V roce 1997 jsem při obhlížení knihkupectví narazil na knihu, která mě šokovala a vyděsila. Feministická teoložka v ní tvrdila, že dva největší „kříže“, které dnes musejí nést katoličky, jsou – jak jistě uhádnete – odpor Katolické církve proti svěcení žen a proti potratu. Stěží jsem mohl uvěřit tomu, že rouhání dosáhlo takovéto úrovně, ale smysly mě neklamaly, ani nešlo o noční můru, jak bych si byl přál. Nedlouho poté mi někdo vyprávěl o jisté Kanaďance, která o potratu mluvila jako o „svátosti“. Takové zneužití jazyka je doslova luciferské. Na hříchu, ničení života a sebedestrukci není opravdu nic posvátného ani posvěcujícího, stejně jako na ďáblu po jeho vzpouře není nic krásného. Svátosti člověku přinášejí život. Potrat je správnější nazvat antisvátostí par excellence, protože nenarozeného člověka zbavuje příležitosti zrození k životu přirozenému i nadpřirozenému.

„Ďábel je opice Boží,“ říká staré rčení. Ďábel vskutku má organizované náboženství – organizované přinejmenším natolik, aby nepřátele Kristovy seskupovalo do nejpevnějších a nejefektivnějších politických, psychologických i kulturních struktur, jaké si jeho nadlidská inteligence dokáže vymyslet. Ďáblova „církev“ paroduje všechno, co činí Katolická církev, a v této parodii nacházíme vysvětlení pro rouhání, o němž jsme se zmínili výše. Použití slov „kříž“ a „svátost“ v nich není ničím menším než útokem na samotnou Boží svatost a milosrdenství.

Jediný způsob, jak lze odvrhnout nekonečné Boží milosrdenství, je postavit se přímo proti němu: „Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem“ (Mk 3,28–29). Jestliže budou lidé činit pokání ze svých hříchů – jakýchkoli! – a hledat Boží milosrdenství, Bůh jim je dá, i když nikoli bez spravedlivého trestu v tomto životě nebo v tom příštím. Pokud však lidé hřeší přímo proti Božímu milosrdenství, které se projevuje či sděluje v řádu stvoření a ve vyšším řádu vykoupení a v tomto stavu vzpoury proti Duchu svatému zemřou, jak jim Bůh může pomoci? Tím, že jim prokáže milosrdenství? Právě tímto darem přece pohrdli.

Je tvrdou pravdou, že peklo si lidé volí sami, a já bych ještě dodal, že toto peklo je vždy jejich vlastní verzí. Vězením hříšníka je jeho vlastní mysl a jeho trestem je navěky uvíznout ve svém temném, zvráceném egu. Už to je dost velké peklo, a to jsme ještě ani nezačali mluvit o plamenech či dalších trápeních, jež si tak mistrovsky představoval Dante ve svém Pekle. Často přemýšlím o tom, co říká C. S. Lewis ve Velkém rozvodu: Peklo je jako předměstí, kde se domy od sebe neustále vzdalují a jejich obyvatelé jsou stále izolovanější. A nemohli bychom dát tento obraz do souvislosti s Ratzingerovým přesvědčením, že peklo již vpadá do našeho moderního světa, takříkajíc do něj prosakuje všemi trhlinami? Pozemská předměstí bez dětí, vyprázdněná antikoncepcí a potraty, jsou předznamenáními pekelných předměstí bez Boha, kde přebývá jen prázdnota.

Potrat je zločinem lidí, kteří v jádru nenávidí sami sebe a přestali doufat v smysl života. Kdyby lidé byli rádi tím, čím jsou, a viděli ve svém životě smysl, vítali by každý nový život jako pokračování toho, co milují, jako další potvrzení nesmírné smysluplnosti života, znamení naděje, zálohu budoucnosti. Zločin zničení a odhození dítěte je absolutní dno, naprostý úpadek života a existence. Je to smrt sociálního instinktu a lidského srdce samotného, sebevražda zdravého rozumu, brutální vražda soucitu a milosrdenství, šílená parodie na lásku. Z tohoto pohledu je to vůbec nejhorší možný skutek, neboť je to jako zavraždění nevinnosti, života, Boha a budoucnosti, všeho naráz. Potrat je doslova i symbolicky konečným stupněm metafyzické dekadence a ztráty smyslu.

Proto náš boj proti potratu a všemu, co k němu vede a co z něj vyplývá, musí mít nejen praktickou, politickou stránku, ale i stránku filosofickou. Více než dřív teď křesťané musejí studovat a osvojovat si intelektuální kořeny svého dědictví i řady moderních omylů, které toto dědictví, toto „evangelium života“ podkopávají. Bylo by naivní se domnívat, že filosofie, abstraktní a exkluzivní disciplína, má s naší současnou kulturou smrti společného málo nebo nic. Naopak, má s ní společného všechno. Slovy Erika von Kuehnelt-Leddihna:

„Filosof je schopen zaplétat se do velmi nebezpečných hrátek s realitou, hrátek, jež hráli už jeho temní kolegové, gnostici, alchymisté a čarodějové, hrátek převážně slovních, které však pýchou a chybnými kombinacemi snadno degenerují v překrucování skutečnosti. A jsou-li těmito arogantními a zlými kombinacemi ideologie, je to proto, že se připravovaly ve filosofické pekelné kuchyni“ (citováno v Thomas Molnar, Decline of the Intellectual, předmluva k novému vydání, ix).

Z morální teologie víme, že některé hříchy jsou ještě horší než potrat – například znesvěcení Nejsvětější svátosti nebo sebevražda. Svatý Tomáš však říká, že hřích může být tím nejhorším v některém ohledu, třebaže není nejhorší absolutně. Žádný zločin nemůže být odpornější než potrat přinejmenším v tom, že tak dokonale odporuje přirozenému dobru života a hluboce zakořeněné náklonnosti, kterou lidé cítí k jiným lidem, zejména nevinným a bezbranným. Za tento zločin neexistuje uspokojivá omluva; každý ví, že těhotná žena je, jak se dříve říkalo, „samodruhá“, že se jí zvětšuje břicho, protože dítě v děloze roste a hýbe se, že od okamžiku početí existuje nová lidská bytost, odlišná od matky. Není možné to nevědět, pokud stále ještě užíváme rozum.

To vede k děsivému závěru: obrovský výskyt potratu v moderním světě je znamením nejvyšší duchovní temnoty, která sestoupila na lidstvo, temnoty, jakou dějiny dosud nezažily. Aby byl člověk schopen „akceptovat“ potrat (natož se pro něj rozhodnout), musí svůj rozum – vlastně celou svou duši – odtrhnout od reality, od sebepoznání, od lásky k životu, od základní lidskosti, dokonce od principu nekontradikce a spolu s ním od možnosti logického myšlení. Sváry mezi lidmi jsou jedna věc: dokud budou lidé podléhat nenasytnosti, libido dominandi a přemrštěnému nacionalismu, budou vznikat a vést se války. Ale technicky rafinovaná a lukrativní válka proti nenarozeným dětem? Není nic zkaženějšího, nic, co by bylo v hlubším rozporu se samotnou lidskou přirozeností. Potrat podrývá lásku k potomkům vepsanou přirozeností do lidského srdce a na její místo klade prázdnou negaci, ve skutečnosti vražednou negaci bytí. Srdce z masa mění v srdce z kamene.

Proto mohl kardinál Pell říci: „Potrat ničí všechno, čeho se dotkne – právo, medicínu i celou koncepci lidských práv.“ Především totiž kazí lidské srdce. Proto ti, kdo potraty provádějí, radí k nim nebo je podstupují, zoufale potřebují naše modlitby a pokání. Nic nepotřebují víc než svátosti a život milosti, odpuštění a pokoj od Pána.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://www.lifesitenews.com/blogs/blasphemy-against-mercy