„Pastorační“ kanonizace?
Možná byl Pavel VI. ve svém soukromém, tajném životě nadán pozoruhodnými hrdinskými ctnostmi. Jako papež je však nemálo diskutabilní: promulgoval nejliberálnější texty koncilu (Gaudium et spes, Unitatis redintegratio, Nostra aetate, Dignitatis humanae), uskutečnil liturgickou reformu, která posvátnou liturgii převrátila vzhůru nohama a rubem nalíc, a provedl řadu dalších větších či menších zásahů, jako bylo zrušení prastarého a ctihodného podjáhenství v latinské Církvi.
Pavel VI. dokonale ztělesňuje Druhý vatikánský koncil. Přesně z tohoto důvodu byl vybrán pro svatořečení, stejně jako další koncilní a pokoncilní papežové, kteří jsou kanonizováni jeden za druhým: Jan XXIII., Jan Pavel II…
Má být Pavel VI. Církvi příkladem kvůli tomu, že vydal Humanae vitae? Nebo spíše kvůli svým „ekumenickým gestům“, jako když v roce 1966 věnoval [anglikánskému] arcibiskupovi z Canterbury Michaelovi Ramseymu svůj pastýřský prsten a kalich – což kardinálu Coccopalmeriovi umožnilo tvrdit, že anglikánská svěcení lze pokládat za platná: „Co mohlo pro Pavla VI. znamenat to, že daroval kalich arcibiskupovi z Canterbury? Jestliže to bylo ke sloužení Večeře Páně, Eucharistie, pak určitě pro platné obřady, že ano?“ A tak bychom mohli pokračovat: byl Jan Pavel II. příkladem kvůli neochvějné obraně Humanae vitae, nebo spíše kvůli tomu, že uspořádal smutně proslulé setkání v Assisi?
Musíme mít odvahu to říci: svatořečením všech papežů koncilu se svatořečí sám koncil. Zároveň se tím však degraduje samotná kanonizace, z níž se stává druh vyznamenání položeného na rakev. Možná si koncil, který byl „pastorační“, a nikoli dogmatický, zaslouží rovněž „pastorační“ – a nikoli dogmatické – kanonizace.
P. Pio Pace
Překlad Lucie Cekotová
https://rorate-caeli.blogspot.com/2018/02/guest-note-paul-vi-pastoral.html#more
hrdinské cnosti Pavla 6.?
Nenechajte sa vysmiať.
https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=don-luigi-villa-9-cast
Super materiál, kde se píše K.G.B. – s těma tečkama to je super! 🙂 Doufejme, že další „informace“ jsou vyšší kvality. Ale například oznamování něčeho Rusům v roce 1977, když šlo o předválečnou událost, je taky dost síla! 🙂
Tato „svatořečení“ mají obdobnou platnost, jako „svaořečení“ římských císařů.
Naše poznání – přes veškerou snahu – je velmi nedokonalé a může být velmi zkreslující.
Jen Bůh zná člověka i skutečné úmysly. Raději nechme soudit jen jeho a soustřeďme se spíš na přítomný boj knížete tohoto světa a jeho sluhů proti církvi -viz. sv. Pavel (Ef 6, 10-16).
Ad kanonizace pastorace
Tzv. kanonizace koncilu je po výtce jen slovní hříčka. Domnívám se (oprav mě kdo můžeš), že
podle církevního práva lze kanonizovat tj. prohlásit za svaté či blahoslavené a tím povýšit na úctu
oltáře pouze zemřelé věřící katolíky – v tomto případě i poslední papeže (pokud si toho zasluhují)
v řádném kanonizačním procesu. To platí i dnes, kdy ve spáru pokoncilní liturgické reformy je
po tisíci letech oltář nahrazen kusem kostelního nábytku.
Skutečnost, že se v kadinálském kolegiu o nějakých 120 členech našli jenom čtyři jedinci, kteří
vyjádřili pochybnosti k věroučně scestným „pastoračním“iniciativám panujícího papeže Františka
i sám fakt, že tento papež byl svobodně zvolen většinou (údajně 84 hlasy?) v posledním konklave
upozorňují s hlediska katolické víry na katastrofický profil tohoto grémia i na hrubou nedbalost
koncilních i pokoncilních papežů v jeho doplńování. „Systémová lež“ nemá místo ve sboru,
který zaručuje apoštolskou posloupnost. Má církdevní právo lék na tuto chorobu?