Dvě videa

V těchto dnech jsem měl možnost shlédnout dvě videa, která nutí k zamyšlení. První zachycuje slova Dona Freda Olivera, rektora kostela sv. Rocha v Turíně, při kázání během půlnoční mše sv.: „Jestlipak víte, proč se při této mši nebude recitovat Credo? Proto, poněvadž já v ně nevěřím!“ Následoval souhlasný smích přítomných. Olivero však pokračoval:  „Někdo tomu možná věří…Já jsem ale po mnoha letech pochopil, že to nemohu akceptovat…“ Credo bylo nahrazeno gospelem „Dolce sentire“ z filmu „Sestra slunce, bratr měsíc“.

Credo obsahuje všechny hlavní články katolické víry. Popřít jeden jediný znamená herezi. Popřít Credo jako celek je už činem otevřené apostaze. Udělat to při mši sv. představuje netolerovatelný skandál.

Sesazení, suspenze a divinis, snad dokonce i exkomunikace tohoto kněze by logicky měly okamžitě následovat. Nic takového se nestalo, ačkoliv média tuto neuvěřitelnou zprávu ihned rozšířila. Jediná reakce ze strany italské církve přišla z opačného konce země – ze Sicílie. Don Salvatore Priola, farář a rektor mariánského poutního kostela  Altavilla Milicia, vyjádřil v jednom svém kázání pobouření nad slovy kněze z Piemontu a vyzval své věřící, aby na tento skandál reagovali.

Video zachycuje jeho vášnivá slova:

„Bratři a sestry, když slyšíte nějakého kněze říkat takové věci, které odporují katolické víře, musíte mít odvahu vstát a říci mu třebas i během mše: ´To vám není dovoleno!´. Ať už to říká kněz, nebo dokonce biskup. Postavte se a řekněte: ‚Otče, Excelence, to vám není dovoleno!‘ Existuje přece evangelium a my všichni mu podléháme, počínaje papežem. My všichni jsme pod evangeliem.“

Obě tato protikladná kázání vedou k reflexím. Jestliže nějaký kněz jde až tak daleko, že si dovolí katolické vyznání víry přímo od oltáře popírat, aniž by na to příslušné církevní autority reagovaly alespoň minimálními sankcemi, pak se skutečně nacházíme v nejzávažnějším bodě církevní krize. Tím spíše potom, že Don Olivero není žádný ojedinělý případ. Tisíce kněží smýšlejí a jednají podobně. Mimořádná a zasluhující uznání všech opravdových katolíků je ale výzva sicilského kněze povstat, a to dokonce přímo v kostele, a veřejně takového kněze nebo i biskupa napomenout, že dává pohoršení. Takové veřejné pokárání je nejen dovoleno, nýbrž může být někdy dokonce i povinností.

Toto je bod, který nutno zdůraznit. Pravou příčinou aktuální krize Církve není jenom arogance těch, kteří víru ztratili, nýbrž slabost těch, kteří ji sice uchovali, ale mlčí, místo aby ji veřejně bránili. Tento minimalismus, spočívající na pouhé mojí osobní víře, kterou si pro sebe uchovávám a o ostatní se nestarám, je současnou duchovní a morální nemocí. Mnozí katolíci jsou toho názoru, že odpor proti herezím v Církvi nemá své místo, neboť prý jenom stačí „dobře se chovat“, případně je možno se omezit pouze na obranu nějakých mravních priorit, jež plynou nejen z božského, ale také z přirozeného mravního zákona, a negativisticky člověku říkají, co konkrétně nesmí dělat.

To je svatosvaté, jenže nesmíme zapomenout, že neexistují jenom negativní přikázání, která nám říkají, co nikdy nesmíme dělat. Jsou také pozitivní přikázání, jež nám sdělují, co máme konat, jaké skutky a postoje jsou Bohu milé a jakými můžeme prokazovat lásku k bližnímu. Zatímco negativní přikázání (nezabíjet, nekrást, nesmilnit) jsou formulována konkrétně, protože zakazují bez výjimky a provždy určité jednání na každém místě a v každé situaci, pozitivní přikázání (modlitba, oběť, snášení utrpení) postrádají nějaké přesné určení, neboť nemohou pevně stanovit, co v různých konkrétních situacích máme dělat.

Modernisté rozšiřují „situační etiku“ zcela neadekvátně ve jménu Boží lásky z pozitivních přikázání na negativní a zapomínají, že láska je nerozlučně spjata s dodržováním morálního zákona, protože Ježíš řekl:

„Kdo má moje přikázání a je plní, ten mě miluje. Kdo však miluje mne, toho i můj Otec bude milovati, i já ho budu milovati a zjevím se mu…“ (Jan 14,21).

Konzervativci se často spokojují s pozicí morálního minimalismu a zapomínají, že katolík má milovat Boha celým srdcem, celou duší, veškerou myslí a ze vší své síly (Mat 12,30; Mat 22,37). Proto učí sv. Tomáš Akvinský, že my všichni jsme povinni nejen konat dobro, ale usilovat stále o větší dobro, a to nejen v rovině jednání, nýbrž také v rovině lásky (Mat 19,12).

První morální pravdou je láska. Člověk má Boha milovat více než jakékoliv jiné tvory – a tvory podle Bohem daného pořadí. Existují negativní skutky, které nesmějí být vykonány za žádných okolností. Jsou ale také pozitivní skutky, které jsme povinni v určitých situacích vykonat. Tato morální povinnost má svůj podklad ne v nějakém negativním přikázání, nýbrž v pozitivním přikázání lásky k Bohu.

Přikázání mají tedy svou spodní hranici, tj. to, co se nikdy nesmí činit. Nemají ale žádnou horní hranici, protože láska k Bohu a k bližnímu nezná žádné hranice. My jsme dokonalí v té míře, jak veliká je naše láska. Jan Pavel II. to vysvětluje v čl. 52 encykliky Veritatis splendor:

„Skutečnost, že pouze záporná přikázání zavazují vždy a za všech okolností, neznamená, že v morálním životě jsou zákazy důležitější než přikázání konat dobro, jak vyplývá z pozitivních předpisů. Důvod je víceméně následující: přikázání lásky k Bohu a k bližnímu nemá ve svém pozitivním rozsahu žádnou horní hranici, nýbrž jen spodní hranici; sestoupí-li se pod ní, porušuje se přikázání. Kromě toho to, co je třeba dělat v určité situaci, závisí na okolnostech, které nelze všechny předvídat. Naopak, existují způsoby jednání, jež nikdy a v žádné situaci nemohou být přiměřenou odpovědí, která je ve shodě s důstojností lidské osoby. Konečně, vždy se může stát, že člověku, ať už násilím nebo vlivem jiných okolností, je znemožněno, aby dovedl do konce některé dobré skutky; nikdy však mu nemůže být zabráněno v rozhodnutí některé skutky nedělat, zejména je-li ochoten spíše zemřít než páchat zlo.

Církev vždy učila, že člověk se nikdy nesmí rozhodnout pro skutky a postoje zakázané morálními přikázáními, jež jsou ve Starém a Novém zákoně vyjádřena záporným způsobem. Jak jsme viděli, sám Ježíš zdůrazňuje neodvolatelnost těchto zákazů: ´Chceš-li však vejít do života, zachovávej přikázání… Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví´ (Mt 19,17n.).“

Teorii „menšího zla“ musíme proto čelit opačnou teorií „většího dobra“. V rovině jednání se nemůže toto dobro konkrétně předepsat, neboť dobrých skutků, které máme konat, je mnoho, jsou předem neznámé a nepředvídatelné.  Pokud se ale toto větší dobro ukazuje našemu svědomí jasně a zřetelně, a sice tak, že to máme udělat hic et nunc, potom opomenutí nebo ignorance je hřích. Máme morální povinnost to udělat.

Přikázání bratrského napomenutí náleží k pozitivním morálním příkazům. Není vždycky a za všech okolností vhodné je aplikovat a nelze je žádat od druhých. Ale každý z nás musí cítit povinnost reagovat na veřejné popírání katolických pravd. Kdo Boha opravdu miluje, musí následovat příklad Eusebia, laika, který se později stal biskupem, jenž r. 423 veřejně povznesl svůj hlas proti Nestoriovi, popírajícímu Boží mateřství Panny Marie.

Výzva Dona Salvatora Prioly, abychom povstali a hlasitě se ozvali, když uslyšíme v chrámu řeči, které odporují katolické víře, je pozváním ukázat náš maximalismus v lásce k Bohu a neschovávat plamen naší víry pod kbelík, nýbrž postavit jej na svícen, aby tímto naším příkladem byla ozářena temnota naší doby (Mk 4,21,25).

Roberto de Mattei

Přeložil PhDr. Radomír Malý

Zdroj:

http://www.katholisches.info 18.1.2018

3 Responses to Dvě videa

  1. Karol Dučák napsal:

    Je nevyhnutné konštatovať, že aj keď Don Fredo Olivero nebol oficiálne exkomunikovaný,
    vzťahuje sa naňho exkomunikácia latae sententiae. Pripomínam ešte, že exkomunikácia latae sententiae platí automaticky, teda bez toho, aby musela byť oficiálne vyhlásená. Medzi delikty, trestané automatickou exkomunikáciou, patria aj:
    kacírstvo
    schizma
    odpadnutie od viery.

    V aktuálnom Katechizme Katolíckej cirkvi sa uvádza: „Kacírstvo ,je zatvrdlivé popieranie niektorej pravdy po prijatí krstu, pravdy, ktorá sa musí prijímať ako božská a katolícka (všeobecná), alebo zatvrdlivá pochybnosť o takejto pravde. Odpadlíctvo je úplné odvrhnutie kresťanskej viery. Schizma – rozkol je odmietnutie podriadenosti najvyššiemu veľkňazovi, pápežovi alebo odmietnutie spoločenstva s členmi Cirkvi, ktorí sú mu podriadení´ (Codice di Diritto Canonico, 751)“ (KKC, 2089)

    V zmysle Kódexu kanonického práva, z ktorého cituje Katechizmus Katolíckej cirkvi, by sa teda kacírstvo vzťahovalo na dona Olivera aj v tom prípade, keby don Olivero svoje rozhodnutie ignorovať Credo nezverejnil nahlas, ale vo svojom svedomí by pochyboval o jeho absolútnej platnosti. Kacírstvo je totiž aj zatvrdlivá pochybnosť o katolíckej pravde, ktorá nemusí byť vyjadrená verejne. Teda aj v prípade, že ktorýkoľvek teológ či laik pochybuje, že vo svätom prijímaní prijíma opravdivé telo a krv Pána Ježiša, je automaticky exkomunikovaný z Katolíckej cirkvi. Je veľká škoda, že Katolícka cirkev v súčasnej dobe hrozivého rozšírenia heretických názorov tak málo využíva inštitút exkomunikácie vyhlasovanej predstaveným, teda exkomunikácie ferendae sententiae. Veriaci tak strácajú istotu vo veciach viery.

  2. Patrik Matyášek napsal:

    K samotnému turínskému případu byla zveřejněna zpráva, že arcibiskup v Turíně, Msgr. Cesare Nosiglia, si P. Freda Oliveru předvolal k podání vysvětlení: http://www.adista.it/articolo/58078
    Jinak, celá ta kostelní perverze je zhlédnutí zde: https://www.youtube.com/watch?v=PdfecF4iVQk

  3. Renda napsal:

    Kung je taky exkomunikovan latae sententiae. Oficiálně není ani suspendovan. Pokrytci vidí trisku v očích obhájců víry , tram v očích heretiků nevidí. Tento není zván na koberec , trestán. Někoho jiného obhájce víry by obvinili z neposlušnosti , rozbíjení Církve.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *