Již nejméně 50 let je možno pozorovat, že termín „pastorace“ se stal nejužívanějším a zároveň nejzneužívanějším termínem v životě Církve. Počátky toho je nutno hledat u posledního koncilu, který z vůle papežů Jana XXIII. a Pavla VI. byl stanoven jako „pastorační“. To znamenalo, že koncil neměl v úmyslu formulovat nová dogmata a také to neudělal.

V pokocilní době ale se stalo toto pastorační chápání téměř všeobecným, často i prostředkem na ospravedlnění doktrinálních, mravoučných a liturgických bludů. Kněží usilující o likvidaci čistoty katolické víry používají pojem „pastorace“ neustále jako základnu, z níž mohou beztrestně ničit křišťálovou víru prostých lidí. Zneužívání termínu „pastorace“ se tak stává v naší době činnosti antipastorační. Děje se tak vždycky, když představitelé duchovenstva používají cizích a pokoutních nauk, které podněcují ke stylu života v rozporu s Boží vůlí, čímž vystavují duše nebezpečí ztráty věčného života. Taková činnost je duchovním zločinem, protože osoby, které ji provádějí – a jsou mezi nimi bohužel i biskupové a kardinálové – nevedou stádo na pastvu pravdy a Božích milostí, naopak jim jako vzor slouží tento svět (Řím 12, 2). Tito pastýři kladou ducha tohoto světa za vzor i svému stádu a uklidňují svědomí lidí, že mohou klidně žít v rozporu s Boží vůlí, jež byla jasně vyjádřena šestým přikázáním a principem nerozlučitelnosti manželství.

Zneužití pojmu „pastorace“ dosáhlo svého vrcholu v jistém smyslu právě v naší době, neboť osoby, které to dělají, usilují legalizovat hřích proti 6. Božímu přikázání a rozvod. Používají přitom dvojznačné, vábivé a podvodné formulace nebo slova-talismany. Taková hra slov pod pláštíkem „pastorace“ představuje v konečném efektu útok na svatý a božský charakter svátostí manželství, pokání a Eucharistie. Když se podkope nerozlučitelnost manželství, je ohrožena posvátnost rodiny, která má být „domácí církví“. Tato falešná rodinná pastorace vede duše k tomu, aby milovaly svět a volily to, co chce člověk a nikoli to, co chce Bůh, snaží se o to, aby se věřící líbili světu, veřejnému mínění a mocným, nikoli aby byli v souladu s jasnou a vyžadující Kristovou pravdou. Duchovní promotoři takové pseudopastorace ukazují pseudolásku, která je ve skutečnosti strachem před světem a komplexem méněcennosti ve vztahu k němu.

Papež sv. Řehoř Veliký, jedna z největších postav v dějinách Církve, ve svém spise „Kniha pastýřské služby“ stanoví zásady, které jsou zvláště dnes aktuální a potřebné pro pravou katolickou pastoraci, dnes nejspíš ještě aktuálnější než tenkrát. Pastýři musí aplikovat zásady pastorace, jež jsou v souladu s Boží vůlí a nikoli s přáním člověka. Sv. Řehoř o tom píše:

„Když se opomíjí ze strany pastýřů povinnost kárat a ukazuje se měkká blahosklonnost, je to totéž, jakoby se hříšníkovi podkládala poduška pod hlavu, aby pohodlně ležel ve svém hříchu a pokárání jím neotřáslo.“

„Církev svatá nestanoví za duchovní vůdce ty, kteří jsou zkušení v pozemských záležitostech, ale ty, kteří mají zkušenosti v duchovním životě. Ti, kdo se zabývají na prvním místě pozemským úspěchem, kladou logicky touhu po nebi až na druhé místo. Dobrý pastýř se musí postarat o to, aby na prvém místě předložil svým věřícím nebeské hodnoty a ne pozemské, věčnost a ne pomíjivost. Kněžská služba je službou spásy. Když je ale svěřena osobám duchovně slepým v důsledku ignorance, osobám vzdělaným, ale ztrativším víru, nebo osobám oddaným pozemským záležitostem, jak ty mohou vést duše?”

Pastorace ve shodě s Boží vůlí, zvláště pastorace rodin, musí vzbuzovat v duších hlubokou lásku k Boží vůli a k jeho přikázáním a také touhu po věčném životě. Taková láska a touha nejsou však myslitelné bez oběti a kříže, protože kříž, zejména v manželství a rodinném životě, je-li přijat v milosti a v duchu víry – zajisté povede duše do nebeské vlasti.

Poslouchejme ještě jednou sv. Řehoře Velikého:

„Bůh spojuje své dary s tresty, aby všechno, co nám působí potěšení v tomto životě, se stalo pro nás hořkým, a tím v duši zapálil ten oheń, který nás stále znovu pudí k touze po nebeských věcech a pomáhá nám k nim směřovat. Tento oheň nás příjemně pálí, sladce nás křižuje a radostně zarmucuje.“

Kéž Bůh inspiruje pastýře naší doby k opravdové pastoraci rodin, která obohatí Církev a současný svět svatými manželkami a manžely, svatými matkami a svatými otci, mnoha svatými dětmi a svatou mládeží. K dosažení tohoto cíle nám určitě nepomůže dosavadní provizorní „talismanová“ pastorace, nýbrž pastorace trvalá, vyžadující a průzračná, pastorace milující kříž, která nezamyká duše v pozemském časném životě, ale vede je s pomocí pravdy k věčnému životu.

Mons. Athanasius Schneider

Zkrácený překl. PhDr. Radomír Malý

Zdroj pův. článku: pch24.pl  15.1.2017