Kardinál Sarah v Chartres: Svěcení ženatých mužů je rozchod s apoštolskou tradicí

Kardinál Sarah

V těchto dnech jsme svědky sílícího odporu konzervativních kardinálů proti progresivistické agendě, která se v Církvi prosazuje v současné době. Kardinál Gerhard Müller nedávno nazval pojem „homofobie“ nástrojem totalitní nadvlády a kardinál Walter Brandmüller v listě Die Tagespost prohlásil ty, kdo trvají na kněžském svěcení žen, za heretiky, kteří jsou exkomunikováni.

Kardinál Robert Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, se v kázání na svátek Seslání Ducha svatého zabýval otázkou svěcení tzv. viri probati (mravně osvědčených ženatých mužů), varoval před ním a nazval je „rozchodem s apoštolskou tradicí“. Podle zprávy rakouských katolických stránek Kath.net kardinál Sarah celebroval pontifikální Mši svatou na závěr tradiční poutě do Chartres ve Francii. Ve svém kázání řekl:

„Drazí bratři v kněžství, uchovejte si stále tuto jistotu, že jste spojeni s Kristem na kříži, protože právě o tom vydává kněžský celibát svědectví tomuto světu! Plán na oddělení celibátu od kněžství udělováním svátosti kněžství ženatým mužům (tzv. viri probati), který nedávno opět vytáhli někteří lidé – ,z pastoračních důvodů nebo z nutnosti,ʻ jak tvrdí – vede k vážným důsledkům a k definitivnímu rozchodu s apoštolskou tradicí. Pak bychom zavedli kněžství podle lidských kritérií, ale opustili bychom kněžství Kristovo – poslušné, chudé a čisté. Kněz totiž není jen alter Christus [druhý Kristus], ale opravdu ipse Christus, Kristus sám! Proto kněz, který v Církvi následuje Krista, bude vždy znamením, jemuž se odporuje!“

Těmito slovy dal kardinál Sarah najevo silný odpor proti možnému rozhodnutí – třeba v amazonské oblasti – světit ženaté muže, což v blízké budoucnosti předpokládají někteří katoličtí preláti, např. kardinál Benjamino Stella, prefekt Kongregace pro kněze.

Kardinál Sarah již dříve zaujal jasný postoj proti jakýmkoli pokusům zavést v Církvi nějakou formu intercommunia. V předmluvě ke knize P. Federika Bortoliho La distribuzione della comunione sulla mano (Podávání svatého přijímání na ruku) napsal:

„Intercommunio mezi katolíky a nekatolíky není dovoleno. Je třeba vyznávat katolickou víru. Nekatolíkovi svaté přijímání nelze podat. To je velice, velice jasné. Není to otázka svědomí. … To, jestli člověk může v Katolické církvi přistoupit ke svatému přijímání, není věcí osobní touhy, ani osobního dialogu s Ježíšem. Jak by mohl vědět, že mu Pán skutečně říká: ,Jen pojď a přijímej mé Těloʻ? Ne, jednotlivec nemůže rozhodnout, jestli smí přistupovat ke svatému přijímání. K tomu jsou nutná pravidla Církve, to znamená být katolík, být ve stavu milosti, žít v řádném manželství [u ženatých a vdaných].“

Nedávná povzbudivá prohlášení vysoce postavených prelátů jsou velmi potřebná, zejména v situaci pokračujícího rozkladu katolické víry za papeže Františka, který právě vyvolal další pozdvižení tím, že údajně řekl homosexuálovi: „Na tom, že jsi gay, nezáleží. Bůh tě tak stvořil a miluje tě tak a mně to nevadí. Musíš být šťastný tak, jak jsi.“

Maike Hickson 

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://onepeterfive.com/cardinal-sarah-ordination-of-viri-probati-is-a-breach-with-apostolic-tradition/

32 Responses to Kardinál Sarah v Chartres: Svěcení ženatých mužů je rozchod s apoštolskou tradicí

  1. Karol Dučák napsal:

    Na tom, čo povedal pápež František tomu homosexuálovi, by nebolo nič zlé, lenže to je len polovica pravdy. Áno, Boh miluje aj gaya a byť gayom samo o sebe nie je hriech. Lenže ak gay udržiava sexuálny styk s iným gayom, pácha ťažký hriech. Ak chce gay dosiahnuť večnú spásu, musí žiť v askéze. Nemôžeme však hovoriť, žeby askéza bola krížom len pre homosexuálov. Veď aj heterosexuáli si mnohokrát musia odriekať sexuálny styk. A teraz nemám na mysli len kňazov. Mal som priateľa, ktorý bol heterosexuál a mal aj známosť, ale z nejakého dôvodu sa neoženil a ostal celý život sám. Často to nezvládal a vtedy sa uchyľoval k masturbácii. Keď chcel ísť na sväté prijímanie, musel sa najprv vyspovedať. Vždy si však bol vedomý toho, že pácha ťažký hriech a nikdy sa nesnažil ospravedlňovať svoje počínanie nejakými výhovorkami. Veľmi sa preto trápil a zdôveroval sa so svojím trápením aj svojím najbližším priateľom. Čiže aj pre mnohých heterosexuálov je ťažké žiť v čistote. Nie je teda dôvod brať na homosexuálov väčšie ohľady, ako na kohokoľvek iného. Každý sex mimo manželského je hriech a to musí platiť tak pre homosexuálov ako aj pre heterosexuálov. Ak teda pápež hovoril tomu homosexuálovi, že musí byť šťastný taký, aký je, je nutné dodať k tomu, že homosexuál môže byť skutočne šťastný len vtedy, ak žije v zhode s Pánom Bohom. Všetko ostatné je len klam.

    • MIVAS napsal:

      Můj osobní názor je ten, že se hned v úvodu velmi mýlíte ve svých slovech: Áno, Boh miluje aj gaya a byť gayom samo o sebe nie je hriech. Být gayem znamená být ve stavu oddání se NEZŘÍZENÝM VÁŠNÍM, což jsou logicky vášně Bohu se hnusící. Zakládáte své mylné teorie na tom, co je v rozporu s Vůlí Boží.

      • Karol Dučák napsal:

        MIVAS, nechcem, aby sme jeden druhého chytali za slovíčka. Odpoviem slovami aktuálne platného Katechizmu Katolíckej cirkvi, s ktorými sa plne stotožňujem:
        „Homosexualitou sa označujú styky medzi osobami mužského alebo ženského
        pohlavia, ktoré pociťujú výlučnú alebo prevládajúcu pohlavnú príťažlivosť voči
        osobám toho istého pohlavia. V priebehu stáročí nadobúdala veľmi rozmanité
        podoby v rozličných kultúrach. Jej psychická genéza je ešte stále neznáma. Tradícia,
        opierajúca sa o Sväté písmo, ktoré ju predstavuje ako ťažkú zvrátenosť (Porov. Gn 19,1-29; Rim 1,24-27; 1 Kor 6,10; 1 Tim 1,10), vždy hlásala, ,že skutky homosexuality sú vnútorne prevrátené´ (Kongregácia pre učenie viery, Persona humana 8). Sú v rozpore s
        prirodzeným zákonom, pretože uzatvárajú pohlavný akt pred darom života.
        Nepochádzajú zo skutočného citového a sexuálneho dopĺňania sa partnerov. Nikdy
        ich nemožno schvaľovať.
        Počet mužov a žien, ktorý prejavuje výrazné homosexuálne tendencie, nie je
        zanedbateľný. Svoju homosexuálnu orientáciu si nezvolili sami. Pre väčšinu z nich je
        skúškou. Treba ich prijímať s úctou, spoluúčasťou a jemným taktom. Treba sa
        vyhýbať čo i len náznaku nespravodlivej diskriminácie voči ním. Aj tieto osoby
        dostali pozvanie, aby uskutočňovali vo svojom živote Božiu vôľu, a ak sú kresťania,
        aby ťažkosti, ktoré ich môžu stretávať v ich stave, spájali s obetou Pána na kríži.
        Homosexuálne osoby sú povolané k čistote. Pomocou čnosti sebaovládania,
        výchovy k vnútornej slobode, niekedy aj udržiavaním nezištného priateľstva, za
        pomoci modlitby a sviatostnej milosti sa môžu, ba musia postupne a rozhodne
        približovať ku kresťanskej dokonalosti.“ (KKC, č. 2357 – 2359)
        Pokiaľ súhlasíte s uvedenými formuláciami, sme na jednej lodi. Pokiaľ nie, môžeme sa dohodnúť len na tom, že sa nedohodneme.

  2. Shiloh napsal:

    Nejhorší je, že to papež řekl homosexuálovi, kterého zneužil homosexuální kněz. Že sklon k homosexualitě může být _v některých případech_ důsledkem (homo)sexuálního zneužití, to pod vlivem statistik připouštějí i méně dogmatičtí LGBT. Počet gayů, kteří byli v dětství a mládí obětí zneužívání, je neúměrně velký. Pokud to tak papež skutečně řekl (a věřím tomu), pak to je mimořádně hnusný projev výsměchu Zlého tomu nešťastníkovi.

  3. Shiloh napsal:

    Jedním z homosexuálů, kteří se příliš netají tím, že to pokládají za důsledek zneužití v dětství, je Milo Yiannopoulos. Toho zneužil také homosexuální kněz a když to řekl v rozhovoru pro jezuitský Magazine America (šéfredaktor je v podstatě otevřeně homosexuální jezuita James Martin SJ), radši mu to neotiskli. Možná i proto, že k tomu přidal, že tohle: „my side in this dispute enjoys support from a black prince of the Church raised on a continent where martyrdom is common, while the other side’s champion is a white bourgeois man in whose life the worst threat is that the wine is a bit off this week.“ 😉

    https://www.dangerous.com/33387/the-catholic-magazine-interview-with-milo-they-refuse-to-print/

  4. Felix Leo napsal:

    Apoštol Petr, první papež, byl ženatý. 1000 let se manželství kněží neřešilo. A pak přijde někdo s tvrzením: „Svěcení ženatých mužů je rozchod s apoštolskou tradicí.“ Kam se poděla elementární logika?

    • Ignác Pospíšil napsal:

      Petr byl ženatý, ale Tradice tvrdí, že do chvíle, co se přidal ke Kristu, žil v celibátu (celibátním manželství). A že totéž se očekávala od všech kněží a biskupů rané Církve, byť byli vysvěceni ženatí. Nebylo to příliš funkční a navíc to bylo v jistém smyslu chápáno jako křivda na ženě dotyčného. Proto se přešlo na dnešní styl celibátu (svěcení svobodných mužů), což je prostě lepší a funkčnější řešení…

      • Václav napsal:

        V dovolením redakce bych si dovolil poslat odkaz na zajímavý článek zabývající se historií celibátu. https://immaculata.minorite.cz/16-cirkev-a-knezsky-celibat/
        Mě osobně dnes fascinuje a rozčiluje laciné heslo používané pro jakékoliv změny v církvi, že to „tak dělali první křesťané“. Ti kdo se tím heslem řídí si však pouze vybírají to co se jim hodí a odmítají např. přísná pokání, učení o čistotě apod.

        • Felix Leo napsal:

          Váš zdroj https://immaculata.minorite.cz/16-cirkev-a-knezsky-celibat/ je bohužel historicky velmi nepřesný. To platí o celé sérii článků, např. tvrzení o vraždě představeného v článku https://immaculata.minorite.cz/17-cirkev-a-nova-fakta-o-giordanu-brunovi/ je neskutečný blábol.

          • Ignác Pospíšil napsal:

            Vy byste slovo blábol vůbec neměl používat, protože blábol je standard vašeho projevu.

            • Felix Leo napsal:

              Tak neosočujte a doložte vraždu představeného Giordanem Brunem nějakým hodnověrným historickým pramenem.

              • Stana napsal:

                Všechno, co je psáno v článku pana Malého, je doloženo historicky. Bruno byl zvrácený člověk a padlý knéz stejně jako Luther. Navíc byl konfident, udavač a vrah. Pane Felixi, stačí si přečíst anglické historické prameny a dozvíte se, jak ďábelský byl tento kacíř a zasloužil si smrt. Kolik životů katolických kněží a obyčejných lidí má na svědomí, to ví jen Bůh a v archivech anglikánská cirkev.

              • Felix Leo napsal:

                Ad Stana:
                Uvádíte jen obecné „řeči“ – udejte konkrétní hodnověrný pramen dokládající vraždu představeného Giordanem Brunem!

      • Honza Kohoutek napsal:

        „Nebylo to příliš funkční a navíc to bylo v jistém smyslu chápáno jako křivda na ženě dotyčného.“ Jak je myšleno to „v jistém smyslu“? Je morální opustit svou ženu (třeba i s dětmi) a stát se namísto toho knězem tak, jako se to dělo v rané Církvi? Raná Církev (je-li označení raná pro zhruba polovinu její dosavadní existence na tomto světě vhodné označení) na tom neviděla nic nemorálního. Další příklad toho, jak definice Vincence Lerinského, dle které se vždy věřilo stejně, nesedí. Jestli si na to, že opustit manželku s dětmi je vůči ní křivda, musela Církev postupně přijít, pak nelze říct, že všichni věřili vždy v to samé. Jedině, že by to křivda nebyla nikdy. Řeckokatolická církev a ostatní východní církve v jednotě s papežem mají tedy podle vás logicky horší a méně funkční „styl“.

        • Ignác Pospíšil napsal:

          Oni své manželky zpravidla neopouštěli, ale přecházeli do režimu celibátního manželství.

          Jinak žádný jiný příklad toho, že se dřív věřilo jinak, to není, je to jen jiný příklad Vaší umanutosti a pokřivenosti Vašeho myšlení, které není schopno roztřídit různé fenomény do přihrádek, které jim náleží. Tady vůbec nejde o nějaké věření něčemu, tady jde jen o hledání nejméně problematické cesty k něčemu, nejlepšího řešení praktického problému.

          Problém byl v tom, že žena si dotyčného brala jako manžela pro manželský život, ne pro celibátní manželství. Ta změna nemusela být fér, i když s ní souhlasila, protože u některých rozhodování je těžké až nemožné zajistit reálnou svobodnou volbu. Navíc žít pod jednou střechou s manželkou, s níž dotyčný manželsky žil, byl prostě problém v podobě velkého pokušení. Ve výsledku to až příliš často nefungovalo, o čemž svědčily stále nové a nové a děti.

          Proto se přešlo na praktičtější řešení v podobě svěcení neženatých mužů, protože to bylo prakticky lepší.

        • Dr. Radomír Malý napsal:

          Ad Honza Kohoutek: Otázka celibátu není věroučnou, nýbrž disciplinární záležitostí, proto nelze na ni vztahovat definici sv. Vincence z Lerina. Kdyby byla věroučnou, tak by Církev nemohla akceptovat svěcení ženatých mužů na kněze, jak se to děje u katolíků 9 východních ritů. Přesto žádný papež v dějinách nenutil východní katolíky k tomu, aby světili pouze celibátníky dle západního vzoru, dokonce ani při unii s pravoslavím, poprvé r. 1274 na II. lyonském, a podruhé r. 1439 na florentském koncilu (žel unie neměla dlouhého trvání), nežádali papežové povinný celibát.

          Tím ale nechci říct, že by se měly aplikovat principy chystané amazonské synody, chraň Bůh. Chci upozornit jen na to, že na Východě se vyvinula jiná tradice a praxe, lépe odpovídající tamním poměrům, západní tradice celibátního kléru je zase plně adekvátní latinské tradici a západní mentalitě, jak se vyvinula v dějinách. Časem o tom, až budu mít trochu více času, napíši článek. Pokus implantovat do západní církve s celibátní tradicí „viri probati“ je násilný postup proti osvědčené praxi a mentalitě. Plně souhlasím s kard. Sarahem, že to povede „k vážným důsledkům“. A pokud někdo poukazuje na nedodržování celibátu mnoha kněžími a na nemanželské děti, tak ať se podívá na protestanty, kde – u některých denominací absolutní většina – duchovní mají problémy s manželskou nevěrou a jsou i několikrát rozvedení. Zrušení celibátu, k němuž plánovaná amazonská synoda chce učinit první krok, nepřinese žádnou pozitivní změnu, spíš naopak. Řešení nedostatku kněží bych viděl místo pochybných hokuspokusů s „viri probati“ v důsledné výchově mladých lidí k zodpovědnému manželství a rodičovtví, neboť líhní kněžských povolání vždycky byly a jsou početné a mravné zdravé katolické rodiny. Těch je dnes žel jako šafránu.

          • krystof napsal:

            V jakém smyslu je současná výchova nedůsledná?

            • Dr. Radomír Malý napsal:

              Ad Krystof: Velmi často se i při katolické výchově připouští soužití na hromádce před sňatkem a pozitivní vztah k homosexualitě, mohl bych konkrétně vyprávět.

          • Pavel Novotný napsal:

            S líhní duchovních povolání v dobrých a početných rodinách nesouhlasím. Jen co si vybavím, z velmi problematických poměrů pocházel P. Karel Pilík a pochází P. Jan Gerndt. Překvapivě mnoho kněží byli a jsou jedináčci. Duchovní povolání nesouvisí s rodinným zázemím. Bůh povolává, koho chce.
            Dobrou, početnou katolickou rodinu považuji za nejlepší prostředí pro život. Jen není nutně podmínkou pro duchovní povolání.

            • Dr. Radomír Malý napsal:

              Ad P. Novotný: Já přece netvrdím, že kněžská povolání nemohou pocházet i z problematických rodin, jenže disponuji mnoha svědectvími dobrých kněží ještě z dřívějších dob, že dobré autentické rodinné zázemí bylo pro jejich povolání tím prvním impulsem – často ve spolupráci s farářem, u něhož ministrovali, nebo který je učil.

  5. Libor Rösner napsal:

    Poláci to přeložili trochu jinak: “ … a i papež tě miluje. Máš i ty milovat sebe a nezaobírat se tím, co říkají lidé.“

    • Lucie Cekotová napsal:

      Pak to Poláci přeložili nepřesně. Originál rozhovoru vyšel ve španělském listě El País a ve španělštině říká: „Me dijo “Juan Carlos, que tú seas gay no importa. Dios te hizo así y te quiere así y a mí no me importa. El Papa te quiere así, tú tienes que estar feliz con quien tú eres”. Překlad: „Řekl mi: Juane Carlosi, na tom, že jsi gay, nezáleží. Bůh tě tak stvořil a miluje tě tak a mně na tom nezáleží. Papež tě tak miluje, ty musíš být šťastný tak, jak jsi.“ – https://elpais.com/internacional/2018/05/19/actualidad/1526687428_156217.html

      • M.R. napsal:

        Překlad je přesný, otázka samozřejmě je, co skutečně bylo řečeno biskupem a co je přepracované podání, protože citace je z rozhovoru El País s Juanem Carlosem Cruzem.
        Kupodivu komentáře k článku jsou dost ostré, například „Vatikán trpí duchovní slepotou“.

      • Libor Rösner napsal:

        Ok, já jen poukazoval na ty rozdíly. Oni ti Poláci v tom následném komentáři taky působí dost rozčarovaně…

  6. Ján M. napsal:

    Kardinál Sarah je vzácnou osobnosťou súčasnej Cirkvi. V slovenskom preklade vyšli dve jeho knihy – obe pozoruhodné: Boh alebo nič, Sila ticha.
    Odkazujem na recenzie:
    http://www.priestornet.com/2018/05/boh-alebo-nic-svetlo-alebo-tma.html
    http://www.priestornet.com/2017/12/silou-ticha-proti-diktature-hluku.html

    • Lucie Cekotová napsal:

      Kniha Bůh, nebo nic vyšla i česky a stále je možné ji objednat na hesperion.cz nebo v Kartuziánském nakladatelství, také v knihkupectvích je myslím stále dostupná. Síla ticha vyjde příští měsíc a v e-shopu hesperionu je možné ji objednávat už teď.

  7. Fr. Albert T.O.P. napsal:

    Vždy mne spolehlivě dojme volání po dávné tradici dob apoštolských od těch, jichž se toto netýká.
    Pokud chcete ženaté kněze, chtějte i tradici pokání prvních staletí. Pár let o chlebu a vodě, nemožnost účastnit se mší svatých, by vás spolehlivě probralo z fantasií, archeologisté.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      Hlavně, ti ženatí kněží žili (měli žít) od svého vysvěcení v celibátním manželství…

  8. Jan Horálek napsal:

    Tak jak to je: Považujete to za věroučnou nebo disciplinární záležitost?

    • Lucie Cekotová napsal:

      Disciplinární (jinak by nebyla možná jednota s řeckokatolíky), ale posvěcená dlouhou tradicí už od apoštolských dob. Důvodů k tomu, aby zůstala zachována, je dnes navíc možná ještě víc než v minulosti. Svět dnes víc než kdy jindy potřebuje svědectví těch, kdo se všeho vzdali pro Boží království. Rovněž stav v protestantských společenstvích před podobnými experimenty přesvědčivě varuje.

  9. mila napsal:

    Kardinál Sarah ve svém kázání nejenže připomenul důležitost a význam celibátu kněží, ale opět vyzval k celebraci ad orientem :

    „Obraťme se k Bohu v slavení liturgie usebranosti, plné úcty, mlčení a posvátnosti. Nevynalézejme v ní nic, přijímejme všechno od Boha a od Církve. Nevyhledávejme divadlo a úspěch. Liturgie nás učí, že být knězem neznamená dělat především mnoho věcí. Máme stát s Pánem pod křížem. Liturgie je místo, kde se člověk potkává s Bohem tváří v tvář. Je to ten nejvznešenější okamžik, kdy nás Bůh učí, abychom byli ve shodě s obrazem jeho Syna, protože On je prvorozený z mnoha bratří (Řím 8, 29). Není a nesmí být příležitostí k roztržkám, sporům a hádkám.

    Při liturgii podstatnou věcí je obrátit pohled ke kříži, ke Kristu, k našemu Východu, k našemu jedinému horizontu, bez teatrální estetiky, nýbrž v duchu posvátnosti, s hlavním zřetelem na Boží slávu v duchu synovství Církve všech dob.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *