Žena a tradiční Mše svatá

Už devět měsíců se smím účastnit tradiční latinské Mše svaté. Neváhám říci, že přechod k ní je nejlepší změnou mého života. Navždy jsem se zamilovala do katolické tradice a z milosti Boží zjistila, že se nikde neprojevuje se svou dechberoucí krásou více než v tradiční Mši svaté. V ní stále žijí obřady, modlitby a symboly, jinak do značné míry zapomenuté, s veškerou svou duchovní silou a účinností, kterou mají již 1500 let.

Tradiční Mše svatá se mnou jedinečným způsobem souzní jako se ženou. „Na ženství je něco neobyčejně velkého a tajemného,“ prohlásila dr. Alice von Hildebrandová. Žena je jedním z nejkrásnějších tajemství Božího stvoření už od úsvitu času, kdy Adam v Ráji poprvé spatřil svou ženu a s úžasem a láskou zvolal slova chvály.

Je to něco, co jsem si začala uvědomovat pomalu, týden po týdnu, když jsem klečela v lavici (úplně sama s misálem z roku 1962) a připravovala se na to, že začnu chodit na tradiční Mši svatou. Prvních dvacet let života jsem se účastnila Mše podle novus ordo. Můj vztah lásky a adorace k našemu Pánu se během těchto let jistě prohluboval, až jsem si uvědomila, že pouze tam, při tradiční Mši, mám pocit, že opravdu vnímám svou krásu a tajemství jako ženy – když klečím před krásou a tajemstvím Božím.

Možná to zní podivně, zejména těm, kdo tradiční Mši svatou povrchně vnímají negativně, protože při ní ženy nosí šátek, nejsou ministrantkami, lektorkami ani kantorkami, nerozdávají svaté přijímání a vůbec nedělají nic jiného, než se klaní Pánu v lavicích (pokud nezpívají ve sboru, což je k mé radosti i můj případ). Mnozí by mohli úlohu ženy při tradiční Mši nazvat ohavně potlačovanou a omezenou.

Přesto zde v několika bodech uvedu, proč tradiční Mše svatá ctí ženu víc než novus ordo. Zdá se, že tato diskuse přichází v navýsost správný okamžik: v minulém století naši kulturu zamořilo tolik falešných ideologií, v neposlední řadě i feminismus, a naše pokoncilní Církev proti jejich všudypřítomnému vlivu naneštěstí nezůstala imunní. Nyní se však mnozí katolíci začínají vracet k tomu, co Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. nazývá „mimořádnou formou římského ritu“, a proto i nejedna katolička, stejně jako já, přechází ke zcela novému a krásnému prožívání Mše, kde její bývalé role už neexistují a namísto toho má příležitost znovuobjevit krásu ženství, kterou tradiční Mše svatá dosvědčuje zejména čtyřmi zvláštními způsoby.

1) Šátek

V uplynulých šedesáti letech byla tradice žen zakrývajících si v kostele hlavu do značné míry buď zapomenuta, nebo se stala příčinou neshod a roztrpčení. Já jsem však přišla na to, že šátek mé ženství neuráží, ale naopak ho ctí a pozvedá k nové úrovni důstojnosti, jakou jsem při novus ordo nezažila. Při novus ordo splývám. Oblékám se jako do společnosti, ale liturgicky o mém ženství nic nevypovídá a od toho, kdo klečí v lavici vedle mě, se moc neodlišuji. Při tradiční Mši svaté se však žena s úctou vyčleňuje. Mám si zakrýt hlavu a dávat tím Bohu i ostatním najevo, že jsem skutečně žena, že jsem Jeho krásným a tajemným stvořením a že při Mši jde o Krásu, od níž moje krása pochází.

Je to tak prosté, ale je nutno tomu porozumět. Aby si žena skutečně dokázala uvědomit krásu svého ženství, musí si co nejhlouběji uvědomit, kdo je Bůh a kým je ona před Ním – nejen jako žena, ale jako člověk. Právě k tomu vznikla Mše skrze svou zbožnou úctu, skrze své ticho a krásu své liturgie. Tradiční Mše svatá vede muže i ženy k tomu, aby se cele obrátili k Bohu a v důsledku sami ustoupili do pozadí před Jeho zpřítomňovanou Obětí. Proto potom Mše mluví k ženě o její vlastní důstojnosti, neboť se pokořuje před Bohem.

Šátek byl výchozím bodem mé cesty k tomu, abych si uvědomila, jak tradiční Mše svatá ctí ženství. Nejprve jsem musela objevit krásu a nutnost vlastního ústupu do pozadí, uvědomit si, že před Bohem nejsem nic a že v celé Mši jde o Něj. Šátek mi v tom skvěle pomohl. Připomenul mi, že jsem na dvoře svého Krále – a že jsem tak krásná a posvátná, že to vyžaduje závoj, který neodvádí pozornost od Jeho krásy, ale spíše na ni ostatním ukazuje.

2) Opakované zmínky o Panně Marii

Jedním z nejnápadnějších rozdílů mezi tradiční Mší svatou a novus ordo, které jsem objevila, je to, jak často starý ritus uctívá Pannu Marii. Blahoslavená Panna je modelem pro každou katoličku. Svatý Ludvík z Montfortu to popsal takto: „Bůh Otec shromáždil všechny vody a nazval je mořem [maria]. Shromáždil všechny své milosti a nazval je Marií [Maria].“ [1] Tradiční Mše svatá evidentně opravdu postihuje posvátnou a neopakovatelnou úlohu Panny Marie v dějinách spásy i na naší cestě tímto slzavým údolím – a podle toho ji znovu a znovu uctívá.

Ještě před epištolou se Panna Maria vzývá čtyřikrát: dvakrát v confiteor kněze a dvakrát confiteor ministrantů, jednou se připomíná v offertoriu, jednou v kánonu a jednou po modlitbě Pater noster. Modlitby Lva XIII. předepsané bezprostředně po tiché Mši obsahují tři Zdrávas, Maria a jednou Zdrávas, Královno. Celkem se Panna Maria připomíná v každé Mši dvanáctkrát a ještě vícekrát, jde-li o některý z jejích svátků.

Pocta, kterou starý ritus vzdává Panně Marii, svědčí o tom, že ctí i důstojnost, jež je vlastní všem ženám. Tradiční Mše svatá neustále klade blahoslavenou Pannu na srdce každé přítomné ženě a všechny ženy vyzývá k tomu, aby pro dobro Církve rostly v jejích ctnostech a následovaly jejího příkladu.

3) Vzývání světic

Při každé tradiční Mši svaté se hned po Proměňování připomíná a vzývá sedm světic: sv. Perpetua a Felicita, obě matky a mučednice z doby císaře Diokleciána, a sv. Agáta, Lucie, Anežka, Cecilie a Anastázie, první křesťanky, které pro Krista (a první tři i pro své panenství) vytrpěly strašlivé mučení.

Tento silný okamžik následuje po hloubce Proměňování. Podle misálu z roku 1962 po jejich jménech uvádí: „Prosíme Tě, neber v úvahu to, co zasluhujeme, ale jako štědrý dárce odpuštění nás připusť do jejich společnosti.“ [2] V mém srdci to vyvolává záchvěv radosti a očekávání i úctu k těmto statečným ženám a k tomu, jak daru svého ženství – téhož, který mám jako žena já – využily k tomu, že sloužily Bohu až do konce.

Ti, kdo chodí na starý ritus, jsou při každé Mši svaté vyzýváni, aby si připomněli příklad těchto sedmi katolických žen, které se staly mučednicemi, i sílu a krásu jejich ženství, jež je ve spolupráci s Boží milostí vedlo k tomu, aby se všeho vzdaly pro Krista. To je neuvěřitelná pocta všem ženám, kterou podle vznešeného úmyslu našeho Pána vyjadřuje tradiční Mše svatá.

4) Symbolická integrita liturgické úlohy ženy

O tomto tématu obšírně pojednávali jiní, a proto bych jen ráda zdůraznila, že jsem si začala osobně vážit rozdílnosti mužské a ženské role, která se projevuje v tradiční Mši. Čím více jsem se naučila tuto liturgii chápat a milovat, tím víc oceňuji to, že jsem autenticky její součástí jako žena a že sloužím jako hluboký symbol už jen svým ženstvím, nikoli nějakou svou vlastní vnější a nedokonalou aktivitou ve snaze „přispět“ k mešní liturgii.

Po letech zkušeností kantorky a lektorky při novus ordo mohu říci, že mi bylo ctí takto sloužit Bohu a využívat svého talentu k Jeho slávě – ale při tradiční Mši svaté si připadám dvojnásob sama sebou, spokojená, protože plním liturgickou úlohu určenou mně i všem ženám od počátku Církve, to jest být prostě přítomna ve svém ženství a představovat vnímavost celé Církve vůči Slovu Božímu. Je podivuhodné a krásné, že moje ženská identita stačí – že k tomu, abych byla při liturgii posvátným symbolem, není třeba žádného mého vlastního úsilí.

Jistě existuje mnohem více způsobů, jimiž mi tradiční Mše svatá pomohla přijmout krásný dar mého ženství a radovat se ze své tradiční úlohy při liturgii. I když jsem na mnohé z nich možná zapomněla, jsem za všechny hluboce vděčná. Z hloubi duše se modlím, aby stále více katoliček poznalo krásné projevy úcty k ženství, které skrývá starý ritus, a aby si uvědomily, že i když se při povrchním pohledu může zdát, že při tradiční Mši svaté toho ženy dělají mnohem méně než při novus ordo, je to proto, že jim tradiční Mše v souladu s dvoutisíciletou katolickou tradicí něžně říká: Jsi žena. Jsi krásná. Stačí, že jsi tím, čím jsi.

Mary Donellan

Překlad Lucie Cekotová

 

Zdroj:

http://www.onepeterfive.com/traditional-latin-mass-honors-womanhood/

Poznámky

[1] Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu: O pravé mariánské úctě. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2011, s. 22. Překlad P. Filip Stajner.

[2] Josef Vlček: O mši svaté. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2007.

14 Responses to Žena a tradiční Mše svatá

  1. Tomáš napsal:

    Díky…

  2. Kateřina napsal:

    Když už to paní tak hezky napsala, a je vděčná za svoji roli, je potřeba zmínit, že za spoustu věcí dneška mohou naše předchůdkyně – ženy, které se nebály jít se svou kůží na trh na přelomu 19. a 20. století a pomáhaly řešit tzv. ženskou otázku.
    Je dobré vědět, že společnost se mění a pokud by se paní vrátila zpět o 50 až 100 let, platilo by na ni, stejně jako na ostatní ženy té doby, ustanovení CIC z r. 1917, Kán. 909 § 1 – Zpovědnice pro zpovídání žen budiž vždy postavena na volně přístupném a viditelném místě a zpravidla v kostele nebo ve veřejné nebo poloveřejné kapli určené jen pro ženy. Kán. 910 § 1 – Ženy smějí být zpovídány mimo zpovědnici jen z důvodu nemoci nebo jiného důvodu opravdové nutnosti a s použitím záruk, jež místní ordinář uzná za vhodné. Oproti tomu § 2 – Muže je dovoleno zpovídat také v soukromých domech. Jsou ještě další kánony, ale ty si jistě každý najde sám, pokud chce…
    Jsem žena a vážím si toho, že mohu být na mši svaté, jsem vděčna za to, že Slovo Boží mohu slyšet v mateřském jazyce a jsem vděčna i tomu, že se mohu dále i jako laička vzdělávat. Jsem vděčna za dar víry a děkuju Pánu Bohu denně za to, že víru mohu praktikovat i v této sekularizované společnosti.
    Dnes má žena mnohem důstojnější postavení v církvi, než kdy měla a jsem ráda, že se i v této oblasti blýská na lepší časy. Jsem ráda, že už nejsem vnímaná jako potencionální svůdnice kněze a že jsem naopak vnímaná jako plnohodnotný člověk.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      Pokyny CIC, které jste uvedla, měly za cíl chránit pověst a důstojnost žen a kněží, aby se nedostávali do řečí a vyhýbali pokušením…

    • Lucie Cekotová napsal:

      Nesouhlasím s tím, že „dnes má žena v církvi mnohem důstojnějši postavení, než kdy měla“, ani s tím, že se údajně „blýská na lepší časy“. A jsem si jistá, že taková sv. Zdislava, obě sv. Terezie ani sama Matka Boží by nesouhlasily rovněž. Pokud jde o blýskání na lepší časy, já bych to spíš nazvala stahováním temných mračen. A co se potenciálních svůdnic týče, počet kněží opouštějících své povolání a uzavírající různé svazky mluví sám za sebe.

    • Fr. Albert T.O.P. napsal:

      Nalijme si cisteho vina – jste liberalni, sekularisovana feministka. Nic vic.

      • Kateřina napsal:

        Děkuji za stanovení mé diagnózy, ačkoli nevím, čím jsem si to zasloužila. Komentovala jsem slušně a věcně, nevím, podle čeho stanovujete diagnózu – snad podle toho, že žiju ve svátostném a prvním manželství, ale myslí mi to trošku jinak než Vám?
        Občas jsem sem na tyto stránky zašla, protože to jsou stránky „katolíků katolíkům“, nikdy jsem nikde nic nekomentovala, toto bylo poprvé – nu – aspoň vím, na jakém poli se zde pohybuji.
        Přeji Boží požehnání…

    • Anthracit napsal:

      Bez obav, sufražetku by i před sto lety považovali spíš za slepici než za potencionální svůdnici.

  3. jehú napsal:

    Dnes ovšem kněží nějaké takové citlivosti a ohleduplnosti od většiny žen nemusí „čelit“, protože ženy v blízkosti kněží si nedělají násilí, týkající se nějaké citlivosti vůči jejich čistotě a zachovávání celibátu, naopak, své vnady vystavují bezostyšně hlava nehlava před posvěceným služebníkem Božím a nutí jej zvykat si na jejich nestoudné oblečení. O víkendovkách a různých akcích polonahé ženy kněze ani náhodou „nešetří“ a ani je to možná nenapadne, díky tomu, že stud již není in. Též si všímám, že dokonce při nesení darů při nedělní mši svaté není neobvyklé, že je přináší věřící ženy velmi spoře oděné a místo své důstojnosti a jakéhosi alespoň základního citu pro cudnost, vzhledem k posvátnu v kostele, chodí oblečeny s prominutím jako nevěstky, které šermují svým hluboce obnaženým poprsím přímo před zraky nebohého kněze, přijímajícího z jejich rukou obětní dary….Škoda mluvit…

    • Fr. Albert T.O.P. napsal:

      Delaji jen to, co jim knezi dovoli. Oni maji vychovavat.

      • Přesně. Jak říkal Msgr. Marcel Lefebvre: Nadřízení formují podřízené, a ne naopak.

        Těžko bude žena katolička formovat NOM kněze ohledně čistoty. Tak to prostě nefunguje.

        Katoličtí kněží to těm slečnám, paním a dámám mají vysvětlit. Slušně, ale jasně a pevně.

        A to, že se žena má oblékat cudně (nejen v kostele) pokládám za součást křesťanské kultury a slušného chování. To samozřejmě neznamená, že má vypadat jak hastroš nebo strašák na poli…

  4. jehú napsal:

    ad Fr.Albert T.O.P.

    Sice máte trochu pravdu, ale ne kažý kněz dokáže upozornit na nevhodné a nestoudné oblečení některých věřících žen či na absenci jakéhokoliv respektu či úcty k vysvěcenému služebníku Božímu a jeho posvátnému poslání. Mladší kněží naopak, v rámci snahy zalíbit se, potlačují v sobě jakékoliv nesměle pocity, že by se měli ozvat. Jednak jim velmi /možná podvědomě a necíleně/ záleží na tom, aby je ženy obdivovaly a aby je braly jako in, zapomínajíce ovšem na to, že jsou kněží a ne pouze showmeni u oltáře… anebo aby nevypadali před opačným pohlavím jako podivíni, kterým vadí naprosto „normální“ všeobecně rozšířená necudnost, která je přece považována za běžnou, žel, i v kostelích… Anebo se možná bojí i svého biskupa, kdyby si náhodou nějaká taková „uvědomělá“ věřící šla stěžovat k biskupovi, že kněz jí bere právo na svobodu se oblékat jak chce ona, byť by to bylo jak do vykřičených domů nebo na diskotéku. Nu a je možné, že by pan biskup rozhodl o přeložení takto „puritánsky“ smýšlejícího“ kněze někam na vesnici, kde na mši chodí tři stařenky a ještě v šátku, /po staru/, u kterých snad již nehrozí podobné touhy zalíbit se knězi, či svými vnadami jej svádět a rušit v posvátném poslání kněze. Připadne mi,že neznám žádného kněze, který by se nebál nahlas říct k nestoudnému a vyzývavému chování žen v kostelích své a .. vzít „bič“ v podobě hřímajícího nesouhlasu a poučení na adresu necudných žen, po příkladu našeho Pána, který ve spravedlivém hněvu vyhnal z jeruzalémského chrámu všechny, kdo z chrámu dělali tržnici.
    A žel, pozoruji, že se dnes mladší kněží snaží místo Bohu povětšinou více líbit těm, které kněze považují za zajímavý objekt svých ženských choutek a tužeb, aby aspoň trošku zamotaly služebníku Božímu hlavu…jak psala paní Lucie a třeba i přiměly zanechat kněžské služby… a to mluvím o ženách, které jsou praktikující věřící … Modeme se za kněze, kteří mají do svatosti daleko a do důchodu také…

    • „Ne každý kněz dokáže upozornit na nevhodné a nestoudné oblečení některých věřících žen či na absenci jakéhokoliv respekt.“

      Muze byt; nicmene je to neoddiskutovatelnou povinnosti knezi jako sluzebniku Naseho Pana Jezise Krista vychovavat a pripadne karat verici (muze i zeny!) za jejich nevhodny, popr. necudny odev v kostele. A budou z toho skladat ucty Panu Jezisi: beda pokud nekarali a mlceli z lidskych ohledu@

      • nevěřící Tomáš napsal:

        Já jen doufám, že na tento web občas zabloudí i některý z posvěcených služebníků, který si ještě zachoval zdravý kněžský /a selský rozum/ a tak může i popřemýšlet, zda se některé, byť ostřejsí, komenty, náhodou netýkají i jeho osobně a zda-li mu Pán skrze ně nechce něco také k jeho poslání kněžské služby pastýře zdůraznit … aniž by se nutně musel cítit pokořen či manipulován obyčejným laikem, který však díky určité nezávislosti a svobodě, kterou má kněz trošku sešněrovánu, může tu a tam povzbudit k otevření si očí a vidění pravdy jinak, než mu to je vnucováno shora hierarchií, kterou „musí“? stádovitě poslouchat

  5. Ivka napsal:

    Na mši sv. nosím ráda „mantylku“, šátek který se dostane v sousedním Polsku.
    Tato pokrývka hlavy mi dává pocit maximálního soustředění a pokory.
    http://www.mantylki.pl

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *