Výklad 2. vatikánského koncilu a jak je tento výklad spojen se současnou krizí církve

Mons. Schneider

Současná situace nebývalé krize církve je srovnatelná s všeobecnou krizí ve 4. století, kdy drtivá většina episkopátu byla nakažena arianismem, který zaujal v životě církve dominantní postavení. Musíme se snažit dívat se na tuto situaci realisticky a současně v nadpřirozeném duchu – s hlubokou láskou k naší matce církvi, která trpí spolu s Kristem kvůli obrovskému zmatku v doktrinálních, liturgických a pastoračních otázkách.

Musíme obnovit svou víru, že církev je v bezpečí v rukou Krista, který vždy zasáhne a obnoví církev v okamžicích, kdy se zdá, že se loďka církve převrhne, jak tomu je v dnešní době.

Co se týče postoje vůči 2. vatikánskému koncilu, musíme se vyhnout dvěma extrémům: naprostému odmítnutí (jak to činí sedevakantisté a část Kněžského bratrstva svatého Pia X. (SSPX)), a na druhé straně „dogmatizaci“ veškerých výroků koncilu.

2. vatikánský koncil představoval legitimní shromáždění včele s papeži a musíme si k němu zachovat uctivý postoj. To však neznamená, že nesmíme vyjadřovat podložené pochybnosti či uctivé návrhy na zlepšení určitých konkrétních položek, a to na základě celé tradice církve a trvalého učitelského úřadu.

Tradiční a trvalá doktrinální vyjádření učitelského úřadu vydávaná po staletí jsou nadřazena novějším vyjádřením a představují kritérium k ověření jejich přesnosti. Nová vyjádření učitelského úřadu církve musí být v principu přesnější a jasnější, nikdy by však neměla být nejednoznačná a zjevně odporovat dřívějším vyjádřením.

Vyjádření 2. vatikánského koncilu, která jsou nejednoznačná, je třeba číst a vykládat v souladu s vyjádřeními celé tradice a trvalého učitelského úřadu církve.

V případě pochybností mají vyjádření trvalého učitelského úřadu církve (předchozích koncilů a papežských dokumentů, jejichž obsah prokazatelně po staletí tvoří jistou a opakovanou tradici v tomtéž smyslu) přednost před objektivně nejednoznačnými či novými vyjádřeními 2. vatikánského koncilu, která lze obtížně uvést v soulad s konkrétními vyjádřeními trvalého a předchozího učitelského úřadu církve (např. povinnost státu veřejně uctívat Krista, krále všech lidských společností, skutečný význam biskupské kolegiality ve vztahu k petrovskému primátu a univerzálnímu řízení církve, škodlivost všech nekatolických náboženství a jejich nebezpečnost z hlediska věčné spásy duší.)

Na 2. vatikánský koncil je nutné pohlížet a přijímat ho v souladu s tím, jaký je a jaký skutečně byl: v první řadě pastorační. Záměrem koncilu nebylo předložit nové učení nebo předložit učení definitivním způsobem. Koncil ve svých vyjádřeních z velké části potvrdil tradiční a trvalé učení církve.

Některá nová vyjádření 2. vatikánského koncilu (např. kolegialita, náboženská svoboda, ekumenický a mezináboženský dialog, postoj vůči světu) nemají definitivní charakter, a protože jsou zdánlivě nebo skutečně v rozporu s tradičními a trvalými vyjádřeními učitelského úřadu církve, je nutné je doplnit přesnějšími vysvětleními a dodatky doktrinálního charakteru. Nepomůže ani slepá aplikace principu „hermeneutiky kontinuity“, protože vede k vytváření násilných výkladů, které nejsou přesvědčivé a které nepomáhají k jasnějšími pochopení neměnných pravd katolické víry a její konkrétní aplikace.

V dějinách se vyskytly případy, kdy nedefinitivní vyjádření některých ekumenických koncilů byla později díky seriózní teologické debatě zdokonalena nebo v tichosti opravena (například vyjádření basilejského koncilu týkající se materie svátosti svěcení, tj. za materii bylo označeno předání předmětů, zatímco podle jistější a trvalé tradice postačuje vkládání rukou biskupa; tato pravda byla nakonec potvrzena Piem XII. v roce 1947). Pokud by teologové po bazilejském koncilu na toto konkrétní (objektivně chybné) vyjádření slepě aplikovali princip „hermeneutiky kontinuity“ a hájili tezi, že předání předmětů jako materie svátosti svěcení je v souladu s trvalým učitelským úřadem církve, pravděpodobně by nebylo dosaženo všeobecného konsenzu teologů ohledně pravdy, že skutečnou materií svátosti svěcení je vkládání rukou biskupa.

V církvi se musí vytvořit atmosféra příznivá pro doktrinální diskuzi ohledně vyjádření 2. vatikánského koncilu, která jsou nejednoznačná nebo která vedla k chybným výkladům. Taková doktrinální diskuze není v žádném ohledu pohoršením, naopak bude přínosem k jistějšímu a plnějšímu uchování a vysvětlení pokladu neměnné víry církve.

Není vhodné určitý koncil příliš zdůrazňovat, absolutizovat nebo ho vlastně ztotožňovat s ústně předávaným (posvátná tradice) nebo psaným (Písmo svaté) slovem Božím. Samotný 2. vatikánský koncil správně uvedl (srov. Dei verbum, 10), že učitelský úřad církve (papež, koncily, řádné a mimořádné magisterium) není nad Božím slovem, ale pod ním, je mu podřízen a pouze mu slouží (ústně předávané slovo Boží = posvátná tradice a psané slovo Boží = Písmo svaté).

Z objektivního pohledu mají definitivní vyjádření učitelského úřadu církve (papežů a koncilů) větší hodnotu a větší váhu ve srovnání s vyjádřeními pastoračního charakteru, která jsou přirozeně změnitelná a dočasná, závisejí na historických okolnostech nebo reagují na pastorační situaci určité doby, jak tomu je u většiny vyjádření 2. vatikánského koncilu.

Originální a cenný přínos 2. vatikánského koncilu spočívá v učení o všeobecném povolání všech členů církve ke svatosti (5. kap. Lumen gentium), o ústřední roli Panny Marie v životě církve (8. kap. Lumen gentium), o významu laiků pro zachování, obranu a šíření katolické víry a jejich povinnosti evangelizovat a posvěcovat časné skutečnosti v duchu trvalého učení církve (4. kap. Lumen gentium), v primárním významu uctívání Boha v životě církve a při slavení liturgie (Sacrosanctum concilium, odst. 2; 5–10). Ostatní vyjádření lze do určité míry považovat za druhotná, dočasná a v budoucnu pravděpodobně zapomenutá, jak tomu bylo u některých nedefinitivních, pastoračních a disciplinárních vyjádření různých dřívějších ekumenických koncilů.

Následující témata – Panna Maria, posvěcení osobního života věřících spojené s posvěcením světa ve smyslu trvalého učení církve a primární význam uctívání Boha – představují nejnaléhavější aspekty, které je nutné žít v dnešní době. V tomto má 2. vatikánský koncil prorockou úlohu, která však zatím nebyla uspokojivě uvedena do života.

Namísto uskutečňování těchto čtyř aspektů značná část teologické a administrativní „nomenklatury“ v životě církve v minulých 50 letech prosazovala a stále prosazuje sporná doktrinální, pastorační a liturgická stanoviska, a zkresluje tak původní záměr koncilu nebo zneužívá jeho méně jasná či nejednoznačná doktrinální vyjádření s cílem vytvořit jinou církev – církev relativistického či protestantského typu.

V současnosti zažíváme kulminaci tohoto vývoje.

Problém současné krize církve spočívá zčásti ve faktu, že některá vyjádření 2. vatikánského koncilu, která jsou objektivně nejednoznačná, případně několik vyjádření, která lze obtížně uvést v soulad s trvalou tradicí učitelského úřadu církve, byla zdogmatizována. Tímto způsobem se zablokovala zdravá debata s nezbytnou implicitní či v tichosti provedenou opravou.

Současně byl dán podnět k vytváření teologických tvrzení rozporných s trvalou tradicí (například nová teorie dvojího řádného nejvyššího orgánu v řízení církve, tj. samotného papeže a celého biskupského sboru spolu s papežem; učení o neutralitě státu vůči veřejné bohopoctě, kterou je nutné vzdávat pravému Bohu, jímž je Ježíš Kristus, který je také králem každé lidské i politické společnosti; relativizace pravdy, že katolická církev představuje jedinou cestu ke spáse, chtěnou a nařízenou Bohem).

Musíme se osvobodit z řetězů absolutizace a naprosté dogmatizace 2. vatikánského koncilu. Musíme požadovat atmosféru klidné a uctivé diskuze založené na upřímné lásce k církvi a k neměnné víře církve.

Pozitivní náznak můžeme spatřovat ve faktu, že papež Benedikt XVI. napsal 2. srpna 2012 předmluvu ke svazku týkajícímu se 2. vatikánského koncilu v souhrnném vydání svých děl Opera omnia. V této předmluvě Benedikt XVI. vyjadřuje výhrady ohledně konkrétního obsahu dokumentů Gaudium et spes a Nostra aetate. Ze znění těchto slov Benedikta XVI. je zjevné, že konkrétní defekty v některých částí dokumentů nelze vylepšit pomocí „hermeneutiky kontinuity“.

Cenný přínos do této debaty by mohlo vnést také SSPX, jak si to přál arcibiskup Marcel Lefebvre, pokud by bylo kanonicky a plně integrováno do života církve. Plná kanonická přítomnost SSPX v životě církve dnešní doby by mohla napomoci také k vytvoření všeobecné atmosféry konstruktivní debaty, aby tomu, čemu všichni katolíci 2000 let vždy a všude věřili, věřili jasnějším a jistějším způsobem i dnes, a tak se uskutečnil skutečný pastorační záměr otců   2. vatikánského koncilu.

Autentický pastorační záměr směřuje k věčné spáse duší, které lze dosáhnout pouze hlásáním Boží vůle v její plnosti (srov. Skutky apoštolů 20:27). Nejednoznačnost věrouky a její konkrétní aplikace (v liturgii a v pastoračním životě) by ohrozila věčnou spásu duší, a v důsledku by byla antipastorační, protože jasné hlásání katolické víry v její plnosti a její věrná konkrétní aplikace představuje výslovnou vůli Boží.

Spásu duší přinese jedině dokonalá poslušnost vůli Boha, který nám prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, a prostřednictvím apoštolů zjevil pravou víru, trvale ve stejném smyslu vykládanou a vykonávanou učitelským úřadem církve.

+ Athanasius Schneider,
pomocný biskup arcidiecéze Nejsvětější Panny Marie v Astaně v Kazachstánu

Překlad: Marie Tejklová

Zdroj: 

Bishop Schneider: The interpretation of Vatican II and its connection with the current crisis of the Church; Rorate caeli 21. 7. 2017

Rorate caeli vyzývá k šíření a přebírání textu, pročež činíme totéž.

6 Responses to Výklad 2. vatikánského koncilu a jak je tento výklad spojen se současnou krizí církve

  1. Karol Dučák napsal:

    Konečne jeden kultivovaný, racionálny, odborný pohľad na Druhý vatikánsky koncil bez zbytočnej zášti a primitívnych poloprávd. Žiadne extrémy, žiadne stupídne snahy o anuláciu koncilových dokumentov, žiadne hektické pamflety, ale odborná diskusia! Zdá sa, že po jednom z najväčších – ak nie najväčšom – teológovi 20. storočia, emeritnom pápežovi Benediktovi XVI., nám v biskupovi Schneiderovi vyrastá v Katolíckej cirkvi ďalší geniálny teológ nemeckého pôvodu. To je dobré znamenie! Práve Nemci potrebujú ako soľ teológov takého formátu.

    • Tomáš napsal:

      Ale no tak – snad nebude tak zle, abych nemohl zavrhovat bludné učení IIVK, jak nás učí Matka Církev, ne? Vy už nevíte kudy kam, ale katolíci ano – díky Bohu.

  2. Renda napsal:

    Kdyby to četl pořádně , tak monsignor přiznává , že s koncilem přišla krize , srovnatelná s arianskou. Jsou tohle plody dobrého koncilu?

  3. Tomáš napsal:

    http://www.ikatolici.cz/p-jakub-deml-velebny-pan/
    Tento článek, alespoň myslím, hovoří prakticky za VŠE.
    Zlatý selský rozum, který dal člověku Stvořitel.

  4. Fr. Albert T.O.P. napsal:

    „Co se týče postoje vůči 2. vatikánskému koncilu, musíme se vyhnout dvěma extrémům: naprostému odmítnutí (jak to činí sedevakantisté a část Kněžského bratrstva svatého Pia X. (SSPX)), a na druhé straně „dogmatizaci“ veškerých výroků koncilu.“
    Dočetl jsem sem a dál nemá cenu pokračovat. Biskup Schneider potvrzuje, že je představitelem falešné pravice. Navíc, ne moc diplomaticky nadané, protože odhalit hned na začátku svůj postoj „koncilového konservativce“, to není příliš moudré.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *