Paměti kardinála Lehmanna: o odporu proti Humanae vitae a chování papežů

Karl kardinál Lehmann

Kardinál Karl Lehmann – který byl dvacet let předsedou německé biskupské konference, a tedy do značné míry ovlivnil Katolickou církev v Německu – zemřel 11. března 2018 ve svém domě v Mohuči ve věku 81 let. V autobiografii z roku 2017 hovoří o svém odporu proti encyklice Pavla VI. Humanae vitae a o tom, jak si ho považoval papež Jan Pavel II. Zmiňuje se i o „nejednoznačném“ postoji Pavla VI. a o změnách názorů kardinála Josepha Ratzingera na mravní otázky.

O kardinálu Lehmannovi je známo nejen to, že tento progresivní prelát v roce 1994 propagoval podávání svatého přijímání „znovusezdaným“ rozvedeným, ale také že energicky podporoval ekumenismus a argumentoval ve prospěch zmírnění postoje Církve a příhodné shovívavosti ve věci užívání antikoncepce. Rovněž aktivně prosazoval ženaté kněze a jáhenské svěcení žen.

V autobiografickém knižním rozhovoru s novinářem Markusem Schächterem Mit langem Atem (Na dlouhou trať), který vydalo německé nakladatelství Herder, se kardinál Lehmann ohlíží za svým životem.

Jedním z témat knihy je jeho nesouhlas s encyklikou Humanae vitae a s odmítnutím užívání antikoncepce, které je v ní obsaženo. I když o papeži Pavlu VI. a jeho silné a energické podpoře Druhého vatikánského koncilu hovoří pozitivně, dodává, že lituje toho, že si ho většina lidí bude pamatovat jako „papeže, který šlápl na brzdu, pokud jde o [antikoncepční] pilulku“. Dále vzpomíná na „Königsteinskou deklaraci“ (Königsteiner Erklärung), kterou v té době vydali němečtí biskupové, jako na „velice vyváženou a moudrou reakci“ na Humanae vitae. „Pavel VI. na ni také odpověděl, ale jen zdráhavě. Jeho dílo se občas opravdu mohlo jevit poněkud nejednoznačně. To je to, co o Montinim jednou řekl Jan XXIII.: [že je] jako Hamlet.“

Na otázku týkající se přímo Jana Pavla II. Lehmann odpovídá: „Je mi osobně obzvlášť blízký, protože – jak jsem se již zmínil – právě on mě v roce 1983 jmenoval mohučským biskupem a potom v roce 2001 i členem kolegia kardinálů.“ Dodává, že v častých osobních rozhovorech spolu v některých důležitých věcech nesouhlasili, například pokud šlo o Königsteinskou deklaraci nebo o německou praxi, kdy Církví provozované poradny poskytovaly těhotným ženám potvrzení o návštěvě poradny, na jehož základě potom mohly jít legálně na potrat. Lehmann nicméně tvrdí, že je vděčný za to, že mu tento papež dal kardinálský klobouk „i přes velký odpor ze strany římské kurie“, a dokonce přestože byl vyzýván, aby to nedělal.

Kardinál Lehmann v knize popisuje, jak ho ještě před několika lety osobní sekretář Jana Pavla II. ujišťoval, že si papež Lehmanna neobyčejně vážil: „Před několika lety jsem navštívil Krakov, kde jsem přednášel na Státní univerzitě. V této souvislosti se se mnou chtěl setkat bývalý sekretář Jana Pavla II. a současný krakovský arcibiskup, kardinál Stanisław Dziwisz. Vyzvedl mě na letišti a potom mi řekl: ‚Konečně jsme sami. Vídáme se často, ale zřídkakdy jsme byli o samotě. Chtěl jsem vám něco říci: Víte, jak velice si vás Jan Pavel II. vážil. A byl to jedině on, kdo trval na vašem jmenování kardinálem navzdory veškerému odporu. To jsem vám chtěl říct!‘ ([Lehmannův] smích).“

Dále v knize kardinál Lehmann podrobně popisuje, jak Jan Pavel II. řešil Lehmannův odpor proti zákazu antikoncepce. Uvádí, že krátce po svém zvolení předsedou německé biskupské konference se v listopadu 1987 sešel s papežem. Lehmann vypráví, že Jan Pavel II. mu při této příležitosti řekl: „Váš předchůdce chtěl zrušit Königsteinskou deklaraci a to byste teď měl udělat vy.“ Lehmann papeži údajně odpověděl těmito slovy: „Svatý otče, on měl na to řadu let a za těchto jedenáct let (1976-1987) to neudělal. Teď vás prosím, abyste mi poskytl nějaký čas na vyjasnění této věci. Rád bych vám navrhnul, abychom nejprve zjistili, co Königsteinská deklarace ve skutečnosti zamýšlela. Neměli bychom vycházet z jejího zneužití, s nímž je právem částečně spojena. A teprve potom bychom to měli posoudit.“

Kardinál Lehmann pokračuje: „Byl to obtížný rozhovor; v každém případě se mnou hned na počátku mé služby jednal tvrdě. Nakonec však souhlasil a řekl, že bych měl dát vypracovat nějakou zprávu.“ Tento dokument napsal sám Lehmann v roce 1993 (za šest let!), předložil ho německým biskupům na plenární schůzi a vyzval k diskusi o něm. Teprve v roce 2006 tento projev a zprávu konečně zveřejnil v jedné ze svých knih.

Novinář, který rozhovor vedl, v knize poukazuje na tvrzení kardinála Joachima Meisnera, že Lehmann papeži ve skutečnosti slíbil zrušení Königsteinské deklarace a slib nedodržel. Na to Lehmann odpovídá, že o těchto věcech mluvil s papežem soukromě jen jednou, a to beze svědků. (Je však velmi dobře možné, že o údajném slibu věděl kardinál Meisner od samotného papeže.)

V každém případě podle slov samotného Lehmanna, když svou zprávu poslal Janu Pavlovi II., „nezdálo se, že by Jan Pavel II. projevoval o tuto věc nadále zvláštní zájem. Jsem přesvědčen, že pochopil, že to, co stojí v [mém] dokumentu, je mnohem rozumnější a pochopitelnější, než co mu o Königsteinské deklaraci bylo řečeno, a že i text deklarace samotné je rozumnější než to, co mu bylo [dříve] prezentováno.“ Lehmann uvádí, že jeho žádost o schůzku s papežem za účelem prodiskutování dokumentu byla jednou nebo dvakrát odložena. Nakonec papež prohlásil: „Promluvte si o tom s kardinálem Ratzingerem!“ Lehmann pokračuje: K tomuto rozhovoru nikdy nedošlo. Papež Jan Pavel II. byl příliš dobrý etik na to, aby si nevšimnul, že vzhledem ke všem zbývajícím problémům nebude problém [odporu německých biskupů proti Humanae vitae] rozhodně vyřešen žádným rozhodnutím, které by trvalo na zrušení Königsteinské deklarace“ [zdůraznění autorka článku].

Když se Lehmann později stal kardinálem, rozhodl se svou zprávu pro papeže zveřejnit, jak již bylo zmíněno. Dodává, že se od svého předchůdce kardinála Josepha Höffnera, předsedy německé biskupské konference v letech 1976-1987, dozvěděl, jak s Höffnerem o tomto problému na konci roku 1976 hovořil Pavel VI. „Povzbudilo mě to k rozhodné a zásadní cestě pro mou vlastní dobu,“ vysvětluje Lehmann. Zdá se, že tím chce naznačit, že ho skutečnost, že papež Pavel VI. nepodnikl žádná nápravná opatření vůči Höffnerovi, povzbudila k vlastnímu odporu proti Humanae vitae.
Vraťme se však k Janu Pavlovi II. Na otázku, zda byl postup Jana Pavla II. v této věci „mistrovským dílem církevní diplomacie,“ Lehmann odpovídá: „Proto jsem si ho tak vážil. Mohl se mnou jednat mnohem formálněji a zeptat se mě přísně, jak se věci mají. On se však rozhodl pro objasnění celé záležitosti.“ Lehmann neuvádí, jak byla podle něj tato věc objasněna.

Kardinál Lehmann rovněž vypráví o svém vztahu k tehdejšímu kardinálu Josephu Ratzingerovi. Prozrazuje významnou skutečnost, že v roce 1970 – společně s dalšími členy věroučné komise německé biskupské konference – sepsal memorandum, v němž vznáší otázku možného kněžského svěcení ženatých mužů, kteří se dostatečně osvědčili v manželství, v profesionálním životě i v Církvi, tzv. viri probati. Dokument podepsal jak Walter Kasper, tak Ratzinger. Lehmann při zpětném pohledu lamentuje nad tím, že „byla promeškána vhodná chvíle, kairos.“ Mělo jít o případy jednotlivých mužů, nikoli o zavádění „nové kasty“ v Církvi, vysvětluje kardinál. „Vyzkoušet to u několika lidí a vysvětit je na kněze by býval byl dobrý přístup.“ Lituje rovněž toho, že diskuse v Církvi brzy utichla.

Obnovenou šanci vidí nyní u papeže Františka, neboť, jak říká, „existují náznaky, že papež František je přinejmenším otevřen diskusi a snad i omezenému experimentu; možná dokonce čeká na určité návrhy, k nimž právě dochází.“ Lehmann zde konkrétně odkazuje na tvrzení biskupa Erwina Kräutlera, že ho papež František k takovýmto návrhům vyzval.

Vraťme se však ke kardinálu Ratzingerovi v souvislosti s iniciativou tří německých biskupů – mezi nimi Lehmanna a Kaspera – z roku 1993, aby mohli „znovusezdaní“ rozvedení přistupovat ke svatému přijímání. Lehmann připouští, že ho nesmírně „zranilo“, když Řím návrh striktně odmítl. Obzvlášť ho zklamalo, že za toto odmítnutí ze strany kurie byl odpovědný kardinál Ratzinger jako tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry. Lehmann vzpomíná, že na přelomu let 1969 a 1970 byli on a Ratzinger pozváni, aby na toto téma promluvili na mnichovské univerzitě. Ratzinger, jenž byl v té době vzorem mnoha německým teologům, se k myšlence liberalizace nauky Církve v této věci stavěl otevřeně a vyzýval – Lehmannovými slovy – k „jasnému obratu“.

Lehmann dále uvádí, že byl později, když se Ratzinger stal papežem, zvědavý, jak se se svým projevem z roku 1970 vypořádá v reedici svých sebraných spisů. „A co Joseph Ratzinger udělal? Devadesát procent vypustil, včetně argumentů ve prospěch svých dřívějších praktických závěrů [tj. že by „znovusezdaní“ rozvedení měli být připuštěni ke svatému přijímání], ale závěrečnou kapitolu potom úplně přepsal, aniž by předcházející argumentaci jakkoli změnil.“ Lehmann se domnívá, že Benedikt měl článek raději vynechat, „ale to, že nechal celou argumentaci nedotčenou a napsal jiný závěr, mě zklamalo.“ (Více o této věci anglicky zde: http://www.lastampa.it/2014/11/20/vaticaninsider/eng/the-vatican/the-year-ratzinger-said-yes-to-communion-for-remarried-divorcees-bEbvShs2daN1FNSjVOrgCP/pagina.html)

Lehmann hovoří jako člověk, který měl k Ratzingerovi blízko. Jak sám říká: „Znal jsem Josepha Ratzingera jako teologa, jehož jsem si vždy vážil, už od koncilu, to znamená až do jeho zvolení [papežem] více než čtyřicet let.“ Ratzinger je sice o devět let starší, ale „vždy se mnou jednal jako s bratrem a podporoval mě,“ vysvětluje Lehmann. „Až do jeho zvolení papežem jsme teologicky spolupracovali a hodně spolu diskutovali.“ Jedním z plodů této spolupráce byla kniha Mit der Kirche leben (Žít s Církví), kterou společně napsali. Kromě toho spolupracovali na konferencích, při dalších knižních projektech a zejména v Mezinárodní teologické komisi v Římě.

Vraťme se na konci této částečné recenze Lehmannova autobiografického knižního rozhovoru k papeži Františkovi. Novinář, který rozhovor vedl, se Lehmanna ptá na volbu Bergoglia a Bergogliův krátký projev během konkláve, který patrně mnoho kardinálů ovlivnil, aby pro něj hlasovali. Poslyšme slova samotného kardinála Lehmanna:

„Po tomto projevu bylo pozoruhodné ticho. V následném rozhovoru jsme se s Walterem Kasperem shodli, že to byl velmi významný příspěvek. […] Hrál [kardinál Bergoglio] významnou roli, už když byl zvolen Benedikt XVI. Tehdy nemohl udělat mnoho vzhledem k všeobecně výsadnímu postavení a vysoké reputaci Josepha Ratzingera. [Avšak] v této chvíli, kdy blok italských kardinálů nebyl schopen – nebo ochoten – se shodnout, se tento projev, který byl později se svolením papeže publikován ve zpravodaji diecéze Havana na Kubě, skutečně stal tichým bodem obratu. Jak nyní dobře víme, je v něm obsažena velká část toho, co chce jako papež uskutečnit.“

Tentýž muž, Jorge Bergoglio, nyní papež František, napsal o kardinálu Lehmannovi při příležitosti jeho smrti tato slova:
„Během svého dlouholetého působení teologa, biskupa a předsedy německé biskupské konference pomáhal formovat život Církve i společnosti. Jeho srdce bylo vždy otevřené vůči otázkám a výzvám doby. Snažil se vždy nabízet odpovědi a vedení vycházející z Kristova poselství a doprovázet lidi na jejich cestě, přičemž hledal to, co je spojuje, bez ohledu na omezení konfesí, přesvědčení a stavu.“

Kruh se uzavírá: od Jana Pavla II. až po papeže Františka. Ať duše kardinála Lehmanna nakonec odpočine v pokoji.

Maike Hickson

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://onepeterfive.com/cardinal-lehmanns-memoirs-humanae-vitae-dissent-conduct-popes/

19 Responses to Paměti kardinála Lehmanna: o odporu proti Humanae vitae a chování papežů

  1. Ignác Pospíšil napsal:

    Názorná připomínka toho, proč Jan Pavel II. nikdy neměl být prohlášen za svatého… O snaze o totéž u Pavla VI. nemluvě…

    • František napsal:

      ad Ignác Pospíšil

      https://gloria.tv/text/ELSZyAFmxHMs3XNoYEK64NSyY

      proč nechcete připustit možnost dvojníka Pavla VI. a z jakési neopodstatněné obavy, která by odhalila omyl vašeho názoru o nevhodnosti svatořečení vatikánského zajatce Pavla VI., raději neotisknete můj předchozí komentář, adresovaný dr. Malému? Nehodí se pravda do krámu?

      • Ignác Pospíšil napsal:

        Protože je to blbost…

      • František napsal:

        ad Ignác Pospíšil
        vřelé díky za můj komentář, díky i za prostor pro něj, byť se mnou prudce nesouhlasíte, přesto uvádím ještě jeden odkaz. A tajně doufám, že ani tento můj odkaz neskončí v „utajení“….

        http://www.napomenuti.estranky.cz/clanky/Pavel.html

        • Ignác Pospíšil napsal:

          Už sem podobné odkazy nedávejte…

        • Karol Dučák napsal:

          František, možno aj Ignác Pospíšil a Dr. Radomír Malý sú dvojníci a skutoční Ignác Pospíšil a Dr. Malý sú niekde väznení. A možno každý jeden z nás má svojho dvojníka, ktorý vystupuje namiesto neho. Možno aj Vy ste v skutočnosti dvojník a pravý František je niekde v úzadí. Ktovie…

        • Vojtěch napsal:

          ad František

          Je to důvěryhodný zdroj? Jakasi odlišnst je patrná…..

          • František napsal:

            ad Vojtěch
            evidentně jsou to dvě rozdílné osoby, podobně jako dvě Lucie z Fatimy, zřejmě zednáři ve vyrábění dvojníků a dvojnic u důležitých a klíčových církevních postav, se drží tohoto sofistikovaného nápadu pro své podlé záměry

            • Vojtěch napsal:

              Hm…no… možná, ale na jiných fotografiích dostupných na internetu tam rozdíly prakticky nejsou…..Také se vám jistě stalo, že na určité fotce jsou vaše rysy trochu zkreslené? A od kterého roku měl být vlastně Pavel VI. vyměněn?

  2. Dr. Radomír Malý napsal:

    Co bylo platné, když Pavel VI. vydal encykliku HV, která správně a podle autentické katolické nauky nepřipouští umělou antikoncepci, ale přitom nezasáhl disciplinárně proti odbojným biskupským konferencím a teologům, kteří vystoupili proti. To byla licoměrnost těžkého kalibru. Ostatně není u současné hierarchie ničím novým, osobně jsem byl svědkem vyjádření jednoho biskupa, jehož jméno uvádět nebudu, neboť by to nikomu a ničemu neprospělo, že prý je „v pořádku, když se v Církvi hlásá heterodoxní nauka, protože Církev je pluralistická, jen by mělo být jasně řečeno, že toto jsou ´mé´názory, resp. názory nějaké teologické školy, ale učení Církve je toto, které je v těch a těch bodech jiné, než já hlásám…“ Čili je v pořádku, když se uvnitř Církve hlásají hereze bez jakéhokoliv postihu, to je pokoncilní smýšlení. Sv. Irenej, Athanasius, Basil a Hilarius by jistě nad tím byli „blahem bez sebe“.

    • mila napsal:

      Proč energicky nezasahoval např. Jan Pavel II. proti odbojným církevním činitelům?

      Snad věřil v jejich obrácení domluvou, dobrým slovem, možná se za ně modlil a obětoval. Možná věřil v dobro člověka víc, než bylo zdrávo (snad tomu bylo i v případě výše jmenovaného kardinála).
      A vím, že JP II. se velmi bál rozpolcení církve – schizmatu. Možná to byl především tento důvod, proč zásahy pokoncilních papežů (včetně Pavla VI. ohledně encykliky HV) byly tak málo razantní, snad proto nechávali tak často růst koukol spolu s pšenicí…

      Jen Bůh ví, jen Bůh soudí…

  3. Fr. Albert T.O.P. napsal:

    Duše těch, kteří umírají ve stavu osobního těžkého hříchu, jdou do pekla. (de fide)
    A hříchy proti pravdě, proti zjevené pravdě Duchem svatým, jsou řazeny mezi ty nejtěžší.

  4. LaFemme napsal:

    Čo je to, prosím, licoměrnost?

    Skúška, ktorú na nás Pán dopustil, je najťažšia zo všetkých skúšok všetkých čias. Je taká ťažká, že ak by Pán tieto dni neskrátil, nezachránil by sa nik. Ale kvôli vyvoleným ich skráti (Mt 24, 22; Mk 13, 20). Amen.

    • Lucie Cekotová napsal:

      Falošnosť, pokrytectvo, dvojtvárnosť.

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Ad LaFemme: Licoměrnost je, když někdo něco jiného hlásá a něco jiného provádí, když navenek (podle „líce“) hájí nějaký názor, ve skutečnosti však skrytě pracuje k prosazení jeho opaku – buď z přesvědčení, nebo ze zbabělosti. Přesně to byl Pavel VI.: Navenek bojovník za správnou věc (Hum.Vitae), ve skutečnosti ale svou nečinností vůči odbojníkům vlastně napomohl – nebodnotím, jestli z vlastního zvráceného přesvědčení, nebo ze zbabělosti – k rozšíření spontánní resistence vůči morální nauce Církve přímo uvnitř ní, která nepřipouští žádnou antikoncepci, k její „domestifikaci“ v jejich řadách.

  5. František napsal:

    ad Dr.Radomír Malý

    Neznáte-li podrobnosti, nesuďte…
    I když se velmi angažujete jako věrný katolík, /a za to máte můj upřímný, hluboký dík/, že se nebojíte protestovat spolu s P.Liborem Halíkem, který před divadlem Husa na provázku spolu s těmi, kdo se přidají, již mnoho dní vyjadřuje prudký odpor proti chystané blasfemické hře v Brně, přesto prosím, vždy zvažujte, zda máte právo šmahem odsuzovat a kritizovat Petrova nástupce a Božího služebníka, Pavla VI., o kterém jste slyšel jen z doslechu a neznáte nic víc, než střípky vnější skutečnosti, nikoliv celé pravdivé skutečnosti. A právě pro tuto neznalost byste se měl vyvarovat lehkomyslným soudům a povrchní nespravedlivé kritice, spojené s pohrdáním a odsuzováním.
    Nikdo nemá právo pomlouvat, či nactiutrhat svému bližnímu, a již vůbec ne vysvěcenou duchovní osobu, jinak si koleduje o duchovní problém, určité prokletí a dopouštění se těžkého hříchu.
    Něco jiného je, když v případě PF vidíme on-line ovoce jeho pontifikátu a motivace, které opravdu církvi škodí a jsou velmi špatné. Samozřejmě ani v tomto případě nelze Františka soudit, toho bude jako Petrova nástupce velmi přísně soudit Bůh. Nám, věřícím, přísluší rozpoznat hereze a odvrátit se od nich, nazývat pravdu pravdou a lež lží, modlit se za Františka, jak o to často žádá, aby se odvrátil od zla, kterým chce de facto Kristovu církev zničit a nikoliv žít falešnou poslušností a licoměrně hovořit o pokoji, lásce a milosrdenství a ve skutečnosti sebe a své bližní nechat odvádět od poslušnosti vůči Bohu, jeho přikázáním a tvářit se, že je vše v nejlepším pořádku. Naší povinností je vždy hájit pravdu a upozornit na cokoliv,co není v pořádku podle poznané nauky a Pravdy Kristovy, pokud se bude po ní šlapat. A bojovat, jako v případě současného pontifikátu, proti lhostejnosti, která je všeobecně rozšířená právě mezi těmi, kteří by mlčet rozhodně neměli, protože se to zásadně týká každého věřícího a jeho spásy či zavržení.

    • Lucie Cekotová napsal:

      Myslím, že nejde ani o lehkomyslné soudy, ani o povrcní nespravedlivou kritiku. Ovoce pontifikátu Pavla VI. vidíme bohužel stejně zřetelně, byť třeba ne online, ale už třeba řada historických dokumentů a svědectví mluví jasně. Říct, že dr. Malý soudí „z doslechu“, je naopak značně nespravedlivé vůči němu. Je přece historik: k hodnocení historických pramenů má kvalifikaci.

    • Fr. Albert T.O.P. napsal:

      Františku, dokazate připustit, že by některý z papezu mohl být kacirem, respektive pracovat ne pro dobro Církve, ale pro její zánik?

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Ad František: Chápu Vás, ale prosím, abyste si ujasnil, co je pomluva a nactiutrhání. Pomluva je vědomé šíření informace, o níž vím, že je lží. Nactiutrhání je potom záměrné ostouzení druhého a zbytečné zveřejňování jeho hříchů a neřestí, které mají za cíl záměrně zdiskreditovat danou osbu a vylíčit ji v tom nejhorším světle. Objektivně, když pohlédnu do svého svědomí, ničeho z toho jsem se vůči Pavlu VI. nedopustil, to, co u něho kritizuji, je něčím zcela zjevným, co se odehrálo přímo na očích celé Církve, potažmo celého světa. Já jsem vůči tomu pouze zaujal stanovisko, jak mi velí mé katolické svědomí. Přiznávám ale to, že jsem měl volit umírněnější tón, neboť do svědomí papeže Pavla nevidím. Za to se omlouvám, nikoli ale za obsah svého vyjádření.

Napsat komentář: Lucie Cekotová Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *