Soudce v případu Alfieho Evanse v rozsudku cituje papeže Františka

23. února 2018 (LifeSiteNews) – Britský soudce odůvodnil rozhodnutí odpojit dítě od ventilátoru v rozporu s přáním jeho katolických rodičů citací z nedávného kontroverzního projevu papeže Františka.

Rodičům jednadvacetiměsíčního Alfie Evanse trpícího neznámou chorobou zasadil Vrchní soud ničivou ránu 20. února, kdy soudce Anthony Hayden rozhodl, že dítě má být odpojeno od ventilátoru. Dvacetiletá Kate Jamesová a jednadvacetiletý Tom Evans bojují s nemocnicí Alder Hey Children’s Hospital v Liverpoolu od června 2017. Alfieho stav se po přijetí do nemocnice v prosinci 2016 postupně zhoršoval a nemocnice začala na rodiče vykonávat nátlak, aby souhlasili s ukončením podpory jeho životních funkcí.

Soudce Hayden v písemném vyhotovení rozsudku uznal katolickou víru, kterou vyznávají Alfieho rodiče, s tím, že „je důležité zvažovat toto přesvědčení v celé široké škále relevantních faktorů v souladu s Alfieho nejlepšími zájmy“. V odůvodnění nuceného odpojení podpory Alfieho životních funkcí poté ocitoval otevřený dopis papeže Františka Papežské akademii pro život z listopadu 2017. Uvedl:

Postoj Římskokatolické církve se někdy v těchto eticky obtížných případech charakterizuje nepřesně. Pan Mylonas [právník nemocnice – pozn. překl.] předložil jako důkaz otevřený dopis Jeho Svatosti papeže Františka předsedovi Papežské akademie pro život z listopadu 2017. Papež František v něm vyzývá k ,větší moudrostiʻ při hledání rovnováhy mezi úsilím lékařů o prodloužení života a odpovědným rozhodnutím ukončit léčbu, když se smrt stane nevyhnutelnou. V dopise uvádí, že nepřijetí nebo přerušení nepřiměřených prostředků může zabránit léčbě ,za každou cenuʻ. K následujícím výňatkům se neopovažuji dodat další komentář…“

Příslušná část listu papeže Františka, jímž soudce Hayden odůvodnil své závěry, hovoří o mravní dovolenosti přerušení léčby s ohledem na důstojnost pacienta:

Dnes se volá po větší moudrosti vzhledem k pokušení trvat na léčebných postupech, které mají silný účinek na tělo, přestože někdy neslouží integrálnímu dobru osoby. Přibližně před šedesáti lety papež Pius XII. v památném projevu k anesteziologům a záchranářům konstatoval, že neexistuje povinnost za všech okolností využít všech možných prostředků a že v některých konkrétních případech je přípustné je nepoužít. Je tedy mravně dovoleno k terapeutickým postupům nepřistoupit nebo je přerušit, jestliže jejich použití nesplňuje etickou a humánní normu, jež bude dále nazvána ,přiměřeností použitých prostředkůʻ. Specifickým prvkem tohoto kritéria je to, že bere v úvahu ,výsledek, který lze očekávat s ohledem na stav pacienta a jeho fyzické a mravní zdrojeʻ. To tedy umožňuje přijmout rozhodnutí, které je mravně kvalifikováno jako přerušení tzv. ,léčby za každou cenuʻ. Takové rozhodnutí odpovědně uznává hranice naší smrtelnosti, jakmile je zřejmé, že odporovat jí je marné. ,Nechce se tím přivodit smrt: uzná se, že jí nelze zabránitʻ (KKC 2278). Tento rozdíl v perspektivě vrací do doprovázení umírajících humánnost, přičemž se nesnaží ospravedlnit ničení života. Je jasné, že nepřijetí nepřiměřených prostředků nebo jejich přerušení znamená vyhnout se léčbě za každou cenu; z etického hlediska je to něco naprosto jiného než euthanasie, která je vždy špatná, neboť úmyslem euthanasie je ukončit život a přivodit smrt. Je zbytečné podotýkat, že v kritických situacích a v klinické praxi hrají roli faktory, které je často těžké hodnotit. Pro stanovení toho, zda je klinicky odpovídající lékařský zásah skutečně přiměřený, nestačí mechanicky aplikovat všeobecné pravidlo. Je nutné pečlivé rozlišování mravního cíle, doprovodných okolností a úmyslů zúčastněných osob. Při péči o konkrétního pacienta a jeho doprovázení je třeba vzít v úvahu osobní a vztahové prvky jeho života a smrti – jež je koneckonců posledním okamžikem života – tak jak to odpovídá lidské důstojnosti“ (zdůraznění LSN).

Soudce Hayden v rozsudku nařizujícím odpojení Alfieho plicní ventilace své závěry odůvodnil výše zvýrazněnými pasážemi z dopisu papeže Františka: „Pokračování v plicní ventilaci za okolností, kdy je podle mého přesvědčení marná, nyní ohrožuje Alfieho budoucí důstojnost a nerespektuje jeho autonomii. Jsem přesvědčen, že to již není v Alfieho nejlepším zájmu.“

Není to poprvé, kdy je dopis papeže Františka použit k ospravedlnění rozhodnutí státních orgánů odejmout pacientům život zachraňující léčbu. Již v prosinci loňského roku obhájci života bojující proti euthanasii v Itálii uvedli, že list oslabil rozhodnutí některých katolických politiků hlasovat proti návrhu zákona, který ji dovoluje.  

Stejné pasáže z dopisu papeže Františka citoval New York Times, který dospěl k závěru, že „šance návrhu na schválení nečekaně posílil papež František“. V článku se dále uvádí: „Zastánci návrhu použili papežova slova k odmítnutí katolických kritiků s tím, že František jen potvrdil dlouhodobou nauku Římskokatolické církve, když řekl, že učení Církve o posvátnosti života neodůvodňuje léčbu uměle prodlužující život.“

Papež Jan Pavel II. v encyklice Evangelium vitae z roku 1995 definoval euthanasii takto: Euthanasie ve svém základním a vlastním smyslu je činnost nebo opomenutí, které ve své podstatě a záměru působí smrt, aby tak byla odstraněna bolest.“

Svatý otec dále vysvětlil, že existuje rozdíl mezi euthanasií podle této definice a rozhodnutím nepřistoupit k tzv. „vehementní terapii“ nebo v ní nepokračovat: „Od euthanasie je třeba odlišit rozhodnutí, kterým se odmítá tzv. ,vehementní terapieʻ, totiž takové léčebné postupy, které již neodpovídají stavu nemocného, protože nejsou úměrné dosažitelným výsledkům, nebo dokonce jsou zátěží pro nemocného i jeho rodinu. V těchto případech, kdy již nastává ohlášená smrt a nelze se jí vyhnout, lze v souladu se svědomím ,učinit rozhodnutí odmítnout léčení, které nedokáže způsobit nic jiného, než prodloužení omezeného a bolesti plného života, ovšem při zachování náležité péče, která v podobných případech nemocnému příslušíʻ“ [EV 65].

V tomto světle papež Jan Pavel II. rozhodně odsoudil euthanasii jako akt odporující přirozenému zákonu: „Při tomto náležitém rozlišování ve shodě s učitelským úřadem našich předchůdců a ve společenství s biskupy Katolické církve znovu prohlašujeme, že euthanasie je těžké porušení Božího zákona, protože je to vědomé zabití lidské osoby, které je morálně nepřijatelné. Toto učení se opírá o přirozený zákon a napsané slovo Boží, je předáváno církevní tradicí a hlásáno řádným a všeobecným učitelským úřadem Církve“ (EV 65, zdůraznění LSN).

I když se může zdát, že papež František v dopise Papežské akademii pro život píše v podobném duchu a že i slova Jana Pavla II. ospravedlňují rozsudek v případě malého Alfieho a rozhodnutí italských zákonodárců o uzákonění euthanasie, je zásadně důležité upozornit, že papež Jan Pavel II. dále rozlišoval mezi „léčbou“ a přirozenými prostředky pro zachování života. V roce 2004 řekl v proslovu k lékařskému kongresu v Římě: „Musím zejména zdůraznit, že podávání vody a potravy, a to i umělými prostředky, vždy představuje přirozený prostředek pro zachování života, nikoli lékařský zákrok. Jeho použití je nadto nutno pokládat za obvyklý a přiměřený prostředek, který je jako takový mravně závazný, nakolik a dokud se jím dosahuje jeho vlastního cíle, jímž je v tomto případě poskytování výživy pacientovi a zmírnění jeho utrpení“ (zdůraznění LSN).

I když papež Jan Pavel II. nezmínil ventilaci, která má plicím pomáhat udržovat proudění kyslíku, není aplikace ventilátoru o nic invazivnější a nepříjemnější než přivádění výživy a vody sondou.

Dr. Paul Byrne, bývalý předseda Katolického lékařského sdružení a spoluvynálezce prvních ventilátorů pro novorozence, řekl portálu LifeSiteNews: „Ventilátor přivádí vzduch do průdušnice a do horních cest dýchacích. Podporuje dýchání jen u živých lidí. Kyslík jde z plic do krve, krví se rozvádí do všech buněk, tkání a orgánů, zatímco kysličník uhličitý se odvádí zpět do plic a vydechuje. K dýchání dochází jen tam, kde je život.“ Dr. Byrne dodal: „Ventilátor k dýchání je analogický vyživovací sondě. Odebrání ventilátoru by způsobilo Alfieho smrt.“

Z prohlášení Jana Pavla II. k lékařům je jasné, že jeho argumentace týkající se euthanasie v důsledku neposkytnutí péče se stejně tak vztahuje i na použití ventilátoru: „Povinnost poskytovat ,náležitou péči, která v podobných případech nemocnému příslušíʻ skutečně zahrnuje poskytování výživy a vody. Vyhodnocení pravděpodobnosti na základě slábnoucí naděje na uzdravení v případech, kdy vegetativní stav trvá více než rok, nemůže eticky odůvodnit ukončení nebo přerušení minimální péče o pacienta, včetně výživy a hydratace. Jediným možným výsledkem jejich odebrání je ve skutečnosti smrt hladem nebo dehydratací. V tomto smyslu v konečném důsledku představuje, pokud k tomu dojde vědomě a úmyslně, skutečnou euthanasii neposkytnutím péče.“

Katechismus Katolické církve mluví o mezích občanské moci jasně. Paragraf 2235 uvádí, že „nikdo nesmí nařídit nebo ustanovit to, co je proti důstojnosti osob a proti přirozenému zákonu.“ Papež Jan Pavel II. stanovil, že euthanasie zahrnuje i úmyslné neposkytnutí základních prostředků pro zachování života, a odsoudil ji jako zločin proti přirozenému zákonu. Soudce Hayden však soudním příkazem nařídil, aby byla nevinnému dítěti proti výslovnému přání jeho rodičů odebrána základní potřeba pro přežití.  

Fakta v této věci jsou taková, že poskytnutí ventilátoru není složitý nebo nadměrně zatěžující postup a rodiče mají dostatečné finanční zázemí k tomu, aby si své dítě mohli vzít domů a pečovat o něj sami. Všechny žádosti rodičů o propuštění dítěte do domácí péče však byly zamítnuty.

Výroky papeže Františka, kromě toho, že italským katolickým zákonodárcům poskytly morální krytí k tomu, aby prošel zákon umožňující euthanasii, nyní bohužel napomohly státním orgánům přehlížejícím práva rodičů a jejich přání pečovat o syna. Přímým důsledkem toho bude smrt malého chlapečka.

Michael Hichborn

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://www.lifesitenews.com/blogs/judge-cites-pope-francis-to-justify-ending-babys-life-against-parents-wishe

3 Responses to Soudce v případu Alfieho Evanse v rozsudku cituje papeže Františka

  1. JUDr. Ladislav Lukeš napsal:

    Pokud je skutečně všechno, co je uvedeno, pravdivé, tak mi nezbývá i přes platící dogma o neomylnosti papeže, jednání sv. Otce odmítnout v souladu se svým svědomím vírou a morálkou římskokatolické církve,ke které patřím.

    • Anna Maria napsal:

      Pochybnosti, které se tváří v tvář takovýmto zprávám objeví například u dogmatu o papežské neomylnosti jako malé trhlinky, by mohly nakonec ohrozit celou stavbu Vaší víry – a proto Vás snažně prosím, abyste si přečetl celý článek, z kterého si dovolím citovat (odkaz je na konci):
      „Přečtěme si proto definici Prvního vatikánského koncilu z oficiálního dokumentu, v němž Církev učí svou nauku: „Učíme a definujeme jako božsky zjevené dogma: Když římský velekněz mluví „ex cathedra“ (tj. když svou nejvyšší apoštolskou autoritou z úřadu pastýře a učitele všech křesťanů definuje nauku víry nebo mravů, která má být zachovávána celou Církví), pak disponuje – díky pomoci, která mu byla přislíbena ve svatém Petru – onou neomylností, již chtěl božský Vykupitel vybavit svou Církev při definování nauky víry nebo mravů. Proto jsou takovéto definice římského velekněze samy ze sebe – a nikoliv na základě souhlasu Církve – nezměnitelné. Jestliže se někdo – Bůh nedopusť – opováží odporovat této Naší definici: anathema sit.“
      Každé slovo této definice má vysokou důležitost. Vše je dobře zváženo a uměřeno. Z této deklarace se odvozuje pravý pojem neomylnosti: jde o nadpřirozenou výsadu, založenou na božské pomoci Ježíše Krista papeži, aby se nemohl mýlit, když hovoří ex cathedra jako nejvyšší učitel univerzální Církve a definuje, že nějaká nauka ve věci víry a mravů patří do pokladu Zjevení.
      Je to výsada, která není papeži dána jako jednotlivci, ale je dána jeho úřadu, jeho funkci. Papež není neomylný pro vlastní výhody, ale ku prospěchu Církve. Ve sféře soukromého jednání je ale papež [také] vystaven omylům rozumu a mravním hříchům.
      Jako člověk může být papež učený jako Benedikt XIV., morální jako Řehoř Veliký, výřečný jako Pius IX., ale teolog, spisovatel a kazatel je omylný – s tiárou na hlavě, nebo bez ní. Jan XXII. jako papež odsoudil to, co sám jako soukromý teolog učil ohledně blaženého patření. Ve své poslední vůli vyhlásil jako mylné nebo nepravověrné cokoliv, co mohl [v této věci] tvrdit, když byl teologem. Aby byl papež neomylný, musí skutečně jednat z pozice papeže a chtít uplatnit svou funkci jakožto nejvyšší hlava křesťanstva.
      Ale to ještě nepostačuje. Papežství má mnoho funkcí. Papež je také administrátorem, světským králem, politikem a diplomatem. K žádné z těchto funkcí se výsada neomylnosti nepojí. Papež může udělat chyby při správě Církve a jeho politické názory nemusí být nejdůmyslnější nebo nejvhodnější. Katolíci by měli tato rozhodnutí respektovat, nakolik to papežská důstojnost vyžaduje, ale tato papežova rozhodnutí nezavazují aktem víry.
      Neomylný je papež jako učitel a dokonce i zde pouze jako nejvyšší učitel, který poučuje Církev. Papežská instrukce adresovaná jednotlivému člověku nebo dopis, v němž oceňuje dílo nějakého autora, nemá takovouto [neomylnou] povahu. Petrův nástupce musí mluvit ex cathedra, musí výslovně a kategoricky deklarovat, že ta či ona pravda patří do Zjevení. Tehdy, a pouze tehdy, je neomylný.
      Nadto platí, že v dogmatických bulách nebo oficiálních dokumentech, v nichž papež definuje nauku, nepokrývá neomylnost všechna tvrzení v dokumentu. Úvodní komentáře, přípravné a závěrečné úvahy, které rámují definici, nejsou pokryty neomylností. Pouze definice je neomylná, to jest, pouze slavnostní, absolutní a nezměnitelná deklarace, že nauka týkající se víry a obyčejů patří do Božího pokladu Zjevení.
      Pravda definovaná tímto způsobem vyžaduje od věřících akt víry. Odmítat ji nebo zpochybňovat ipso facto znamená opustit společenství Církve a znamená to upadnout do hereze (což je význam slov anathema sit). Toto měl První vatikánský koncil na mysli, když užil slova definovat.“
      více viz: http://vendeecz.blogspot.cz/2014/10/co-je-papezska-neomylnost.html

  2. František napsal:

    Ale to se velmi mýlíte, když se domníváte, že by vše, co řekne papež, bylo neomylné a že toto katolící vyznávají jako dogma, opravte si tuto zaviněnou nevědomost, protože takovému nesmyslu by stěží mohl někdo věřit, natož považovat za „platící dogma“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *