Laičtí akademici k Amoris laetitia (1)

V římském hotelu Columbus, pouhý blok od Vatikánu, se 22. dubna sešlo šest laických akademiků, aby „rok po vydání Amoris laetitia“, papežovy apoštolské exhortace o lásce a manželství, „udělali jasno“ (“fare chiarezza a un anno da AL”), zejména vzhledem k dovolení přistupovat ke svatému přijímání pro rozvedené a civilně znovusezdané, jakož i pro páry žijící v jiných neregulérních situací, které v ní je nepřímo uvedeno. Konferenci organizovala dvě katolická apologetická periodika, La Nuova Bussola Quotidiana a Il Timone.

Jak je všeobecně známo, je jasno obzvlášť zapotřebí vzhledem ke zmatku plynoucímu z různých interpretací textu Amoris laetitia. Od jejího vydání v dubnu 2016 celá řada laických akademiků uveřejnila články, dopisy a kritické rozhovory, mezi nimi Roberto de Mattei, Christian Brugger, Josef Seifert, Robert Spaemann, John Finnis, Germain Grisez, skupina 45 teologů i mnozí další. Spolu s nimi se odvážil vyjádřit kritiku a důraznou žádost o objasnění jediný biskup, Athanasius Schneider z Kazachstánu. Někteří další preláti, např. prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Müller dali přednost nepřímému odporu, který jaksi odpovídá nepřímé povaze disciplinárních a věroučných změn, s nimiž dokument přišel. I když v samotné Amoris laetitia zůstaly nepřímé, od té doby je podpořila a dokonale objasnila série prohlášení a opatření papeže a jeho nejbližších poradců, krom jiných kard. Kaspera, kard. Schönborna, kard. Coccopalmeria, kard. Maradiagy a P. Spadara.

Vzhledem k této vážné situaci vloni v září předložila skupina čtyř kardinálů (Burke, Caffarra, Brandmüller a Meisner) Kongregaci pro nauku víry pět dubií, v nichž se v zásadě ptají, zda dosavadní nauka Magisteria o manželství a cizoložství a v obecnějším smyslu o absolutní závaznosti zakazujících přikázání stále platí. Tato dubia zůstala bez odpovědi, a proto je kardinálové zveřejnili k všeobecné diskusi, a tím povzbudili k diskusi i laiky. Tato debata se stále rozrůstá, ačkoli dubia otevřeně podpořilo jen několik biskupů a skupina třiadvaceti akademiků.

Světový episkopát od té doby podnikl kroky trojího druhu. V jednom táboře jsou ti, kteří jsou věrní tradiční nauce, vydali „interpretační linii“ k Amoris laetitia a papež je nepokáral. Do druhého patří příznivci změny, kteří dovolení přistupovat ke svátostnému svatému přijímání pro znovusezdané rozvedené vyjádřili výslovněji a papež to výslovně schválil a poděkoval jim. Konečně ve třetím táboře je velká většina biskupů, kteří se rozhodli mlčet, takže neodporují tradiční nauce a zároveň se vyhýbají možnému střetu s papežem. Není přehnané říci, že tak zmatená situace uvnitř Katolické církve nebyla zaznamenána nikdy za celé dva tisíce let.

Ze šesti příspěvků, které zazněly na konferenci 22. dubna, se soustředíme na čtyři, totiž na ty, které prezentují hlavní věroučné body související s naléhavou prosbou o objasnění předloženou papeži. Aby šlo o syntetický pohled a vyhnuli jsme se opakování, vezmu jako vodítko přednášku prof. Farrowa, neboť se mi zdá, že obsahuje nejkomplexnější přehled věroučných problémů v Amoris laetitia v historické perspektivě a ve vztahu k předcházejícím herezím v dějinách křesťanství. Potom přidám relevantní příspěvky k jednotlivým aspektům z ostatních přednášek.

Prof. Douglas Farrow: Rozdělený Bůh

Douglas Farrow v zásadě ihned přešel k hlavním věroučným problémům v Amoris laetitia, jejichž vzdálený původ vysledoval až v bludu markionitů ve 2. stol. po Kr.

Markión, originální myslitel v rámci širšího proudu gnostických interpretací křesťanství, dával do přímého protikladu Boha Starého zákona, který je spravedlivý, ale nikoli dobrý, a Boha Nového zákona, Ježíšova Otce, který je dobrý a milosrdný, ale nikoli spravedlivý, a jemuž je starozákonní Bůh podřízen. Aby Markión mohl k tomuto ambicióznímu cíli logicky dospět, musel postavit „Písmo proti Písmu“ a nezastavil se ani před ořezáváním „podvržených“ dlouhých pasáží z Nového zákona, neboť mnohé z nich samozřejmě dosvědčují, že ve skutečnosti jsou údajní „dva Bohové“ identičtí. Podobně musely být v zájmu konzistentnosti tohoto tvrzení svévolně odstraněny mnohé části Starého zákona, konkrétně ty, kde se mluví o Boží dobrotě a milosrdenství. Jak však správně poznamenal sv. Irenej, tento způsob uvažování vnáší rozpornost do samotného pojetí Boha, neboť dává do protikladu dvě dokonalosti, jež jsou ve skutečnosti vzájemně provázané a nelze o nich racionálně uvažovat odděleně.

Jak říká přímo sv. Irenej:

„Aby mohli Otci odejmout moc kárat a soudit, majíce za to, že je Boha nehodná, a domnívajíce se, že objevili Boha bez hněvu a pouze laskavého či dobrého, tvrdili, že jeden Bůh soudí, avšak jiný dává spásu“ (Adversus Haereses III.25).

Takovýmto rozdělováním Boha však markionité bezděčně popírají „inteligenci a spravedlnost obou božstev“, a tak skoncovávají s božstvím jako takovým:

„Neboť jestliže ten, který soudí, není zároveň natolik dobrý, aby vyléval milosti na ty, kdo si je zaslouží, a napomínal ty, kdo to potřebují, nebude se jevit soudcem ani spravedlivým, ani moudrým. Na druhou stranu dobrý Bůh, je-li pouze dobrým a nikoli také tím, který zkouší ty, na něž svou dobrotu sesílá, nebude dobrým ani spravedlivým; jeho dobrota se bude jevit nedokonalá, neboť nezachraňuje všechny, kdo toho zasluhují, není-li provázena soudem.“

Prof. Farrow komentuje:

„Dnes jsou naši neomarkionité rafinovanější. Nemluví už o dvou bozích, ale o jediném Bohu tak, jako by nebyl soudcem nebo ho bylo možno poznat jen skrze jeho milosrdenství. Říkají, že tomuto jedinému Bohu slouží, když bez posuzování doprovázejí všechny, kdo to potřebují. „Nesuďte, abyste nebyli souzeni,“ říká Písmo, dokonce sám Kristus, a tím jsou si naprosto jisti. V pořádku. Jenomže s těmi, jež doprovázejí, zapomínají mluvit o soudu Božím, což je něco zcela jiného než soud pouze lidský. Zapomínají s nimi mluvit o svatosti, bez níž nikdo nebude vidět Boha. Domnívají se, že taková řeč je vtíravá, necitlivá, rigidní a na každý pád nerealistická. Kdo by něco takového dobrovolně poslouchal? Kdo chce slyšet o Božím soudu?“

Tato podivná a rozporná nauka je ve skutečnosti důsledkem „trvalého mravního problému, neboť je vlastností padlého člověka, že si vlastní nezřízenost projektuje na nebesa a za skutečný zdroj vlastních rozporů považuje rozpor v Bohu“.

Můžeme dodat, že padlý člověk, odkázaný na vlastní síly, ve skutečnosti netouží po posvěcení, avšak protože se obává následků svého hříchu, obrací se k učení, jež tvrdí, že „je možné ospravedlnění bez posvěcení“ – to jest milosrdenství bez spravedlnosti. Prof. Farrow proto dává Markióna do souvislosti s Lutherem a dochází k závěru, že „Trident [tj. Tridentský koncil] je tím zvrácen”. Dále pak zdůrazňuje, že aby bylo možno zaútočit na tak zásadní nauku, jako je katolické učení o posvěcení a ospravedlnění, je nutno posadit na lavici obžalovaných celou Tradici:

„Aby tedy bylo možné rozdělit Boha, je nutno rozdělit jeho Zjevení: nejen Písmo proti Písmu, ale Písmo proti Tradici. Na samotnou Tradici se pohlíží s podezřením jako na to, co nás uzavírá v omylu, nikoli zachovává v pravdě. Proto se na ní páchá násilí. A jejich násilí zasahuje i samotné evangelium, jak si nedávno všimnul kardinál Sarah (The Catholic World Report, 31. března 2017). Ve svých komentářích ke kolokviu k desátému výročí Summorum pontificum mluví o ‚strašlivé, ohavné věci, která se jeví jako touha po … naprostém rozchodu s minulostí Církve’, jako by ‚apoštolská Církev a křesťanské komunity v prvních stoletích z evangelia nic nechápaly’, jako by evangelium zůstávalo až do našich dob zcela nepoznáno, jako by ‚teprve naše doba porozuměla plánu spásy, který přinesl Ježíš’.“

Abychom lépe pochopili historickou souvislost, která spojuje luteránskou doktrínu o zničení Tradice se současnou situací, prof. Farrow krátce zmínil modernistickou nauku, kterou na počátku 20. století zastával P. Ernesto Buonaiuti, „jehož zacházení s Písmem a Tradicí je duchem absolutně protestantské, byť má katolickou formu. Otevřené odmítnutí [význačné protimodernistické encykliky papeže sv. Pia X.] Pascendi dominici gregis znamená bod zlomu v různých směrech katolicismu“, který vysvětluje, „jak to, že je nám nakonec předložen takový hlavolam, jako je Amoris laetitia.

I když 2. vatikánský koncil se o Tradici důrazně zmiňoval (prof. Farrow cituje Dei Verbum 7-10), není obtížné si všimnout, že do katolické teologie a exegeze dokonale pronikl protestantský názor na Písmo. „Proto je zpochybněna funkce Magisteria,“ vysvětluje prof. Farrow. „Novým hlasem autority je hlas svědomí.“ Zničení Tradice pak v konečném důsledku vede k nesprávnému chápání svědomí samotného:

„Naším současným problémem – a hlavní součástí soudobé krize – je to, že je svědomí mylně vykládáno jako zdroj mravní autority vedle přirozeného zákona a Božích přikázání, zdroj, který může přebít nejen kanonické právo a svátostnou disciplínu, ale i učení samotného Krista a lex credendi, na nichž je tato disciplína založena.“

K dubiím prof. Farrow správně poznamenává, že ústřední bod věroučného problému, před nímž stojíme, je možno syntetizovat v pátém dubiu:

„Nejprve první dubium žádá objasnění jednoho typu situace, sexuálních vztahů, které byly na základě Ježíšových vlastních slov vždy pokládány za cizoložné: jsou tedy cizoložné, nebo ne? Podstata ostatních pak spočívá v pátém, v němž jde o vztah svědomí k Písmu a Tradici:

Je po vydání Amoris laetitia (č. 303) stále třeba považovat za platnou nauku encykliky sv. Jana Pavla II. Veritatis splendor 56, založenou na Písmu svatém a na Tradici Církve, která vylučuje „tvůrčí“ výklad úlohy svědomí a zdůrazňuje, že svědomí nikdy nemůže legitimizovat výjimky z absolutních mravních norem, které vnitřně špatné skutky zakazují samy o sobě?“

Konečně prof. Farrow vysvětluje praktické důsledky této změny:

„Jestliže svědomí nemusí brát v úvahu vnitřní povahu nějakého skutku a pouští se rovnou do zápasu s jeho subjektivními a okolnostně podmíněnými dimenzemi a následky, budou nezbytná kajícnost, pokání a rozhřešení naprosto odlišné. To pak bude mít důsledky i pro externí fórum. Co se kdysi pokládalo za cizoložství, a tudíž vedlo k nezpůsobilosti přijímat Eucharistii, se nyní bude pokládat za novou formu věrnosti, a tedy i za stav způsobilosti ke svatému přijímání. V tomto případě se ze samotné Eucharistie stane důkaz této nové věrnosti, která kdysi byla nevěrou.“

„Řekl jsem již dříve, že dubia, která byla pokládána za nezbytná, naléhavě vyžadují odpověď. Tak jednoduché to však není. Uvažujeme-li o podstatě, a nikoli pouze o proceduře, jsou sice dubia vskutku nezbytná, avšak přinejmenším na páté z nich nelze odpovědět – přesněji řečeno jedinou možnou odpovědí by bylo odstranit problematickou část Amoris laetitia a opravit nebo objasnit východiska, z nichž tato část vychází a jež se objevují jinde.“

Tato poslední poznámka je obzvlášť důležitá: v posledních měsících zaznělo mnoho hlasů vyslovujících přání, aby dubia byla zodpovězena, samozřejmě způsobem odpovídajícím tradičnímu učení. Zde však prof. Farrow správně poukazuje na to, že ani to by nebylo dostatečné, neboť pokud VS 56, samo o sobě založené a Písmu a Tradici, stále platí, pak kladná odpověď na páté dubium nemůže logicky koexistovat ani s 8. kapitolou Amoris laetitia, ani s jejími premisami, které se vyskytují na jiných místech tohoto dokumentu. Když se nad tím zamyslíme, je stejnou úvahu nutno uplatnit i na ostatní dubia, která v konečném důsledku na pátém závisejí. Předložení dubií se tedy logicky v podstatě rovná žádosti o odvolání 8. kapitoly AL a pasáží, na nichž je založena (a které by měly být přesně určeny). Dokud se tak nestane, potrvá smrtící rozpor mezi současným Magisteriem a Tradicí, který bude i nadále zdrojem neustávající nákazy a schismatu v Církvi.

Claudio Pierantoni

Překlad Lucie Cekotová

Poznámky:

Zdroj: https://onepeterfive.com/making-clarity-amoris-laetitia/

28 Responses to Laičtí akademici k Amoris laetitia (1)

  1. František napsal:

    Přestože je to velmi bolestné a nechce se tomu uvěřit, „pseudopapeži“ Františkovi se to podaří…
    tak jako se Lutherovi „zadařilo“, když jako nástroj zlého ducha zfanatizoval davy, které pak hromadně vystupovaly z katolické církve, protože uvěřily Lutherovi.
    Tak i nyní, František zcela jistě má promyšlený postup, jak umlčet rigidní a pravověrné katolíky či klér, protože v žádném případě AL neopraví, ale naopak, jeho vyčkávací taktika a promyšlené, sofistikované postupy způsobí, že nakonec ti, kteří s ním nebudou souhlasit, označí za neposlušné vůči němu a buď sáhne k exkomunikaci vůči nim, nebo jim postupně nenápadně ztrpčí natolik život, že oslabeni touto taktikou, nebudu mít na vybranou a budou muset mlčet a pokud nikoliv, budou násilně umlčeni. Za Františkem stojí zednáři a Boží nepřítel, který je daleko inteligentnější než člověk. Mějme na paměti, že v období konce času, kterým procházíme, se již zahájil lítý duchovní boj o církev, přičemž snaha ji zničit, bude až do poslední chvíle velmi razantní. Modleme se, postěme se, přinášejme dobrovolné oběti Pánu za jeho církev, za papeže Benedikta, /který má podle 3.Fatimského tajemství být nakonec zabit Františkovými lidmi, poté, co ho vyštvou z Vatikánu/ a pak nastane mnoho událostí, které, jak říkal Pán v evangeliích, kdyby tuto dobu skrze ně nezkrátil, spousta věřících by odpadla a šla by za falešným prorokem a antikristem, v domnění, že tím slouží Bohu. A proto je nutné vzdělávat se v pravdách víry, Magisteria a nauce, abychom také nesklouzli naivně do pasti Božího nepřítele a nenechali si vzít pravdu Božího slova a pravé nauky církve – i za cenu mučednictví, protože tady jde o věčný život s Pánem nebo s Božím nepřítelem. Žijeme období konce času, ať si to chceme přiznat či se bojíme pojmenovat realitu pravým jménem a je na nás, kterým směrem vykročíme. P.Maria však slíbila fatimským pasáčkům, že Její Neposkvrněné Srdce zvítězí a tak se k Ní utíkejme pro posilu v této hrozné době a nezapomínejme denně na růženec, vždyť posty a růženci lze mnohé vyprosit.
    /tyto info uvádím jako mozaiku ze střípků různých soukromých zjevení, především 3.fatimského, soukromých zjeveních dona Gobiho v modré knize, evangeliích o konci času, Knize zjevení sv.Jana, časopisu Regina dr. Mráčka z ledna 2017 aj.,vize sv.Františka z Assisi o konci času a spoustu jiných informací ze soukromých zjeveních, církví schválených. Myslím si, že není těžké vyvodit závěry toho, co nastane, protože je lépe být připraven a znát úmysl nepřítele, než naivně strkat hlavu do písku a touto pštrosí taktikou se pošetile připravovat o možnost správného postoje, vedoucího k vlastní spáse a nenaletět sofistikovanému „Božímu nepříteli“, který přesně ví, co chce./

  2. Dr. Radomír Malý napsal:

    Na katholisches.info jsem včera četl vyjádření Františkova oblíbence arcb. Bruna Forteho, neomodernisty až na půdu. Prozradil zajímavou informaci, že Františkovy dvojznačné formulace v AL a současný obrovský zmatek, který to v Církvi vyvolalo, a na nějž poukazují 4 kardinálové, autoři dubií, jsou právě jeho taktikou. Proto se tak vehemetně odmítá jakkoliv vyjádřit k dubiím a vůbec zaujmout jednoznačný postoj k této tématice. On – potažmo potom neomodernisté v Církvi – záměrně chtějí vyvolat zmatek a nejistotu ohledně znovusezdaných rozvedených, záměrně chtějí, aby jednotlivé episkopáty vydávaly navzájem si odporující rozhodnutí, neboť doufají, že „přirozeným vývojem“ se nakonec v Církvi prosadí to řešení, k němuž sáhly episkopáty Malty, Německa a nyní Belgie: tj. připuštění rozvodníků k Eucharistii, podmínkou bude pouze, aby prý „to měli ve svědomí vyřešeno s Bohem“. Když se toto stane obecným usem, potom se teprve nejvyšší autorita vyjádří, a to buď že sice s tím nesouhlasí, ale je to obecně rozšířeno, takže se to musí dlouhodobě tolerovat a lidi pozvolna vychovávat ke správnému postoji blablabla, nebo se to prohlásí přímo za „vanutí Ducha Svatého“. Ten Forte byl v tomto poměrně dost otevřený a jednoznačný.

  3. Ivan napsal:

    Ptal jsem se mnoha kněží na AL, a na jejich postoj k tomu, pokud by byli nuceni dovolit rozvedeným-znovusezdaným, kteří by nechtěli na své situaci nic měnit, zda by poslechli Boží slovo nebo papeže Františka, v AL jdoucího proti Božímu slovu. A dostalo se mi stále stejných odpovědí, že by to muselo být individuální a že po zvážení situace těchto lidí
    podle doporučení papeže Františka, by samozřejmě v rámci „milosrdenství a soucitu“ v jejich obtížné situaci svolili, aby takoví mohli ke zpovědi i ke svatému přijímání. Když jsem se zeptal, zda necítí nějaký rozpor ve svém kněžském svědomí, že to přece nemůže být podle nauky církve a slov našeho Pána, pak ani jeden z nich nepřiznal svůj stav zaslepenosti, ale naopak, oháněli se velmi razantně /falešným/ milosrdenstvím a potažmo i poslušností vůči papeži.
    Nemylme se, mnoho kněží raději nemají názor a budou vždy tančit podle toho, jak jim kdo píská. Žel, jednou slovo Boží, podruhé lživá slova Božích nepřátel. A ptám se, kde se vytratila věrnost kněží vůči Bohu a jeho Slovu a nauce církve, za ty 4 roky pontifikátu PF?
    Je vůbec nějaký kněz u nás, který by správně porozuměl, že kdyby svolil k udílení svátostí lidem, kteří žijí v cizoložství, kteří se nemíní pokáním odvrátit od stavu těžké hříšnosti a mylně se domnívají, že mají na svátosti nárok díky AL, protože tak tomu chce pontifik, že se tím těžce proviňuje proti slibu, který daroval Bohu při svém vysvěcení na kněze, kdy veřejně slíbil, že bude věrně hlásat pravou nauku katolické církve a tím bude sloužit svým kněžským životem ke spáse svěřených lidí?
    Když kněz dovolí rozvedeným znovu-sezdaným přistupovat ke zpovědi a ke sv.přijímání, pak uvádí svěřené do stavu těžkého hříchu svatokrádežných a nehodných přijetí svátostí, zatímce je i sebe bude přesvědčovat, že je vše v nejlepším pořádku, pak ve skutečnosti bude sebe i ty neuvědomělé věřící, žijícící v cizoložství, vést přímo do pekla. Jak to, že to naši kněží neví? Je to papismus, který kritizuje kardinál Müller, kterému se nezřízeně a pošetile oddali?

  4. ivka napsal:

    Amoris laetitia byla „překonána“ již dříve.
    Znám kněze,kteří dovolovali rozvedeným,nebo lidem žijícím „na hromádce“ přistupovat ke svatému přijímání. Důvod se vždy našel-musíme totiž rozlišovat-.
    dokonce pro rozvedené a znovu sezdané byly pořádány exercicie.
    František Milosrdný tomu dal jen razítko.
    Kyrie eleison!

    • pepa napsal:

      Žádný papež ani žádný jiný člověk nemůže žádnému knězi ani nikomu jinému, dávat „razítko“, aby dobrovolně a v situaci, kdy nemá zatemněný rozum či úsudek psychickým handicapem, svolil ke svému sebezničení /myslím tím, co se týká věčnosti u Boha/ a přistoupil na porušení Desatera a sváděl k tomu jiné, u kněží dokonce jemu svěřené, za které ovšem Bohu přinese počet,jak jim pomáhal ke spáse nebo naopak přiváděl svou svévolnou a hříšnou pastorací Božímu nepříteli. Tady třetí možnost nebo kompromis neexistuje… buď poslouchat Boha a Jeho Slovo anebo jít svou neposlušností proti Bohu a Jeho Slovu a dobrovolně tak směřovat do pekla, protože mzdou hříchu je smrt, zde kněží nemají a nemohou mít výmluvy. Vždyť oni především jako profesionálové a „znalci“ nauky a magisteria, by měli dobře vědět, co je a není Boží Slovo, co je hřích a co znamená dobrovolné přestupování Desatera a potažmo vlastně i obnáší zradu nauky katolické církve, takové, jak ji převážně hlásala církev až do příchodu PF.

    • Hana Farná napsal:

      A to je špatné, pořádat exercicie pro rozvedené a znovu sezdané?
      (Teď neřeším jejich přístup / nepřístup k Eucharistii. Tím spíš, když ho nemají, potřebují oporu a vědomí, že pořád jsou v Církvi).

      • Tomáš napsal:

        Pokud jsou jsou takové exercicie katolické a pomáhají těmto lidem pochopit, že před Bohem uzavřené manželství je celoživotně platné navzdory „rozvodu“, který je beztak jen úředním úkonem a nemá s Církví nic společného a tento kříž nést, proč ne. Ale „exercicie“, které tyto lidi rozmazluje tím, že jim někdo bude mlátit do hlav, že jsou ublížené chudinky, které za nic nemohou a že na ně jakýsi „milosrdný pámbů“ nezanevřel a oni mohou žít s jiným partnerem a když ani to nevyjde, mohou pokračovat u dalšího, tak to asi špatně bude, nebo ne?

      • petr napsal:

        Jestliže by se jednalo pouze o setkávání tété skupiny lidí v modlitbě či odborných přednáškách, budiž, pak by to bylo v pořádku, ale exercicie, čili duchovní cvičení je nepředstavitelné bez přijímání svátostí, a to, o čem hovoříte, paní Hano, je snad neoddiskutovatelná pastorační náplň každého kněze, takovéto doprovázení a duchovní pomoc… holt, ale při vědomí, že ke svátostem nelze, pokud „rozvedení-znovusezdaní“ nechtějí žít jako bratr a sestra

  5. Zdeněk Heřmánek napsal:

    Kardinál Müller,prefekt Kongregace pro nauku víry, se kupodivu v poslední době vyjádřil velice jednozačně
    cituji z rozhovoru pro EWTN : „podmínkou přistoupení ke svátosti je obrácení a odhodlání k nápravě. To znamená, že tato poznámka se týká výlučně těch případů, kdy jsou penitenti odhodláni žít jako bratr a sestra“
    viz článek http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25791

    • Kolesko napsal:

      Dávám Müllerovi rok, maximálně dva… :-)

      • jindřich napsal:

        To je příliš, nepochybujte, že s ním bude „zatočeno“ dříve, aby ani náhodou déle nepřekážel a „nezavazel“ se svým postojem hájení nauky církve a Magisteria

  6. David napsal:

    Byl jsem na přednášce P. Opatrného, kterou měl na toto téma v naší farnosti. Šel jsem tam pouze ze zvědavosti a zjistil jsem, že je to ve skutečnosti ještě horší, než tu bylo popsáno v jednom z předešlých článků. Z cca 20 lidí jsme byli jen dva, kteří hájili nauku o manželství. Zbytek jen seděl, nebo mu dokonce přizvukoval. Naopak z nás dvou udělal doslova blbce…

    • Tomáš napsal:

      Proč se tomuhle nedivím…
      S neomodernismem postiženými lidmi se nedá regulerně diskutovat. Veškeré regule podřizují sami sobě, jak se to zrovna hodí.

    • petr napsal:

      Může vás Davide, však hřát pocit, že jste hájil barvy našeho Pána a jeho evangelia a pro váhavé a „nerozlišující“, jste byl v tom momentu ten, který zpochybňuje tvrzení teologa a radí ke skutečnému hledání pravdy …
      A co se týká mons. ThDr.Aleše Opatrného, před časem jsem mu dal k dispozici naše komentáře z příslušného článku o něm a ptal jsem se ho osobně, zda se necítí nějak nepohodlně v roli obhájce herezí…dodnes čekám na jeho odpověď, ale přestože nepřišla, věřím a modlím se za to, aby ty z „maličkých“, které pohoršuje svým heretickým postojem, zaštítujíc se AL, Pán vyvedl z herezí a lží a aby se našlo spoustu takových, jako Vy, Davide, kteří by jim vše patřičně, v lásce a pravdě vysvětlil…

    • Jaroslav Klecanda napsal:

      Jakým způsobem, prosím, a v jakých konkrétnostech?

      • Tomáš napsal:

        Co kdybyste to při podobné příležitosti zkusil sám „naostro“ a pak nám sdělil své osobní dojmy místo pouhého schovávání se za počítačem, hm?
        Jen otázka. Nic víc.

      • petr napsal:

        Víte, Pán nás učí, Jaroslave, pokud se /Mt18,15/ bratr v Kristu proviní či zhřeší, je třeba ho pokárat v tzv. bratrském napomenutí, aby se tento mýlící či hřešící bratr, odvrátil od svého hříšného jednání, aby byl „získán“.
        Jestliže si nedá říci, pak si přibrat posilu, a když ani pak ne, oznámit to církvi,/proč ne? Ale je otázka, zda nás někdo v tomto případě vyslechne/ a když ani tak neposlechne, setřást prach a považovat ho za pohana…byť se domnívá, že jako diplomovaný teolog tomu více rozumí a je Pánu „blíž“ než my, obyčejný laický „plebs“/.
        Podle slov našeho Pána by se tak měly řešit různé neshody a omyly, týkající se víry nebo nauky církve a tyto nesrovnalosti pak řešit biblicky, protože pomlouvat za zády a kritizovat, to umí každá pokřivená povaha… ale po modlitbě za dotyčného si to s ním vyříkat mezi 4 očima, to je evangelické a správné

  7. […] druhý a třetí díl najdete na DaH ZDE, ZDE a […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *