Tento článek je překladem přednášky Wolframa Schremse, která se konala ve Vídni 2. dubna 2017 při příležitosti uvedení německého vydání knihy Petera Kwasniewského Povstávání z prachu. Schrems je teolog, filosof, katecheta, prolife aktivista a signatář Correctio filialis. Videozáznam z přednášky v němčině najdete na http://una-voce-austria.at/video/buchpraesentation-2017/

Důstojní otcové, dámy a pánové, drazí přátelé!

Jsem rád, že mohu přednést příspěvek na prezentaci německého vydání knihy prof. Kwasniewského Povstávání z prachu – Tradiční liturgie a obnova Církve [1]. Německý překlad jsem četl a mohu ho ze srdce doporučit, jakkoli s knihou nesouhlasím na sto procent, zejména s optimistickým hodnocením liturgických opatření papeže Benedikta. Patří nicméně k textům nejostřeji kritizujícím novus ordo Missae, jaké jsem kdy četl mimo FSSPX. Zdá se, že je již všeobecně známo, že misál Pavla VI. je pro Církev katastrofou. V tomto ohledu je velmi významná důrazná kritika kardinála Saraha na konferenci o liturgii v Herzogenrathu. Jeho prezentaci, která byla přečtena v jeho nepřítomnosti, jsem do svých komentářů bohužel nemohl zapracovat.[2]

Současný pontifikát povahu této katastrofy ještě podtrhává. Papež František dovádí ducha takzvané „liturgické reformy“ do krajnosti. Jeho způsob celebrace, již tak extrémně zkrácený, je chudý a znuděný. Chybí poklekání při proměňování. Někteří lidé si dokonce šeptají o nástupu ekumenické pseudomše, která se v této chvíli ve skrytosti plánuje. Vůbec by mě to nepřekvapilo.

Je jasné, že mezi mnoha věřícími katolíky vzrůstá nespokojenost s „obnovenou“ liturgií, (systematickými) liturgickými excesy i se současným pontifikátem. Stále větší je i rozladění nad zdůvodněními, která často slýcháme: „Papež má na mysli to či ono – a ne to, co říká. Musíte to interpretovat tak či onak.“ A tak dále a tak podobně. Totéž platí o liturgii. Stejná zdůvodnění posloucháme už mnoho let – a jsou čím dál tím nucenější a čím dál tím víc přitažená za vlasy.

Ne, „liturgická reforma“ je katastrofa. Její plody jsou už opravdu každému zřejmé.

Musíme proto poděkovat organizátorům dnešní konference, a zejména prof. Kwasniewskému, který při zpracování liturgických témat odvádí vynikající práci. Jeho příspěvky na Rorate Caeli přispívají k šíření liturgických vědomostí a smyslu pro liturgii. Jeho kniha, která se mi velmi líbí, je v jeho činnosti významným milníkem. Jak tomu bývá, sensus fidei v otázkách víry a liturgie často ztělesňují a prosazují laici.

Základní teze mé prezentace zní: konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (dále jen SC) není reformou, nýbrž revolucí. Spustila permanentní revoluci. Nevrací mešní ritus – který snad mohl ztratit tvar či vyžadovat zlepšení – do správné formy, což je koneckonců významem slovesa reformare. Namísto toho položil základy pro dalekosáhlé změny. Revoluční impuls koncilového dokumentu je však zahalen do tradičního, byť zbytečně mnohomluvného jazyka, a proto je obtížné ho na první pohled rozpoznat. Je to produkt spiknutí, které usilovalo o podkopání víry Církve. Totéž platí pro ostatní dokumenty II. vatikánského koncilu, jak otevřeně připustili Karl Rahner a Herbert Vorgrimler (Kleines Konzilskompendium).

Před šesti či sedmi lety mi při přípravě na nějakou přednášku padla do oka jedna věta v SC. Je nenápadná a krátká, ale má revoluční potenciál. Je to signál, jako kód či heslo k tajné operaci. Tato věta se nachází v kapitole zabývající se posvátným oficiem, odstavec 89 (d) a zní: Prima ať je zrušena.[3]

Ať vypadá jakkoli nenápadně a stručně, je to příznak revoluce. Rád bych to vyložil podrobněji. Moje úvaha se skládá z těchto tří bodů:

1. Jestliže se dá zrušit prima, dá se zrušit cokoli dalšího. Mnoho dalšího škrtání také následovalo.

2. Církev neruší obřady posvěcené dávnou modlitební zvyklostí. Liturgické hnutí ve 20. století, jinak naprosto nejednotné, také nic takového nezamýšlelo.

3. „Reforma reformy“ nemá smysl. Misál i breviář by se měly vrátit ke starému úzu. Otázka, ke které verzi, zůstává zatím nevyřešená. (Již Jan XXIII. změnil kánon vložením jména sv. Josefa a revidoval velkopáteční přímluvu za židy).

Na úvod bych rád popsal jednu svou symbolickou zkušenost. K našemu tématu se dobře hodí a dokonce poskytuje interpretační klíč k pochopení předmětu dnešní konference.

Před šesti lety jsem se jednou v pátek ve čtyři odpoledne zúčastnil mše svaté v kapucínském kostele ve Vídni. Byl to běžný kapucínský novus ordo. Přibližně v době preface jsem si všimnul dvou prodejců levicových pouličních novin (určených k prodeji nezaměstnanými), kteří se obvyklým agresivním způsobem snažili prodávat své zboží. Všimněte si prosím: bylo to během mše. Oba muži, evidentně cikáni, při proměňování poklekli a potom pokračovali v obchodování. Ohradil jsem se proti jejich žádostem a jednoho z nich jsem přiměl odebrat se zpět ke vchodu. Začal být velmi nepřátelský a zjevně mě proklínal (v jazyce, který jsem nepoznal).

Tato událost ukazuje, jak malá je úcta k posvátným úkonům. Oba cikáni sice počkali do konce proměňování, než se vrátili ke svému obchodu, přesto však jde o hrubý nedostatek úcty ke Kristu, jehož oběť se při mši svaté zpřítomňuje.

Proč máme tak málo respektu? Je v tom vnitřní logika. Tajemství Eucharistie zbavuje úcty sama Církev. Sám nový misál stanovuje v porovnání s tradiční mší svatou mnohem méně projevů úcty. I bez liturgických excesů, které se usídlily v kanonické šedé zóně (jako je svaté přijímání na ruku, mimořádní udělovatelé Eucharistie, znuděné ministrantky a postarší dámy coby pseudokněžky), novus ordo sám o sobě do jisté míry desakralizuje.

Pak jsou tu časté sociální důrazy při mši: neděle pro migranty, neděle pro katolické charity atd.

Nesejde na tom, jestli si to bandy balkánských somráků nějak takto analyzovaly. Prostě vědí, že při mši svaté, kterou navštěvují Rakušané, mohou bez obav z následků vyrušovat. Nikdo se jim vážně nepostaví, tím méně s nimi bude fyzicky zápolit. Většina přítomných jsou příliš staří, příliš zbabělí nebo příliš slabí, než aby se pustili do boje. Rušení při chorvatské mši v kostele na Am Hof nebo při ukrajinské řeckokatolické liturgii u sv. Barbory by možná mělo pro pachatele citelnější následky.

Mimochodem, narušování bohoslužeb levicovými radikály či propotratovými aktivisty začíná být dosti běžné. Také se ví, že kostel na Ottakringu (vídeňský 16. obvod) je při mši svaté zevnitř zamčen. Jinak by ji rušili mladí muslimové.

Zpět k popsanému zážitku: Zeptal jsem se bratra sakristána, jestli prodejci novin často vnucují své zboží při mši. Řekl, že ano a že i přes upozornění přicházejí stále znovu.

Ano, je to symptom naší doby. Zdá se, že pastýře Církve obrana mše svaté a věřících, kteří se shromáždili k jejímu slavení, nezajímá. Na toto téma jsem od nich nikdy nic neslyšel.

Po tomto zážitku jsem rozzlobený a rozrušený šel na večeři s jedním knězem. Vyprávěl jsem mu, co jsem právě viděl. Pustili jsme se do diskuse o liturgii. Nevycházel jsem z úžasu, neboť tento člen jedné katolické organizace sdružující bratrstva katolických studentů a absolventů univerzit mi vyprávěl o akci, kterou pořádalo jedno jejich členské bratrstvo. Pozván byl jistý vysoce postavený zednář. Podle vyprávění kněze tento host při akci řekl, že liturgická reforma byla „jejich“ (zednářským) dílem. Ohromilo mě, že to člen tajné společnosti řekl takto otevřeně – a že o tom kněz tak nezúčastněně referoval. „Liturgická reforma je naše dílo.“ Stále mi to zvučí v uších. Samozřejmě jsem měl toto podezření už dřív, nemohl jsem si pomoci. Často se uvádí, že architekt novus ordo Annibale Bugnini byl přeložen jako pronuncius do Teheránu, protože náhodně vyšlo najevo jeho členství v lóži. Tak či tak je přinejmenším pozoruhodné, že si svobodný zednář před bratrstvem katolických studentů a absolventů nárokuje liturgickou reformu pro svou organizaci.

Nyní k prvnímu bodu:

1. Jestliže se dá zrušit prima, dá se zrušit cokoli dalšího.

Na tomto bodě velmi důrazně trvám, neboť mi připadá symbolický a symptomatický pro SC i pro celý koncil. Pradávný modlitební obyčej se jednoduše, bez jakéhokoli vysvětlení zruší. O to více tato situace udivuje. Jaký to má důvod?

Zdá se, že sem byla vložena časovaná bomba. Vznikla tím prasklina ve zdi. Neboť jestliže se dá zrušit prima, proč ne tercie či sexta, nebo ranní chvály, nebo matutinum (k čemuž de facto došlo, neboť matutinum zmizelo a jeho náhražka se nazývá „modlitba se čtením“)? Proč nezrušit dvojí Confiteor, nebo modlitby offertoria, poslední evangelium nebo cokoli jiného? A jak všichni víme, to se skutečně stalo.

Abych byl upřímný, o existenci primy jsem dříve věděl jen z četby. V románu Pán světa od anglického konvertity, kněze a spisovatele Roberta Hugha Bensona – mimochodem oblíbeného autora prof. Kwasniewského – vystupuje skupina mučedníků, které policie přistihla při modlitbě primy. Osobně jsem primu poprvé zažil při návštěvě u benediktinů v Norcii, kteří, jak je dobře známo, řeholi svatého Benedikta opět vykládají a žijí co nejvěrněji originálu.

Likvidace této prastaré modlitby se nedá chápat jinak než jako svatokrádež.

Z výzkumu P. Briana Harrisona OS nyní víme, že v předvečer koncilu mezi světovým episkopátem latinského obřadu neexistoval žádný druh revolučních tužeb ve vztahu ke mši. K breviáři nedokážu nic říct, ale patrně lze dospět k analogickým závěrům.

Analýza podání biskupů na sekretariát pro přípravu koncilu ukazuje, že jedinou věcí, kterou si přáli, bylo více čtení v národních jazycích. Není tam nic o vymýšlení nového mešního kánonu (tím méně tří nových kánonů [eucharistických modliteb]), nic o vynechávání modliteb k obětování, žádná touha po „obětním stole“, přijímání na ruku nebo ministrantkách. Přesto všechny tyto deformace mše po koncilu nastaly.

Podle mého názoru je eliminace primy bez jakéhokoli komentáře symbolem revoluce, protože otevřela dveře mnoha dalším katastrofálním krokům.

A nyní k našemu druhému bodu.

2. Církev neruší obřady posvěcené dávnou modlitební zvyklostí. Liturgické hnutí ve 20. století, jinak naprosto nejednotné, také nic takového nezamýšlelo.

Robert Spaemann, snad nejpřednější německý katolický či dokonce vůbec německý filosof současnosti, ve své legendární přednášce na letní teologické akademii Lineckého kněžského kruhu (což je soukromá iniciativa diecézních kněží) v Aigen v roce 1997 citoval kardinála Johna Henryho Newmana, který kdysi v kázání na svátek Obřezání Páně řekl, že Církev nikdy neruší zažité modlitby posvěcené dlouhým užíváním. Rušit starý modlitební obyčej je vždy svatokrádež a nebezpečí pro víru. Křesťané i po Letnicích chodili do chrámu, modlili se tam a účastnili se chrámových bohoslužeb, dokud chrám nebyl zničen nebo dokud je Židé nevyhnali z Jeruzaléma.

Je-li zrušen prastarý, posvátný modlitební obyčej, je to vždy svatokrádež a vždy to těžce škodí víře. Papež sv. Pius V., jehož tridentská reforma misálu vůbec nebyla revoluční, stanovil, že nadále budou v latinské Církvi zakázány všechny obřady kromě těch, které jsou starší než 200 let. Pius V. znal limity papežské moci.

Jestliže je tedy možné bez jakéhokoli dalšího zdůvodnění zrušit primu, je možné zrušit nebo přetvořit (což je často totéž) i cokoli jiného.

Na tomto místě bych rád řekl něco k liturgickému hnutí. Nejsem vůbec expert, ale tu a tam jsem z něj měl různé dojmy. (Prosím o trochu trpělivosti s exkurzí do historie a mnoha jmény.)

Ani Romano Guardini, ani Odo Casel OSB, ani Pius Parsch CRSA neměli podle rozhovoru dr. Ruperta Klötzla s Petrem Tschninkelem CRSA destruktivní či revoluční plány. Odo Casel byl kritizován v jednom prohlášení FSSPX o liturgii, které ho spojovalo s destruktivními sklony. Tímto prohlášením jsem se zabýval jinde. Když dnes čteme texty Odo Casela nebo o něm, máme dojem, že byl zbožným, věrným, uctivým a podle dnešních standardů „ultrakonzervativním“ mnichem. Nelze věřit tomu, že by Odo Casel současný liturgický chaos akceptoval, natož aby ho zamýšlel. Avšak jak se lze dočíst jinde, bylo Caselovi jako intuitivnímu mysliteli jaksi cizí logické myšlení. To mohlo bohužel rovněž znamenat, že své názory dostatečně nevysvětloval. Intuitivní myslitelé mají často sklon k euforickému vyjadřování a apodiktickým tvrzením. Občas se u nich vyskytuje neústupnost a nedostatek věcnosti. Nemám dostatečné znalosti na to, abych mohl posoudit, zda tomu tak skutečně bylo i v Caselově případě. Na základě toho, co vím, však mohu odmítnout nařčení, že Odo Casel jednal ze zlé vůle. Celým svým životem a chováním, jednáním s jinými lidmi i smrtí během velikonoční liturgie dával jasně najevo silnou víru a příkladný charakter.

Je jasné, že katastrofy liturgické reformy z roku 1969 nutně musely mít nějaké předběžné kroky – autory a agitátory, kteří se chtěli vydat jiným směrem. Odo Casel koneckonců zemřel v roce 1948. Nemohl už proto zastavit ty, kdo jeho myšlenky využívali. Totéž lze říci o Romanu Guardinim, Piu Parschovi a všech ostatních, kteří jsou pokládáni za příslušníky liturgického hnutí. Když například čteme Guardiniho Ducha liturgie, nedokážeme si představit, že by schvaloval dnešní liturgickou spoušť. Proto bychom k žádnému z těchto mužů neměli být nespravedliví.

Otázka nicméně zní, zda – objektivně vzato – se v jejich dílech objevují slabiny a nejasnosti. Pokud ano, je třeba, aby to vyšlo najevo. Heinz-Lothar Barth, profesor klasické filologie na univerzitě v Bonnu spojený s FSSPX, píše o liturgii velmi zasvěceně. Ve své nejnovější publikaci Die Messe der Kirche (Mše Církve) Odo Casela před nařčeními ze strany FSSPX hájí. Píše, že velikonoční tajemství, jak ho ve své teologii tajemství popisuje Casel, je legitimní součástí liturgie.

A nyní k Rakousku. Díky dr. Rupertu Klötzlovi se dochoval rozhovor s P. Petrem Tschinkelem z kláštera v Klosterneuburgu, žákem Pia Parsche. Toto je třeba obzvlášť zdůraznit, neboť Parsch se v Rakousku pokládá za nejvýznamnějšího člena liturgického hnutí. To, co se tam dočítáme, je mimořádně překvapivé. Podívejme se na to tedy podrobněji. Tschinkel mluvil velmi kriticky o pokoncilní „liturgické reformě“. Podle něj nešlo o reformu, nýbrž o změnu. Tvrdí, že hlavní Parschovy zájmy byly rozumné. Nešlo mu jen o „převod biblických textů“, ale o vtažení věřících do tajemství.

Zde jsou vlastní slova Petra Tschinkela (rozhovor nebyl publikován):

„Mohu vám říci, že Pius Parsch by vůbec nesouhlasil se změnami v pokoncilní době. Nic takového nechtěl. Ano – (liturgii) v mateřském jazyce. To je však všechno. Také ale mši jako tajemství, jako realitu hic et nunc, tady a teď. A měly by se volit překrásné perikopy jako obrazy tajemství, které se koná. To byl jeho zájem.“

To je velmi zajímavé. Vždyť je-li dosud vůbec mezi věřícími ve větší míře znám, pak se počítá mezi „progresisty“. Člověk musí opravdu jasně zvažovat, jakým směrem chce postupovat!

Velice překvapivé je nepřikrášlené hodnocení pokoncilních liturgických forem. Zde Tschinkel zmiňuje Guardiniho. Opět cituji:

„Po 2. vatikánském koncilu tyto liturgické formy nejsou nic než jalovost: text za textem. Ani stopa vnitřní dispozice nebo tajemství. Guardini, jestli vám to jméno něco říká, je člověkem, jehož si velmi vážím. Před mnoha lety, když byl ještě naživu, jsem měl u sv. Gertrudy návštěvníka z Mnichova. Chtěl bádat o svaté Gertrudě. Zeptal jsem se ho – bylo to těsně po koncilu – jestli ví, co si o nových textech myslí Romano Guardini. Odpověděl, že ano, že mi to může říci, protože se s ním často scházel. Když (Guardini) dostal nové texty, dlouze se do nich díval a potom řekl: ,Dílo instalatérůʻ!“

A dále:
„[Novus ordo Missae] koneckonců hraničí s herezí, řekl bych. Kdybyste chtěl být hodně nepříjemný, dokonce byste ho mohl heretickým nazvat.“

V naší době jsou to absolutně udivující výroky. Zase tolik nás však nepřekvapí, podíváme-li se na architekta změny liturgie, arcibiskupa Annibale Bugniniho CM.

Byl on informátorem svobodného zednáře, o němž jsem se zmínil – toho, kterého pozvalo katolické bratrstvo? To přirozeně nemohu tvrdit. Je zde ale potíž: Bugnini výslovně označil transformaci mše z let 1969/70 za přechodnou. Mělo tedy dojít k dalším revolučním krokům. Jeho přesun do Teheránu koneckonců souvisel s náhodným objevením jeho zednářského členského průkazu. To dělá jak z liturgické reformy z let 1969/70, tak z koncilu podloudné podniky. Podle jeho vlastního přiznání to byly mezistupně. Jaký bude konečný stav, to odhaleno nebylo.

Jeden autor je toho názoru, že tato procedurální metoda učinila z koncilu a z reformy mše „skrytý“ projekt. Skrytý v tom smyslu, že rozhodující není znění příslušných dokumentů, ale jejich skrytý význam. Proto je poločas rozpadu novus ordo tak krátký. Stále se rozpadá. Právě teď prožíváme naprostý kolaps liturgie. Papež František, tak jako Jan XXIII. před ním, změnil kánony [eucharistické modlitby], konkrétně přidáním svatého Josefa. Ve svých mších zrušil poklekání a nerozdává svaté přijímání. Z umývání nohou na Zelený čtvrtek dělá show s politicky korektním poselstvím a v kázáních interpretuje Písmo v rozporu s významem jeho slov. Má tohle oporu v koncilu? Stojí za všemi těmito šílenostmi SC? V jistém smyslu ano.

Jak je u textů 2. vatikánského koncilu obvyklé, je SC mnohomluvné a plné napětí. Člověk často neví, co přesně chce říci a co zamýšlí. Jak všichni víme, koncilní dokumenty vydechují ducha euforického optimismu a nadšené touhy po obnově. To platí i o SC 23, kam bylo vložena významuplná věta:

„23. Dále platí, že se nové formy mají zavádět jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek Církve…..“

Čtyřicet sedm let po promulgaci misálu Pavla VI. a vzhledem k chaosu, který vytvořil, je třeba říci: o žádné změně proti misálu Jana XXIII. z roku 1962 nebo nedlouho existujícímu misálu z roku 1965 (který byl podle Spaemanna opatrnou reformou) nelze prohlásit, že ji vyžadoval „opravdový a jistý užitek Církve.”

Závěr druhého bodu tedy zní: zrušení starých obřadů – symbolizované zrušením primy bez jakékoli diskuse přímo v koncilovém textu – se ukázalo jako katastrofa a těžké poškození víry. Žádný z protagonistů liturgického hnutí by si nedokázal představit to, co se teď děje. Podle mého nejlepšího vědomí také nikdo z nich nic takového nezamýšlel.

Jistě, musíme se dohadovat, že v době liturgického hnutí do kurie po dlouhou dobu pronikaly rozkladné elementy. Spiknutí bylo dlouho v plném proudu. Probíhalo však diskrétně, aby si ho nikdo hned nevšimnul. Z této perspektivy bychom se měli dívat i na změnu mešního kánonu za Jana XXIII. Papež chtěl zjevně demonstrovat, že Církev může změnit nejposvátnější část liturgie. Jinými slovy, byl to zbožný podvod.

3. „Reforma reformy“ nemá smysl. Misál i breviář by se měly vrátit ke starému úzu. Otázka, ke které verzi, zatím zůstává nevyřešená.

Rád bych se nyní dostal k závěru. Poznamenal jsem, že postoj prof. Kwasniewského ke krokům papeže Benedikta XVI. je poněkud optimističtější, než se podle mého názoru dá obhájit. Vždyť se selháním papeže Benedikta a jeho vysoce pochybnou rezignací selhala i dvě jeho klíčová hesla, konkrétně hermeneutika kontinuity a reforma reformy.

Hnací síly v pozadí koncilu podle svého vlastního vyjádření zřetelně neměly zájem o kontinuitu s tradicí. Jejich protagonisté v tomto ohledu mluvili jasně (srov. Ralph Wiltgen, Rýn se vlévá do Tibery). Nějakých padesát let po koncilu se zdá nesmyslné přít se o detaily a stále se snažit vyrobit kulatý čtverec. Roberto de Mattei již v roce 2011 (v knize Apologia della Tradizione) žádal, aby byly koncilové texty zkoumány ve vztahu k tradici.

Já bych dodal: je třeba rozhodnout, co zůstane a co je třeba opustit. Papež Benedikt s tím příliš váhal: zůstával uvězněn v mentalitě, která úchylky nedokázala napravit. Totéž platí pro „reformu reformy“. Toto sousloví používal Klaus Gamber a kardinál Ratzinger – nevím, kdo z nich ho použil jako první.

Ve sloganu „reforma reformy“ navíc ta druhá znamená revoluci Pavla VI., ta první nápravu toho, co vybočilo z formy, toho, co zdegenerovalo. Slovo „reforma“ tedy znamená dvě různé, ba protikladné věci. Protože tento slogan obsahuje matoucí dvojznačnost, je v každém případě problematický.

Prof. Kwasniewski rovněž vysvětluje, že je zbytečné snažit se mši Pavla VI. nějak „zpětně zreformovat“ a tím ztrácet čas a energii. Jak můžeme vidět z neúspěchu Benedikta XVI., nefunguje to. Biskupové to sabotovali: zejména – v německy hovořícím světě – první nařízení z roku 2006 týkající se správného překladu slov při proměňování kalicha. Chaos v této věci koneckonců panuje i jinde ve světě. Další korekce, například návrat ke starým modlitbám offertoria a přesun „pozdravení pokoje“ do obětování, zůstaly [pouze] ve stadiu plánů.

Také Summorum pontificum zůstalo v některých ohledech polovičaté. Nižší svěcení a podjáhenství nebyla obnovena, zato se pod vnějším tlakem změnila velkopáteční přímluva za židy.

Domnívám se proto, ve shodě s většinou tradičních katolíků, že nejlepší je začít v bodě, kde se liturgická reforma začala dostávat na scestí, konkrétně u neuvážené a nemotorné změny Svatého týdne za Pia XII. Přijetí posledního vydání misálu před rokem 1955, avšak s možností slavení později zavedených univerzálních i místních svátků, by nám tedy umožnilo nový začátek, z něhož bychom mohli vyjít s důvěrou, že vděčně přijímáme a pozorně střežíme liturgické dědictví otců.

Koneckonců tu jde o Boha – a o spásu a věčné štěstí člověka. S tím není možné si jen tak zahrávat. Vždyť lex dubia non obligat [pochybný zákon nezavazuje]. Každé mlžení magisteria ohledně toho, co se děje při liturgii, vede ke zmatku. Nejasné požadavky nemají žádnou závaznou autoritu: lex dubia non obligat. Situace zmatku například nemůže ty, kdo jsou připraveni se obrátit, vést k zájmu o katolickou víru. Jestliže si sama Církev zahrává s dogmatickou jasností svátostí, stojí katechetu vysvětlování katolické nauky mnohem více úsilí. To ohrožuje spásu duší. Snižuje to zbožnou úctu, která náleží Bohu. Je třeba s tím skoncovat.

Závěrem

Za několik týdnů [přednáška se konala 2. 4. 2017] budeme slavit sté výročí prvního zjevení Panny Marie ve Fatimě. Apokalyptický stav Církve i světa dokazuje, že prostředky dané ve Fatimě – růženec, pokání, první soboty, zasvěcení Ruska – nebyly náležitě využity.

Posvátná liturgie je v katastrofálním stavu. U běžné farní mše lze stěží poznat, že se jedná o liturgii. Prudký úpadek zaznamenala i liturgie řeholních řádů. Fatimská zaslíbení stále trvají, ale varování a hrozby rovněž. Papež Benedikt XVI. v roce 2010 ve Fatimě řekl, že kdo se domnívá, že prorocké poselství Fatimy skončilo, velice se mýlí. Zde na něj můžeme pouze apelovat, aby prozradil celou pravdu o Fatimě a pohnul vládnoucího papeže k urychlenému uskutečnění pokynů Panny Marie. Pak by se liturgický chaos vyřešil téměř sám od sebe. Pokud se to nestane, následky poneseme všichni.

Děkuji vám za pozornost.

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://rorate-caeli.blogspot.com/2018/05/guest-article-councils-constitution-on.html

Poznámky:

[1] Česky vydal Hesperion. Knihu si lze objednat na adrese http://obchod.hesperion.cz/index.php

[2] Poselství kardinála Saraha anglicky na adrese https://www.catholicworldreport.com/2017/03/31/cardinal-sarahs-address-on-the-10th-anniversary-of-summorum-pontificum/. Česly vyšlo v prázdninové příloze časopisu RC Monitor č. 15/2017 (dostupné i na webových stránkách RCM).

[3] Všechny citáty SC v tomto překladu pocházejí z publikace Druhý vatikánský sněm – Dokumenty, Řím: Křesťanská akademie, 1983.