Karl kardinál Lehmann

Kardinál Karl Lehmann – který byl dvacet let předsedou německé biskupské konference, a tedy do značné míry ovlivnil Katolickou církev v Německu – zemřel 11. března 2018 ve svém domě v Mohuči ve věku 81 let. V autobiografii z roku 2017 hovoří o svém odporu proti encyklice Pavla VI. Humanae vitae a o tom, jak si ho považoval papež Jan Pavel II. Zmiňuje se i o „nejednoznačném“ postoji Pavla VI. a o změnách názorů kardinála Josepha Ratzingera na mravní otázky.

O kardinálu Lehmannovi je známo nejen to, že tento progresivní prelát v roce 1994 propagoval podávání svatého přijímání „znovusezdaným“ rozvedeným, ale také že energicky podporoval ekumenismus a argumentoval ve prospěch zmírnění postoje Církve a příhodné shovívavosti ve věci užívání antikoncepce. Rovněž aktivně prosazoval ženaté kněze a jáhenské svěcení žen.

V autobiografickém knižním rozhovoru s novinářem Markusem Schächterem Mit langem Atem (Na dlouhou trať), který vydalo německé nakladatelství Herder, se kardinál Lehmann ohlíží za svým životem.

Jedním z témat knihy je jeho nesouhlas s encyklikou Humanae vitae a s odmítnutím užívání antikoncepce, které je v ní obsaženo. I když o papeži Pavlu VI. a jeho silné a energické podpoře Druhého vatikánského koncilu hovoří pozitivně, dodává, že lituje toho, že si ho většina lidí bude pamatovat jako „papeže, který šlápl na brzdu, pokud jde o [antikoncepční] pilulku“. Dále vzpomíná na „Königsteinskou deklaraci“ (Königsteiner Erklärung), kterou v té době vydali němečtí biskupové, jako na „velice vyváženou a moudrou reakci“ na Humanae vitae. „Pavel VI. na ni také odpověděl, ale jen zdráhavě. Jeho dílo se občas opravdu mohlo jevit poněkud nejednoznačně. To je to, co o Montinim jednou řekl Jan XXIII.: [že je] jako Hamlet.“

Na otázku týkající se přímo Jana Pavla II. Lehmann odpovídá: „Je mi osobně obzvlášť blízký, protože – jak jsem se již zmínil – právě on mě v roce 1983 jmenoval mohučským biskupem a potom v roce 2001 i členem kolegia kardinálů.“ Dodává, že v častých osobních rozhovorech spolu v některých důležitých věcech nesouhlasili, například pokud šlo o Königsteinskou deklaraci nebo o německou praxi, kdy Církví provozované poradny poskytovaly těhotným ženám potvrzení o návštěvě poradny, na jehož základě potom mohly jít legálně na potrat. Lehmann nicméně tvrdí, že je vděčný za to, že mu tento papež dal kardinálský klobouk „i přes velký odpor ze strany římské kurie“, a dokonce přestože byl vyzýván, aby to nedělal.

Kardinál Lehmann v knize popisuje, jak ho ještě před několika lety osobní sekretář Jana Pavla II. ujišťoval, že si papež Lehmanna neobyčejně vážil: „Před několika lety jsem navštívil Krakov, kde jsem přednášel na Státní univerzitě. V této souvislosti se se mnou chtěl setkat bývalý sekretář Jana Pavla II. a současný krakovský arcibiskup, kardinál Stanisław Dziwisz. Vyzvedl mě na letišti a potom mi řekl: ‚Konečně jsme sami. Vídáme se často, ale zřídkakdy jsme byli o samotě. Chtěl jsem vám něco říci: Víte, jak velice si vás Jan Pavel II. vážil. A byl to jedině on, kdo trval na vašem jmenování kardinálem navzdory veškerému odporu. To jsem vám chtěl říct!‘ ([Lehmannův] smích).“

Dále v knize kardinál Lehmann podrobně popisuje, jak Jan Pavel II. řešil Lehmannův odpor proti zákazu antikoncepce. Uvádí, že krátce po svém zvolení předsedou německé biskupské konference se v listopadu 1987 sešel s papežem. Lehmann vypráví, že Jan Pavel II. mu při této příležitosti řekl: „Váš předchůdce chtěl zrušit Königsteinskou deklaraci a to byste teď měl udělat vy.“ Lehmann papeži údajně odpověděl těmito slovy: „Svatý otče, on měl na to řadu let a za těchto jedenáct let (1976-1987) to neudělal. Teď vás prosím, abyste mi poskytl nějaký čas na vyjasnění této věci. Rád bych vám navrhnul, abychom nejprve zjistili, co Königsteinská deklarace ve skutečnosti zamýšlela. Neměli bychom vycházet z jejího zneužití, s nímž je právem částečně spojena. A teprve potom bychom to měli posoudit.“

Kardinál Lehmann pokračuje: „Byl to obtížný rozhovor; v každém případě se mnou hned na počátku mé služby jednal tvrdě. Nakonec však souhlasil a řekl, že bych měl dát vypracovat nějakou zprávu.“ Tento dokument napsal sám Lehmann v roce 1993 (za šest let!), předložil ho německým biskupům na plenární schůzi a vyzval k diskusi o něm. Teprve v roce 2006 tento projev a zprávu konečně zveřejnil v jedné ze svých knih.

Novinář, který rozhovor vedl, v knize poukazuje na tvrzení kardinála Joachima Meisnera, že Lehmann papeži ve skutečnosti slíbil zrušení Königsteinské deklarace a slib nedodržel. Na to Lehmann odpovídá, že o těchto věcech mluvil s papežem soukromě jen jednou, a to beze svědků. (Je však velmi dobře možné, že o údajném slibu věděl kardinál Meisner od samotného papeže.)

V každém případě podle slov samotného Lehmanna, když svou zprávu poslal Janu Pavlovi II., „nezdálo se, že by Jan Pavel II. projevoval o tuto věc nadále zvláštní zájem. Jsem přesvědčen, že pochopil, že to, co stojí v [mém] dokumentu, je mnohem rozumnější a pochopitelnější, než co mu o Königsteinské deklaraci bylo řečeno, a že i text deklarace samotné je rozumnější než to, co mu bylo [dříve] prezentováno.“ Lehmann uvádí, že jeho žádost o schůzku s papežem za účelem prodiskutování dokumentu byla jednou nebo dvakrát odložena. Nakonec papež prohlásil: „Promluvte si o tom s kardinálem Ratzingerem!“ Lehmann pokračuje: „K tomuto rozhovoru nikdy nedošlo. Papež Jan Pavel II. byl příliš dobrý etik na to, aby si nevšimnul, že vzhledem ke všem zbývajícím problémům nebude problém [odporu německých biskupů proti Humanae vitae] rozhodně vyřešen žádným rozhodnutím, které by trvalo na zrušení Königsteinské deklarace“ [zdůraznění autorka článku].

Když se Lehmann později stal kardinálem, rozhodl se svou zprávu pro papeže zveřejnit, jak již bylo zmíněno. Dodává, že se od svého předchůdce kardinála Josepha Höffnera, předsedy německé biskupské konference v letech 1976-1987, dozvěděl, jak s Höffnerem o tomto problému na konci roku 1976 hovořil Pavel VI. „Povzbudilo mě to k rozhodné a zásadní cestě pro mou vlastní dobu,“ vysvětluje Lehmann. Zdá se, že tím chce naznačit, že ho skutečnost, že papež Pavel VI. nepodnikl žádná nápravná opatření vůči Höffnerovi, povzbudila k vlastnímu odporu proti Humanae vitae.
Vraťme se však k Janu Pavlovi II. Na otázku, zda byl postup Jana Pavla II. v této věci „mistrovským dílem církevní diplomacie,“ Lehmann odpovídá: „Proto jsem si ho tak vážil. Mohl se mnou jednat mnohem formálněji a zeptat se mě přísně, jak se věci mají. On se však rozhodl pro objasnění celé záležitosti.“ Lehmann neuvádí, jak byla podle něj tato věc objasněna.

Kardinál Lehmann rovněž vypráví o svém vztahu k tehdejšímu kardinálu Josephu Ratzingerovi. Prozrazuje významnou skutečnost, že v roce 1970 – společně s dalšími členy věroučné komise německé biskupské konference – sepsal memorandum, v němž vznáší otázku možného kněžského svěcení ženatých mužů, kteří se dostatečně osvědčili v manželství, v profesionálním životě i v Církvi, tzv. viri probati. Dokument podepsal jak Walter Kasper, tak Ratzinger. Lehmann při zpětném pohledu lamentuje nad tím, že „byla promeškána vhodná chvíle, kairos.“ Mělo jít o případy jednotlivých mužů, nikoli o zavádění „nové kasty“ v Církvi, vysvětluje kardinál. „Vyzkoušet to u několika lidí a vysvětit je na kněze by býval byl dobrý přístup.“ Lituje rovněž toho, že diskuse v Církvi brzy utichla.

Obnovenou šanci vidí nyní u papeže Františka, neboť, jak říká, „existují náznaky, že papež František je přinejmenším otevřen diskusi a snad i omezenému experimentu; možná dokonce čeká na určité návrhy, k nimž právě dochází.“ Lehmann zde konkrétně odkazuje na tvrzení biskupa Erwina Kräutlera, že ho papež František k takovýmto návrhům vyzval.

Vraťme se však ke kardinálu Ratzingerovi v souvislosti s iniciativou tří německých biskupů – mezi nimi Lehmanna a Kaspera – z roku 1993, aby mohli „znovusezdaní“ rozvedení přistupovat ke svatému přijímání. Lehmann připouští, že ho nesmírně „zranilo“, když Řím návrh striktně odmítl. Obzvlášť ho zklamalo, že za toto odmítnutí ze strany kurie byl odpovědný kardinál Ratzinger jako tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry. Lehmann vzpomíná, že na přelomu let 1969 a 1970 byli on a Ratzinger pozváni, aby na toto téma promluvili na mnichovské univerzitě. Ratzinger, jenž byl v té době vzorem mnoha německým teologům, se k myšlence liberalizace nauky Církve v této věci stavěl otevřeně a vyzýval – Lehmannovými slovy – k „jasnému obratu“.

Lehmann dále uvádí, že byl později, když se Ratzinger stal papežem, zvědavý, jak se se svým projevem z roku 1970 vypořádá v reedici svých sebraných spisů. „A co Joseph Ratzinger udělal? Devadesát procent vypustil, včetně argumentů ve prospěch svých dřívějších praktických závěrů [tj. že by „znovusezdaní“ rozvedení měli být připuštěni ke svatému přijímání], ale závěrečnou kapitolu potom úplně přepsal, aniž by předcházející argumentaci jakkoli změnil.“ Lehmann se domnívá, že Benedikt měl článek raději vynechat, „ale to, že nechal celou argumentaci nedotčenou a napsal jiný závěr, mě zklamalo.“ (Více o této věci anglicky zde: http://www.lastampa.it/2014/11/20/vaticaninsider/eng/the-vatican/the-year-ratzinger-said-yes-to-communion-for-remarried-divorcees-bEbvShs2daN1FNSjVOrgCP/pagina.html)

Lehmann hovoří jako člověk, který měl k Ratzingerovi blízko. Jak sám říká: „Znal jsem Josepha Ratzingera jako teologa, jehož jsem si vždy vážil, už od koncilu, to znamená až do jeho zvolení [papežem] více než čtyřicet let.“ Ratzinger je sice o devět let starší, ale „vždy se mnou jednal jako s bratrem a podporoval mě,“ vysvětluje Lehmann. „Až do jeho zvolení papežem jsme teologicky spolupracovali a hodně spolu diskutovali.“ Jedním z plodů této spolupráce byla kniha Mit der Kirche leben (Žít s Církví), kterou společně napsali. Kromě toho spolupracovali na konferencích, při dalších knižních projektech a zejména v Mezinárodní teologické komisi v Římě.

Vraťme se na konci této částečné recenze Lehmannova autobiografického knižního rozhovoru k papeži Františkovi. Novinář, který rozhovor vedl, se Lehmanna ptá na volbu Bergoglia a Bergogliův krátký projev během konkláve, který patrně mnoho kardinálů ovlivnil, aby pro něj hlasovali. Poslyšme slova samotného kardinála Lehmanna:

„Po tomto projevu bylo pozoruhodné ticho. V následném rozhovoru jsme se s Walterem Kasperem shodli, že to byl velmi významný příspěvek. […] Hrál [kardinál Bergoglio] významnou roli, už když byl zvolen Benedikt XVI. Tehdy nemohl udělat mnoho vzhledem k všeobecně výsadnímu postavení a vysoké reputaci Josepha Ratzingera. [Avšak] v této chvíli, kdy blok italských kardinálů nebyl schopen – nebo ochoten – se shodnout, se tento projev, který byl později se svolením papeže publikován ve zpravodaji diecéze Havana na Kubě, skutečně stal tichým bodem obratu. Jak nyní dobře víme, je v něm obsažena velká část toho, co chce jako papež uskutečnit.“

Tentýž muž, Jorge Bergoglio, nyní papež František, napsal o kardinálu Lehmannovi při příležitosti jeho smrti tato slova:
„Během svého dlouholetého působení teologa, biskupa a předsedy německé biskupské konference pomáhal formovat život Církve i společnosti. Jeho srdce bylo vždy otevřené vůči otázkám a výzvám doby. Snažil se vždy nabízet odpovědi a vedení vycházející z Kristova poselství a doprovázet lidi na jejich cestě, přičemž hledal to, co je spojuje, bez ohledu na omezení konfesí, přesvědčení a stavu.“

Kruh se uzavírá: od Jana Pavla II. až po papeže Františka. Ať duše kardinála Lehmanna nakonec odpočine v pokoji.

Maike Hickson

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://onepeterfive.com/cardinal-lehmanns-memoirs-humanae-vitae-dissent-conduct-popes/