Bratři Poláci, bravo!
Polsko je opět „na tapetě“ světových mainstreamových médií. Proč? Poněvadž si dovolilo neslýchanou drzost, která se v multikulti světě neodpouští. Sejm totiž odhlasoval zákon – a podepsal ho už i prezident Duda (ještě má o něm rozhodnout Ústavní soud) – že výroky o „polských koncentračních táborech“ a o spoluodpovědnosti polského národa za nacistický holocaust mají být trestně stíhány. Nic víc a nic méně. Text zákona jasně vymezuje, že trestní stíhání se netýká vědeckého bádání na toto téma a uměleckého ztvárnění, z logiky věci také vyplývá, že se nijak neproviňuje ten, kdo píše o spolupráci konkrétních polských kolaborantů s hitlerovci při pronásledování Židů. Přesto je to pro západní média děs a hrůza.
Fakta proti nepravdám
Poláci ve skutečnosti nedělají nic jiného, než že brání čest a dobré jméno svého národa proti lžím a pomluvám. Lze samozřejmě diskutovat o tom, jestli paragraf trestního zákoníku je tou nejvhodnější formou obrany, nicméně buď jak buď, jedná se o dobrou věc, o ochranu národa a národní cti. Již dlouhá léta se totiž objevují v západních médiích formulace, že Osvětim, Majdanek atd. byly „polskými koncentračními tábory“. Podceňovali bychom inteligenci novinářů, kteří to publikují, kdybychom řekli, že to dělají z nevědomosti. Nikoli, je to jasný záměr. Katolické Polsko, které přece jen klade určitý odpor genderismu a aborcionismu a brání své národní zájmy proti nátlaku Bruselu, musí být zlikvidováno. Ne vojensky, ne ekonomicky, ale propagandisticky.
Už Voltaire prohlásil – a Goebbels to po něm opakoval – že „stokrát opakovaná lež se nakonec stane pravdou“. Jde o podobný postup jako v případě papeže Pia XII., jemuž po válce stovky židovských organizací a jednotlivců děkovaly za obětavou pomoc, s jakou se snažil zachránit co nejvíce Židů. Později ale stačil jeden pochybný divadelní škvár podprůměrného publicisty Hochhuta – slátaný na objednávku sovětské KGB – aby se u evropského a amerického obyvatelstva zakódovala podprahově dezinformační představa papeže-spolupracovníka nacistů, který prý úmyslně mlčel k vyhlazování Židů.
Totéž se má nyní dít s celým polským národem. Ten byl hitlerovskými (a také sovětskými) okupanty postižen jako žádný jiný evropský národ, v zemi platil trest smrti za jakoukoliv pomoc udělenou Židům – a přesto v památníku Yad Vashem v Jeruzalémě, kde jsou zapsána jména více než 16 tisíc „spravedlivých“ Nežidů, kteří pomáhali příslušníkům izraelského etnika, je nejvíce Poláků (7 tisíc). Jak vypočítal na základě archivního výzkumu a konkrétních svědectví polský historik Jerzy Robert Nowak (kniha „100 klamstw o Jedwabnem“), 7-8 procent Poláků, tj. řádově možná až 1,5 milionu osob, za války nějakou formou pomáhalo Židům, hlavní roli kromě ilegální organizace Žegota tady hrály kláštery (pokud ještě existovaly, nacisté značnou část jich zrušili a řeholníky odvezli do koncentráků), především ženské. Nowak zjistil, že nebylo tenkrát jediného kláštera, který by nějakou formou nepomáhal Židům, zejména židovským dětem, jež pod falešnými doklady, vystavenými katolickými faráři, umísťoval v některém sirotčinci. Odpůrci Poláků, opírající se o pamflety amerického polsko-židovského publicisty Jana Tomasze Grosse, mluví ale o tisících, možná i desetitisících polských udavačů a spolupracovníků s okupanty při vraždění Židů.
Samozřejmě, že takoví v Polsku (jakož i v každé zemi ve stínu hákového kříže) byli a zasluhují si opovržení každého slušného člověka, jenže ve srovnání s více než milionem těch Poláků, kteří naopak Židy pomáhali zachraňovat, je to značný nepoměr, svědčící jednoznačně ve prospěch tohoto národa. Mnoho polských občanů přineslo při pomoci Židům i oběť života, nejznámější je případ zbožné katolické rodiny Ulmových ze vsi Markowa, která ukrývala na svém statku 8 Židů. Všichni byli postříleni i se svými 6 dětmi (paní čekala sedmé). Gross také vylíčil ve své knize případ městečka Jedwabne, kde prý Poláci a nikoli němečtí esesáci upálili místních cca tisíc Židů ve stodole. Ze lži ho ale usvědčují nábojnice nalezené na místě, které jasně náležely samopalům příslušníků SS (Poláci střelné zbraně mít nesměli). Ti stříleli po obětech, které se snažily z místa hrůzy uprchnout. Také svědectví několika přeživších obětí mluví o německých esesmanech jako pachatelích, i když část místního obyvatelstva se tohoto masakru účastnila buď z donucení, nebo ze msty, protože Jedwabne v letech 1939-41 spadalo pod sovětský zábor a četní místní Židé se aktivně zapojili do spolupráce s bolševiky a udávali skutečné i domnělé „odpůrce socialismu“, kteří skončili v gulagu nebo pod popravčí kulkou. Jiná část obyvatel Jedwabného – a to nemalá – zase pomohla uprchlým Židům ukrýt se.
Polská ilegální Zemská armáda, jakož i polský Podzemní stát, legalizovaly a také uplatňovaly trest smrti vůči každému, kdo by udal nebo zabil nějakého Žida. Četník Leś, který oznámil na gestapu, že rodina Ulmových ukrývá Židy, byl právě za to vojáky Zemské armády sebrán a zastřelen. Mluvit tedy v celém tomto kontextu o „polské spoluvině“ na holocaustu je proto nejen absurditou, nýbrž přímo a jednoznačně lží, pomluvou. Jestliže Stát Izrael se brání – a právem – proti popírání holocaustu a tím implicite urážce obětí židovského etnika stanovením příslušného paragrafu v trestním zákoníku, jenž je aplikován i ve značné části nežidovských zemí světa, má totéž právo i polský národ. Nebo snad jenom Židé nesmějí být pomlouváni a jejich utrpení zlehčováno? Ostatní národy a etnika mohou? Tím spíše je potom nepochopitelná reakce Státu Izrael, který ostře protestoval proti novému polskému zákonu.
Vnímáme, že někteří Židé, co přežili holocaust, měli s polskými kolaboranty hitlerovců špatné zkušenosti. Jenže jakým právem z toho vyvozují žalobu o spoluvině celého polského národa? Bylo by dobré, aby se podívali na „vlastní dvoreček“. V čele židovských ghett velkých měst v okupovaném Polsku stály Němci dosazené Judenraty (forma židovské samosprávy). Právě ty pořizovaly seznamy svých soukmenovců pro transport do plynových komor, nikoli Němci. V ghettech existoval uměle vyvolaný hladomor, jeho obyvatelé nedostali nic k jídlu, úklidová služba každé ráno desítky mrtvých nakládala z chodníků (tam museli obyvatelé své zemřelé umístit) na vozíky a odvážela, zatímco členové Judenratů a židovské policie žili v luxusu a pořádali opulentní hostiny s esesáky. Samotná Česká televize před pár lety uvedla dokument o lidské zrůdě jménem Chaim Rumkowski. Byl prezesem Judenratu v Lodži a jakýkoliv odpor trestal tím, že poručil, aby rebela židovská policie uškrtila nebo umlátila holemi k smrti (střelné zbraně nesměla mít). Jak by asi reagoval Stát Izrael, kdyby někdo jen proto, že mezi Židy také existovali tito zrádci, mluvil o spoluvině židovského národa na vyvraždění vlastních soukmenovců? Samozřejmě by to bylo absurdní. Proč ale potom měří Izraelci vůči Polákům zcela jiným metrem?
Na obranu vlastenectví!
Úmysl je tentýž, jako v jiných případech – a nejde prioritně o Stát Izrael, nýbrž o skryté temné síly zednářstva usilující o světovládu a řídící nadnárodní organizace á la OSN, EU apod. Polákům má být podprahově implantován neustále opakovanou pomluvou o jejich spoluvině na holocaustu pocit hanby ve vztahu k vlastní minulosti a tím oslabeno jejich vlastenectví. Jde o tentýž scénář, jaký byl aplikován už od osvícenských dob v 18. století vůči katolíkům. Nepřetržitými kaskádami lží o křížových výpravách, inkvizici, čarodějnických procesech, protireformačním násilí atd. mělo být katolíkům vštípeno, aby se styděli za minulost své Církve a díky tomu ve víře zvlažněli. Nelze říci, že se to nepovedlo, spíš naopak, bohužel se na tom podílejí i někteří vrcholní představitelé Církve svými „omluvami“. Ani slovo přitom o opravdových a hrůzostrašných zločinech odpůrců Církve: o genocidě katolického obyvatelstva ve Vendée za Francouzské revoluce, o vyvraždění křesťanských Arménů muslimskými Turky, čím dál méně se mluví o genocidě sovětských bolševiků vůči tzv. „třídním nepřátelům“ a o téže genocidě čínských komunistů, s nimiž demokratický Západ dnes čile obchoduje a Vatikán dosazuje do biskupských úřadů zrádce a zaprodance jen proto, že si to režim přeje.
A nejedná se pouze o Poláky, kteří mají být přivedeni k hrbaté pokoře ve vztahu k vlastní minulosti – a potažmo ke katolicismu, jenž ji utvářel. Likvidace vlastenectví, které je v podprahově dezinformačních kampaních nadvlády multikulti implantováno do myslí lidí jako něco „fuj“, se stala obecným jevem. Týká se i nás, Čechů, i když se neprojevuje takovou měrou jako v případě Poláků.
V poslední době jsme svědky pokusu očernit i český národ za údajnou „spolupráci“ s nacisty – při likvidaci nikoli přímo Židů, ale Romů. Sběrné tábory Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu údajně nebyly německé, ale české, protektorátní, a čeští četníci se prý dopouštěli na tamních cikánech zvěrského násilí. Nezabýval jsem se touto problematikou, přenechávám kvalifikovaným a hlavně objektivním odborníkům, aby řekli, jestli tomu tak skutečně bylo, nebo zda je to vylhaná propaganda. Ale i kdyby byl pravdou první případ, tak to nedává absolutně žádné právo mluvit o „české spolupráci s nacisty“ při likvidaci Romů, Židů aj. Český národ, i když jeho postavení v Protektorátu Čechy a Morava bylo přece jen poněkud lepší než postavení Poláků v Generální gubernii, trpěl pod hitlerovskou okupací a značná část Čechů a Moravanů prokázala velkou míru osobní statečnosti účastí v odboji a pomoci pronásledovaným, jak dokazují počty popravených a vězněných v koncentračních táborech a vyvražděné obce a osady (Lidice, Ležáky, Ploština atd.). Mimochodem – procentuelně nejvíce postiženým profesním stavem bylo české duchovenstvo, jeho vlastenecký postoj jakožto celku ocenili po válce i odpůrci Církve – prezident Beneš a komunista Nejedlý jako ministr školství.
Možná by i naší zemi prospělo, kdyby se čeští politikové nechali inspirovat polským příkladem a provedli zákonné opatření na ochranu národní cti, aby si nikdo nemohl dovolit veřejně šířit lži o kolaboraci českého národa s Němci a stavět ho do role spoluviníka a nikoli oběti. Zároveň by bylo vhodné apelovat na výchovu dětí i dospělých k autentickému vlastenectví.
Podle katolické nauky pravé vlastenectví musí být v pozitivním vztahu k hodnotám přirozeného mravního zákona a k Božímu zjevení. Husitská tradice proto nemůže být nosným ideálem českého vlastenectví, neboť bestiální masové vraždy husitských zločineckých band jsou v diametrálním rozporu s přirozeným mravním zákonem, tím spíše potom ne kult středověkého lapky a masového vraha Žižky. Nositeli skutečného českého patriotismu jsou tady naopak desetisíce českých a moravských katolíků, kněží, řeholníků i laiků povražděných husity, protože zůstaly věrny katolické víře, víře cyrilometodějské, svatováclavské a svatovojtěšské.
Je to přirozené a logické. Pravý francouzský vlastenec také nebude hrdý na svoji Francouzskou revoluci, na genocidu prováděnou ve jménu svobody, rovnosti, bratrství a lidských práv zvrhlými osvícenskými bestiemi na katolickém obyvatelstvu ve Vendée. Inspirací pravého vlastenectví se pro něj stanou právě vendéští hrdinní obránci víry, kteří položili své životy za věrnost Kristu a jeho Církvi. Samozřejmě i autentický německý vlastenec nikdy nebude čerpat z temného odkazu novopohanského nacismu, ale naopak z odkazu jeho odpůrců, deportovaných do koncentráků – jejich prvními vězni byli přece Němci, mj. i němečtí katolíci (kněz Rupieper, žurnalista Gerlich aj.).
Pravý český patriotismus nachází svůj myšlenkový základ ve středověkém křesťanství symbolizovaném postavami světců a patronů, v době vlády Karla IV., později v obrozenecké epoše obrany českého jazyka a kultury, iniciované ortodoxně katolickými kněžími Balbínem, Šteyerem, Vydrou, na Moravě Sušilem aj. K českému vlastenectví nepatří masarykovská prvorepublikánská idea spjatá s barbarskou devastací katolických svatyň a soch, tolik drahých právě českému obyvatelstvu, nýbrž idea Českého království, jejímž posledním symbolem byl bl. Karel Habsburský. Skutečnými vlastenci tady byli katoličtí obránci likvidovaných sakrálních pamětihodností. Za své chování během nacistické okupace, i když zde tak jako všude jinde existovalo nemálo kolaborantů a konfidentů, se český národ nemá proč stydět, obstál jako celek v této zkoušce skvěle. Ani jeho postoj vůči komunistické totalitě nelze hodnotit jednostranně negativně. Je sice smutnou pravdou, že ve volbách r. 1946 přes 40 procent Čechů dalo svůj hlas komunistům, ale pořád ještě zůstává většina, která bolševiky nevolila. Tisíce Čechů byly vězněny a mučeny v komunistických lágrech, v hojném počtu především katoličtí kněží a řeholníci – a na ně může být národ právem hrdý.
Toto jsou historicko-kulturní důvody, proč máme být českými vlastenci a bránit dobré jméno svého národa před pomluvami a snahami vnutit nám pocit hanby za svoji minulost. Ne, nemáme se za co stydět – ani jako Čechové, ani jako katolíci, protože to, co nám předhazují protikatolická média na adresu Církve, je z 90 procent vylhané. Naší charakteristikou nechť je tedy hrdost nad tím, že jsme Češi a katolíci. Vezměme si příklad z Poláků a nenechme se o ni připravit žádnou záměrnou podvodnou propagandou nepřátel!
PhDr. Radomír Malý
Masakr Židů v Jedwabnem mají na svědomí Poláci
židovský hřbitov – Foto: Jan Rosenauer
židovský hřbitovFoto: Jan Rosenauer
Podezření, že Židy v obci Jedwabne v roce 1941 vyvraždili Poláci, se potvrdilo. Byli to sousedi obětí, kdo je nahnal do stodoly a upálil. S touto informací přišel polský Institut národní paměti, který ale zároveň došel k závěru, že inspirace zločinu byla zřejmě německá.
Podle Institutu národní paměti je třeba akceptovat, že podíl polských obyvtel Jedwabneho na vyvraždění několika stovek jejich židovských spoluobčanů byl rozhodující. Je ale nutní přiznat, že zločin byl spáchán pod vlivem přítomnosti německých vojáků ve městě. Takové závěry přednesl Radoslav Ignatěv, který vyšetřování tragédie v Jedwabnem vedl.
Desátého července roku 1941 tamní obyvatelé nahnali stovky Židů z Jedwabneho do prázdné stodoly a tam je zaživa upálili. Před rokem se polský prezident Alexander Kwašnievski Židům za tento zločin omluvil a v Jedwabnem byl na místě spálené stodoly zřízen památník.
Vyšetřování masakru už pravděpodobně pokračovat nebude. Lidé, kteří se hromadné vraždy zúčastnili, zemřeli, a ani počet obětí se nedá určit.
http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/masakr-zidu-v-jedwabnem-maji-na-svedomi-polaci–465491
Šetření Ústavu národní paměti informace z knihy potvrdilo. V červenci 2003 ústav identifikoval 340 obětí a 40 pachatelů polské národnosti, přitom nevyloučil přítomnost Němců u masakru.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pogrom_v_Jedwabném
Doporučuji tuto knihu – http://lubimyczytac.pl/ksiazka/174350/100-klamstw-j-t-grossa-o-zydowskich-sasiadach-i-jedwabnem
Ad Hraničář a L. Roesner: Právě tu Nowakovu knihu v textu uvádím. Fakta o německých zbraních, jimiž bylo stříleno po těch, co se pokoušeli uprchnout, jsou nezvratná, byla to jasně nemecká a nikoli polská záležitost, i když někteří občané Jedwabného, jak píši v textu, na tmoto zločinu spolupracovali.
Pane profesore , jestli se našli na místě nábojnice 9mm Luger , jak poznáte , že pocházeli ze zbraně německé nebo polské ?
„Ze lži ho ale usvědčují nábojnice nalezené na místě, které jasně náležely samopalům příslušníků SS (Poláci střelné zbraně mít nesměli).“
„W okolicy miejsca kaźni znaleziono – w różnych fazach poszukiwań – około dwustu łusek lub innych części amunicji oraz części uzbrojenia. Zbadano wszystkie. Żaden z nich nie został wystrzelony w 1941 roku. Część łusek w ogóle nie była odstrzelona, część pochodziła z okresu pierwszej wojny światowej (w okolicach Jedwabnego w 1915 i 1916 były prowadzone intensywne działania wojenne), jeszcze inne odstrzelono nie wcześniej niż w 1942 roku. Takie ustalenia podjęto albo na podstawie daty wyprodukowania naboju (regularna formacja zbrojna nie mogła w 1941 roku posługiwać się amunicją sprzed dwudziestu kilku lat), albo na podstawie śladów pozostawionych przez broń na łuskach. (Z laboratorium w Wiesbaden nadesłano do porównania łuski odstrzelone przy użyciu różnych typów broni. Można zgłosić jednak zastrzeżenie: nie zapytano niemieckiego urzędu o karabinek wzór 1934, ale zmodyfikowany w 1941 roku – o istnieniu takiego wzoru informuje niemiecki leksykon Wehrmachtu.)“ (1url.cz/Xt9D5)
To žel nevyvrací onu ,,oficiální,, verzi, která tvrdí , že Němci s velkou pravděpodobností přihlíželi a dodejme hlídali , aby nikdo neutekl.Dle této verze samotné nahnání Židů do stodoly a zapálení mělo na svědomí asi čtyřicet místních Poláků , kteří měli před tím donutit místní Židy v čele s rabínem rozbít sochu Lenina , postavenou za sovětské okupace.
Kolaborace Židů s bolševíky za obsazení tohoto území SSSR nebyla žel výjimkou…
Na jejich udání probíhaly popravy a deportace , to se prokazatelně stalo i na mnoha jiných místech. Když k tomu připočtem fakt, že se tomto angažoval i starosta , nezdá se mi oficiální verze nepravdivá .
p.s. Nezastávám se té či oné verze , pouze tvrdím , že nález německého střeliva (dle pana profesora ze samopalů ) nevyvrací tvrzení , že čin provedli místní Poláci za německé asistence .
Ad Vlad IV: Nesouhlasím. Ogabnizátory zločinu byli Němci, těch 40 místních Poláků bylo spolupachatelů.
Bohužel, taková byla realita, že i obyvatelstvo polské národnosti, zvláště to, které zakusilo sovětskou nadvládu po 17. září 1939 (v roce 1940 docházelo na území zabraném SSSR k systematickému vyvražďování německo-polských vesnic z doby osídlování za carského Ruska, sám sem jich několik náhodně dohledal při pátrání po padlých vojácích z doby 1. světové války) samo iniciovalo pogromy na Židy, zvláště pokud v nich vnímalo hegemony sovětské okupace. Určitě vždy šlo jen o malou část místní komunity, vždy se našli takoví, kteří naopak Židům pomáhali. Nikdy to nebylo černobílé, i přes systematické vyhlazování Židů nebyl postoj a činy Wehrmachtu a někdy i samotných SS a gestapa, zcela jednoznačně likvidační, a pokud byla šance na vytěžení „pracovní síly“ židovského obyvatelstva, byla snaha tak učinit i za cenu násilí vůči těm, kdo konali pogromy (neznámějším případem je Bronislav /Mečislav/ Vladislavič Kaminski). V Hedvábném se obávám, že to byla místní aktivita těch, co zažili komunistickou nadvládu, ale samozřejmě na základě jednotlivých excesů nelze mluvit o „polské vině“. Zvláště ne v dnešní době, kdy ještě nevíme mnohé, co nějak nepřímo lze nalézt v archivních materiálech z té doby, které mnohdy ještě zdaleka nebyly zpracovány a u těch, které zmizely v Rusku nebo hnijí v ukrajinských archívech, se bojím že už své informační bohatství nevydají …
A ještě malá technické poznámka – netuším, v jakém stavu byly nalezeny nábojnice 9mm Luger, že někdo usuzuje na použití samopalu (Wehrmacht, ale spíše jednotky SS (Einsatzgruppen), Gestapa, SD nebo speciální vojenské jednotky) při možnosti užití pistolí ráže 9 mm, které měly kolaborantské policejní jednotky. Při nálezu nezkorodované nábojnice lze balisticky zjistit, zda byla vypálena z pistole nebo ze samopalu, u zkorodovaných nábojnic už bohužel ne.
Podle prof. Strzembosze, jenž causu v r. 1949 zkoumal, šlo o 23 Poláků. A co se „starosty“ týče, v tom bych byl též opatrný. Nowak jasně dokládá, že po vyhnání Sovětů Němci vznikla jakási nová obecní samovláda, do jejíhož čela postavili Němci jakéhosi Karolaka přibyvšího sem odkudsi ze Slezska. Tudíž brát ho a jeho kumpány jako představitele obce je pochybné. Že se toho účastnili podobní týpci, je věc jiná, nicméně osobně neznám jiný případ v II. svět. válce, kdy by se Němci smluvili s místními na vyvraždění Židů.
Nowak dále uvádí znalce holocaustu M. Gilberta, jenž jasně prokázal, že pogrom byl dílem jednotek SS.
Ad Jaroslav Klecanda – Systematické to určitě nebylo, šlo o spontánní záležitosti místo od místa, ale máte pravdu, že šlo o reakci na nelidský útlak, jemuž byli místní podrobeni komunistické zvůli a dnes se hovoří jen o židovských obětech této odvety, ač byly i nežidovské. Reakce pak byla tvrdá. Na územích zabraných Wehrmachtem se nic takové prakticky nedělo.
Ad T. Beran: Znovu odkazuji na knihu J.R.Nowaka, který všechno dokládá konkrétními fakty, svědectvími a posudky znalců. Na základě jeho práce si dovolím trvat na tom, že na místě byly nalezeny nábojnice z německých zbrnaí a že bylo z nich stříleno r. 1941.
Zdravím Vás, pane doktore, a děkuju za odpověď, jakkoli mohu nyní jen zalitovat, že knížku nemám.
Tudíž nevím, o čí posudky se v ní opírá. 🙁
Tož tak, mějte se.
Jak píše kolega T. Beran: Za držení zbraně byly nejen v protektorátu velice přísné tresty. Opravdu si myslíte, že by uprostřed války mohli Poláci jen tak vytáhnout masově kvéry, zastřílet si a pak je opět schovat?
Poláci mají tyto věci ve své historiografii velmi dobře zpracované, nejen Jedwavbne. Za války jich zahynulo na 6 milionu, jejich odboj byl neskutečný – vzdor drakonickým trestům.
V polském městě Kielce se 4. července 1946 odehrála tragédie, která se po zkušenosti s holocaustem zdá neuvěřitelná a absurdní – rok po pádu německé Třetí říše a celosvětovém odsouzení jejího vyhlazovacího programu byli v Polsku opět nevinní Židé na základě starých pověr a vymyšlených obvinění lynčováni několikatisícovým antisemitsky naladěným davem.
manipulatori.cz/pogrom-po-holocaustu-kielce-1946/
Ad Hraničář: Pogrom v Kielcích r. 1946 byl vyprovokován komunistickou tajnou policií, četl jsem o tom před lety v GN perfektní dlouhý článek. Absurdně byl z toho bviněn místní biskup Czeslaw Kaczmarek, jenž v tu dobu ale nebyl vůbec ve městě, ale v lázních, kde se léčil a akci odsoudil.
Aha, takže to nebyli Poláci, kdo ty Židy vybil?
Ad fr. Albert: „…takže to nebyli Poláci, kdo ty Židy vybil…?“
A já jsem snad něco takového tvrdil? V Kielcích se ztratil malý chlapec, když byl objeven, tak identifikoval, že byl zavřený ve sklepě v jednom domě patřícím Židům. Samozřejmě propukla hysterie, podnícená policií a vojskem (komunistickou tzv. Armiou ludovou), které se pogromu účastnily, nepřímé indicie naznačují, že se jednalo skutečně o akci řízenou komunistickými orgány moci. Já jsem v příspěvku neřekl, že to nebyli Poláci, pouze jsem bránil biskupa Kaczmarka, jenž byl za to odsouzen, ačkoliv v té době vůbec nebyl v Kielcích.
Jasný, takže Poláci na holokaustu svůj podíl měli.
Díky
Neměli, protože holocaust je o cíleném a systematickém vyvražďování, toto je z jiného soudku, jde o násilný a odsouzeníhodný akt něčí zvůle, tu především státní moci, která využila dané situace.
Ad Fr. Albert: Rozlišujte prosím válku a okupaci Polska německými nacisty a poválečný oficiálně samostatný stát ovládaný komunisty. V Kielcích r. 1946 to byl pogrom vyprovokovaný státní mocí, na němž část tamního polského obyvatelstva měla žel svůj podíl. Za války však vyhlazení Židů bylo záležitostí německých nacistů, samozřejmě i mezi Poláky se našli lidé, kteří spolupracovali, jenže – jak uvádím některá čísla v článku – několikanásobně více mezi Poláky bylo těch, kteří Židům pomáhali. Vyvozovat z toho, že někteří Poláci v Kielcích po válce ve zcela jiném vnitropolitickém kontextu se účastnili pogromu vyprovokovaného komunistickou vládou spoluvinu polského národa na nacistickém holocaustu postrádá logiku.
Je třeba rozlišovat mezi antisemitismem ve slova smyslu výhradám vůči způsobu existence židovské komunity v majoritní společnosti (lichva, lóže, antikřesťanství, gójismus apod.) a holocaustem a pogromy na Židy. Že byla výrazná část polské společnosti antisemitská (tak, jako všude jinde), bylo dáno historickou zkušeností. Že se to občas prolomilo do nějakého pogromu, je bohužel historickou skutečností. A vždy byli takoví, kteří to z křesťanských důvodů odmítali, neschvalovali a potřebným pomáhali. V Polsku jako jinde.
Ano, byli, nicméně tu byly ve hře jiné věci než rasismus, jak to z toho a priori vyplývá. Což nijak neoslabuje ten čin.
K tomu táboru v Letech a Hodoníně. Možná je to mimo, ale Česká televize v jednom pořadu pozvala historika a ten hovoří jasně. Je to 6’27“: https://www.youtube.com/watch?v=qvCuxyo88VY&feature=youtu.be
Nechápu potom, proč třeba p. Schwarzenberg tvrdí že tábor fungoval v české režii a že je to tudíž česká ostuda.
Historie obou táborů je už poměrně přesně zpracována, zvláště v písemné podobě (pokud někdo přidá nějaký prolink, moc díky! 🙂 ). Je třeba odlišit pracovní tábor, jehož vytvoření vycházelo ze zákonů ČSR (a takové pracovní tábory v té době byly v mnoha jiných evropských zemích a i v některých federálních státech USA), s českou správou a s českým dozorujícím personálem z řad četnictva, od tábora pro koncentrované shromáždění těch, kdo byli zapsáni v soupisech obcí ČSR v kolonce „potulní, bez stálého domova“), tedy především Cigánů – to už byla aktivita německé okupační správy, právě tak, jako odsun části internovaných do vyhlazovacího koncentračního tábora.
Osobně vidím jako kritický okamžik, dopadající na českou správu tábora, epidemii tyfu dětí a jejich hromadné vymření – to skutečně nebyla standartní situace. Vysoká úmrtnost dětí byla zřejmě i v Hodoníně u Kunštátu. Chybí nám ale srovnávací údaje ze situací třeba mezi totálně nasazenými v Sudetech z Polska a Ukrajiny, z nouzových ubytovacích táborů utečenců z území Říše z roku 1944 a 1945, z různých pracovních (hlavně totálně nasazení z Polska a Ukrajiny, případně z Franice a Itálie) táborů na území Protektorátu, případně Sudet, kdy byli i rodinní příslušníci, včetně dětí.
A ještě si dovolím připojit další vývoj tohoto polsko-izraelského sporu. Polský premiér Morawiecki trefně a správně řekl, že nezáleží na tom, jaké národnosti byl ten, kdo zločin spáchal a podílel se na holocaustu, ale že je nutno jmenovitě odsoudit každého, kdo jej spáchal, bez ohledu na to, jestli se jednalo o Němce, Poláky, Židy, Rusy atd. (cituji nepřesně po paměti dle smyslu).
A bylo zle. Izraelský premiér Netanjahu se opět ozval, že toto je urážkou utrpení židovského národa a negocionistickým přístupem k holocaustu. O spolupráci některých svých krajanů na holocaustu nechce slyšet, pouze obviňuje příslušníky jiných národů. Ve svém článku uvádím příklady Judenratů v židovských ghettech, židovské policie, bestie jménem Chaim Rumkowski. Židé se dosud, jak vidět, nevyrovnali s touto stránkou své historie za II. světové války a ignorují tato nesporná fakta spolupráce svých lidí na vyvraždění vlastního národa, což dává za pravdu názoru, že Stát Izrael a světové židovské organizace holocaust, tento strašlivý zločin spáchaný na nevinných lidech včetně malých dětí, zinstrumentalizovali k politicko-ideologickým cílům.
Pokud by v tomto mém vyjádření nějaký politicko-korektní pomatenec chtěl vidět zlehčování nebo popírání holocaustu, případně projev antisemitismu, tak důrazně prohlašuji, že považuji udávaný počet 6 milionů obětí holocaustu za pravdivý a genocidu evropských Židů novopohanskými nacisty za jeden z nejodpornějších zločinů novověku.
K tomu jen podotknutí, že v mladém státě Izrael se na přeživší ubožáky z koncentráků pohlíželo jako na méněcenné a pohrdalo se jimi – protože nebojovali a šli poslušně jako ovce na smrt. To je zase ostuda této strany, ne moc známá. Až později se z holocaustu vytvořilo to, co dr. Malý píše v předposledním odstavci.
Situaci v Polsku rozebírá slavný komiks Maus. Chování některých členů Judenratu je tam dost jasně popsané. Syrově ukázané jsou taktéž vztahy mezi Židy v bezvýchodné situaci. Zároveň tam najdete i konverzaci Židovky a její polské služky. Židé považovali Poláky za póvl a ta věrná služka se ohradila, její bývalá paní to uznala a jí osobně se omluvila. Autor knihy Maus za ni dostal Pulitzera, takže je přijímáná americkým mainstreamem a zároveň popisuje výše zmíněné věci. Mně přišlo, že je Maus místy k Polákům nespravedlivý, na druhou stranu se najdou pasáže kritické k chování Židů. Ve světle současných státnických debat mi přijde Maus relativně vyvážený. Je dobře, že Poláci debatu rozvířili. Pokud budou k tématu přistupovat věcně a poctivě (to se zatím děje), podaří se jim zabránit politickému nadužívání holokaustu.
Tema je diskutovano jeste s jistou znalosti regionalnich detailu tady:
klaus.cz/clanky/4239
A se znalosti titulku z novin, svych titulu a politologickych ucebnic tady:
politics.stackexchange.com/questions/27844/why-is-polands-proposed-holocaust-speech-law-so-controversial
Skutecne zajimave by to bylo, kdyby se v Nemecku prosadilo jasne povedomi toho, ze to byli koncentraky predevsim ne nemecke, ale socialisticke, a ze socialismus, vc. toho dnesniho s jeho celoplanetarnim potratarskym koncentrakem, nevi nic cloveku, tedy ani o jeho narodnosti.
Tohle ale neni mozne bez ziveho Krista – to se ale kupodivu jevi, na rozdil od bytostne utopickeho socialismu, samo jako utopie.
[…] Zdroj. […]
Vážený pane doktore, děkuji Vám za tento poučný článek – za sebe i své polské přátele!
K tématu doporučuji také práci v USA žijícího profesora historie a mezinárodních vztahů:
Marek Jan Chodakiewicz: „Zydzi i Polacy 1918-1955. Wspólistnienie-zaglada-komunizm“ (Fronda 2000).
Na internetu (youtube) lze nalézt mnohé adekvátní a aktuální komentáře k současné situaci – např. novinářů W. Gadowského, R.Ziemkiewicze, historiků J. Targalského, J. Zaryna, L. Zebrowského atd. Pozoruhodné analýzy a komentáře pravicově-konzervativního filosofa – z posledního desetiletí (nejde o novou „kauzu“), lze nalézt na youtube v rámci souboru „Racionální hlas“ nedávno zemřelého Boguslawa Wolniewicze.
Mnoho seriózních polských historiků se už dávno před spuštěním současné protipolské kampaně vymezilo jednoznačně kriticky k pracím v USA žijícíhom pseudohistorika Jana T. Grosse na dané téma. (mimochodem jeho práce jsou přeloženy do češtiny, ale práce Nowaka nebo Chodakiewicze na toto téma nikoli)
Západní a eurounijní atak proti Polsku je naprosto skandální a nevýslovně sprostý – ať již jde o vměšování do jeho vnitropolitických záležitostí, nebo ataky kvůli holocaustu.
V Polsku je zjevná a stále silná (v Evropě patrně nejsilnější) – narozdíl od západního neomarxistického hedonismu, chaosu a morálního relativismu – tendence k naplňování křesťansko-katolické hodnotové orientace a s ní spojené kultuře života. Poláci v sobě mají právě díky tomu dostatek imunity vůči postkomunistickému pokrytectví i vůči současné západní dekadenci ohrožující státní a národní suverenity i sám základ státu – přirozenou rodinu založenou na manželství muže a ženy.
Ještě bych k těm jménům doplnil P. Tadeusze Guze, jehož výborná přednáška, i na toto téma je na tomto odkaze. Stojí za to si to poslechnout, byt je to dlouhé.
https://www.youtube.com/watch?v=bM-TKDWLmKM
A pravda, Grosse berou v Polsku vážně jen liberálové, kteří ho tak chtějí brát.
Ad Jan Cholínský: Děkuji moc, o Vámi uváděných textech vím, sleduji je.
Proč jste mi to smazali ?
Protože takové nesmysly zde nepotřebujeme. Že nacisté v Polsku běžně za ukrývání Židů lidi stříleli, je dostatečně doložený fakt. Jistě, nečinili tak vždy a všude, ale to na věci nic nemění.
Napsal jsem, že za pomoc Židům byl v Polsku trest smrti. To je historický fakt. Podobný zákon byl i v Srbsku a v Podolsku na Ukrajině.V západní Evropě taková nařízení nebyla známa. Zde je několik odkazů:
https://pl.wikipedia.org/wiki/Niemieckie_represje_wobec_Polak%C3%B3w_pomagaj%C4%85cych_%C5%BBydom
http://dzieje.pl/aktualnosci/rozporzadzenie-h-franka-o-karze-smierci-za-opuszczanie-gett
https://www.wykop.pl/link/3400739/kara-smierci-za-ukrywanie-zydow/
http://dzieje.pl/aktualnosci/kara-smierci-za-ukrywanie-zydow-wywiad-z-prof-andrzejem-zbikowskim
Žádám omluvu, pane Pospíšile !
Tak jste se upsal, protože v příspěvku, který jsem smazal, jste psal, že nebyl…
Jako pro konvertitku s židovskými kořeny a polonofila zároveň je pro mě bolestivé, co se děje.
Já si na rozdíl od pana doktora Malého nemyslím, že je ten zákon kdovíjak geniální, skoro bych řekla, že je hloupý. V Polsku už dnes výraz „polské koncentrační tábory“ nikdo nepoužívá. V zahraničí to občas někde padne, buď z hlouposti, nebo jako nešikovná formulace s cílem určit geografickou polohu těch táborů (na území Polska = polské). Až dosud se v takových případech vždy ozvala polská ambasáda v té či oné zemi a vyžádala si omluvu (a taky ji vždy dostala). Myslím, že to bylo dostatečné. Opravdu není třeba mít na každou hloupost paragraf, někdy prostě stačí upozornit dotyčného na omyl, nebo – pokud hlupák na své hlouposti zatvrzele trvá – ho zesměšnit.
Co je pro mě úplně nepochopitelné, je pak reakce Izraele, myšleno izraelské vlády, protože na druhou stranu jak Jad vašem, tak izraelský The Jerusalem Post (pravicový), se Poláků zastávají. Článek v obraně Polska vyšel i v Haaretzu (levicový), který se jinak nedá číst. V Polsku se polské vlády výrazně zastal vrchní rabín Schudrich, nebo konzervativní novinář židovského původu a konvertita ke katolicismu Dawid Wildstein (syn Bronislawa, jednoho z chytřejších polských konzervativců, želbohu agnostika).
Co nelze popřít – vztah židů (záměrně píšu malé „ž“) a Poláků před válkou nebyl růžový, což si částečně způsobili židé sami; zatímco u nás byla většina Židů asimilovaná, v Polsku hlavně venkově žili především chasidé a to soužití leckde za moc nestálo. Ostatně za moc nestojí ani soužití chasidů se sekulárními Židy v Izraeli. Na druhou stranu: nejvíce spravedlivých mezi národy – Poláci. Polské podzemí útoky na Židy trestalo smrtí. Polská exilová vláda v roce 1942 prosila spojence, aby zastavili vyvražďování Židů. Jak to dopadlo, víme – nijak. Většina udání na Židy se nikdy k Němcům nedostala, protože je jiní Poláci ničili. Kolik Poláků bylo za pomoc Židům povražděno.
Problém je také v tom, že vlády v Polsku a v Izraeli jsou si svým způsobem velmi podobné, a to říkám přestože bych je v obou případech volila – v Polsku PiS, v Izraeli Likud. Proto si také dosud až rozuměli, protože je toho mnoho spojovalo (konzervativní pravice, nesnášená liberální levicí, s rezervovaným postojem k EU, s velkou domácí opozicí, koncentrace na obranu). No a také není divu, že se rozhádali na jedné z mála věcí, kde je ublížený nacionalismus obou stran v rozporu – Poláci ani Židé nesnesou, když je někdo vnímá jinak než jako oběti. Roli v tom hraje také to, že v Izraeli budou volby a Bibi si v očích svých voličů buduje pověst buldoka a jestřába, co si nenechá nic líbil, mává šrapnely atd. A ani Poláci neustoupí, protože jsou alergičtí na cizí diktát.
Je to zkrátka celé nešťastné.
Rozdíl je v tom , že tam vládli nacisté , Poláci neměli ani loutkovou vládu.