Proč papež František neodpověděl na dubia? Jak to, že se zúčastnil oslav reformace a propagoval Luthera? A proč nic neřekl před referendem o rozšíření přístupu k potratům v Irsku? Na rozdíl od autora knihy The Dictator Pope si nemyslím, že současný papež oportunisticky mění svoje postoje s cílem udržet si moc. Jsem přesvědčena, že papežovy postoje jsou velmi pevné a promyšlené, i když způsob či intenzitu prosazování svých cílů přizpůsobuje tomu, co je v dané situaci reálné. Na úvodní otázky se pokusím odpovědět na základě nedávno vydané exhortace Gaudete et exsultate, která poskytuje pozoruhodný vhled do papežova myšlenkového světa.

Jeden oddíl exhortace je nazvaný „Hlavní pravidlo jednání“ a pro čtenáře tohoto webu asi nebude těžké uhodnout, o čem pojednává – ano, o milosrdenství. Právě papežovo pojetí milosrdenství je klíčem ke všemu. Exhortace, která má podtitul „O povolání ke svatosti v současném světě“, se točí okolo myšlenky, že „mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky“ (37). Cestou ke svatosti je podle papeže právě milosrdenství, které vymezuje takto: „Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat.“ (80) Řadí sem František také skutky duchovního milosrdenství, především napomínat hřešící a učit nevědomé? Z jeho vyjádření to není úplně jasné: „Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“.“ (116) … „Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí.“ (117) Co znamená „hořekování nad omyly druhých“ nebo „shlížet shůry dolů“? Je vůči druhým tvrdý každý, kdo je přísně napomíná? Bylo by potřeba jasně napsat, že problém se netýká napomínání a poučování samotného, ale jeho způsobu či intenzity, a že v některých situacích může být hříchem ostatní nenapomenout a určité jednání neodsoudit. Ostatně ačkoli papež vyzývá k chápání a přijímání druhých, sám často s použitím nevybíravých výrazů odsuzuje a klasifikuje ty, u nichž nachází nějaký nedostatek. Jeho nadávkám je dokonce věnovaná celá webová stránka (http://popefrancisbookofinsults.blogspot.com/, v angličtině).

Z papežova chování se však zdá, že za součást milosrdenství považuje přijímání druhých ve smyslu velkorysého přehlížení jejich omylů a hříchů. Jen v tomto světle lze pochopit jeho přátelská setkání s celebritami, jako je americká zpěvačka Katy Perry, která svým aktivismem a stylem života negativně ovlivňuje miliony mladých lidí, nebo novinář Eugenio Scalfari, který dlouhodobě šíří antikatolické názory. Je zarážející, že v exhortaci na téma svatosti papež nemluví o nutnosti vyvarovat se těžkého hříchu ani o věčném životě, odměně a trestu (odkazům na věčný život se vyhýbá dokonce i v oddílech věnovaných blahoslavenství a ďáblu); o svátostech se zmiňuje jen okrajově. Katolická nauka stojí na rozlišování lehkého a těžkého hříchu, přičemž hranice mezi nimi rozhoduje o duchovním životě či smrti. Papež však píše, že těžká provinění vůči Bohu máme všichni: „Kdo totiž necítí, že se dopustil těžkých přestupků proti Božímu Zákonu, může podlehnout určité otupělosti či omámení. Nenachází-li totiž nic vážného, co by si vyčítal, nevšimne si vlažnosti, která se postupně zmocňuje jeho duchovní života, a skončí v opotřebovanosti a zkaženosti.“ (164) Současně zdůrazňuje, že v životě každého člověka, i kdyby byl ničen neřestmi, je přítomen Bůh (42). Když papež odsuzuje herezi pelagianismu (47–62), který definuje jako úsilí „dosáhnout ospravedlnění vlastními silami“ a „adorování lidské vůle“ (57), nebezpečně se přibližuje protestantské nauce, která zlehčuje význam skutků pro spásu. Ano, ospravedlnění si člověk nemůže koupit či zasloužit a bez Boží milosti nemůže dosáhnout spásy. Papež však opomíjí zdůraznit, že vírou (trvale) ospravedlněný člověk je povinen a s Boží pomocí schopen vyhnout se těžkým hříchům, a pokud se jich dopustí, měl by se z nich vyzpovídat. Dejme tomu, že se někdo věnuje péči o druhé, snaží se ostatní chápat a přijímat, přitom ale má těžký hřích, například žije v cizoložství. Podle tradiční nauky by měl svůj život napravit, vyzpovídat se a sjednotit se s Církví. Když ale jednostranně zdůrazníme, že esencí Zákona je láska ve smyslu péče o druhé, je s ním všechno v pořádku, protože přece činí dobré skutky. Jedná se o velmi nebezpečný posun, který se však může líbit dnešnímu člověku, jemuž chybí ochota podřídit se jakýmkoli mravním nárokům kromě požadavku „abychom na sebe všichni byli milí“. Papežovým cílem je všechny integrovat a například vyloučení rozvedených a znovu sezdaných od přístupu ke Sv. přijímání mu zákonitě musí připadat jako odsuzování nebo klasifikování druhých – vždyť přece všichni jsme hříšníci. Pokud si papež myslí, že takto milosrdný je také Bůh, pak mu existence pekla musí připadat pochybná.

Problém je, že některé kategorie osob Františkovo milosrdenství nepokrývá. Když se totiž plošně a bezpodmínečně odpouští viníkům, oběti odcházejí s prázdnou, protože kdyby se chtěly dovolávat spravedlnosti, „nemilosrdně“ by připomínaly viníkům jejich viny. Z této perspektivy dává smysl papežova negativní reakce na zprávy o podílu chilského biskupa Barrose na krytí sexuálního zneužívání – nebral na ně ohled při jmenování Barrose biskupem a později je označil za pomluvy. Také intenzivnější boj proti potratům by mohl vypadat jako odsuzování žen v těžké situaci, takže nenarozené děti musí ustoupit „milosrdenství“ vůči těm, kdo se podílejí na jejich smrti. Právě způsob, jakým papež v exhortaci přistupuje k potratům, označili někteří komentátoři za skandální. Papež píše, že boj za ochranu nenarozeného života je sice důležitý, ale neměl by zastínit další problémy, například chudých, osamělých nebo migrantů: „Stejně posvátný [jako život nenarozeného] je však život chudých, kteří se již narodili a zmítají se v bídě, osamocení, exkluzi, obchodu s lidmi, ve skryté eutanazii nemocných a starých lidí zbavených péče, v nových formách otroctví a všech formách skartace.“ (101) Ano, život chudých je stejně posvátný jako život nenarozených dětí, to však neznamená, že chudoba představuje z mravního hlediska stejně závažný problém jako potraty. Celá exhortace ostatně vyvolává dojem, že papež nedokáže nebo záměrně odmítá řadit hříchy či společenské jevy podle jejich závažnosti a že pomlouvání dvou sousedek na trhu si zaslouží stejnou, ne-li větší pozornost než teroristické útoky nebo znásilňování žen imigranty.

Situaci migrantů papež považuje za stejně závažný problém jako potraty nebo eutanazii. V oddíle nazvaném „Ideologie, které mrzačí jádro evangelia“, píše: „Někteří katolíci tvrdí, že [situace migrantů] je druhotné téma vzhledem k „vážným“ tématům bioetiky. Takové řeči lze pochopit u politika, který hledí na svůj úspěch, avšak nikoli u křesťana, který by se měl vžít do situace bratra, riskujícího život ve snaze zajistit budoucnost svým dětem.“ (102) Máme tedy věřit tomu, že typický migrant je otec rodiny „riskující život ve snaze zajistit budoucnost dětem“? Co vlastně znamená „zajistit budoucnost dětem“ a je legitimní riskovat při této snaze svůj, případně i jejich život, a nelegálně překračovat hranice? Papež tedy netvrdí, že všichni příchozí byli nuceni uprchnout před válkou, přesto však emotivně vyzývá k přijímání migrantů pomocí citátů z Písma a výroků svatých, ve kterých jsou použity výrazy „hosté“, „ti, kdo jsou na cestě“, „chudí a poutníci“ nebo „bloudící ubožáci“. Povinností křesťana podle papeže je tyto „hosty“ přijímat, usilovně o ně pečovat a popřávat jim pohostinství. Vyzývá František k tomu, aby imigranty přijímal každý sám za sebe, nebo se jeho výzva k přijímání migrantů týká států? Obávám se, že obojí, protože výslovně uvádí, že nestačí, aby každý sám za sebe prokazoval dobré skutky, je nutná strukturální změna (99). Pokud však „milosrdenství“ vůči jedněm vede k ohrožení či přímo obětování jiných, s takovým „milosrdenstvím“ je něco špatně.

Papež sice navrhuje vrátit se k jednoduchosti evangelia, ale sám se někdy vyjadřuje až příliš odborně (např. 147), nejasně a ve znepokojujících náznacích. Nejasnosti zřejmě nepokládá za handicap, protože píše: „Kdo chce mít všechno jasné a jisté, usiluje o ovládnutí Boží transcendence.“ Při chápání a vyjadřování pravdy podle něj dochází k určitému posunu, takže při aplikaci různých pouček musíme být opatrní: „Dosahujeme jen velice skrovného chápání pravdy, kterou přijímáme od Pána. A s ještě většími těžkostmi ji dovedeme vyjadřovat. Nemůžeme si proto nárokovat, že způsob, kterým ji chápeme, nás opravňuje k přísné kontrole života druhých.“ (43) Znamená to, že pravdy víry máme přijímat s rezervou, protože se jedná jen o nedokonalé vyjádření? Že Církev některé pravdy nechápe správně nebo jediným možným způsobem, a že tedy nemá právo klást na věřící požadavky z těchto pravd vyplývající? Z uvedených náznaků se zdá, že žádost čtyř kardinálů o vyjasnění dubií je zcela cizí Františkovu přístupu k magisteriu.

O filosoficko-teologickém pozadí papežova myšlení velmi dobře vypovídá kapitola II., nazvaná „Dva subtilní nepřátelé svatosti“. Klíčovým termínem je vtělení. Jádrem křesťanství je poselství, že Bůh se stal člověkem, a s tím související nauka o Nejsvětější Trojici, papež však z Božího vtělení vyvozuje něco jako primát praxe. Člověk by pochopil, že papež zdůrazňuje význam nasazení a pastorace (27), a také není nic špatného na varování před oddělováním moudrosti od milosrdenství nebo věnováním se teologii na úkor modlitby, případně před pocitem nadřazenosti nad ostatními, pokud máme větší znalosti než oni. Problém nastává, když se papež začne pohrdavě vyjadřovat o rozumu a myšlení jako takovém. Herezi gnosticismu popisuje jako „pokušení transformovat křesťanskou zkušenost na soubor myšlenkových výplodů, které v konečném důsledku odvádějí od svěžesti evangelia“. (46) Nezaměřuje se tedy na omyl, ale na myšlení vůbec. Protiklad strnulosti (myšlení) a svěžesti či novosti (života, evangelia, Boha) je ostatně pro Františka charakteristický. Gnostikům papež vytýká, že „[k]oncipují mysl bez vtělení, neschopnou dotknout se trpícího Kristova těla v druhých a zasádrovanou v encyklopedii abstrakcí.“ (37) Abstrakce je však způsob, jakým lidské myšlení funguje, a odsudek abstrakce tedy zasahuje lidské myšlení jako takové. Když papež varuje před myslí bez vtělení, říká tím, že myšlení nemá být odděleno od života, a tedy že od života odděleno být může, například pokud je příliš abstraktní. Dalo by se uznat, že abstraktní úvahy jsou pro někoho obtížné pochopit, to však neznamená, že kvůli tomu nejsou pravdivé, ani že pro život nejsou relevantní – naopak, ty nejodtažitější úvahy (například ohledně existence nicoty nebo identity jsoucen) mívají obrovský dopad na život velkého počtu lidí. Stejným směrem papež míří také v tomto vyjádření: „Gnosticismus je jednou z nejhorších ideologií, poněvadž zatímco nepodloženě vyvyšuje poznání či určitou zkušenost, pokládá vlastní vidění reality za dokonalost.“ (40) Neříká, že gnosticismus je špatný proto, že obsahuje nějaký omyl, ale proto, že vlastní vidění reality pokládá za dokonalé. Existují tedy jen různá vidění reality (nikoli pravdivé či nepravdivé poznání reality), přičemž každé z těchto vidění je nedokonalé? Papežovo vyjádření lze těžko interpretovat jinak než relativisticky. Papež klade důraz na praktický život oproti poznání: „Postupem doby začínají mnozí poznávat, že tím, co nás činí lepšími či svatými, není poznání, nýbrž život, který vedeme.“ (47) Zapomíná však, že při svém jednání se člověk řídí poznáním, a pokud je jeho poznání mylné, také jeho jednání bude špatné. Problematická je také papežova výzva, abychom se spíš než svými úsudky nechávali vést Duchem (42) – když totiž odložíme myšlení, vstupujeme na nejistou půdu pocitů a dojmů. Zpochybnění pouta mezi myšlením a realitou, tj. objektivity myšlení, vede k myšlence, že poučky a předpisy, například mravní zákony, nelze aplikovat na konkrétní případy, a není tedy oprávněné posuzovat skutky lidí nebo od nich něco náročnějšího vyžadovat.

Historie nás učí, že nebezpečné není jen naprosté popření všech pravd víry. Ničivý dopad na životy lidí může mít i zdánlivě nepatrné zkreslení či opomenutí. Papežovo jednostranné pojetí milosrdenství podle všeho vychází z jeho přesvědčení, že myšlení je oddělené od života, přednost má praxe před teorií a že obecné poučky nelze dost dobře aplikovat na konkrétní příklady. Toto přesvědčení je však mylné, protože objektivitu myšlení nelze zpochybnit, aniž by člověk popřel sám sebe, jak ve svém díle (např. Iluze skeptiků) vysvětluje Jiří Fuchs. Na tomto omylu sice stojí moderní filosofie, ale jeho přejímání nástupcem sv. Petra je smutné a trapné. Možná však bylo nutné dojít až do tohoto bodu, aby se nám otevřely oči.

Marie Tejklová

Pozn.:

V článku je citován český překlad exhortace, který je k dispozici na webu http://www.radiovaticana.cz.