Skryté mluvení o chybách druhých

“Zloděj krade. Je to špatné. Proto se, na rozdíl od něho, zachovám správně: Půjdu a vezmu, co mi nepatří a na co nemám právo” říká nesmyslně uvažující člověk. Je překvapivé, že tuto absurdnost prohlédne snadno každý, zatímco podobnou absurdnost v jiném případě už nevidí. A proto jedná, jak jedná.
“Nemůžeme pořád říkat, co dělají ostatní špatně. Mluvme o vlastních chybách, co jsme udělali špatně MY: Evropané, Češi, katolíci, příslušníci toho a toho stavu, povolání, věkové skupiny atd. atd.” V čem spočívá ona stejná absurdnost? Pokud já sám, Čech, kněz, katolík, třicátník atd., nedělám to, o čem chci říkat, že to Češi, kněží atd. dělají, i když použiju slovíčko “my (my Češi, katolíci, kněží…)”, ve skutečnosti se jedná o “oni”. Takže se fakticky jedná pouze o mluvení o chybách druhých, i když s nimi mám cosi společného. A tak jako vzetí toho, co mi nepatří a na co nemám právo je stejné, jako když zloděj krade, tak i výroky typu “My jsme spáchali to a to”, pokud člověk sám nebyl přímým účastníkem, jsou stejné, jako když někdo neustále mluví o chybách druhých.

Tamten člověk by si myslel, že jedná jinak než zloděj, ale ve skutečnosti dělá totéž. Tento člověk by si myslel, že jedná jinak, než pomlouvači a nactiutrhači, ale dělá totéž. Sám sebe klame, když si myslí, že pokorně a moudře přiznává chyby, ale to by musel mluvit o svých vlastních chybách. Jinak to žádné pokorné ani moudré vyznání není. Pro začátek ať místo “my jsme spáchali” říká raději “já jsem spáchal to a to” nebo “já jsem spáchal spolu s několika dalšími jedinci to a to”. Snad se tím něčemu naučí.
Na závěr ještě jeden postřeh: O chybách druhých (ať už výslovným nebo výše popsaným, téměř nevědomým způsobem) mluvívají především ti, kteří přehlížejí (dosud nevidí, neznají) své vlastní chyby.

R.D. Josef Peňáz

Text byl převzat z FB profilu autora.

One Response to Skryté mluvení o chybách druhých

  1. matěj napsal:

    Škoda, že autor neuvedl nějaké konkrétní příklady, co má na mysli. Výroky typu „My jsme spáchali to a to“ znám jako uznání existence viny, případně vyjádření převzetí zodpovědnosti, či alespoň přesvědčení o potřebě takového převzetí, třebaže mluvčí osobně daný čin nespáchal, ale ví, že skuteční viníci vinu neuznali, spravedlnosti zadost neučinili — a že vina otců může být stíhána na synech do třetího i čtvrtého pokolení. Protože pokud by to nebyla náhoda, ale skutečně šlo právě jen o tento druh vyjádření (o čemž svědčí několikeré zopakování místo uvedení různých typů či příkladů), měl by autor vysvětlit, jak jeho slova odpovídají tomu, co říká Bůh (a nikoli na nějakém okrajovém místě, ale v podstatě v Desateru). Rozpoznat, uznat a případně i odčinit dosud neuznané a neodčiněné viny svých předků by se mi naopak zdálo pokorné i moudré.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *