Domácí církev, tajná zbraň katolicismu
Doba je stále temnější a já se zlobím.
Ano, zlobím, spolu s mnoha dalšími, kteří s rostoucí bolestí a zmatkem sledují, co se s naší Církví děje zevnitř, mnohem tragičtěji než zvenku. Tato zlost však není trpkým, zoufalým vztekem; je to spíš horlivý, nepotlačitelný hněv, který mi horce kypí pod kůží. Snad jde o menší, nedokonalou verzi toho, o čem ráda přemýšlím jako o „hněvu sv. Michaela“, svatém hněvu, který se kdysi vzedmul v nebi ve vášnivém výkřiku nad roztržkou ohavnosti a zahájil kosmickou bitvu, která pokračuje stále. Kdo jako Bůh?
Musíme uznat, že, slovy autora katolických bestsellerů Michaela D. O’Briena v jeho prvním románu Father Elijah [1], „Církev krvácí z mnoha ran“. Ti z nás, kdo lnou ke katolické víře a uchovávají si ji v její nejtradičnější, zbožné a neochvějně pravověrné podobě, i když napadané a podkopávané – stručně řečeno ti z nás, kdo chováme v úctě tradiční Mši sv. a tuto úctu se snažíme prožívat i ve své každodennosti – zjišťujeme, že je bohužel snazší vidět rány, z nichž prýští tmavá krev, než zahlédnout byť malý kousíček živé, zdravé kůže vyzařující světlo a pravdu.
Těchto ran je mnoho a jsou vážné. Jsou to rány několika desetiletí liturgických excesů a následného ničení tradice, rány kolektivního odvrácení srdcí od zaměření vzhůru k Nejvyššímu Dobru (ad orientem) dolů k našemu vlastnímu já (versus populum), rány způsobené tím, že jsme opustili ducha posvátné bázně a klanění a nahradili ho duchem familiárnosti a samozřejmosti. Rány modernismu, materialismu a liberalismu, rány toho, že jsme z Krista udělali laskavou fantasy postavu, která funguje výhradně jako náš kamarád a neomezeně tolerantní odpouštěč (bez ohledu na to, jak žijeme), a zároveň jsme zapomněli, že je i naším Králem, Veleknězem, spravedlivým Soudcem a Všemohoucím Bohem, před nímž padají na tvář andělé. Rány opomíjení Panny Marie jako naší svrchované Královny a Matky bez hříchu, rány pýchy, kompromisu a sobectví, toho, že jsme se dali oklamat pošetilostí. Jsou to rány, které Církvi zasazují mnozí její členové, stejně tak kněží jako laici, ti, kdo zapomněli – nebo chtěli zapomenout – kým doopravdy jsou a čím doopravdy je Církev.
Jsou to rány Církve sténající pod zuřivým, bezprecedentním útokem.
Kdysi se mi zdálo snadné si tváří v tvář těmto chmurným skutečnostem opakovat dokola uklidňující věty, například Na Církev se útočilo vždycky nebo Každá generace byla přesvědčena, že její doba je nejhorší, nebo prostě citovat Matouše 16,18, kde Kristus ujišťuje: „Ty jsi Petr, a na té skále zbuduji svou Církev, a brány pekelné ji nepřemohou“. Bezstarostně jsem si myslela: Proč si dělat starosti? Ať se stane cokoli, nebo ať padne kdokoli, Církev nepadne, protože to Kristus slíbil. Není třeba se znepokojovat a panikařit. Že bych si dala kousek čokolády?…
Ano, Kristus to slíbil. Ano, Satanovi a jeho démonům se nikdy nepodaří Církev, tělo Kristovo, zničit. Každý katolík, který věří něčemu jinému, ztrácí naději, láme svůj meč a utíká z bitevního pole dřív, než boj skončil. Církev je stále Jeho Církví: jedna, svatá, katolická a apoštolská. Jakkoli utýraná či nevěrná, nikdy nepřestane být Nevěstou Kristovou, její pravdy nikdy nezastarají a On se k ní přihlásí na konci časů.
Jsou nicméně věci, které Kristus neslíbil ani v kontextu Matouše 16,18. Nikdy neřekl: Na mou Církev se nebude útočit. Mojí Církvi nebude nikdo ubližovat zevnitř. Moje Církev nebude krvácet, nebude plakat. Moji pastýři zůstanou věrní. Moje ovce nebudou nikdy muset sebrat všechnu svou sílu a odvahu kvůli tomu, aby získali Perlu, kvůli bitvě, která je bude stát všechno, co mají. Temnota se nikdy nebude jevit zdrcující. Vždy bude vidět světlo.
Kvůli této pravdě moje uklidňující věty už neúčinkují. Je čas bojovat. Čas bojovat je stále už od úsvitu historie, ale nikdy nebyl víc než právě teď. Není čas na to, abychom se bouři snažili prostě jen přečkat, tiskli se k sobě a ochable si mumlali „nakonec všechno dobře dopadne“. Je čas spustit hledí, zatnout zuby a rozběhnout se kupředu, jak jsme ještě nikdy neběželi.
S touto základní pravdou, touto nutností z naší strany radikálně zintenzívnit duchovní boj budou souhlasit všichni znepokojení katolíci. Ale jak tento obnovený zápas provádět, na to existuje velmi mnoho různých a vzájemně nesouhlasných názorů. Ran je tolik, že nevíme, kde začít obvazovat nejdřív, aby to bylo účinné. Kudy vedou nové bitevní linie? Koho povoláme na pomoc? Papeže? Biskupy? Kněze? Laiky? Jaké zbraně použijeme? Kde budeme mít základny? Budeme vytvářet organizace, psát publikace, zakládat hnutí? Hlava se nám točí z té kakofonie a z naléhavosti toho, co musíme udělat, a mezitím se všude kolem nás ostatní stále usmívají a mluví o tom, že Církev prosperuje a kráčí vpřed, že se denně stává vstřícnější a přístupnější vůči „marginalizovaným“, stále více šíří Kristův „soucit a milosrdenství“ k lidem „v obtížných situacích“, a nás proto následně obviňují z radikalismu, posuzování a tradicionalismu.
Za prvé, na tohle bych chtěla odpovědět rozhodným „ano“. Ano, jsme a měli bychom být radikální – radikálně pro Krista, radikálně pro pravdu, radikálně pro bezúhonný mravní život, v němž je mnohem méně šedých zón a výjimek, než se nás snaží přesvědčit moderní společnost. Ano, měli bychom vždycky soudit – vnímat a odsuzovat navenek projevovaný hřích (nikoli nitro člověka), tak jako bychom posuzovali jed, v duchu naléhavé lásky a napomenutí kvůli duším, které sešly na scestí. A ano, provždy bychom měli být tradicionalisty: nad všechny hmotné statky by nám mělo být dražší a svatější to, co činili naši otcové, naše liturgie, naše tradice, naše modlitby, všechno, co Církvi dávalo zářit krásou, zbožností a nádherou po víc než tisíc let a co nám viditelně připomínalo, Kým je Bůh a kým nejsme my.
A za druhé, hned po tom, co jsem popsala výše, bych ráda představila pro tuto naši bitvu zbraň, která se snad často přehlíží. Teprve postupně jsem skrze modlitbu a osobní zkušenost objevila její sílu. Je ohromně působivá, protože je malá, jako tenká dýka, která dokáže prorazit zranitelnou prasklinkou v jinak neproniknutelném brnění. Je působivá, protože je tak početná, a díky tomu může mít neuvěřitelnou účinnost. Je obyčejná, a přece jedinečná; prostá, a přece jedna z nejposvátnějších a nejmocnějších zbraní této duchovní války, avšak jen tehdy, je-li naostřená, stále pohotová a často užívaná.
Jmenuje se Ecclesia domestica, neboli domácí církev.
Jsem pevně přesvědčena, že domácí církev je to, čím vyhrajeme bitvu. Kosmické a duchovní skutečnosti jsou v ní vydestilovány do jediné buňky: rodiny. Každý papež, biskup, kněz či řeholník vzešel z nějaké domácí církve; byli a jsou přímým produktem ostrosti nebo naopak neostrosti této duchovní dýky. A jedině z našich domácích církví světu vzejde – v dobrém i zlém – náš příští papež, naši budoucí biskupové, kněží, řeholníci i laici.
Můžeme se snažit napravovat, omezovat a bořit zkaženost, jak chceme zoufale a horlivě, ale jestliže hnijí samotné kořeny, jakou to může mít účinnost? V domácí církvi však můžeme jít až ke kořenům; malá část těchto kořenů je nám dána jako zbraň. Máme ji denně na dosah a můžeme ji ovlivňovat stále. Duchovní život nebo smrt se z ní bude šířit do dalších částí a nakonec skrze kořeny a větve do celého stromu Církve.
Dokážeme si představit potenciální velikost účinku na naši krvácející Církev, kdyby tisíce těchto větévek rozkvetly k životu a začaly zaplavovat kořeny modlitbou, pokáním, zásluhami a milostí? Kdyby se tisíce těchto dýk naostřily a pronikly do prasklin ve zbroji Nepřítele – téhož, který působí rozklad naší Církve zevnitř jak u hierarchie, tak u laiků?
Co kdyby tisíce tisíců domácích církví začaly plát horlivostí pro intenzivní modlitbu a pokání, pravověrnou bohoslužbu a bezúhonný, čistý, radostný život? Co by se stalo?
Rány by se začaly uzdravovat.
Jak tedy naostříme dýku, jíž je naše domácí církev? Jak začneme pomocí našich vlastních malých větévek obnovovat kořeny Církve?
Odpověď je prostá, a přece je to závratná výzva; vyžaduje všechny naše síly, a přece skrze ni Kristus dává více sil, než využijeme. Odpověď? Staňme se tím, čím máme být. Po malých, ale odvážných krůčcích se staňme autenticky, silně, nezaměnitelně katolickými rodinami. Změňme své domovy, své domácí církve, v místa, kde se usilování o svatost očekává i umožňuje. Otevírejme se životu a manželství si chraňme jako posvátné, trvalé a plodné. S láskou i kázní učme své děti cestě, po níž mají jít, a uvědomme si, že mají mnohem větší schopnost chápat a přijímat pravdy víry, než bychom předpokládali na počátku. Dělejme si vzájemně na dobrou noc křížek na čelo svěcenou vodou. Nosme škapulíře a jako záložky do knih používejme svaté obrázky.
Choďme ke svátosti pokání každý týden a ke svatému přijímání ještě častěji. Ve svých domovech trpělivostí a příkladem pěstujme ctnosti. Vášnivě obhajujme liturgii a navštěvujme Mši sv. tam, kde se slouží uctivě, zbožně a pokud možno ad orientem, abychom si připomínali, Kým je Bůh a kým nejsme my. Važme si tradiční Mše sv. a učme se jí, i když snad nemáme možnost na ni chodit. Povzbuzujme syny ke službě u oltáře a dcery veďme k tomu, aby si z úcty ke svému ženství a z vděčnosti za ně v kostele zakrývaly vlasy. Zpívejme staré tradiční hymny, které uctívají Nejsvětější Trojici, nikoli biologickou diverzitu, a při jménech Ježíše a Marie skloňme hlavu. Dávejme dětem jména světců. Stýkejme se, jezme a modleme se s jinými rodinami, které usilují o totéž. Povzbuzujme se navzájem.
Stávejme se rodinami, které se denně modlí růženec, často se modlí latinsky a vkleče. Stávejme se rodinami, které se za pokání postí častěji než dvakrát ročně a které se v pátek postí od masa, i když to současné kanonické právo nevyžaduje – před námi to dělali nesčetní jiní a prospělo jim to. Obnovme kvatembrové dny. Čtěme si společně o svatých, mějme doma svaté obrazy, krucifixy a ikony a dejme si své obydlí požehnat knězem. Smějme se a milujme, buďme šťastní v roli manžela, manželky, otce, matky, dcery, syna, bratra nebo sestry, protože to je dar od Boha k našemu vlastnímu posvěcení i k posvěcení světa. Modleme se za svět, za společnost i za ty, kdo zraňují naši milovanou Církev. Vychovávejme děti tak, aby při rozhodování o svém povolání dávaly Boha na první místo, a nebojme se je pustit na vinici Páně, budou-li k tomu povolány. Milujme Krista víc než sám život; milujme Ho až k smrti.
To všechno nesmíme dělat pochmurně nebo povýšeně, ale v duchu opravdové radosti, vděčnosti a hluboké lásky a klanění se Nejsvětější Trojici. Přinášejme svůj život jako oběť; dávejme a nepočítejme. Jestliže se budeme stávat tím, čím máme být, naše domácí církev bude překypovat životem a naše dýka bude ostrá a stále bojující.
Dnes, právě v tomto okamžiku, dostáváme novou příležitost a poslání pro dobro Církve znovu pozvednout zbraně, které už držíme v rukou. Máme tuto příležitost teď, kdy se všechno zdá truchlivé, temné a ponuré. Musíme se znovu naučit používat zbraň domácí církve věrně a účinně. Teď se nemůžeme spokojit s průměrností. Naše domovy musejí ožít horlivostí pro dům našeho Otce. Tak pomalu, ale jistě vybředneme z dnešní zkaženosti. Tak vychováme papeže, kněze i laiky příští generace. Je to jedna z nejskvělejších zbraní, jimiž Kristus jednoho dne vyhraje bitvu, uprostřed níž se už nacházíme.
Překlad Lucie Cekotová
[1] Česky Michael D. O’Brien: Apokalypsa, Ronov na Doubravou: Triality, 1998. Opravdu vřele doporučuji k přečtení, stejně jako pokračování, které pod názvem Elijah in Jerusalem nedávno vyšlo v americkém nakladatelství Ignatius Press. Pozn. překl.
http://www.onepeterfive.com/the-domestic-church-catholicisms-secret-weapon/
Jak ze života. Dík za článek.
Je to nádherné, děkuji.
„Církev je stále jeho Církví : jedna, svatá, katolická a apoštolská.“
Ano, i když je krutě mučená (sdílí + svého Zakladatele), je to Jeho, Kristova Církev.
Vždy mě zraňuje, když ji na těchto stánkách někteří nazývají KHS…
Možná proto, že KHS se nerovná Katolická Církev, Církev Kristova.
KHS je KHS a Církev Svatá je Církev Svatá. Na tomto faktu nic nezměníte. Základy KHS (modernismus) byly postaveny mimo Svatou Církev už svatým papežem Piem X.
Vás zraňuje pouze to, že v tom stále nemáte jasno. (Jestli Vám to nějak pomůže – já jsem taky dřív nevěděl, že jsem uprostřed KHS.)
Ano, to dělají místní zarytí sedesvakantisté, i to jsou lidé a i k nim je třeba se sklonit a s nimi pracovat. Pokud tu chceme katolicky diskutovat, musíme ten jejich spam vydržet, ale lepší je nedráždit je nějakými odpověďmi na jejich příspěvky; to nikam nevede.
Nemohu mluvit za jiné, ale já rozhodně zatím sedisvakantista nejsem i když pojem KHS často užívám. Samozřejmě nemohu předjímat, jak se případ Bergooglio a jeho kanonická situace vyvine.
Na Vašem komentáři je vidět Vaše elementární neznalost problematiky sedesvakantismu. Ale to je tím, že neznáte katolickou věrouku. Což je jen slabou omluvou, pane Spame.
Kdo nechápe rozdíl mezi Koncilní Humanistickou Sektou a pravou katolickou Kristovou Církví, ať si vezme napůl shnilé jablko a ukousne si po soustu z každé jeho části.
Pokud ani pak nepochopí, pak mu nelze tento jeho kognitivní deficit přičítat.
Četli jste vůbec ten článek nahoře? To, co je napsáno o Církvi (byť trpící)?
Myslíte, že tento Váš názor sdílí např. kardinál Burke? A sám Kristus?..
Až František – třeba i na základě kauzy „DUBIA“ povede Církev do schizmatu a slavnostně vyhlásí církev pro všechny, církev „reformovanou“, pak teprve mluvte o KHS.
Dáma zřejmě nerzlišuje drobnou distinkci mezi KHS bez právní subjektivity a KHS konstituovanou per sententiam uvaleným anathematem.
KHS je heretická sekta, která dosud nebyla per sententiam vykopána a nejsou personální kádry, které by to dnes reálně mohly udělat. Její přednostové, mají-li svěcení a jsou veřejnými formálními heretiky, jsou irregulerní, nesmí vykonávat mimo nebezpečí smrti moc ze svěcení, a to včetně biskupů KHS, ale stále je to sekta, která je hnilobu v jablku a ne hnilobou vykrájenou. Z toho vzniká jisté nedorozumění.
Vrchní přednosta KHS je z Božího dopuštění zvolen i katolickým papežem a dochází tak v jeho osobě k personální unii mezi KHS a KC. KC není KHS, KHS není KC. Je to asi jako když by někdo nevěřil v komunisticou myšlenku, ale byl ve straně, takže je pak „u komunistů“, stejně tak KSHáce nejsou katolíci, ale jsou u katolíků.
Co je podstatou reality: nějaké oficiální deklarace, nebo skutečný stav věci?
Rozchod s katolickou naukou a tradicí je přece skutečným stavem u značné části kléru i věřících, existence schismatu je tedy faktem.
Skvělý a poučný článek, díky.
„Ti z nás, kdo lnou ke katolické víře a uchovávají si ji v její nejtradičnější, zbožné a neochvějně pravověrné podobě, i když napadané a podkopávané – stručně řečeno ti z nás, kdo chováme v úctě tradiční Mši sv. …“
Toto je ale velmi nebezpečné zjednodušení!
Ad Felix Leo: V čem spočívá to „velmi nebezpečné zjednodušení“?
KHS není Církev Svatá. OK, jak je libo. Pak ale nechápu, proč ti, co to tu stále tak horlivě tvrdí, tak horlivě o tu KHS otírají. Proč tu není tolik horlivosti o Církvi Svaté, proč se tu stále pere KHS? 🙂 Nebo jde o klasický středověký model pastorace – lidé jsou zlí, budeme stále mluvit o peklu a o zavržení, takže nakonec se lidé velmi začali zajímat o peklo, satana a cesty k zavržení, čarodějnictvím počínaje, přes zedníky až k moderním -ismům?
Kdyby to bylo alespoň 50 na 50 na těchto stránkách – o dobrech Svaté Církve a hrůzách KHS, tak ještě možná, ale normálně bych čekal, že to bude 90% o dobrech Církve Svaté a sem tam zmínka nezbytně nutná o hrůzách KHS … Jako by zdejší přispívatelé byli fascinováni těmi hrůzami KHS … nebo není o čem psát o dobrech Svaté Církve? 🙁
Ad J. Klecanda: Ale cožpak ten článek samotný není o dobru Svaté Církve? Cožpak neprobouzí autentickou naději?
Jinak ještě ad KHS: Převládá v tom i mezi tzv. konzervativními katolíky pořádný zmatek. Prvním omylem je, že KHS se nachází mimo tuto viditelnou Katolickou církev, příp. na jejím okraji, že je to v podstatě pouze pár heterodoxních teologů apod. Druhým omylem je pravý opak toho, tj. názor, že KHS je vlastně celá současná Katolická církev se svojí hierarchickou strukturou, pravou Kristovou církví jsou pouze FSSPX a jí přidružené směry. Pravda ve skutečnosti je taková, že KHS působí uvnitř Katolické církve, Antikrist už pronikl do jejího nitra, nicméně je zde pořád jádro věrné Kristu a Tradici. Konkrétně: ke KHS určitě náleží kard. Kasper a Marx, nepokrytě jí fandí žel i papež František, ale rozhodně ke KHS nepatří kard. Burke a další 3 signatáři dubií, nepatří k ní biskup Schneider, kard. Sarah atd. Tož to jen tak, aby bylo jasno.
Je to jak v prorocké vizi – myslím že A.K. Emmerichové. Jedni duchovní stavbu zvanou Církev poškozují a bourají, druzí opravují a stavějí. Za oba tábory jste jmenoval příklady. Symbol zednické práce je v té vizi víc než symbolický, víme všichni proč…
Děkuji za Vaše zhodnocení, pane doktore, souhlasím s Vámi.
a odkud berete tu jistotu, že vámi zmiňovani kardinálové a biskup nejsou KHS, když aktivně spolupracují na splnění závěrů bludných nauk II.VK?
Ad Bohuš: Odkud víte, že Burke, Schneider etc. „spolupracují na splnění bludných nauk II.VK“? Já jsem přečetl hodně jejich statí – a na nic takového jsem nenarazil, naopak tito hierarchové všechny problematické sentence DVK kritizují.
Ad Contras: Když tak čtu Vaše příspěvky zde, získávám dojem, že jediným pravověrným katolíkem, který nemá nic společného s KHS, jste Vy. Nechcete to veřejně vyhlásit?
Za co vlastně může Koncil?
Vždyť sám biskup Schneider se vé své knize Corpus Christi odvolává na závěry II.V.K. ohledně liturgie (přijímání v kleče a d úst, latina, g. chorál apod.)s tím, že nebyly v praxi naplněny.
Nelze tedy přece tvrdit, že vše na Koncilu bylo špatně.
Nebyl spíš Koncil prostředkem úpadku (zneužit jistými skupinami teologů a „vykladačů Koncilu“ – protože autentické texty málokdo čte), nikoli samotnou příčinou úpadku? Vím, že některé pasáže Koncilu jsou příliš upovídané a umožňující dvojí výklad. Byly tam tedy záměrně „propašovány“? Neměla by se v rámci objektivity udělat revize Koncilu a problematické pasáže uvést na pravou míru?
Když ovšem vidím, jaký je problém s dubii, nedivím se příliš, že se do toho předchozím papežům nechtělo. Zřejmě se báli schizmatu.
Koncil je jako vonava slepici polévka do niz kuchař primichal hovno. Nelze tvrdit, ze všechny ingredience jsou spatne, některé jsou dokonce skvele, ale pozivatelne to není, leda pro toho, kdo má vymyty mozek a takovou polévku považuje za delikates.
Kardinál Burke sice není modernista Bergoogliova či Kasperova formátu (Mahony promine, že jsem ho opomněl), ale spolu s mons. Schneiderem patří k těm prelátům, kteří vidí vřed KHS, ale mají – protože prošli pokoncilní (de)formací kterou považuji za nebezpečné vypírání mozku ohrožující i lidských charakter formovaného – natolik silný nutkavý pocit, že se ke skutečně důslednému odporu proti KHS nezmůžou a mají potřebu udržovat a hájit wojtyliánsko ratzingerovský konzervativnější status quo proti bergoogliánskému třeštění. Považuji je oba za slušné a čestné muže na rozdíl od proradného koupeného Fellaye a jeho vykonavatelů, ale příliš málo důsledné na to, aby se tomu dokázali vzepřít. I proto je třeba právě takovým medicíny Bergooglio http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=z8sah-priznacny-pro-despotu … jde o kvalitní emetikum.
Přesně tak , konzervativec bojuje jen z nejhoršími výstřelky revoluce , kontrarevolucionar proti revoluci . Četl jsem knihu kard .Saraha . Chvála koncilu , JPII , mediální a skutečný koncil , NOM podle předpisů . I když uznáván , ze jde o zbožného a hodného člověka .
Nádor je taky součástí těla …ale škodlivou ..v personální unii s tělem .
Pan doktor Radomír, neviem, ci je pomenovanie KHS to najvystiznejsie. Myslím, ze vystiznejsie je pomenovanie: Novus ordo cirkev pohody, ktorá vznikla na IIVK.
Co je cirkev pohody, dozviete tu:
Opusťte Cirkev Pohody:
https://www.youtube.com/watch?v=w6GJoHgdlz8
Tento článek beru jako nasměrování a vysvětlení k novoročnímu přání našeho p. faráře,který nám mj.popřál NEKLID…
Jeden slunickovy na FB DaH označil za dezinformacni web , spolu s Protiproudem . Jak jsme známí .
Obraťme tvrzení:
„Kdo chová v úctě tradiční Mši sv., ten lne ke katolické víře…“
Vždycky jsem si myslel, že být katolíkem je přece jen trochu víc…
Hezká demagogie.
Ale to přece víte, tak proč takový zlý příspěvek?
Samozřejmě, že být katolíkem znamená víc, než jen lnout k tradiční mši svaté. Ale z podstaty věci nelze být katolíkem a odmítat tradiční liturgii, jež plně vyjadřuje podstatu mé víry.
Vy jste myslel, Felixi Leoviči?
Abychom se jako respondenti na tomto foru mohli vůbec dorozumět je třeba držet se jazyka
církevních dokumentů před vatikánským koncilem, Ty definovaly pojem církevního zednářství,
které nikdy neusnulo a které v Církvi nyní docela otevřeně bují, ať už mu říkáme (s despektem)
modernismus nebo (s respektem?) ekumenismus. Věrnost magisteriu Církve v době, kdy její
nejvyšší „služebník sluhů Božích“ podléhá kouzlu materiální hereze, vyžaduje věrnost katolické
víře všech, vždy a všude (Vincent de Lerin) i před tím, než hereze bude formálně prohlášena nebo ukončena.
Vzájemné nálepkování ať už duchaplné nebo duchaprázdné nikomu nepomůže a už vůbec ne
nepodložené invektivy vůči uznávaným církevním osobnostem, jakou je na př. lefebvriánský biskup
Fellay, Kdo je šifra Pan Contras, aby soudila legitimního „přednostu“ SSPX, když si sama nedovede poradit s jeho moravským „vykonavatelem“a končí (dále v železničářském žargonu..) u výhybkářů?
Není náhodou, že si tu ohřívá vlastní polévku. Na polévky je všechna čest odborník. Pro změnu
zcela spisovně bych doplnil: Nejen výkal v koncilové polévce činí polévku nestravitelnou
Výkaly v diskusi na stránkách DaH jsou, doufám, obecně (pro mnohé i když ne pro všechny)
nestravitelné a cenzor by si měl pospíšit..
V souhlase s obsahem Vašeho příspěvku se ptám – proč ho nelze napsat neanonymně? 🙁
Nechci stavět na odiv své stáří, které samo o sobě není zárukou moudrosti. Sázím na zdravý rozum,
který je přístupný všem i když zůstává anonymní.
1) Váš „zdravý rozum“ bych opravdu mít nechtěl. Soudíte diskutující na základě subjektivních pocitů a nikoli podle učení církve. Vytýkáte šifry diskutujícím, když ji používáte taky. Není vám to ani trochu blbé?
2) Když s církevním učením porovnáte své myšlenkové pochody, které zde prezentujete, musíte nutně dojít k velkému rozporu.
3) Kristus nikdy neodsuzoval hříšníky, ale pouze jejich hřích, pokud šlo o lidi, u kterých se dala čekat náprava, a hřích pranýřoval vždycky (nejrozsáhlejší pranýřování bylo při vyhánění bezvěrců a kšeftařů z chrámu), zatímco farizeje, kteří opustili Boží zákony (dá se říct, že to byl svým způsobem předobraz dnešní neomodernistické agresivní KHS) nazval veřejně zmijí plémě.
4) Když už mluvíte o ekumenismu, zkuste si v Božím Slově najít, co to vlastně ekumenismus je – snadno to najdete ve slovech Božího Vtěleného Slova určených k poučení učedníků před vysláním do světa – a zjistíte, že to není bezpáteřní zvaní nepokřtěných jinověrců do kostela, aby si v něm mohli dělat, co chtějí (o čemž se ani při nejlepší vůli nedá mluvit s respektem), ale povinnost je správně poučovat o katolické víře a křtít je do ní. Kolik kněží v ČR, kteří se domnívají, že jsou katoličtí, to dnes dělá, bych možná spočítal na jedné ruce.
Vážený pane Klecando, všechno co jsem za panujících okolností, které vyžadují už i čtení
mezi řádky, k použitému smajlíku mohl říct, jsem Vám napsal. Sám jako šifra jsem nikdy, nikde a nikomu nevytýkal, že používá šifru, jak tvrdí šifra Tomáš ve svém exposé ve formě kázání (Pozor
na 8.přikázání!), ve kterém úspěšně uplatnil jak jinak i svou oblíbenou mantru (KHS!).
Na jeho omluvu musím uvést, že nečetl mou krátkou a dětsky nevinou repliku na jeho dotaz:
„Kdo je šifra a b?“ Redakce DaH si tentokrát „pospíšila“ a příspěvek v předstihu vymazala.