Uplynulo již deset let od zveřejnění MP Summorum Pontificum. Při této příležitosti vznikají různá pojednání a komentáře, které se zabývají stavem tradičního mešního řádu z hlediska liturgického práva. Také byl zveřejněn jeden článek, který poukazuje na rozdíl mezi misálem a zákony upravujícími jeho užívání. Při tom všem vychází z všeobecně přijímaného předpokladu, že prý misál Pavla VI. je dalším krokem v rámci vývoje Missale Romanum a že prý právní normy doprovázející jeho zveřejnění nahrazují ty dosavadní. Kdyby první bylo pravdou, bylo by pravdivým i to druhé. Jaká je však skutečnost?

Bez ohledu na omylná prohlášení Pavla VI. nehovořícího ex cathedra a bez ohledu na všeobecně přijímané domněnky se podívejme na jedno přirovnání. Když někdo ve starověku postaví dům, který se v průběhu dějin různě upravuje a přestavuje, je to pořád tentýž dům, i když se co do podoby může výrazně měnit. Je pravdou, že přestavbou domu se jeho dosavadní podoba nahrazuje podobou novou a tu dřívější už nelze brát(*). Ale toto rozhodně není případ tzv. pokoncilní reformy, resp. vydání nového misálu (Pavla VI.) Důkaz nacházíme v historii, kterou nelze regulovat žádnými ideologickými zákony ani příkazy. Historie je taková, jaká je. Co se stalo v roce 1967?

Podívejme se nejdřív na náš příklad. Lze ve stejný čas na jedné parcele, která je zcela zabrána naším domem, zároveň udělat přestavbu či pouze změnu barvy fasády a zároveň postavit od základů nový dům se stejným půdorysem a stejnými základními stavebními prvky? Ne. Pokud mírně upravuji stávající dům a zároveň, v tentýž čas, se staví nový dům se stejným půdorysem atd., pak jedině za předpokladu, že se staví jinde, vedle. Není to tedy přestavba či úprava dosavadního domu, je to vybudování jiného domu vedle. Takže misál Pavla VI. není dalším krokem v rámci vývoje téhož Missale Romanum, ale jsou to dvě různá Missalia. V roce 1967 totiž probíhala druhá pokoncilní reforma tzv. tradičního ritu (k názvosloví níže) a zároveň byla dokončena, provedena (nikoli jen plánována) “stavba” nového ritu (tzv. missa normativa). Pokud se obojí děje zároveň a jsou to akce tak odlišné, jako se liší změna fasády od dobudování nového domu od základů, pak se nemůže jednat o činnosti na tomtéž objektu. Tradiční misál upravovaný a používaný mezi lety 1965 a 1969 a nový misál vzniklý v roce 1967 a mírně upravený a už trochu používaný do roku 1969 jsou tedy dvěma koexistujícími misály (na rozdíl od přestavěného domu, který je stále jedním jediným).

Nemůžeme tvrdit, že by nový dům vznikl na místě starého když ten starý byl současně, během jeho stavby, pouze mírně upravován. Prostě jako dům mírně upravovaný mezi lety 65 – 69 a dům od základů postavený v roce 67 jsou dvěma domy stojícími vedle sebe, tak i misál mírně upravovaný mezi lety 65 – 69 a misál vytvořený v roce 67 jsou dvěma misály stojícími vedle sebe. Pak ale pro ten nový dům vzhledem ke starému neplatí to, co by platilo pro jediný starý dům před přestavbou a po přestavbě – viz výše *u hvězdičky. S misálem vzniklým po koncilu vzhledem k tradičnímu misálu reformovanému po koncilu je to úplně stejné. Neplatí, že by samotný nový misál a normy doprovázející jeho vydání nahrazovaly misál tradiční s jeho normami a povoleními k užívání. Prostě nenahrazují.

Díky tomu, že nový dům stojí vedle starého, ho nijak nenahrazuje a bydlet lze v obou. Nařízení k obraznému přestěhování se do nového kvůli tomu, že prý stojí na místě předchozího, není účinné, protože 1) není splněna podmínka, kterou předpokládá (nový ve skutečnosti nestojí na místě starého, není jeho nahrazením jak při přestavbě; stojí vedle něho) a hlavně 2) děje se navzdory překážce (QPT), která je silnější než toto nařízení. Nejdříve by se musela ona překážka odstranit, teprve pak by se o nějakém nařízení dalo uvažovat.

Pro úplnost ještě doplňme, že všechny pokoncilní reformy tradičního ritu byly Janem Pavlem II. zrušeny, takže aktuální podoba tradičního ritu je ta, jaká byla v roce 1962, s drobnými úpravami provedenými Benediktem XVI.

Co se týká výrazů “tradiční ritus / nový ritus”, “římský ritus”, “forma římského ritu”, “římský ritus / NOM”, slovo “ritus” bývá používáno v různé šíři, a odtud vznikají nedorozumění. To, co má na mysli průměrný člověk, když říká “ritus”, je ritus v užším smyslu slova. V Benediktově mluvě tomu odpovídá slovo “forma”, zatímco “ritus” je v jeho mluvě chápán v nejširším smyslu slova. Takže je nejen legitimní, ale i zcela přijatelné, když se pro liturgickou podobu 1962 používá označení “tradiční římský ritus” – jako Čech ve smyslu zemské příslušnosti (Čech, Moravan, Slezan) a Čech ve smyslu státní příslušnosti (i ten Moravan a Slezan je Čechem ve smyslu občan ČR). Je zcela legitimní označovat rodného obyvatele české země Čechem kvůli odlišení od Moravana.

R.D. Josef Peňáz

Text byl převzat z FB profilu autora.