Rod Dreher: Jak předat víru svým dětem
Od 12. do 15. 3. navštíví Českou republiku americký spisovatel Rod Dreher a v několika městech – Praze, Olomouci, Brně a Českých Budějovicích – představí svou poslední knihu Benediktova cesta, kterou filadelfský arcibiskup Charles Chaput před časem označil za „provokativní svým obsahem, pronikavou svým vhledem, živou a strhující svým stylem“. Česky text vychází v nakladatelství Hesperion, na jehož stránkách (hesperion.cz/dreher) lze získat více informací o jednotlivých přednáškách. Následující článek pochází z autorova blogu na webu The American Conservative.
***
Rod Dreher: Jak předat víru svým dětem
Tady je pár mých postřehů pro křesťany, kteří chtějí, aby si také jejich děti uchovaly víru:
- Přijměte, že na to neexistuje žádný neprůstřelný recept. Náboženskou víru nelze do člověka nainstalovat jako počítačový program. Není žádná dokonalá aplikace, která by předala dětem zbožnost. To neznamená, že nemůžete dělat nic, jen byste se měli vyvarovat dojmu, že někdo má v téhle věci k dispozici tajný plán.
- Nesvěřujte náboženskou výchovu zcela do cizích rukou. Jste prvními náboženskými vzdělavateli svých dětí. Personál vaší farnosti nebo křesťanské školy vám může – a má – pomáhat, ale z větší části je úkol na vás.
- Žijte svou víru. Nejdůležitější formou náboženského vzdělávání v rodinách je osobní příklad. Různé studie stále znovu ukazují, že náboženskost lze lidí nejlépe předpovědět podle toho, zda i rodiče víru žili. Nestačí říci: „V tohle věříme.“ Je třeba se vydat na cestu a po té jít. Bůh pro vás musí být živou skutečností – a ne pouze o nedělích a svátcích.
- Život z víry znamená z 80 procent formaci, z 20 procent předanou informaci. Když mi bylo něco přes dvacet, jako zapálený konvertita jsem se domníval, že odpovědí na odvracení se křesťanů od víry je lepší katecheze. Teď je mi padesát, žil jsem déle, prošel jsem vlastními hlubokými a bolestivými náboženskými otřesy a téměř osmnáct let už vychovávám děti. Již vidím, že vzdělávání tvoří jen část celé odpovědi – a ne tu nejdůležitější. Nechci katechezi znevažovat – myslím, že všichni víme, že bychom se jí měli věnovat důkladněji –, jen bych rád zdůraznil, že praxe znamená víc než ovládnutí informací.
- Neutíkejte před velkými otázkami. „Proč Bůh dopustil, že teta Ruthie umřela?“ To je dobrá a vážná otázka. Zasluhuje si dobrou a vážnou odpověď – a říci „S jistotou to nevím,“ je lepší než smést dotaz ze stolu pomocí frází. Dnes už vidím, že náboženství bylo v mé rodině (nevědomě) používáno jako bariéra proti skutečným mravním a teologickým otázkám. A když poslouchám druhé, jak vyprávějí o svém dětství, vím, že v tom nejsem sám.
- Povzbuzujte smysl pro úžas. Veškeré pravé náboženství začíná žasnutím. Vystavte své děti (a sebe) Boží přítomnosti v přírodě, v posvátném umění a architektuře, v literatuře. Jinak riskujete, že se jejich zkušenost s vírou scvrkne v suchý moralismus.
- Pomozte dětem vnímat univerzálnost a historicitu církve. Církev je velká a zahrnuje nesmírnou šíři lidské zkušenosti posledních dvou tisíciletí. Toto dědictví patří i vašim dětem. Sdílejte je s nimi.
- Krása a Dobro jsou podceňovaní učitelé a svědci. Tenhle bod vyplývá z věcí řečených výše, ale přesto jej chci zdůraznit. V naší „post-pravdivé“ době bude pro mnohé mladé snazší nacházet Boha, jak se zjevuje v Kráse (#5) a Dobru (tj. v životech svatých a ve skutcích hrdinské oběti, milosrdenství a soucitu, které je obklopují). Když je mysl lidí uzavřená vůči přitažlivosti Pravdy – tak jako byla během dospívání i ta má – Krása a Dobro mohou nadále být přístupovou cestou. Pozor však na past v podobě domněnky, že na Pravdě nezáleží, ale pouze na subjektivní zkušenosti a na laskavosti. Ve skutečnosti to vše patří k sobě.
- Praktikujte malé obřady odpouštění. Nikdy nezapomenu, jak jsem byl na počátku postní doby roku 2006 přítomen nešporám všeobecného smíření a viděl jsem arcibiskupa Dmitrije z Dallasu, jak se sklání k dětem, prosí je o odpuštění a odpovídá na jejich prosby o odpuštění podle pravoslavného zvyku. Zanechalo to na mě obrovský dojem a snažím se žít podle jeho příkladu. Když na děti vyjedu, anebo s nimi zacházím nespravedlivě, kaju se a prosím je o odpuštění. Řekly mi, že to pro ně mnoho znamená. Kdyby byl můj otec býval jednal stejně, bylo by mi to změnilo život – a vsadím se, že jemu taky.
- Nakonec nezáleží na vás, ale na Bohu a na vašich dětech. Bůh nám všem dal svobodu. Nepřinutí nás, abychom ho přijali. Ani vy k tomu nemůžete své děti přinutit. Udělejte, co je ve vašich silách a zbytek nechte na Něm. (viz #1)
Shrnuto a podtrženo, nabízím vám vlastně slova Roberta Louise Wilkena, velkého historika rané církve, který píše o výzvách, jimž na postkřestanském Západě právě čelíme:
„Pro obnovu křesťanské kultury jsou návyky důležitější než obrodná hnutí, každodenní rituály poučnější než náboženské extáze, vyznání víry pronikavější než teologické postřehy a slavení svátků svatých více povznášející než slavení Dne matek. V očerňovaném slovním spojení ex opere operato je skryta velká moudrost, účinek vyplývá ze samotného konání. Úmysl je jako rákos zmítaný větrem. Záleží na jednání, a pokud něco děláme pro Boha, Bůh tím děláním dělá něco pro nás.“
Na závěr bych dodal:
Buďte církví, nikoliv světem. Přestaňte se pokoušet o přizpůsobení se světu, o přiblížení se „hledačům“. Buďte jiní. Nebojte se stát za něčím, co je cizí vašemu místu a vaší době. Morální terapeutický deismus je – jako laciná milost – smrtícím nepřítelem Církve. Bojujte s ním – a bojujte radostně.
Redakčně kráceno
Z angličtiny přeložil P. Štěpán Smolen
Není trochu podivné dávat na katolický web rady o předávání víry od někoho, kdo od katolické víry odpadl?
Přiznám se, že to je pro mne nová informace. Nicméně i tak mi příspěvek přijde jako užitečný podnět k diskusi. Takže se raději věnujme obsahu, než autorovi.
Ano, v dospělosti ztratil víru, mimo jiné proto, protože u nic doma bylo „náboženství (nevědomě) používáno jako bariéra proti skutečným mravním a teologickým otázkám“. Později ji opět nalezl a přimkl se k pravoslavné komunitě. Je kvůli tomuhle jeho zkušenost bezcenná a postřehy nehodné pozornosti? To by byl věru způsob uvažování, před nímž Rod vážně varuje…
Urcite je potreba si uvedomit, ze tou „univerzalnosti a historicitou cirkve“ se bude myslet neco jineho, nez co by napadlo krestana Cecha. Nebo ze se tu klade duraz na statistiky ve studiich „nabozenskosti lidi“ a na „ziti viry“ ve smyslu „praxe“, cimz jako by za cislickarenim, ritualnicenim atd. blednul nekompromisni realismus svatych, Marie, svateho prijimani. Tim nechci snizovat potrebu nejakeho zaziti viry, spis jen, ze tam kompletne chybi cely krestansky materialismus. Bez neho se po mem soudu velmi ulehcuje prechod od Jezise k boddhisatvovi a nazpet k mytokosmologiim paralelnich vesmiru a vsekosmickych anihilacnich zameru bozske castice dnes zemreleho Hawkinga, atd. Ostatne dosavadni Dreherovo „hledani“ – jak se dnes pekne rika – je naznaceno nize v diskuzi. Staci gang pederastru.
Ale take to nelze smahem zahodit. Tim jak se zde „praxe“ stavi proti cistemu drzeni informace se ukazuje neco, co v Americe stale je a v Evrope bylo takrikajic davno prekonano: ilustrovat by se to dalo napr. na rozdilu mezi sirenim demokraticke praxe a obligatnim vyvozem ciste ideje demokracie. Tato uvaha vede k logicke otazce: kde jinde by bylo mozne takovy clanek publikovat?
Pro Ignáce: „Raised a Methodist, he converted to Roman Catholicism in 1993. He wrote widely in the Catholic press, but covering the Roman Catholic Church’s child sex abuse scandal, starting in 2002, led him to question his Catholicism,[1] and on October 12, 2006, he announced his conversion to Eastern Orthodoxy.[20] At the time, Dreher had argued that the scandal was not so much a „pedophile problem“, but that the „sexual abuse of minors is facilitated by a secret, powerful network of gay priests“ referred to as the Lavender Mafia.[21]“
Poslední souvětí je velmi pravdivé. U nás se to nevyskytuje, ale v Americe je to veliký problém. Už po generace se teplí kněží sdružují a předávají svoji „víru“ seminaristům. Viz třeba skandál, jak Jan Pavel II. při přeletu Říma viděl teplé orgie na střeše americké koleje. Ani po všech pedofilních skandálech se nepodařilo kněžskou teplou mafii v USA rozbít.
Důvod mohl být dobrý, ale řešení je každopádně špatné a neobhájitelné…
Homomafie zdecimovala církev v západním světě bez jakéhokoli přehánění. Církev ztratila v očích společnosti všechen kredit, kněžství získalo punc deviace. Začalo to Pavlem VI., o jehož orientaci si zlí vrabci cvrlikali na stromě. Ten zaplavil církev homosexuálními biskupy, ti zaplavila semináře a noviciáty homosexuály. A pak se to rozjelo. Děly se nepředstavitelně hrůzné věci. Doporučuju jméno Rembert Weakland, ale to je jen kapka v moři. Ještě v 90. letech heterosexuální kluk v americkém semináři pomalu neměl šanci přežít. Wojtyla i Ratzinger sklízeli plody z Montiniho stromečku.
Pavlem VI to bohužel zcela určitě nezačalo. Přečtěte si Philipa Lawlera – Ztracení, jak si kolem roku 1910 bostonský arcibiskup a první americký kardinál vybíral „mladé maso“ mezi nově vysvěcenými knězi pod záminkou venčení jeho pejska … 🙁
Mimochodem, učinit veřejně před koncilem obvinění ze zneužívání, pokud k němu nedospěly OČTZ, dávalo velkou šanci vyfasovat exkomunikaci nebo suspenzi, bez ohledu na pravdivost nebo nepravdivost, prokazatelnost nebo neprokazatelnost takového obvinění.
Velké množství excesů, které jsou nyní medializovány, prozatím zastiňuje ještě bolestnější rovinu – předkoncilní dobu, kdy se mnohdy skrývaly a ututlávaly ještě brutálnější situace, než jaké známe z dnešní doby. Zvláště, pokud byl viníkem člověk s konexemi nebo s původem, tyto konexe přinášející.
Ad J. Klecanda: Promiňte, ale toto je pomluva předkoncilní doby a předkoncilní církve. Lawlerovu knihu jste nečetl pořádně, on totiž tam píše, že v případě toho kardinála na počátku století nešlo o pohlavní zneužívání (to mu nebylo prokázáno), nýbrž o luxusní život a využívání bohoslovců ke službám nikoli Církvi, nýbrž sobě jakožto feudálnímu pánovi (to bylo např. to venčení psů). Nakoenc ho ale stejně postih neminul.
Vy si vážně myslíte, že před koncilem, kdy Církev byla na tapetě nepřátelských médií (a těch byla většina), kdyby se vyskytlo sexuální zneužívání, že by to novináři nevyslídili? To by bylo naivní. Já netvrdím, že v předkoncilní církvi bylo vše v pořádku, ale s homosexuálním zneužíváním problém nebyl, protože homosexuálové nesměli být vysvěcení a seminárním sítem málokdy takový prošel. A pokud se tyto ojedinělé případy přece jen vyskytly, byly včas řešeny a dotyčný kněz byl ihned postižen adekvátním církevním trestem, tisk rozmazával např. ojedinělé kauzy tohoto typu v USA nebo v Německu. Ale v porovnání s pokoncilní dobou je to jako srovnávat sennou rýmu s rakovinou.
Je obdivuhodné, jak se stavíte na obranu církve proti pomluvám, jen je nerozumím, proč jste úplně stejně nereagoval už o jedno výše na přispěvatele Beppa. To tedy považujete za historicky prokázaný fakt? Můžete prosím v takovém případě odkázat seriózní zdroje? Nebo to je sice taky zlovolná pomluva, jenom to není „pomluva předkoncilní doby a předkoncilní církve“, takže takových řečí se katolík nemusí štítit?
Milý pane Malý, o žádnou pomluvu nejde, není důvodu. Jen je logické, že když už v 70. letech minulého století existovala síť biskupů, kteří kryli kněze, dopouštějící se zneužívání seminaristů, dětí a mladistvých, že šlo o osoby, jejichž formace (deformace) probíhala ještě před koncilem. Mimochodem, velká většina biskupů v USA, usvědčených ze systematického (a organizovaného) krytí hříšného jednání, prošla skrze funkce v bostonské arcidiecézi, ke kterým byli osobně vybíráni tamějším arcibiskupem. O tom pan Philip Lawler píše naprosto jasně a velmi přehledně.
A když už jsme u tohoto tématu – existuje v dnešní době rozsáhlá literatura, popisující velmi bolestný proces „homosexualizace“ katolické Církve v USA, a to od doby cca poloviny 19. století. Souviselo to vůbec se situací „Nového světa“ a s celou tamější společností. Koneckonců, to, že arcibiskup a kardinál dlouhá léta (!!) vědomě kryl skutečnost, že se jeho synovec a jeho kamarád jako kněží civilně oženili a žili v civilních manželstvích a bránil jejich suspendaci z úřadu (o exkomunikaci nemluvě) vypovídá dostatečně o všem. To by si v té době v Evropě skutečně nikdo „nelajznul“ (hantecem „netroufl“).
A je to řeč jen o problematice Církve v určité části tehdejšího světa.
A mimochodem – pokud by to bylo tak, jak píšete, tedy, že homosexualita nebyla před koncilem problémem Církve, pročpak se v CIC 1917 objevily nové paragrafy, namířené právě proti homosexualitě?! Proč by to tam dávali, kdyby to nebylo aktuálně vnímáno jako problém? 🙁
A například z dějin vojenství je dnes už z dříve tajných vojenských archívů množství dokladů, jak se cca po roce 1870 v evropských armádách začaly objevovat problémy s homosexualitou, jak u důstojníků, tak u mužstva. Mnohé země vypracovávaly pak specifické předpisy, které měly dávat jasnou oporu trestnímu stíhání takového chování a jednání, zvláště časté to bylo u jednotek s uzavřenou komunitou lidí – například námořnictvo (zvláště ponorkové loďstvo).
Obecne lze rict, ze katolici byli drzeni tridentskou formou v mezich krestanstvi nekdy do poloviny 19. stoleti. K otevrene vzpoure potom doslo po koncilu – „nedat si ukrast koncil Rimem“, „postavit malicherny Rim pred hotovou vec“, atd. Jezuitsky general ted vzpomina o celem tom vytrzeni: „In Lateinamerika war das Konzil wie eine Explosion der Hoffnung“. V USA to melo personalni podobu napr. v odstraneni Fultona Sheena.
Myslim, ze cely tento pederastricky problem bude mit podobny prubeh: cosi se delo uz driv s masivnim odvrzenim „nedutkliveho dogmatismu“ v „duchu koncilu“.
Ad jl: Už papež Lev XIII. musel radikálně odsoudit tzv. amerikanismus, který byl americkou obdobou evropského modernismu, a byl zastáván mnoha biskupy USA.
A ještě dodám, že zneužívání probíhající od 60. let novináři „vyslídili“ až v roce 2002. Tedy je klidně možné, že by dříve takovou věc nevyslídili vůbec. Ale to je samozřejmě už spekulace.
Ad J. Klecanda: Slova, slova, slova….. tím vším, co uvádíte, neoddiskutujete, že před koncilem problémy s homosexualitou kněží, resp. s efebofilním zneužívání, byly řádově mnohonásobně menší než po koncilu. Na to jsou statistická čísla. Tečka.
A ještě ad J. Klecanda: Nutno ovšem k tomu případu kard. O´Connella v Bostonu uvést, že nakonec byl Vatikánem donucen suspendovat dotyčné dva kněze včetně svého synovce, jak Lawler uvádí, a ztratil veškerou pozici, kterou si předtím ve Vatikánu yvbudoval. Jeho jednání je samozřejmě odsouzeníhodné, nicméně nebylo ani tehdy, ani později trestným činem, a není jim ani dnes, na rozdíl od zneužívání mladistvých a jeho krytí.
Milý pane Malý, už se hodně odkláníme od tématu, ale přece jenom: pokus „uzavřít“ manželství osobou, která přijala svěcení, bez patřičné suspenze, je trestáno exkomunikací a suspenzí a patřičným duchovním trestem (kanon 1087, 1088, 1333, 1336 a následující). Zákonem stanovený trest předpokládá trestný čin. Tyto kánony v sobě obsahoval už CIC 1917, takže takové jednání kleriků bylo trestným činem třeba na našem území v době první republiky. A co mě překvapuje nejvíce, že opomíjíte, že už v dávných dobách Corpus iuris canonici, poté, co dosáhli soudní samostatnosti pražský arcibiskup a non sufragátní olomoucký biskup, měli na takové ptáčky (kteří bývali občas trestáni i na hrdle) pobytová zařízení – v Čechách v Roudnici nad Labem, později v Mihulce, ještě později ve Valdicích i jinde, na Moravě pak na Hukvaldech a posléze na Mírově … 🙂
Takže trestné činy to byly a z hlediska církevního práva jsou dodnes. Samozřejmě, že Vámi zmiňované přečiny jsou a vždy byly vnímány jako mnohem více do nebe volající – o tom žádného sporu. 🙂
V USA vymahatelnost kanonického práva byla hodně minimalistická, ale například, pokud se osoba dostavila k soudu s tím, že uzavřela sňatek s někým, kdo zatajil, že je duchovním, a podala žalobu, že byla podvedena, byla taková žaloba přijata, a po přezkoumání dotyčný provinilý vyfasoval flastr za podvod. Byla to zcela „běžná“ situace – to je myšleno na proces práva, ne na četnost situací – prostě známe z dějin soudnictví v dnešním USA ukázkové soudní procesy od doby cca 1820 .. . 🙂
Ad J. Klecanda: Mluvíme oba o něčem jiném, nota bene i za první republiky i později se vyskytly případy, kdy kněží uzavřeli civilní manželství – a byli postiženi nikoli občanským, ale pouze církevním trestem exkomunikace. Já – jak jste si jistě přečetl – v žádném případě neobhajuji kard. O ´Connella, který býval kdysi vynikající, žel sláva mu „stoupla do hlavy“, chtěl jsem říci jen tolik, že ten řpečin s jeho synovcem je nesouměřitlený s homosexuálním zneužíváním. Toť vše.
A co pan Dreher říká objevného, že se mu dostává takové reklamy od katolíků? To už jsme vážně na tom tak špatně, že musíme publikovat články pravoslavného apostaty namísto kvalitních katolických textů? Nebylo by od věci, o tak zásadní věci, raději přetisknout něco z katolické pokladnice?
Něco mi tom článku pana Drehera „nesedí“, tuším, že v tom bude jeho chápání víry, které ho nakonec zradilo a přivedlo k odpadu. Co mě nejvíc udivuje je ale ona servilnost konervativního spektra katolíků. Před lety katolický mainstream hltal Chatrč od protestantského autora, dnes ona konzervativní část propaguje Benediktovu cestu od pravoslavného apostaty. Místo, aby panu Dreherovi bylo pomoženo skutkem duchovního milosrdenství, je utvrzován v jeho odpadu korektním přezíráním a omlouváním. Není to náhodou ukázka toho, jak se nemá předávat víra dětem?
Děkuji za tento komentář, jenž mi hovoří z duše. Škoda, že ten můj původní, v obdobném duchu, nebyl do diskuse vpuštěn.
To máte tak malou intelektuální kapacitu, abyste dokázal posoudit text jednoho pravoslavného, aniž byste se jím cítil ohrožen? Všechno zkoumejte, dobrého se držte. Pokud je v něčem inspirativní např. způsob života amerických Amišů, tak je inspirativní bez ohledu na to, že věroučně jsou mimo. Tradiční v Česku tíhnou k Rusku víc než je zdrávo a text amerického pravoslavného vážně někoho pobouří? A co říká Dreher převratného? No jako první v postmoderní době napsal docela komplexní recept na přežití v undergroundu.
Text nepobuřuje, ačkoliv by si zasloužil jistě několik dovysvětlení. Co pobuřuje je kontext uveřejnění textu a doprovodná nekritická prezentace od katolíků.
Jak se obyčejný člověk mohl dozvěděl, že článek a knihu nenapsal katolík? Na plakátech to není, knihu nepřeložili pravoslavní a ani se prezentace nekonala v pravoslavných prostorech. Naopak. Překlad a „turné“ zajišťovali katolíci v katolikých prostorech. Ani v tomto článku není žádná zmínka o autorovi a ani samotný šéfredaktor o autorovi tak důležitou informaci neví. To je jádro problému.
Z historie víme, co utajené koketování s jinověrci napáchalo škod. Já jen vzáším dotaz, zda nejsme svědky něčeho podobného. Publikovat článek o předávání víry dětem z pera člověka, který jim nepředává katolickou víru je bohužel špatně.
Dosud jsem myslel, že tvrzení jsou buď pravdivá, nebo nepravdivá, doporučení jsou buď dobrá, nebo špatná atd. atp. Prosím, můžete specifikovat, co konkrétně je v tom textu teda špatně? (Pak samozřejmě lze i řešit, jestli konkrétní omyl souvisí či nesouvisí s pravoslavím ap.) Nechcete snad říct, že by pravdivá tvrzení byla pravdivá jen z úst katolíků, nebo ano? Proč jde o „tak důležitou informaci“ a „jádro problému“, proč to „je bohužel špatně“?
Vypadá to totiž, že náhradou za argumentaci jen vršíte všelijaké nálepky, ale jak lze z učení Církve vyvodit, že by pravda byla opravdovou pravdou jen z per a úst katolíků (a kterých: i KHS, nebo jen tradičních, nebo jen FSSPX, nebo jen Odporu, nebo …, koho všechno a jak je potřeba cenzurovat?), zatímco z jiných úst ta samá pravda byla nějak méně pravdivá či jinak závadná (ani to vlastně není jasné)? Pokud máte za to, že by Vaše slovo mělo mít nějakou váhu, za sebe bych si tedy prosil trochu víc, než „Něco mi tom článku pana Drehera „nesedí““, abych mohl sdílet, nebo alespoň chápat Vaše pobouření.
Co tam nesedí? Například: Dreherovo „desatero“ je naprosto odlišné od Desatera. A další „detaily“: Praktikujte malé obřady odpouštění – něco ve smyslu prosby za odpuštění, jak praktikují ti, co se omlouvají za obranu Vídně, nebo za Lepanto?
Nerozumím: pokud máte za to, že Desateru protiřečí, právěže se přece ptám, v čem tedy konkrétně. Nebo tomu vytýkáte něco jiného? Opět, co přesně? Skoro to totiž vypadá, jako by jádrem Vaší výtky byla sama skutečnost, že to má taky 10 bodů, ale Desatero ani katolická víra si nečiní žádný copyright na desetibodové seznamy, že by už nikdy nic jiného nesmělo být také uspořádáno do deseti bodů, taková námitka by byla přece zcela absurdní. 🙂
Jaké tedy další detaily? Za „praktikujte malé obřady odpouštění“ je v textu celý odstavec, z nějž je zcela zjevné, že o žádné obrany Vídně ani Lepanto nejde.
Pokud bychom neměli třeba Michala Semina a spol., kteří se výchově dětí věnují z katolického pohledu, je to relevantní poznámka.
Takto ale…
Krestan nikdy nezil, nezije a nebude zit „v undergroundu“. Krestanovi neni nic bytostne vzdalenejsi nez cely ten blivajz od starovekych gnostiku pres stredoveke sekty az po soucasne spiklenecke bandy hlasite kritizujici vsemi kanaly sve vlastni mocenske prosazeni.
Co se tyce receptu do „postmoderni doby“… R. 2006 pan Dreher vydal knihu s nazvem „How Birkenstocked Burkeans, Gun-Loving Organic Gardeners, Evangelical Free-Range Farmers, Hip Homeschooling Mamas, Right-Wing Nature Lovers, and Their Diverse Tribe of Countercultural Conservatives Plan to Save America (Or at Least the Republican Party)“ – to spis zni jako manual postmoderniho aktivismu. Posunul se od te doby? Spis ne. Cist ho takhle je omyl.
Dobrý večer! Jako katolická matka několika dětí si myslím, že není správné přebírat jakýkoli ucelený návod na předávání víry od člověka, který opustil katolickou Církev. Nicméně i nekatolík může v nějaké výchovné jednotlivosti jednat „správně katolicky“, což se dá rozlišit a poučit se z toho. Myslím např. na konvertitu z protestantismu, misionáře P. Jona Svenssona, který s vděčností vzpomínal, jak ho jeho matka učila od nejútlejšího věku večernímu zpytování svědomí, což se pro něj stalo jakýmsi vodítkem, které ho nakonec přivedlo až do katolické Církve. Pokud chceme katolický a poměrně aktuální návod, můžeme si připomenout, co doporučil P. A. Schneider rodičům zde:
https://www.lifesitenews.com/news/video-bishop-schneider-12-steps-to-surviving-as-a-catholic-family-in-a-mora
a všem katolíkům zde:
https://www.lifesitenews.com/blogs/bishop-schneiders-christmas-gift-a-to-do-list-to-save-the-faith
(Nevím, kde je to česky, budu vděčná za odkaz…)
Nechápu, proč se to tu ocitlo. Jevilo se mi to jako mlácení prázdné slámy, a to jsem netušil, že autor je schizmatikem.
líbí se to indultu
Někde výše jsem zahlédla dotaz, co teda konkrétně je v tom textu špatně? Konkrétně jde např. o bod 4. Žádná formace se bez informací neobejde a v žádném případě nelze říct, že praxe je více než ovládnutí informací – uvažme přece, o jakých informacích je řeč, že jde o katechismus, učení pro spásu člověka nejpotřebnější! Troufám si říct, že právě tato zásada se mohla stát kamenem úrazu autora samého. Pokud totiž někdo hledí spíše na praxi, než aby napřed hleděl do katechizmu a vštípil sobě i blízkým katolické pravdy dostatečně hluboko, může opravdu snadno sejít z cesty. Možná autora špatně chápu, knihu jsem nečetla a ani se nechystám, nicméně právě informace z katolického katechismu jsou to, co nás i děti zakoření ve víře tak, že s námi nic nepohne, a dovedou nás postupně i ke správné praxi. Zde odkazuji na 2. a 4. bod biskupa Schneidera:
„Buďte zakořeněni v katolické víře skrze studium katechismu.“
„Katechizujte své děti jako svou PRVNÍ POVINNOST.“
Hodí se zde připomenout, co se děti učívaly v 1. hodině katechismu – co musíme dělat, abychom Pánu Bohu sloužili a dostali se do nebe? Katecheta nakreslil žebřík o třech příčkách:
1.(nejnižší příčka) věřit pravdy Boží (katechismus)
2. hledět si milosti Boží (svátosti)
3. plnit zákon Boží (praktikování v životě)
Také se mi vybavil odstaveček z článku dr. Malého „Odpor českých katolíků proti komunistické totalitě“ (p. Dreher se o tuto otázku velmi zajímal i při prezentaci své knihy…): „Jak obhájit svoji víru v životě pod komunistickou mocí? K tomu jsme viděli – a to naprosto správně – jako jedinou cestu katechetickou a duchovní formaci s využitím starší literatury vydané před nástupem bolševiků. To bylo požehnané a díky tomu si mnoho lidí tenkrát udrželo a uchovalo víru.“
Stačí si to jen převést na dnešní režim uvnitř Církve a víme, po kterých katechismech, katechetikách a vůbec knihách obecně sáhnout. Ale přijde mi, že to snad každý tady musí už dávno vědět…
Autorův výrok, „že vzdělávání (tj. katecheze) tvoří jen část celé odpovědi – a ne tu nejdůležitější“, je také v rozporu s výroky sv. Jana Boska a papeže Pia XII., že totiž největším nepřítelem Církve je nevědomost věřících…
Jaký máte názor na katechismus ThDr. Františka Tomáška? Děkuji za odpověď.
Myslím, že jde o naše stěžejní katechtické dílo, které by mělo být po ruce v každé katolické domácnosti. Velmi dobře se v něm orientuje a člověk se k němu může stále vracet. Svým uspořádáním, jazykem a tloušťkou 🙂 mi připadá velmi vhodné pro mladé, dospívající lidi a taky pro ty, kteří teprve začínají poznávat katolickou nauku, např. pro konvertity nebo ty, kteří ještě katehismus nečetli. Určitě není vhodný pro předškolní a mladší školní děti.
Diky.
JB