Opevněná tvrz nebo polní nemocnice?
Patřím ke generaci těch katolíků, kteří v mladém věku zažili II. vatikánský koncil. Až do omrzení jsme poslouchali a četli, že Církev přestala být „opevněnou tvrzí“, jak ji prezentovaly papežské dokumenty od Syllabu bl. Pia IX. až po encykliku Humani generis Pia XII., a stala se „místem dialogu“. Nebožtík kardinál Miloslav Vlk později Katolickou církev vyzval, aby byla „domem ze skla“, kde je všechno vidět, neboť prý jedině takto lze uskutečnit autentický dialog s křesťany jiných vyznání, s reprezentanty jiných náboženství a také s ateisty, agnostiky atd.
Nynější papež František I. přišel ale s ještě jiným termínem. Církev se údajně musí stát „polní nemocnicí“. A já se ptám: Není tato polní nemocnice, jakou on chce z Církve udělat, právě důsledkem toho, že Církev přestala na II. vatikánském koncilu být hradem, z něhož, jak trefně napsal G. K. Chesterton, lze „elegantně plivat na kolemjdoucí“?
Inu, plivat rozhodně nebudeme a nechceme. To však neznamená, že se vzdáváme myšlenky na návrat k té Církvi, která byla nedobytnou pevností, jejíž hradby odolaly útokům nepřátel. Papež bl. Pius IX. vydal r. 1864 svůj Syllabus, v němž jasně a nekompromisně odsoudil hereze liberalismu, německého hegeliánského panteismu a marxistického socialismu. Sv. Pius X. podobným způsobem r. 1907 v encyklice Pascendi a v dekretu Lamentabili pranýřoval lstivé vnitrocírkevní kacířství modernismu, který relativizoval zjevené Boží pravdy a zpochybňoval věrohodnost Písma sv., zvláště zázraky Kristovy. Taktéž ctihodný sluha Boží Pius XII. r. 1950 odmítl v encyklice Humani generis nauku irenismu, hlásající, že prý nekatolická náboženství a sekulární ideje mohou Církev obohatit, a teze o vzniku člověka z více než jednoho páru. K tomu ještě přistupují četné další dokumenty magisteria těchto i jiných papežů, např. r. 1884 protizednářská encyklika Lva XIII. Humanum genus, r. 1937 protikomunistická encyklika Pia XI. Divini redemptoris a protinacistická Mit brennender Sorge atd. Mnohé další dokumenty papežského magisteria té doby odsuzují ekumenismus, pokud znamená něco jiného než návrat odloučených křesťanů k jednotě se stolcem sv. Petra, náboženskou svobodu, která klade rovnítko mezi pravdu a blud, a etický relativismus, zvláště pak ve věci nerozlučitelnosti manželství.
Věřící tak měli jistotu – a právě ona znamenala nedobytnou tvrz – co je pravda a co blud. Tak jako mimo Církev není spásy, tak také mimo Církev není pravdy – a pokud se tam vyskytují její zrnka (sv. Tomáš Akvinský), tak nepředstavují nic, co by nebylo možno nalézt v Katolické církvi. Proto právě tehdy, zhruba od druhé poloviny 19. století až do I. světové války je možno pozorovat úžasnou obrodu Katolické církve po spoušti způsobené osvícenstvím, Franouzskou revolucí a naukami liberalismu a socialismu. Kostely byly plné, rovněž tak semináře a řeholní noviciáty.
K rapidnímu poklesu došlo až po koncilu a tato jízda po nakloněné plošině se zrychluje. Koncil odmítl obraz Církve jako opevněné tvrze. Katolíci podlehli iluzi, že vně jejich hradeb nejsou nepřátelé, pouze „bratři v dialogu“. Zapomněli na slova Ježíšova o pronásledování jeho věrných, které potrvá až do konce světa, a na Apokalypsu, jež popisuje neustálý boj archanděla Michaela s drakem a Krista s Belialem. „Bratři v dialogu“ obratně využili zbourání hradeb a místo přijetí podané ruky začali pustošit za pomoci páté kolony uvnitř samotné Církve. Nastal věroučný a mravoučný zmatek, katolíci a často ani duchovenstvo nevědí, čemu mají věřit a jakými normami se řídit ve svém chování a jednání. Myšlenková dezorientace a chaos, kdy z úst reprezentantů Církve musíme poslouchat, že i židé, mohamedáni nebo buddhisté jdou správnou cestou k Bohu a budou spaseni na základě svého (falešného!) náboženství, odvádějí katolíky od pravé víry Kristovy a od pravidelné účasti na mši svaté.
A jak se chovají ti, kteří ještě zůstávají? Mnoho jich praktikuje homeopatii nebo se zasvěcuje satanským rituálům reiki či spiritismu, věří v reinkarnaci nebo chodí k věštcům či astrologům, další žijí v nelegitimním vztahu po rozvodu nebo hoví promiskuitnímu, případně homosexuálnímu způsobu života. Ve víře se nevzdělávají a pokud ano, tak jen četbou Katolického týdeníku nebo zmatené neomodernistické literatury, z níž se dozví pouze něco o úctě k jiným náboženstvím, ale nic o zjevené pravdě.
Dnešní katolíci jsou tak duchovně vážně nemocní a zranění. Satanova pátá kolona uvnitř Církve otevřela hradby a zničila pevnost, kterou neomylná a neměnná katolická nauka představovala až do II. vatikánského koncilu. Nepřátelé, tito vyznavači jiných náboženství, kteří prý kráčejí stejnou cestou k Bohu jako katolíci, tito ateisté, kteří jsou údajně „anonymními křesťany“ (Rahner) nebo „nevědomými učedníky Ježíše Krista“ (Teilhard de Chardin), však nezasedli s katolíky k bratrskému dialogu, jak jim bylo po koncilu slibováno, ale pobíjeli je stejně nemilosrdně jako předtím, někdy i fyzicky (v komunistických nebo muslimských zemích), ale hlavně duchovně. Systematicky ničili katolickou víru poukazem na to, jak je prý „špatná“ a „politicky nekorektní“. Zůstala tak spoušť s duchovně mrtvými nebo těžce zraněnými věřícími. Ti potřebují pomoc, proto se Církev nutně stává „polní nemocnicí“ (i když papež František to řekl v jiném slova smyslu).
Jenže Církev v té podobě, jak se dnes prezentuje, může těžko fungovat jako polní nemocnice k záchraně životů (rozuměj: těch věčných). Spíše by jí slušel termín „ústav duchovní eutanázie“, ne-li přímo „duchovní popraviště“. Místo aby se v ní lidé navraceli k pravé víře Kristově a tím byl zachráněn jejich věčný život, tak jejich nabouranou a zraněnou víru nejrůznější teologové a biskupové dobíjejí svými heterodoxními teoriemi až k smrti (rozuměj: k té věčné v pekle). Má-li být Církev autentickou polní nemocnicí, tak se nejdříve znovu musí stát opevněnou tvrzí s nedobytnými hradbami Písma svatého a Tradice, s jasnými a jednoznačnými výroky magisteria a s katechismovými definicemi, kterým naslouchaly v tomtéž znění a v tomtéž významu všechny generace katolíků až do II. vatikánského koncilu.
Tomáš Halík několikrát psal, že prý Církev by se měla „omluvit“ za pontifikáty Pia IX. a Pia X., kdy Církev byla opevněnou tvrzí a kategoricky odsuzovala heretické dobové nauky. Reálná zkušenost však každého, kdo používá zdravý rozum, musí vést ke zcela opačnému závěru. Proto mé novoroční přání, adresované především těm katolíkům, kteří nejsou duchovně zraněni, zní:
Budujte znovu Církev jako nedobytnou pevnost! Řiďte se příkladem těch biskupů, kněží a věřících, kteří zůstali věrni a nebojí se nést svou kůži na trh, jako např. tři kazašští biskupové, na jejichž vyjádření DaH před pár dny upozornily! Vzdělávejte se v pravé víře Kristově podle starých katechismů, učte podle nich své děti, spolupracujte s pravověrnými biskupy a kněžími a hlásejte autentickou katolickou nauku ve věci víry a mravů v tom prostředí, kam vás Pán postavil! Braňte též katolickou morálku ve věci nenarozeného života a rodiny! Čím více nás bude takto spojeno, tím větší šance – i když půjde o běh na dlouhou trať, tj. na generace – že Církev se znovu stane opevněnou a nedobytnou tvrzí, o jejíž hradby si nepřátelé zlámou svá kopí. To je mé novoroční přání.
PhDr. Radomír Malý
ano
S textem pana doktora nelze, než souhlasit. Dle mého názoru, však ke zlomu nedojde dříve, pokud nebude zneplatněn II. vatikánský koncil, na kterém byl zaset virus, jenž uchvátil katolickou církev. Ona ďábelskost ukrytá v tom, že něco je v souladu s tradicí, něco je na hraně a něco na tradici nenavazuje vůbec, nese své konsekvence ve většině pokoncilních textů. Co je katolické, je přece jasné a jednoznačné! Najednou totiž máme církev předkoncilní a církev pokoncilní. Nebyla tedy narušena kontinuita, je to jedna církev? Většina hierarchů se odkazuje pouze na II. vatikánský koncil, jako kdyby to byl bod nula, jako kdyby se tady začaly psát dějiny… Došlo i k rozděleni katolíků, a to na pravověrné, umírněné a dokonce liberální, což samo o sobě nedává smysl. Hroutí se hierarchie, která je nahrazováná kolegialitou, je útočeno na základní dogmata, Pan Ježíš Kristus je upozaďován, aby se vyšlo vstříc ideologii falešného ekumenismu atd. Zneplatnění koncilu je věc radikální, ale pravda je radikální! Když Pan Ježíš vybičoval kupce z chrámu, také nejednal umírněně.
https://www.youtube.com/watch?v=Fi73jWx4GRg
Ad Lubomír: DVK nelze zneplatnit, neboť byl svolán řádným papežem zcela regulérně podle příslušných kritérií. Co však udělat lze – a o tom několikrát mluvil i arcibiskup Lefébvre – je odmítnutí zavádějících pasáží v jeho dokumentech, to může buď papež, nebo následující koncil udělat, podobně jako to udělali papežové Pius II. a Pavel II. v 15. stol. a poté V. Lateránský koncil na poč. 16. stol. s kostnickým a basilejským koncilem, které byly také řádné a legální, ale přihlásily se k heterodoxní konciliantní teorii, jež hlásala, že koncil stojí nad papežem. V. Later. koncil jednoduše konciliantní pasáže prohlásil za neplatné a odporující Tradici. Totéž může udělit příští koncil, příp. i samotný papež, se zavádějícími pasážemi dokumentů DVK.
Kéž by se tak stalo…
Pane doktore děkuji moc za poučení a musím říci, že mi udělalo velkou radost, když jsem Vás viděl v novém dokumentárním filmu Grzegorze Brauna „Luter a protestantská revoluce“. Doufám, že tento film bude opatřen českými titulky a rozšíří se mezi lidmi, protože těch lží o katolické církvi je tolik, že každý takový počin má nesmírnou hodnotu.
Je to sice rána falešnému ekumenismu, ale katolíci ví své: “ Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“
Souhlas – ten dokument je vynikající a třeba P. Guz, který tam vystupuje, má prý od biskupa zákaz veřejně Luthera napadat. Mimochodem, má být 18. 1. v Prudniku, tedy kousek za hranicemi.
S tím zákazem je to hohužel pravda.
P.Guz, který je v Polsku považován za velkého odborníka přes Luthera, prožívá na katolické univerzitě v Lublinu těžké dny. Je šikanován a marginalizován, a dokonce byla snaha odebrat mu titul profesora. Na katolické univerzitě, v katolickém Polsku! Z ekumenismu se stala IDEOLOGIE!
„Žijeme ve světě a Církvi dialogu. A to je naše veliké drama. Mám za to, že díky přílišnému dialogu jsme v Církvi pozbyli chuť. Nehlásáme pravdu, neevangelizujeme, pořád jen vedeme dialog.“ (o. Piotr Glas)
Má-li Církev být Kristova, musí být otevřenou náručí. A té odpovídá „polní nemocnice“ rozhodně víc než „opevněná tvrz“.
Do polní nemocnice ale přichází jen pacienti, ti odejdou a ještě budou nadávat.
Bez kontextu s článkem pana doktora, či se současným stavem v církvi bych se pod obě Vaše věty okamžitě podepsal, bohužel v tomto případě, jsou to jen prázdné fráze. Říkám tomu válka slov, uchopení jazyka…Samozřejmě „otevřená náruč“ nebo „polní nemocnice“ to zní krásně, ale „opevněná tvrz“ to je příliš hrubé, ba dokonce až nepřátelské. V případě ohrožení a výjimečných stavů je ale opevněná tvrz nutností!
Možná byste si měl přečíst nějakou literaturu nepřátel církve, jako např. mladého Marxe, nebo jeho nástupců z Frankfurtské školy např. Herberta Marcuse, abyste pochopil, jakou roli v jejich ideologiich hrají emoce a zbytečně nepodléhal vzletným slovům. Fides et ratio!
Ad Felix Leo: Církev Kristova musí být „otevřenou náručí“? Ano, pro ty, kteří upřímně hledají a nebojují nenávistně pro Kristově pravdě. Jenže realita současností je jiná. Proti Církvi se vede na všech stranách nelítostný boj. A tady platí Kristova slova: „Prodej plášť a kupi si meč!“
Církev Kristova musí být otevřenou náručí a polní nemocnicí, a to je možné jen tehdy, je-li opevněnou tvrzí pravdy, lásky a života. Bez toho nelze je „otevřená náruč“ branou zbořené citadely a „polní nemocnice“ opiovým doupětem.
I opevněná tvrz může být polní nemocnicí. Dokonce výtečnou polní nemocnicí. Může totiž jak léčit pacienty, tak je i bránit před nepřítelem.
Papež František použil analogii, která se navzájem nevylučuje. A tak je to s mnoha jeho vyjádřeními. Jsou plochá, bez nápadu…
Dobrý den.
Děkujeme za krásný článek. V rámci jeho čtení mně vyvstala jedna otázka.
Pane doktore, jak vnímáte známé filmy Jiřího Stracha – Anděl Páně I a II? Pan Strach je považuje za stěžejní součást svého apoštolátu a způsobu evangelizace.
Myslím, že v tomto úhlu pojetí se jedná naopak o profanaci katolických pravd, nikoliv o vedení duší k pravověrnosti a utvrzování v ní. Myslím, že k budování církve jako opevněné tvrzi tyto filmy určitě nepřispívají.
Ono se často stává, že když někdo odejde ze semináře takříkajíc s poznáním, že katolická víra není zas až tak super, jak si myslel, ale nevidí nic lepšího, propagují pak víru zkreslenou a upravenou podle svého. Takovým příkladem je i p. Strach (ale známo je takových víc, včetně p. Stalina, tím však nechci p. Stracha srovnávat s p. Stalinem, to ne). Nebezpečí pro šíření pravé víry je v tom, že oni znají, jak to je, protože se to jaksi teoreticky učili a proto mohou zasadit pravé víře velmi zraňující ránu. Tak je tomu i u Anděl Páně. Ačkoli jde o pohádku, dotýká se skutečnosti. Předváděny a vytahovány na světlo Boží jsou tak skutečnosti, které jsou součástí katolické víry, ale formou, jakou je to děláno, dojde spíš k jejich zesměšnění. Což samozřejmě „ateistický“ národ, jakým Češi jsou, přivítají. Proto takový úspěch této pohádky – zase další možnost a příležitost, jak si „průměrný Čech“ může kopnout do těch černoprdelníků. Proto děti kolikrát nechápou, o co v pohádce jde, ale jejich rodiče se smějí a baví. Nemá být ale pohádka spíš pro děti? Zároveň ovšem dochází k pokroucení pravdy a je tu předávána falešná představa o nebi (anděl, či čert nemohou spolu takto kamarádit, do nebe se nejde na základě klíčů, anděl ani čert se nemohou zamilovat do ženy, v pohádce jsou oba více hmotní, než duchovní atd. atd.). Tragédie též je, když se z protikatolických vtipů udělá jakoby nástroj evangelizace podle p. Stracha (např. vtip o sv. Josefovi, že je paroháč) a tak se z této pohádky vlastně stává hromada rouhání. Když si p. Strach myslí, že evangelizuje, zajímalo by mě, kolik lidí se na základě pohádky obrátilo a začalo chodit ke svátostem? Kde se plní kostely a stojí fronty před zpovědnicemi?
Souhlasím. Jiří Strach je o něco slušnější a zbožnější než jeho kolega Jiří Troška, humor má ale podobný.
Svými filmy snad nikoho nezkazí jako Troška, ale asi nikoho k víře nepřivede.
Pokud by chtěl skutečně evangelizovat, proč nenatočí film např. o sv. Václavu, bl. Karlu Habsburském či kardinálu Beranovi? Pochopitelně by to milión diváků do kin nepřivedlo, ale evangelizaci by to posloužilo zcela jistě víc.
To jsou nějaké krajně podivné příměry: Stalin sice odešel ze semináře, ovšem nevím, jestli skutečně s poznáním, že ne až tak super, ale že nevidí nic lepšího — a Strach ani v žádném semináři nebyl, ne? Po gymnáziu šel rovnou na FAMU, máte snad nějaké informace, že nějak paralelně (nebo snad dokonce poté, vedle režírování filmů) byl v semináři? To snad přece ani není možné. V kterých letech to tak mělo být? Nebo ve skutečnosti je to celé popletené a p. Strach ani p. Stalin nejsou příkladem toho, že někdo odejde ze semináře s Vámi uváděným poznáním o (katolické) víře?
Anděly páně jsem viděl spíše útržkovitě, nějak mě to nezaujalo, no a co jsem viděl, ve mně vzbuzovalo přinejmenším rozpaky, takže v oblasti pohádek bych preferoval i budovatelské Hrátky s čertem od rudého Jana Drdy.
Poslední dvě věty jsou tedy silným požadavkem. Tak daleko nešel ani sousední web ve své anketě http://www.tedeum.cz/2017/11/26/anketa-dobry-film/, to by se asi moc příspěvků nesešlo.
Já to sledovat odmítám, „křesťanský“ film, kde jsou Bůh, Maria či andělé včetně padlých jako pohádkové postavy (sic!) a ještě takto… Vcelku to prý vystihuje tento komentář:
https://video.aktualne.cz/zabijak-kamila-fily/recenze-andel-pane-2/r~2404c396bd4111e6a8d3002590604f2e/?redirected=1515486978
Ad Jenda Bílek: Tyto filmy jsem neviděl, před časem jsem shlédl pouze začátek I. dílu, a měl jsem toho dost, rychle jsem vypínal televizi. Myslím, že tím jsem Vám dal uspokojující odpověď na Vaši otázku.
Naprosto souhlasím a děkuji za tento článek. Škoda jen, že jeho autorem není nikdo z vyšších církevních hodnostářů. Vždyť jen u nás jich je dost na to, aby se našel alespoň jeden čestný následovník Kristův a stvrdil neměnnost Jeho odkazu.
Je to zřejmě proto, že, nejenom nemáme mezi představiteli národní církve odvážného, ale zřejmě asi ani dostatečné znalého učení Krista. Nebo je zde ještě horší varianta, že jsou všichni ztotožnění v oněch herezích a bludech a je jedno zda z titulu svojí neschopnosti, nebo ještě hůře, z titu spolupráce s odvěkým nepřítelem Kristovým a jeho Cíkrve a tedy i naším.
Přidal bych ještě drobný bonmot
Od doby, kdy nemáme papeže teologa, ale ekologa, není důležitá spása duší, ale ovzduší.
Vdaka za mudru a realnu uvahu nad stavom potapajucej sa Cirkvi ludovit
Děkuji panu doktorovi za krásný článek , který přesně popisuje současnou situaci.Ano , věřící jsou většinou věroučne nevzdělaní , info berou z Nekatolickeho týdeníku , modernistické literatury. Jací pastýři , takové stádo. Kněží na tom nejsou o mnoho lépe , to samé pro absolventy TF , katechety , spíše specialisty na pocity a postoje srdce.Vyprázdněná liturgie bez posvátna , kázání slaboduche. Dnes není hlavní spása duše , ale zájem o pozemská dobra.
Doufám , že toto časem otevře oči těm konzervativním prelátům , kteří nevidí problém v koncilu , ale jeho mylné interpretaci , liturgická zneužití problém v protestatizaci liturgie.
Ďakujem za zaujímavý a podnetný článok.
Jestli tomu rozumím, tak nebýt II. VK by bylo vše ok? Kostely a semináře plné, lidé mravní, církev rostoucí, vlastně ráj na zemi…?
Ironie vzešlá z nepochopení článku.
Na zemi dokonalý raj asi nevybudujeme, ale máme vyse 50 rokov po II. VK a stav, ktorý tu máme. Bolo by čestné a zodpovedné sa zamyslieť nad tým prečo je to tak a nie robiť opičky a divadielka a tváriť sa že je s nami všetko v najlepšom poriadku. Svet, ktorému sme sa otvorili nás ignoruje a prenasleduje a zosmiešňuje a my sme osamelí, chudobní ako myši a svet nevie ako ďalej, nielen duchovne ale ani politicky, ekonomicky, ekologicky… čo len s nami bude. V mnohom mi to pripomína potápajúci sa Tytanic a my organizujeme diskotéky a zábavu. Ľudovít
Ad krystof: Milý pane, fakta jsou neúprosná. Úbytek bohoslovců v seminářích a vyprazdňování kostelů nastoupilo rychlým spádem právě po koncilu souběžně s tím, jak se začaly hlásat heterodoxní nauky. To neoddiskutujete. Já nevím, co by bylo, kdyby koncil nebyl, jako historik odmítám tzv. „kdybysmus“, ale ta souvislost rychlého úbytku věřících v kostelech a bohoslovců v seminářích nebo adeptů řeholních noviciátů s koncilem a pokoncilní naukou (tzv. duch koncilu) je více než zřejmá. Samozřejmě neříkám, že bez koncilu by byl „ráj na zemi“ (ten bude až v nebi), nebyl v Církvi ani před koncilem, jenže k takovému propadu religiozity nedocházelo, o tom hovoří čísla i pamětníci.
A jaký koncil byl před Velkou francouzskou revolucí? Jaký koncil byl před Mexikem? Jaký koncil byl před Španělskem 1936? Jaký koncil byl před rokem 1933 v Německu? Jaký koncil byl před rokem 1920 u nás?
Všechny tyto události byly dítky protestantismu z iksté generace (jeho ještě horšímu řádění učinil přítrž koncil v Tridentu) a duch řady z nich udává směr současnému světu, jemuž se pokoncilní Církev nejen otevírá, ale též se mu přizpůsobuje. V tom je ten hlavní problém a o to určitě dr. Malému šlo. Výsledkem toho je stávající situace v ní.
Ad Jaroslav Klecanda: Promiňte, ale směšujete pojmy. Tématem je rozklad Církve zevnitř, Fr. rev., Mexiko, Špan. a Něm. znamenají vnější pronásledování Církve, které se v nějaké formě vždycky v dějinách vyskytovalo, i když ta, která uvádíte, byla asi nejhorší.
Problémem není, že proběhl koncil, ale to, že na něm byly odsouhlaseny teze, jež vypustily z láhve džina těžkých herezí, které se usadily uvnitř Církve. Samozřejmě to šlo udělat i bez koncilu jinou formou, ale stalo se tak na DVK. Kdyby DVK proběhl podobně jako Trident nebo I. Vaticanum, bylo by vše v pořádku.
Čistě můj pohled: Dřívější vysoký počet věřících v sobě zahrnoval vysoký počet zvykových věřících: do kostela jdu protože tam jdou všichni, prosedím to, večer se pomodlím Otče náš, a tím to hasne. Když se společnost začala sekularizovat, tak tito členové snadno odpadají, resp. ukážou svou pravou tvář. Což je (podle mě) pozitivní, protože dnes jdou lidé do kostela, protože sami chtějí a nejspíš to i myslí vážně. Počet bohoslovců s tím úzce souvisí, čím víc lidí v kostele, tím víc lidí, kteří se mohou rozhodnout pro tuto cest. Lidé bez žité víry tvoří, hádám, zanedbatelné procento v seminářích. Čtu tady, že hlavním viníkem je duch koncilu, já myslím že se spíš lidé začínají vybarvovat. To že je dnes „strašná doba“ neberu, doba je, jaká je, každé období mělo své pro a proti, nikdy to nebylo jednoduché. V čem vidím zásadní problém je otázka předávání víry, a mám z toho do budoucna docela strach.
Ve Vašem pohledu něco nehraje: Počet bohoslovců spíše souvisí s počtem těch, kteří od víry neodpadají (tedy jak píšete „to myslí vážně“), než s počtem těch, co odpadají. Nelze tedy říct, že dříve bylo více povolání proto, že více lidí chodilo do kostela, i když většina z nich byli podle Vás jen „zvykoví věřící“. Jistě nelze vyloučit, že i ve „zvykově věřící“ rodině dojde ke konverzi a kněžskému povolání, ale typické to není, obecně jsou „líhní“ kněžských povolání spíše katolické rodiny, co to „myslí vážně“.
Navíc se obávám, že poměr katolicky věřících účastníků bohoslužeb k celkovému počtu návštěvníků nedělních bohoslužeb je dnes ještě horší, než byl třeba za první republiky nebo v padesátých a šedesátých letech.
Ad Krystof: Jsem ve svém věku už lecčehos pamětníkem a mohu proto srovnávat. Ti zvykoví věřící, o nichž mluvíte, odpadali „jako hrušky“ už v 50. letech, když začalo komunistické pronásledování Církve. Zbyli jen ti pevně přesvědčení, ochotní pro svou věrnost Kristově pravdě i leccos vytrpět. Přesto byly kostely docela plné, k rapidnímu vyprazdňování došlo až po r. 1989, kdy Církev získala svobodu a s ní i možnost plné aplikace koncilu a jeho ducha (za komunismu tomu do značné míry bránila „železná opona“).
A ještě další srovnání: Před r. 1989 a ještě dříve v letech 50. a 60. byly případy, kdy katoličtí věřící žili spolu nesezdaní „na hromádce“ nebo po rozvodu uzavřeli nový sňatek, opravdu výjimkou, dnes naopak je to žel u praktikujících katolíků běžný jev. To podle Vás nejsou pouze „zvykoví věřící“? Kdyby byli opravdovými, tak budou respektovat katolickou morálku.
Četl jsem někdy z 80. let statistiku přímo komunistických orgánů, že v religiozních oblastech jižní a východní Moravy je podstatně méně rozvodů, méně sňatků, které „musí být“, a méně potratů než v jiných částech republiky. A abych nezůstal jenom u toho, tak mnohé „socialistické podniky“, např. JZD, často svěřovaly finanční záležitosti právě věřícím lidem s odůvodněním, že „ti nic neukradnou“.
„k rapidnímu vyprazdňování došlo až po r. 1989, kdy Církev získala svobodu a s ní i možnost plné aplikace koncilu“
Můžete mi prosím přiblížit v jakém smyslu vede ona svoboda k vyprazdňování kostelů?
„To podle Vás nejsou pouze „zvykoví věřící“?“
To je jediné kritérium pro pravý/nepravý věřící?
Ad krystof: Promiňte, ale myslím, že jsem se vyjádřil dostatečně jasně.
zato Afrika si polepšila
Bohužel si nepolepšila ani Afrika, před časem byla tato otázka již diskutována zde: http://www.duseahvezdy.cz/2013/09/18/ty-nejlepsi-casy/#comment-20428
„Úbytek bohoslovců v seminářích a vyprazdňování kostelů nastoupilo rychlým spádem právě po koncilu souběžně s tím, jak se začaly hlásat heterodoxní nauky. To neoddiskutujete.“
Ale ta příčinná souvislost, kterou tam vidíte, není žádným neoddiskutovatelným faktem. Co za koncil měla například anglikánská církev, švédská luteránská církev, tradiční protestantské církve, kterým začali masově ubývat věřící i duchovní ve stejné době a pokračuje to stejným rychlým spádem. Podívejte se na podle sčítání lidu na úbytek věřících hlásících se k u nás k Českobratrské církvi evangelické nebo Církvi československé husitské. Jde o obecný trend, kdy lidé v Evropě začali obecně čím dál více odmítat institucionalizaci náboženského života a identifikovat se s tradičními a zavedenými církvemi. Naopak je to zároveň doba obrovského duchovního rozmachu nových náboženských hnutí, esoteriky, přijímání různých východních nauk nebo pohanských nauk. Tento trend je prokazatelný všude po celé západní Evropě, a to jak v katolických, tak protestantských zemích. Teze o tom, že druhý vatikánský koncil je příčinnou podle mě neobstojí, spíše se dá říct, že tento koncil byl naprosto marným pokusem tento trend zastavit.
Když ale Církev naráz začne hlásat, že je jen jednou z mnoha a že je vlastně fuk, jsem-li v ní nebo v nějaké denominaci, když začne nasávat ducha toho světa, o němž píšete, a začne se jím trávit a postupně ztrácet to, co ji 2 000 let drželo při životě, mnozí přestanou mít potřebu do ní patřit, když se nabízí tolik jiných alternativ. Takže jde o druh sebedestrukce.
Církev stojící na Petrovi po 2 000 let hlásala, že je v ní plnost pravdy, proto ty jiné Vámi uváděné denominace nejsou moc vhodným argumentem, jsou-li více či méně vzdáleny pravdě. Právě namnoze ve prospěch zalíbení se světu Církev od svěřené pravdy začala ustupovat, aby se nezdála příliš rigidní a stala se přitažlivá svou novou liberální tváří. Stala?
Nestala. Já neříkám, že stala. Vždyť jsem napsal, že to byl marný pokus. Jen říkám, že úbytek věřících a bohoslovců nebyl dle mě zapříčiněn druhým vatikánským koncilem, ale jde o obecný západoevropský trend deinstitucionalizace náboženství. Lidé začali čím dál víc odmítat právě tu církev, která 2000 let hlásala plnost pravdy. Vznik starokatolické církve nebo církve československé iniciovali katoličtí kněží vychovaní a formovaní právě tou předkoncilní naukou a rétorikou, o které mluvíte. Ta se znelíbila lidem uvnitř katolické církve, kteří ji začali opouštět právě kvůli té nauce a rétorice a církev proto upustila od původní rétoriky a přišla s pastoračními možnostmi jak najít z přísné nauky výjimky a jak ji zjemnit (např. odmítavý přístup k jiným náboženstvím nebo k svobodě náboženského vyznání), ale jak se ukázalo, nepomohlo to, protože v té době (60. léta) už v západní Evropě lidé obecně přestali mít zájem o tradičně institucionalizované náboženství a hledali alternativy. A nerozlišovali, zda jde o katolickou, anglikánskou nebo luteránskou církev. Utíkali od všeho, co bylo tradiční, zavedené a podle nich nefunkční, přežité.
Já Vám to nepodsouvám, že to říkáte. Celé je to však o tom, zda Církev po II. vat. koncilu přispěla svým dílem, svými kroky k masovém odpadu. Já se obávám, že ano.
Chtěla se ukázat atraktivní tím, že se vzdá své jedinečnosti a prokáže tím svou modernost a schopnost ke kompromisu. Stala se dobrovolně pro lidi jednou z mnoha zaměnitelných alternativ, začala nabízet totéž co svět, jen v jakémsi duchovnějším obalu. Chtěla se přizpůsobit tomuto světu, ale v této konfrontaci nemůže nikdy uspět. Začala ukazovat na to, jak je skvělá a demokratická, když se otvírá a obrušuje letité závazné pravdy, místo aby ukazovala, jak je skvělý Bůh. Začala lákat na lidskou stránku, ale ta vždy vyzní negativně, jsme-li hříšní.
Mám za to, že nespočet lidí musely závěry koncilu přimět k úvaze, zda má smysl v takové Církvi, která sama sebe zbavuje své výjimečnosti, setrvávat. Vždyť pravdu mají i jinde…
Ad Honza Kohoutek: Promiňte, ale vaše argumentace, že anglikánská církev aj. protest. denominace neměly koncil a stejně rychlým spádem jim ubývají věřící (statisticky dokonce ještě rychlejším), postrádá logiku. Zde přece nešlo o to, že koncil byl svolán, ale o to, že právě na něm skrze jeho dokumenty byly otevřeny dveře synkretismu a pochybnému názoru, že všechna náboženství vedou k Bohu, byť jinou cestou. V Katolické církvi k tomuto puštění džina z láhve došlo právě na koncilu, u protest. denominací to bylo už hodně dřív, u nich úbytek věřících na bohoslužbách trvá už nejméně od počátku 20. století, hlavně v Anglii a v Německu. Stalo se tak poté, co tyto denominace plně akceptovaly racionalistický výklad Bible a odmítnutí zázraků včetně Kristových. U katolíků odliv věřířích naopak nepozorujeme, výjimkou jsme po I. světové válce byli my (Čes. rep.), nicméně ve 30. letech se opět hodně lidí zase do Kat. církve vracelo. O tom, co se dělo u nás po válce, píšu v předchozím příspěvku. Na Západě byl počet pravidelných účastníků bohoslužeb a seminaristů zhruba stabilní, rapidní úbytek začal právě až po koncilu.
Víte, je skutečně zajímavé, jak dnešní katolíci, protože nemohou popřít fakta, pořád budou konstruovat různé imaginární teorie, např. o tom, jak jste předvedl vy poukazem na absenci koncilu u protestantů apod., jen aby nemuseli přiznat, že něco na koncilu muselo být špatně, když právě po něm došlo k rapidnímu a stále trvajícímu poklesu věřících, seminaristů a řeholních noviců a novicek.
Já nemám problém uznat, že něco na koncilu bylo špatně, ale vy konstruujete úplně stejnou imaginární teorii. Abyste mohl svou hypotézu potvrdit, potřeboval byste průzkum mezi dostatečným počtem lidí, kteří by potvrdili, že opustili katolickou církev kvůli tomu, že koncil rozmělnil nebo relativizoval její nauku. Nikoli kvůli tomu, že institucionální podoba náboženství jim přestala vyhovovat. Vy máte jen zjevné události v čase (konání koncilu a postupný statistický pokles katolíků), mezi které automaticky (bez ověření) dáváte příčinnou souvislost jen proto, že pokles katolíků následoval časově poté, co se konal koncil. Já říkám, že ta příčinná souvislost prokázaná není a že je to jen vaše vidění událostí, já mám jiné.
Mohl byste mě odkázat na nějaký zdroj, ze kterého vycházíte, který by potvrzoval, že úbytek věřících u protestantů začal na začátku 20. století?
A jak si vysvětlujete ten odpor, který se zvedl poté, co byla vydána encyklika Humanae Vitae, která přece potvrzovala přísná předkoncilní pravidla sexuální morálky. Lidé, co třeba kvůli ní odpadli od církve, byli přece také součástí toho masivního úbytku věřících.
Každopádně faktem je, že před IIVK skutečně rapidně ubývali heretici (různé protestantské denominace) tím, že vstupovali do předkoncilní katolické Církve a to byl do doby koncilu vzrůstající trend. Podrobnosti viz dominikánská (neo)tomistická revue „Sel de la Terre“ z roku 2017.
Ad Honza Kohoutek: Omyl, lidé neopouštěli Katolickou církev „kvůli tomu, že koncil rozmělnil nebo relativizoval její nauku“, jak tvrdíte. Tzv. tichá apostaze byla vyvolána tím, že koncil umožnil hlásat, že všechna náboženství jsou si rovna, že všichni dojdou nakonec, byť různými cestami, k Bohu. Mnozí katolíci si tedy řekli: Proč bych chodil pravidelně každou neděli na mši a zachovával přikázání, když mohu být spasen i bez toho, východní spiritualita např. buddhismu neklade na mne takové náročné požadavky atd., koneckonců mohu být i věřícím, ale nepraktikujícím, mohu jen uznávat, že „cosi je nade mnou“, a taky dojdu spásy atd., Církev mi to teď po koncilu sama říká. To byla hlavní příčina odpadu, kterou sociologové již mnohokrát analyzovali.
Co se týče Hum. Vitae, tak právě ta pokoncilní mentalita, že mimo Kat. církev mohu být spasen stejně dobře jako v ní, vedla mnohé k tomu, že si řekli: Proč bych zachovával tak přísnou morálku, když jinde to nemusím a budu také spasen, Církev to přece teď po koncilu sama říká?
Na masivní úbytek protest. věřících na bohoslužbách v Evropě si stěžuje na poč. 20. stol. sám tehdejší tisk jednotlivých protest. denominací, zmiňuje se o tom ve svých spisech na různých místech i T.G.Masaryk.
„Tzv. tichá apostaze byla vyvolána tím, že koncil umožnil hlásat, že všechna náboženství jsou si rovna, že všichni dojdou nakonec, byť různými cestami, k Bohu.“
Což je dle mě relativizace a rozmělnění nauky, že mimo katolickou církev není spásy a že jen ona má plnost pravdy.
Pokud snad někdo ještě pochybuje, že na koncilu bylo něco špatně, měl by si přečíst koncilový deník P. Yvesa Congara OP – tedy má-li čas a nervy na bratru 900 stran textu. Nicméně se tam na mnoha místech velmi otevřeně, ba bezelstně říká, oč tam šlo, a neříká to žádný ošklivý, světlým zítřkům nepřející tradicionalista (či Congarovým termínem „integrista“), ale jeden z architektů řady koncilových dokumentů. Jen jeden citát pro ilustraci: „I am campaigning, AS MUCH AS I CAN, against a consecration of the World to the Immaculate Heart of Mary, because I can see the danger that a move in this direction would constitute.“ („Vedu kampaň, JAK JEN MOHU, proti zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Mariinu, protože vidím nebezpečí, které by představoval posun v tomto směru.“) 17.9.1964, str. 578 anglického vydání, zdůraznění autor. Nebezpečí, o němž mluví, je patrně to, které se proplétá celým textem, totiž co by tomu řekli protestantší pozorovatelé.
Otázka, zda na nastartování a průběh současné církevní krize měly větší vliv vnitrocírkevní události (zavádění tzv. „ducha koncilu“ do praxe, liturgická reforma Pavla VI., etc.) nebo mimocírkevní (poválečné demografické změny, rozvoj a vliv masmédií, změny postavení žen, etc.), byla již na D&H několikrát diskutována. V těchto diskusích byla uvedena i řada statistických údajů, ukazujících na průběh krize, ať už ve vyspělých, nebo rozvojových zemích (jak jsem již uváděl zde na jiném místě, krize se neomezuje jen na Evropu – to, co se na první pohled zdá jako rozvoj katolické církve třeba v Africe nebo Asii, se ukáže, vezmeme-li v úvahu růst populace, jako propad).
Co se týká kauzality, existují statisticky dobře podložené práce, které ukazují, že vliv externích činitelů byl marginální. Uvedu dva příklady:
– Stark a Finke v Catholic Religious vocations: Decline and revival porovnáním se sociologickými údaji uplatnění žen ve společnosti vylučují podstatné působení externích vlivů na krizi povolání,
– J. Lothian v Novus ordo Missae: The record after thirty years porovnáním s vývojem krize u protestantů vylučuje podstatné působení externích vlivů na krizi návštěvnosti bohoslužeb.
V tom článku J. Lothian dělá to stejné, co doktor Malý, vezme dvě události – konání koncilu a náhlý statistický pokles katolíků začínající zhruba v té době (ve skutečnosti pár let před koncilem) – a zkrátka řekne, že tam je příčinná souvislost, ale to přece není vědecký výzkum. To je pořád hypotéza.
Ten velký propad návštěvnosti katolických mší je přece nejen v době II. vat. koncilu, ale zároveň v době sexuální revoluce, kdy se zase určitá část lidí chtěla osvobodit od přísné sexuální morálky.
Ten propad u anglických a velšských katolíků začíná dle toho grafu už v roce 1959, tedy tři roky před začátkem koncilu – asi byli katolíci v Anglii a Walesu předvídaví a věděli, co koncil zavede a už dopředu kvůli tomu přestávali chodit na mše.
Navíc nevím, co v jeho článku znamená U.S. Protestants – jsou to dohromady tradiční americké protestantské církve (episkopální anglikáni, kalvinisté, baptisté, metodisté apod.) nebo i nové evangelikální církve a hnutí, které postupně hojně vznikaly a přibývali jim členové – nejvíc právě v 60. letech, tedy ve stejné době, kdy začali lidé opouštět tradiční protestantské církve a často se přesunuli k evangelikálům, kteří nebyli tak institucionalizovaní.
II. VK bych být Vámi nevynechával. Ten je historickou skutečností, stejně jako stav Církve před ním a po něm. Spekulovat, jaké by to bylo, nebýt II. VK, by však bylo ahistorismem. Moudřejší je analyzovat, co dobrého II. VK Církvi přinesl a co dobrého si naopak odnesl tam, odkud se vzal. Narůstající úpadek zbožnosti, počtu duchovních a laiků v Církvi, narůstající zmatky a nejednota atd. atd. – to vše je natolik výmluvné, že to nemůže nechat nikoho na pochybách, že konec světa se nezadržitelně blíží. Církev – byť asi jen její pravověrné jádro – by se ale spíše než polní nemocnicí měla stát manufakturou na lampový olej s perfektní distribucí, protože až přijde ženich a zastihne nás bez připravené lampy, bude pozdě.
Za nejnaléhavější otázku dneška ale považuji otázku, kolem koho se má pravověrné jádro Církve semknout? Kolem Kristova náměstka? Kolem biskupů? Jak si na tuto otázku odpověděla neomylná Církev v době omylných heretických papežů?
Jako odpověď na vaše závěrečné otázky bych si dovolil citovat sv. Vincence Lerinského (Commonitorium):
– Ten, kdo chce odhalit podvody objevující se na jevišti heretiků, nepadnout do jejich osidel a ve zdraví, neochvějně vytrvat ve zdravé víře, musí dvojím způsobem víru svou s Boží pomocí zabezpečit: za prvé vahou zákona Božího, za druhé podáním katolické církve.
– Co má tedy učinit křesťan-katolík, pokud se nějaká částečka Církve odtrhne od společenství všeobecné víry? Nic jiného, než že dá přednost zdraví celého těla před údem nakažlivým a nemocným.
– A jak má postupovat, pokud by nějaká nová infekce chtěla již ne jen částečku, leč najednou celou Církev nakazit? Tehdy se má celým srdcem přivinout k starobylosti: tu už patrně žádná novota není s to úskočně překvapit.
Dr. Malý nás vyzývá ke studování starých katechismů, tak zde jich najdete mnoho: http://librinostri.catholica.cz/
Ďakujem za tú adresu. Onú stránku som nepoznal – je tam tuším všeličo zaujímavé, budem si musieť nájsť čas na hlbší ponor…
Rád by som čitateľov DaH upozornil na článok, ktorý vypovedá o tom, že v Európe (najmä západnej) sme viac tou „poľnou nemocnicou“ – a v nej musíme liečiť v prvom rade sami seba:
http://www.priestornet.com/2017/12/je-kriza-katolickej-cirkvi-v-zapadnej.html
ad Lucie Cekotova
podla vam znamych informacii boli Jan XXIII,Pavel VI,JP II, lebo B XVI ovplyvneny theologiou Yvesa Congara a ak
v com konkretne najviac v zapornom smysle ?
Netroufám si říct, jestli Congarova teologie někoho z uvedených papežů v něčem přímo ovlivnila a případně v čem. Faktem je, že celá řada heterodoxních či z heterodoxie podezřelých teologů byla (s mírnou nadsázkou) jeden den na indexu a další den z nich rázem byli konciloví experti. Ovlivnili – a to velmi významně – jak jednání koncilu, tak tvorbu koncilových dokumentů. Dva posledně jmenované papeže (JP II. a Benedikta XVI.) to těžko mohlo neovlivnit. Oba se koneckonců koncilu účastnili, tehdejší Mons. Wojtyla jako jeden z koncilních otců, prof. Ratzinger jako expert, který na koncilu patřil spíše k progresivnímu křídlu. Congar se na koncilu aktivně účastnil především diskusí o ekumenismu, náboženské svobodě, Božím Zjevení, Církvi, vztahu Písma a Tradice. Na konci svého deníku podává výčet dokumentů, na jejichž formulování se podílel: Lumen Gentium, De Revelatione, De oecumenismo, deklarace o někřesťanských náboženstvích, De Missionibus, De libertate religiosa, De Presbyteris a některé kapitoly Gaudium et spes. Pokoncilní papeže to těžko mohlo neovlivnit; ostatně JP II z Congara učinil kardinála. Jak k Janovi XXIII., tak k Pavlovi VI. měl Congar aspoň podle svého deníku) postoj mnohdy značně kritický.
Congar a další z téže názorové skupiny byli ve svém huráekumenismu přesvědčeni, že znovusjednocení s protestanty je otázkou krátké doby. Tomuto cíli byli ochotni obětovat cokoli, především Mši sv. a mariánskou úctu; když Pavel VI. 21.11.1964 promluvil na koncilu o Panně Marii, Congar jeho projev (v němž papež mj. zopakoval zasvěcení – byť nedokonalé – Neposkvrněnému Srdci Panny Marie) na několika řádcích za bezobsažný a poté věnoval dvě stránky úvahám o tom, že to udělalo špatný dojem na protestantské pozorovatele, že papež postrádá „ekumenickou citlivost“ a že „odloučení bratři o nás budou opět pochybovat“.
Velmi dobrý a trefny článek!