem 15:
From this it follows that it is not repugnant to the natural and divine law that a slave be sold, bought, exchanged, or given…
Pošlapání Tradice není přímo z instrukce, ale z jednoho jejího komentáře, který snad brzy dohledám.
Přidávám se k dotazu. Doložte to a latinsky.
Cirkev uci stale pripustnost trestu smrti.
Jen to nove neni v katechismu (mozna nejaka hlava prijde s „katechismem medii“ a „katechismem skutecnym“).
A prislusne oduvodneni nove upravy onoho odstavce smeruje spis na dalsi americke volby, nez na to, co bude za 150 let.
Kanonizaci JPII normální katolík nebere vážně. Dřív by za své hereze a synkretismus byl exkomunikován.
Jedná se o další kousek v zavedené tradici černého humoru reformovaného katolicismu.
Z důstojnosti člověka ve světle evangelia nelze odvodit absolutizaci života a např. absolutní zákaz trestu smrti, právě naopak. A nikoli náhodou se touto absolutizací vyznačují všemožné sekty, od Chelčického až po moderní a postmoderní inferno sociální spravedlnosti (ačkoli jejich krvelačnost je pověstná).
Reformě-katolický humor potom spočívá v tom, že se právě toto začne tvrdit i v katechismu, ovečky si to adoptují a přitom se to v katechismu netvrdí, kritikové se odpálkují. A je to.
Oprávněnost trestu smrti popírali různí úchylkáři a sektáři, např. Albigenští, v pozdější době byl svého času odpůrcem trestu smrti první levičák u moci Robespiere, a nakonec ve 20. století neomarxističtí humanitáři, alias fosilie osmašedesátého.
Pro neomylné učení o oprávněnosti trestu smrti svědčí:
1. Písmo: SZ, Řím 13: Nenosí nadarmo meč (světská moc), slova Krista Pilátovi Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry
2. Trvalé učení papežů, včetně uplatňováni trestu smrti v papežském státě např. za potrat
3. Autorita otců a učitelů Církve (Tomáš, Alfons).
4. Neomylné odsouzení Lutherova tvrzení, že je proti vůli Ducha heretiky pálit.
5. Vyznání víry předepsané Albigenským, jehož součástí je uznání trestu smrti.
Ad. 1: Jde o uznání moci (soudní moci) státu/panovníka a Vy z toho děláte uznání udělování trestu smrti – co myslíte, jak to bylo s těmi, co je nechal Pilát krochnout (Lk 13,1)? To je Vaše praxe udílení trestu smrti?
Ad. 2: Papežové netrestali trestem smrti jenom potrat, ale třeba taky politické protivníky (příklady nechci zabírat místo) – taky OK praxe?
Ad. 3: Oba světci – a mnozí další – v praktických pokynech mluví o státech/panovnících, u kterých se předpokládá jednání podle katolické nauky a spravedlivý soudní proces.
Ale možná Vám křivdím, a Vy vidíte jako spravedlivé mnoho soudů s těmi, které uctíváme jako mučedníky – v mnoha situacích vlastně šlo jen o uplatnění platných a pochopitelně použitelných právních předpisů, že ano?
Ad. 4: Je-li vůlí Ducha pálit heretiky, to nevím, někdy bývalo také kamenování a dost často i stínání mečem … ale s tím bodem opatrně, protože vzhledem k tomu, že ve Vašich očích je drtivá většina Vašich spoluobčanů heretiky, mohl by jste mít na krku jistý paragraf z touhy po uskutečňování genocidy …
Ad. 5: Vyznání víry Albigenským je vyznání víry Albigenským. Doufám, že větší váhu u Vás má apoštolské, nebo nicejsko-cařihradské vyznání víry. 🙂
Můžete doložit tvrzení pod bodem 4.? Děkuji moc!
http://www.presny-cas-online.cz/bula-exsurge-domine-papez-lev-x-v-reakci-na-uceni-martin-luther
odsouzená věta 33: XXXIII. Haereticos comburi est contra voluntatem Spiritûs.
Z té věty neplyne, že chci dneska někoho upalovat, ale plyne z ní, že upálení heretika je mravně dovoleno a učit opak je proti učení Církve. Klecanda tedy může být v klidu, nemíním své bezbožné spoluobčany upalovat ani jinak usmrcovat, to udělá při velkém trestu až Bůh, až se rozhodne vyčistit zemi. Klecandovi bych doporučil, připravit se na nadcházející tresty dokonalou lítostí a dobrou zpovědí. Sodomitský svět bude sežehnut ohněm z nebe; nevíme kdy, ale jednou to přijde.
Ale hrdě se hlásím k tomu, že ačkoliv by se neměl trest smrti obecně nadužívat a měl by být vyhrazen jen nejtěžším zločinům, Luthera byla hrubá chyba neupálit.
A s tou neomylností odsouzení této věty je to prosím jak? Papežové, jak dnes snadno vidíme, říkají a píšou různé věci, podobně kdekdo tvrdí, že ani koncilu se už dneska nedá věřit. A proti tomu je tu dogma o neomylnosti, vyhlášené sice „nedávno“, ale pravdivé a platné odedávna, kdy tedy u každého dostatečně dochovaného papežského výroku musí být jednoznačně určitelné, jestli se na něj dogma vztahuje či nevztahuje. Výroky, na něž se vztahuje, mají jistě mimořádnou závažnost pro celou Církev. Jistě tedy Církev, nejpozději po Prvním vatikánském koncilu, tyto výroky shromáždila, aby tento poklad mohla snadno zpřístupnit všem věřícím. Co dělám špatně, když tento soubor všech výroků, na něž se vztahuje dogma o neomylnosti, nenacházím v češtině, ani, ať nežeru, třeba v angličtině?
Dokonce naopak např. https://en.wikipedia.org/wiki/Papal_infallibility#Instances_of_infallible_declarations tvrdí, že žádný takový seznam neexistuje, že teologové se neshodnou, případně tam nějaký seznam je, ovšem Exsurge Domine neobsahuje, a tak dále. Budiž, Wikipedii beztak editují nějací zlotřilí modernisté a nedá se jí nic věřit. Mezi vatikánskými koncily ale uběhlo téměř století, takže jistě této otázce byla věnována příslušná pozornost, ještě než Církev kompletně prožral henten modernismus, tedy dokud byla jedna společná pravda a nemohlo se stát, že „theologians disagree“, co vlastně znamená vyhlášené dogma. Kde lze tedy nalézt seznam výroků, na něž se dogma vztahuje, např. aby si mohl každý ověřit, jestli máte pravdu s neomylností Exsurge Domine?
Organizace LGBT jsou z toho nadšené a doufají, že podobnou změnu dozná i učení o homosexualismu – s přípodotkem, že i učení o trestu smrti bylo v katechismu a změnilo se, tak proč ne toto. Spoléhají přitom na stávajícího papeže…
https://www.pch24.pl/srodowiska-lgbt-zadowolone-ze-zmian-w-katechizmie–teraz-licza-na-kolejne-kroki,62018,i.html
Jaroslav Klecanda: „Prozatím jsem se setkával s tím, že Církev uznává morální oprávněnost užití trestu smrti jako obrany vůči agresi a agresorovi“
Omyl. A z tohoto omylu vychází mylné závěry. Proti agresorovi by se společnost mohla bránit i jinak, než trestem smrti (vypuzením, zmrzačením, uvězněním).
Účelem trestu smrti je i potrestání viníka a výstraha ostatním. Při jiném trestu by výstraha neměla takového účinku. Kromě toho např. uvěznění zločince vyžaduje po společnosti další náklady (dozor, výživa, vyhrazení území pro věznici, zabírání místa ve vězení), které nemá žádnou povinnost těžkému zločinci poskytovat.
Do přísahy uložené Valdenských bludařům, kteří se vraceli do Církve, byla r. 1210 za Innocence III. vložena také slova o tom, zda uznávají oprávněnost trestu smrti. Kdyby popírání této oprávněnosti nebyl blud, nebyla by byla slova do přísahy vložena, protože jenom bludy je třeba odvolat, chce-li se bludař vrátit do Církve. Názory na nerozhodnuté věci může mít jakékoliv.
Omyl je prosím Vaše stanovení mého omylu. Uznávám, že v té větě vypadlo důležité slůvko „až k“ – samozřejmě, že společnost má širokou škálu možností a prostředků, jak zastavit agresora. A má také právo vynést „soud“ nad životem agresora – především ve snaze ho zastavit. Jsem-li poslán zastavit ozbrojeného agresora, jsem poslán ho legálně zabít, bude-li to nezbytně nutné. To je základní rovina činnosti. Pokud agresor přežije, je to bonus, třešnička na dortu.
Trestání viníka – je -li zajištěn skutečně spravedlivý soud, pak bych to viděl jako přípustné. Ale Vy by jste si dovolil se zaručit za nějaký proběhlý soudní proces, že byl skutečně spravedlivý? Viz praxe v USA, kde občas chytnou někoho, u koho zjistí, že je pachatelem něčeho, za něco někdo jiný léta čeká v cele smrti ,nebo už z ní vypochodoval – v lepším případě nohama napřed v důsledku přirozeného úmrtí, v horším případě do místnosti „X“ …
Výstraha ostatním – to je divný, že i když se popravovalo ostošest, lidi furt páchali ty stejný zločiny – zrovna nedávno vyšel krásný rozbor soudních a smolných knih včetně moc pěkných přehledových statistik – doporučuji k přečtení.
S výstražností, na kterou použijeme něčí život, bych byl výrazně opatrný …
Pokud by byla pravdivá Vaše věta o nákladech na zločince, pak by byl vlastně jen jeden trest za zločiny – a to trest smrti, vše ostatní by společnost dost zatěžovalo … hm, proč mi Vaše úvaha nějak silně připomíná eutanazisticko-potratářské smýšlení …? 🙁
Ano, ta slova tam valdenským byla vložena jako praktický projev uznání světské moci, kterou popírali, mimochodem obdobně podivuhodnými konstrukcemi, které se o dvě stě let později vyznačoval jistý český plagiátor cizích myšlenek par excellance, jistý Jan Hus … 🙂
Tomasz Terlikowski trefně poznamenává, že celá změna stojí na jedné jediné papežově větě.
„Nic víc, ani jeden odkaz na některého z církevních otců nebo na učení některého z předchozích papežů, ani jeden citát z Písma. Nic z toho, pouze jedna věta z jedné promluvy, a to vše v situaci, kdy nejde o nějakou kosmetickou změnu, ale o prohlášení, že to, o bylo po staletí považováno za morální, bude odteď nemorální.“
Vyjmenovává aspoň některé z papežů, kteří trest smrti vnímali jako morální záležitost, Inocenc I.chápal jeho odstranění jako protivící se Boží autoritě, Inocenc III. zase jako porušení katolické ortodoxie. Pius V., Pius X., Pius XII. smýšleli podobně.
Samozřejmě má obavu, že jde o precedens pro další změny.
Takže tu máme papeže formálního heretika, tedy papa materialiter. Jsem zvědav, jak se k tomu postaví věrchuška FSSPX, jestli bude „cudně“ mlčet, nebo vyvodí nějaké důsledky.
Ab nedošlo k nedorozmění. Je třeba vysvětlit co myslím tím papa materialiter.
Dle CIC notorický heretik (a tím i schismatik) ztrácí úřad, avšk drží jej dokud není odstraněn.
V tomto smyslu Bergoglio drží úřad, z nějž je samým právem odstraněn a je povinen resignovat, podobně, jako zloděj je povinen vrátit kradenou věc, jeho držba je neoprávněná i když faktická.
Trest smrti je také euthanazie a potrat, co na to Bergoglio? Že by nějak vehementně se zasazoval proti těmto vraždám a psal exhortace, to nevím. Píše bludy o oteplování a jiné koniny, ale toto ho asi moc netrápí. Je to prostě gog magog z Apokalypsy.
Omyl – potrat a eutanazie jsou vraždou. Chápu, kam míříte svým komentářem, ale nazývejme věci pravými jmény. Nehledě na to, že trest smrti je udílen viníkům (teda v naprosté většině, pomineme-li občasné omyly v soudním řízení), kdežto děti v lůně matek jsou zabíjeny, aniž by se něčeho samy dopustily, jen chtěly žít.
Umělý potrat je vždy a výhradně úkladnou vzaždou. Jak vás mohlo napadnout, že je to trest smrti?
Eutanazie je taktéž vraždou, případně sebevraždou, pokud ji dotyčný provede sám.