Téma modernismu
Prosba pro některé z těch, kteří toto slovo často používají. Prosím, zjistěte si jeho význam, jaký v teologii má. Občas (ne vždycky) to vypadá, že když nějaký skanzenista zjistí, že někdo jiný není skanzenistou, dá mu nálepku „modernista“. Ne, toto žádný modernismus ve skutečnosti není.
O modernismu mluvíme v případě souhrnu či proudu mnoha různých věroučných(!!!) bludů, které byly v jisté době moderní a mnohde jsou moderní dodnes. Další charakteristickou známkou těchto bludů je to, že se nejedná o klasické bludy, ale prakticky úplné popření těch pravd víry, o které se v konkrétním případě jednalo. Často to souvisí s výkladem: Modernistický výklad je takový, že ve skutečnosti popírá to, o čem tvrdí, že to jen jinak (nově) vykládá.
Tak např. když někdo vykládá zmrtvýchvstání Pána Ježíše pouze symbolicky, tak trochu gilgamešovsky apod., a přitom popírá fakt tělesného zmrtvýchvstání, v důsledku čehož je prázdný hrob, jedná se o modernismus. Křesťanská víra naopak. Nejdříve skutečné Ježíšovo tělesné zmrtvýchvstání, sice bylo tělo změněno na tělo oslavené, ale je to totéž tělo, které bylo položeno do hrobu a které jako oslavené z hrobu vstalo a tudíž v hrobě žádné tělo není, a teprve potom a na základě této skutečné události nastupuje víra v Ježíšovo zmrtvýchvstání.
Naproti tomu modernismus vede k jakémusi pseudonáboženství, kde víru v objektivní realitu nahrazují nehistorické mýty, kde je úplně jedno – spíše že ne – zda předmět mýtu odpovídá objektivní realitě nebo ne, zda se něco událo nebo ne, zda něco samo o sobě nějak je nebo ne. V křesťanství je to obráceně. Základem je objektivní realita, se kterou všechno stojí a padá. Proto je nesmírně důležité, zda daná skutečnost opravdu sama o sobě je, nebo není. A teprve když je; když se nějaká událost naší víry opravdu udála; když je předmět víry objektivní realitou, nezávislou na nás a našich představách a přáních, můžeme v ni uvěřit.
Pojem víry ve světské mluvě a v mluvě církevní je dost odlišný. Výrok: „Je to věc víry“ neznamená žádnou menší jistotu či relativizaci, ale přesně naopak: jistota víry s tím, že si danou skutečnost nemohu svými smysly ověřit. Austrálie je v mém případě věcí víry, protože jsem ji nikdy neviděl. Ale ten kontinent tam je nezávisle na mně; i když v ni „pouze“ věřím, je tam plnohodnotně.
R.D. Josef Peňáz
Text byl převzat z FB profilu autora.
Skoda, ze dustojny pan se zameril pouze na konkretni aplikaci modernismu a zcela opominul jeho principy.
Ale chapu. Mohlo by se snadno ukazat, ze kral je nahy.
A škoda, že se zaměřil na takové konkrétnosti a opomněl téma Boží trojjedinosti a božské i lidské přirozenosti Pána Ježíše. Vždyť to jsou základní témata křesťanství a on o nich neřekne ani slovo. Tím by se snadno mohlo ukázat … (ledacos. A nemuselo by se tím ukázat… totéž).
Dík za pochopení.
Myslím, že nejlepší odpovědí na téma „modernismus“ je encyklika sv. Pia X. „Pascendi Dominici Gregis“. Jasná, stručná a srozumitelná. Podle svatého papeže je to „snůška všech herezí“. Ano, protože modernisté stírají rozdíl mezi ortodoxií a heterodoxií svojí relativizací dogmatu, které má podle nich (Tyrell, Erhard, Buonaiutti) cenu pouze potud, pokud je prospěšné člověku. Na přesnosti vyjádření, na definici, už vlastně nezáleží, proto i hereze, pokud dle modernistů je prospěšná člověku, je oprávněná. Objektivní realita a pravda jsou zde nahrazeny pragmatickým subjektivismem (pravdou je to, co prospívá).
Typické je to u Loisyho, který takto popřel všechny zázraky Kristovy. Prý lze ve Zmrtvýchvstání Páně věřit, neboť je to člověku prospěšné, i když věda prý „dokazuje“ opak, Kristovo tělo prý nebylo v hrobě vzkříšeno, je to mýtus, legenda vzniklá až někdy ve 2. či 3. století. Věřit ve Zmrtvýchvstání Páně znamená tak dle Loisyho něco jiného: věřit, že jeho nauka je stále živá a nosná, že smrt na kříži neznamenala zánik jeho učení a nezničila památku jeho osobnosti….
Tak uavžovali staří modernisté a podobně uvažují i neomodernisté po II. svět. válce. začalo to tzv. „novou teologií“, jejíž reprezentanti (Congar, de Lubac etc.) postupovali rafinovaněji a sofistikovaněji než staří modernisté z éry sv. Pia X. Vůbec nezpochybnili pravdy sv. víry, ale položili nadměrný důraz na člověka, nikoli na Boha. A dostali se tam, kam staří modernisté, jenže jinou cestou. Je-li člověk v centru pozornosti, potom i nauka se musí přizpůsobit tak, aby mu „prospívala“. Další vývoj už znáte: II. Vaticanum, tzv. duch koncilu a posléze ty nejnehoráznější hereze, jež „zdomácněly“ v pokoncilní církvi.
Zmrtvychvstani je cloveku prospesne potud, pokud se skutecne udalo. To vedel uz sv. Pavel, ktery priznava, ze pokud Kristus nad smrti nezvitezil, je treba krestana litovat jeste vice nez jine. Ne ze mu zustane alespon „prospesny“ system. Taky vedel, ze „všecko tvorstvo spolu sténá a trpí bolest až dosud“: od reckych pederastu, opijejicich se na sympoziich a deptanych tragedii hrdiny neochvejne konciciho nesmyslnou smrti pres rimske genocidy a indicke bratrovrazedne bitvy v nichz Krisna doporucuje sekat pribuzne a nemyslet na sebe, protoze veky pomijeji, az po omamne drogy samanu. Je zajimave, kolik z toho zde stale mame.
Co se tyce vedeckeho vyvraceni Zmrtvychvstani, tj. vyvraceni ontologicke nezavisloti Boha, to se, domnivam se, deje zasadne konstrukci hypotez s napul nevyslovenym popperovskym dovetkem, ze sama posloupnost hypotez aproximuje pravdu. Pripadne, dnes asi casteji, ignorovanim tohoto „problemu“.
Odkaz na český překlad encykliky sv. Pia X.:
http://www.izidor.cz/wp-content/uploads/pascendi.pdf
Vyzivne tema. A zrovna jsem narazil na dve ukazky.
Jan Konzal: „Na Západě staré tridentské formě nedůvěřuje prakticky vůbec nikdo. Nedivím se. Nejupadlejší představa je, že někde něco řeknu, dostanu rozhřešení a Bůh už mě nemůže soudit.“
https://www.getsemany.cz/node/682
Karel Macha: „To všechno urychloval a agravoval i klášter: nová realita mého života. V mém prvním mnichovském klášteře u sv. Anny byl po krátkou dobu mým sousedem u stolu Leonardo Boff, pokládaný dnes za předbojovníka „teologie osvobození“ („teologie revoluce“, jak zní celkem obrazné slovo tohoto kalibru). Bylo to krátce před jeho doktorátem (prof. Heinrich Fries). Muž celkem nenápadný, skromně vystupující: pravý františkán. Ale když se po zakončení mnichovských studií vrátil do Latinské Ameriky (kde se o léta později očekávala návštěva papeže Jana Pavla II.), byl Leonardo už nekorunovanou hlavou sociálně orientované teologie, ve zřetelné distanci k Vatikánu. A tu se stalo, že před řečenou vizitací nejvyššího představitele Svatého stolce Leonardo Boff vzkázal do Říma, že jeho Svatost se může dostat do situace ošidné: že totiž hlava církve by mohla, někde na okraji pralesa, potkat Ježíše Krista…“
https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/118302
A spolecny jmenovatel? Zhauzirovani v subjektu.
Karel Macha priznava, ze od dob sveho marxistickeho mladi „své názory nikdy v podstatě nezměnil, jen terminologii“, ze jeho pravdy „patří k nejstarším vůbec“ a ze inspiraci hleda u Bruna, Feuerbacha, Descarta, Rousseaua, Lao Tse, Miguela Unamuna…
Jan Konzal to lapidarne shrnuje ve sve zkusenosti se socialistickym lagrem: „Můj svět víry se tam úplně rozsypal. Zčistajasna. Ne kvůli nějakému průšvihu. Najednou to prostě vypadalo, že nic není. Neuměl jsem si s tím poradit a řekl jsem si, že se s tím musím smířit. Myslel jsem si: Pane Bože, i když nejsi, jsem zvyklej se na Tebe obracet, tak ti to třeba nebude vadit… Za několik dní se ale ta situace změnila. Od té doby dodnes věřím v Boha už docela jinak. Vzdaluji se formalismu. Předtím jsem se snažil kultivovat náboženství, ale od té doby nehledím tolik na náboženství jako na ‚umění věřit‘. Což jsou dvě různé věci.“
Mám jen dva věcné, seriozní dotazy:
1) K čemu je dobré číst články ultraneomodernistů?
2) Prospěje to k něčí spáse duše?
… uvazovani by se mohlo odvijet i smerem ke „skanzenistum“. Skoda, ze clanek, nepochybne podniceny touto pohnutkou, decentne odvadi pozornost hned po prvni vete ke stastnejsim zitrkum.
Je skanzenista napr. ten, kdo upozornuje na problemy spojene s odvrzenim latiny? Vime totiz, ze se Jezis Kristus nemodlil latinsky a ze ctihodny latinsky stoik a humanista Seneka nepohrdl genocidou atd. Ale stejne tak vime, ze ustup od latiny vede k tvorbe gnosticke novoreci.
„Občas (ne vždycky) to vypadá, že když nějaký skanzenista zjistí, že někdo jiný není skanzenistou, dá mu nálepku „modernista“. Ne, toto žádný modernismus ve skutečnosti není.“
Koho přesně páter nazývá „skanzenistou“? Mohl by se zde k této své poněkud osobité terminologii bez dalších zbytečných urážek typu ad hominem vyjádřit?
To nejsou žádné urážky typu ad hominem a ani jsem to tak nemínil. Kdyby platilo první nebo druhé, chápal bych určitý nesouhlas. Ale když neplatí ani to, že by něco bylo samo o sobě urážlivé, ani to, že bych tím chtěl někoho urážet, obavy jsou zcela zbytečné.
Jako není urážkou označení „purista“, není urážkou ani toto. Skanzenista je ten, pro něhož je charakteristický skanzenismus jakožto ideologie.
„Skanzenista je ten, pro něhož je charakteristický skanzenismus jakožto ideologie.“
Skanzen je např. v Rožnově pod Radhoštěm. Správce a majitel jsou tedy skanzenisté. To je průhledné, to chápu. Ale kdo má být „skanzenista“ v katolické církvi?
– Ten, kdo miluje řádný katolický ritus, který nikdy nikdo nezrušil, jen ho neuctivě odsunul bokem a tím mu byla prokazována vrcholná neúcta po dlouhá desetiletí?
– Nebo ten, koho bolí vrcholná neúcta k liturgickým ornátům, vyšívaných řeholnicemi (které svoje šití doprovázely modlitbami za kněze), které modernisté chtěli nechat sežrat od molů?
A nebo někdo ještě jiný? Kdo to má tedy být? „Ježkovy zraky“ (cit.)! Vždyť jste to vůbec jasně nevysvětlil.
Encyklika sv. Pia X. proti bludu modernismu (1907)
http://www.ikatolici.cz/pascendi-dominici-gregis/
Malé připomenutí působení „zdravého“ ducha:
Msgr. Graubner proti Piu IX., Piu X. i zdravému rozumu
http://www.ikatolici.cz/msgr-graubner-nauka-se-nemuze-zmenit-ale-muze-se-vyvijet/