Katolický filosof Dietrich von Hildebrand a moderní nadšenec Christopher West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (1)

Úvod

Chválit skvělou knihu nebo autora je radost, kritizovat špatné je smutná povinnost. Obzvlášť obtížné je však kritizovat někoho, kdo je velmi nadaný a jehož práce má pozitivní stránky, ale trpí i jistými chybami volajícími po uvedení na pravou míru. To je i případ Christophera Westa a jeho populárních prezentací „teologie těla“ Jana Pavla II.

Přestože je West velmi nadaný – a přestože si velice vážím všeho dobrého, co pro Církev udělal – je jeho práce v mnoha ohledech nedostatečná. Občas špatně chápe autentickou katolickou tradici, přehlíží nebo ignoruje její základní aspekty a podporuje novou formu náboženského „enthusiasmu“, který lze nejlépe popsat jako zdivočelý. Monsignor Ronald Knox, který tento přístup tak dobře kritizoval ve své knize Enthusiasm1, prorocky rozpoznal, že podobná vzplanutí se v dějinách Církve opakují a jsou charakteristická pro hnutí, která se snadno dostávají na scestí a před nimiž je třeba se vždy mít na pozoru.

Především se obávám Westova přesexualizovaného přístupu k „teologii těla“. Francouzi mají skvělé slovo vystihující neodhalování intimních pocitů člověka mimo vlastní význam slova „stud“ – pudeur, takříkajíc „svatá ostýchavost“. West, posedlý tím, co považuje za své poslání, totiž evangelizovat novou generaci touto teologií „moderními“ způsoby, jimž podle něj bude lépe rozumět, prakticky ignoruje důležitost pudeur a svou nerozvážností své vlastní poselství nakonec ničí.

Ve světle kontroverzí obklopujících Westovo dílo, jež prostřednictvím knih, DVD, videí a konferencí ovlivnilo miliony lidí, bych jeho názory ráda konfrontovala s názory svého zesnulého manžela Dietricha von Hildebranda, jehož práce týkající se katolické nauky o lidské sexualitě se vyvarovala nebezpečí a pastí, které se až příliš často vyskytují u Westa. Mým cílem je upozornit rodiče a vychovatele na obvyklé filosofické omyly, které mají v přednáškách a publikacích Christophera Westa vážné negativní důsledky.
1. část: Povaha intimní sféry

1. Dietrich von Hildebrand a intimní sféra

V roce 1927, třináct let po své konverzi ke katolicismu, publikoval Dietrich von Hildebrand svou klíčovou knihu Reinheit und Jungfraulichkeit (Obrana čistoty). Nezaslouženou milostí – neboť pocházel z nenáboženského prostředí – Dietrich na čistě přirozené úrovni vždy „cítil“, že intimní sféra je podstatně spojena s láskou, a proto přistupovat k ní jako k „zábavě“ znamená znesvěcení. Když však vstoupil do požehnané archy, svaté katolické Církve, byl jeho přístup k této oblasti „pokřtěn“: od té doby pohlížel na sex očima věřícího vnímajícího její hlubokou souvislost s Bohem.

Před konverzí Dietrich „neviděl“, že umělá antikoncepce je věc velké mravní závažnosti. Jakmile se však stal katolíkem, vděčně pochopil, co vždycky „cítil“, totiž že sex v manželství je třeba dovršit a zdokonalit podle Božího plánu, což znamená v každé době otevřenost k početí lidského života. Dietrich jako katolík posléze pochopil, že v manželském objetí, kdy manžel předává manželce své vzácné semeno, jež do jeho těla vložil Bůh, začíná řetězec, který může vést k těhotenství: manželé spolupracují se Stvořitelem, aby mohl vzniknout nový život. To je privilegium, které nebylo dáno ani andělům, a jeho význam a krásu je třeba uznat. Dietrich viděl mezi „plozením“ a „kopulací“ propast oddělující tělesné osoby a zvířata. Lidské tělo jako nejvýše jedinečné Boží stvoření bylo – a dosud je – povoláno k tomu, aby každá tělesná činnost nesla „nebeskou pečeť“ osobnosti člověka. Proto sv. Pavel píše: „Ať jíte, ať pijete […], všecko dělejte k Boží oslavě“ (1 Kor 10,31).

Poznání, které Dietrich získal už před svou konverzí, bylo poté pozvednuto na nadpřirozenou úroveň, a otevřelo jeho oči pro učení Církve o čistotě – v manželství i mimo ně – a o kráse panenství.

2. Intimní sféra a prvotní hřích

Intimní sféra, která se radikálně liší od jiných tělesných pudů, proto musela být hluboce zasažena prvotním hříchem. Corruptio optimi, pessima. Ohavná žeň hříchů spáchaných v této oblasti je velmi rozsáhlá. Není třeba zacházet do detailů, nelze však popřít, že jde o doménu, kde má ďábel volné pole od prvotního hříchu až dosud. Obdivovatelka díla mého manžela Dorothy Dayová napsala o své reakci na práci Havelocka Ellise, tehdy populárního „sexuologa“:

„Také by se dalo říci, že se ve mně vzmáhala ohavná vlna, jedovaný proud, temnota zla, když jsem četla tolik věcí, které jistě nemusí znát nikdo jiný než lékař nebo kněz, kteří mají vzdělání na to, aby je dokázali snést, a jsou cvičeni k tomu, aby s nimi uměli pomoci. Dr. von Hildebrand píše o jedovaté fascinaci sexem, jeho smrtící přitažlivosti obecně. Pocítila jsem ji tehdy v její nejskrytější podobě a nebyla v ní žádná krása, žádná láska. Bylo to, jako by se mi v prsou rozvinul vlhký a odporný had. Možná se vyjadřuji extrémně, ale jsem si jistá, že toto vědomí zla je občas v každém z nás. Zlo jako negace, jako nepřítomnost Boha, jako temnota, nahlédnutí do pekla, ‚kde přebývá věčná hrůza a není žádný řád‘.“

Dayová, velká konvertitka, dále souhlasně cituje mladou matku, která si stěžuje, že tolik lidí „se dá snadno oklamat ‚jedovatou fascinací‘, o níž mluví dr. von Hildebrand. Skrze mystiku Zlého začínají odpadat k andělovi temnoty, přičemž jen zpola vědí, co dělají“.2

Když Kristus prostřednictvím apoštolů a své svaté Nevěsty Církve pomalu dobyl západní svět, bylo jedním z klíčových úkolů přimět křesťany, aby si uvědomili jedinečnost této sféry, její důstojnost i její nebezpečí. Už Platón varoval, že rozkoš je nepřítel, jehož není snadné porazit. Napsal, že jedním z hlavních cílů výchovy je naučit dítě vítězit nad rozkoší.

Rozkoš sama o sobě není zlá; s určitými tělesnými činnostmi ji spojil sám Stvořitel. Velkým úkolem skutečně křesťanské výchovy je rozkoš pokřesťanštit, vděčně ji přijímat jako dar, nikoli ji vyžadovat jako právo. Existují legitimní rozkoše vyzývající k vděčnosti, ale i rozkoše nelegitimní: obžerství a opilství a bohužel i rozkoše svou podstatou zvrácené.

Posláním Církve jako milující matky je připomínat svým dětem, zraněným prvotním hříchem, že k intimní sféře je třeba přistupovat s úctou. Dietrich von Hildebrand v knize In Defense of Purity3 tvrdí, že pánem ložnice by vždy měl být Bůh, nikoli nekonečné vyhledávání „rozkoše“.

Jak poznamenala Dayová, Dietrich zdůrazňoval, že tato soukromá sféra – ač požehnaná Bohem, pokud do ní vstupujeme řádně – je plná nebezpečí. Může být opojná, matoucí a může naprosto umrtvit lidské duchovní a mravní schopnosti. Člověk se snadno stane obětí svých pocitů. Bible takovými příklady oplývá. Král David – muž podle Hospodinova srdce (1 Samuelova 13,14) – očividně ztratil sebekontrolu, když spatřil krásnou Batšebu. Její přitažlivost ho přemohla, takže se dopustil cizoložství a potom i vraždy. Jeden z největších synů Izraele spáchal strašlivý zločin kvůli nekontrolovatelné touze po „rozkoši“. Díky Nátanovi se však kál.

Hříchy krále Davida podtrhují, jak může sexuální touha zdegenerovat v „ďábelská“ pokušení, jak to nazývá Dietrich. K nejodpornějším perverzím dochází, když člověka naprosto ovládne ďábel. Závažnost těchto zel nelze nikdy bagatelizovat či minimalizovat. Říkat, že tato zneužití jsou „tragická“ namísto „odporná“ je dokonale pomýlené.

3. Intimní sféra a úcta

Jsou jisté pravdy, které Dietrich von Hildebrand nikdy neztrácel ze zřetele. Ve všech svých katolických dílech trvá na pokoře a úctě: pokoře, protože v bezpečí není nikdo kromě Marie, Požehnané mezi ženami, a úctě kvůli hloubce a tajemnosti této posvátné oblasti, o níž byl vždy přesvědčen, že volá po zahalování.

Protože se živil velkou katolickou literaturou z doby své konverze, věděl také, že tuto sféru je třeba pokřesťanštit. Proto katolická (a pravoslavná) Církev učinila manželství jednou ze sedmi svátostí.

Třebaže v dějinách katolického chápání sexuality lze nalézt i pokřivení, je třeba uznat právě to, že jde o pokřivení, která nic nevypovídají o podstatě. Prostě není pravda, tvrdí-li se, že Církev byla donedávna slepá k hlubokému významu a kráse sexu, jak jej zamýšlel Bůh: stačí nahlédnout do sv. Františka Saleského a uvidíme, jak hluboce chápal smysl, který Bůh této oblasti dal. Píše: „Je úctyhodné pro všechny, u všech a ve všem, to jest ve všech svých částech“ (Úvod do zbožného života, 3. část, kapitola XXXVIII)4. Tvrzení, že krásu a význam této sféry donedávna absolutně zatemňoval puritanismus a manicheimus, zkrátka není pravdivé. Mnozí z mé generace mohou dosvědčit proti těm, kdo to dnes překrucují, že výchova, jíž se nám dostalo celkově (výjimky se najdou vždy), nelíčila sex jako „špinavý“. To, co nám s citem předávala, byl pocit „tajemství“, něčeho velikého, k čemu je třeba přistupovat s hlubokou úctou a co v případě zneužití vede k velmi vážným urážkám Boha.

Moje obecná kritika Christophera Westa se týká toho, že se nezdá, že by chápal křehkost, vážnost, soukromost a posvátnost sexuální oblasti. Rovněž podceňuje důsledky prvotního hříchu na stav člověka.

4. Tua culpa, nebo mea culpa?

Jedno z mnoha nebezpečí, která nám dnes hrozí, je rozšířený sklon dávat vinu druhým. Christopher West se k této strategii uchyluje ve své knize Dobrá zpráva o sexu a manželství5, kde píše:

Mně samotnému je líto, že jsem se o bohatství a moudrosti katolické nauky během svého dospívání nic nedozvěděl, i když jsem dvanáct let strávil na katolických školách. Většinou jsem slýchával jenom: „To nedělej.“ A co jsem dělal? Samozřejmě přesně to, co jsem dělat neměl.

Kdyby mi někdo vysvětlil, jak nádherný je katolický pohled na sex a manželství, možná bych uznal, že se vyplatí počkat. Ušetřil bych si tak bolest, kterou jsem způsobil sobě i jiným.6

West zde upadá do jedné soudobé pasti. Mea culpa [má vina] se změnila v tua culpa [tvá vina].   Předpokládat, že lidé, kteří podlehli sexuálnímu hříchu, by bývali žili čistě, kdyby jejich rodiče či učitelé byli v přístupu k intimní sféře „otevřenější“, je čirá iluze.

Další chyba, jíž se West dopouští, spočívá v předpokladu, že pornografie je pochopitelná – pokud vůbec hříšná a scestná – snaha zmírnit sexuální pud: „Tuto touhu nám dal Bůh,“ řekl v rozhovoru s novinářem. „Když se pro utišení této touhy uchylujeme k pornografii, je to, jako když jíme v rychlém občerstvení. Legitimní hlad a potřebu lidského srdce to neuspokojí“ (časopis Legatus, březen 2010). Zde však West ignoruje zřejmý fakt, v celých lidských dějinách až příliš rozšířený: mnoha lidem „jídlo z rychlého občerstvení“ – v tomto případě pornografie a pokoutní sex – chutná (proto bordely nikdy nebudou bez práce) a často mu i dávají přednost, třebaže se jim prezentuje zdravá alternativa, v tomto případě autentická katolická nauka. To proto, že katolická ortodoxie, ať je jakkoli obohacující, dokonce i v kontextu láskyplného svátostného manželství znamená spíš oběť a sebeovládání než požitkářský „hlad“.

V tomto směru se můžeme o mnohém poučit ze Starého zákona: Izraelité neustále dostávali dary z nebe – nejznámější je mana –, o něž nemuseli usilovat. Bůh ve své štědrosti odstranil břemeno jejich hříchů („v potu tváře budeš dobývat svůj chléb“). Tento Boží dar jim umožnil přežít exodus, a přesto, i když many měli víc než dost, jejich sobecký „hlad“ neutišila, a proto mnozí Boží zákon opouštěli a vraceli se k „jídlu z rychlého občerstvení“ své doby – k egyptským hrncům masa. Písmo tedy učí: Bůh nám ukazuje cestu a nabízí nám správnou stravu, a přesto lidé vědomě Boží dary a zákony odmítají a jako výmluvu používají, že mají ještě „hlad“. „Kdybych měl dobrou stravu, neživil bych se v rychlém občerstvení,“ říká člověk ve snaze vyhnout se osobní odpovědnosti. Bufetová strava může být také velmi atraktivní, protože „lichotí“ našim chuťovým buňkám. Pornografie však ve skutečnosti není jen nezdravá. Je to skutečný jed, neboť ničí mysl i srdce.

5.  „Lehkovážné řeči“ a askeze

Je třeba přiznat: „lehkovážné řeči“ o sexu a sexualitě, i když jsou zaobaleny do náboženského jazyka, nemohou vypovědět úplnou pravdu o Božím plánu pro lidskou sexualitu, pokud nezahrnují i obtížnost spojenou se životem na vysoké mravní úrovni.

Sexuální nadšenci, jako je West, v Církvi často mluví o „rozbouřených hormonech“, které mnozí lidé cítí narůstat, ale řešení, které navrhují jako léčbu – stimulovat lidi ještě víc pomocí hypersexualizované prezentace katolické nauky –, mohou situaci snadno ještě zhoršit. Navíc vytrvale ignorují jediný úspěšný prostředek, k němuž Církev při nakládání s touto chorobou vždy vyzývala: askezi, ducha sebezáporu a oběti. Pro zdravý mravní i duchovní život je klíčová; je to způsob, jak ve spolupráci s Boží milostí „dosáhnout vítězství nad rozkoší“, jak moudře napsal předkřesťanský filosof Platón.

Proč nás svatý Pavel učí: „Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi“ (Gal 5,24)? Proč se svatý Benedikt vrhl do trnitého keře? Proč se svatý František věnoval sebeumrtvování? Protože v souladu s Písmem věřili, že ukázňování tělesných tužeb je nevyhnutelné pro překonávání pokušení.

Jestliže se tyto metody dnes mají za zbytečné a „extrémní“, jiné formy askeze by se za takové považovat neměly: intenzivní modlitební život, častá zpověď, slušné oblékání i mluva a všemožné vyhýbání se příležitosti ke hříchu. I člověk, který není puritán ani suchar, pozná, že Westovo poblouznění popkulturou a rokenrolem je střízlivosti Nového zákona na hony vzdáleno. Abychom byli čistí, potřebujeme milost; této cestě nás učí světci.

Askezi při správném vedení respektujícím tělesnou integritu bychom nikdy neměli odmítat jako „masochistickou“ a psychicky škodlivou, ani s ní zacházet jako s jednou z forem freudovského „potlačování“ – a ze všeho nejméně mezi katolíky. Vždyť katolíci jsou povoláni k vyššímu životu a je čirou iluzí domnívat se, že mravní dokonalosti lze dosáhnout bez této očistné kázně.

Alice von Hildebrand

Překlad Lucie Cekotová

Pokračování:

2. díl3. díl – 4. díl

Zdroj:

http://www.catholicnewsagency.com/document/dietrich-von-hildebrand-catholic-philosopher-and-christopher-west-modern-enthusiasttwo-very-different-approaches-to-love-marriage-and-sex-999/

Poznámky:

1 KNOX, Ronald Arbuthnott. Enthusiasm: a chapter in the history of religion : with special reference to the XVII and XVIII centuries. Notre Dame, Ind.: University of Notre Dame Press, 1994.

2 DAY, Dorothy. On Pilgrimage, Eerdman’s, 1999, s. 129-134

3 VON HILDEBRAND, Dietrich. In defense of purity: an analysis of the Catholic ideals of purity and virginity. Chicago: Franciscan Herald Press, 1970.

4 Sv. František Saleský, Úvod do zbožného života. Praha: Zvon, 1990. Překlad Otomar Radina.

5 WEST, Christopher. Dobrá zpráva o sexu a manželství: odvážné odpovědi na nesmělé otázky. Praha: Paulínky, 2010. Překlad Karel D. Skočovský.

6 Dobrá zpráva o sexu a manželství, s. 84.

3 Responses to Katolický filosof Dietrich von Hildebrand a moderní nadšenec Christopher West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (1)

  1. Vojtech Senkerik napsal:

    „Proto katolická (a pravoslavná) Církev učinila manželství jednou ze sedmi svátostí.“

    Vzdyt svatost manzelstvi ustanovil Pan Jezis, stejne jako dalsich 6 svatosti! Proto je taky manzelstvi nerozlucitelne jednou provzdy.

  2. František napsal:

    V tomto období konce času, podle mnoha proroctví, /zvláště fatimského,/ temné síly v aktuálním duchovním boji převážně cílí na manželství ve snaze o jejich rozklad a v co nejširším rozsahu i o rozklad rodin. A exhortace AL? Ta jen vydatně Božímu nepříteli pomáhá zrelativizovat povinnosti, vyplývající z manželské přísahy před Božím oltářem, ba dokonce nabízí řešení se z nich jednoduše vyvázat smyšlenou herezí o Božím milosrdenství, které podivuhodně prý mění kurz a omlouvá hřích, ruší Desatero a lidé, kteří ještě včera považovali svá manželství za svátostná a nerozlučitelná, „dnes“ tak přijímají do svých srdcí „červy“ pochybností a vzbuzených „nadějí“ na únik z manželství kdykoliv, když se již zkrátka v něm nebudou cítit dost komfortně a budou toužit
    po změně. Nakonec podle názoru nejvyššího pastýře Boží milosrdenství nás chce mít všechny v nebi a proto ať se zruší mnohé „překážky“, které podle Desatera ještě donedávna platily za hřích. Avšak když se zruší hřích, pak, jak říkával jeden oblíbený mladší zesnulý kněz, nic nebrání v tom, abychom se jako děcka boží, hromadně valily do nebe, kde nás Pán čeká…“
    Vždyť kde již padly mantinely Božích přikázání, pak hurá do svobody bez hranic hříchu, vše je dovoleno, vše lze a naši pastýři „řádně poučeni“, nás budou jen upevňovat v tomto falešném postoji skrze dovolování většinou až dosud nedovoleného – přistupovat s těžkým hříchem ke svátostem a žít permanentně v bahnu nových a nových svatokrádeží.
    Tato hereze, falešně označována jako jeden z projevů milosrdenství církve, podsouvané Bohu, je velice sofistikovaný nástroj k vymýcení svátosti manželství a postupně i k nárůstu prokletí ve farnostech, kde kněží budou aplikovat pastorační pokyny AL a budou natolik „tolerantní a milosrdní“ k těm, kterým to převážně dnes ještě není umožněno, /přistupovat nedovoleně ke svátostem/, že farnost spolu s nimi bude nejen ve stavu prokletí, kde bude hrozit nákaza všem, kdo do ní patří nebo i náhodně zabloudí, ale především to bude zlo, které si přeje Boží nepřítel – zničit rodiny, zničit svátosti, zničit věčný život mnohých duší. A tak místo aby pastýři přiváděli duše k Bohu, budou je odvádět opačným směrem a tím i sami pro sebe si zvolí, koho budou následovat a v jakém prostředí pak stráví svou věčnost. Tady výmluvy na poslušnost nemají opodstatnění, Boha je vždy třeba na 1. místě poslouchat a to oni musí dobře znát již ze svých teologických studií.
    Jak jednoduché a jak ďábelské! Rodina je základ společnosti, základ všeho, proto satanská taktika zřejmě zvolila rafinovaný způsob, jak zničit rodinu, svátostná manželství a postupně i další svátosti. Je bolestné, že mnoho teologů skočilo na „bergogliánský špek“ s naivitou, nemající obdoby, přestože někteří mají tituly z oboru teologie před i za jmény a pak ovšem jsou svými postoji z pozice autority, kterou mají, velkým pohoršením …
    Znovu uvádím odkaz, který jsem uváděl na Te Deum Hodie, pro ty, kdo tento web nenavštěvují :

    https://www.pro-pope-francis.com/site/cesky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *