Bolševická revoluce a zrada církevních představitelů

Bolševická revoluce v Rusku 7. listopadu r. 1917 otevřela dveře nejhrůznějšímu teroru a nejstrašnější masové genocidě v dějinách. Jen umělý hladomor na Ukrajině a v Povolží ve 30. letech si vyžádal životy 5-8 milionů lidí. Oběti se počítají během necelých sta let existence tohoto satanského systému na více než 100 milionů osob, mezi nimiž podstatnou část tvoří věřící křesťané, pravoslavní a katolíci.

Je známo, že Katolická církev, především papežové, komunismus ostře odsuzovali. Už bl. Pius IX. r. 1846 ve své nástupní encyklice „Qui pluribus“ pranýřuje ideje socialismu a komunismu jako zvrácené, což opakuje ještě v řadě dalších dokumentů, zejména v „Syllabu“ z r. 1864. Prohlášení odsuzující marxistický komunismus vydal i jeho nástupce Lev XIII. v encyklice „Quod apostolici muneris“ r. 1878 označuje jej označuje za „smrtelnou nákazu“. Bylo to krátce po povstání pařížských komunardů r. 1871, kdy revolucionáři zavraždili mimo jiné i pařížského arcibiskupa Darboye. Nejvýstižněji se však proti komunismu vyjadřuje ve své sociální encyklice „Rerum novarum“, která odmítá jak tvrdý, bezohledný kapitalismus, tak i socialismus a komunismus. Lev XIII. připomíná nezbytnost a nezcizitelnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Lvův nástupce sv. Pius X. hned ve své nástupní encyklice „E supremi“ r. 1903 varuje před nebezpečím komunismu, jenž hrozí ovládnout celý svět a nastolit hrůzovládu.

Po I. světové válce a uchopení moci v Rusku bolševiky krvavou revolucí reagoval papež Pius XI. na situaci bestiálního pronásledování křesťanů v této zemi encyklikou „Nostis qua Praecipue“ r. 1924. R. 1931 vydává sociální encykliku „Quadragesimo anno“, v níž odmítá komunistické a socialistické ekonomické teorie. O rok později odsuzuje encyklikou „Acerba animi“ krvavé pronásledování Katolické církve komunistickým režimem v Mexiku. Nejtvrdší a nejrozhodnější odmítnutí komunismu ze strany Katolické církve však představuje encyklika Pia XI. „Divini redemptoris“ z r. 1937, která nazývá komunismus „bezbožeckým“, obviňuje ho, že nedodržel své sliby o osvobození člověka, ale naopak jej uvedl do krutého otroctví, kde vládcové uplatňují krvavou hrůzovládu. Jako důkaz uvádí situaci v Sovětském svazu a ve Španělsku, kde socialisticko-komunistická vláda se dopouští genocidy vůči katolíkům. Komunismus podle Pia XI. „vede lidi k nejkrutějšímu barbarství“.

Stejný postoj zaujal i Pius XII. 15. července r. 1949 podepsal dekret Sv. Oficia (předchůdce dnešní Kongregace pro nauku víry), jenž exkomunikuje automaticky všechny katolíky, kteří jsou členy komunistických stran, dávají jim své hlasy ve volbách, šíří jejich tisk nebo jiným způsobem napomáhají k propagaci jejich ideologie. Toto opatření se týkalo pouze katolíků v tzv. svobodném světě, nikoli v zemích ovládaných komunisty, kde mnozí byli k této činnosti přinuceni hrozbami, násilím nebo dokonce nebezpečím vězení a smrti.

Nástupem papeže Jana XXIII. r. 1958 došlo ale ke změně dosavadní linie postupu Vatikánu vůči komunismu. Nebylo to ihned, ještě v dubnu r. 1959 podepsal Jan XXIII. platnost dekretu Sv. Oficia z r. 1949 o exkomunikaci katolíků spolupracujících s komunisty. Posun ve vztahu ke komunismu souvisel s přípravou a průběhem II. vatikánského koncilu, jenž podle přání tohoto papeže měl přispět k přiblížení nekatolických křesťanů Katolické církvi a ke konečnému sjednocení s ní. Jednalo se o protestanty a pravoslavné.

Nejvíce pravoslavných žilo v Sovětském svazu a zakoušelo kruté pronásledování komunistického režimu. To se ovšem týkalo řadových kněží a prostých věřících, nikoli hierarchů, kteří ve své většině byli do funkcí dosazeni komunistickou tajnou policií KGB jako její agenti. Patriarcha Alexij obdržel dokonce u příležitosti svých 90. narozenin od sovětské vlády „Rudý prapor práce“ za „zásluhy o mír“.
Papež Jan XXIII. měl zájem pozvat i tyto hodnostáře na koncil jako pozorovatele. Není známo, jestli si uvědomoval, že je nelze považovat za řádné reprezentanty pravoslaví.

Kuriální kardinál Eugen Tisserant, jeden z nejbližších důvěrníků papeže Jana XXIII., navázal kontakty s pravoslavným patriarchátem v Moskvě se záměrem dosáhnout souhlasu ruské církve s účastí na koncilu. Ukázalo se však, že klíč k rozhodnutí nespočívá v rukou pravoslavných hierarchů, ale sovětských komunistických úřadů. A ty si daly podmínku.

Arcibiskup Nikodim, pověřený moskevským patriarchou rezortem zahraničních vztahů, se sešel v srpnu r. 1962 s kardinálem Tisserantem ve francouzském městě Metz (Mety), aby mu tlumočil podmínku sovětské vlády k povolení účasti pravoslavných hodnostářů na II. vatikánském koncilu. Ta byla zásadní: Na koncilu nesmí být odsouzen komunismus!

Toto bylo na II. vatikánském koncilu pečlivě dodržováno. V jeho dokumentech nenajde čtenář jediné slůvko o komunismu, ačkoliv pod jeho nadvládou žila téměř polovina světa.

V původních přípravných dokumentech byl však komunismus výslovně uveden jako jeden z „hlavních bludů současnosti, jimiž jsou naturalismus, materialismus, komunismus a laicismus“. Tyto materiály připravené komisí vedenou kardinálem Alfredem Ottavianim však byly hned na počátku koncilu odmítnuty po vystoupení francouzského kardinála Achilla Liénarta.

O komunismu sice na koncilu probíhaly debaty, nikdy však se jeho odsouzení nedostalo do oficiálních koncilních dokumentů. Poradce brazilských biskupů prof. Plinio Correa de Oliveira popisuje své setkání s kardinálem Tisserantem, jenž mu řekl o svém jednání s arcibiskupem Nikodimem a jeho důsledcích doslova toto: „Moskva žádala, aby se na koncilu nemluvilo proti komunismu a Řím to akceptoval,“ dodal ale, že „lze mluvit proti materialismu a ateismu, aniž by byl zmíněn komunismus…“ Tisserant se také před prof. Correou velmi hrubě vyjádřil o hrdinném maďarském kardinálovi a dlouholetém vězni komunistického režimu Józsefu Mindszénthym, pobývajícím tou dobou na velvyslanectví USA v Budapešti. Označil ho za „imbecila“. Kardinál Mindszénthy byl ale chápán ve světě jako jedinečný živý symbol odporu proti zločinnému komunistickému režimu a opravdový obránce Církve, který se těšil úctě všech slušných a charakterních lidí celého světa pro svoji statečnost a odmítání kolaborovat s ďábelským politickým systémem.

Ruská pravoslavná delegace pozorovatelů na koncil skutečně přijela. Vedli ji arcikněz Vitalij Borovoj a archimandrita Vladimir Kotljarov. Borovoj si napsal do svého deníku: „Velkou starost působily papeži požadavky politických kruhů a konzervativních kleriků, kteří chtěli přimět koncil k odsouzení komunismu….Papež ale hledal jednotu a mír se všemi lidmi, proto tyto požadavky odmítal….“

Jan XXIII. v červnu r. 1963 zemřel. Jeho nástupcem se stal milánský kardinál Giovanni Battista Montini, jenž přijal jména Pavel VI. S Montinim se ve vztahu ke komunismu směr zahájený Janem XXIII. petrifikoval. Tento prelát, původně substitut Státního sekretariátu Sv. stolce, byl znám svými přátelskými kontakty k italské levici. R. 1954 jej Pius XII. odstranil z Vatikánu a jmenoval arcibiskupem v Miláně, nikdy ho ale nepovýšil mezi členy kardinálského sboru, což bylo obecně chápáno jako nemilost, do níž Montini u Pia XII. upadl. Neznáme přesně důvody, neboť autentické písemné materiály chybí, nicméně odpadlý italský jezuita Alighiere Tondi ve svých zápiscích sděluje, že Montini měl za zády Vatikánu navázat kontakty se zástupci sovětské moci a s ruskými pravoslavnými hierarchy, dosazenými do svých funkcí režimem. Kardinálský klobouk udělil Montinimu až Jan XXIII.

V letech 1964-5 proběhla na koncilu v různých časových úsecích debata o komunismu. Souviselo to s projednáváním pastorální konstituce „Gaudium et Spes“ (GaS) o Církvi v dnešním světě. Všechny snahy dosáhnout zapracování odsouzení komunismu do tohoto dokumentu byly však okamžitě zablokovány. Nepomohlo ani svědectví dvou mučedníků komunistického teroru – ukrajinského řeckokatolického kardinála Josipa Slipého, jehož sovětský režim věznil v pracovních lágrech na Sibiři a r. 1964 vypověděl ze země, a slovenského biskupa Pavla Hnilici, jemuž se podařilo uprchnout před zatčením do exilu. Kardinál Slipyj řekl doslova: „V aule se mluvilo o ateismu podle západních představ, ale mnozí řečníci, jak se zdá, zcela ignorují jeho existenci v zemích Východu, kde se stal státním systémem a ze všech sil se snaží Katolickou církev a jiná náboženství vyhladit. A toto není pro nikoho tajemstvím.“

Nebyl přijat ani poměrně umírněný text arcibiskupa z polského Krakova Karola Wojtyly, jenž kritizoval pronásledování Církve v komunistických zemích a požadoval náboženskou svobodu. Jako alternativa vůči němu byl vypracován italským salesiánem Giuliem Girardim elaborát o „marxistickém humanismu“, který sice rovněž nebyl přijat, nicméně některé jeho formulace se v konstituci GaS objevily.

Italský biskup Luigi Carli zkoncipoval a předložil na koncilu jménem konzervativních biskupů sdružených v tzv. „Coetus Internationalis Patrum“ (Mezinárodní společenství Otců) 7.10.1965 rezoluci požadující odsouzení komunismu. Tento dokument se odvolává na protikomunistickou encykliku Pia XI. „Divini Redemptoris“ a pojednává o závažných bludech této ideologie. Praví se v něm mimo jiné: „Nejzávažnějším důvodem nebezpečnosti této doktríny je skutečnost, že je v praxi násilím prosazována občanskými a politickými autoritami. Práva Boží a lidská práva jsou komunismem pošlapána….“
Rezoluci podpořilo svými podpisy 435 biskupů. Přesto však koncil odmítl vůbec o ní jednat, francouzský kardinál Gabriel Garrone, relátor pro konstituci GaS, v debatě řekl, že prý „odporuje“ pastorálním cílům koncilu. Kardinál Tisserant se poté odvolal na přání papeže Pavla VI., aby rezoluce odsuzující komunismus nebyla vůbec projednávána.

Koncil, jenž se vůbec nevyjádřil k otázce komunismu, se stal počátkem tzv. „východní politiky Vatikánu“ (Ostpolitik), kterou zahájil už Jan XXIII. a dovršil Pavel VI. Jejím realizátorem byl vatikánský diplomat, pozdější kardinál a státní sekretář Agostino Casaroli, neúnavný vyjednavač s komunistickými vládami.
Komunističtí vládcové navštěvovali po koncilu často Vatikán. Sovětský ministr zahraničí Andrej Gromyko byl přijat papežem Pavlem VI. v letech 1966, 1970, 1974 a 1975. R. 1970 přijal papež na audienci komunistické vůdce ozbrojených gueril z Angoly, Guineje a Mozambiku, r. 1971 udělil audienci jugoslávskému komunistickému diktátorovi Josipu Broz-Titovi a r. 1973 rumunskému Nicolai Ceausescovi. Při setkání s Titem chválil komunistickou ústavu Jugoslávie, která údajně „respektuje důstojnost člověka“ a umožňuje „jeho všestranný rozvoj jako svobodné osoby…“

Proč Pavel VI. na jedné straně ochotně přijímal představitele komunistických režimů z celého světa, na druhé straně však r. 1963 odmítl udělit audienci jihovietnamskému arcibiskupovi Ngo Dinh Thucovi, bratrovi svrženého prezidenta jižního Vietnamu a známého antikomunisty Ngo Dinh Diema? Také arcibiskup z Prahy kardinál Josef Beran se stal smutnou obětí vyjednávání Vatikánu s komunistickým režimem v Československu, kdy papež přistoupil na to, aby tento režimu nepohodlný hodnostář vycestoval do Říma a nesměl se už nikdy vrátit zpět. Ještě hůře dopadl maďarský kardinál-primas József Mindszénthy. Maďarská komunistická vláda souhlasila r. 1971 s jeho odjezdem do zahraničí. Papež Pavel VI. jej r. 1973 vyzval, aby rezignoval na svou funkci ostřihomského arcibiskupa a maďarského primase, jak požadovala maďarská komunistická vláda. Když Mindszénthy odmítl, Pavel VI. 18.11. téhož roku mu sdělil písemně, že jej sám odvolává z úřadu. Tento krok byl bezprecedentní, neboť biskup, pokud sám nepodá demisi, je podle kanonického práva nesesaditelný a ztrácí svoji pravomoc pouze upadnutím do hereze nebo tehdy, když od Církve odpadne.

Jak v Maďarsku, tak i v Československu Vatikán za pontifikátu Pavla VI. jmenoval na biskupské stolce osoby povolné komunistické státní moci. Změnu k lepšímu přinesl v tomto směru až pontifikát Jana Pavla II., který znal komunismus a jeho metody z vlastní zkušenosti.

Nicméně zrada, spáchaná na obětech komunistické perzekuce koncilem a vedoucími představiteli Církve, nezůstala bez následků. Bolševická revoluce zasáhla samotnou Církev zevnitř. Komunismus byl vyvrcholením dvou předchozích revolucí: protestantské (r. 1517 vystoupení Martin Luthera) a zednářské (r. 1717 založení první lóže, což vykrystalizovalo ve Velké francouzské revoluci 1789-99). Protestantismus znamenal vzpouru proti Božímu zákonu, jak ho prezentovala Katolická církev, ve jménu autonomie člověka. Zednářství a osvícenství šly ještě dál: chtěly křesťanství ve jménu „osvícení rozumu“ a „laicismu“ zatlačit do ryze soukromé sféry. Komunismus potom vyhlásil veškerému náboženství, rodině a vlastnictví nekompromisní boj s neskrývaným cílem jejich likvidace.

Když Katolická církev na ideový boj proti komunismu rezignovala, pronikly jeho zhoubné ideje do jejího středu. Mnoho heretických neomodernistických postojů některých současných teologů a hierarchů má komunistický rodokmen. Akceptování principů „laického“, tudíž nenáboženského, ve skutečnosti protináboženského státu na koncilu (deklarace „Dignitatis humanae“) a pozdější relativismus ve výrocích řady církevních představitelů ve vztahu k nekřesťanským náboženstvím i k ateismu znamenají de facto výprodej víry. Co je to jiného než echo komunistického boje proti náboženství, tzn. pravému náboženství Kristovu? Pronikání idejí neomarxistické sexuální revoluce z r. 1968 do katolické výchovy a výuky, kdy přímo uvnitř Církve se prosazuje „úcta“ k homosexuálům – co je to jiného než plán Marxe, Engelse a Lenina na zničení rodiny, který realizovali hned po revoluci Lenin a Trockij v Sovětském svazu? A latinskoamerická „teologie osvobození“ přebírající marxistický žargón o třídním boji a vykořisťovatelských třídách – neslyšíme snad v tom komunistické výzvy k „socializaci“, tj. ke krádeži nezcizitelného soukromého majetku?

Přiznejme si otevřeně: komunistická revoluce pronikla až do nitra Církve. Jediným prostředkem, jak jí čelit, je kontrarevoluce. Tu ale nejsme schopni provést my, slabí lidé, sami. Potřebujeme pomoc od Pána nebes a země a od přesvaté Matky Panny Marie. A ti ji nikdy neodmítnou, když uvidí naši pevnou víru a věrnost Božímu Slovu, jak nám je podávají Písmo sv. a Tradice.

PhDr. Radomír Malý

Všechny uvedené informace týkající se postoje Církve ke komunismu a všechny citace se nacházejí v knize: Roberto De Mattei: Das Zweite Vatikanische Konzil, eine bislang ungeschriebene Geschichte, Edition Kirchliche Umschau, Lindau 2011, Deutschland; dále bylo použito: Václav Vaško: Neumlčená I-II, Praha 1992;

24 Responses to Bolševická revoluce a zrada církevních představitelů

  1. Tomáš napsal:

    V našich dětských očích bylo SKD-PIT největším zlem. Nevěděli jsme, že to je jen špička ledovce.
    Díky, pane doktore, za toto sepsané svědectví dějin.

  2. LaFemme napsal:

    Ďakujem! :-)

  3. Libor Rösner napsal:

    Jako protiváhu bych k tomu všemu připojil ke kardinálu Mindszénthymu ještě třeba kard. Wyszynského či bulharského biskupa blah. Evžena Bossilkova. Aspoň tyto dva hrdinné bojovníky proti bolševikovi.

  4. Renda napsal:

    Děkuji , pane doktore.

  5. theofil napsal:

    Koncil, jenž se vůbec nevyjádřil k otázce komunismu, stejně jako se pan doktor nevyjádřil k tomu kdo ideje komunismu živil dolary, taky smutné, že pane doktore, bez těch dolarů by soudruh uliach ben elizar ulianov blank byl v rici

  6. pan Labe napsal:

    Ať žije revoluce pracujících, vojáků a křesťanů(!!)

    Tak takto končí jeden z tehdejších propagandistických letáků vydávaných bolševiky v dnech převratu: https://twitter.com/1917Kollontai/status/927796545508044804

    Nicméně aby tehdy mohl Lenin uspět potřeboval hromady peněz a ty dostal od císařského Německa, a také od bankéřú z Usa. Masivní propaganda, bolševici vydávali 42 novin, tak podlomila morálku jejich odpůců. Dokonce ani kozáci v dny převratu nebyli jedností a většina zachovala neutralitu, Jen menšina se postavila na odpor, Petrohrad tak vzali bolševici prakticky bez větších ztát (6 mtvých), když většina obránců generálního štábu. Min. zahraničí a Zimního paláce zůstala 6.a 7.11. bez rozkazů a pochopila, že se už rozhodlo někdo jinde a většinou vyklidili pozice.
    V Moskvě sice bolševici obsadili Kreml, ale následně junkeři zahájili protiútok. Bolševici se zakrátko vzdali, ale junkeři jich pak 244 už odzbrojených postříleli. S vlastní ztrátou 4 padlých.

    Ve škole nás učili že Lenin svrhl cara, postavil BAM (bajkalsko amurskou magistrálu) .Také jsme všude viděli obrazy o velké bitvě o Zimní Palác. Nic z to nebyla pravda. BAM postavil car, ktreho odstavili převzetím moci zednáři v Petrohradě v lednu roku 1917. V té době byl Lenin ve Švajcu, Bronstein Trockýj v Halifaxu, Kanadě a Stalin na Sibiři. Demokraté ale podcenili sílu německého a amerického kapitálu, který stál za Leninem a spol. A který jim umožinl ve velkém tisknout letáky a noviny a financovat různé agenty v armádě. Občané byli s demokraty za ten půl rok jejich vlády spokojeni asi tak jako jsou dnes , v dobách drahého másla. Stály se fronty na chleba a už od září propukaly na různých místech Ruska hladové bouře. Přičemž v jen v Petrohradě stály na nádražích stovky nevyložených vagónů s hnijícím jídlem všeho druhu. A to v době, kdy nebylo v zemi jídlo ani vagony. Tímto způsobem demokraté plýtvali se zdroji. Takže bolševikům v převzetí moci zpočátku nikdo moc nebránil.
    V té době krátce po převratu jistý gen. Radola Gajda nabízel Masarikovi, že zajede do Petrohradu a tu Leninovu legraci tam rychle ukončí. To mu ale Masarik zakázal….

    A tak by se dalo psat do nekonečna, Je ale důležité poznat skutečnou historii abychom si ji nezopakovali. Zrovna tak musíme znát roli amerických bankéřů v celém tom procesu. O které se nejak mlčí. Musíme také vědět o tom, jak to dnes vypadá na Západě kdy tamější mládež je díky inkluzi ve školství, čím dál revolučnější a evropské křesťanské hodnoty asi bránit nebude.
    https://roklen24.cz/a/paLhV/milenialove-uctivaji-marxe-a-chteji-socialismus

    Zapojení Usa do revoluce v Rusku nebyla žádná náhoda či jednorázová epizoda. Financování , výměnou za zlato, pokračovalo i poté ve 30.letech, a šlo na idustrializaci. Která se tak stala z ničeho nic jakoby zázrakem. Pak další vlna proběhla za 2.sv.v. v podobě dodávek zbraní. Konec nastal zřejmě až poté co Stalin odmítl podporovat Izrael. Bez Usa by tedy žádná udržitelná bolševická revoluce nebyla možná, už proto že odborný personál buď ze Sov svazu. utekl nebo byl povražděn. Ruská společnost se proti bolševikům sjednotila už pár dní po převratu.

    • krmič napsal:

      Máte ty železnice nějak popletené. BAM se stavěla v 70. – 80. letech, naše propaganda toho tehdy byla plná. Zřejmě si ji pletete s Transsibiřskou magistrálou. Ale ani tu nikdo nepřičítal Leninovi, opravdu ne :-)
      https://cs.wikipedia.org/wiki/Bajkalsko-amursk%C3%A1_magistr%C3%A1la

      • matěj napsal:

        Těch děr je tam víc: taková dost zásadní je, že USA tou dobou byly přes půl roku ve válce s Německem a přesouvaly vojáky do Evropy pro boj s Němci na západní frontě. Z vojenského pohledu je samozřejmě naprostý nesmysl, aby zároveň podporou bolševiků snažících se okamžitě ukončit válku uvolňovali Němcům ruce na východní frontě, aby tak mohli volné vojáky přesunout na západ a postavit proti Američanům. Takže pokud chce někdo tvrdit, že USA byly zapojené do bolševické revoluce, musí vysvětlit tento zjevný rozpor.

        Pikantní je příměr „Občané byli s demokraty za ten půl rok jejich vlády spokojeni asi tak jako jsou dnes, v dobách drahého másla“: i to „drahé“ máslo za 60+ Kč (chvilkově a jen kvůli nesmyslné hysterii vyvolané médii, teď už zase běžně kolem 40 Kč) bylo v přepočtu k příjmům levnější než za komunistů: http://www.zakomunistu.cz/, proč přesně by s tím tedy občané měli být nespokojeni? I další otázky se nabízejí: pokud je sice levnější, ale přesto stále drahé, jak se to pozná, kolik přesně je katolicky správná cena másla a jak se určuje? A jak ti vysmívaní „demokraté“, případně tedy katolicky přijatelnější vláda má takovou správné ceny dosáhnout, měl by z Boží vůle král svým poddaným maloobchodní ceny prostě určit, jako to dělali komunisté? Neprozradil už jen touto větičkou o másle na sebe autor, že motá páté přes deváté, takže mu zákonitě vycházejí zákonitě nesmysly?

        • Vostok/Waldgänger napsal:

          No ten rozpor je vysvětlitelný jednoduše: Ti kdo ovládali a ovládají US chtěli oslabit Evropu a její kořeny, což se jim podařilo a dál daří/ a na US vojácích a ostatních občanech a US v celku jim nezáleželo a nezáleží. Tož tak

  7. Pavel Novotný napsal:

    S článkem souhlasím, jen jeden malý dotaz. „hlavních bludů současnosti, jimiž jsou naturalismus, materialismus, komunismus a laicismus“ – kde je nacionální socialismus? Mrzí mě, že představitelé církve (kromě těch jmenovaných v článku a jim podobných) odsuzují komunismus, ale na nacismus zapomínají.
    Komunismus a nacismus je totožná ideologie, obě jsou stejně zvrácené a liší se jen nepodstatnými drobnostmi. K odsouzení nacismu papežem za Hitlerovy vlády sice došlo, ale bylo podobně opatrné stejně jako (ne)odsouzení komunismu na koncilu. Po porážce Hitlera pomáhali někteří vatikánští diplomaté a další katolíci nacistickým zločincům v útěku. Ani toto nebylo a není odsuzováno.
    Domnívám se, že nacismus i komunismus by měly být odsuzovány stejnou měrou, a to absolutně.

    • Libor Rösner napsal:

      Pokud se můžu vyjádřit i já, tak ten onu větu chápu jako citát z připravovaného dokumentu v dané době, kdy byl nár. soc. dávno odsouzen napříč celým světem, nebylo tudíž třeba jej znovu zmiňovat; kdežto komunismus se těšil oblibě četných levicových intelektuálů žijících na Západě včetně církevních představitelů. Proto jej chtěli takto odsoudit.
      Mimochodem, k tomu závěru: dnes je právě tendence komunismus různě obhajovat a vyloženě odsuzovat jen epochu Stalinovu, což je brutální podvod na historii a obětech, protože se tím mj, říká, že ostatní rudé režimy byly dobré, jen on to pokazil.
      A odsouzení nacismu Piem XII. bylo takové, protože nemohlo být jiné z jistých důvodů, jak o tom ostatně píšu v novém Te Deum.

    • dr. radomír malý napsal:

      Ad P. Novotný: Odsouzení nacismu Piem XI. v encyklice Mit brennender… r. 1937 je podle mne dostatečně ostré, stejně tak v encyklice Pia XII. Summi Pontificatus… r. 1939. Je ovšem pravdou, že odsouzení komunismu v encyklice Divini…bylo ostřejší, což je logické, nebot nacismus přes vššechny své zločiny ještě koncem 30. let zdaleka nedosahoval hrůz komunistického teroru, toho dosáhl až ve 40. letech.

  8. Jan z Brna napsal:

    Pane doktore,
    Mám jednu otázku: Má exkomunikace katolíků, kteří byli v komunistické straně, nebo spolupracovali s komunisty oporu v církevním právu? Slyšel jsem názor, že tato exkomunikace byla s pohledu církevního práva neplatná, protože nikdo nemůže být exkomunikovaný pro politický názor.
    Protože toto nařízení papeže nebylo tehdy českými biskupy publikováno a věřící s ním nebyli seznámeni u nás nebylo aplikováno.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      Samozřejmě, že má. Kodex kanonického práva určoval exkomunikaci jako spravedlivý trest pro členy skupin bojujících proti Církvi a katolické víře. Dekret Svatého officia, který Pius XII. podepsal v roce 1949, pouze konstatoval, že komunistické strany a spolky jsou přesně ten typ skupin, na které se tento trest vztahuje.

      Skutečně je teoreticky možné uvažovat, že samotná exkomunikace jako spravedlivý trestu nás nemusela být aktuální u každého. Jednak pro nedostupnost a neznámost onoho dekretu, jednak pro to, že mnozí se mohli v době komunistického režimu odvolávat na vynucenost svého členství jako na závažnou polehčující okolnost.

      Nicméně ani u nás nikdy nebylo nejmenších pochyb o tom, že členství v komunistické organizaci či straně je neslučitelné s katolickou vírou a že je smrtelným hříchem (viz encyklika Divini redemptoris). A to vše platí i dnes.

      Na závěr bych upozornil, že členství v nějaké skupině není názor, ale jednoznačný čin.

      • Jan z Brna napsal:

        Děkuji pane doktore za Vaši odpověď. Rád bych publikoval případ mého již zesnulého dědečka.
        Měl 5 sourozenců a žili s maminkou sami, protože tatínek tesař zahynul při neštěstí na stavbě. Za I. republiky nebyla žádná sociální záchranná síť a jak se na malé vesnici protloukalo 5 dětí s maminkou, která pracovala u sedláků a jak se k ní sedláci chovali, to si dnes už ani neumíme představit. Chudoba to byla příšerná.
        Dědeček vstoupil do KSČ již před válkou, ale zůstal katolíkem, věřil, že komunisti zajistí sociálně spravedlivou společnost.
        V roce 1949 ho předvolal předseda okresního výboru a řekl mu: Josefe, musíš si vybrat, buď budeš chodit do kostela, nebo budeš komunista. Dědeček jim hodil stranickou legitimaci na zem a řekl už jsem si vybral. V roce 1949 kdy se lidé hrnuli do KSČ dědeček vystoupil. Zakrátko nemohl učit a šupajdil do továrny, vyučil se zámečníkem a do důchodu pracoval jako dělník.
        Dědeček byl pro mne vždy vzorem absolutně ortodoxního křesťana, kolik lidí by se zachovalo jako on?
        Co je na tom ale zajímavého je to, že on zůstal do smrtí duší komunista. Jako teneger jsem to nechápal, ale teď když se blížím seniorskému věku jeho postoj začínám chápat.
        Nepochopí jej ale nikdo, kdo neprožil v dětství tak strašnou bídu a kruté zacházení sedláků s jeho matkou, která jako vdova neměla žádné zastání.

        • Ignác Pospíšil napsal:

          Tohle je moje odpověď, pan doktor odpověděl později…

        • theofil napsal:

          takový sedlák je dnes Babiš a ta hmotná bída zase nebyla taková, moje matka pochází z osmi dětí z chudého Valašska a přežili všichni, vaz jim začal lámat až bezbožecký komunismus

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Ad Jan z Brna: Exkomunikační dekret Sv. Oficia r. 1949 byl určen předevšímn katolíkům v západních zemích, kde komunisté nevládli. Stojí v něm mj., že exkomunikován je např. už ten, kdo pravidelně čte nebo dokonce rozšiřuje komunistický tisk. Náš arcibiskup Matocha z Olomouce jel tenkrát do Říma (to ještě mohl) a přivezl od Sv. Oficia informaci, že exkomunikace se nevztahuje v kom. zemích na ty, kteří byli k členství v kom. straně nebo v přidružených „masových“ organizacích donuceni hrozbou ztráty zaměstnání nebo dokonce kriminálu. To samozřejmě nešlo veřejně publikovat, bolševici už byli u moci a rozjížděli teroristické akce proti duchovenstvu, to arcb. Matocha sděloval pouze ústně kněžím a samozřejmě biskupským spolubratřím. Nicméně dobrovolné členství katolíka v KSČ pro kariéru i u nás bylo až do listopadu r. 1989 (a tím spíše po tomto datu) přinejmenším těžkým hříchem (otázku exkomunikace neřeším), z něhož by se měl vyzpovídat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *