Modlitební výzva kazašských biskupů

Výzva k modlitbám:

Aby papež František potvrdil neměnnou praxi Církve, pokud jde o pravdu o nerozlučitelnosti manželství

Arcibiskup Peta, metropolita astanský

Po zveřejnění apoštolské exhortace Amoris laetitia vydaly některé partikulární církve normy pro její aplikaci a výklad, podle nichž se ke svátostem pokání a Eucharistie připouštějí rozvedení, kteří uzavřeli civilní sňatek s novým manželem bez ohledu na svátostné pouto, jímž jsou spojeni s legitimním manželem či manželkou, a to aniž by museli splnit Bohem stanovenou povinnost a přestat znesvěcovat existující manželství.

Soužití more uxorio s člověkem, který není legitimním manželem, zároveň představuje urážku spásné smlouvy, jejímž znamením je svátostné manželství (srov. Katechismus Katolické církve, 2384), a urážku snubní podstaty samotného eucharistického tajemství. Tuto souvislost objasnil papež Benedikt XVI.: „Eucharistie nevyčerpatelným způsobem posiluje nerozlučitelnou jednotu a lásku každého křesťanského manželství. Mocí svátosti je v něm manželské pouto vnitřně spojeno s eucharistickou jednotou mezi Kristem – snoubencem a Církví – snoubenkou (srov. Ef 5,31-32)“ (apoštolská exhortace Sacramentum caritatis, 27)1.

Pastýři Církve, kteří tolerují, byť v individuálních či výjimečných případech, přijímání svátosti Eucharistie rozvedenými a tzv. „znovusezdanými“, již nemají na sobě „svatební šaty“, přestože to v Písmu svatém nařizuje sám Bůh (srov. Mt 22,11 a 1 Kor 11,28-29) jako nezbytnou podmínku pro hodnou účast na eucharistické svatební hostině, nebo k takovémuto přijímání dávají souhlas, se tím stávají spolupachateli trvalé urážky svátostného manželského pouta, snoubeneckého svazku mezi Kristem a Církví i snoubeneckého pouta mezi Kristem a duší člověka, jenž Jeho Tělo v Eucharistii přijímá.

Několik partikulárních Církví vydalo nebo doporučilo pastorační směrnice obsahující tyto nebo podobné formulace: „Jestliže je tedy pro stabilitu páru obtížné tuto možnost [život ve zdrženlivosti] praktikovat, Amoris laetitia nevylučuje možnost připuštění ke svátosti pokání a Eucharistie. To znamená jistou otevřenost, např. v případě, kdy existuje mravní jistota, že první manželství bylo neplatné, ale nejsou dostatečné důkazy, jež by to prokázaly v soudním procesu. Není proto důvod, proč by zpovědník v určitém bodě neměl ve svém svědomí a po mnoha modlitbách a důkladném uvážení přijmout odpovědnost před Bohem a před kajícníkem žádajícím o diskrétní přijímání svátostí.“

Uvedené pastorační pokyny odporují univerzální tradici Katolické církve ve věci nerozlučitelnosti manželství, která byla vždy skrze nepřerušený Petrův úřad římských papežů bez jakéhokoli stínu pochybnosti či nejednoznačnosti zachovávána v nauce i v praxi.

Tyto normy a pastorační pokyny navíc v praxi odporují těmto pravdám a naukám, jež Katolická církev nepřetržitě učí jako jisté:

  • Dodržování Desatera, konkrétně šestého přikázání, zavazuje každého člověka bez výjimky, vždy a za každé situace. V této věci nelze připustit individuální případy či výjimky ani mluvit o „plnějším ideálu“. Sv. Tomáš Akvinský říká: „Přikázání Desatera však obsahují sám úmysl zákonodárce, totiž Boha... A proto přikázání Desatera jsou vůbec nepromíjitelná“ (Summa theol. 1-2, q.100, a.8c).2

  • Mravní i praktické nároky, které vyplývají z Desatera Božích přikázání, konkrétně z nerozlučitelnosti manželství, nejsou obyčejnými normami či pozitivními zákony Církve, ale vyjádřením svaté vůle Boží. Proto v tomto případě nelze mluvit o tom, že člověk má přednost před normou či zákonem, nýbrž o tom, že Boží vůle má přednost před vůlí hříšného člověka, takže člověk dochází spásy, plní-li s pomocí Boží milosti Jeho vůli.

  • Věřit v nerozlučitelnost manželství a současně jí vlastními skutky protiřečit, a přitom se považovat za prostého těžkého hříchu a uklidňovat své svědomí spoléháním pouze na Boží milosrdenství, je sebeklamem, před nímž varoval už Tertulián, svědek víry a praxe Církve prvních staletí: „Někteří lidé říkají, že stačí, aby člověk v srdci a duši přijímal Boží vůli, i když jeho skutky tomu neodpovídají: domnívají se, že mohou hřešit, a přitom si zachovat v celistvosti zásady víry a bázně Boží. Je to naprosto totéž, jako by se někdo pokoušel zachovat zásadu čistoty, a přitom znesvěcoval a porušoval svatost a celistvost manželského svazku“ (Tertulián, De poenitentia 5,10).

  • Zachovávání Božích přikázání, konkrétně nerozlučitelnosti manželství, nelze prezentovat jako dokonalejší vyjádření jakéhosi ideálu, k němuž by člověk měl směřovat podle kritéria dobra, které je možné nebo dosažitelné. Jde o povinnost, kterou jednoznačně přikázal sám Bůh, a neposlušnost vůči ní má podle Jeho slova za následek věčné zatracení. Říkat věřícím opak by znamenalo svádět je na scestí nebo je povzbuzovat k tomu, aby neposlouchali Boží vůli, a tím ohrožovali svou věčnou spásu.

  • Bůh každému člověku pomáhá zachovávat přikázání, pokud Ho o to člověk žádá, jak neomylně učí Církev: „Bůh nepřikazuje nemožné, nýbrž přikazováním napomíná, abys jak činil to, co můžeš, tak abys prosil o to, co nemůžeš, a pomáhá ti, abys mohl,“ (Tridentský koncil, 6. zasedání, hlava 11)3 a „kdo by prohlásil, že Boží přikázání není ani člověk ospravedlněný a pod milostí postavený schopen plnit, ten nechť je vyobcován“ (Tridentský koncil, 6. zasedání, kánon 18). V návaznosti na tuto neomylnou nauku učil sv. Jan Pavel II.: „Zachovávání Božího zákona může být v určitých situacích obtížné, dokonce velmi obtížné; nikdy však není nemožné. Tak tomu stále učí církevní tradice (encyklika Veritatis splendor, 102)4, a „všichni manželé jsou podle Božího plánu povoláni ke svatosti v manželství a toto vznešené povolání se uskutečňuje v té míře, v jaké je lidská osoba schopna odpovídat na Boží přikázání a důvěřuje s jasnou myslí v Boží milost a v oporu vlastní vůle“ (apoštolská exhortace Familiaris consortio, 34).5

  • Sexuální styk mimo platné manželství, a zejména cizoložství, je vždy těžce hříšný a za žádných okolností a z žádného důvodu ho nelze mít za přípustný nebo líbící se Bohu. Svatý Tomáš Akvinský říká, že šesté přikázání zavazuje i v případě, kdy by cizoložný akt mohl zemi zachránit před tyranií (De Malo, q.15, a.1, ad. 5). Jan Pavel II. učil tuto trvalou pravdu Církve: „Zakazující mravní předpisy, tj. takové, které vylučují určité konkrétní skutky či způsoby jednání jako samy o sobě špatné, nepřipouštějí žádnou oprávněnou výjimku; neponechávají žádný morálně přijatelný prostor pro ‚tvořivost‘ nějakého protikladného rozhodnutí. Poznává-li se konkrétně, jakého morálního druhu je určitý skutek, zakázaný univerzálním zákonem, pak jediným mravně dobrým skutkem je poslechnout mravní zákon a vyvarovat se skutku, který tento zákon zakazuje (encyklika Veritatis splendor, 67).

  • Cizoložný svazek civilně rozvedených a „znovusezdaných“, který se, jak říkají, „konsolidoval“ v čase a vyznačuje se tzv. „zřejmou věrností“ v hříchu cizoložství, nemůže změnit mravní povahu jejich aktu, jímž porušují svátostné pouto manželství, to jest jejich cizoložství, které vždy zůstává vnitřně špatným skutkem. Člověk, který má pravou víru a bázeň Boží, nemůže mít nikdy „pochopení“ vůči vnitřně špatným skutkům, jako je sexuální akt mimo platné manželství, protože takové skutky urážejí Boha.

  • Připuštění „znovusezdaných“ rozvedených ke svatému přijímání v praxi představuje implicitní dispens od dodržování šestého přikázání. Žádná církevní autorita nemá pravomoc takovou implicitní dispens udělit ani v jednotlivém případě, ani ve výjimečné či složité situaci, ani s cílem dosažení nějakého dobra (jak uvádí příklad s výchovou dětí narozených z cizoložného svazku), a nemůže se přitom dovolávat zásady milosrdenství, via caritatis či mateřské péče Církve, ani nemůže tvrdit, že nechce stanovovat příliš mnoho podmínek pro milosrdenství. Svatý Tomáš Akvinský řekl: „Cizoložství se člověk nesmí dopustit z žádného důvodu“ (pro nulla enim utilitate debet aliquis adulterium committere) (De Malo, q.15, a.1, ad. 5).

  • Norma, která dovoluje porušení šestého Božího přikázání a svátostného manželského svazku byť v jediném případě či výjimečných případech, údajně proto, aby se zabránilo všeobecné změně kanonického předpisu, nicméně vždy znamená popření pravdy a Boží vůle. Proto je psychologicky nemístné a teologicky mylné mluvit v tomto případě o restriktivní normě nebo o menším zlu v porovnání s obecným předpisem.

  • Platné manželství pokřtěných je svátostí Církve a z podstaty má veřejný charakter. Subjektivní úsudek svědomí o neplatnosti vlastního manželství v protikladu k odpovídajícímu definitivnímu rozsudku církevního soudu, nemůže mít vliv na disciplínu svátostí, která má vždy veřejnou povahu.

  • Církev ani konkrétně zpovědník nemá pravomoc soudit stav svědomí jednotlivých věřících nebo poctivost úmyslu svědomí, neboť Ecclesia de occultis non iudicat („Církev nesoudí skryté věci“; Tridentský koncil, 24. zasedání, hlava 1). Zpovědník proto není náměstkem či zástupcem Ducha svatého, jehož světlo proniká do nejtajnějších zákoutí svědomí, neboť takovýto přístup do svědomí si Bůh vyhradil přísně pro sebe: sacrarium in quo homo solus est cum Deo („svatyně člověka, v níž je sám s Bohem“; 2. vatikánský koncil, Gaudium et spes, 16)6. Zpovědník si nemůže před Bohem ani před kajícníkem uzurpovat zodpovědnost za implicitní dispens od zachovávání šestého přikázání a nerozlučitelnosti manželství tím, že by ho připustil ke svatému přijímání. Církev nemá pravomoc vyvozovat důsledky pro externí fórum svátostné disciplíny na základě údajného přesvědčení svědomí o neplatnosti vlastního manželství na interním fóru.

  • Praxe, která umožňuje tzv. „znovusezdaným“ po civilním rozvodu přijímat svátosti pokání a Eucharistie bez ohledu na jejich úmysl pokračovat v budoucnosti v porušování 6. přikázání a svého manželského svazku, by odporovalo Boží pravdě a bylo cizí trvalé nauce Katolické církve a prověřené praxi, která byla přijímána a věrně zachovávána od apoštolských dob a nedávno s jistotou potvrzena sv. Janem Pavlem II. (srov. apoštolská exhortace Familiaris consortio, 84) a papežem Benediktem XVI. (srov. apoštolská exhortace Sacramentum caritatis, 29).

  • Uvedená praxe by pro každého rozumného a citlivého člověka byla rozchodem s trvalou a apoštolskou praxí Církve, a proto by nepředstavovala vývoj v kontinuitě. Tváří v tvář této skutečnosti neplatí žádný argument: contra factum non valet argumentum. Taková pastorační praxe by byla svědectvím proti nerozlučitelnosti manželství a svého druhu kolaborací Církve na šíření „moru rozvodu“, před nímž varoval 2. vatikánský koncil (srov. Gaudium et spes, 47).

  • Církev učí tím, co dělá, a dělá to, co učí. Sv. Jan Pavel II. o pastorační činnosti ve vztahu k lidem v neregulérních svazcích napsal: „Příslušná pastorační činnost ať se snaží učinit srozumitelnou nutnost shody mezi životní volbou a vírou, kterou někdo vyznává, a pokud možno má se snažit přimět tyto lidi k tomu, aby uvedli do pořádku své poměry podle křesťanských zásad. Ačkoli mají duchovní správci s nimi jednat s velkou láskou a mají je pozvat k účasti na životě svých obcí, nesmějí je, bohužel, připustit ke svátostem“ (apoštolská exhortace Familiaris consortio, 82).

  • Při autentickém doprovázení osob, které se nacházejí v objektivním stavu těžkého hříchu, a během odpovídající cesty pastoračního rozlišování nelze těmto lidem nehlásat, s veškerou láskou, úplnou Boží vůli, tak aby se upřímně káli ze svých hříšných skutků, tj. z toho, že žijí more uxorio s člověkem, který není jejich legitimním manželem. Autentické doprovázení a pastorační rozlišování je zároveň musí povzbuzovat, aby se s Boží pomocí těchto skutků v budoucnosti nedopouštěli. Apoštolové a celá Církev po dva tisíce let vždy hlásali lidstvu celou pravdu o šestém přikázání a nerozlučitelnosti manželství podle napomenutí svatého apoštola Pavla: „Nic jsem nezameškal, ale zvěstoval jsem vám všechno, co rozhodl Bůh“ (Sk 20,27).

  • Tato pastorační praxe Církve ve věci manželství a svatého přijímání je tak důležitá a má tak rozhodující důsledky pro víru a život věřících, že Církev v tomto ohledu musí zabránit jakémukoli stínu pochybnosti a zmatku, má-li zůstat věrná zjevenému Slovu Božímu. Sv. Jan Pavel II. tuto trvalou pravdu Církve formuloval takto: „S tímto naléhavým poukazem na učení a zákon Církve chci všem vštípit v paměť živý smysl pro vlastní povinnosti, který nás má vést v zacházení se svatými věcmi, které nemáme – jako např. svátosti – v majetku jako něco vlastního a které nesmíme – jako svědomí – ponechat samy sobě v nejistotách a zmatku. Svaté věci – opakuji – jsou oboje: svátosti i svědomí člověka, a žádají od nás, abychom jim v pravdě sloužili. To je důvodem zákona Církve“ (apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia, 33).7

I přes opakovaná prohlášení o nezměnitelnosti církevní nauky o rozvodu dnes některé partikulární církve ve své svátostné praxi rozvod akceptují, a tento jev stále narůstá. Jen hlas Nejvyššího pastýře Církve může definitivně zabránit situaci, kdy by Církev naší doby byla v budoucnosti popisována těmito slovy: „Celý svět vzdechl a s údivem hleděl na to, že rozvod je přijatelný“ (ingenuit totus orbis et divortium in praxi se accepisse miratus est), v narážce na analogický výrok, jímž sv. Jeroným popsal ariánskou krizi.

Vzhledem k tomuto velmi reálnému nebezpečí a rozšířenosti moru rozvodu, který uvedené normy a interpretace apoštolské exhortace Amoris laetitia implicitně legitimizují, v životě Církve; vzhledem k tomu, že tyto normy a interpretace některých partikulárních církví jsou v důsledku dnešní globální kultury veřejnou záležitostí; a dále vzhledem k tomu, že mnohé soukromé a diskrétní prosby mnoha věřících i některých pastýřů Církve papeži Františkovi zůstaly bez účinku, jsme nuceni vydat tuto naléhavou výzvu k modlitbám. Také my jako nástupci apoštolů jsme vedeni povinností pozvednout hlas, zpochybňují-li se nejsvětější věci Církve a otázka věčné spásy duší.

Kéž jsou následující slova, jimiž sv. Jan Pavel II. popsal nespravedlivé útoky na věrnost Magisteria Církve, v těchto obtížných dobách světlem všem pastýřům Církve a kéž je povzbuzují, aby jednali ve stále větší jednotě: „Učitelskému úřadu Církve se často vytýká, že zaostává za dobou, že se uzavírá před naléhavými požadavky moderní doby a že podporuje postupy, které škodí lidstvu, a dokonce i samotné Církvi. Tvrdohlavým lpěním na vlastních postojích prý Církev nakonec ztratí popularitu a věřící se od ní budou stále více odvracet“ (List rodinám Gratissimam sane, 12).8

Úvahy o připuštění rozvedených a tzv. „znovusezdaných“ ke svátostem pokání a Eucharistie bez povinnosti žít ve zdrženlivosti představují nebezpečí pro víru a pro spásu duší a urážku svaté Boží vůle. Vzhledem k tomu, že taková pastorační praxe nemůže být nikdy výrazem milosrdenství, via caritatis či mateřského postoje Církve k hřešícím duším, vyzýváme s hlubokou pastýřskou péčí k modlitbám za to, aby papež František výše zmíněné směrnice, které v některých partikulárních církvích již byly zavedeny, jednoznačně zrušil. Takový čin viditelné hlavy Církve by upokojil pastýře i věřící v souladu s příkazem, který dal Kristus, Nejvyšší Pastýř duší, apoštolu Petrovi a skrze něj všem jeho nástupcům: „Utvrzuj své bratry!“ (Lk 22,32).

Následující slova svatého papeže a sv. Kateřiny Sienské, učitelky Církve, ať jsou světlem a útěchou všem věřícím v Církvi naší doby:

Omyl, jemuž se nevzdoruje, je schvalován; pravda, jež se nehájí, je potlačována“ (sv. Felix III., +492). „Svatý otče, Bůh vás vyvolil v Církvi, abyste byl nástrojem vymýcení bludu, přemáhání lží, vyvýšení Pravdy, rozptýlení temnoty a zjevení světla“ (sv. Kateřina Sienská, +1380).

Když papež Honorius I. (625-638) zaujal nejednoznačný postoj k šíření nového bludu monotheletismu, jeruzalémský patriarcha sv. Sofronios poslal z Palestiny do Říma jistého biskupa s těmito slovy: „Jdi k Apoštolskému stolci, kde jsou základy svaté nauky, a nepřestávej se modlit, dokud Apoštolský stolec nový blud neodsoudí.“ Odsouzení uskutečnil svatý papež a mučedník Martin I. v roce 649.

Vydáváme tuto výzvu k modlitbám s vědomím, že by bylo vážným opomenutím dobrého, kdybychom tak neučinili. Kristus, který je Pravda a Nejvyšší Pastýř, nás bude soudit, až přijde. Prosíme ho pokorně a s důvěrou, aby všechny pastýře i všechny ovce odměnil nevadnoucí korunou slávy (srov. 1 Pt 5,4).

V duchu víry a s oddanou synovskou láskou vysíláme k nebi modlitbu za papeže Františka:

Oremus pro Pontifice nostro Francisco: Dominus conservet eum, et vivificet eum, et beatum faciat eum in terra, et non tradat eum in animam inimicorum eius. Tu es Petrus, et super hanc petram aedificabo Ecclesiam Meam, et portae inferi non praevalebunt adversus eam.  

(Modleme se za našeho nejvyššího velekněze, papeže Františka. Pán ho chraň, život mu zachovej, na zemi ho oblažuj a nevydej do rukou jeho nepřátel. Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále zbuduji svou Církev, a brány pekelné ji nepřemohou).

Jako konkrétní prostředek doporučujeme recitovat denně tuto starobylou modlitbu Církve nebo část svatého růžence na úmysl, aby papež František jednoznačně zrušil pastorační směrnice, které umožňují rozvedeným a tzv. „znovusezdaným“ přijímat svátosti pokání a Eucharistie bez zachovávání povinnosti žít ve zdrženlivosti.

18. ledna 2017, dříve svátek Nastolení sv. Petra v Římě

+ Tomash Peta, metropolita-arcibiskup diecéze Panny Marie v Astaně

+ Jan Pawel Lenga, emeritní arcibiskup z Karagandy

+ Athanasius Schneider, pomocný biskup diecéze Panny Marie v Astaně

Překlad Lucie Cekotová

1 Benedikt XVI., Sacramentum caritatis. Praha: Paulínky, 2007.

2 http://summa.op.cz/sth.php?

3 Dokumenty Tridentského koncilu, Praha: Krystal, 2015. Překlad Ignác Antonín Hrdina. Z této práce pocházejí všechny citace Tridentského koncilu v tomto překladu. Pozn. překl.

4 Jan Pavel II., Veritatis splendor. Praha: Zvon, 1994.

5 Jan Pavel II., Familiaris consortio. Praha: Zvon, 1992.

6 Druhý vatikánský sněm – Dokumenty. Řím: Křesťanská akademie, 1983.

7 Jan Pavel II., Reconciliatio et paenitentia. Praha: Zvon, 1996.

8 Přeloženo z angličtiny – oficiální český překlad není k dispozici. Pozn. překl.

Text možno dále přebírat a šířit.

12 Responses to Modlitební výzva kazašských biskupů

  1. Petr napsal:

    Mohli byste uvést zdroj, ze kterého je to přeložené? Děkuji

  2. Petr napsal:

    už jsme to našel Lifesitenews, takže prosbu odvolávám.

  3. Lucie Cekotová napsal:

    K poznámce 8: Právě jsem dostala oficiální překlad příslušného citátu, o němž jsem dosud nevěděla:
    „Učitelskému úřadu církve se nezřídka vytýká, že je překonaný a uzavřený volání ducha moderní doby; že má špatný vliv na lidstvo i na samu církev. Říká se, že církev setrváváním na svých pozicích ztratí popularitu a bude z ní odcházet čím dál víc věřících.“ (Sekretariát ČBK, Dopis rodinám papeže Jana Pavla II., Praha 1994 (pro vnitřní potřebu), str. 22)

  4. Dana napsal:

    Kéž by tento text četli všichni kněží, kteří již naneštěstí a bez uzardění, vstřebali zmatky AL, aby přehodnotili svou „tendenci“ ke kolaboraci s herezemi FP a mohli prožít postní dobu podle návodu slov při udílení popelce:…Čiň pokání a věř evangeliu

  5. […] Modlitební výzva kazašských biskupů […]

  6. Dana napsal:

    ad Ivka
    záměrně jsem volila tato slova…aby kněží pochopili, že pokud by místo poslušnosti Bohu a Jeho slovu začali s kompromisním řešením a volili pastoraci podle AL, pak z tohoto postoje je třeba konat pokání a a druhá část je jasná…věř evangeliu, nenechej si ho oklešťovat různými pseudovýklady a drž se Božího slova, knězi

  7. Petr napsal:

    ad Ivka
    Jenže, než se kněz obrátí v prach, tak se od něho čeká určité naplnění své kněžské služby, a tím je vést svěřené stádečko duší do Božího ovčince podle pravých slov pravého Pastýře, kterým je náš Pán, nikoliv je hnát do jiných ohrad, díky nepravému „Pastýři“, který to s nimi a svěřeným stádem myslí jen a jen špatně

Napsat komentář: Ivka Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *