3. část: Zvláštní problémy související se zacházením s intimní sférou

1. Diktatura relativismu a pornografie

Dietrich von Hildebrand a postkřesťanská společnost

Jedním z darů, které Bůh dal Dietrichu von Hildebrandovi, bylo vnímání znamení doby. Tento dar mu otevřel oči vůči jedu nacismu již na počátku 20. let, stejně jako vůči jaltské zradě v roce 1943, kdy Roosevelt s Churchillem prakticky „předali“ polovinu Evropy jinému politickému démonovi, Stalinovi (se známými tragickými následky). Po. 2. vatikánském koncilu umožnil Dietrichovi pochopit, že v naší milované Církvi něco těžce vykolejilo. Proto přerušil práci na svém celoživotním díle o lásce a napsal Trojského koně¹ a další publikace, včetně mnoha článků, aby před nebezpečím varoval.

Kdyby byl Dietrich von Hildebrand dnes naživu, nepochybuji, že by bojoval proti nejzákeřnějším zlům naší doby: především proti potratu, ale také proti filosofickým předpokladům, které tvoří jeho základ, což plodí další zla. Všechen svůj talent by věnoval tomu, aby přiměl lidi si uvědomit, že diktatura relativismu, abych citovala papeže Benedikta, a všechny její hříšné výhonky – zejména potrat a pornografie – jsou projevy útoku Satana na naši postkřesťanskou společnost. Tvoří jakousi trojici zla v zuřivém odporu proti Nejsvětější Trojici křesťanství.

Puritanismus včera a dnes

Dietrich by také dovedl poznat zástupný problém „moderního puritanismu“. Narodil se a vyrostl v rodině velkého sochaře, a proto mu puritánství bylo cizí. Ve viktoriánské společnosti, abychom uvedli nějaký příklad, šlo jistě o politováníhodnou tendenci, již charakterizovala skutečnost, že intimní sféra dostala přídomek „šokující“. Avšak soustředit na tuto žalostnou deformaci veškeré své úsilí v naší dnešní, sexem přesycené společnosti znamená mlít naprázdno. Každý, kdo čte knihy Christophera Westa nebo poslouchá jeho přednášky, si nemůže nevšimnout jedné věci: je puritánstvím posedlý. Když ho člověk poslouchá, snad by skutečně uvěřil, že je to jedno z velkých nebezpečí naší doby.

West však přehání, pokud nejde rovnou o planý poplach. Puritánství nikdy nebylo univerzálním problémem, jak si představuje (v Církvi ani mimo ni), a dnes je to na naší kulturní krajině sotva drobná tečka. Pro ty, kdo mají rádi statistiky, by bylo zajímavé zjistit, kolik lidí si dnes dává do koupele uhlí, aby zakryli „hanbu“ svých intimních orgánů (zde odkazuji na jeden komentář svého přítele, profesora Michaela Waldsteina). Uznávám, že se to v minulosti dělalo, neboť groteskní představy o lidském těle existovaly vždycky… a vždycky existovat budou. Bůh stanovil omezení lidskému rozumu, nikoli lidské hlouposti. Ukazuje se na tom moudrost španělského přísloví: bicho malo, nunca muere (přibližně „hloupost je nesmrtelná“ – pozn. překl.). Puritanismus však už není problémem ani v té míře, v jaké jím byl v minulosti, a chodit s kanónem na vrabce je pošetilost.

V sexuální oblasti je rakovinou ničící naši společnost pornografie, nikoli puritánství. Je tak rozšířená, že chránit před jejím jedem děti je prakticky nemožné: je na internetu, v televizi, v nákupních střediscích, v knihkupectvích, v reklamě. Sérioví násilníci často přiznávají, že se od let dospívání živili Playboyem. Na to by se měl soustředit náš hlavní zájem. Proto je chvála, kterou Christopher West v pořadu Nightline televize ABC zahrnul Hugha Hefnera², kterého spojoval s Janem Pavlem II., odsouzeníhodná: „Skutečně vidím hlubokou historickou souvislost mezi Hughem Hefnerem a Janem Pavlem II.,“ řekl. (ABC News, 7. května 2009). Následné Westovy pokusy o vysvětlení výroků, které podle něj byly vytrženy z kontextu, jen zdůraznily nerozumnost toho, že je především vůbec vyslovil.

Nejenže je třeba odsoudit jakékoli srovnávání Petrova nástupce (nyní nazývaného „ctihodný“³) se zakladatelem Playboye, ale je také třeba rozlišovat mezi Hughem Hefnerem jako Božím dítětem stvořeným k Jeho obrazu a podobenství a zasluhujícím naší blíženskou lásku, a Hefnerem jako otcem moderní pornografie (multimiliardového odvětví). Toto zásadní rozlišení West bagatelizuje až k bezvýznamnosti.

Otravovat duše, zejména duše mladých lidí, pornografií je donebevolající hřích. Nezapomínejme na strašlivá slova evangelia na adresu každého, kdo pohoršuje „maličké“: „Lépe, aby jim byl na krk pověšen mlýnský kámen a aby byli potopeni hluboko do moře“. To jsou slova, která je třeba brát velmi vážně.

Hugh Hefner, pošpiněné zlato?

V přednášce pořádané organizací Personalist Project⁴ 3. června 2009 Christopher West oznámil: „Máme-li oči k vidění, můžeme se podívat na člověka, jako je Hugh Hefner, a vidět zlato” – což je neuvěřitelný výrok. Potom, protože se ocitl v pasti, to konkretizoval jako „pošpiněné zlato“. Jsme jistě „pošpiněným zlatem“, máme-li tím na mysli, že jsme stvořeni k obrazu Božímu, ale zraněni prvotním hříchem (kromě té, která je Požehnaná mezi ženami). Stejně tak je pravda, že podle katolické nauky existuje rozsáhlá hierarchie mravních zel: počínaje malými nedokonalostmi a všedními hříchy, které najdeme i u světců, až po velmi vážná přestoupení, smrtelné hříchy, které nás oddělují od Boha. Pokud se z nich nekajeme, mají tyto smrtelné hříchy v okamžiku smrti za následek odsouzení duše do pekla. Opět zde existuje široká škála, jak ji ve svém Pekle rozvíjí Dante. Všechny hříchy mohou být odpuštěny, jsou-li vyznány ve zpovědi, a přesto existují hříchy, které nebudou odpuštěny na tomto světě ani v tom příštím: hříchy proti Duchu svatému.

Hovoříme-li o lidských bytostech narušených prvotním hříchem jako o „pošpiněném zlatu“, bylo by žádoucí toto elementární rozlišování. Tato otázka má však i jinou stránku, kterou je třeba zmínit.

Člověk, který je zakladatelem Playboye, se určitě dopouští smrtelného hříchu (je-li tam i plné poznání a plný souhlas), avšak kromě osobního hříchu je zde strašlivá odpovědnost za svedení milionů jiných ke stejnému hříchu. Zloděj v principu může vrátit ukradené peníze, ale vrah nemůže svou oběť přivést zpět k životu. Předpokládejme, že v okamžiku smrti Hugh Hefner hluboce lituje svého hříšného života. Bůh, který je Bohem milosrdenství, mu odpustí. Hefner  však nemůže zachránit miliony duší, včetně dětí, které se staly oběťmi jeho pornografických aktivit.

Proto byly Westovy výroky o Hughu Hefnerovi nebezpečné a zavádějící. Dietrich von Hildebrand by se nikdy, absolutně nikdy takové chyby nedopustil, třebaže by se modlil za Hefnerovo obrácení.

2. Správně definovaný dualismus

Jedna z podivných věcí, které se dnes dějí, je to, že každý náznak, že by intimní sféra měla být označena varováním, svádí některé lidi k tomu, aby Westovy kritiky obviňovali z „dualismu“ a z toho, že si hrají na Kassandru⁵. Problém je, že „dualismus“ může mít celou řadu významů a ne všechny jsou v rozporu s katolickou vírou.

Mnoho myslitelů dnes toto slovo používá jako obvinění, které vrhají na lidi popírající esenciální jednotu těla a duše člověka. To je skutečně vážný metafyzický omyl, neboť kniha Genesis říká jasně, že člověk se skládá z fyzického těla a nehmotné duše. To, že člověk sestává ze dvou esenciálních částí, které jsou metafyzicky tak odlišné, je důvodem, proč ho nazývám „Božím vynálezem“ (titul mé nejnovější knihy, Man and Woman: A Divine Invention, která vyšla v nakladatelství Sapientia Press). Abych citovala Pascala, člověk je nejtajemnější objekt v přírodě.

Církev, „pilíř pravdy“, od počátku odmítala gnózi a jakoukoli formu manicheismu. Pro člověka však není nic jednoduššího než pád v oblasti rozumu. Lidská mysl, zraněná hříchem, má podivný sklon přejít od jednoho omylu k jeho (zdánlivému) protikladu, přičemž ve skutečnosti jsou tyto omyly obvykle blízcí příbuzní. Typickým příkladem je Nestorius, který tvrdil, že v Kristu jsou dvě osoby: jedna božská a jedna čistě lidská. Maria tedy není „Theotokos” (Matka Boží), ale jen matka člověka Krista. Po této Církví odsouzené herezi zakrátko následovala další, Eutychova, podle níž měl Kristus jen jednu přirozenost, a to božskou. V důsledku toho byla Kristova lidská přirozenost zcela pohlcena božskou a pouze ta také trpěla za spásu světa. „Anathema sit,” byla promptní reakce Církve.

Odsouzený „dualismus“, který byl právě zmíněn, se dnes pro některé lidi stal jistým druhem filosofické obsese. Odhalují „dualismus“ v dílech myslitelů, kteří s nimi v odmítání falešného dualismu naprostou souhlasí, avšak v posedlosti tímto bodem jim uniká důležitější věc i nezbytná rozlišení. Člověk se skutečně skládá z těla a duše, avšak tajemství je v tom, že tělo je fyzické, hmotné, prostorové, viditelné, dělitelné . . . a smrtelné. Žádná z těchto vlastností se nevztahuje na duši, která je duchovní, nezaujímá prostor, nemá žádné smysly vnímatelné vlastnosti, např. barvu, a je nesmrtelná. Spojení těla a duše v člověku je takové tajemství, že ho mnozí myslitelé nazývají nejsložitějším z filosofických problémů.

Tělo a duše

Je svůdné prohlásit, jako to činí materialisté, že člověk je jen tělo a to, co se nazývá duší, myslí a duchem, jsou jen průvodní jevy těla. Rovněž je lákavé dělat z něj anděla a opomíjet tělo. Přejít od jednoho extrému ke druhému, v tomto případě od materialismu k radikálnímu idealismu, je snadné. Hegel, který se provinil druhým z uvedených názorů, tvrdil, že „bytí a myšlení jsou identické“. To mi připomíná Kirkegaardovo vtipné odseknutí týkající se Hegela a manželství: „stejně neosobní jako jeho myšlení“. Jinými slovy, je-li bytí identické s myšlením, pak uzavřít manželství znamená oženit se s myšlenkou.⁶

Mnozí myslitelé, než aby čelili obtížným otázkám, volí raději snadné řešení. Na to poukazoval Chesterton: materialisté zachovají tu snadnou část (tělo), popřou tu obtížnou (duši) a jdou domů na čaj. Opět nás musí udivit lehkost, s níž lidé přecházejí od jednoho omylu, omylu radikálního idealismu, který říká, že všechno je myšlení (Hegel), k jinému, omylu radikálního materialismu, který říká, že všechno je hmota (Marx).

Filosofické obtíže, které jsou s tím spojeny, by nás nikdy neměly vést k tomu, abychom ztratili cíl, natož pak víru. Spolu s kardinálem Newmanem můžeme říci, že ani deset tisíc obtíží neomlouvá jedinou pochybnost.

Nemůžeme pochybovat, že máme tělo a duši. Slova našeho Pána: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo; duši zabít nemohou“ (Mt 10,28), jsou naprosto jasná. Někteří tvrdí, že ze spojení těla a duše má prospěch duše: bez smyslových orgánů by mysl člověka byla odsouzena k slepotě. Je však rovněž třeba říci, že ze spojení těla a duše velice profituje tělo, neboť duše tělo „personifikuje“, to jest je tím, co nás jasně odlišuje od zvířat.

Orgány mnoha zvířat jsou mnohem ostřejší a lepší než naše: orli mají podivuhodně ostrý zrak, sluch psů je mnohonásobně citlivější než náš, medvědi mají čich, který je na míle a míle daleko informuje, kde najdou potravu. Orli však nevnímají krásu západu slunce a psi nedokážou ocenit nádheru Beethovenova kvartetu. To díky naší unikátní přirozenosti a spojení těla a duše Bůh tělo lidské osoby povyšuje nad ostatní stvoření. To má pro naše téma velký význam.

Jak tělo, tak duše jsou opravdu plně reálné a jsou podstatně spojeny, ač se od sebe liší. Proto může duše přežít smrt těla, i když „vdovstvím“ trpí a touží po okamžiku, kdy se se svým tělem opět spojí. Obdivuhodné dogma o vzkříšení těla je dalším Božím vynálezem.

Aby však mohla duše přežít smrt těla, musí mít jasně vlastní substanciální realitu; kdyby to byl jen „aspekt“ či „akcident“ těla, nemohla by být nesmrtelná. Když tělo zemře, stává se z duše „ovdovělá osoba“.

Obviňovat z „dualismu“ (což pro obviňující znamená gnózi) ty, kteří stejně jako sv. Augustin s tímto postojem souhlasí, pod záminkou, že popírají esenciální spojení těla a duše člověka, jednoduše znamená dopouštět se vážného filosofického zmatení dvou velice odlišných významů dualismu. Jeden je třeba odmítnout, druhý je v křesťanském myšlení hluboce zakořeněn.

Karteziánský dualismus a teologie těla

Někteří interpretují klíčové poselství teologie těla jako uzdravení ze strašlivého dualismu, jehož viníkem je Descartes. Nezabýváme se zde tím, zda si Descartes tento radikální odsudek zaslouží. V této souvislosti jen chceme objasnit, zda je slovo „dualismus“ dvojznačné a může se vztahovat k nezdravému protikřesťanskému postoji, nebo zda je hluboce křesťanské – a naprosto pravověrné.

Plodivý kontra sjednocující

Christopher West je přesvědčen, že před vznikem teologie těla – již nazývá „revolucí“ – katolická nauka prezentovala „sex“ jako věc v zásadě nečistou a skutečně křesťanské chápání sexu tím zrazovala. Tuto myšlenku by Dietrich von Hildebrand energicky odmítl. Akcidentální omyly nelze nikdy ztotožňovat s esenciálním učením Církve. Každá epocha má svá nebezpečí, jimiž je třeba se zabývat, avšak vždy způsobem, který zůstává věrný katolické Tradici.

Dietrich tento princip dobře chápal, když kritizoval jisté excesy (nikoli fundamentální pravdy) katolické nauky o manželství. Krátce poté, co se stal katolíkem, si všiml slabiny: veškerý důraz se kladl na plození; sjednocující dimenze manželství se buď nezmiňovala, nebo se správně nevysvětlovala. Plození se často přikládala příliš velká důležitost, protože v pohanství měla absolutní a naprostou prioritu smyslová rozkoš. Dietrichova práce o manželství pomohla obnovit rovnováhu tím, že uznávala (a plně podporovala) tradiční nauku o plození, přičemž zároveň znovuobjevila důležitost lásky mezi manželi. To je příkladem toho, co bychom mohli nazvat „pedagogickým“ posláním Církve. Musí mít stále „smysl“ pro to, které katolické pravdy je v dané době třeba objasňovat, a podle toho upravit důrazy v posvátné nauce, nikdy však nesmí podlehnout módě doby a musí zůstat věrná posvátnému pokladu víry.

3. Kontemplace těla

Protože je West tolik fixovaný na údajný mor „puritánství“, prosazuje vadné představy, jak s ním bojovat. Například doporučuje, abychom stáli nazí před zrcadlem, dokud se doopravdy neosvobodíme od jakéhokoli pocitu „studu“. Takové rady by se Dietrich von Hildebrand zhrozil. Dovolte mi zmínit několik důvodů.

Význam studu

Za prvé, volá nás Bůh vůbec k tomu, abychom se v daném okamžiku zabývali kontemplací vlastního těla? Kvůli výše zmíněné filosofické chudobě angličtiny Christopher West zaměňuje „hanbu“ v negativním smyslu (ošklivý, odporný, nechutný, mravně odpudivý) s pudeur („studem“) – výše zmíněným francouzským výrazem vyjadřujícím úctu, kterou bychom vždy měli chovat k tomu, co je osobní, tajemné, soukromé či posvátné. West se mýlí, jestliže se domnívá, že před teologií těla se katolíci učili stydět se za své tělo. Jako příslušnice starší generace jsem v pozici, kdy to mohu popřít. Učili jsme se úctě před něčím „tajemným“, což je rada, jejíž nedodržení by mohlo vést k vážnému hříchu. Věděli jsme, že když Bůh dokončil stvoření světa, „viděl, že je to dobré“. Také nám ale bylo připomínáno, že od prvotního hříchu bychom se vždy měli mít na pozoru a uvědomovat si nebezpečí tohoto světa. Za klíče k tomu, abychom si zachovali čistotu, byly vždy pokládány úcta a pokora. Myšlenka, že bychom se měli snažit „být nazí beze studu“, nikomu ani nepřišla na mysl, a to z dobrých důvodů.

Destruktivní marnivost

Každý psycholog vám řekne, že každý, kdo se zabývá kontemplováním vlastního těla, se vystavuje jistým nebezpečím, z nichž jedno je narcismus. Je-li naše tělo umělecky dokonalé, nevyhnutelně pocítíme marnivost. Jestliže – a to je častější případ – objevíme vady, ocitneme se v pokušení situaci „napravit“ plastickou chirurgií. Tím se vysvětluje, proč podle Dr. Phila tři sta tisíc amerických dívek ve věku od 15 do 18 let podstoupilo chirurgickou změnu velikosti prsou.

Christopher West by měl vědět, že žijeme ve společnosti, která je radikálně materialistická a pro niž je charakteristický kult těla. Potřebujeme povzbuzování k tomu, abychom si dělali modlu z „bratra osla“, jak to nazýval sv. František? Christopher West příliš zdůrazňuje tělo v kultuře, která se na něj už tak soustřeďuje až příliš.

Dva biskupové

To mě přivádí k příběhu o „dvou biskupech“, který Christopher West často vypravuje. Píše:

„Následující příběh ilustruje, jak vypadá zralá křesťanská čistota. Dva biskupové vyšli z katedrály právě ve chvíli, kdy kolem procházela spoře oděná prostitutka. Jeden z biskupů se okamžitě odvrátil, druhý se na ni upřeně zadíval. Ten, který se odvrátil, zvolal: ‚Bratře biskupe, co to děláš? Odvrať oči!‘ Když se druhý biskup otočil, řekl se smutkem a se slzami v očích: ‚Tragické, že se taková krása prodává mužskému chtíči.‘ Kterého z těchto biskupů oživoval étos vykoupení? Který z nich se dostal od pouhého plnění požadavků zákona k jeho překypujícímu naplnění? (Z Westovy knihy Theology of the Body Explained, revidované vydání, s. 215)⁷.

Kromě toho, že mimo Boha nikdo nemůže soudit, neboť jen On zná motivaci obou mužů, a toho, že West kompletně předělává historické vyprávění o biskupovi sv. Nonnovi⁸, je zde třeba připojit důležité komentáře. V knize In Defense of Purity Dietrich von Hildebrand poznamenává, že někteří muži jsou „necitliví“ na sex. Ať jde o založení temperamentu nebo je to způsobeno hormonálními problémy, je zřejmé, že podívá-li se někdo, kdo je náhodou v tomto stavu, pokojně na prostitutku, aniž by pocítil sexuální přitažlivost, jistě nejde o čistotu. Není nečistý, ale ani čistý.

Vyhýbat se příležitosti ke hříchu

Na druhou stranu pokorné vědomí naší padlé přirozenosti vede k přísné mravní povinnosti prchat před pokušením. Světec by nikdy, absolutně nikdy neřekl: „Mě se pokušení těla netýkají“. Světec by nikdy netvrdil, že kdyby uviděl nahou ženu, jeho znalost teologie těla by mu zaručila, že nepodlehne pokušení. Monsignor Knox poukazuje na to, že věřit, že se křesťan, jakkoli věřící, může uvést do duchovního nebezpečí a nikdy mu nepodlehne, je obvyklou chybou mezi náboženskými nadšenci. Člověka napadnou beghardi, kteří „považovali slušnost a cudnost za známku vnitřní zkaženosti, za vlastnosti duše, která je dosud pod nadvládou smyslnosti, animálnosti a ducha chlípnosti, a to nebylo skutečně spojeno s božskou přirozeností. To bylo jimi samotnými uváděné vysvětlení jejich promiskuitního způsobu bydlení a nudismu, který se praktikoval na jejich shromážděních“ (Enthusiasm, 1950, s. 125). Jak píše Mons. Knox, takoví lidé věřili, že jakmile „odevzdali své tělo Duchu svatému, už nikdy nezhřeší“ (s. 567). V přítomnosti živé ženy, pokračuje, se nadšenec „učí cítit se tak, jako by stál u kamenné zdi. Jeho oči musejí zůstat chladné, jeho puls klidný“ (s. 573). To však znamená dopustit se hříchu opovážlivosti.

Je nicméně třeba poznamenat, že existují situace, kdy se kněz může nacházet v nebezpečné situaci, „aniž by byl ohrožen“, například když spoře oděnou prostitutku srazí auto a ona volá o pomoc. Povinností kněze je na toto volání zareagovat. Bůh mu dá sílu soustředit se pouze na poslání přivést umírajícího člověka k Bohu. Milost povolání je dána také lékařům. Jinak by žádný lékař nemohl souhlasit s tím, že bude operovat velmi krásné ženské tělo, protože by ho místo operace na nemocné pacientce zaměstnávaly sexuální fantazie.

Askeze

Proč se v řeholních řádech a v autentické katolické tradici tolik zdůrazňuje askeze, ať jde o délku vlasů, zdrženlivost, kázeň nebo omezení spánku na minimum? Zmiňuje se o tom vůbec Christopher West? Neví, že i sám Jan Pavel II. se věnoval skutkům sebeumrtvování? Přesto může být tato skutečnost velmi důležitá, neboť nás učí, jak milovat, a jak milovat je klíčem k sexualitě.

V jednom ze svých článků o pornografické divadelní hře radikální feministky Evy Enslerové, která se často hraje na univerzitách a i samotný její název je tak popisný, že je lépe ho neuvádět, West popsal to, co viděl, jako „tragické“, nikoli oplzlé. Neuvědomuje si, že „satan se projevuje v obscénnosti“ a tak svádí lehkověrné lidi? Opakuji, že zde se projevuje velmi závažná rozdílnost přístupu mezi ním a Dietrichem von Hildebrandem. Připomeňme si, že v knize In Defense of Purity můj manžel upozorňuje, že tato sféra může být královstvím Zlého. Může to být ďábelské. Správné slovo vyjadřující perverze, v nichž jsou muži i ženy tak vynalézaví, je proto oplzlé.

Tělo má být navíc darem manželovi či manželce ve svátosti manželství. „Dar“ by se nikdy neměl stávat předmětem sebekontemplace.

Další díly série: 1. díl, 2. díl, 4. díl

Alice von Hildebrand

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

http://www.catholicnewsagency.com/document/dietrich-von-hildebrand-catholic-philosopher-and-christopher-west-modern-enthusiasttwo-very-different-approaches-to-love-marriage-and-sex-999/

Poznámky: