Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (2)

2. část: Mluvení o intimní sféře

To, že k intimní sféře je třeba přistupovat s úctou, nutně ovlivňuje způsob, jak o ní mluvíme, což se obzvlášť týká vychovatelů, neboť ti musejí svůj způsob řeči přizpůsobovat potřebám svých posluchačů. Jak se má člověk obracet k lidem, které tolik ovlivňuje vulgárnost naší doby? Jak je může naučit, aby na lásku a sexualitu pohlíželi ušlechtile a s úctou?

1. Riziko vulgarizace posvátného

Žijeme v naprosto sekularizované a odkřesťanštělé kultuře (kterou by můj manžel popsal jako „antikulturu“). Proto většině z nás chybí „duchovní citlivost“. Napadá mě několik příkladů:

Když kněz od ambonu mluví o Bohu jako o „fajn parťákovi tam nahoře“, mnoha lidem to připadá zábavné: zní to přívětivě, působí to na ně přátelsky, je to „demokratický přístup“. Svatá Terezie z Ávily by zaplakala. Ona o Bohu vždy mluvila jako o Su Majesdad (Jeho Výsosti), neboť skutečně On je Král.

Jiný kněz při přípravě dětí ze základní školy na první zpověď o této úžasné svátosti mluvil jako o „zábavném zážitku“ a do pláče bylo i mně. Nádherný okamžik, kdy se duše obrací k Bohu a prosí o odpuštění, je zbaven svého nadpřirozeného charakteru a předkládá se jako „zábavný“. Je to moderní znesvěcení. Mnohé lidi v kostelních lavicích, kteří tato hluboká duchovní zla nevnímají, by však naplnilo úžasem, kdyby se jim dostalo té sekulární „pocty“ a prezident Obama je pozval do Bílého domu.

Jsem přesvědčena, že to je důvod, proč se o posvátnosti sexu tak často mluví za pomoci slov, která úctu znemožňují. Proto se lidé cítí naprosto v pohodě, když na veřejnosti diskutují o soukromých a důvěrných věcech – věcech, které svou podstatou volají po obrovské diskrétnosti.

Napadá mě jedna analogie: velice miluji klasickou hudbu, a proto jsem ve styku s vynikajícími hudebníky. Zjistila jsem, že jsou velmi citliví na tóny, které vnímají jako nejjemnější „disharmonii“, jež by většině z nás unikla. Mýlím se, když se obávám, že „moderní člověk“, ohlušovaný zvuky, otrávený špatnými obrazy, už nedokáže zaregistrovat kakofonické tóny, které poškozují citlivou glazuru jeho duše? Proto často slýchám: „Nevidím, proč by to mělo být šokující.“ „Nevidím, proč by to mělo být špatné.“ „Nevidím, proč to někomu připadá sprosté.“

Jsou to poznámky, jichž jsem jako učitelka-veteránka vyslechla ad nauseam. Že někdo „nevidí“ předmět, o němž se mluví, ještě neznamená, že tu není nic k vidění. Existují případy halucinací, mnohem častěji jsou však lidé mravně a duchovně krátkozrací, což vysvětluje, proč mohou „poctivě“ říci, že nevidí.

Dietrich von Hildebrand před lety pronesl přednášku o slovech slepce u Jericha ke Kristu: Ať vidím. Světci vidí. Většina z nás nikoli, protože jsme více či méně slepí a zoufale potřebujeme brýle. Poskytuje nám je pokora – vědomí toho, že potřebujeme pomoc.

„Svatý sex“?

Práce Christophera Westa vytrvale používají jazyk, který postrádá citlivost, a tak zastírá dobro vlastní manželství a manželskému objetí.

Konkrétním příkladem této vulgarizace a jejího spojení s dílem Christophera Westa je Westova nadšená kritika knihy Holy Sex, „Svatý sex“ (svůdný titul!) od Gregoryho Popcaka.1

Přečetla jsem v životě stovky knižních recenzí a nepamatuji se, že bych se setkala s takovým doporučením, jako je toto; s tak přespřílišnou, bezuzdnou chválou. „Každý snoubenecký a manželský pár na planetě by ji měl mít,“ píše o této knize West. Pokračuje:

„Popcak jde rovnou k jádru věci, abychom tak řekli, a poskytuje velmi otevřenou, poctivou a praktickou diskusi o sexuálních radostech a výzvách manželského lože. Musím přiznat, že i já jsem byl místy Popcakovou přímočarostí zaskočen. … I když jeho smělost občas dráždí, právě to je na této knize tak osvěžující. Říká, jak to je, a tím párům dovoluje čelit delikátním otázkám a diskutovat o nich. Ještě důležitější je, že jim kniha Holy Sex dává nástroje, jak překonat mnohé obtíže, s nimiž se na cestě ke skutečně svatému sexuálnímu životu nevyhnutelně setkají.“ (Z Westova článku „Dr. Ruth Meets Thomas Aquinas” na jeho webových stránkách ChristopherWest.com).

Čtenářům nezbývá než se ptát, zda mají litovat lidi žijící v manželství, kteří kvůli svému věku neměli v mládí přístup k takovému pokladu. Vyvstává otázka: A co svatá a velmi šťastná manželství, která po staletí patřila k požehnáním Katolické církve? Co velmi šťastné manželství svaté Alžběty Uherské? Jak mohly všechny tyto katolické manželské páry prožívat tolik lásky a dosáhnout takové spokojenosti, když neměly žádnou moderní „klasiku“, jako je Popcakova kniha o sexu?

Nemám žádné pochybnosti, co by o tom všem řekl můj manžel: určitě by se nepřidal k fanklubu, ale nadšenou chválu by si schoval pro skutečně katolickou klasiku, jako jsou Vyznání sv. Augustina a Úvod do zbožného života sv. Františka Saleského.

Sama jsem se s Popcakovou knihou Holy Sex (váhavě) seznámila a nedomnívám se, že si zasluhuje přemrštěnou chválu, kterou ji zahrnuje West. Vím s jistotou, že můj manžel by takovou kritiku nikdy nenapsal. Za prvé by měl silné námitky proti názorné, explicitní povaze knihy, již West mylně považuje za „smělost“ místo za vulgárnost. Za druhé by Dietrich energicky oponoval Popcakovu tzv. „jedinému pravidlu“ – že manželé „mohou dělat, co chtějí“, pokud nepoužívají antikoncepci, „oba se cítí milováni a respektováni“ a „manželský akt skončí vyvrcholením v ženě (s. 193).“ Jak to komentoval jiný kritik, manželská láska se tím redukuje na nejmenšího společného jmenovatele a „všechno ostatní lze ponechat na posouzení každého páru. Různé sexuální polohy, orální sex, sexuální hračky a hraní rolí se vesměs považují za přípustné, dokud páry dodržují ‚jediné pravidlo‘.“ (Catholicbookreviews.org, 2008)

Tyto myšlenky by Dietrichem von Hildebrandem otřásly, neboť by je pokládal za odpudivé. Právě proto, že manželské lože je posvátné, musí člověk k tomu, co se na něm odehrává, přistupovat s obrovskou úctou. Ponižující a perverzní sexuální praktiky – byť by je provozoval manželský pár neužívající antikoncepci – je třeba odsoudit jako útok na lidskou důstojnost. „Pornografizaci“ manželství je třeba odporovat stejně energicky jako pornografizaci naší kultury.

Neumím ani popsat, co si Dietrich myslel o pornografii: samo to slovo vyvolalo na jeho ušlechtilé tváři výraz hrůzy. Totéž platí o sodomii. Měl takový smysl pro důstojnost člověka, že mu byla odporná každá pozice, která se proti této důstojnosti prohřešuje. V tomto kontextu je třeba posuzovat Popcakovo šokující tvrzení (s. 248), že „jak ve své knize Dobrá zpráva o sexu a manželství poznamenává Christopher West, technicky není nic, co by manželům zakazovalo věnovat se“ sodomii (za předpokladu, že manžel ukončí normální sexuální akt v manželce) a že, i když od praxe manželské sodomie odrazuje, „nicméně podle Augustinova výroku a vzhledem k absenci většího vysvětlení ze strany Církve mají manželé svobodu uplatnit [v této věci] rozumný vlastní úsudek“.

Skutečnost, že katolický autor cituje „Augustinův výrok“ (patrně často dezinterpretované „miluj a čiň, co chceš“) jako ospravedlnění sodomie, by mým manželem otřásla. To, že tento akt není oficiálně odsouzen, nás navíc neopravňuje k přesvědčení, že je správný či dobrý. Když Kain zavraždil svého bratra, nebyl neposlušný nějakého formálního Božího příkazu, ale věděl, že se dopouští těžkého mravního zla, odporujícího přirozenému zákonu, vepsanému do lidského srdce. Podobně mimotělní „početí“ je ohavností samo o sobě, i když není uvedeno v Desateru. Důstojnosti lidské osoby odporuje „výroba“ v laboratoři. „Kdo má uši k slyšení, slyš“ (Mt 11,15).

V této souvislosti je důležité, aby se manželé vyhýbali tomu, co kanovník Jacques Leclerc nazývá „zkažením lásky“ v manželském loži. Píše: „Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že jakmile mají po svatbě, mohou si dělat, co se chtějí.“ „Nechápou“ však, pokračuje, že „zkoumání každého prostředku zvýšení rozkoše může být perverzí.“ Varuje: „I mezi nejkřesťanštějšími mladými lidmi je nyní mnoho těch, kteří nevědí nic o mravním aspektu tohoto problému a mají jen velmi povšechnou představu, že mimo manželství je všechno zakázáno, ale v manželství všechno dovoleno. Je tedy dobré mít na paměti, že mravnost manželského vztahu nedovoluje usilovat o rozkoš všemi prostředky, ale vyzývá k sexuálnímu životu, který je současně zdravý, prostý a normální“ (Marriage: A Great Sacrament, 1951, s. 88). To jsou postoje, které by můj manžel Dietrich von Hildebrand naprosto schvaloval.

Užívání analogie

Diskuse o vulgarizaci intimní sféry pomocí jazyka mě přivádí k velmi důležité otázce, kterou mohu nastínit jen stručně, a tou je analogie. Lidský jazyk hledá způsoby, jak vyjádřit vyšší skutečnosti, které se vymykají našemu smyslovému vnímání. V pozemských skutečnostech, které vidíme, zanechal Bůh známky své neviditelné velikosti, a to je požehnání. Je v tom však také nebezpečí, že krásu stvoření zaměníme za vyšší nebeské skutečnosti. Další, co je třeba mít na paměti, je to, že analogie ve VĚKU VÍRY byla chápána zcela jinak než v našem věku sekularismu, relativismu, subjektivismu a erotizace. Proto krásná, posvátná kniha, jako je Píseň písní, která vykresluje paralelu mezi Boží láskou a romantickou láskou, nutně musí být moderním, sexem posedlým způsobem myšlení špatně interpretována.

Jedním z mnoha přínosů Platóna je to, že si uvědomil, že nižší skutečnost je nejasnou (a tedy nedokonalou) kopií skutečnosti vyšší. Vyšší nám poskytuje klíč k chápání nižšího: absolutní spravedlnost vrhá světlo na nedokonalou spravedlnost, kterou nacházíme na světě.

Tuto tradici vysvětlil sv. Augustin a rozvinuli sv. Bonaventura, kardinál Newman a Dietrich von Hildebrand, abychom zmínili některé z Augustinových následovníků.

Moderní převrácení

Náš „moderní“ svět, který své kořeny odstřihl od minulosti, je však ve stálém pokušení tento řád převrátit, a naopak předpokládá, že hmotná realita je klíčem k takzvaným duchovním věcem. Proto Moleschott píše, že existuje naprostá paralela mezi ledvinami produkujícími moč a mozkem produkujícím myšlenky. Proto Freud překonal mnoho myslitelů, když řekl, že sex je klíčem k tomu, čemu se říká láska. West bohužel pokračuje ve freudovském myšlení a porozumění hledá spíše v tom nižším než v tom vyšším. Láska je formou sexu, nikoli obráceně.

Dietrich von Hildebrand této falešné mentalitě analogie energicky odporoval, přestože ji mnoho současných autorů schvalovalo (a stále schvaluje). Chesterton byl naproti tomu na manželově straně. Jednoho dne, píše, byl na procházce v lese s mužem, jemuž „opálená tvář, divoké chomáčovité obočí a špičatý vous dodávaly poněkud vzezření Pana“. V jedné chvíli mu jeho společník řekl: „ ‚Víte, proč se ta kostelní věž tyčí takto do výše?‘ Přiznal jsem se uctivě ke své nevědomosti a on odpověděl nenuceně: ‚Ach, je to totéž jako u obelisků; falické uctívání starobylosti.‘ Zadíval jsem se na něj náhle, jak tu ležel pošilhávaje přes svou kozí bradku, a na okamžik jsem se domníval, že není Pan, ale ďábel. Žádné lidské slovo nemůže vyjádřiti nesmírnou, nezdravou protismyslnost a nepřirozenou zvrácenost myšlení toho, kdo říkal něco takového…“2

Tato slova jsou pozoruhodnou a prorockou výtkou snahám Christophera Westa použít „falickou symboliku k popisu paškálu,“ jak ve své kritice Westa podotkl dr. David Schindler. Hugo Rahner poukázal na to, že tyto úchylné myšlenky o „falické symbolice“ pocházejí z pohanské mytologie, nikoli z autentického křesťanství.3

Úryvek z Chestertona by si měl přečíst každý, kdo se domnívá, že cokoli sexuálního nám předává nějaké duchovní poselství, když přitom pravdou je pravý opak.

Analogie a narození z Panny

Tento defektní postoj dost možná vysvětluje, proč Christopher West rovněž věří, že když Panny Maria porodila Spasitele, vyšla z ní krvácející placenta přesně jako z jeho ženy po porodu jejich syna („Born of a Woman,” vícenásobně publikovaný článek, 8. prosince 2006, ChristopherWest.com). Domnívá se, že tento detail zesiluje betlémské tajemství.

Dietrich von Hildebrand by proti podobným nápadům rozhodně protestoval. Vzpomínám si na manželovy promluvy v jeho bytě v Central Park West. Uvažoval v nich o Mši svaté a o různých pasážích Nového zákona. Když mluvil o Zvěstování či Narození Páně, vedl své posluchače k tomu, aby si uvědomili, že vstupujeme do „posvátné oblasti“, která volá po tiché adoraci. Návštěva archanděla Gabriela u Panny Marie je zahalena tajemstvím. Betlém je však jistým způsobem ještě tajemnější. Sv. Lukáš nám nesděluje absolutně nic konkrétního: víme, že Maria porodila syna a zabalila ho do plenek.

Tento okamžik vyzývá k adoraci v tichu. Andělé se tu nezmiňují. Sv. Josef se nezmiňuje. Víme však, že Maria byla Panna, prius ac posterius. Početí bylo zázračné; zázračný byl i porod. Jakýkoli násilný průnik do tohoto tajemství by byl v Dietrichu von Hildebrandovi vyvolával smutek. Denně se modlil nešpory a kompletář a dobře znal žalm 130: „Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu.“

Skutečnost, že Christopher West uvádí barvité spekulativní detaily o panenském narození – například krvácející placentu – můj názor potvrzuje. Analogie Narození Páně z Panny Marie s porodem Westova syna je mylná. I když pro Westa byl synek jistě velkým požehnáním, nepočala ho panna a jeho otcem nebyl Bůh, a ani porod nebyl zázračný. Navíc „strhnout závoj“ z Betléma a věřit, že jeho imaginární, explicitní popis je mocnějším způsobem, jak mluvit o tajemství všech tajemství, je něco, čemu by Dietrich von Hildebrand zuřivě oponoval. Mezi běžným porodem a tajemstvím Betléma leží propast, kterou by člověk z rozechvělé úcty neměl překračovat.

Jedinou platnou odpovědí na takové tajemství je tichá adorace.

2. Jiné jazykové problémy

Láska a rozkoš

Častý výskyt určitých slov v textu je klíčem k tomu, jak autor přistupuje ke svému tématu. Ti, kdo znají knihy Dietricha von Hildebranda o čistotě, manželství, sexu atd., si okamžitě povšimnou toho, že klíčové slovo, jež používá, je „láska“. Explicitně a opakovaně nám říká, že smysl intimní sféře dává láska a že krása spojení manželů je přímo úměrná něžnosti jejich lásky. Rozkoš je „pokřtěna“ láskou a láska rozkoš přivádí na mnohem vyšší úroveň, neboť rozkoš mohou prožívat i zvířata, ale sladkost lidské rozkoše posílené láskou je něčím úplně jiným: slovo „rozkoš“ tu tedy už není na místě. K jejímu vyjádření potřebujeme bohatší slovník; je v ní radost, je v ní vděčnost, je v ní štěstí. Izolovaná rozkoš (která samou svou podstatou není a nemůže být trvalá) naprosto nedokáže předat ani stín představy, čím je tato „pokřtěná“ rozkoš; a samozřejmě je to něco, co je odepřeno zvířatům.

Bohužel je možné zažít intenzivní rozkoš i s chladným srdcem. To vrhá světlo na přitažlivost veřejných domů: temné doupě, z něhož je láska vyhnána a kde se vyhledává sebestředná rozkoš jen kvůli ní samé . . . a za peníze. Tato možnost od doby prvotního hříchu existovala vždy.

Omezení angličtiny4

Jeden z problémů toho, jak mluvit o sexu ze skutečně katolické perspektivy, souvisí s něčím, co se často přehlíží: s omezeními anglického jazyka. Angličtina je skvělý jazyk, snad nejbohatší jazyk na světě. (Relata refero.) Filosoficky je však relativně chudý, což vychází najevo v každé diskusi týkající se lidského těla. Naproti tomu němčina rozlišuje mezi Leib (tělo člověka) a Koerper (tělo zvířete). Z toho je jasně patrné, že lidské tělo lze personifikovat a že každičká tělesná aktivita člověka by měla být povznesena ke vznešenosti, která není dána zvířatům. To je mocná motivace k odporu proti „kultu těla“, který je v naší dekadentní kultuře tak rozšířen.

Další potíž: angličtina nerozlišuje mezi studem v negativním smyslu (reakce na něco ošklivého, nechutného, odporného, špinavého) a studem, který je pozitivní (ve smyslu osobní, soukromý, intimní, tajemný). Tento nedostatek rozlišování jistě vysvětluje určitá „zjednodušení“ a „nedorozumění“ týkající se lidské sexuality, jimiž je dílo Christophera Westa postiženo.

Když naši prarodiče zjistili, že jsou nazí, styděli se. Tento stud měl pozitivní, výchovný účel, neboť je přiměl si uvědomit, že se zbavili krásného „závoje nevinnosti“, který jim dal Bůh, než zhřešili. Tyto hluboké pravdy by si měl Christopher West osvojit a objasňovat, nikoli minimalizovat či ignorovat.

Další díly série: 1. díl, 3. díl, 4. díl

Alice von Hildebrand

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

http://www.catholicnewsagency.com/document/dietrich-von-hildebrand-catholic-philosopher-and-christopher-west-modern-enthusiasttwo-very-different-approaches-to-love-marriage-and-sex-999/

Poznámky:

1 POPCAK, Gregory K. Holy sex!: a Catholic guide to toe-curling, mind-blowing, infallible loving. New York: Crossroad Pub. Co., 2008.

2 CHESTERTON, G. K., Nesmrtelný člověk. Praha: Václav Petr, 1927. Překlad V. Marek, s. 174.

3 RAHNER, Hugo. Greek myths and Christian mystery. New York: Harper & Row, 1963.

4 To, co v této pasáži autorka říká na adresu angličtiny, platí v obou citovaných příkladech i pro češtinu. V případě studu by snad šlo poukázat na sémantický rozdíl mezi „studem“ (pozitivní) a „hanbou“ (negativní), v praxi však užívání splývá. Pozn. překl.

10 Responses to Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (2)

  1. hostyn napsal:

    Přečtete si alespoň první díl knihy „Poema o Bohu a člověku“ od Marie Valtorte a porozumíte. Porozumíte také, proč jsou dnes takové zmatky a klamstva. Protože její knihy dosud u nás nevyšly, „všichni“ se jen domnívají a své domněnky presentují a to vše je jen zavádějící a odvádějící od skutečného a pravdivého faktu. Rovněž P. Pio se k tomu jednou vyslovil, že totiž vše je vinou dědičného hříchu a dokud zde lidstvo bude, stále se s tím bude potýkat. Nikdo o tom tak jasně nepromluvil jako Marie Valtorte, rovněž o úloze Vykupitele a jeho Svaté Matky. Stará tradice sice neznala to, co Valtorte píše, ale její postoje byly bezchybné, protože se věřilo! Dnes se rozumuje, protože chceme všechno pochopit. Právě lidem současnosti to zjevení Bůh lidem dal. To, co Marie Valtorte píše, je krásné, jasné a rozumem nevymyslitelné

    • mila napsal:

      Kde najít onu knihu? Vyšla ve slovenštině?

      Některé statě z té knihy přeložil a zveřejnil ve svých knihách p. František Press. Odpověděly na moji tolikrát kladenou otázku, PROČ to takto Bůh chtěl… Že v prvotním plánu to tak vlastně nemělo být…
      Snad chápete, co mám na mysli.

    • Fr. Albert T.O.P. napsal:

      „On 16 December 1959, the Congregation of the Holy Office ordered the 4-volume work entitled „The Poem of the Man-God“ placed on the Index of Forbidden Books“
      Aha…

      • silenka napsal:

        Máte pravdu, ale po zrušení Indexu roku 1965 je současný postoj církve takový, že dílo má být čteno s obezřetností.

        • Fr. Albert T.O.P. napsal:

          Myslíte té „církve“, která falšuje slova Krista Pána při samotném proměňování v průběhu NOM?
          Inu, názor takové „církve“ je všechno možné, jen ne relevantní.

  2. Martin R. Čejka napsal:

    Byl bych s Hildebrandem velmi opatrný, pokud jde o manželství. V mnoha ohledech to byl on, kdo svými personalistickými názory přispěl k rozleptání katolické nauky. Mám na mysli zejména otázku hlavního účelu manželství.

    • Lucie Cekotová napsal:

      Není podstatnější, CO se říká, než KDO konkrétně to říká? Westovy knihy jsou populární i u nás a od možné kritiky teologie těla dávají ruce pryč úplně všichni, a to i tehdy, když se jedná o pouhou kritiku Westa a na svatého Jana Pavla II. ani nedojde. Kdybych sepsala, kdo všechno tuto esej odmítl zveřejnit, byl by to celkem působivý seznam.

  3. Jan Mičánek napsal:

    Dík za překlad i zveřejnění této eseje. Zjevení Marie Valtorty mě též oslovilo. Bylo by zajímavé proč se ocitla na indexu už před koncilem. Svědčí to možná o krizi teologie a doprovodu papežů (kurie) už dávnějšího data.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *