Kardinál Burke: Napomínat papeže je výraz poslušnosti vůči Kristu
Kardinál Burke
Někteří lidé obviňují z neposlušnosti ty, kdo vyjadřují pochybnosti, otázky a kritiku činnosti papeže, ale „náprava zmatku či omylu není aktem neposlušnosti, nýbrž spíše výrazem poslušnosti vůči Kristu, a tedy i vůči Jeho pozemskému náměstkovi,“ říká kardinál Raymond Leo Burke v tomto rozhovoru pro list La Nuova Bussola Quotidiana těsně před významným sympóziem na téma „Kam kráčí Církev“, které se konalo 7. dubna v Římě a na němž byl Burke jedním z řečníků.
Konference si připomněla kardinála Carla Caffarru, který zemřel vloni v září, jednoho ze signatářů dubií, pěti otázek adresovaných papeži Františkovi, jež usilovaly o jasné vyjádření kontinuity s předcházejícím magisteriem, vzhledem ke zmatku vzniklému v důsledku různých a občas si přímo protiřečících interpretací posynodální apoštolské exhortace Amoris laetitia. Na dubia, která podepsal i kardinál Burke, nikdy nikdo neodpověděl. Papež František rovněž nereagoval na opakované žádosti kardinálů, kteří je podepsali, o audienci.
Vaše Eminence, jste jedním z hlavních řečníků na konferenci, která se koná dne 7. dubna a s odkazem na kardinála Caffarru se bude ptát po směřování Církve. Název naznačuje obavy nad tím, kam se Církev ubírá. Jaké jsou důvody těchto obav?
V Církvi se stále více šíří zmatek a rozdělení v nejzásadnějších a nejdůležitějších otázkách – manželství a rodina, svátosti a správná dispozice k jejich přijímání, vnitřně špatné skutky, věčný život a poslední věci. Papež nejenže odmítá je vyjasnit potvrzením trvalé nauky a zdravé disciplíny Církve, což je odpovědnost vlastní jeho úřadu nástupce svatého Petra, ale zmatek ještě zvětšuje.
Tím máte na mysli množící se soukromé výroky papeže, o nichž referují lidé, s nimiž hovořil?
To, k čemu došlo v souvislosti s posledním rozhovorem, který papež ve Svatém týdnu poskytl Eugeniu Scalfarimu a který byl zveřejněn na Zelený čtvrtek, je za hranicí snesitelnosti. Skutečnost, že známý ateista předstírá, že oznamuje revoluci v nauce Katolické církve, tvrdí, že mluví jménem papeže a popírá nesmrtelnost lidské duše a existenci pekla, byla zdrojem hlubokého pohoršení nejen pro katolíky, ale i pro mnohé jiné, kteří respektují Katolickou církev a její učení, třebaže s ním nesouhlasí. Zelený čtvrtek je navíc jedním z nejposvátnějších dnů roku, kdy náš Pán ustanovil svátosti Eucharistie a kněžství, aby nám jejich prostřednictvím stále poskytoval plody svého spásonosného utrpení a smrti k naší věčné spáse.
Odpověď Svatého stolce na pohoršené reakce, které přicházely z celého světa, byla rovněž naprosto neadekvátní. Místo aby Svatý stolec jasně potvrdil pravdu o nesmrtelnosti lidské duše a o pekle, v jeho prohlášení se pouze uvádělo, že některá citovaná slova papež nepronesl. Nestálo v něm, že mylné a dokonce heretické myšlenky, jež tato slova vyjadřují, papež nesdílí a zavrhuje ideje odporující katolické víře. Tyto hrátky s vírou a s naukou na nejvyšší úrovni Církve vedou k pohoršení pastýřů i věřících, a to právem.
Jsou-li tyto výroky velmi vážně mylné a pro Církev jsou zdrojem rozpaků, je překvapivé, kolik pastýřů k nim mlčí.
Situaci jistě jen zhoršuje mlčení mnoha biskupů a kardinálů, kteří se spolu s římským papežem podílejí na péči o univerzální Církev. Někteří prostě neříkají nic. Jiní tvrdí, že se nic vážného neděje. Ještě další šíří představy o „nové Církvi“, která se vydá naprosto jiným směrem než v minulosti, a fantazírují například o „novém paradigmatu“ pro Církev či o radikálním zvratu v pastorační praxi Církve, který by ji úplně změnil. Pak jsou tu nadšení propagátoři takzvané revoluce v Církvi. U věřících, kteří chápou vážnost situace, vyvolává nedostatečné věroučné a disciplinární vedení ze strany jejich pastýřů pocit opuštěnosti. Věřící, kteří vážnost situace nechápou, se ocitají ve zmatku a nakonec se stávají obětí omylů, jež ohrožují jejich duše. Mnoho lidí, kteří byli pokřtěni v protestantských společenstvích, ale později vstoupili do plného společenství Katolické církve, protože jejich komunity opustily apoštolskou víru, v této situaci intenzívně trpí – mají dojem, že se Katolická církev vydala po stejné cestě opouštění víry.
To, co popisujete, je apokalyptická situace…
Zdá se mi, že přesněji řečeno celá tato situace odráží poselství Panny Marie ve Fatimě, která varovala před zlem ještě vážnějším, než jsou vážné hrůzy plynoucí ze šíření ateistického komunismu, a to je odpad od víry uvnitř Církve. Článek 675 Katechismu katolické církve učí, že „před Kristovým příchodem musí církev projít závěrečnou zkouškou, která otřese vírou mnohých věřících,“ a že „pronásledování, které provází její putování po zemi, odhalí ,tajemství nepravostiʻ v podobě náboženského podvodu, přinášejícího lidem zdánlivé řešení jejich problémů za cenu odpadnutí od pravdy.“
V takové situaci mají biskupové a kardinálové povinnost hlásat pravou nauku Církve. Zároveň mají vést věřící k zadostiučinění za urážky Krista a za zranění způsobovaná jeho tajemnému tělu, Církvi, když její pastýři správně nestřeží a neprosazují její víru a disciplínu. Velký kanonista ze 13. století Enrico da Susa (neboli z Ostie), který se zabýval obtížnou otázkou, jak korigovat římského papeže, jedná-li v rozporu se svým úřadem, tvrdí, že kolegium kardinálů představuje de facto pojistku proti omylu papeže.
Dnes se bezpochyby velmi diskutuje o osobě papeže Františka. Názory se pohybují od nekritického nadšení nad každou maličkostí, kterou udělá, až po nemilosrdnou kritiku každého jeho nejednoznačného gesta. Do jisté míry však problém, jaký vztah má mít Církev k papeži, platí pro každý pontifikát. Některé věci je třeba vysvětlit. Čím je tedy pro Církev papež?
Podle trvalé nauky Církve je papež z výslovné vůle samotného Krista „stálým a viditelným zdrojem a základem jednoty biskupů i všech věřících“ (Lumen gentium, 23). Základním úkolem papeže je střežit a hlásat poklad víry, pravou nauku a zdravou disciplínu odpovídající pravdám, jimž věříme. V již zmíněném rozhovoru s Eugeniem Scalfarim je papež chválen jakožto „revolucionář“. Ale úřad Petrova nástupce nemá nic, naprosto nic společného s revolucí. Naopak, existuje výhradně pro uchování a šíření neměnné katolické víry, která vede duše k obrácení a celé lidstvo k jednotě založené na řádu, jenž Bůh vepsal do stvoření, a především do srdce člověka, jediného tvora na zemi stvořeného k obrazu Božímu. Je to řád, který Kristus obnovil velikonočním tajemstvím, jež v těchto dnech slavíme. Sláva vykoupení z jeho probodeného Srdce proudí do Církve a do srdcí jejích členů a dává jim sílu žít podle tohoto řádu, to znamená ve společenství s Bohem a s bližními.
Papež jistě není absolutní vládce, avšak dnes se tak na něj často pohlíží. „Když to říkal papež … “ je obvyklý způsob, jak ukončit jakoukoli otázku či pochybnost o kterémkoli papežovu tvrzení. Je to jakýsi druh papolatrie. Jak byste na to reagoval?
Pojem plnosti moci římského papeže jasně vyložil papež sv. Lev Veliký [v pátém století]. K prohloubení chápání moci, která je vlastní úřadu Petrova nástupce, velmi přispěli středověcí kanonisté. Jejich přínos zůstává trvale platný a důležitý. Tento pojem je dosti jednoduchý. Papež má z Boží vůle veškerou moc nutnou k uchovávání a šíření pravé víry, pravé bohoslužby a nezbytné zdravé disciplíny. Tato moc nenáleží jemu jako osobě, ale jeho úřadu nástupce svatého Petra. V minulosti papežové své osobní kroky a názory obvykle nezveřejňovali, aby neriskovali, že budou věřící zmateni tím, co nástupce svatého Petra osobně dělá a co si myslí. V současnosti existuje nebezpečné a dokonce škodlivé zaměňování osoby papeže a jeho úřadu, což vede ke znejasňování papežského úřadu a ke světskému a politickému chápání služby papeže v Církvi.
Církev existuje pro spásu duší. Jakýkoli papežův krok, který Kristovo spásné poslání v Církvi podkopává, ať je to čin heretický nebo krok, který je sám o sobě hříšný, je z hlediska papežského úřadu prostě prázdný. Rovněž pokud nějaký papežův čin vážně škodí duším, nevyžaduje poslušnost pastýřů a věřících. Vždy musíme rozlišovat člověka, který je římským papežem, od papeže jako takového, to jest člověka, který vykonává úřad nástupce svatého Petra v Církvi. Nedělat tento rozdíl je papolatrie, která vede ke ztrátě víry v papežský úřad, zřízený a udržovaný Bohem.
Co by měli katolíci ve svém vztahu k papeži pokládat za nejdůležitější?
Katolík vždy musí absolutně respektovat papežský úřad, který je základní součástí zřízení Církve založené Kristem. Jakmile katolík přestane respektovat úřad papeže, směřuje ke schizmatu nebo k odpadnutí od víry. Katolík musí zároveň respektovat člověka zastávajícího úřad papeže, což znamená věnovat pozornost jeho učení a pastýřskému vedení. Tento respekt zahrnuje i povinnost sdělit papeži úsudek správně formovaného svědomí, pokud se papež odchyluje od pravé nauky a zdravé disciplíny nebo nekoná povinnosti vlastní jeho úřadu. Podle přirozeného zákona, podle evangelia i podle trvalé tradice disciplíny Církve věřící mají svým pastýřům sdělovat své obavy o stav Církve. Této povinnosti odpovídá právo dostat od pastýřů odpověď.
Je tedy možné kritizovat papeže? Za jakých podmínek?
Jestliže papež neplní svůj úřad pro dobro všech duší, je nejen možné, ale i nutné ho kritizovat. Kritika se má držet Kristovy nauky o bratrském napomenutí v evangeliu (Matouš 18,15-18). Věřící nebo pastýři mají kritiku nejprve vyjádřit soukromě, což papeži umožní se opravit sám. Pokud však odmítá napravit svůj vážně chybný způsob učení či jednání, je kritiku třeba zveřejnit, neboť se týká společného dobra v Církvi i ve světě. Někteří kritizují ty, kdo veřejně vyjádřili kritiku papeže, jako by šlo o projev vzpoury či neposlušnosti. Avšak žádat – s úctou náležející jeho úřadu – nápravu zmatku či omylu není aktem neposlušnosti, nýbrž výrazem poslušnosti vůči Kristu, a tedy i vůči Jeho pozemskému náměstkovi.
Riccardo Cascioli
Překlad Lucie Cekotová
Původně vyšlo v La Nuova Bussola Quotidiana: http://lanuovabq.it/it/burke-correggere-il-papa-per-obbedire-a-cristo
https://onepeterfive.com/burke-correct-the-pope-in-order-to-obey-christ/
Jeho Eminence pan kardinál Burke v Bratislavě: https://www.hanusovedni.sk/
V sobotu 28.4. v 10.30 bude sloužit Mši sv. v kostele sv. Alžběty v Bratislavě, Špitálska 21.
Kostol sv. Alžbety (nazývaný tiež Modrý kostolík) v Bratislave je na Bezručovej ulici č. 2. Ak by sa niekto do Bratislavy chystal.
Mohla byste prosím ještě poradit, co tam jede např. od hlavního nádraží?
Opravujem, tu je ucelená informácia o slúžení tradičnej sv. Omše v Bratislave: V sobotu 28. apríla o 10:30 bude kardinál Burke celebrovať sv. omšu podľa Misála sv. Jána XXIII. (teda podľa staršieho spôsobu slávenia rímskeho obradu) v kostole alžbetínok na Špitálskej ulici v Bratislave.
zdroj: https://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20180416014
P.S.: Nie som z Bratislavy – skúsim takto: https://www.google.co.jp/maps/dir/Kostol+a+kláštor+Alžbetínok,+Špitálska+2189%2F21,+812+32+Bratislava+-+Staré+Mesto-Bratislava/Bratislava+Hlavná+Stanica,+811+04+Staré+Mesto/@48.1515269,17.1020935,15z/data=!3m1!4b1!4m14!4m13!1m5!1m1!1s0x476c89446eb034d3:0x2927a9e74afd282!2m2!1d17.1140932!2d48.1463617!1m5!1m1!1s0x476c8954497a33e7:0x49d57ca04ea4c581!2m2!1d17.1060826!2d48.1582529!3e3
Električkou č. 1, vystúpiť na zastavke Námestie SNP. Potom pešo vľavo asi 100 metrov. Je to oproti staremu Prioru (teraz sa to vola My, alebo Tesco), alebo oproti hotelu Kyjev.
Trasa:
https://www.google.com/maps/dir/Bratislava+Hlavná+Stanica,+811+04+Staré+Mesto/Špitálska+21,+Bratislava/@48.1505914,17.1031176,14.74z/data=!4m14!4m13!1m5!1m1!1s0x476c8954497a33e7:0x49d57ca04ea4c581!2m2!1d17.1060826!2d48.1582529!1m5!1m1!1s0x476c89446a0cb5c5:0xed78b7b8e8faece6!2m2!1d17.1143405!2d48.1465264!3e3
Info o kostole a foto: http://dokostola.sk/kostol/alzbetinky-kostol-sv-alzbety
cituji kardinálova slova, která by se měla vytesat do kamene:
„Tento respekt zahrnuje i povinnost sdělit papeži úsudek správně formovaného svědomí, pokud se papež odchyluje od pravé nauky a zdravé disciplíny nebo nekoná povinnosti vlastní jeho úřadu. Podle přirozeného zákona, podle evangelia i podle trvalé tradice disciplíny Církve věřící mají svým pastýřům sdělovat své obavy o stav Církve. Této povinnosti odpovídá právo dostat od pastýřů odpověď.“
Kéž by to tak bylo, ovšem skutečnost je naprosto jiná, kněží mají vážný problém v tom, aby vůbec přiznali, že se věřícím předkládají hereze, neslučitelné s pravověrnou naukou. V obavě, aby zachovali poslušnost vůči nadřízeným, si ani nepřipouští možnost, ohradit se proti nim a jen slepě opakují vše, co uslyší z Vatikánu a ještě svým ovečkám neopomínají tyto hereze a lži v kázáních barvit narůžovo a sofistikovaně vysvětlovat jako nové přístupy evangelizace. Věřící, který dobře ví, že nemají pravdu a že se skutečně jedná o hereze, je pak umlčen, zesměšněn nebo je mu vyhrožováno exkomunikací, pokud nebude mlčet a bude na svou stranu obrany evangelia a pravé nauky strhávat i ostatní nevědomé farníky. Setkal jsem se s mnoha kněžími, kterým jsem mluvil o svých pochybnostech o „novotách“ PF a ani jeden mi otevřeně nepřiznal, že je nutné nekompromisně stát za pravdou nauky církve a hereze nazvat tím, čím skutečně jsou. Proč? Že by strach z biskupa, strach se ozvat, strach hájit Pána, opovážlivé spoléhání se na Boží milosrdenství, že musí poslouchat nadřízené a že stačí, když si plní své kněžské aktivity a Pán to přijme? Nechovají se však jako Jidáši, zapírající Krista a jeho Slovo, není jejich mlčení výmluvné gesto zbabělosti, strkání hlav do písku a strachu postavit se za Pravdu? Modleme se za naše pastýře, aby přestali se svou ustrašeností, aby se přestali bát o své živobytí a aby stáli pevně za Pravdou Kristovy nauky a tak učili lidi.
https://gloria.tv/audio/afQB3L8Uejzv1pK2v62McVw9U
Ono je to trochu složitější:
http://rexcz.blogspot.cz/2018/04/kardinal-burke-the-remnant-soucast.html
Ad Leo: A v čem je to složitější? Rexisté jsou mimo, jsou to williamsonovci, a i když někdy mají trefné komentáře, tak vždycky, a´t už kard. Burke nebi biskup Schneider udělají cokoliv na obranu víry, to obrátí proti nim. Remnant je vynikající časopis, Ferrara i Matt vynikajícími pisateli.
Dobrý den, chci se zeptat proč jsou „rexisté mimo“. Děkuji
Evidnentně jsou rexisté mimo obzor koncilových konzervativců a liturgických všežravců, q.e.d.
Ad Waldganger: Rexisté, přesněji williamsonovci, jinak odporáři, snad nejsou mimo ohledně nauky, ale jejich postoj zavání sektářstvím, tj. pravda je pouze u nich, výrok sv. Cypriána „Extra Ecclesiam non est salus“ si pozměnili na „Extra Resistentiam (rozuměj Odpor bisk. Williamsona) non est salus“. Jsou v opozici i vůči FSSPX. Proto nejsou schopni akceptovat, že i v oficiální Církvi, byť je její situace jakkoliv tristní, existují osobnosti, které vedou statečnou obranu pravověrnosti a opozice vůči Františkovi. Místo aby tyto lidi podpořili, tak pořád jen hledají hnidy, právě to mne velice rozčiluje. Touto cestou rozhodně nemíním jít – a nezáleží mi na tom, jaké mi kdo dává nálepky (to je odpověď fr. Albertovi níže).
Jak reagoval kard. Burke na tři Assisi , synkretismus , ekumenismus JPII, pochybné kanonizace? Kard. Burke nazval FSSPX schizmatiky , jen tak. Pius XIII z nich nebude.
Ad Renda: Nevím, jestli se kard. Burke někdy a někde vyjádřil právě k těm bodům, které vypočítáváte. Ale když byl ještě arcibiskupem v USA, tak podporoval kněze sloužící tradiční ritus a sám ho sloužil, stál také v předních řadách obránců nenarozeného života a tvrdě požadoval vyloučení politiků-katolíků, podporujících potraty, od stolu Páně. Jako prefekt Ap. Signatury odmítal liberální přístup k anulacím manželství. Že nazval FSSPX schizmatiky, s tím samozřejmě nemohu souhlasit, to nic ale nemění na tom, že si tohoto hierarchy velice vážím a podporuji jej. Nota bene v knize rozhovorů s ním „Mlčet nestačí“ zaujímá, byť opatrný, kritický postoj vůči II. vat. koncilu. A biskup A. Schneider se ke koncilu již vícekrát vyjádřil kriticky, stejně tak i k Assisi, nota bene tento hierarcha je v přátelských kontaktech s FSSPX.
Pane doktore , víte , co mě zdržovalo od pochopení příčiny krize? Právě ti tzv.konzervativci. Priznaji si , že je cosi špatně , ale koncil , papež za nic nemůže. NOM je ok , jen ta zneužití. Lefebvristi jsou schizmatici , mimo Cirkev , monsignor byl fanatik. MKH , FA , atd. Jedny dubia jaro nedělají. Lund , chvály na Luthera , hereze , reakce žádná. Byla by reakce konzervativců , nebýt Synody , pokusy o legalizaci svatokrádeže? Jednal tak Mons. Lefebvre ? Ano , jsou věci špatné , jde jen o zneužití koncilu , je třeba být poslušný , v jednotě s papežem , sloužit NOM dle předpisů ,nepolarizovat.
Nenavazel se občas v Řadu P. Dachovsky do Bratrstva? FSSP si neplést s FSSPX , které není v jednotě s Církvi.
Václavku, modli se sv. Růženec a nediskutuj s dáblem
Ad Renda: Kard. Burke ani biskup Schneider nepatří mezi ty, které kritizujete, ale to by bylo na delší debatu. Jinak já samozřejmě nesouhlasím s pozicemi těch konzervativců, které uvádíte, ale popřejte jim určitou možnost vývoje. Také jsem nesmýšlel vždycky tak, jako dnes, byl jsem právě na pozici těch Vámi kritizovaných konzervativců, prošel ale určitým vývojem, takže vím, že vzhledem k myšlenkovým a psychologickým stereotypům není snadné dospět k postoji Tradice, chce to určitý vývoj, modlitbu, přemýšlení a solidní informace. Proto vítám, když někteří konzervativci, byť navštěvují pouze NOM a na tradiční liturgii by nikdy nešli, se zapojují do obrany nerozlučitelnosti manželství a proti agresi homosexualismu a genderové ideologie, na ochranu nenarozeného života atd. Vzhledem k celkovému ohrožení naší společnosti a k hierachii konkrétních nebezpečí jsou to naši spojenci a rozhodně bych na ně nevystrkova psí hlavu kvůli tomu, že nechodí na tradiční mši sv., nebo že mají předsudky proti FSSPX, nekriticky akceptují koncil atd. Nenazírejme na tyto lidi hned jako na nepřátele, o to mi jde.
Milý pane Malý, Vy se snažíte o smířlivost, ale protistrana Vás tak mile tituluje „ďáblem“, tak jestli ta námaha nebude ve smyslu varování, které na toto téma dal sám Pán Ježíš. 🙂
Ad J. Klecanda: A z jakého důvodu to tady píšete? Myslíte si snad, že na nenávistné invektivy nějakého theofila, kdy vůbec nevím, kdo se za tím pseudonymem skrývá, budu reagovat? Já reaguji na argumenty, nikoli na nadávky bez argumentů, které nic nevypovídají o mně, zato však hodně o jejich autorovi.
po ovoci je poznáte, chartisti
Už se nějak ztrácím- katolíci kolem FSSPX, katolíci kolem současného papeže, katolíci kolem Burka, katolíci kolem Verrecchia, katolíci kolem Duše a hvězd, katolíci kolem Hodie a všichni proti všem…
to chce satan
Ad theofil: Správně, to chce satan. Já jsem katolík ve smyslu pravé tradiční nauky Církve, katolík ve smyslu definice Vincence z Lerina „quod semper, ubique et ab omnibus creditum est“. V tom se není kde a jak ztratit, co proti tomu je, od ďábla je. Podporuji každého, kdo se k tomuto hlásí a toto hlásá „vhod i nevhod“, každý takový je můj bratr a má sestra ve víře.
Opravdu mne mrzí, že to musím takto napsat, ale nejste.
Jste koncilovy konservativce, jenž zavírá oči před nedostatky vámi vybraných biskupů. Což dokazujete v této diskusi.
Všichni máme nedostatky. Nejsem si jist, že se soustředíte na ty pravé…
Lze vůbec v dnešní době říct (definovat), „co vždy, všude a ode všech věřeno jest“? Opravdu ode všech?
Nelze. Nikdy v minulosti a na žádném místě nevěřili všichni lidé tomu samému. Ani ti, co se hlásili ke katolické církvi, o čemž svědčí neustálé spory a štěpení uvnitř církve. Ta proklamace připisovaná Vincenci z Lerina zní velmi vábně, neboť vytváří mýtus hegemonní a jednotné katolické církve, která ovšem reálně nikdy neexistovala. Vždy v ní byly různé heretické a schizmatické proudy, které byly buď potlačeny nebo se odštěpily.
Ad Honza Kohoutek: Definice Vincence z Lerina sedí, samozřejhmě týká se Katolické církve, nikoli nekatolíků. Ve věcech víry a mravů se nikdy nestalo, aby přestalo v nějaké době platit to, co platilo před staletími, o tom je také dogma o papežské neomylnosti, definované na I. vatikánském koncilu v konstituci „Pastor Aeternus“. Uveďte mi jediný příklad, že dnes ve věcech víry a mravů Církev učí něco zcela opačného, než učila dejme tomu ve 3. stol. Heretické a schizmatické proudy, které odpadly, jen dokazují, že pravá nauka Kristova zůstala neporušená, že ji tyto hereze nedokázaly rozmělnit a přetavit v něco jiného.
„Definice Vincence z Lerina sedí, samozřejhmě týká se Katolické církve, nikoli nekatolíků.“ Ano, ale pak to v praxi nevypadá tak, že by existovala skupina lidí hlásících se ke katolické církvi, která by věřila vždy v to stejné (protože například Jan Hus se k ní do konce života také hlásil, ale v to stejné nevěřil), ale tak, že existuje určitá nauka, které v dějinách věřila různě velká skupina lidí – teoreticky by to mohl být jen jeden člověk či jen malá skupinka kolem Richarda Williamsona. Pokud „ode všech“ definujeme jako ode všech, kdo sdíleli takovou nauku, pak bychom se mohli dostat i do stadia: Katolická nauka je soubor určitých dogmatických tvrzení, kterým v současnosti sice nikdo nevěří, ale třeba jednou zase bude. Jestli to takhle Vincenc Lerinský myslel, pak klidně můžeme říct, že nauka náboženské sekty Vesmírných lidí Ivo A. Bendy je to, v co vždy, všude a ode všech bylo věřeno (slovem „ode všech“ myšleno samozřejmě pouze Vesmírné lidi). Otázka je, k čemu taková definice?
No tak to všude a ode všech samozřejmě je krapánek „kolečkizující“, na druhou stranu, i to samotné vždy vystačí na poměrně silné rozlišující kritérium, například zamítající všeliké novoty, což je ostatně to, k čemu je tento citát používán, ne?
matěj: Pokud by ta definice obsahující tři prvky (vždy, všude a ode všech) byla vymyšlena kvůli jednomu z nich (vždy) a ostatní dva jsou jen taková triumfalistická omáčka, aby to dobře znělo, je to úsměvné, ale nemyslím si, že to byl záměr autora. Ano, definice je často používána proti těm, co přijdou s něčím novým, a to poměrně v široké škále morálních problémů a postojů. Vezměme si, že jediné explicitní dogma vyhlášené ex cathedra za posledních 130 let bylo to v roce 1950, ale přesto je do balíčku „vždy bylo věřeno“ mnohými zahrnována přehršel morálních pravidel a věroučných pouček. Vnitřně špatný skutek je vždy a všude – nemění ho okolnosti ani chod dějin. Pokud je například vlastnictví otroka těžce hříšné (a Církev to výslovně tvrdí), pak muselo být hříšné v každém okamžiku lidských dějin. Věřilo se tak vždy? Čistě teoreticky – pokud by dnes kardinál Duka odsoudil Tomáše Halíka jako heretika a předal ho světské moci – Andreji Babišovi, který by ho za velkého jásotu katolíků zaživa upálil na náměstí, bylo by to morálně v pořádku nebo ne? Pokud ne, věřilo se vždy, že takový skutek (ať už činěný představitelem církve, který heretika vydává nebo představitelem světské moci, který rozhoduje o potrestání) je špatný?
ad Honza Kohoutek a Matěj: Nerozumím vám, mluvíme každý o něčme jiném.
Ad dr. Malý: Nevím, na kolik mluvíme o něčem jiném, mně teď zpětně dokonce připadá, že jsem vlastně jen jinými slovy zopakoval to, co jste předtím napsal Vy. 🙂
Ad HK: záměr, nezáměr, o tom necítím potřebu spekulovat, prostě se k té definici lze imho postavit právě tak, jak jsem psal: „všude“ a „ode všech“ znamená pravověrné katolíky, a ano, to je při definici pravé víry definice kruhem, no a smysl tomu dává to „vždy“. (Ostatně, i kdyby se u toho „ode všech“ ten kruh nějak podařilo rozbít, „všude“ stejně zůstane tou „omáčkou, aby to dobře znělo“, aspoň tam si snad jiný význam než všude mezi katolíky ani nejde představit, ne?)
Nakolik je relevantní, co je někam „mnohými zahrnováno“, si netroufám soudit, třeba není. 🙂 Otroci přece byli propouštěni už prvními křesťany, ten příklad jsem moc nepochopil — a to teoretické upalování taky moc ne, nějaké reálné příklady by nebyly?
matěj: Propuštění otroka bylo považováno za zásluhu, ale samotná existence otroctví nebyla křesťany zpochybňována (to až v dobách toho koloniálního), ale asi mi namítnete, že třeba na tom byli první křesťané ve vztahu k otroctví v Římské říši jako dnešní křesťané v západní Evropě ve vztahu k rozvodům – byli proti, ale nedokázali to zvrátit. Ten příklad s upalováním – myslím tím – pokud bylo VŽDY věřeno, že upálení člověka zastávajícího heretické názory je nemorální (věc mravů), kdo v době kostnického procesu s Husem byl pravověrný? Existovali takoví? Pokud to nemorální nebylo tehdy, nemůže to být nemorální ani dnes – protože ve věci mravů se věří VŽDY stejně.
Ad Honza Kohoutek: Mylně tvrdíte, že vlastnictví otroka byl vždycky „skutek vnitřně špatný“. Nikoliv, nemohl jím být v otrokářské době, kdy ekonomika byla právě na otrocké práci závislá, proto také sv. Pavel ve svých listech vychází z otroctví jako dané a neměnné reality. Vnitřně špatné ovšem vždy a za všech okolností bylo týrat otroka, vyhodit ho ve stáří a nemoci na ulici, nebo jej dokonce zabíjet. Dát otroku svobodu bylo tenkrát dobrým skutkem křesťanského milosrdenství. Ani sv. Tomáš Akv. nepovažuje vlastnictví otroka za skutek vždy a za všech okolností vnitřně špatný, a papež bl. Pius IX. v záležitosti občanské války v USA (protiotrokářský Sever kontra otrokářský Jih) připomíná ve smyslu nauky Církve, že těžce hříšné a nemravné za všech okolností není samo vlastnictví otroka, ale nelidské zacházení s ním a jeho zajímání do otroctví, lovy na otroky např. v Africe, což odsuzovali všichni papežové od Pavla III. v 16. stol.
Stejně tak není za všech okolností vnitřně špatným skutkem trestání heretiků smrtí ze strany světské moci. Papež Lev X. právě toto Lutherovo tvrzení odsuzuje v bule „Exsurge Domine“ (nutno dodat, že sám Luther se tím neřídil). Světská moc má teoreticky na to právo, i když mnoho církevních otců i hierarchů až do 13. stol. trest smrti pro kacíře principiálně odmítalo. Ke změně paradigmatu došlo teprve po špatných zkušenostech s kacíři, neboť oni nebyli žádnými beránky, ale ve své většině teroristy a násilníky. Dějinná zkušenost ovšem ukázala, že – teoreticky v katolickém státě s rozhodující autoritou a mocí Církve – je lepší a obecnému blahu prospěšnější nejen trest smrti proti heretikům a apostatům neuplatňovat, ale poskytnout jim jistou míru tolerance.
A pokud to vztahujete na Vincencovu definici, tak Církev vždycky učila, že jsou některé skutky vždycky vnitřně špatné, tj. samy o sobě, a skutky, jež jsou špatné ve vztahu k okolnostem a situaci. Mezi ty první patří bezesporu také cizoložství a smilstvo, to otroctví a upalování heretiků mezi ty druhé.
Tady bych polemizoval – otroctví je stav, kdy je otrok bezprávným majetkem. Pavlův přístup sice formálně otroctví neodmítá, vyžaduje ale jeho proměnu v takovém rozsahu, že se to fakticky rovná jeho zrušení, protože otroctví v pojetí sv. Pavla už není otroctví, ale max. nevolnictví.
Např. farář Jiří Špiřík uvádí otroctví (nikoli týrání otroka nebo zabití otroka, ale otroctví jako takové) v příkladech vnitřně špatných skutků: http://spirik.bigbloger.lidovky.cz/c/321744/Lidske-skutky-dobre-a-spatne.html
Pokud je zabití heretika (a mám na mysli člověka s názorem odporujícímu katolické nauce, ty násilníky a teroristy jste si tam dodal, aby to šlo lépe omlouvat, ale dobře víte, že terorismus a násilí nebyl hlavní důvod jejich usmrcování, nota bene, když někteří žádnými násilníky ani teroristy nebyli – např. Hus) skutek, který nemůžeme označit za špatný, co způsob zabití trýznivou formou – upálení, případně mučení, vystavování mrtvých těl heretiků (např. popravy po porážce na Bílé Hoře) apod. To také není vnitřně špatný skutek?
Ad Ignác Pospíšil: Já pouze tvrdím – a v tom je nutno rozlišovat – že vlastnictví otroka samo o sobě není vždy a za všech okolností skutkem vnitřně špatným, vnitřně špatným skutkem za všech okolností je to, když se s otrokem špatně zachází (a nejen s člověkem, ale s každým podřízeným člověkem). Právě to, že Církev kladla hlavní důraz ne na právní zrušení otroctví, ale na změnu zacházení s otroky (již otroctví ve Starém zákoně bylo podstatně humánnější než v jiných starověkých společnostech) – vedlo k tomu, co píšete: ke změně otroctví v kolonát a poté v poddanství. Klasifikace z pohledu morální teologie ve smyslu nauky sv. Tomáše Akv. by tedy zněla: Návrat ke stavu starověkého typu otroctví, jak ho prezentovali novověcí otrokáři od 16. stol., je samozřejmě skutek vždy vnitřně špatný, protože díky křesťanství a Církvi zde vznikl nový, mravně dokonalejší typ vztahu autority a podřízenosti. Ale samotné vlastnictví otroka nelze pokládat za skutek vždy vnitřně špatný, protože ve starověku bylo otroctví ekonomickou nutností, nelze proto tehdejší otrokářství pokládat za hřích, pokud se otrokář k otrokům slušně choval. Samotné vlastnictví otroků je hříchem dnes – a bylo již ve středověku – ale nikoli ve starověku, kdy bylo nutností, proto nelze toto pokládat za skutek vždy vnitřně špatný, záleží na dějinné podmíněnosti a stupni vývoje společnosti. Vnitřně špatným skutkem za všech okolností by tedy dnes byla snaha o návrat těchto starověkých poměrů, nikoli vlastnictví otroka, to je špatné dnes pod zorným úhlem lepší kvality organizace společnosti, ale tenkrát v době sv. Pavla to takhle nešlo chápat.
Otroctvi bude asi nejlepe nahlizet jako stav totalniho zotroceni cloveka v starych civilizacich – s velmi specifickou vyjimkou zidu a pote prekonane v plnosti rozvinute lidskosti v krestanske kulture.
Postupny navrat k otroctvi se zacal objevovat ve stredovekych sektach, v baroknich utopiich (Francie, Prusko), v modernich totalitarismech, v silenstvi postmoderny.
Dnesni chapnani otroctvi je bud nejake politikum (americky jih), nebo cosi jako „kdyz nekdo nekomu rika, co ma delat“. To ovsem nepostihuje zotroceni odlisteneho, perspektivniho parecku zcela dobrovolne vyplnujiciho objednavku na interupci pote, co selhala kouzelna pilule.
Ad H. Kohoutek: Pan farář Špiřík se sice mýlí, ale nejde o podstatnou věc. Otroctví je jistě špatné, na tom se shodneme všichni. Jenže – znovu opakuji – ve starověku bylo pro fungování ekonomiky nezbytné, proto je nutno samozřejmě pokládat vlastnictví otroka za zlo, ale ne ve starověku. Proto nelze říci, že skutek vlastnictví otroka je vždy a za všech okolností vnitřně zvrácený sám o sobě. Dnes přivést někoho do otroctví a vlastnit jej jako věc samozřejmě smrtelným hříchem je. Ale dost už debaty bna toto téma, to ybchom se dostali k neplodnému slovíčkaření, já jsem tím chtěl jenom doložit, že v dějinách Církve nikdy neexistovalo, že by Církev někdy učila ve věcech víry a mravů něco jinak než později či dnes.
Jen ještě k Vaší poznámce o Husovi: On byl skutečně mj. i teroristou. V letech 1410-11, kdy stál v opozici proti arcibiskupovi Zbyňku Zajícovi, vyvolal revoluční bouře proti kněžím věrným arcb. Zbyňkovi – a dav mnohé z nich inspirován jeho slovy utopil nebo upálil, známe ze svědectví Štěpána z Pálče i jedno jménio: dominikán Jan řečený Malík. Takže ten terorismus jsem si nevymyslel, nota bene mluví o něm i akta III. Lateránského koncilu, když o katarech uvádějí, že „po způsobu pohanů všechno zabíjí a pustoší, nešetří ani starce, ženy a děti“.
„já jsem tím chtěl jenom doložit, že v dějinách Církve nikdy neexistovalo, že by Církev někdy učila ve věcech víry a mravů něco jinak než později či dnes.“ Jenže tento Váš důkaz je právě založený pouze na onom Vámi zmiňovaném „slovíčkaření“. Jestliže platí, že nelze činit zlo, aby bylo dosaženo většího dobra, pak není myslitelné, aby křesťané sami mohli aktivně činit zlo – vlastnit otroka, ať už je na tom závislá ekonomika či cokoliv dalšího. Na jedné straně odmítáte situační etiku a hermeneutiku kontinuity (tedy vykládat faktické změny po druhém vatikánském koncilu v souladu s dřívější naukou) a na druhé straně Vaše obhajoba starověkého otroctví tuto hermeneutiku velmi připomíná. Jakoby bylo naplněno zadání: dokažte, že Církev učila vždy stejně, ale zároveň se nějak vyrovnejte s tím, že její přístup k otroctví se od starověku otočil o stoosmdesát stupňů. Věroučně nebo mravoučně z formálního hlediska možná ne, ale v reálné praxi ano a dost podstatně.
Nesouhlasím s Vámi, pane Kohoutku, nevidím zde žádnou změnu. Sv. Pavel z Tarsu sice nepochybně připouští vlastnění otroků (v nekřesťanské společnosti, kde existuje otroctví a nelze očekávat, že by křesťané dosáhli jeho zrušení), zároveň ale jasně říká, že ačkoliv křesťan může otroka formálně vlastnit, nemůže se k němu jako k otrokovi chovat. Čili ani za těchto okolností skutečným otrokářem býti nemůže.
Že se pak v křesťanské společnosti otrokářství zruší (a má zrušit) je logická součást tohoto přístupu. A že znovuzavádět je je špatné a nepřípustné, je rovněž jasné.
Nauka Církve v tomto se tedy ve své podstatě nijak neliší, liší se pouze okolnosti a jimi vynucený přístup ke konkrétní realitě.
Skutečný otrokář není ten, kdo otroka bije a špatně se k němu chová, stačí, aby ho vlastnil. Dnes církev odmítá nikoli špatné zacházení s otroky, ale jejich vlastnění vůbec. Pokud katolíci ve starozákonní době věřili, že mít otroka není nic špatného, ať už z důvodu, že si nedokázali představit jiný systém a chápali, že je na tom závislá ekonomika a dnes věří, že mít otroka je něco špatného, protože využívat lidskou práci lze jinak, lépe a bez vlastnictví druhého člověka (což odporuje jeho důstojnosti), tak to neznamená, že VŽDY věřili stejně. Já tam vidím dost podstatnou změnu. Dnes katolíci nevěří, že by vlastnění druhého člověka byla věc mravně nelišná nebo dobrá, ale pokládají to za špatnou věc. Společnost se posunula a vymysleli jsme lepší systém než bylo otrokářství a tím pádem se víra starověkých katolíků v mravní dovolenost vlastnění otroků ukázala jako mylná, protože teoreticky šlo nastolit poměr svobodný zaměstnanec a zaměstnavatel i tehdy, jenže v té době Církev neučila, že otroctví není mravně dovolené a po katolících nikdo nechtěl, aby žili jinak. V Gaudium et Spes je v článku 27 uvedeno, že každý musí odsoudit vraždy, genocidy, potraty, euthanasii, příčetnou sebevraždu. Dále mrzačení, mučení, psychické násilí, svévolné věznění, deportaci, OTROCTVÍ, prostituci, obchod se ženami a mladistvými a hanebné podmínky práce. Není tam špatné zacházení s otrokem, ale otroctví jako takové.
Musím trvat na tom, co jsem napsal výše. Nemáte prostě pravdu.
(Ad H.K.) Asi mi uniká podstata problému: dnes není právně možné někoho vlastnit, ale kdyby to šlo a kdybychom se domluvili, že jste můj vlastník, ale že z toho nemůže plynout žádné mé omezení, aby to tedy bylo podle sv. Pavla, máte pocit, že by se to prohřešovalo proti „dnešní“ nauce Církve, nebo jenom proti zdravému rozumu?
theofile, bingo!,ale asi to málokomu dochází.
Proč se zbytečně hádáte nad tím, kdo je nebo není pravověrný…?
Velmi se chci zastat pana dr.Malého, protože katolická církev, byť pokoncilní, je stále církví Kristovou, přestože v ní již petrův stolec okupuje ten, kdo vykazuje známky jiného ovoce, než o kterém mluví apoštol sv.Jan, ve svých listech:
1.list Janův 5,3-4
„V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání, a jeho přikázání nejsou těžká, neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět.“
1.Jan 2,3-5
„Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme
jeho přikázání. Kdo říká: „poznal jsem ho“ a jeho přikázání nezachovává, je LHÁŘ a není v něm PRAVDY.“
Sami si můžeme logicky odvodit, který z posledních nástupců sv.Petra zachovával přikázání a který z nich se staví nad ně a chce je vylepšovat po „svém“…
Občas začínám mít pocit, že hlavní náplní víry některých tradičních katolíků, je nadávat jiným tradičním katolíkům do koncilních konzervativců, falešných tradicionalistů a zakuklených modernistů.
Chápu, že krize v církvi je značná a žádá si rozhodnou reakci, ale měli bychom si dávat pozor, abychom s tou ráznou reakcí už nesklouzli trochu vedle.
Zajímalo by mě kolik běžných katolíků, kteří se začali zajímat o tradici, bylo odrazeno těmito hádkami a vrátili se zase ke katolickému minimalismu.
Myslím si, že Bůh po nás spíše chce, abychom žili svatým životem, než abychom donekonečna řešili to, že Burke prý není dostatečně tradiční.
Velmi s Vámi souhlasím! Já tyto stránky navštěvuji již více než půl roku a zdejší články mě velice oslovili a díky nim jsem se začal dostávat k tradici, ale až teď jsem se odhodlal napsat svůj první příspěvek. Já jsem již před nějakou dobou byl na několika tradičních mší sv., ale tenkrát mě nijak zvlášť neoslovili, protože jsem nechápal tu podstatu (ne že bych ji teď plně chápal, ale už o tom něco málo vím) – zajímalo mě to protože mám rád historii. Zdejší články mě tedy přijdou velice důležité a prospěšné a často rovněž z diskuse k článkům se dá zjistit mnoho informací, ale vzhledem k roztříštěnosti tradiční komunity zde rovněž dochází k vzájemným názorovým střetům a docela dost ostrým. Mě osobně to od zájmu o tradici neodradilo, ale mám přátele, kteří si díky tomu udělali negativní názor na tradiční katolíky. Jak už znám některé zdejší diskutující, tak mě určitě budou odsuzovat, protože chodím hlavně na NOM (chtěl bych, aby i u nás byla tradiční mše, ale to bohužel jen tak nejde zařídit), ale neměli by zapomínat, že převážná většina katolíků neví o tradici nic a ani za to sami nemůžou a když už něco zaslechnou, tak jenom pomluvy, často od kněží. A když se pak dostanou na tyto stránky a najdou zde diskusi takovou, jaká tu je, tak je může skutečně odradit a utvrdit ve svém postoji. Tím samozřejmě nechci kohokoliv kritizovat, ale spíš jen upozornit na tento problém.
Děkuji všem autorům za tyto stránky.
Pzn. NOM, na kterou chodím, tak ta je naštěstí sloužena dobře a i poctivými kněžími. Vím, že to není trident, a že to k tomu má neskutečně daleko, ale modlím se, aby se tradiční mše zavedla i u nás…
Což tak pocestovat po českých luzích? Já mám NOM pět minut od domu , přesto cestuji každou neděli , svátky. A ty obavy v zimě.
Ad Scholastik: Díky za tato slova, vždyť právě toto tady na tomto webu říkám už hodně dlouho.
Souhlas. Vím o takových. Ve snaze se něco dozvědět, třeba formou otázky či diskuse, byli zpraženi hned na začátku.
https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=bud-anebo
Myslím si, že smysl těchto našich debat, by především měl mít i poučný charakter, aby si čtenář tohoto webu a komentářů na daná témata, byl schopen uvědomit si, kam on sám, jako věřící chce dojít – a kam by kráčel, kdyby naivně a důvěřivě následoval nenápadný odklon od nauky, který je mu vnucován jako nová forma evangelizace věřících pro současné 21.století, které si údajně Bůh přeje pro moderní generaci lidí, jež má prý zcela jinou mentalitu a životní podmínky, než měla církev za dob apoštolů…
Tedy aby byl schopen odhalit zavčas nenápadné snahy o zpochybňování Písma, Božího slova a evangelia, potažmo celé katolické nauky. A zda s těmi, kteří mlčí k vedení slepých slepými, půjde bez uvažování a sebemenšího znepokojení anebo díky znalosti katechismu a základních pravd nauky pochopí, že se musí nejen obrátit a konat pokání, např. ze zaviněné nevědomosti /a doplnit si znalosti nauky Kristovy církve/ a že nemůže očekávat, jak byl roky nastavený a zvyklý, že mu bude katolická víra a nauka servírována správně tak, jak ji ustanovil její zakladatel, náš Pán.
Je nejvyšší čas, aby si uvědomil, že nemůže již spoléhat na to, co se mu tvrdí z Vatikánu a od ambonů, kde kněží již častěji nerozlišují hereze a v kostelích hlásají bludy, v bezděčné poslušnosti k autorovi těchto bludů. Je třeba, aby
sám začal aktivně pracovat pro svou spásu a nejlépe tím, že
se seznámí s tím, co obnáší sedmero hlavních hříchů, co obnáší Desatero, co Písmo říká těm, kteří chtějí žít v přátelství s Bohem a jak má konat, aby následoval tu úzkou cestu Pravdy, vedoucí ke spáse …
pro Václava:… NOM, na kterou chodím, tak ta je naštěstí sloužena dobře a i poctivými kněžími. Vím, že to není trident, a že to k tomu má neskutečně daleko…
Tohle ví jen Hospodin.
NOM je špatný ze své podstaty.
ad Lenka
Pán vás nebude soudit kvůli tomu, zda dnes chodíte na „tridentské mše“ nebo NOM mše svaté, nechce přece od vás nic jiného, než abyste zachovávala Jeho přikázání a žila v lásce k Němu a k lidem.
Ustavičné hádky a přemýšlení, zda je liturgie, vysluhovaná podle NOM nebo Tridenstského ritu platná, mi opravdu již připadá jako zbytečné neurotické skrupulozní obavy a vyvolávání strachu u věřících, zda se neproviňují, když chodí na NOM bohoslužby.
Samozřejmě u obou se zatím mše svaté vysluhují tak, že svaté svátosti jsou platně vysluhovány, Pán se dává v Nejsvětější Eucharistii u obou ritech – zatím. Horší bude, až se pozmění liturgie natolik, že se změní konsekrační modlitba, teprve pak má smysl hovořit o tom, že je třeba se otočit na podpatku a ostentativně z chrámu odejít, protože
takto vysluhovaná liturgie již bude plně v režii zednářů a
pro věřící více než škodlivá.
František, priamo od tajomníka Slovenskej liturgickej komisie, Andreja Krivdu, mám informáciu, že v novom slovenskom omšovom misáli, ktorý mal byť vydaný už v roku 2017, ale pre zdĺhavé schvaľovacie procesy bude vydaný až v roku 2018, sa bude v slovách premenenia nad kalichom používať formulácia pro multis (pre mnohých). Ako ma tajomník liturgickej komisie informoval, zmena bola vykonaná na základe výzvy emeritného pápeža Benedikta XVI. a bola schválená Konferenciou biskupov Slovenska, Kongregáciou pre Boží kult a disciplínu sviatostí v Ríme, a ako sviatostná formula aj pápežom. Neviem, ako v iných krajinách, ale tradične konzervatívne Slovensko pokračuje v ceste, nastúpenej už v minulosti, a pokračuje v úsilí o maximálne možnú kompatibilitu oboch foriem rímskeho rítu. Viem o tom, že v Poľsku sa táto formulácia už používa.
nejste vy placený informátor?
Theofil, na blbú otázku blbá odpoveď. Vy musíte byť jasnovidec, keď ste ma takým bravúrnym spôsobom odhalili. Áno, som platený informátor. Neprezradím Vám, koľko mi platia len to, v akej mene ma vyplácajú. Je to „tvrdá“ mena a jej názov znie: „Pán Boh zaplať!“ Dúfam, že som ukojil Vašu zvedavosť.
Ad K. Dučák: V Polsku nikdy neměli při konsekračních slovech jinou formulaci, vždycky bylo „za wielu“, tj. za mnohé, taktéž i ve Francii mají a vždy měli „za mnohé“.
Pán Dr. Malý, ďakujem za informácie a ďakujem aj za Vaše kultivované, hodnotné príspevky do diskusie.
Ta změna má asi takový význam , jako povolení EK používat název tuzemak , utopenci.
Aby mali čitatelia kompletné informácie, doplnil by som ešte pána Dr. Malého. Ako pán DR. Malý správne uviedol, originálne znenie konsekračných slov „za mnohých“ si zachovali po koncile Poliaci („za wielu“) a Francúzi („pour la multitude“). Okrem nich však to však boli aj Portugalci („por muitos“) a Bielorusi („за многiх“). Na základe výslovnej vôle emeritného pápeža Benedikta XVI. sa začali vracať k pôvodnému zneniu „za mnohých“ v Latinskej Amerike, USA, Maďarsku, na Slovensku a s najväčšou pravdepodobnosťou aj v ďalších krajinách. Napríklad v novom vydaní misála v angličtine (Editio Typica Tertia) od 27. novembra 2011 sú slová „for all“ (za všetkých) nahradené originálnou formuláciou „for many“ (za mnohých).
Bugniniho výtvor za mnohé nezachráni.
ad Karol Dučák
Příliš jste mě nepochopil. Znovu se opakuji, kdysi jsem to již zmiňoval ve svém komentáři,- konsekrační modlitba bude jiná v tom, že se přidá slůvko „jako“…
Pro lepší pochopení:
při konsekračních slovech „Toto je mé tělo“…atp.
se věta malinko pozmění na: toto je jako mé Tělo…
Až k tomu dojde, pak se možná tato varující slova konečně pochopí a pochopí se i to, že skutečnost si nezadá s těmi, pro mnohé, konspiračními teoriemi, kterými se výsměšně na tomto webu tak často diskutující ohání.
Zatím ještě máme tu možnost přijímat Pána v Nejsvětější svátosti, ale tato milost bude zednáři v církvi již brzy zničena. Snad modlitbami a pokáním lze tuto spoušť ještě oddálit, avšak je třeba si uvědomit, že s pontifikátem PF nemáme příliš velkou jistotu, kdy tato změna přijde, může přijít tak neočekávaně a náhle, jako v případě AL a svolení k připouštění znovu-sezdaných ke svátostem a schválením mnoha dalších herezí. A jako se mlčelo celých pět let k neslýchaným polopravdám a bludům, pak se bude „muset“ mlčet i nadále. A i když se možná jen tak „mimochodem“ budeme dozvídat o náhlých úmrtích kardinálů, /kteří povznesou hlas proti, tak, jak tomu bylo v případě AL, kdy první, kteří oponovali, „náhle“ zemřeli/, stejně nám nakonec nezbyde, než přijmout realitu takovou, jaká je a zapomenout na touhu navštěvovat mše, ze kterých byl Bůh vyhnán…
cituji z komentáře výše uvedeného:
“ že s pontifikátem PF nemáme příliš velkou jistotu, kdy tato změna přijde, může přijít tak neočekávaně a náhle…
Ostatně z odkazu nejlépe pochopíte, jak dokáže František šokovat:
http://thereisnews.com/pope-francis-cancels-bible
… v poslední větě tohoto angl.textu se hovoří zhruba o tom, že ti nejkonzervativnější spatřují ve snahách Františka o přepsání Bible nezpochybnitelný příznak šílenství…
Před 12 lety tzv. konzervativci , vyznavači Mejdu odoudili v M Rose nově vydávány časopis Te Deum. Responsabile MKH sdělil , že po četbě podobných časopisů nezůstane člověk bez šrámů na duši , přehání . Jiný kněz odsoudil kritiku šéfredaktora TD k Mejdu.