Kardinál Burke v rozhovoru pro americkou televizí EWTN

Moderátor Raymond Arroyo: Kardinál Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu, a jedním z předních světových kanonistů. Nedávno vyšla v angličtině jeho nová kniha Hope for the World: To Unite All Things in Christ. [1] V následujícím rozhovoru se zamýšlí nad ostrou odezvou, kterou vyvolal list, jímž on a tři další kardinálové žádají papeže Františka o vyjasnění některých bodů v apoštolské exhortaci Amoris laetitia. Zejména se ho otázali, zda mohou být rozvedení a znovusezdaní připuštěni je svatému přijímání, aniž by byl jejich předchozí svazek prohlášen za neplatný. Čtyři kardinálové list nejprve poslali papeži soukromě, ale když nedostali žádnou odpověď, zveřejnili ho. To vyvolalo povyk zastánců papeže Františka. Například papežův důvěrník P. Antonio Spadaro nazval list čtyř kardinálů „známkou zlé vůle“. Arcibiskup Mark Coleridge z australského Brisbane řekl časopisu America, že tito kardinálové usilují o „falešnou jasnost“, neboť se nezabývají realitou katolíků žijících v neregulérních svazcích. Začátkem tohoto týdne jsem o tom s kardinálem Burkem hovořil na poutním místě Panny Marie Guadalupské v La Crosse ve Wisconsinu. Rozmlouvali jsme o důvodech, které ho vedly k vydání dubií, jak se tyto otázky oficiálně nezývají, a co on a jejich ostatní autoři mají v plánu dělat, pokud se papež František jejich obavami nebude zabývat. Tento exkluzivní a velmi otevřený rozhovor s kardinálem Raymondem Burkem vám dnes přinášíme.

Vaše Eminence, velice vám děkujeme, že jste přišel mezi nás. Rád bych začal tzv. dubii – jde o sérii otázek, které jste položili Svatému otci s prosbou o vyjasnění. Připadá mi, že jejich ústředním bodem je otázka, zda Amoris laetitia a sám papež nyní připouštějí, aby rozvedení a znovusezdaní katolíci, kteří žijí v neregulérních svazcích a jsou sexuálně aktivní, přistupovali ke svatému přijímání. Známý italský filosof Rocco Buttiglione říká, že ano.[2] Pak je tu kardinál Schönborn, který, jak se zdá, naznačuje totéž. V čem je tedy problém?

Kardinál Burke: Problém je v tom, že navázat sexuální vztah s někým, kdo není vaším manželem, je těžký hřích a veřejně žít v tomto stavu znamená, že daná osoba nemůže přistupovat ke svátostem, protože nežije podle pravdy Kristovy. Neexistuje způsob, jak by Církev někomu mohla dovolit něco, co nám nedovoluje sám Kristus.

Raymond Arroyo: Rád bych se vrátil k druhému bodu z těch pěti otázek, které jste předložili Svatému otci. Zmiňujete v něm Veritatis splendor, dokument, který vyhlásil Jan Pavel II. Říká v něm, že nelze dělat výjimky ze zákazů vnitřně špatných skutků, a přesto papež v Amoria laetitia uvádí, že „svědomí … může … s určitou morální jistotou objevit, že je to [neregulérní svazek] dar, který požaduje sám Bůh uprostřed konkrétní spleti omezení…“ Co to podle vás znamená a co se tím naznačuje?

Kardinál Burke: Jde o velmi matoucí jazyk. Jediná věc, kterou to může naznačovat v souladu s tím, co Církev vždy učila a praktikovala, je to, že svědomí se informuje s ohledem na Kristovo učení jak ve věci manželství, tak pokud jde o svátosti, a tomuto učení se přizpůsobuje. V tomto případě, ať je situace jakkoli složitá, věřící, o něhož se jedná, buď napraví neregulérní, nemorální situaci, v níž se nachází, a potom může přistupovat ke svátostem, nebo ke svátostem nebude chodit do té doby, než bude nápravy situace schopen. Z toho nemůže existovat výjimka, neboť manželský akt s osobou, která není vaším manželem či manželkou, je vždy a všude špatný. Proto, pokud se ho dopouštíte a takto trvale žijete, nacházíte se zkrátka ve stavu, kdy s pomocí Církve a s pomocí Boží milosti musíte nejprve dát svůj život do pořádku, a potom můžete opět začít přijímat Krista ve svátostech.

Raymond Arroyo: Přesto se zdá, Vaše Eminence, když čteme ohlasy lidí, kteří jsou papeži nejbližší, že např. P. Antonio Spadaro v nedávném rozhovoru naznačuje, že když se jedná o cizoložství, nelze házet všechny do jednoho pytle, roli tu hraje svědomí a Církev se snaží tyto lidi doprovázet i v jejich neregulérních svazcích. Ve skutečnosti z toho vyplývá – je to tam explicitně řečeno – že nepotřebujete žádat o zneplatnění. Není třeba, aby bylo vaše manželství prohlášeno za neplatné a tento druhý svazek je někdy tím, co od vás žádá Bůh. Co byste řekl na tento směr myšlení?

Kardinál Burke: Nuže, jde prostě o špatné pojetí svědomí. Svědomí z nás jako jednotlivců nedělá soudce nad tím, co je správné a co špatné. Existuje objektivní řád věcí, a naše svědomí, jsme-li vzdělaní a naše svědomí je správně informované, tento objektivní řád dokáže rozpoznat, a tudíž ví, co je správné a co ne a jedná podle toho. Řeknu-li, že jsem se rozhodl, že něco, co je pro každého jiného vždy a všude špatné, je správné, jde zkrátka o pomýlené svědomí. Pomoc Církve člověku, který se v takové situaci nachází, spočívá v tom, že mu pomáhá poznat pravdu o mravním zákoně a odpovídat na milost, kterou nám náš Pán dává vždy – žít tuto pravdu v praxi.

Raymond Arroyo: Otec Antonio Spadaro, který je velmi blízkým spolupracovníkem papeže – ve skutečnosti je autorem velké části těchto dokumentů – stanul skutečně v čele úsilí o potírání kritiků Amoris laetitia a vůbec všech, kteří by se opovážili byť jen zapochybovat o tomto myšlení či nauce, která z těchto pastoračních změn vyplývá. Spadaro řekl – a mám dojem, že mluví o vás – že tyto otázky, tato dubia, která jste předložili Svatému otci, jsou pokusem vyhrotit napětí a vytvořit rozdělení v Církvi. Je to skutečně tak?

Kardinál Burke: Ne. Ve skutečnosti se snažíme řešit rozdělení, které se už velmi vyhrotilo, abych použil jeho slov. Kamkoli přijdu, je mnoho věřících, kněží i biskupů, s nimiž mluvím, v této věci ve stavu velmi vážného zmatku. Kněží mi říkají, že jeden kněz ve zpovědi říká věřícím jedno a druhý úplně něco jiného. Toto rozdělení zmizí jedině tehdy, budou-li tyto otázky, které jsme vznesli tradičním způsobem, jak se v Církvi řeší problémy související s velmi závažnými věcmi, adekvátně zodpovězeny. Pokud však bude pokračovat dál to, k čemu dochází teď, bude rozdělení jedině vzrůstat a plodem rozdělení je samozřejmě omyl. A zde jde o spásu duší, o to, že lidé jsou vedeni k omylu ve věcech, které souvisejí s jejich věčnou spásou. Otec Spadaro se tedy ve svém tvrzení převelice mýlí.

Raymond Arroyo: Spadaro také řekl, že papež neodpovídá na otázky typu „buď – anebo“. Abych ho citoval, řekl: „Odpovídá jen na upřímné otázky pastýřů.“ Dotklo se vás to?

Kardinál Burke: Ano, to rozhodně ano. O disciplínu Církve se velmi zajímám a po celá staletí je úlohou papeže jako pastýře univerzální Církve a jako strážce jednoty biskupů a celého Kristova mystického těla na takové otázky odpovídat. Naznačovat, že to, že jsme tyto otázky položili, je známkou neupřímnosti, je hluboce urážlivé. Mohu vás ujistit za sebe, a vím, že ostatní zúčastnění kardinálové jsou na tom stejně, že bychom tyto otázky nevznášeli, kdybychom neměli velmi hluboké a upřímné obavy o Církev jako takovou i o jednotlivé věřící.

Raymond Arroyo: Vaše Eminence, mnozí lidé, kteří podporují papeže a vás kritizují, tvrdí, že na vaše otázky již odpověděl, když podpořil plán realizace Amoris laetitia vypracovaný argentinskými biskupy. V něm se uvádí, že prohlášení manželství za neplatné není nutné a že znovusezdaní rozvedení, „doprovázení“ knězem, mohou v některých případech přistupovat ke svatému přijímání. Papež na to řekl: „Přesně tak by to mělo být.“ Co je na tom špatného? Je pravda, že papež na vaše otázky již odpověděl?

Kardinál Burke: Vůbec ne. Vyjádřil jen svůj osobní názor na věc. Na tuto otázku lze odpovědět jen podle toho, co Církev učila a praktikovala vždy, jak bylo například doloženo v knize Setrvat v pravdě Kristově vydané před synodou v roce 2014. [3] Jedna věc je, když papež řekne, že to, co je napsáno v Amoris laetitia, je správně interpretováno tak, že kněz může někomu, kdo žije v neregulérním svazku, dovolit přijetí svátostí bez pevného úmyslu se polepšit, ale to otázku neřeší. Otázka zní, co učí Církev. Není to věc nějaké … spekulace o tom, jak si myslím, že bychom k této věci měli přistupovat, ale jde o to, jak k těmto otázkám přistupuje Kristus ve své Církvi. Dokud nebude dána tato odpověď, bude stav zmatku trvat.

Raymond Arroyo: Rád bych připomněl, že Jan Pavel II. ve svém skvělém dokumentu o rodině Familiaris consortio píše:

Avšak církev potvrzuje svou praxi opírající se o Písmo svaté a nepřipouští k eucharistickému stolu věřící, kteří po rozvodu znovu uzavřeli sňatek. Nemohou být k němu připuštěni, protože jejich životní stav a jejich životní poměry jsou v objektivním rozporu se smlouvou lásky mezi Kristem a Církví, kterou viditelně zjevuje a zpřítomňuje Eucharistie. Mimoto je ještě jiný zvláštní, pastorační důvod: kdyby byli tito lidé připuštěni k Eucharistii, uváděli by se věřící v omyl a zmatek ohledně učení Církve o nerozlučitelnosti manželství. [4]

Je to, že nový dokument – Amoris laetitia – se tuto nauku zdá převracet, tím, co vás, Vaše Eminence, skutečně znepokojuje?

Kardinál Burke: Papež sv. Jan Pavel II. vyjadřuje přesně to, co Církev učila a praktikovala vždy. Znepokojuje mě to, že se zdá, že Amoris laetitia jaksi umožňuje výklad, jenž by vedl k praxi, která odporuje trvalé praxi Církve, a to je pro mě zkrátka zdrojem nejvážnějších obav. Podle mého názoru je třeba, aby věřící věděli, že nic, co je napsáno v Amoris laetitia, nemůže měnit a nemění to, co Jan Pavel II. stanovil ve Familiaris consortio, neboť to je trvalá nauka a praxe Církve, a proto se jedná o magisterium.

Raymond Arroyo: A přesto tu máte kardinála Schönborna, který tvrdí, že nejde o zvrat, nýbrž o vývoj. Podle něj jde o zrání nauky Církve. Akceptujete tuto analýzu?

Kardinál Burke: Ne. Nemůže jít o zrání nauky, když se jedná o převrat v této nauce, o rozchod s ní. Komentáře kardinála Schönborna v tomto ohledu neodrážejí to, čemu se říká vývoj nauky, tedy to, že Církev skrze reflexi prohlubuje své chápání nauky a pomáhá věřícím ji uvádět do praxe. V tomto případě je to otázka naprostého zlomu v nauce Církve, kompletního rozchodu s tím, co Církev vždy učila a praktikovala. Tomu se nedá říkat zrání. Zrání je něco organického, něco, na čem je vidět, že to, co Církev o manželství učila vždy, se nyní vyjadřuje plněji.

Raymond Arroyo: Vaše Eminence, zažil jste někdy v Církvi okamžik, kdy někdo vznášel na papeže legitimní otázky týkající se nauky, snažil se to dělat s úctou a dostalo se mu za to politického protitlaku tohoto druhu, kdy se k útokům na každého, kdo se na tuto nauku táže, využívají média, Twitter i články v tisku? Já nic takového nepamatuji. Připomenu něco, co v jednom rozhovoru uvedl biskup Schneider z Kazachstánu, a byl bych velmi rád, kdybyste na to mohl reagovat. Řekl:

Máme zde podivnou formu schizmatu. Mnozí církevní představitelé navenek formálně zachovávají jednotu s papežem, někdy kvůli vlastní kariéře nebo z jistého druhu papolatrie. Zároveň přitom zpřetrhali pouta s Kristem, který je Pravda a skutečná hlava Církve.

Jsme tedy uprostřed schizmatu a zažil jste někdy politickou kampaň tohoto druhu?

Kardinál Burke: Tedy, něco takového jsem jistě v životě nezažil. V dějinách Církve byly okamžiky, které se současné situaci v něčem podobají, vnímám však, že do Církve pronikl duch světa, který její členy dělí do různých táborů: na liberály a konzervativce, fundamentalisty, jak někteří rádi nazývají ty z nás, kteří se snažíme hájit trvalou nauku Církve. Tento světský duch se velice výrazně odráží v mnoha sloganech a nálepkách, které se dávají lidem za účelem jejich znevážení. My všichni jsme ale katolíci. Jsme povoláni k tomu, abychom následovali Krista, který k nám přichází ve své Církvi skrze její trvalou nauku. Tato politizace Církve, kterou velmi podporují všechny tyto formy mediálních projevů, je velice škodlivá a neobyčejně poškozuje společné dobro všech lidí v Církvi.

Raymond Arroyo: Blíží se konec našeho rozhovoru, ale musím se zmínit ještě o něčem. Byl jsem otřesen, opravdu šokován jedním rozhovorem Svatého otce, v němž řekl, že lidé, kteří jsou „rigidní“ – to slovo používá – se jaksi uzavírají do své „rigidity“ ohledně nauky a dělají to proto, že trpí nějakou duševní poruchou. Co na to říkáte a jaká bude vaše reakce a reakce dalších kardinálů, pokud od Svatého otce nedostanete žádnou pozitivní odezvu a řekněme nějakou odpověď k bodům, které je třeba objasnit?

Kardinál Burke: Především, svých pět otázek jsme položili velice pokojně a s velkou úctou. Nejsou to reakce lidí, kteří trpí emočními poruchami. To, že máme hlubokou starost o pravdu nauky víry a její integritu není známka nemoci. Co uděláme? Musíme nadále jasně sloužit pravdě, a zejména my kardinálové, hlavní rádci Svatého otce, máme slavnostní povinnost hájit Církev před tímto druhem útoků na samotné její základy. Chci říct, že musíme mít na paměti, že mluvíme o nauce o manželství a jeho plodu, rodině, a útočit na tuto nauku znamená destabilizovat celou Církev i společnost obecně. Je to tedy velká odpovědnost a my jistě – mohu mluvit jen za sebe, ale vím, že stejně to vidí moji kolegové, kteří se do toho zapojili spolu se mnou – máme v úmyslu této pravdě sloužit, ať to stojí cokoli. Pokud jde o mě, nikdy se nebudu účastnit schismatu. Jsem katolík a to, že bráním katolickou víru, není důvodem k tomu, abych se odděloval od Církve. Mám proto v úmyslu prostě dál hájit víru z lásky k našemu Pánu a Jeho mystickému tělu, mým bratřím a sestrám v Církvi, a jsem přesvědčen, že ostatní kardinálové jsou téhož názoru.

Raymond Arroyo: Je víc spravedlivých než jen vy čtyři? Jsem si jist, že vám píší a volají další lidé, kteří vás podporují, a řekl jste, že jste připraveni vydat formální korekci, bude-li to nutné. Pořád to platí?

Kardinál Burke: Samozřejmě platí, je to standardní nástroj v Církvi, jak takovou situaci řešit. Ano, jsou další kardinálové. Nechci do této věci zatahovat počty. Musíme mít na paměti, že kritériem je pravda. Takové případy už tu byly, vezměte si například Jindřicha VIII. a jeho přání uzavřít druhé manželství, aniž by bylo to první prohlášeno za neplatné. Všichni angličtí biskupové kromě sv. Johna Fischera se tohoto omylu účastnili, ale sv. John Fischer je svatý, protože hájil pravdu. Všichni, kdo jsme kardinály a biskupy Církve, jsme povinni hájit pravdu. Nezáleží na tom, jestli je nás zdánlivě velmi mnoho, nebo velmi málo. Jde o pravdu Kristovu, již je třeba učit.

Překlad: Lucie Cekotová

Zdroj: https://www.lifesitenews.com/news/cardinal-burke-responds-to-dubia-critics-not-a-sign-of-illness-to-care-abou

Poznámky:

[1] Jde o knižní rozhovor s francouzským novinářem Guillaumem d’Alançonem, jehož originál s názvem Un cardinal au cœur de l’Église vydalo v roce 2015 pařížské nakladatelství Artège. Pozn. překl.

[2] Viz článek na webových stránkách české sekce Vatikánského rozhlasu: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24917

[3] Knihu Setrvat v pravdě Kristově v češtině lze stále objednat v Kartuziánském nakladatelství, http://www.kartuzianbrno.cz/

[4] FC 84.