V německém akademickém časopisu AEMAT vyšel 11. září článek Claudia Pierantoniho, italského církevního historika a filosofa vyučujícího na Chilské univerzitě a známého obránce katolické ortodoxie. Již jeho titulek naznačuje jeho význam: „Josef Seifert, čistá logika a začátek oficiálního pronásledování pravověří v Církvi.“ Výňatky z článku zveřejnil na svém blogu také respektovaný italský vatikanista Sandro Magister, který svůj příspěvek nadepsal těmito mrazivými slovy: „Jediný důvod vyhazovu profesora Seiferta: byl příliš věrný Církvi.“ [zdůraznění 1P5]

Portál OnePeterFive přinesl svým čtenářům hlavní myšlenky z desetistránkové eseje profesora Pierantoniho, které by se měly šířit a diskutovat.

Připomeňme nejprve základní skutečnosti. Profesora Seiferta [1] propustil arcibiskup Javier Martínez z Mezinárodní filosofické akademie (IAP) ve španělské Granadě 31. srpna 2017, poté co profesor Seifert zveřejnil článek, v němž poukázal na potenciálně nebezpečnou nauku v odstavci 303 apoštolské exhortace papeže Františka Amoris laetitia. Podle profesora Seiferta by tento odstavec – v němž se tvrdí, že objektivně nemorální situace může být za určitých okolností „s určitou morální jistotou“ tím, co „požaduje sám Bůh“, třebaže „dosud plně nejde o objektivní ideál“ [podle „všeobecné nabídky evangelia“] – mohl snadno vést k mravnímu relativismu, který by podkopal celou mravní nauku Církve.

Profesor Pierantoni ve své reakci Seiferta právě za tuto analýzu chválí:

„Celá AL, a její 8. kapitola obzvlášť, obsahuje celou řadu diskutovaných bodů, jež mnozí kritici dokonce označili za hereze. Podle mého názoru je však hlavní zásluhou Seifertova krátkého článku to, že v této jediné větě jasně vysvětil, co je její zdaleka největší slabinou, potenciálním zdrojem destrukce celé mravní nauky Církve a dokonce celého přirozeného zákona.“ [zdůraznění 1P5]

Závěr plynoucí z argumentace Amoris laetitia by byl takový, že „lze říci, že Bůh za určitých okolností žádá nějaký druh zlého jednání, a tím sám odporuje Desateru a celému přirozenému zákonu“. Jak říká Pierantoni:

„Jde o to, že se objektivně dobrým (protože Bůh jistě nemůže žádat něco, co by objektivně dobré nebylo) nazývá něco, co je objektivně špatné.“

Pierantoni dodává, že Amoris laetitia zavádí „do samotných základů etiky“ přímý rozpor, zejména když objektivně dobrým nazývá něco, co současně označuje za objektivně špatné, „čímž vztah mezi Bohem a přirozeným zákonem činí vnitřně rozporným“, a tak „útočí na samotný pojem Boha“. Italský akademik sám zaujímá mravní postoj a vydává svědectví katolické víře, když trvá na tom, že skrze Amoris laetitia „relativistické myšlenkové proudy a situační etika, kterou se tři předchozí papežové usilovně snažili zastavit, se nyní nenápadně dostaly na stránky oficiálního papežského dokumentu.“ Profesor Pierantoni dále hájí Seiferta těmito slovy:

„Věci tedy zašly tak daleko, že Josef Seifert, po více než tři desetiletí jeden z nejvýznačnějších a nejbrilantnějších zastánců předchozího Magisteria, jehož v jeho filosofické práci osobně podporoval a povzbuzoval Jan Pavel II. jako jednoho ze svých nejcennějších spojenců při obraně neomylné mravní nauky Církve, byl nyní propuštěn a zachází se s ním jako s nepřítelem jednoty Církve.“ [zdůraznění 1P5]

Pierantoni dále říká, že ze „zasévání nedůvěry k Petrovu nástupci“ (slovy arcibiskupa Javiera Martíneza) by neměl být obviňován Seifert, neboť příčinou této nedůvěry je sám papež:

„Papež František tím, že v oficiálním dokumentu připustil tvrzení odporující zásadním bodům předchozího Magisteria i tisícileté nauky Církve, sám vyvolal nedůvěru nesmírného počtu věřících katolíků vůči sobě. Katastrofálním důsledkem je to, že tato nedůvěra v myslích mnohých lidí dopadá na papežství jako takové.“ [zdůraznění 1P5]

Problém tedy není v „Seifertovu pevném a konzistentním úsilí postavit se proti omylu situační etiky“, což je dílo a závazek, „jimž zasvětil téměř celý svůj život i život instituce [IAP], kterou založil,“ nýbrž „právě tento omyl odporující celé křesťanské tradici“ nacházející se v Amoris laetitia. Jak s odkazem na vlastní slova papeže Františka v odstavci 3 Amoris laetitia argumentuje profesor Pierantoni, tento papežský dokument nepředstavuje závaznou novou nauku. To však neznamená, že neobsahuje nebezpečí pro věřící:

„Rádi bychom však dodali, že třebaže pravé Magisterium Církve samo o sobě nelze nikdy změnit tím, co si papež osobně myslí a říká, protože spočívá na zaslíbení a ochraně Ježíše Krista, mylný osobní názor papeže může mít přesto ničivé účinky, především proto, že mnozí lidé na všech úrovních budou mít nevyhnutelně sklon plést si Magisterium s tím, co říká papež.“ [zdůraznění 1P5]

Jak zdůrazňuje Pierantoni, jedním z těchto ničivých účinků je propuštění profesora Seiferta: „Granadský arcibiskup tu oficiálně pronásleduje velmi pravověrného katolického intelektuála právě na základě předpokladu, že to, ‚co papež říká‘ v 8. kapitole AL, je magisteriálním aktem.“ Přestože Pierantoni arcibiskupa Martíneze kritizuje za „nespravedlivé potrestání“ profesora Seiferta, říká také, že mu „v jistém smyslu musíme být vděčni“. Výstižně dodává:

„Oficiálním potrestáním katolického intelektuála za ten jediný zločin, že je pravověrný, bezděčně potvrzuje a zřetelně odhaluje prakticky existující schisma, jímž trpí Katolická církev v důsledku vážných omylů, jimž se podařilo proniknout do papežského dokumentu.“ [zdůraznění 1P5]

Autor argumentuje, že „intelektuál, který je věrným obhájcem ortodoxie ve Vaduzu [v Lichtenštejnsku], může být v Granadě potrestán jako hrozba jednotě Církve a nepřítel papeže“. K této situaci „by samozřejmě nemohlo dojít, nebýt papeže, který sám aktivně přispívá k zaměňování Magisteria a svých soukromých názorů.“

Celý Pierantoniho článek najdete v angličtině na http://aemaet.de/index.php/aemaet/article/view/46 Zakončeme jeho vlastními závěrečnými slovy:

„Ve světle toho všeho je stále nezbytnější a naléhavější, aby se konečně objevila nějaká formální, nebo ještě lépe synovská korekce papeže. Kéž dá Bůh Svatému otci otevřené srdce, aby ji slyšel.“ [2]

Maike Hickson

Překlad Lucie Cekotová

Poznámky:

[1] Rakouský filosof Josef Seifert (nar. r. 1945 v Seekirchenu u Salzburgu) je předním současným katolickým filosofem. Byl přítelem a bývalým studentem Dietricha von Hildebrand. Akademii, z níž byl vyhozen, v roce 1980 spoluzakládal. Kvůli zacházení, jehož se mu dostalo, žaluje arcidiecézi u civilního i církevního soudu.(Pozn. překl.)

[2] Pierantoniho esej i článek na 1P5 vyšly ještě před zveřejněním Correctio filialis. Jak to dopadlo, už víme. (Pozn. překl.)

https://onepeterfive.com/catholic-scholar-official-persecution-orthodoxy-within-church-begun/