Vánoční moteto

P. Geoffrey Kirk, s omluvou Charlesi Dickensovi

František se s úlevou uložil na své skládací lehátko v Domě sv. Marty. Byl to rušný den: jedna generální audience a pět rozhovorů s novináři. Tolik spontánnosti člověka vyčerpá. Nechal svou obvyklou ovomaltinu chladnout na nočním stolku a zadřímal. Když se probudil, byla v pokoji tma a malým okénkem nepronikalo dovnitř žádné světlo. Přesto k jeho velikému údivu zvonily všechny římské zvony a budily ho ze spánku.
V nohách postele se z přítmí kabonila přízračná postava. Když si Františkovy oči zvykly na temnotu, uviděl, že je fantasticky oděná v kalhotách do zvonu a botách na platformách. Kolem krku jí visely šňůry korálků a ve vlasech měla květiny.
„Jsi ten duch, kterého jsem měl čekat?“ zeptal se František a nervózně přitom svíral okraj pomačkaného spacáku.
„Jsem Duch Druhého vatikánského koncilu,“ pravil duch a přátelsky mu pokynul rukou.
„Toho velkého koncilu, který svolal papež Jan XXIII.?“ otázal se František. Byl sice Argentinec, ale rozhodně nechtěl vypadal jako venkovský balík.
„Ne tak úplně,“ odvětil duch smutně. „Já jsem jen to, co z něj vzešlo. Ukážu ti, co tím myslím.“

V tom okamžiku duch Františka uchopil za ruku. Stěny malé cely se jakoby kouzlem rozestoupily a František se ocitl v šedém, duchaprázdném kostele s abstraktními okny z křiklavě pomalovaného skla a obětním stolem ve tvaru obří fazole. Kněz oblečený do ornátu z recyklovaného materiálu začínal sloužit mši. „Milí přátelé,“ pravil, „jsem rád, že jste dnes ráno přišli, abyste se připojili k našemu rodinnému jídlu.“
Jakmile pronesl tato slova, spustila skupina složená ze dvou kytar, elektronických kláves a změti bubnů jakousi rytmickou modlitební píseň, jejíž slova byla zároveň hloupá a ohlušující.

František zjistil, že se třese hrůzou a zhnusením se spacákem přetaženým přes hlavu. Už to nedokázal snést.

*     *

Uběhl nějaký čas. Tentokrát nezněly zvony, ale oknem pokoje vklouzla dovnitř zasmušilá postava v dobře střiženém obleku s kolárkem. Zastavila se těsně u postele.

„Jsem Duch ekumenismu,“ pravila.
František se dychtivě posadil. „Viděl jsem minulost, a když o tom uvažuji, moc se mi nelíbila. Co mi ukážeš z budoucnosti?“
„Můžu ti ukázat jen to, co už vím,“ odvětil duch.

Místnost se náhle rozšířila do velkého přednáškového sálu plného lidí všeho druhu. Byly tam anglikánské biskupky z Kanady, homosexuální luteránští duchovní z Německa se svými partnery, černí evangelikálové promlouvající jazyky, metodistická taneční skupina z Malajsie, i televizní evangelizátoři s manželkami, které vypadaly jako Dolly Parton,[1] zkrátka, byli tam teologové i neteologové v nejrůznějších podobách.

Duch ekumenismu pravil: „Tohle je Katolická církev tak, jak bude vypadat.“
František byl potěšen. „Tolik různých lidí spojených ve víře Církve!“
„Jen pomalu,“ řekl duch. „V téhle církvi není žádné učení. Spiritualita vypudila dogma. Lidé věří, čemu chtějí, a tomu, co považují za správné.“
„Ale to je protestantismus!“ vykřikl František a couvl s přirozeným odporem.
„Přesně tak,“ řekl Duch ekumenismu a vyklouzl oknem ven.

*     *

Ještě než se rozednilo, dostavil se další návštěvník. Byl od hlavy k patám oděn v červené, měl na sobě rudou mozetu a ve tváři široký úsměv, a tak bylo ihned zřejmé, o koho jde.

„Jen se neschovávej!“ zvolal Duch milosrdenství a stáhl z třesoucího se Františka spacák. „Odpustím ti, ať si to zasloužíš nebo ne.“
Františka, který měl odjakživa pronikavý smysl pro hřích, to tak úplně nepřesvědčilo.
„Znamená to, že teď si můžu dělat, co chci?“ zeptal se.
„Naprosto,“ odpověděl kardinál. „Bien sûr, il te pardonnera; c’est son métier. [2] Všechno to je záležitost Herz, jak píšu ve své knize.“
„Mého srdce, nebo Jeho?“ otázal se František..
„Tvého samozřejmě,“ odtušil Duch milosrdenství.
„Ale neznamená to, že je pak všechno subjektivní a svým způsobem bezvýznamné a nepodstatné?“ řekl na to František, který tak brzy po ránu nebyl nejbystřejší.
„Pochopil jsi to správně,“ odpověděl Duch milosrdenství. „Ale už musím jít. Čeká mě moje druhá manželka.“

V tom okamžiku se nad Domem sv. Marty opět rozezněly zvony a František se konečně probudil do jasného světla nového dne. I když byl jistě starší a moudřejší, naplnil ho podivně hřejivý pocit.

Nedá se nic dělat. Musí jít popřát Benediktovi šťastné Vánoce.

P. Geoffrey Kirk

Překlad Lucie Cekotová

[1] Dolly Parton je slavná americká country-zpěvačka, proslulá mimo jiné smyslnou postavou, ne vždy cudným oblékáním a košilatými vtipy. Pozn. šéfred.

[2] Samozřejmě, on ti odpustí, je to jeho úkol (fr.). Pozn. překl.

https://ignatiushisconclave.org/2016/12/17/a-christmas-motet/

6 Responses to Vánoční moteto

  1. solipso napsal:

    Omlouvám se, mám absurdity rád, ale tohle je metaabsurdní. Nelíbí se mi, když někdo na absurdní situaci reaguje další absurditou typu „František zjistil, že se třese hrůzou a zhnusením…“. Buonasera, který by dával smysl, by se v těchto situacích tetelil blahem.
    Článek je dle mého názoru nesmysl a pitomost.
    Boty na platformách tomu už jen dodávají třešničku.

    • Tomáš napsal:

      A ani tahle věta nedává smysl:
      „Ale to je protestantismus!“ vykřikl František a couvl s přirozeným odporem.

      • M.R. napsal:

        Je to článek na zasmání, ne na meditaci.
        Děkuji za pěkný překlad (překladatelce).

        • Tomáš napsal:

          Zasmát by se dalo – kdyby pan papež ten odpor k protesantům měl. Konstruktivní kritika nemá nic společného ani s meditací ani s vynikající překladatelskou prací paní Cekotové. Ale to rozumný a soudný člověk samozřejmě ví…

  2. Jaroslav Klecanda napsal:

    Moc jsem se zasmál, ale mám podezření, že i tuto absurditu budou za chvíli někteří užívat jako argumentaci. Jako se už mnohokrát stalo. :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *